V minusu

Miloš Buchta

V minusu

Už jsem nevěděl, jak z toho vykličkovat. Co nového si vymyslet, jak všechno ututlat. Jednoho dne už se zkrátka nedalo pokračovat. Všechny výmluvy mi došly, musel jsem s pravdou ven. S přítelkyní jsme si sedli a já jí začal vyprávět.

Hraju.
Prohrávám.
Dlužím.
Dlužím hodně.

„Je to na tobě. Chceš jít?“ zeptal jsem se.

Poslední dobou už stejně něco tušila. Hádali jsme se, moje bezdůvodné výčitky vždy mířily jejím směrem, odnášela moje blbé nálady. Už jen z toho, jak jsem vždycky přišel domů a byl nervózní, naštvaný a jak podrážděně jsem reagoval, se dalo poznat, že něco není v pohodě.

A ono fakt nebylo.

Kdyby mě tehdy opustila, protože na to měla plné právo, dneska bych možná už byl bezdomovec. Moje každodenní situace byla příšerná. Před tréninkem jsem sednul do herny a doufal, že tentokrát už to musí vyjít, že vyhraju tolik, abych se mohl dostat z největšího průšvihu. A pak jsem třeba i vyhrál, ale řekl si, že tedy můžu zkusit vyhrát ještě víc.

Ne, nikdy to nevyšlo. Nikomu to nikdy nevyjde.

Moje žena – protože po pár letech jsme se vzali – to se mnou tehdy nezabalila. To bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. Zvládla se mnou všechny těžké chvíle, kdy jsem se s její pomocí pustil do umazávání dluhů. Skutečného umazávání, ne vytloukání klínu klínem.

Nedocházelo mi, že když někdo prachy prohraje, nechlubí se. Po třech večerech jsem ze svého platu neměl nic.

„Proč? Proč to děláš?“ Často se mě na tyhle otázky ptala a já jí líčil všechno, co se mi v téhle souvislosti honilo hlavou.

Hraní jsem na čas nechal. Sliboval jsem, že už mě u beden nikdo neuvidí, ale stejně mě to k nim dál táhlo. Manželka mi proto kontrolovala pohyby na účtu, a když jednou chyběl větší obnos, špatně se mi vysvětlovalo, kde skončil. Domácí nepohoda byla zpátky.

Tentokrát už pohrozila rozvodem.

Prohlásila, že takhle to nejde dál a já si až teprve tady uvědomil, že jsem překročil hranici, kdy už by mi moje závislost nabourala celý život. Najednou totiž i člověk, který se mnou překonal nejtěžší chvíle, řekl, že ne. Takhle ne, můj zlatý…

Bude to dvacet let, co jsem v olomouckém áčku začínal v éře klubových legend. Skvělých kluků, ligových osobností. Jeden skvělý fotbalista vedle druhého.

A taky jeden hráč, co bral pěkné peníze, vedle druhého.

Většina z nich chodila na bedny a vsadit si. Bylo to úplně běžné. Než jmenovat všechny, kteří hráli, bylo by snazší vylovit z paměti ty, kteří k tomu sklony neměli. V kabině se pak mluvilo o samých výhrách. Vzduchem lítaly desetitisíce, statisíce a já dostal chuť zkusit to taky. Přijít snadno k lepším penězům, protože jako bažant jsem vydělával jen nějakých patnáct tisíc a coby třetí gólman akorát občas líznul lavičku, ani na prémiích to tedy žádná sláva nebyla.

Tehdy mi nedocházelo, že když někdo prachy prohraje, nechlubí se.

Po třech večerech jsem ze svého platu neměl nic. Když dobře placení kluci občas prohráli, třeba i dost, nesložilo je to, ale já byl brzy na mizině. Ještě jsem v tom nejel nijak ve velkém, ale na život v minusu jsem si začal zvykat. Ono je pěkné přijít si najednou třeba na sto tisíc korun, ale když si k tomu člověk sedne a spočítá, kolik za měsíc prosázel, vyjde mu větší částka. Vždycky. To je ten problém.

