Underground

Marek Skála

Underground

„Víte něco o panu Skálovi?“

Policajti mi tuhle otázku pokládají každej rok.

Můžu jim říct klidně přesnou adresu, na který se schovává, ale nikdy se nic nestane.

Tátu hledal Interpol. Opustil nás po tom, co matce diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. Mně a bráchovi, jednovaječnému dvojčeti, byl rok. Když máš doma nemocnou manželku a dvě malý děti, musíš bejt blázen, abys je v tom nechal.

Výživný nikdy neplatil a k tomu zvládnul vytvořit milionový dluhy, kde se dalo. Jeho pohledávky nakonec spadly na naše hlavy, jelikož se mamka vyléčila a přešla na ni veškerá odpovědnost. Taky za něj ručila nějakým majetkem. Nejdřív utekl na Floridu, vnímal jsem to jen díky tomu, že nám občas poslal žvýkačky, tričko a kartičky Panthers, protože jsme s bráchou jako děcka hráli hokej.

Symbolické alimenty za něj platila jeho širší rodina, protože on sám na to kašlal.

Otec pak musel odejít i z Ameriky. Deportovali ho zpátky domů a odsoudili ho, jenže před tím, než měl nastoupil k výkonu trestu, se vypařil do Anglie, která nemá s Českou republikou smlouvu o vydávání trestně stíhaných osob. Žije si tam, jako by se nic nestalo, a nerozumím tomu, že to takhle může fungovat.

Vždycky, když mi volá skrytý číslo, vím, že je to on nebo kriminálka. Nemám zájem bavit se s nikým z nich, protože jsem zjistil, že on i oni mají jen řeči o tom, co bude, ale v reálu se nic moc neděje.

S tátou jsem naposledy nějak rozumně mluvil krátce po tom, co jsem se dostal na olympiádu. Jako první a asi na nějakou dobu jedinej českej freestyle lyžař, ale neříkám to proto, abych ze sebe dělal někoho důležitýho. V Soči 2014 jsem byl rád za 26. místo v disciplíně slopestyle, kde na sjezdovce překonávám pomocí triků překážky a skoky. Umístění odpovídalo formě, jakou jsem v tu chvíli měl. Pro mě byl úspěch už to, že jsem se v sezoně umístil mezi elitní třicítkou ve světovým žebříčku a tím jsem se kvalifikoval.

Lidi mi dávali najevo, že jen samotná účast je pro náš sport super. I otec se hned připomněl a zval mě, ať se za ním stavím, když budu mít cestu do Británie. Řekl jsem mu, že bych mu dal radši ránu baseballkou za to, jak se k nám, a hlavně k mámě, zachoval.

Jo, pořád ze mě ten hněv nevyprchal.
Nemám si s ním asi co říct.
Nikdy pro mě nic neudělal.
Nikdy se ani neomluvil, že za něj dodnes žehlíme, co napáchal.

Trápilo mě to i v době, kdy jsem se připravoval na to, co se později ukázalo jako vrchol kariéry. Žil jsem život, kterej rozhodně neodpovídal nastavení profesionálního lyžaře. Vždycky, když někoho slyším mluvit o „ušlechtilých ideálech olympismu“, musím se smát, protože vím, co všechno pro to řada sportovců musela udělat. A hlavně co jsem musel udělat já sám.

Kvůli účasti na akci, se kterou má skoro každej člověk spojenej vrcholovej sport, jsem ztratil zábrany. I ve chvílích, kdy se dařilo, byla moje kariéra jeden velkej punk a underground. Dělal jsem věci, na který nejsem hrdej, ale v tu chvíli jsem byl přesvědčenej, že nemám na výběr.

„Jestli umřu, postará se o vás tady teta se strejdou.“

Tohle od mámy v osmnácti nechceš slyšet. Seděli jsme u stolu s rodinnejma známejma a v tu chvíli mi vůbec nedocvakla závažnost situace, byl jsem mladý jelito. Až zpětně mi dochází, jak zlý to tenkrát bylo.

Mamka odnesla tátovy levárny zdravotně. Když jsme s bráchou byli čerstvě plnoletí, vrátila se jí Hodgkinova choroba, nádor uzlin, a musela na transplantaci kostní dřeně, protože chemoterapie už nezabírala. Byla pak tři čtvrtě roku v nemocnici v izolaci. Nikdo nevěděl, jestli to zvládne. Naštěstí je houževnatá, osud ji naučil vyrovnávat se s problémama po svým, takže to dokázala. Ani v tomhle případě na nás nepřenášela svoje psychický i fyzický stavy, který musely bejt šílený. Všechno ustála.

