Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopTypická kopačka
Řval trenér. Řval sportovní ředitel. Řvali po nás úplně všichni.
Vzduchem létalo všechno, co měl kdo zrovna po ruce.
Připadali jsme si do jednoho jako úplní idioti.
Takhle to vypadalo o přestávce zápasu proti Mladé Boleslavi v naší kabině. Místo abychom s Teplicemi bojovali o evropské poháry, tekli jsme v poločase úvodního zápasu nadstavby na vlastním hřišti 0:6. A zdaleka to ještě neměl být konec.
Začali jsme zápas totálně debilně. Už ve třetí minutě to bylo 0:2 a pak nás srazil gól, jaký do té doby snad nikdo nikde na světě neviděl. Z útočného rohu vyběhli čtyři soupeři a šli sami na naši bránu.
Byli jsme najednou v totálním loji. Sebevědomí na nule. Člověku se v té chvíli jen honí hlavou, jak je soupeř někde úplně jinde. Hráči Mladé Boleslavi byli všude dřív a hlavně jim všechno vycházelo. My se navíc po přestávce měli vrátit na hřiště jen v deseti, bez vyloučeného spoluhráče.
Přestávkový řev plný sprostých slov postupně přešel do hrobového ticha. Mlčky jsme jen seděli a koukali do země. Byli jsme úplně na dně a nenašel se mezi námi nikdo, kdo by to vzal na sebe a dokázal říct něco, čím by nás uklidnil.
Zcela upřímně, napadá vás snad, co se v takovou chvíli dá říct?
To, co jsme tehdy na hřišti předváděli, byla ostuda, jaká v Česku neměla obdoby.
Zápas nakonec skončil 0:8. Jako stoper totálně rozebrané obrany jsem byl všem pro smích celých devadesát minut.
Všichni berou miliony a žijou v luxusu.
Takhle jsem si i já představoval profesionální fotbal v první lize.
Média totiž ukazují vesměs jenom sparťany, slávisty a kluky z Plzně, jak si jezdí v luxusních autech a čas od času rozstřelí své Bentley o popelnici na ulici. I kdyby někdo třeba ze Slovácka rozmlátil svou starou Fabii, nikoho by to nezajímalo. A takhle v Česku vzniká povědomí o fotbalistech. O typických hloupých a k tomu neúměrně bohatých kopačkách.
Během sedmi let v první lize jsem se naučil, že je někdy lepší neříkat, že fotbalistou jsem. Když jsem to jednou přiznal na úřadě, paní za přepážkou začala mluvit pomalu a všechno raději dvakrát zopakovala. "Rozumíte mi? Je vám to jasné? Už to chápete?"
Podobně jsem to kvůli všem těm předsudkům schytal taky od rodičů mé přítelkyně, se kterou jsme spolu už více než dva roky. Táta jí regulérně zakázal jet se mnou na zápas.
Fakt. Nekecám.
Zaprvé bych ji prý zabil v autě už cestou na stadion. Zadruhé přece nebude chodit s tupým fotbalistou.
Nakonec jel později na ten fotbal s ní. Asi aby si očíhnul, co jsem zač, a aby ji přede mnou pohlídal. V tom zápase jsme vyhráli 1:0 a já dal ten jediný gól. Možná si “tchán” pomyslel, že bude mít doma Ronalda. Brzy ale pochopil, že to úplně takhle nebude. Dnes máme nádherný vztah. Sám zjistil, že všichni nejsme stejní jako ti, co svými průsery zaplňují titulní stránky bulvárních novin a vytvářejí obrázek o většině ostatních.
Vždycky říkám, že každý fotbalový tým je svým způsobem průřezem celé společnosti. Jsou mezi námi tací, co by bez fotbalu dělali zedníky. Ale jsou mezi námi i takoví, kteří by mohli řídit velké firmy.