Odchodem na Slovensko, kde jsem měl větší šanci chytat, se alespoň zvedly i moje výdělky. Znamenalo to ovšem jediné. Víc příležitostí peníze protočit.

Nejhorší bylo, že v Trenčíně se sešla plná kabina pacientů. Smáli jsme se, že týden po výplatě, dokud jsme měli z čeho brát, se hrála ruleta, zbylé tři týdny billiard, protože všem došly peníze. Na ruletě jsme se scházeli ráno před tréninkem, a když jsem dorazil o deset minut později, už jsem u stolu neměl místo, jak bylo natřískáno. Všechna místa obsadili spoluhráči a už to lítalo. Padesát tisíc sem, sto tam.

Po dvou sezonách jsem musel z Trenčína pryč. Padal jsem do toho čím dál hlouběji a klub se mi postupně snažil pomoct. Bez výsledku. Výplatu mi dávali po týdenních splátkách, část na živobytí, část posílali rovnou exekutorům a na umoření mých dluhů. Z nějakých čtyřiceti tisíc měsíčně mi tak reálně zbývalo třeba patnáct, ale ani tenhle postup nestačil. Když se ozval Prešov, i přes mé solidní výkony neměl Trenčín problém, abych odešel.

V Prešově jsem dostal lepší podmínky a taky jednorázově vcelku slušný obnos za podpis. Okamžitě jsem ho použil na poplacení skoro všeho, co jsem komu kde visel. Pocit, že jsem z nejhoršího venku, ovšem nebyl správný. Jen ve mně vyvolal dojem, že už se nemůže nic stát.

Dostal jsem se do ještě větších potíží.

V Trenčíně se moje dluhy vyšplhaly maximálně tak na dvě stě tisíc korun. Není to sranda, ale pořád jde o částky, jaké se dají s platem fotbalisty relativně brzy splatit, pokud neděláte hlouposti. Jenže já hlouposti dělal dál a v Prešově už jsem navíc vydělával od šedesáti do sta tisíc. Všechno začalo ve velkém. Během tří sezon jsem se pak dostal do třímilionového skluzu. To už ani při stotisícové výplatě a s odečtením nákladů na živobytí nešlo jen tak přejít s vírou, že všechno dokážu brzy srovnat.

Do toho všeho jsem poznal svoji budoucí manželku a dlouho před ní své potíže maskoval. Prohrané peníze jsem v rodinném rozpočtu nahrazoval těmi, které jsem posháněl všude možně. Musel jsem to dělat tak, aby na nic nepřišla, abych nemusel přiznávat, že nemám, když jsem mít měl.

Taky jsem ovšem musel půjčené peníze vracet.

Jenže místo abych splatil dluhy, když přišla výplata, já uvažoval tak, že mám konečně zase za co vyhrát. Všechno dostanu zpátky. Teď už musím.

Asi tušíte, jak tohle pokaždé dopadlo.

Člověk se takhle dostane do spirály, v níž šroubuje dluhy výš a výš. Shání peníze, aby vrátil, co měl vrátit původně, když si půjčoval na přikrytí prvního dluhu. Pořád dokola, zas a znova.

Velké peníze se dají prohrát i na automatech, ten pravý průser ale představují ruleta a sázky. Tam už se nejde uhlídat vůbec. Před pár lety jsem o svém hraní vyprávěl do slovenských novin. Dostal jsem otázku, kolik jsem nejvíc prohrál za noc a jaký nejdelší čas jsem v herně strávil. Odpověděl jsem popravdě, ale ten novinář radši obojí vydělil dvěma. Čtyřiceti hodinám v kuse by se prý těžko věřilo. Ale je to tak. Po tréninku jsem přišel a bušil do toho až do rána. Pak jsem si zarezervoval místo, spěchal na další trénink a ještě s mokrou hlavou po dvou hodinách utíkal zpátky. A zase až do rána. Tyhle dva dny, to byl největší extrém, tehdy jsem přišel snad o tři sta tisíc, ale chtěl jsem hrát dál, protože jsem měl pocit, že příště už to musí vyjít, už všechno musím vyhrát zpátky.

