Ultramaratonský rébus

Daniel Orálek

Ultramaratonský rébus

V září se chystám na Spartathlon. Už svůj šestý. Jde o nejslavnější ultramaraton světa, mezi Aténami a Spartou musíte pod žhnoucím řeckým sluncem překonat dvě stě čtyřicet šest kilometrů.


Sto kilometrů už jsem zvládl uběhnout za šest hodin a padesát čtyři minut. Na mistrovství světa jsem skončil nejlíp jedenáctý. Závodil jsem po celé Evropě, ale taky v USA, Kataru, Číně, Mexiku, Japonsku nebo Jižní Africe. I dál mám spoustu plánů: legendární stomílovku Western States, lákal by mě ultra trail na Reunionu nebo Two Oceans Marathon u Kapského města dlouhý padesát šest kilometrů. Běh je moje největší hobby. Můj životní styl. Byly sezony, kdy jsem natočil osm a půl tisíce kilometrů, tedy v průměru třiadvacet denně, a pohled do tréninkového deníku říká, že jsem dosud absolvoval sto šedesát pět maratonů a sto dvacet pět ultramaratonů.

Přesto jsem v sedmnácti letech dostal štempl, že na atletiku nemám talent.

Hlásil jsem se tehdy, v roce 1987, do tréninkového střediska mládeže a neprošel jsem. Sice jsem měl za sebou tři roky intenzivního vytrvaleckého tréninku v Technice Brno a opravdu jsem nepomýšlel na přestup někam mezi tyčkaře, ale přijímací komisi i tak zajímal především celkový pohybový talent. Trápil jsem se tedy v disciplínách, jako byly padesátka letmo, člunkový běh, shyby. V některých jsem stěží splnil normy pro přijetí na sportovní gympl, do dálky jsem skočil asi o metr míň než Šárka Kašpárková... Není divu, že jsem zůstal pod čarou.

Dneska už se tomu směju, tenkrát mě to chvíli mrzelo. Kdyby mi ty skoky a shyby šly líp, možná bych se časem dostal do Dukly a měl ideální podmínky k dalšímu sportovnímu rozvoji. Ale možná bych už dneska neběhal, kdo ví.

Brzy jsem stejně pochopil, že o nic důležitého jsem nepřišel. Když jsem viděl, jaký ve střediscích panuje režim, došlo mi, že bych ho nechtěl dobrovolně podstupovat. Všechno rozkazem, přesně nalajnované. Svět limitů a nadekretovaných cílů. Po takovém biči jsem vážně netoužil. A tolik vzývaný talent? Ani ten není všechno. Mám schovaný štos výsledků z žákovských a dorosteneckých závodů, kde jsem skončil třeba desátý.

O těch devíti přede mnou jsem už nikdy potom neslyšel.

Nejvtipnější na celé situaci bylo, že v další sezoně jsem se stal halovým mistrem republiky na tři tisíce metrů, přidal jsem i zlato v krosu a celkem jsem získal sedm medailí z různých českých a federálních šampionátů.

Systému socialistické tělovýchovy začalo vadit, že někdo, kdo vyrůstá mimo něj, je podezřele úspěšný, a tak přišla pozvánka do tréninkového střediska mládeže v Brně. Napodruhé mě přijali, teď jenom na základě mých výsledků. Nafasoval jsem dokonce boty a teplákovou soupravu, což je dosud jediná věc, kterou můžu považovat za státní podporu mého sportování.

V roce 1989 jsem se dostal i do reprezentace a nominoval se na juniorské mistrovství Evropy ve Varaždinu. Z jedenáctého místa na desítce jsem v kdovíjaké euforii nebyl, ale potřetí v sezoně se mi podařilo překonat československý juniorský rekord, což pro kluka bez talentu nebylo k zahození.

Když pak u nás socialismu odzvonilo, nabral i můj sportovní osud nečekaný směr: začátkem listopadu 1989 jsem na jižní Moravě ještě běžel několik závodů na oslavu VŘSR a už na Silvestra jsem si v rakouském Natternbachu vydělal pár set šilinků za čtvrté místo.