Mám vystudované ekonomické lyceum, kde jsem patřil mezi premianty třídy. Na vysvědčení jsem míval pravidelně vyznamenání, protože mě bavilo se učit a přišlo mi to v životě jako samozřejmost. Šprtal jsem se každý večer cestou z tréninků, abych nějak zabil čas v MHD. Do Řeporyjí, kde jsem se narodil a kde stále žijí mí rodiče, to je z Dukly dobrá hodina cesty.
Strašně dlouhou dobu navíc nic nenasvědčovalo tomu, že by ze mě někdy měl být profesionální fotbalista. Tehdy totiž byla jiná doba. Kdo měl tyhle ambice, hrál za Spartu, Slavii, Bohemku nebo případně za Motorlet. Tam jsem teda chvíli hrál taky, ale i vinou zranění jsem si moc neškrtl. A tak jsem šel do Dukly, která hrála nižší ligu. Do týmu pro nás ostatní kluky, co nebyli na hrušce. Počítali jsme spíše s tím, že se fotbalem nemusíme živit, a podle toho se i chovali. Museli jsme jednoduše o své budoucnosti přemýšlet trošku jinak.
Dokonce ani naši trenéři nebyli profíci. Byli to chlapi, co trénovali jen tak pro zábavu zároveň se svým civilním zaměstnáním. Ještě v patnácti nebo šestnácti jsme od Sparty a Slavie dostávali pravidelně rakety jako kráva. Prohrávali jsme třeba 0:8 a věděli, že ti kluci tam jsou úplně jinde než my.
Že bych jednou ligu mohl hrát i já, mně – a Matěji Hanouskovi – řekl v našich sedmnácti letech tehdejší spolumajitel Dukly pan Lafek. Áčko tehdy postupovalo zpět do ligy a já začal poprvé přemýšlet o tom, že by bylo krásné si ji jednou taky zahrát.
Doma tomu ale kromě mě nikdo pořádně nevěřil. Třeba táta se upínal spíše k tomu, že si sám prodlouží kariéru, abychom si spolu jednou mohli zahrát v jednom týmu v pralesní lize na Chotči. Až v maturitním ročníku se všechno začalo lámat. V době, kdy jsem si podával přihlášku na VŠE s přesvědčením, že ze mě snad jednou bude inženýr ekonomie, přišla první pozvánka do A týmu.
Poslední pololetí jsem proto dostudoval s individuálním plánem a studium na vysoké škole definitivně odsunul na druhou kolej. Splnil se mi můj dětský sen a podepsal jsem profesionální smlouvu. Byl jsem přesvědčený, že takhle to má být.
Jako ligový fotbalista jsem si vydělal deset tisíc korun měsíčně. Ve smlouvě byla také klauzule, která mi po pěti zápasech s minimálně jedním odehraným poločasem zvedla plat na patnáct tisíc. Hrubého.
Protože jsem první rok nehrál skoro vůbec, načekal jsem se docela dlouho. A taky u toho dost vážně přemýšlel o tom, jestli jsem neudělal chybu a neměl raději dál studovat. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem jen vysedával na střídačce nebo v horším případě na tribuně a nikam se neposouval. Děsně mě to štvalo a ani s penězi to nebylo dobré. Po večerech jsem projížděl jobs.cz a hledal brigády. Žil jsem v mamahotelu a neměl ani vlastní auto. Za rok jsem odehrál za áčko jen čtyři zápasy.
V devadesáti procentech našich ligových klubů jsou vypsané odměny za bod. Když vyhrajete zápas, dostanou ti, co hráli, k výplatě třeba 15 tisíc korun navíc, někdo má bonusy mnohem větší podle toho, jak má nastavenou smlouvu. My na Dukle jsme ale měli jen vypsanou prémii za konečné umístění a ta se po sezoně rozdělovala spravedlivě mezi ty, kteří hráli nejvíc.
Já toho moc nenahrál, a tak jsem toho moc nedostal.