Nevyhrál jsem.

Další věc, o níž už se nemluví vůbec, je vzájemná soutěživost v týmu. Že vás oberou kasina, fajn. Jenže ohromnou součástí hazardu tvoří i obyčejné hry na ukrácení času. Poker či červené karty, to frčí v autobusech nebo na soustředěních všude. Někde, kde jsou kluci rozumnější, se drží v malých částkách, jinde se to tam pere ve velkém.

V Rumunsku jsme takhle na soustředění hrávali poker a poslední noc, kdy už trenéři nekontrolovali režim, se něco popilo a zvrhlo se to tak, že na stole leželo v banku deset tisíc euro. To už je pak průser, protože kdo vyhraje, obírá parťáka. Dnes je to pro mě už morálně neakceptovatelné. Kurňa, vždyť my spolu bojujeme na hřišti za stejnou věc a já tě mám okrádat?

Podobné dilema jsem míval, když jsme se spoluhráčem hráli billiard. Býval jsem dobrý, většinou jsem ho porážel, on ale vždycky nabídl, jestli si nezahrajeme o peníze. Jednou jsem si uvědomil, že jsem na něm udělal třeba tři tisíce euro za krátkou chvíli. Třeba jsem vyhrál sedm set a koupil si za ně televizi. Pak jsem říkal, že jí mám od kamaráda, protože jsem to tak zkrátka vnímal.

Gambler. To slovo nezní hezky. Je v něm něco zlého. Málokdo chce, aby tak o něm druzí mluvili, a proto se stydí přiznat, že má problém.

Já ne.

Taky jsem si ale dlouho odmítal připustit, že skončím špatně. Až manželčina hrozba rozvodem jako by mě definitivně probudila, od té doby se můj život úplně obrátil. Přestal jsem, hraní mi vůbec nechybí. Jak se říká, že když někdo sekne s kouřením, zapálená cigareta mu najednou smrdí, tak přesně tak to mám já momentálně s hazardem.

I když jsem si díky angažmá v Rumunsku splatil dluhy, po návratu do Olomouce jsem se stejně zase chytil partičky, kdy jsme si jen tak šli vsadit, jen tak zahrát… Ne! Samotnému mi brzy došlo, že takhle nevinně to přece začalo i tehdy před lety. Proč bych se měl chtít znova dostávat do nepříjemností, z nichž jsem se vyhrabal?

Řekl jsem si stop. Nadobro.

Teď už třeba ani nehodím padesát korun do banku, když si v kabině kluci sází mezi sebou na výsledek večerní Ligy mistrů. Ne. Ne. A ne. Až je to někdy pro ostatní podezřelé.

Nemám problém komukoliv vysvětlit, proč tomu tak je a čím jsem si prošel. Čím dřív si člověk svoji slabost uvědomí, tím líp.

Dnes už vím, že nejhorší je, když hned zpočátku vyhrajete. Máte pocit, že to jde, že zůstanete na té lepší straně. Jenže ono je to krátkodobé, a navíc vás to nutí zkoušet štěstí dál. S představou, že vyhrajete ještě víc. Nastupuje adrenalin, kvůli němuž se člověk neovládá a zapomíná na všechno okolo. Vyjde to jednou, vyjde to druhý den a vy rázem máte zafixované, že se nemůže nic stát. Pak dvacet dní v kuse prohrajete, ale stejně se ve vás drží dojem, že to zase musí klapnout. Až se jednoho rána vzbudíte a uvědomíte si, že dlužíte, kam se podíváte.

Když se totiž přestane dařit, zvyšujete sázky, abyste prohrané peníze dostali zpátky. Zdvojnásobujete, ztrojnásobujete a nakonec v jednu chvíli zjistíte, kolik vám z kapsy vyletělo za pouhý den.