Čím starší jsem, tím víc ji obdivuju.

Jenže tehdy… Dolehla na nás docela krizovka. Stát jí navzdory dvěma onkologickým diagnózám odmítal dát invalidní důchod a všechno šlo za náma.

Zjistili jsme, že si musíme poradit sami, že nám nikdo nepomůže.

Jedna věc byly dluhy po tátovi a druhá celkem vysoká měsíční splátka hypotéky, protože jsme měli úvěr na několik milionů na stavbu penzionu v Albrechticích.

Tam jsme se přestěhovali už jako děcka, když se máma dostala z první rakoviny. Chtěla pryč z Prahy, do hor, kde nejdřív provozovala pizzerii a bufet na sjezdovce. Vydělávalo to a měli jsme se dobře. Zhruba od dvanácti nás matka občas oblíkla do vestiček s motýlkama jako číšníky a posílala nás v restauraci na plac. Němci a Holanďani byli hotoví z toho, jak tam poskakujou jednovaječný dvojčata, a dávali nám super dýška. Stejně tak jsme chodili pomáhat i do bufetu, abychom poznali, co je práce, jaká je hodnota peněz, a abychom si vážili všeho, co máme.

Pak umřela babička. Zdědili jsme po ní dům a za peníze z prodeje chtěla máma rozjet větší podnikání. Postavit velkej penzion s wellness, kde budeme zároveň bydlet. Jenže místo toho ji všechno dohromady složilo.

Zjistili jsme, že si musíme poradit sami, že nám nikdo nepomůže.

Freestyle lyžování jsme tehdy dělali oba. Bráchovi to šlo asi o trošku líp, ale Richard, tak se jmenuje, to měl vždycky hozený trochu volněji než já.

S dnešním pohledem na svět bych ze dne na den skončil, začal pracovat a starat se, jenže tehdy jsem měl slopestyle jako únik z reality a náplň života, neměl jsem z tý situace rozum. Navíc mi to docela šlo. Dokázal jsem zajíždět slušný výsledky na velkých závodech po Evropě. Celkem se to ve mně pralo a domácí situaci jsem kompenzoval myšlenkou, že můžu mít cíle jako sportovec. Měl jsem asi potřebu něco dokázat, aby mi nehráblo, ale hlavně mě to neskutečně bavilo.

Proto jsme řešili, jak splácet pohledávky a zároveň lyžovat a normálně fungovat.

Brácha to vzal na sebe.

Nakonec to vyplynulo docela přirozeně, prostě neměl na rozdíl ode mě problém jezdit si jen tak. Dodneška ho za to hrozně cením. Přestal do lyžování naplno šlapat a začal jednat.

Šel a přestavěl garáž u nás doma na zelený políčko. Zasel, rozsvítil lampy, zalíval, sklízel. Místa bylo hodně, takže tam za chvíli měla pro osobní spotřebu rostlinky spousta lidí. Většina z nich při každý návštěvě nechala na svým místě peníze a my díky tomu zvládali aspoň částečně fungovat. Bratr tím lepil díry v domácím rozpočtu.

Proč jsme to dělali zrovna takhle? Spíš se ptejte, proč bychom to tak nedělali?
Vždyť jsme neměli nic, peníze ani zázemí, jen problémy větší než rozum osmnáctiletejch kluků.
Spadli jsme do krutý reality!

Policie nikdy pořádně neřešila, jak dostat tátu ze zahraničí, přitom by ho měli naservírovanýho přímo pod nosem. Stačilo pro něj zajet, zatknout ho a sejmout z nás jeho dluhy. Neplatil nám výživný a za ty roky se z toho stala sedmiciferná částka, kterou mamka nikdy neuvidí.

Tyhle věci nás poslaly do šedý zóny, kde se jen snažíte zachránit.

Díky pěstírně jsme nějakou dobu přežívali. Peníze stačily jakžtakž na pohledávky, na hypotéku, na mámin pobyt v nemocnici i na to, abych mohl začít jezdit Světovej pohár a nastartovat kariéru.

Moje závodění a cestování po světě bylo ve stylu, kterýmu se říká „low budget“, nízkonákladovka. Jako lyžař jsem měl v olympijské sezoně se vším všudy několik set tisíc, což těm nejlepším často nestačí ani na objetí pár závodů. Když jsem začínal, dokázal jsem objet svěťák za pár tisíc korun, když se dařilo, šlo řádově o desetitisíce. K tomu bylo potřeba trénovat co nejvíc v zahraničí. V Čechách jsou jen dva pořádný snowparky, navíc jsou v provozu pár měsíců v roce.