Vyskakovat si ale nemohli ani ostatní. V Dukle tehdy nebyl snad nikdo, kdo by měl luxusní auto. Tomáš Berger hrál za Duklu i přebor a do ligy šel třeba až v osmadvaceti letech. Stejně jako brankář Rada. Pár spoluhráčů jsem pravidelně potkával v metru.
Pro tyhle kluky nebyla prioritou auta a luxus. Oni řešili, aby měli kde bydlet, a hlídali si každou korunu, aby zvládli splácet hypotéky a živit své rodiny. Já jako nováček měl svých deset táců, oni samozřejmě měli mnohem víc. O milionech ale nikdo nemluvil, přestože si pamatuju i rok, kdy jsme skončili pátí a hráli do posledních kol o poháry.
S tím vlastně tak trošku souvisí i můj odchod do Teplic, kde hraju dodnes. Dukla mi sice nabídla prodloužení smlouvy, ta však zdaleka nebyla taková, jakou bych si představoval. Peníze samozřejmě hrály roli, nešlo ale jen o ně. Cítil jsem to, co cítí většina mladých hráčů ve svých mateřských klubech. Nahlíželi na mě jako na odchovance, který dokáže vždycky za někoho zaskočit, nějak si to odkope, ale k tomu, aby se napevno prosadil do základní jedenáctky, to má vždycky o něco dál než ti ostatní.
Nejlepší peníze totiž mají v kabině vždycky hráči, které klub musel koupit. A tak jsem i já vycítil, že musím odejít pryč. Jít do klubu, který za mě zaplatí a bude mě brát jako hotového hráče. Když jsem se před čtyřmi lety dozvěděl o zájmu Teplic, nebylo z mé strany co řešit.
Odcházel jsem tam v zimním přestupovém okně ale jako hráč B týmu.
Když jsem totiž Dukle na konci podzimu řekl, že nemám zájem s nimi po sezoně prodloužit smlouvu, vyřadili mě z kádru. Musel jsem trénovat s rezervou, což nebyla sranda. Ti kluci chodili do školy, a tak jsme měli první trénink už v sedm ráno a druhý až odpoledne. Já pořád neměl peníze na své auto, takže jsem trasu Řeporyje-Juliska točil dvakrát denně MHD. Trvalo to tři týdny, než se kluby dohodly a Teplice mě z posledního půlroku kontraktu na Dukle vyplatily. K novému týmu jsem se připojil na soustředění v Chorvatsku.
Hned od prvního dne se mi úplně změnil svět.
Podepsal jsem totiž smlouvu s odměnami, které se už alespoň trošičku začaly podobat mým představám o životě ligového fotbalisty.
Začátky byly těžké herně i finančně. Teď v Teplicích mám úplně jiné peníze. Sice ne milionovou výplatu, ale když se daří týmu a hraju, je to o řád jinde. Myslím, že je úplně v pořádku, když fotbalisté berou statisíce a více měsíčně. Dostat se do ligy je těžké, udržet se v ní pár let také a za tu dobu byste si měli vydělat ne na celý život, ale alespoň na solidní bydlení a pár let po kariéře.
Máme fajn život. Živím se sportem, pohybem, fotbalem. Prostě dělám, co mě baví. Někdy se kouknu přes hřiště a říkám si, tohle je stejně skvělej kancl! Zároveň makáme, víkend co víkend hrajeme a toho volna s čistou hlavou opravdu moc není. Kdysi jsem někde četl, že fotbalistům lidi peníze moc nezávidí, protože každý si fotbal někdy zkusil a ví, jak je těžký trefit bránu.
Něco na tom bude.
Rozhodně si ale lidi myslí, že jsme větší hovada a máme víc peněz.
Ve své úplně první sezoně na Dukle jsem o sobě dal vědět jen jednou. Jak jsem byl mladý, vyjančený a šel do všeho naplno, na předsezonním kempu jsem skluzem sejmul našeho nejlepšího hráče Patrika Gedeona a na měsíc ho vyřadil ze hry. Hrozně mě to mrzelo, ale byl jsem zkrátka přemotivovaný i na tréninku.