Je jedno, s kolika penězi začínáte, nikdy s nimi neodcházíte. Vždycky jdete domů s nulou.

Přicházíte s tisícovkou, odcházíte s nulou.

Máte s sebou pět tisíc, domů jdete s nulou.

Vyrazíte se sto tisíci, protočíte je zrovna tak. Vracíte se s nulou.

Věřte mi. Dostanete se do fáze, kdy nekoukáte doleva doprava, vidíte před sebou jen kuličku nebo automat a jako by to celé nebyla realita, jen sledujete, jak všechny peníze postupně mizí v nenávratnu. Pak musíte prosit všude možně, abyste vůbec měli z čeho žít.

I já si půjčoval a přišel tak o pár kamarádů. U nich jsem začal, u různých výpalníků s vysokými úroky skončil. V Trenčíně jsme si takhle s dalšími dvěma spoluhráči půjčili od pofidérní firmy sumu, již jsme za měsíc museli vrátit skoro jednou tak velkou. Naštěstí jsme zrovna peníze měli, jinak nevím, co by se stalo. O zdraví jsem se ale nikdy nebál, přestože jsem slyšel historky, kdy kluci měli kvůli dluhům potíže i tohoto rázu. Dával jsem si totiž pozor, abych zrovna tyhle půjčky splatil včas a pak nemusel mít strach, že mi někdo zláme ruce nebo nohy, jak vyhrožoval.

Samozřejmě jsem si zároveň popůjčoval i různě v bankách, z mého celkového dluhu tak dobrý milion korun tvořily i úroky a pokuty z prodlení splátek. Moje kravina.

Celou situaci nakonec vyřešilo angažmá v Rumunsku. Měl jsem ohromné štěstí, jaké spousta dalších kluků nikdy neměla a mít nebude. Díky svému fotbalovému umu jsem nakonec neskončil špatně. Kdybych totiž dál pokračoval za čtyřicet tisíc v Trenčíně, nikdy se z dluhů nevyhrabu. Bůhví, co by se mnou bylo.

Věřil jsem si dokonce natolik, že jsem se sám vykoupil z Prešova, abych byl volný a mohl odejít do zahraničí. Chtěli za mě nějakého půl milionu korun, protože do mě prý taky něco vložili. Ač se to zdá zvláštní, tu částku jsem dokázal sehnat. Zčásti mi pomohl tchán, který do té doby o mých dluzích nic netušil a byla hanba mu o nich říct, největší díl pak na sebe vzal náš rodinný známý. Půjčoval mi už předtím a půjčil mi i teď. Fandil mi a byl přesvědčený, že na to fotbalově mám. Viděl ve mně potenciál a chápal, že chci zkusit zahraničí, tak neváhal. Říkával, že mi peníze dává s dobrým úmyslem a ten nahoře to vidí, takže nepochybuje, že se mu to někdy vrátí.

Vrátilo se. Hned první splátka z obnosu, jaký jsem dostal jako podpisový bonus v Rumunsku, šla jemu.

Tehdy mi bylo sedmadvacet, což je na gólmana ideální věk, a já tušil, že jestli mám se svojí kariérou něco udělat, na Slovensku to nepůjde. Chytal jsem dobře celé ty roky, ale vědělo se o mně, co v osobním životě vyvádím. Sráželo mě to v očích okolí, ačkoliv na hřišti nikdy nebyl problém. Jak totiž vyjdu na trávník, vypínám. Kopne se do balonu a já přemýšlím jen nad hrou. Nikdy se mi nestalo, že by se mi při zápase honilo hlavou, že musím poplatit dluhy.

Často jsem býval vyhlašovaný mužem utkání a dodnes se doma smějeme zprávám od kamarádů, co mi psali, že by chtěli vidět, jak bych chytal, kdybych byl úplně v pohodě.