Otevřené cesty na Západ jsme využívali s náramnou chutí. Myslím, že někteří starší kluci si kvůli tomu o pár let prodloužili kariéru. Jinak by atletiku dávno zabalili, teď ale poprvé mohli cestovat po světě a vyhrát zajímavé peníze, aniž by museli bafuňáře žádat o souhlas.

Často jsme zvládli za víkend i dva závody. V sobotu třeba půlmaraton, v neděli desítku. A obojí jsme běželi na krev. Zvláště rakouští a němečtí běžci z nás museli být nadšení podobně, jako jsme my dnes nadšení z Afričanů, kteří přijíždějí i na kdejakou menší akci shrábnout pár tisícovek na prize money.

Byla to zběsilá jízda. Vídeň, Mondsee, Linec, Brest, Wolfgangsee, Kössen, Wiesbaden, Ingolstadt, Waldkraiburg, Freistadt, Innsbruck, Kitzing, Brusel, Paříž, Dijon… První roky po revoluci mi ve vzpomínkách splývají. Jako obrázky ve zrychleném filmu. Závody, cestování, trénink – a tak pořád dokola. O moc víc se mi do života nevešlo.

Brzy jsem ale zjistil, že tahle cesta mě ničí. Docházelo mi, že něco dělám špatně. Osobáky jsem už nezlepšoval, i když jsem dřel jako kůň a dával atletice všechno, a to mě hodně frustrovalo. Psychicky jsem na tom byl špatně. Běhání mě bavilo míň a míň.

Klasické vyhoření, k němuž se přidalo i natržení achillovky, moje první vážnější zranění.

Výsledek mohl být jenom jeden. V roce 1994 jsem s vrcholovou atletikou seknul. Vlastně to ani nebolelo, protože když jsem se podíval pravdě do očí, bylo mi jasné, že svůj potenciál jsem zřejmě vyčerpal, že na to, abych usiloval o mistrovství světa nebo olympiády, prostě nemám. Desítku jsem sice uměl za 29:50 a půlmaraton za 1:04, dneska bych s takovými časy byl za hvězdu, ale tenkrát mnoho neznamenaly. Byli tady lepší borci.

Navíc počátek devadesátých let nebyla ideální doba pro nápady, že bych se atletikou mohl živit. Na to mohlo pomýšlet pár lidí z Dukly a reprezentace. Nebylo kde brát. Noví zbohatlíci dávali peníze do fotbalu a hokeje, vytrvalostní běh nikoho nezajímal. Na všech závodech, i těch největších, prudce klesala účast. Někdy o desítky procent ročně. Asi masový běh lidem připomínal pozůstatek starých časů, který by měl být uložen k věčnému spánku podobně jako spartakiáda nebo Dukelský závod branné zdatnosti. Nevím.

Po vysoké škole jsem tedy nastoupil do práce a užíval si v životě věcí, na které jsem dřív neměl čas. Ale na běhání jsem nikdy nezanevřel. Občas jsem zašel na nějaký závod v Brně a okolí. Jednou jsem doběhl pátý, podruhé osmý. A vždycky spokojený. Jako ten mazák, co jde jenom ukázat ramena a trošku si zazávodit, protože ho to kdysi bavilo.

Myslel jsem, že takhle mi to zůstane už navždycky.

Na jednom ze závodů Brněnského poháru mě v roce 2003 oslovila známá, jestli bych se nechtěl připojit k její partě, že na výstavišti se v pavilonu Z běží osmačtyřicetihodinovka a v jejím rámci i štafeta na dvanáct hodin. Vlastně nevím, proč jsem přikývl. Asi jsem si řekl, že by to mohla být zábava, a taky mě možná lákalo zkusit něco nového.

Můj výkon ze štafety nestojí za to, abych se o něm rozepisoval. Důležitější pro mě bylo, že jsem se tam osudově seznámil s ultramaratonem. Ano, na tak nepravděpodobném místě, jakým je betonový ovál o délce dvou set padesáti pěti metrů.