Dostal přihrávku mezi nás obránce, tak ho přece nenechám jít samotného na branku, ne? Vzal jsem ho přes párky a natáhl mu vazy v koleni. Byl tam míč, tak co…
Ne, dneska už bych fakt takovou kravinu na tréninku neudělal. Tehdy jsem měl potřebu se trenérům předvést.
První ligový zápas jsem odehrál až na konci své druhé sezony. Čtyři kola před koncem jsme hráli doma se Slováckem a byl to zprvu den jako každý jiný. Kodrcal jsem autobusem číslo 131 z Hradčanské na Julisku a myslel si, že budu zase sedět. Až při ranním rozcvičení mi trenér Luboš Kozel řekl, že je spoluhráč nemocný a budu muset jít na hřiště já.
Hrál jsem na Libora Doška a nebyla to vůbec žádná sranda.
Protože nejspíš tušil, že hraju poprvé, sjednal si docela rychle můj respekt. Při autovém vhazování na naší polovině se postavil vedle mě a dal mi loket k hlavě. Koukal jsem na něj a nevěděl, jestli mu mám nadávat, nebo radši vykat. Dokonce mi přišlo, že to cítí i mí vlastní spoluhráči, a proto mě v zápase příliš nezapojovali do hry. Prostě mi moc nevěřili.
Remizovali jsme 1:1. Slovácko vyrovnalo asi pět minut před koncem, ale prsty jsem v inkasované brance neměl. Takže dobrý. Byl jsem rád, že to mám za sebou. Vůbec jsem sice nevyčníval, zápas jsem vyloženě jenom odkopal a věděl, že tomu hodně chybělo. Ale na to, že jsem do té doby vlastně pořádně nehrál ani nejvyšší mládežnické soutěže, to myslím nebylo tak špatné.
Pak jsem se s Liborem Doškem potkal znovu.
Novou sezonu jsem rozehrál už jako stabilní stoper základní jedenáctky a hned v prvním kole jsme jeli na Slovácko. Kouč mi ve sprchách den před zápasem řekl, že budu muset Doška hlídat já, protože Štětina by se na něm vyfauloval.
Došek má dva metry, nevyhrál jsem s ním jediný hlavičkový souboj a frajer nám nasázel hattrick. Všechno po akcích kolem mě, a navíc jeden gól hlavou po našem souboji. Trenér mi k tomu zpětně raději nikdy nic neřekl.
Došek byl pro mě naprosto neubránitelný fotbalista. Moje noční můra. Regulérně jsem se těšil, až ukončí kariéru. Žádný jiný útočník v lize mě nikdy nezdeptal víc.
Dokonce ani Milan Baroš. Můj idol, na kterého jsem si v dětství hrál.
Jako malý kluk jsem nosil jeho dres a prosil tátu, aby mi koupil ty stejné modré kopačky, v jakých hrál na Euru 2004. Měl jsem jeden velký sen, který jsem si přehrával před každým zápasem: Až jednou poběžím sám na branku, trefím to levačkou pod víko stejně jako on proti Dánsku.
To se mi samozřejmě nikdy nesplnilo. Postupně jsem se z útoku propadal sestavou až na stopera. Když mě do středu obrany postavili ještě tenkrát v Motorletu, před celou kabinou jsem se rozbrečel. Bral jsem to tak, že jsem dřevo, které trenéři nemají kam jinam postavit. Dneska mě fotbal na stoperu baví nejvíc. Mám hru před sebou a diriguju spoluhráče.
A tak jako se Pavel Horváth těšil, že si zahraje proti Messimu, já snil o tom, že si to na férovku ve vlastním vápně rozdám s Barošem. Ale jen do chvíle, než jsem zjistil, že je na hřišti pěknej hajzlík a že to proti němu fakt kurevsky bolí.
A to myslím se vším respektem k němu jen v dobrém.