Chápu, kam tím mířili. Sám v sobě ale vím, že bych chytal úplně stejně. Mě vážně moje starosti při hře neovlivňovaly. Že jsem někdy nezachytal nebo udělal chybu, to se stává, chybují i daleko lepší hráči, ale moje koncentrace je pokaždé stejná.

Po výhrách následovalo příjemné opojení pocitem dobře vykonané práce, které ovšem trvalo jen do dalšího rána. Do chvíle, kdy jsem se probudil s myšlenkami, jak sehnat peníze.

Rumunsko. Asi nečekáte, že zrovna v téhle zemi se vám může život úplně obrátit k lepšímu, že? Já jí ale budu navždycky vděčný, ačkoliv sám jsem si původně nedělal iluze. Při první cestě jsem manželce líčil jen to černé. Že to tam bude nic moc, že město je nic moc, lidi zvláštní… Po měsíci jsme ale spolu vyrazili do mého nového klubu a projížděli jedním krásným místem za druhým. Oradea. Kluž… Wow! Už cestou jsme se začali těšit na chvíle, které nás tady čekají. Do Mediasu, kam jsem přestoupil, jsme pak sjížděli už večer z kopce a rozsvícený vypadal velký, kouzelný. Po probuzení jsme ovšem při procházce zjistili, že je to vlastně jen větší vesnice. Našli jsme nízké domky a příjemné srdečné obyvatele, jichž celkem bylo jen nějakých padesát tisíc. Tady se věci začaly ubírat lepším směrem.

A teď jak jsem se tu ocitl…

Myšlenka, že bych se sebou po všech stránkách měl něco dělat, ve mně začala hlodat po tátově smrti během mé poslední sezony na Slovensku.

Sakra, já mu vlastně nic nedokázal.

Chytám slovenskou ligu a jsem v dluzích, kam se podívám. To není úplně vizitka, s jakou bych chtěl jednou skončit.

V Prešově mě tehdy vedl trenér Pivarník a moji situaci viděl stejně. Snažil se mi pomoct, dal mi zelenou k odchodu, ať si můžu v zahraničí něco zarobit. Po vykoupení ze smlouvy jsem tedy vložil důvěru do manažera Honzy Králíka. Není možná tolik známý, ale je férový. Jednoho mého bývalého spoluhráče zrovna dělal do Rumunska, tak ačkoliv jsme spolu neměli nic podepsaného, nabídl se, že mě taky zkusí udat. Co slíbil, splnil. Jen na podání ruky.

V Rumunsku, kde byl tehdy v roce 2009 fotbal na vrcholu a místní liga byla bez přehánění lepší než ta česká, Honza domluvil přátelák týmu poskládaného z dvanácti československých kluků, kteří tak dostali šanci zaujmout. Hráli jsme právě v Mediasi.

Ten zápas se mi vyvedl a hned po něm za mnou na hotel zašel trenér, že jsem na něj působil dobře a že jsem se mu líbil i v tréninku, co předtím sledoval. Prý že jestli si má někoho z těch dvanácti kluků nechat, tak mě. Přestože kapitánem zdejšího mužstva byl gólman a měl i proto silnou pozici, řekl jsem si, že to zkusím.

Dnes vím, že jsem udělal skvělé rozhodnutí.

Medias byl průměrný rodinný klub bez větších ambic, stačilo jim hrát polovinu tabulky, nebyl tam žádný tlak, spíš bylo ze všech cítit nadšení. Rodiny hráčů ani nepotřebovaly lístky na zápas, chodilo se na obličej, protože se všichni navzájem znali. Žili jsme si tam krásně a o mých problémech neměl nikdo celé roky tušení. Hlídal jsem se.

Rychle jsem se totiž stal místní hvězdou, lidi mě poznávali a zdravili na ulicích a já se bál, abych o tohle nepřišel. O jejich důvěru a náklonnost. Abych je nezklamal, když se ke mně chovali tak hezky. Nestál jsem o to, aby mě někdo zahlédl v kasinu nebo sázkovce. K hazardu mě to stejně táhlo míň a míň i proto, že jsme žili krásný rodinný život se spoustou známých.