Nejvíc mě nadchla báječná atmosféra závodu. Takovou jsem nikdy dřív nepoznal. Všichni si přáli, povzbuzovali se, hecovali se. Ve dne, v noci. Borci, kteří soupeřili o první místa, zvládli za dva dny přes čtyři sta kilometrů, což je něco fantastického. Ještě víc mě zaujali ti, jimž ve výsledkové listině patřila zadní místa. Naprosto obyčejní lidé. Od pohledu nesportovci. Kdybyste je potkali na ulici, nenapadlo by vás, že jsou to nezlomní vytrvalci s hodně dobrou fyzičkou, kteří za víkend po svých zdolají třeba tři stovky kilometrů. Na oválu se osmačtyřicet hodin statečně prali sami se sebou, s neskutečnou únavou, se spánkovým deficitem, s nejrůznějšími zdravotními problémy.

Jejich vůle a nadšení mě ohromily. Uvědomil jsem si, že ultra je zajímavá výzva a že bych rád poznal, kde mám svoje limity. Nechtěl jsem se jenom zúčastňovat závodů, toužil jsem dokázat víc. Vždyť mám něco za sebou, jsem přeci BĚŽEC, říkal jsem si tenkrát.

Byl jsem naivní. A ne málo.

Hned jsem totiž suverénně plánoval, že další rok zkusím rovnou osmačtyřicetihodinovku. Naštěstí skvělý ultramaratonec Tomáš Rusek mi to důrazně vymluvil slovy, že je to scestný nápad a kravina.

Aha, tak on mi nevěří! Rozhodl jsem se, že mu, a vlastně všem, ukážu aspoň na dvanáctihodinovce. To v mých očích neměl být problém. Spočítal jsem si, jak rychle potřebuju běžet na český rekord, a vyšlo mi tempo kilometr za 4:40, ještě s rezervou. Super, tohle pro mě býval lehký výklus.

Závod začal v deset večer a já ho sebejistě odstartoval vyměřeným tempem. Bylo to dobré. První hodinu. Druhou hodinu. Ale na konci té třetí jsem s překvapením zjistil, že se neudržím na nohou. Podlamovaly se mi, jako by mě zezadu někdo mlátil do stehen. Musel jsem si lehnout na beton. A už jsem nevstal. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Klepal jsem se zimnicí, byl jsem zelený v obličeji a rty měl fialové jako tonoucí, kterého právě vytáhli z řeky.

Byl jsem v absolutním šoku. Nechápal jsem, co se stalo. Běžel jsem tři hodiny celkem pomalým tempem, a přesto mě to srazilo k zemi.

Problém byl v tom, že jsem neuměl běhat pomalu. To vůbec není jednoduchá věc, nemyslete si. Trochu zjednodušeně řečeno si nevystačíte – jako při desítce nebo půlmaratonu – se zásobami glykogenu v játrech a ve svalech, zásadní podíl energie si berete z tukových zásob. A tělo se na takový režim musí adaptovat. Zejména zcela odlišným tréninkem, kdy je třeba běhat dlouhé štreky v pomalém až velmi pomalém tempu.

Ale to jsem na úplném začátku nevěděl. V roce 2004 ještě nevycházely životopisy slavných ultramaratonců, internet nebyl plný rad, jak se správně připravovat na delší než dlouhé tratě, nikdo z trenérů téhle disciplíně nerozuměl. Musel jsem si svůj ultramaratonský rébus vyluštit sám. A to pořádně bolelo.

Velmi brzy jsem pochopil, že moje zkušenosti vrcholového atleta jsou téměř k ničemu. Ultra je docela jiný sport. Taky se v něm běhá, ale poněkud jinak.

Lekce z pavilonu Z nebyla jediná, za kterou jsem platil křečemi a totálním vyčerpáním. Podobně jsem tenkrát narážel skoro na každém závodě.