Pro tým, za který hraje, je to neskutečný fotbalista. Pere se o každý balón, strhává ostatní, a hlavně v souboji umí rozdat. Dřív mu to navíc pouštěli i rozhodčí. Ještě než přilétl míč, dostal jsem loket na hrudník a věděl, že v tomhle souboji nemám šanci.
Jako vítěz z něj s míčem na noze odešel on.
Ze zápasu, který hrajete proti Barošovi, odcházíte totálně rozbití. Vždycky jsem si myslel, že v příštím souboji mu všechny ty lokty vrátím, ale on se stejně dokázal zpevnit tak, že mi nandal dvakrát tolik. Nechápu to.
Naštvaný jsem na něj ale nikdy nebyl. Vím, jak se řešil třeba jeho loket do tváře Součka, ale vlastně nechápu proč. Potrestaný za to byl, tak co? Ve mně ten chlap žádnou zlost nikdy nevzbudil. Všichni vědí, jak hraje. A každý má dost času se na to připravit.
Minuty, které následovaly bezprostředně po prohře 0:8 s Mladou Boleslaví, si nepamatuju. Ani nevím, kdo šel tu ostudu vysvětlovat novinářům do mixzóny a co jim vůbec tak asi mohl vykládat. Moc si nepamatuji ani z vlastní cesty autem domů.
Ani teď zpětně neumím říct, co se tehdy stalo. Jestli jsme byli blbě nastavení v hlavě a sezona pro nás ještě před play off skončila. Nebo jestli jsme si šli ten zápas jen užít, což je v profesionálním fotbale ten největší průšvih.
Samozřejmě jsem slyšel i přesvědčené názory, že jsme zápas prodali a všichni si vsadili.
Ale uznejte sami: Museli bychom být úplní blbci, abychom to dělali. Nikdy mi nikdo nenabídl prodat zápas, ani by mě to nikdy nenapadlo. Nedovedu si to představit. Navíc v této fázi soutěže. Navíc s takovouhle ostudou. Soudnej člověk musí vědět, že je to úplný nesmysl.
Místo toho pak náš kapitán Ljevakovič v zoufalství nabídl svou pozici a spoustu dalších hráčů vedení klubu na hodinu vyhodilo. Kritizovala nás média, trenéři i funkcionáři. Udělali jsme z Teplic tým, který zajímal celou republiku jenom proto, že jsme mu vystřihli ostudu jako kráva.
Stálo nás to půlku platu i zkrácenou dovolenou. A dojezd má tenhle trapas v klubu dodnes. Všichni jsou ostražití, aby se nic takového už nestalo. I proto jsme to letos pěkně schytali, když jsme rupli se Slavií 1:5. A to i přesto, že Slavia o pár dnů později málem porazila Inter a hraje oproti ostatním týmům na úplně jiném výkonnostním levelu.
Na druhou stranu: Náš tým je zkušenější a věřím, že to fiasko s Mladou Boleslaví řadu z nás posunulo o kus dál. A že tuhle strašnou zkušenost ještě někdy ve svých kariérách zúročíme.
Nic příjemného to ale tehdy nebylo. Nebyla to ta prohra, co hodíte za hlavu a jdete dál. Esemesky mi psali i lidi, se kterými jsem třeba pět let nemluvil. „Ty vole, 8:0. Co jste dělali?“ a za tím fůra vysmátých smajlíků. Co na to chcete odepisovat? Lidem, kterým jste dlouhá léta předtím byli úplně jedno.
Ze všeho nejhorší byl ale stejně celý následující týden.
Sezona výpraskem 0:8 neskončila, my museli jet do Boleslavi ještě k odvetě, která stejně nic neřešila. Týden jsme trénovali s vědomím, že jsme úplní nazdárci. A celou tu dobu se nám v hlavách promítal strach, že nás tam klidně můžou rozebrat znovu a dát nám třeba 6:0.
Naštěstí jsme to tam zplichtili. Gól na konečných 1:1 jsem vstřelil já.
Už jsem vám říkal, že první liga není vždy jen o luxusu, penězích a slávě?