Hodně jsme drželi při sobě i se spoluhráči. Tréninky bývaly po obědě a my se s většinou týmu scházeli i s rodinami ráno na kávě, všechno provázela kamarádská atmosféra. Navíc jsem se rychle naučil rumunsky, což bylo moje plus. Vidím to dneska z pohledu domácího hráče, jak se tým dívá na cizince, co se špatně domluví. Rumunština je příbuzná italštině a španělštině, během dvou měsíců jsem základy zvládal a nebál se mluvit. Díky tomu mě kluci vzali líp, viděli, že chci být jedním z nich, ne jen dalším kusem odněkud z daleka, co si tu vydělá, komunikaci odbyde angličtinou a brzy půjde o dům dál.

Dodnes si s některými kluky odsud voláme. Sice jsem pár slovíček poztrácel, gramaticky asi nemluvím úplně předpisově, ale jsem stále schopný se s nimi bavit.

Uvažování o výchově dcery už je ve mně silnější než chuť si zahrát, přestože závislost z podvědomí nezmizí nikdy.

V Mediasi jsem se postupně stal lídrem kabiny, řekl jsem si o tu pozici výkony na hřišti i svým vystupováním. I tím kapitánem mě nakonec udělali. Připadal jsem si, že jsem někdo. Cestou na trénink jednou foukal strašný vítr, tak jsem si dělal srandu, že se mi v Rumunsku klaní i stromy, s nimiž to lomcovalo až k silnici. Jindy mě zase zastavili policajti, a zatímco jeden mi chtěl dát pokutu za nezapnutý pás, druhý byl evidentně fanoušek fotbalu a sotva zjistil, kdo jsem, jen mávnul, ať jedu a tomu druhému to vysvětlil.

Však jsme taky místním dělali radost.

V play off proti Austrii Vídeň nám chyběl jediný gól k postupu do skupiny Evropské ligy, dostali jsme čestnou plaketu za reprezentaci města, lidi na nás chodili rádi a i já osobně ukazoval, že něco umím. Místo abych si tohle všechno pokazil vyhazováním peněz v herně, viděl jsem naopak šanci dobře tu zarobit a umazat tak své dluhy.

Nebral jsem obrovské prachy, ale pořád to bylo daleko lepší než v průměrném českém nebo slovenském klubu. Postupně jsem tak platil, co bylo třeba. Peněz přibývalo, dluhů ubývalo, až jednoho dne jsem měl všechno definitivně v pořádku.

Táta byl podobný typ jako já, jen v hazardu nejel tak ve velkém. Zato dost pil, kdežto já se naštěstí alkoholu vyhýbám. Ještě že tak. Naši byli rozvedení a všechno, co jsem potřeboval, táhla mamka. Od vybavení do školy po kopačky. Ne, že by na mě táta kašlal, on jednoduše neměl.

Tahle zkušenost se mi vybavuje zase dnes, kdy máme malou dceru. Chci pro ni vytvořit zázemí, jaké jsem sám nepoznal. Dát jí možnost žít v pevném rodinném prostředí bez problémů. Bojím se, abych se někdy nedostal do fáze, že ji nebudu moct koupit něco, co si bude přát. Nebo spíš potřebovat, protože ji zase nechceme rozmazlovat.

Tohle uvažování už je ve mně silnější než chuť si zahrát, přestože závislost z vašeho podvědomí skutečně nezmizí nikdy. Jakmile jednou zakoření, můžete ji jedině potlačit něčím, co je silnější.

I manželka se mě často ptá, jestli nemám chuť si zahrát. Nemám. Radost mi už dělá něco úplně jiného.

Najednou si třeba u dcery všímám detailů, jaké jsem dřív neviděl. Nebyl jsem soustředěný ani na tak samozřejmé věci, jako jsou její pokroky. Budou jí čtyři roky a každou chvíli objeví něco nového o světě, naučí se novou dovednost. A já už to dokážu lépe vnímat.

Říkám si, kolik peněz jsem dneska mohl mít, kdybych nebyl blbej. Nespadnout do hazardu, asi bych taky šel v kariéře jiným směrem. Možná bych hrál lepší soutěže, kdežto takhle jsem se nikdy ani nepřiblížil reprezentaci, a když někomu povím, že jsem chytal v Rumunsku, nesedne si z toho na zadek. Zároveň jsem byl díky hostování v Galati součástí týmu, který hrál Champions League, a rozcvičoval jsem se před zápasem na Old Trafford proti United.

A zase na druhou stranu, i to zlé mělo smysl. Nehrát v Prešově, nepoznal bych svoji úžasnou manželku. Byla a je mi oporou od první chvíle. Nechala práci učitelky, přestože měla už šest let jako třídní stejné děti, s nimiž měla projít až do devítky, a vyrazila se mnou do Rumunska. Když jsme odtud odcházeli, plakala, protože jsme si to tam zamilovali. Dávala na mě pozor, díky ní jsem ze svých potíží venku. Během dvou let jsme všechno dali do kupy a po tom, co jsme překonali, jsme si lidsky bližší. I s mamkou mám lepší vztah. Zatímco dřív jsem se spíš styděl o sobě dát vědět, teď si často voláme.

Pak je tu Olomouc.

Skoro po dvaceti letech od chvíle, co jsem sem poprvé přišel jako dorostenec ze Svitav, jsem zpátky. Jakmile se tahle možnost naskytla, přivítal jsem ji s radostí. Je mi sedmatřicet a líbí se mi představa, že skončím tam, kde jsem začínal. Dostat tady šanci jako mladý, třeba bych se taky stal zdejší legendou jako moji tehdejší spoluhráči. Hapal, Machala, Vlček, Mucha, Kovář, Kučera… Kohokoliv z nich před zdejšími fanoušky zmíníte, rozzáří se při vzpomínce. Jenže já když odcházel, byl jsem nikdo. Mladý kluk, co nic nedokázal, zatímco moji vrstevníci už aspoň chytali ligu.

Vrátil jsem se obloukem po letech a všech svých problémech jako pro Čechy pořád neznámý fotbalista, ale sám vím, že jsem za sebou přece jen něco nechal. Nějakou cestu jsem ušel. Teď alespoň ukazuju, že tu nějaký Buchta je a občas i něco chytí. Že i ve svém věku se můžu porovnávat s nejlepšími fotbalisty u nás.

Prohrát za deset minut desítku na ruletě mi nebylo líto a teď mi má být líto dát dva tisíce za pěkný den s rodinou?

Naplňuje mě, jak se nám teď daří. Fotbal mě zase ohromně naplňuje. Už jsem si párkrát říkal, jestli bych to neměl pověsit na hřebík, ale ti mladí okolo mě pořád ženou dál. Zůstáváme v kabině jen tři z mé generace, ale stejně blbneme jako malí. Užívám si každou minutu, co ještě můžu chytat, a v zápasech už se ani netrápím každou chybou, což mě dřív provázelo. Tohle mi stačí k radosti.

Vždyť já nikdy nebýval nejtalentovanější z ročníku a vidíte, přes všechny potíže jsem se dostal až na tuhle úroveň. A vydržel jsem. Dokud na to tady výkonnostně mám, chci zůstat. I proto, že jako mně v začátcích pomáhali ti starší, jsem tu pro mladé teď já. V zahraničí jsem nějaké zkušenosti pobral. Zároveň až budu cítit, že je třeba předat štafetu perspektivnějším, nehodlám se držet zuby nehty.

Bydlíme přímo na stadionu, od jiného gólmana Zdeňka Zlámala si pronajímáme menší útulný byt, takže si spoluhráči dělají srandu, že jen seběhnu v papučích dolů a jsem na tréninku. Manželka taky z okna vidí na tréninkové hřiště, takže nemůžu přijít domů po dvou hodinách s tím, že jsme právě skončili. Ale jsem takhle spokojený. Už se mi nechce nikam stěhovat, rád bych klubu pomáhal i po skončení kariéry. Asi ne někde ve vedení, v tom neumím chodit, ale zůstat dole v kabině u áčka v jakékoliv roli by mě bavilo. To je prostředí, jaké znám celý život.

Anebo časem odejdeme na Slovensko, kam to manželku přece jen táhne. Mohli bychom převzít rodinnou firmu jejích rodičů, která se pohybuje v realitách. I proto na malou doma mluvíme poslovensky. Manželka mě tedy upozorňuje, že jsem dřív hovoril viac, ale to víte, když je kolem vás denně mateřský jazyk, neudržíte se stoprocentně.

Nejsme bohatí, ale co potřebujeme, si pořídíme. V Prešově máme byt, nějaké peníze na účtu a hlavně, srovnané moje dluhy. Nehrál jsem zase tak vysoko, abych už nikdy nemusel nic jiného dělat, ale když dneska skončím s fotbalem, nemusím se jít hned zítra hlásit na pracák.

Přiznávám, žije se nám teď parádně. Dokonce se mi náš masér furt směje, že jezdíme do Ostravy na kafe. Jenže my si holt zvykli v Rumunsku na Starbucks, který v Olomouci není. Tak si občas skutečně uděláme výlet. Ptají se mě, jestli to není zbytečný luxus, my ale posedíme, dáme si s malou procházku v parku a máme tak pěkné odpoledne. Že rozhazuju? Když jsem prohrál za deset minut desítku na ruletě, tak mi to nebylo líto a teď mi má být líto dát dva tisíce za pěkný den s rodinou?

Spoluhráči umějí s Googlem. Když je bude zajímat, co mám za sebou, nenajdou jen články, že jsem byl kapitánem v Mediasi, ale taky ty, kde se píše, že bývalý gambler to dotáhl až do Champions League.

I proto se nebojím o své minulosti mluvit.

Dnešní mladí už si na rozdíl od našich časů přijdou na pěkné peníze hned v začátcích kariér. Ti chytřejší si za ně koupí třeba byt, investují. Někteří s nimi ale nakládají jako kdysi já. Vyházejí je do luftu.

Rozumím jim. Připadá jim, že si ještě vydělají dost. Taky jsem si dlouho říkal: „Ještě mám čas, zarobím hodně peněz.“ Najednou se ale přehoupnete přes třicítku, do toho třeba přijde zranění a všechno je pryč.

Nestyďte se někomu vyrozprávat, radím těm, kteří o radu stojí. Nikomu není příjemné přiznat, že je v potížích, bojí se reakce okolí, které očekává, že všechno je v pohodě. Ale když si sednete s dobrým přítelem nebo nejlépe s někým z rodiny, pomůže vám to. Rodina se nikdy neotočí zády. Bude pro ni zklamání, co to provádíte, ale pomůže. I já v sobě dlouho své potíže dusil, proto vyšplhaly tak vysoko. Manželka s mamkou mě ale nezavrhly. Jen chtěly vidět výsledky. Nejdřív jsem posílal peníze mamce, aby mi z nich dávala po částech na živobytí, potom tuhle roli převzala manželka. A zvládli jsme to.

Znám spoustu kluků, kteří na tom jsou špatně, třeba i hůř než jsem byl já. Ale odmítají si to přiznat.

Je třeba si jeden den říct: Stop! Jde to, jsem toho důkazem. Jen je důležité najít si jiné priority a držet se jich. Vím, že to je těžké, že každý by chtěl vrátit zpátky peníze, které prohrál, ale ty už jsou pryč. Je třeba se s tím smířit.

Já si to v sobě nastavil jinak. Teď můžu vyhrát jen tím, že už do hazardu nedám ani korunu.

Jana Mensatorová a Caroline Kotrlová/sigmafotbal.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.