Nepatřil jsem pod žádnou Duklu nebo ministerstvo vnitra, protože freestyle se teprve rozjížděl a oficiálně jsme nikoho moc nezajímali.

Z lyžařské výbavy jsem si nechal jen to nejnutnější. Zbytek jsem postupně rozprodával na internetu.

Měl jsem sice sponzory a dodnes jim jsem vděčný, díky výsledkům mě začaly podporovat kromě soukromých nadšenců i značky Quiksilver a BigShock energy, kde byli féroví lidi, co mi věnovali maximum energie i prostředků. V začátcích jsem ale měl většinou jen materiální support. Ten byl taky super, ale zároveň bylo jasný, že za tričko si letenku na závody nekoupím.

Takže jsem musel konat. Jakmile jsem dostal oblečení na sezonu a lyžařskou výbavu, nechal jsem si maximálně troje lyže, jedny boty, dvě bundy, kalhoty a pár drobností.

Zbytek jsem postupně rozprodával na internetu. Vždycky to vyneslo pár desítek tisíc. V součtu s penězi, co jsem si přes léto vydělal na brigádě za kopání výkopů a vejškový práce, jsem mohl trávit většinu zimy na horách v zahraničí.

Zní to jednoduše, ale praxe byla složitá. Byl jsem třeba v Rakousku na horách a došly mi peníze. Abych tam mohl zůstat o týden dýl, něco jsem prodal, mamka nebo brácha to doma zabalili a letěli s tím na poštu. Mezitím mi přišla částka na účet a já pokračoval v kempu. Na oplátku jsem rodině dával spoustu věcí od sponzorů, Richard měl rok co rok novou výbavu na hory, ale oproti tomu, co pro mě dělal on, to nebylo nic...

Horší bylo, když jsem vyrazil za oceán. Ve Státech mi došly peníze na jídlo a nic jsem nemohl prodat, takže mi dva týdny musely stačit jen vajíčka na všechny možný způsoby. Na Zélandu mi zase nevyšel rozpočet na naftu do auta, tak jsem jezdil na kopec stopem. Podobných situací byl milion.

Myslím, že část sponzorů tušila, co dělám. Věděli, že potřebuju peníze na ježdění, ale nemohli mi poskytnout rozpočet na cestování, tak mi aspoň tolerovali vlastní systém. Těm, kteří to nevěděli, se tímto omlouvám!

Po světě jsem jezdil většinou s kámošem Pepé Kalenským, trénovali jsme hlavně v Rakousku v údolí Zillertal. Přesněji v Mayrhofenu, odkud se dá skvěle jezdit do okolních resortů. Ráno nás čekala vstávačka v sedm, abychom byli vždycky první na kopci, a odcházeli jsme většinou jako poslední, často po sedmi hodinách „šichty“. Ubytování jsme si sháněli většinou až na místě chozením od domu k domu.

Oblíbila si nás paní, která provozovala penzion, kde jsme často bydleli. Jednou měla plno a nebylo kam jít, tak nás nechala spát za pět euro na osobu na noc ve sklepě, v místnosti čtyři krát čtyři metry bez oken. Vešla se tam jen manželská postel a minitelevize, solidně to tam smrdělo, ale bylo to levný, pro nás ideální. Od tý doby jsme do sklípku jezdili pořád a říkali jsme tomu symbolicky honírna. Časem jsme si tam přivezli toastovač a rychlovarnou konvici, jedli jsme hlavně konzervy, trvanlivý potraviny a jogurty jsme dávali do sněhu, aby se nekazily.

Domů jsem se vracel jen na otočku vyprat špinavý věci a případně dostat kapesný. Bratr na mě občas vychrlil všechny problémy. Měl toho hodně, sem tam jsme se dost pohádali. Fungoval ve strašným stresu, pořád nebylo jasný, jak to bude s mamkou, barákem a vlastně se vším. Byli jsme na tom docela bledě a nad vodou nás jakž takž drželo bratrovo „zahradničení“. Richard s tím měl spoustu práce, musel u toho být v podstatě pořád, takže nikam moc nejezdil. Já byl naopak pořád na horách, takže se nedivím, že ho to deptalo. Měl jsem vždycky hrozný výčitky, že odjíždím pryč a nechávám ho v takový situaci.

Když se mamka vrátila z nemocnice, byla ráda, že vyšla schody. Byla na tom fyzicky fakt dost bledě. Snažila se nakopnout penzion, ale brzy jsme zjistili, že to nepůjde udržet, takže ho prodala, aby tím zaplácla hypotéku.