Tomáš Ujfaluši v jednom rozhovoru mluvil o bludném kruhu, takzvaném Bermudském trojúhelníku v Dlouhé ulici v centru Prahy. Říkal, jak se na něj v barech lepily holky i podivní lidé. Mně přijde, že mě nikdo nezná, takže se na mě naštěstí nikdo nelepí. V Teplicích nás poznají, hlavně když jdeme někam s týmem. Ohlédne se za mnou pár lidí, doma v Praze o mně neví nikdo vůbec nic.
Jediné místo, kde si připadám slavný a svým způsobem úspěšný fotbalista, jsou Řeporyje. Moje vesnice. Tam se se mnou chtějí fotit i malí kluci na tréninku. Je to jediný místo na planetě, kde si někdo myslí, že jsem něco dokázal tím, že hraju první ligu. Náš starosta Pavel Novotný tvrdí, že jsem po něm druhý nejslavnější občan Řeporyjí.
Jarda Kužel v seriálu Okresní přebor říká: „Ligoví fotbalisti jsou lidi jako my. Když vyhrajou, tak se ožerou. Když prohrajou, tak se taky ožerou.“
Víte co? Má svým způsobem pravdu.
I když posloucháme, jakými máme být vzory, jsme pořád taky lidi. Nejsme žádní supermani. Spoustě kluků skončí trénink a přestávají být fotbalisty, nechtějí si svou práci a starosti tahat domů. Jiní zajdou v klídku na pivo, dva tři z týmu si dokonce zapálí cigaretku.
Vyrazit společně ven si ale dovolíme jen v případě, že vyhrajeme, pozápasové akce máme navíc v uzavřené společnosti. Jestli totiž české týmy něco umějí, jsou to oslavy vítězství. Kdybychom se v Teplicích objevili v hospodě po prohraném zápase, lidi by nám to dali sežrat. Ani nemáte náladu. Žere vás to.
To vše se ale odehrává jen ve chvílích, kdy si to můžeme dovolit. Neumím si představit, že by někdo přišel po flámu na zápas. Kabina by mu dala co proto. I kdybychom pominuli, že takový přístup je neprofesionální, že se můžete zranit, navíc dostat postih od klubu, trenérů, tak každému z nás jde v každém zápase taky o docela dost peněz. Bonusy za získané body opravdu nejsou zanedbatelnou položkou našich platů. Navíc zklamete fanoušky, uděláte si škraloup na celou kariéru. Za to fakt žádná kalba na světě nestojí.
Taky jsme kluci, co řeší úplně všechno. Do novin to nikdo z nás nepřizná, ale třeba známkování našich výkonů po zápasech je v kabině hlavní téma každého pondělí.
Většinou nás známky spolehlivě vytočí: Když uhrajeme bod proti Plzni, což je pro nás jeden z nejlepších výsledků sezony, dostaneme jen průměrné známky. Úplně stejné, jako když jedním náhodným gólem porazíme Bohemku. Stejné známky za dva naprosto nesrovnatelné výkony. Chápete to?
Sami toho – myslím – můžeme jen hodně málo ovlivnit. Často bychom chtěli říct věci tak, jak jsou, ale za různá vyjádření do novin dostáváme někdy tresty i pokuty. Hráči se v drtivé většině případů schovávají za frázemi, aby náhodou nenaštvali svůj klub, trenéra, FAČR nebo disciplinárku.
Dlouho jsem si myslel, že otevřít pusu si mohou dovolit jen persony. Pak Baroš zkritizoval rozhodčí a x zápasů za trest nehrál. Svým způsobem jsou pozápasové rozhovory obrovská přetvářka.
Typická pozápasová hláška, že tabulku neřešíme a koukáme jen na sebe, je tou nejvtipnější lží. I trenéři ji znají nazpaměť. Vím, kolik jsem dal gólů, jaké máme držení míče, karty i bilanci na soupeře.