Na padesátce v italském Castel Bolognese jsem sice doběhl devátý a ve slušném čase 3:05, ale v cíli mě napadlo, že únavu půjdu rozehnat masáží. Sotva se mě masér dotknul, dostal jsem křeče do předních stehenních svalů. Myslím, že neexistuje nic horšího. V té chvíli jste úplně bezmocní. Jako by vám někdo mezi kolena a třísla zatloukl deset hřebíků. Deset rezavých hřebíků. Jenom řvete bolestí. Vyděšení pořadatelé mi dali kapačku a něco na uvolnění svalů. Hodinu a půl jsem tam ležel, než se odvážili pustit mě zpátky do života.

Při své první stovce, na úžasném závodě v nizozemském Winschotenu, jsem odpadl po pětačtyřiceti kilometrech. Musel jsem si na hodinu lehnout, než jsem si dodal odvahu znovu vyrazit.

Měl jsem pocit, že snad i chůze bude nad moje síly, ale rozhodl jsem se, že závod nevzdám. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké jsem kdy na trati udělal. V podstatě jsem ho učinil nevědomky. Jak se při ultra stává, v krizových situacích není unavený mozek vždycky schopen zcela racionálních úkonů. Proto někteří elitní borci mají na závodech své kouče, aby v nejhorším to zásadní rozhodnutí udělali za ně. Podobně jako boxeři spoléhají na sekundanty, kteří hodí ručník do ringu, nebo je naopak poplácají po zádech a pošlou do dalšího kola.

Zbývajících padesát pět kilometrů byl očistec. I když trať ve Winschotenu má převýšení asi tři metry, měl jsem dojem, že pořád běžím do kopce.

Do cíle jsem doběhl s vypětím všech sil. Za 9:27. Ale pokud mi na trati nebylo úplně dobře, tak v cíli se teprve děly věci. Zjistil jsem a později si to mnohokrát ověřil, že moje tělo reaguje na konec zátěže dost nezvykle. Dokud běžím, tak funguje. Nohy se střídají, jak se střídat mají, tempo sice někdy poklesne, ovšem bez viditelných problémů se pořád pohybuju vpřed. Ale ve chvíli, kdy zastavím, si tělo najednou vzpomene, že je hrozně unavené a vyčerpané. A to je malér.

Ve Winschotenu jsem si hned po doběhu sedl a měl jsem pocit, že si rychle potřebuju něco dát, abych se zmátořil, tak jsem si cucnul trochu sladké limonády. Potom jsem šel na masáž. Byl to stejný obrázek jako v Itálii – začal jsem se svíjet v hrozných křečích.

Pořadatelé na mě hodili čtyři deky a zavolali doktora. Viděl mě tam ležet s křečemi a zimnicí a jako první ho napadlo, že to může být záchvat. Nařídil pro jistotu odvoz do nemocnice. Snažil jsem se mu mezi drkotáním zubů vysvětlit, že mi nic není a že za chvilku budu v pohodě. Potřebuju dvacet minut a odejdu po svých. Ale v takovém stavu si dost obtížně prosazujete svou. Přikurtovali mě tedy k lehátku, dali mi kapačku a přes moje mohutné protesty mě šoupli do sanitky.

Domů mě pustili po hodině a naštěstí na mě před nemocnicí čekal kamarád s autem, jinak bych těch deset kilometrů k paní, u níž jsem bydlel, šel asi do rána. Stačilo, že jsem se musel dostat po schodech do prvního patra. Zdolával jsem je snad deset minut. Potom jsem vešel do koupelny a nebyl schopen vlézt do vany, abych se vysprchoval.

Tělo bylo zdevastované po všech stránkách.

Časem se naštěstí všechno zlomilo. Z každého dalšího závodu jsem se oklepával rychleji. Poznal jsem to v červnu 2005, kdy jsem cestoval na mistrovství světa do Japonska. Bylo tam osmadvacet stupňů, pekelné dusno. Opět jsem nasadil vyšší tempo, než jaké bylo v mých možnostech, opět mě to zkrouhlo. Ale už ne tak výrazně. Doběhl jsem v čase 8:16 a vysloužil si za něj dvaačtyřicáté místo. Už to nebyl závod, který bych končil na kapačkách a z něhož bych se musel čtrnáct dní léčit.

Za pár týdnů jsem pak na mistrovství republiky zaběhl stovku za 7:30, což byl výkon, který něco znamenal i v mezinárodním měřítku. Dokázal jsem to bez větších problémů. Konečně jsem přestal být ultramaratonským zelenáčem.

Jasně, ještě jsem se kolikrát při závodech vytrestal, ale taky jsem se učil poznávat zákonitosti téhle krásné disciplíny. Pochopil jsem, že musím trénovat jinak a víc, než jsem byl zvyklý, že je třeba trápit tělo tak dlouho, až si na delší zátěž zvykne. Tvrdím totiž, že existuje něco jako buněčná paměť. Svaly se při opakovaném namáhání adaptují a každá další zkušenost se projevuje tím, že je méně drastická než ta předchozí. Hranice možného se nenápadně posouvá. Chce to jenom trpělivost, spoustu trpělivosti.

A taky mi došlo, že jedinou jistotou ultra je, že nikdy nevíte. Teď se cítíte jako mistr světa a za hodinu lezete po čtyřech. Tohle potkává nováčky i protřelé veterány. Na všech tratích.

Pokud jste z předchozích odstavců získali pocit, že ultramaratonci jsou masochisté, kteří si v bolesti libují, tak jste hodně daleko od pravdy. Není to tak, ani náhodou. V nejhorších chvílích bychom dali cokoli za to, abychom ji necítili, aby zmizela jako dubnový sníh.

Bolest je ale nedílnou součástí našeho sportu. Tak to prostě je, nemá smysl nad tím filozofovat. Kdyby ultra bylo snadné, dělal by ho každý.

Neustále se proto učíme s bolestí bojovat. Myslím, že nikdo zatím nevymyslel lepší analgetikum, než je motivace. Silná nezpochybnitelná motivace. Ne nadarmo se říká, že půlka úspěchu v ultra je ukryta ve svalech a půlka v hlavě. Pokud vím, proč běžím a co chci dokázat, najdu v sobě sílu pokračovat. I za cenu, že to bolí, že jsem unavený a že mi zřejmě bude špatně. Potřebuju mít v hlavě výkonný motor. Když není dostatečně silný, už nic neutáhne. Kdo to takhle nemá srovnané, při prvních problémech končí. Netuší, proč by se měl trápit dál.

Měl jsem několik závodů, kdy jsem po pár hodinách zjistil, že vlastně nevím, proč běžím. V takových chvílích nastává nelehký boj s vlastním Já. Někdy zastavím klidně na deset, dvacet minut a srovnávám si všechna pro a proti. Mám běžet dál? Pokud ano, co tím získám? Pokud ne, co ztratím? Teprve potom se rozhodnu, jestli se znovu rozběhnu, nebo si odepnu číslo.

Dneska je moderní heslo „Never give up“, tedy nikdy se nevzdávat. Hobby běžci si ho píší do svých blogů nebo ho mají na tričkách. Moc tenhle postoj neuznávám. Takhle náš sport nefunguje. Troufám si tvrdit, že vydržím docela dost, přesto jsem pár závodů vzdal – a jistě se mi to ještě několikrát stane. Prostě přichází okamžik, kdy si svá vnitřní „proč“ vyhodnotím tak, že je lepší závod zabalit. Životně důležité je proto znát svoje tělo. Umět interpretovat každou jeho reakci. Jenom tak budu vědět, co si vůči němu můžu dovolit a kdy už jsem se přiblížil hranici sebepoškozování. Naštěstí ultraběžci jsou tak zkušení, že odhadnou, jestli nastal průšvih, nebo jde o maličkost, nad níž lze s klidem mávnout rukou.

Pokud se zranění v průběhu závodu výrazně zhoršuje, je nejlepší bez velkého váhání skončit. Ale jestli mi hrozí jenom to, že mě dva týdny bude něco bolet, tak na to kašlu. Už jsem si zvykl. Jednou jsem po osmačtyřicetihodinovce nemohl skoro spát, každou chvíli mě probouzela hrozná bolest chodidel. Ne, nic vážného s nimi nebylo. Jenom byly dlouhým běháním po betonu tak rozmlácené, že bolelo i to, když jsem se jimi jenom lehce dotkl zdi… S tím se dá žít, na tuhle bolest se neumírá.

Jsem hodně soutěživý, tak asi už vždycky se při závodech budu pohybovat kolem hranice svých fyzických možností. A občas to skončí scénou, na niž není příjemné se dívat. Znám lidi, kteří v cíli nadšeně vyprávějí, jak se jim běželo fajn od začátku až do konce a že nebojovali s žádnou krizí. To jim můžu jenom tiše závidět.

Stejně tak závidím běžcům, co před závodem posnídají smažená vajíčka se slaninou a na občerstvovačce si dopřejí chleba s vysočinou. Nestabilní žaludek je moje největší ultramaratonská slabina, pronásleduje mě od počátku. Při dlouhodobé zátěži a ve vedru přestává fungovat. Zvracím a jsem ve stavu, že nejsem schopen ani polknout gel. Už jsem kvůli tomu ztratil dost slibně rozběhnutých závodů.

Zvracení samo o sobě není příjemné, ale kromě toho, že je poněkud eklhaft, má i vedlejší negativní efekty – ztrátu spousty vody a energie, které jsem se v předchozích hodinách snažil do sebe dostat. Výkon pak jde prudce dolů. Mně je navíc dlouho po zvracení špatně; není to tak, že bych si ulevil, otřel pusu a byl hned znovu fit. V začátcích mě to častokrát rozhodilo, ale po čase jsem se smířil s tím, že tenhle boj budu muset podstupovat častěji, než by mi bylo milé. Někdo nadměrně trpí křečemi, jiný se na trati potýká s motivací a sebedůvěrou – a mě trápí žaludek. I tady nezbývá než konstatovat: prostě to tak je.

Každopádně neplatí všeobecně vžitá představa, že ultramaraton je nebezpečný sport, kde si běžci z nějakých nepochopitelných pohnutek huntují zdraví. Ani náhodou. Na kole, na lyžích nebo na snowboardu si můžete ublížit mnohem víc než při dvanáctihodinovce. Podívejte se, jak ve třiceti letech vypadají elitní sjezdaři, hokejisti, gymnastky, cyklisti. Jsou pomlácení, mají zničené klouby, a když skončí, jejich tělo je na hranici použitelnosti. U nás ve třiceti sportovní kariéra teprve začíná. Znám řadu borců, co ještě v padesáti patří do světové špičky. V tom je ultra unikátní.

Já chodím k doktorovi jednou za rok, pro razítko. Nikdy jsem neměl vážnější zranění, které by mě z tréninku vyřadilo na víc než pár dnů. I když za to do určitě míry vděčím rodičům a přírodě.

Ano, mám propadlé klenby chodidel, ale to je spíš důsledek toho, v jak hrozných botách jsme jako kluci běhali. Pociťuju i zkrácení svalů a šlach. Někdy mám problém se ohnout, když si zavazuju tkaničku, jak jsem zatuhlý. Kdybych se dřív věnoval víc strečinku, třeba bych na tom byl líp. Nebo taky ne. Ale proč to dramatizovat. Jsem zkrácený, a co má být? Je to prkotina. Prachobyčejná únava materiálu. Jak se říká: lepší je být opotřebovaný než zrezivělý.

Ultramaraton mi vnesl do života spoustu pozitivních věcí. Procestoval jsem díky němu kus světa, poznal řadu pozoruhodných lidí a mohl se začlenit do úžasné komunity, v níž každý je výraznou individualitou. Bez přehánění.

Zapadnou do ní lidi s vysokým postavením a lukrativním zaměstnáním stejně jako ti, kdo se snaží žít skromně a alternativně. Patří sem běžci považující ultra pouze a jenom za náročnou sportovní disciplínu, ale taky lidi, pro něž znamená něco víc, kteří v něm vidí způsob meditace a cestu k sobě samým. Několik kamarádů mi na rovinu řeklo, že na dlouhých tratích utíkají hlavně před osobními problémy a že nebýt tréninků a závodů, asi by skončili doma u skleničky alkoholu. Ne u jedné. Spoustu ultraběžců znám osobně, špičkové i ty o něco pomalejší, a všechny do jednoho obdivuju za to, jak dokážou naložit se svou většinou nevelkou porcí nadání, jak umějí být odhodlaní.

Na našem sportu je krásná i skutečnost, že zůstává ryze amatérský. Všichni se mu věnují opravdu pouze proto, že je baví a mají ho rádi. Uživí se jím možná pět, deset lidí na světě. Ti, kdo mají uzavřené lukrativní smlouvy s výrobci bot a výživových doplňků, vydávají knižní bestsellery překládané do mnoha jazyků, točí videa nebo si přivydělávají jako motivační řečníci.

Ostatní si ultra dotují ze svého. Nejsem v tom výjimka. Pracuju na plný úvazek jako programátor, a když letím na závody do světa, musím si vzít dovolenou. Občas sice někde vyhraju pár set eur, ale tím bych se pochopitelně neuživil. Naštěstí mám sponzory, kteří mi obstarají boty a oblečení, aspoň o tohle se nemusím starat.

Příjemné taky je, když mě pořadatelé z Nizozemska, Rakouska nebo Maďarska pozvou na závody a zaplatí mi pobyt i cestu. Ale ty nejprestižnější akce si musím zajistit sám.

Startovné na Badwater Ultra, který se běží Údolím smrti a měří dvě stě patnáct kilometrů, je dneska třináct set dolarů. K tomu si ještě musíte zařídit doprovod dvou aut, pomoc dvou až šesti lidí a taky všechno občerstvení na trati. Odhadem investice sedmdesát až osmdesát tisíc korun. A když po nějakých třiceti hodinách, jako já v roce 2010, konečně doběhnete do cíle, dostanete medaili a přezku. Ať jste vítěz, nebo poslední závodník.

Ale nevadí vám to. Protože už jenom kvalifikovat se na takový závod je pocta.

Podobné je to se Spartathlonem. Zaplatíte šest set eur za to, že vůbec můžete běžet. V cíli na vás čeká vavřínový věnec a miska s vodou z řeky Eurotás. I když je to nejslavnější ultramaraton světa, prize money se rovná nule. A je to tak dobře.

Podívejte na maraton a půlmaraton, to jsou dneska naprosto komerční disciplíny, kde skupiny především afrických běžců kočují od závodu k závodu. Podle toho, kolik jim kde nabídnou za start a kolik mají šanci vydělat, pokud se umístí na předních příčkách. Je jim jedno, jestli zrovna běží v Praze, Los Angeles nebo Barceloně. Je to pro ně pouze způsob obživy. Relativně slušně placená práce. Do takových dimenzí se ultramaraton nikdy nedostane. Aspoň doufám. Není totiž atraktivní pro televize a tím pádem ani pro sponzory.

Všechno tohle jsem si silně uvědomoval, když jsem běžel svůj první Spartathlon.

Samozřejmě jsem se v druhé polovině trati pral s mnoha těžkými chvílemi. Byla noc, bylo mi blbě, ještě mě čekalo asi padesát kilometrů, ploužil jsem se po silnici a málem usínal za chůze. Zase a znova jsem se sám sebe ptal, jestli vůbec má smysl se takhle trápit. „Už tyhle dlouhé závody běhat nebudu. Zase mi to nejde a vůbec mě to nebaví,“ ozývalo se v unavené hlavě.

Přál jsem si jediné. Být už v cíli, na jakémkoli místě.

Vtom jsem za sebou zaslechl hlasy. Němčinu. Přibíhali dva borci a neviděli mě, protože jsem byl potichu a kužel z čelovky mířil dopředu. Zatímco já se topil v krizi, oni si vesele klábosili. To mě zase nastartovalo. Sakra, přeci mě nepředběhne i tenhle Goethův debatní kroužek!

Najednou se mi přestalo chtít spát a na to, že jsem měl za sebou víc než dvě stě kilometrů, se mi běželo dobře. Mám to tak skoro vždycky, když cítím, že je blízko do maštale. Během půl hodiny jsem setřásl ukecané Němce, dohnal skvělého Japonce Tetsua Kisa a na občerstvovačce se dostal i před dalšího borce, který zhroucený spal na židli. Byl jsem šestý! Zase jsem se dostal do závodu. Najednou mi nebylo jedno, kolikátý doběhnu.

Odměnou za znovuobjevenou motivaci se mi stal krásný výhled na Spartu a její okolí v místech, kdy se na dvou stém třicátém kilometru začne z náhorní planiny klesat k cíli. Celé město jsem měl na dlani a především jsem si s úlevou uvědomil, že za chvíli tam dole opravdu všechno skončí.

Nádhera.

Když jsem se blížil ke Spartě, předběhl jsem dalšího Japonce a začal stahovat náskok na celkově čtvrtého německého závodníka. Ale už jsem ho nedal, chybělo mi devět minut.

Pár kilometrů před cílem se ke mně přidalo policejní auto, pak i motorka a chumel dětí na kolech, které dělaly slavnostní suitu každému běžci. Odbočka na další ulici, potom zatáčka a v dálce jsem konečně spatřil cíl svého snažení – sochu krále Leonidase. Teprve když se dotknete podstavce, závod pro vás podle pravidel končí.

Posledních pět set metrů bylo opojných. Užíval jsem si tyhle chvíle vrchovatě. Noční pochybnosti o smyslu mého ultramaratonského počínání byly dávno pryč.

Diváci kolem trati přibývali a už jsem viděl svůj podpůrný tým. Vrazili mi do ruky českou vlajku a bez nejmenšího studu jsem mohl udělat to, co jsem stokrát viděl v televizi a stokrát jsem to našim sportovcům záviděl. Běžet čestné kolečko s národní vlajkou. Přesněji řečeno: čestnou uličku.

Cítil jsem se jako olympijský šampion, i páté místo chutnalo jako vítězství. Položil jsem ruku na panovníkovu nohu, opřel se o sochu a pár vteřin si vychutnával svůj velký okamžik. Pak jsem se otočil a zadíval se na davy lidí pod sochou. Krása. Téměř nepopsatelná.

Dokázal jsem to! To mi jako první problesklo hlavou. Všechno, co jsem za předchozí roky zvládnul, všechny tréninky, nejistoty, úspěchy i pády měly smysl.

Nebývám moc patetický, ale u Leonidasovy sochy jsem byl vážně dojatý. Cítil jsem se báječně, šťastný, spokojený. Podobné vzpomínky jsem si odvezl i z Měděných kaňonů, kde jsem závodil s indiány z kmene Tarahumara. Nebo z Comrades v Jižní Africe, což je největší a nejstarší ultramaraton na světě s neopakovatelnou atmosférou.

Tohle jsou věci, které nejde koupit za žádné peníze. Nevynahradí vám je žádná sponzorská smlouva, ani šek s prize money.

Naštěstí pro takové zážitky nemusíte cestovat až na Peloponés nebo do Mexika. Můžete je prožívat při každém závodě, při každém náročném tréninku. V každé chvíli, kdy překonáte sami sebe, kdy se přesvědčíte, že vaše limity jsou mnohem výš, než jste si kdy mysleli.

Přitom na začátku stačí tak málo. Nazout si boty a běžet, běžet, běžet.

Svůj životní příběh sepsal Daniel Orálek v knize Můj dlouhý běh. Koupit si ji můžete na stránkách www.mujdlouhybeh.cz.

Jana Mensatorová a archiv Daniela Orálka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.