Tím se naše rodina rozprchnula. Já s bráchou jsme se vrátili do Prahy a máma pendlovala, jak se dalo. Teď je zaměstnaná jako hospodyně v jedný zámožný rodině.

Zmáhá ji to, ale musí bohužel tvrdě pracovat.

Stát ji navzdory zdravotnímu peklu, kterým prošla, nechává pořád bez podpory.

A aby toho nebylo málo, celá věc dostala další pointu. Tátovi všechno prošlo díky amnestii udělené při odchodu prezidenta Václava Klause z funkce.

Vždycky jsem říkal, že na ten skok nikdy nepolezu.

Každej rok se na něm někdo zrakvil, každej rok někdo netrefil odraz, přelítnul dopad a šel z devíti metrů na rovinu.

Já se do týhle skupiny zařadil asi dva měsíce po olympiádě.

Spring Sessions ve Špindlu je přitom hlavně o pohodě, žádnej přehnanej hec. Takový akce jsem měl vždycky nejradši. Do Krkonoš se sjedou freeskieři a snowboardisti z celýho světa, nejde o závody, spíš se vzájemně inspirujeme, ladíme triky, děláme fotky a točíme videa pro sponzory.

Nevím, na koho jsem chtěl udělat dojem, když jsem vylezl na největší nesmysl, co tam každý rok stál. Navíc jsem dal jen rovňáka, bez triku, ale i to stačilo, abych se rozsekal. Přeletěl jsem celej skok a dopadnul ze slušný vejšky na placku. Cítil jsem, jak se mi při dopadu páteř roluje jako harmonika. Náraz mi sundal brejle i helmu a vyrazil dech. Heknul jsem, ale nerad simuluju a fňukám před ostatníma, takže jsem se zvednul a odpotácel se rozdejchat to za roh.

Hned jsem věděl, že mi něco rachtá v lýtku, a zavolal horskou službu.

Nakonec to bylo celkem vtipný. Než přijeli, šel na skok i kámoš Lukáš Pospíchal a podělal to ještě víc. Chtěl dát trik, ale nezvládnul kompresi na odrazu, úplně mu ustřelily lyže a sletěl na stejný místo jako já, jen s tím rozdílem, že dopadnul na záda a krk. Nezvedal se a vykašlával krev, takže když dorazili záchranáři, původně pro mě, začali nejdřív dávat do kupy jeho.

Smál jsem se mu, to je při našem stylu komunikace normální, navíc má hodně divokou povahu. Měl evidentně něco s plícema, ale místo zranění řešil s doktorem to, jestli může jít večer na after party. Jasný, že mu to zakázal, ale on na pohotovosti podepsal revers a šel pařit. Tu noc nějak přežil, ale hned po ní si poležel dva týdny v nemocnici.

Oproti němu jsem vypadal v pohodě, ale když se na to podívám zpětně, ukázalo se, že mi právě skončila kariéra. Podle vyšetření jsem měl nejdřív jen natažený lýtko a postranní kolenní vaz. Po kratší pauze jsem jel trénovat do Livigna, kde měli skvělou lajnu skoků. Snažil jsem se učit nový triky, jenže mě všechno pořád hrozně bolelo a omezovalo. Nezabírala rehabilitace, balanční cviky ani píchání výživy do svalu i kloubu. Tři magnetické rezonance nic neukázaly, takže jsem se snažil chodit přes závit. Do chvíle, než jsem při skocích do vody na tréninkový rampě v Mlékojedech u Neratovic po dopadu ucítil bolest, jako by mi někdo mezi kost a kloub vrazil klín.

Hned druhej den mi operovali prasklej meniskus a následně řekli, že budu muset znovu na operaci, protože mám utrženej i křížovej vaz, což nebylo z rezonance vůbec poznat. Nemohli ho spravit hned, protože jsem k tomu před zákrokem nedal souhlas. Nakonec jsem musel na plastiku v listopadu a odpískal tak celou sezonu.

Pořád jsem rehabilitoval, bylo to jako práce na plnej úvazek. O kolenu jsem věděl úplně všechno, všem na oddělení ve Vojenské nemocnici jsem tykal a s fyzioterapeutem jsem se seznámil tak dobře, že se z nás stali přátelé a pozval mě i na svatbu.

Přestal jsem stíhat fyzicky i psychicky. Na závodech jsem byl najednou nejstarší, navíc s největším pudem sebezáchovy.

Finančně jsem to utáhnul jen proto, že mě nakonec olympijský výbor přesunul do skupiny lidí, která měla hrazenou léčbu v centru fyzioterapeuta Pavla Koláře. To v reálu znamenalo, že jsem měl perfektní servis, doktoři se mnou měli hodně velkou trpělivost. Tři čtvrtě roku mi píchali do kolena homeopatika a kortikoidy, ale nic nezabíralo.

Až ve chvíli, kdy ze mě byli fakt zoufalí, šli za panem Kolářem a ten mě hned poslal na další operaci, kde nejdřív vyndali přebytečnej kus křížovýho vazu a pak mě konečně spravili. Sice jsem dva měsíce necítil na dotek holeň ani lýtko, protože otok tlačil na nerv, ale pak léčba zabrala a od tý doby můžu normálně fungovat.

Bohužel jsem tím přišel o další sezonu a odepsalo mě to.

Po návratu na lyže jsem na ostatní koukal nechápavě jako úplnej lůzr. Hlavně na mladý kluky, co byli předtím v juniorský repre. Přišly nový tváře, makaly a rostly před očima. Najednou jezdili za áčko a dávali super triky, dřív to bylo naopak, v jejich očích jsem byl já ten, ke komu můžou vzhlížet. Jenže freestyle disciplíny šly strašně dopředu. Snažil jsem se dát dohromady, dřel jsem na tisíc procent, abych mohl zase naplno lyžovat, ale brzo jsem pochopil, že neudržím krok fyzicky ani psychicky.

Teď už tři roky jezdím jen pro sebe. Občas se snažím vyprodukovat fotky nebo videa, ale upřímně, za moc to nestojí. V našem sportu jsem důchodce. Táhne mi na třicet a kluci ve světový špičce mají kolem osmnácti let.

Kdysi jsem vyhrál největší českej závod Soldiers. Letos jsem tam přijel jen z hecu a byl tam nejstarší, navíc s evidentně největším pudem sebezáchovy. Mladá krev z celýho světa se tam snažila o triple cork, což je salto s trojitou rotací. Prostě nesmysl, na jakej už nestačím.

Bylo období, kdy jsme s bráchou dělali velký hovadiny a průšvihy, když to teda mám říct slušně.
Možná to bylo tím, že jsme v rodině neměli vždycky mužskej vzor.
Možná proto jsme si místo tradičního hokeje vybrali freestyle lyžování.

Byla to neznámá půda, v Čechách jsme patřili k průkopníkům a náš život byl freestyle i mimo snowparky. To, jak jsme k věcem přistupovali, asi nejlíp symbolizoval tréninkovej skok ve Vrchlabí na Kačáku. Matka se rozbrečela, když nás na něj poprvé přivezla, prosila nás, ať tam nelezeme. Bylo to strašidelný rozkejvaný lešení, který rozhodně nesplňovalo žádný normy, okolo něj lítala banda kluků, který nás vzali mezi sebe.

Začali jsme jezdit jako parta na hory, natáčeli jsme videa a učili se triky jeden od druhýho. Byly to super časy! Připadali jsme si skoro jako ve filmu o zakladatelích skateboardingu Legendy z Dogtownu, jen v českým podání. Každej den jsme spolu lyžovali, jezdili na závody, natáčeli, fotili – nebo chlastali.

Všechno bez jakýhokoliv plánování. A stejně všechno fungovalo, jak mělo. Od začátku se nám líbilo, že tenhle sport není moc organizovanej.

Začátky, to bylo spíš blbnutí mladejch kluků na překážkách. Rozjel to Richard, protože na Tanvaldským Špičáku postavili snowpark a on do něj furt zkoušel jezdit. Já se připojil o něco později, poprvý jsem se tam hrozně rozbil a chvíli trvalo, než jsem všemu přišel znova na chuť.

Máma nás podporovala, jak to šlo. A dokud to šlo. Prostě to cejtila podobně jako my. Volně. V bufetu na kopci udělala hrozně hezký minibydlení, takže jsme díky tomu spali často přímo u sjezdovky a pak byli první na svahu. Dokonce jsme měli ve škole dohodu s třídní, že jí dáme vědět, jestli přijdeme, nebo ne. Podle počasí. Stačilo zvednout telefon, říct, že jsou ideální podmínky pro ježdění, a bylo to. A kdyby hrozil nějakej průšvih, byla jistota, že nám matka napíše omluvenku. Zároveň vždycky dbala na to, abychom studium neflákali, což se celkem dařilo.

Učení pro mě ale neznamenalo chodit do školy.
Já studoval, když jsem se bavil na svahu s kámošema.
Byl hezkej den, my ho prožili na kopci a až večer mi zpětně došlo, že umím novej trik.

Nebyl facebook ani instagram, jen inspirace z americkejch filmů. Prvním problémem bylo sehnat počítač, ze kterýho by se dalo stáhnout video, ještě těžší pak bylo odkoukat triky. Seděli jsme u compu a přehrávali jeden záběr třeba třistakrát.

Každá jízda pak byla krokem do neznáma.

Stal se z toho náš regulérní životní styl a byli jsme nespoutaný. Došlo to do fáze, kdy jsme si s bráchou přehazovali holky. Vypadáme úplně stejně, takže když byla nějaká slečna natvrdlá nebo otravná, přihrál jsem ji dál. Našly se výjimky, který to poznaly, ale ani to obvykle nebyl problém.

Stejně jsme to ladili i ve škole, studoval jsem vysokou, management sportu v Liberci. Vůbec mi nešlo účetnictví a nějaký výpočty z makroekonomie, tak jsme s bratrem, kterej chodil na ekonomku, udělali deal. Já za něj vyřešil nějaký jeho věci a on šel místo mě na zkoušku. Poznali to jen dva spolužáci, který z toho měli srandu.

V létě, kdy ostatní měli volno, jsme od pondělka do čtvrtka hákovali na stavbách ve firmě táty Pepé Kalenskýho a po směně nás ještě čekal trénink v posilovně. V pátek jsme se sebrali a odjeli úplně rozbitý trénovat skoky do vody do Acrobat Parku Aleše Valenty ve Štítech. Tam jsme většinou za víkend utratili peníze, který jsme v týdnu vydělali, navíc jsme obvykle spali na parkovišti v autě nebo ve stanu. Takhle furt dokola.

Alešovi se nás nakonec zželelo a nabídl mně i Pepému podporu ve formě vstupu do areálu zdarma a slevu v penzionu, což pro nás bylo jako z říše snů.

Tyhle začátky byly hodně vyčerpávající, ale vydrželi jsme. Mělo to svoje kouzlo, navíc pro nás byl sport láskou číslo jedna. Stojím si za tím, že to tak má bejt, když chcete v něčem vynikat. Miloval jsem, když jsem si mohl jezdit s kámošema sám pro sebe a u toho fotit nebo natáčet. Člověk se zlepšoval, zároveň se se bavil, a ještě vytvořil materiál pro sponzory. Tohle pro mě byla nejlepší stránka freeskiingu.

O to víc mě štvalo, jakmile do soutěžení pronikly žebříčky a vyjíždění bodů na nesmyslnejch závodech v nesmyslným počasí. Radost začal nahrazovat stres, místo novejch věcí jsem musel pořád dokola dělat stejný jízdy, abych sbíral body, a až díky nim jsem se dostal na závody s elitou. Na druhou stranu to nemůžu úplně shazovat. Díky tomu jsem cestoval po světě a hecoval se do triků, který bych jinak nedělal. Tím jsem se posouval dál.

Náš sport se stal olympijskou disciplínou a začal se kvůli tomu podřizovat požadavkům lyžařský federace a televize, což byl někdy bizár. Třeba na závodech v Coloradu byl jednou brutální blizzard, odporná vánice. Nikdo normální by v tomhle počasí nešel dělat velký skoky, protože na všech překážkách ležely závěje novýho sněhu. Nemohli jsme se ani pořádně rozjet a nabrat dostatečnou rychlost.

Nahnali nás tam na sílu, jen proto, aby se dodržely vysílací práva.

Já dělal jen triky, kde jsem si věřil na sto deset procent, ale kámoš Robin Holub to chtěl za každou cenu zabít. Skočil, zariskoval a při dopadu si dost zle odrazil obě paty. Tady už nešlo o freestyle, ale o hazard se zdravím kvůli tomu, aby někdo nahoře vydělal prachy.

Rozhodně jsem nebyl jedinej, kdo to takhle vnímal, podobnej názor měly i největší hvězdy našeho sportu. Já se i díky nim dostal na olympiádu, protože když byly nebezpečný podmínky, spousta nejlepších jezdců nechtěla riskovat a vzdala to. Další zase chvíli hejtovali přidání freeskiingu mezi olympijský sporty, takže na prvních dvou svěťácích byla slabší konkurence. V Argentině jsem byl třináctej, ve Španělsku čtrnáctej a tyhle výsledky mi nakonec zajistily účast v Soči.

Nikdy jsem si nechtěl dělat jméno na tom, že jsem to dokázal.

Na druhou stranu vidím, že v Česku bude ještě chvilku trvat, než se podaří dalšímu freestyle lyžaři jet na olympiádu.

Moji nástupci mají jinou cestu. Slopestyle je jednou z nejsledovanějších disciplín zimních her, svaz už zaplatí reprezentantům trenéry, permanentky na svah, ubytování v místě přípravy a někdy i základní rozpočet na sezonu. Velkou část peněz si sice musí pořád každej sehnat sám, ale ve srovnání se mnou žijou v luxusu.

Celkem jim závidím. Byl jsem oproti nim jen nadšenec a investovaná energie se mi moc nevracela, šlo o ztrátový byznys, na druhou stranu jsem se díky tomu naučil postarat se sám o sebe. Tahle škola mi dala hodně. Musel jsem si vyběhat podporu svazu, sehnat sponzory, mít vlastní práci. Do toho jsem řešil, kde a jak budu trénovat. Jsem vybavenej do života a stálo mi to za to.

Mohl jsem dělat, co mě baví, cestovat po světě, trávit většinu času na horách a v podstatě nechodit do klasické práce.

Zpětně si říkám, že jsem musel působit sympaticky, protože jsem měl skvělý vztahy se sponzorama a v období kolem olympiády jsem dokonce dostal sponzorský auto od Audi. Tvořili tým českých zimních sportovců a vybírali si v každý disciplíně člověka, kterej se jim líbil. Měl jsem štěstí, protože jeden z manažerů jezdil dřív freestyle na snowboardu, znal mě, a tak mi pomohl.

Upřímně, ve skupině, kde auto dostali ještě sjezdaři Ondřej Bank a Šárka Strachová, tehdy ještě běžkyně na lyžích Eva Vrabcová-Nývltová nebo sdruženář Miroslav Dvořák, jsem si připadal jako pan nikdo.

Abych nějak vykompenzoval svoje nýmandství, hodně jsem se s autem fotil a natáčel videa, který měly úspěch na sociálních sítích. Snažil jsem se bejt originální, jednou jsem audinu i přeskakoval, z čehož vznikly skvělý snímky. Po sezoně jsem vyrobil prezentaci, souhrn a poděkování za spolupráci, protože jsem to dělal i pro ostatní sponzory. Manažeři v Audi z toho byli nadšení a rozhodli se, že monitoring budou chtít od všech členů týmu, takže mě ostatní brali jako zbytečně aktivního debílka.

Auto jsem měl ještě chvíli po zranění a užíval jsem si ho, takže jsem se rozhodnul odjet s ním v létě shánět práci do Norska. Chtěl jsem vyzkoušet něco jinýho než nic moc placenou letní brigádu v Čechách.

První týden jsem „na blind“ obcházel ode dveří ke dveřím baráky. Všichni se divili, proč kluk v autě s polepem „Czech SKI“ nosí montérky a prosí o džob. Naštěstí pro mě přišla velká bouřka a odnesla skleník na biofarmě, které patřila tátovi mýho kamaráda, takže jsem dostal za úkol znovu ho postavit.

Když jsme si chtěli zpestřit jídelníček, zkusili jsme „dumpster diving“. Prostě jsme vybírali popelnice.

Místo sousedilo s barákem chlápka, kterej se jmenoval Skjedal. Vyklubal se z něj brácha čtyřnásobnýho olympijskýho vítěze v běhu na lyžích. Pár dní mě sledoval, jak vedle makám, toulám se po okolí a přespávám v autě polepeným logy Českého svazu lyžařů. Nakonec za mnou sám přišel, zjistil, kdo jsem, a jelikož zrovna jel na dovolenou do Tanzanie, řekl, že když mu nakrmím kočku, posekám trávu na zahradě a budu se starat o dům, můžu u něj zadarmo tři týdny bydlet.

Měl jsem teplou sprchu, postel a mohl za mnou přiletět i Richard.

Zbytek času jsme makali společně, ale pořád to byl punk. Místo peněz jsme většinou dostávali naturálie. Natírali jsme baráky, roznášeli letáky, sbírali PET lahve a plechovky. Na ně je v Norsku záloha, takže když jich shromáždíte pytel, pokryje to náklady na jídlo.

Další možností, jak se uživit, bylo uklízet větve na hromady výměnou za snídani a zapůjčení lodě na jezero. Párkrát jsme za člunem natáhli síť, nechali ji tam přes noc a pak brzo ráno vylovili ryby. Vykuchali jsme je, umyli a část prodali do místního hostelu. Zbytkem jsme se živili.
A když jsme si chtěli zpestřit jídelníček, zkusili jsme „dumpster diving“, když to řeknu vznešeně. Prostě jsme vybírali popelnice. Většinou jsme tam vyhrábli nějaký ovoce a mléčný výrobky před datem expirace.

Fakt nevím, jestli to někdy dělal i nějakej jinej olympionik.

Po návratu mi auto pochopitelně vzali. Kvůli zranění jsem nemohl plnit podmínky smlouvy. Audi vzápětí navázala spolupráci s Ester Ledeckou. Uznávám. Asi se jim vyplatila trochu víc než já.

Nejhorší je, že s bráchou nemáme zázemí.

Jestli někdy budu mít děti, nemůžu se spolehnout na babičku nebo na dědečka, aby šli na procházku s kočárkem. To jsou spíš drobnosti, co zamrzí. Brzy jsme ale pochopili, že nemá cenu litovat se, plácat se po ramenou, brečet a říkat si, jaký jsme chudáčci. Maximálně jsme si párkrát zanadávali u piva a pak vzali věci do vlastních rukou. Tenhle přístup nás naučil řešit problémy jednoduše, zjistili jsme, že je to tak nejlepší.

Někdy mi to celý přijde spíš směšný. Hlavně to, že když jsem si chtěl jít jako jeden z nejlepších Čechů ve slopestylu za svým, musel si bratr hrát doma na zahradníka.

Proto jsem rád, že jsem se nakonec dostal na olympiádu. Můžu si aspoň říct, že energie, kterou jsem nevěnoval rodině, tomu nejdůležitějšímu, nepropadla kanálem. Že na mě máma byla hrdá a nikdy mi nevyčetla, jak jsem se rozhodnul, i když se nakonec ukázalo, že to, čemu se dá říct vrchol kariéry, zároveň znamenalo její konec.

Matka se nám obětovala a všechny události nás hodně stmelily. Držíme pevně při sobě.

Vývoj s otcem už beru z pozitivního hlediska. Je pro mě vzorem v tom, jak se rodič nemá chovat.

S bráchou jsme na sebe úplně napojený, je jako můj kámoš číslo jedna, neumím si představit, že to má bejt jinak. Mám problém a je první, za kým jdu. Hledám parťáka na party a je první, komu řeknu. Chci jet na hory a volám mu jako prvnímu.

Mít dvojče a všechno s ním sdílet je to nejlepší, co mě mohlo potkat.

I vývoj s otcem už beru z pozitivního hlediska. Vidím, co dělal, a vím moc dobře, jaký to je, vyrůstat bez takhle důležitýho člověka. Často si říkám, že nesmím bejt takovej zmetek, za kterýho se jednou bude dítě stydět.

Je pro mě vlastně vzorem.
V tom, jak se rodič nemá chovat.
Bohužel na něj často myslím.
Musím.

Mamka sice prodala nemovitosti a z toho zaplatila velkou část dluhů, ale dalších úvěrů se ještě pár let nezbavíme. Sám se aspoň snažím žít tak, abych nikoho neotravoval a byl soběstačnej. Momentálně dělám trenéra na lyžích a na trampolínách ve Freestyle Kolbence. Našel jsem super kolektiv lidí stejnýho ražení, pro moji náturu je to ideální.

Jinak ale přiznávám, že se hledám.

Miluju hory, strávil jsem na nich skoro celej život, zároveň vím, že jestli nechci jen zevlovat, má větší smysl fungovat v Praze. Město mě občas ubíjí, hlavně v době volna, kdy mi chybí kopce a příroda. V těch chvílích nevím, co dělat, protože nejsem kavárenskej typ.

Nemám ani vysokou školu, nechal jsem toho v posledním ročníku. Měl jsem sice individuální plán a dohodu s vedením, že v případě výsledků nebudu muset jako reprezentant plnit časově náročný sportovní předměty, ale pak, když jsem se kvalifikoval do Soči, změnili názor. Přitom mi zbývalo jen šest zkoušek a bakalářka, abych mohl ke státnicím.

Nemám ani moc velkou praxi, sice se umím hejbat a zvládnu to naučit i ostatní, ale je mi jasný, že si ze mě nikdo nesedne na zadek. Nevadí mi makat a dřít, ale jsem povaha, která se nikde nechce vázat naplno.

Tohle je realita. Zranění, a vlastně i všechno ostatní, mě donutilo dívat se na svět jinejma očima. Můj život sice vždycky bude připomínat freestyle, ale kdybych si chtěl vystačit jen s tím, dojedu na to. Urvaný koleno mi dalo možnost prozřít v době, kdy jsem si to stihnul uvědomit.

Myslím, že to tak mělo bejt.

Jana Mensatorová a archiv Marka Skály

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.