Bránil jsem Virgila van Dijka.
Ještě když hrál za Celtic, porazili jsme je s Duklou v přípravě 5:3 a já měl za úkol hrát na něj osobku při standardních situacích. V životě bych si tenkrát nepomyslel, že z něj jednou bude nejlepší stoper na světě a skončí druhý v anketě Zlatý míč.
Byl sice silnej, ale nijak nevynikal. Když šel před dvěma lety do Liverpoolu, říkal jsem si: „Ty vole, dyť takhle hustej přece nebyl!“ V době našeho střetu mi bylo dvacet, tělo jsem měl potažené jenom kůží. Proti jeho svalům jsem neměl šanci, ale fotbalově výjimečný v té době fakt nebyl.
Kdybych to tenkrát tušil, vezmu si od něj dres.
I jeho příklad mě ale motivuje a vede k přesvědčení, že stále nejsem na vrcholu. A že mě to nejlepší ještě čeká. Když se do ligy jednou dostanete, musíte mířit dál. Mít ambici a před sebou cíl. Jinak se nebudete posouvat ani herně, ani mentálně. Dostal jsem se do fáze, ve které fotbal dělám z lásky, ale zároveň už i pro peníze. Je mi šestadvacet let. Kolik sezon mám ještě před sebou, možná deset? Jen když to dobře půjde.
Každý z nás musí neustále chtít hrát za lepší klub. Kdo řekne, že nechce do Sparty nebo do Slavie, tak lže, nebo je blázen. Chce za ně hrát každé dítě, i z Moravy. Každý chce hrát nahoře, o titul, proti slavnějším soupeřům i týmům z Evropy. Každý z nás chce co nejvejš.
Ronaldo s Messim jsou taky nejlepší na světě a pořád jimi chtějí být. Jedou na sto procent a něco je pohání dál. Kdyby nic nepohánělo mě, je to ta nejrychlejší cesta z ligy i profesionálního fotbalu ven. Starší hráči v lize koukají na to, aby se v ní ještě rok dva udrželi a brali hezkou výplatu. My mladí musíme mít cíle vždycky co nejvyšší.
Jestli je máme všichni? To nevím.
Ale já je mám.
Dva roky nazpět jsme měli super sezonu, skončili jsme s Teplicemi pátí a v deníku Sport vyšel článek, že Slavia hledá stopery. Byl jsem mezi možnými adepty na toho, kdo nahradí odcházejícího Michaela Lüftnera. Byl jsem z toho dost nervózní, a jak už to tak bývá, samozřejmě k ničemu nedošlo.
O dva měsíce později mi řekl manažer, že mě chce Baník. Koukal jsem na něj jako na blázna, vždyť oni tehdy byli poslední. Bez váhání jsem přestup do Ostravy odmítl. Dnes by mi taková nabídka dávala mnohem větší smysl, přesto bych chtěl raději ven. Makám za Teplice, jsem v nich rád, ale v hlavě musím být nastaven jít dál, chtít víc.
Mám za to, že když nejste ve Spartě, Plzni nebo Slavii, je v Česku skoro jedno, za koho hrajete. Svým způsobem totiž může v dané sezoně překvapit a hrát o zbylá evropská místa kdokoliv. Já chci proto zkusit něco úplně jiného.
Samozřejmě nejsem naivní a umím si přiznat, že hráč Manchesteru United ze mě nikdy nebude. Vnitřně to mám ale dané tak, že chci odsud za každou cenu ven a vyzkoušet si zahraniční angažmá. Když na to přijde, klidně půjdu do posledního týmu druhé německé ligy.
Mám totiž v hlavě poměrně dost otázek, na které neznám – ale moc rád bych znal –odpovědi.
Chtěl bych si třeba ověřit, jak moc velkou úlohu hrají ve fotbale diváci. V Česku je jinak naladěná společnost. Koukněte se vedle na polskou ligu, o které si nedovolím říct, že by byla kvalitnější, nicméně na stadionech tam fandí dvacet tisíc lidí a fotbal je vyloženě náboženstvím. Zápas má úplně jiné grády a je i na oko atraktivnější.
Pak kouknete u nás na utkání Jablonec-Karviná a je tam dvě stě lidí. Šílené.
Abych byl férový, to samé máme v Teplicích. Hrajeme na nádherném stadionu pro 18 tisíc diváků, ale většinu sezony je úplně prázdný. Když pak přijede Sparta nebo Slavia a stadion se zaplní, nikdo z hráčů nevypustí žádný souboj. Není to žádná fráze, kvalita zápasů i výkony jednotlivých hráčů vyrostou na úplně jinou úroveň už jen tím, že jsou kolem plné tribuny.
Kvůli tomu, abych byl lepší a někam se jednou skutečně dostal, teď trénuju navíc. Chci být silnější v soubojích, rychlejší a víc si věřit. Ráno si dám trénink s Teplicemi a pak si přidám odpoledne v gymu Lukáše Stránského, který v Praze připravuje třeba hokejisty Tomáše Hertla nebo Romana Červenku. Zkraje sezony jsem k němu chodil i třikrát týdně, teď v zápasovém rytmu už na to nezbývá tolik energie. Ani by to nebylo zdravé.
V Teplicích jsem o tom nejprve nikomu neřekl, ale občas to mělo dopad i na klubové tréninky. Byla chyba nechávat si to pro sebe, ale trochu jsem se bál, aby se trenéři neurazili. Když jsem si ale večer mákl v gymu, ráno jsem byl na trávníku unavenější. Trenér to musel vidět. Měl jsem pomalejší nohy, rychleji jsem se zadýchával. Všechno jsem ale s kondičním koučem v Praze směřoval k tomu, abych nebyl skvělý v pondělí ráno na úvodním tréninku týdne, ale aby má forma gradovala v sobotu v ostrém zápase.
Zajímaly by mě i tréninky v zahraničí. Občas to v letní přípravě vypadá, že začínáme od nuly. Skončí sezóna, krátké volno a hned se nabíhají kilometry. Mně přitom chybí hlavně balón, spoluhráči, hra. Máknout ve fitku nebo si jít zaběhat můžu i sám, nepotřebuju k tomu tým.
Lionel Messi odehraje nějakých šedesát zápasů za sezonu. Zajímalo by mě, kolik toho v přípravě naběhá a jak vypadá jeho léto. Volno máme maximálně na tři týdny v létě a tři týdny v zimě a k tomu stejně dostáváme od klubů vlastní tréninkový plán. I kdybych na deset dnů odjel na dovolenou a válel se u moře, nemůžu na kondici moc ztratit. Pohyb mi totiž i tam přirozeně chybí a jdu hrát aspoň tenis nebo se projet na kole.
Až uslyšíte, že je česká liga specifická, budu souhlasit. Hodně běháme a taktizujeme. Šikovní kluci jako Danny nebo hráči, co přišli ze zahraničí do Sparty, si tady často neškrtnou. Koukněte se na nizozemský fotbal, kde hrajou nahoru a dolů. U nás se hraje z boku a do plných obran. Anebo ze země nahoru a dlouhými míči. Občas týmy nejdou zápas vyhrát, ale hlavně ho neprohrát. Na soupeřích tento přístup poznáte.
Myslím, že jsem si v lize svoje místo už dávno našel a je čas to ukázat i jinde. Zahraniční angažmá jsem nezažil, ale cítím, že tam jsou všichni úplně jinde. A chci si tuhle domněnku potvrdit.
Jsem přesvědčený, že do ligy mě dostala obrovská touha ji hrát. Věřím, že díky stejné touze přijde i vysněná nabídka zvenku. A i kdyby nepřišla, tak jenom to snění samo o sobě ze mě dělá lepšího hráče tady v Česku.
Věřím tomu.
Věřím, že snění je pro fotbalistu, pro naši práci i pro náš životní styl důležité.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází