Ty jsi skončil

Petr Svoboda

Ty jsi skončil

Představte si dvě puštěné televize vedle sebe, jak se je pokoušíte sledovat najednou.

Přesně to jsem viděl, kdykoliv jsem ve druhém roce na farmě Toronta přišel domů z tréninku a zapnul telku. Nebyl jsem schopný zacílit na jeden bod, moje oči se v něm nepotkaly, pokračovaly každé svým směrem dál a křížily se.

Nejdřív jsem to přikládal námaze. Prostě moc trénujeme, musím si odpočinout… Jenže mé stavy se nelepšily. Po každém fyzickém výkonu to samé. Dvě televize. Brýle předepsané od očaře všechno na chvíli zlepšily, ale za pár týdnů jsem už i s nimi zase viděl dvakrát.

Do toho únava. Šílená únava.

Když jsem se přetáhl, byl jsem zároveň schopný čtyřiadvacet hodin nespat. Nešlo to. I přes naprosté vyčerpání nebylo moje tělo schopné zrelaxovat.

Samozřejmě se to projevovalo i na ledě. Hrál jsem, celkově asi ne úplně špatně, ale zpětně si uvědomuju, že už mi nějakou dobu přišlo něco v nepořádku. Aniž bych si byl ochotný nepostřehnutelné potíže připustit, cítil jsem je. Po příchodu z NHL na farmu jsem byl všude o dva kroky rychleji, za rok jsem ale najednou nebyl schopný nikomu ujet. První sezonu jsem měl hodnoty využití kyslíku VO2 max přes šedesát, ve druhé jsem spadnul někam k padesáti, přitom jsem trénoval pořád stejně.

Na začátku třetího roku v zámoří už můj propad začal být znatelný. Výkonnost šla dolů i v zápasech, v Torontu se mnou přestali počítat, a i na farmě mi dali najevo, že se nebudou zlobit, když si najdu místo jinde. Měsíc po začátku sezony jsem se tedy vrátil do Třince, jemuž jsem v extralize patřil.

Tam moje potíže vygradovaly. Hned první noc jsem nedokázal zabrat, tak jsem ve tři ráno sedl do auta a jel rovnou do Třince, kde mi v sedm dali pokoj na hotelu a já konečně usnul. Tak tvrdě, že mě probudil až pozdě odpoledne mobil. Mraky zmeškaných hovorů, lidi z klubu, novináři.

Po návratu do tréninku se dostavil starý známý pocit. Přišel jsem si ukrutně zfáraný. Deset minut jsem byl schopný dupat naplno, pak najednou jako kdyby mě někdo vypnul. Mohl jsem být odpočatý, jak jsem chtěl, můj výkon ale najednou spadnul tak o osmdesát procent. Extrémní únava, nemohl jsem se dostat na výkonnost, jaké jsem byl schopný.

Tušil jsem, že tohle je špatně a vážně to není tím, že bych něco flákal. Začal jsem tedy hledat odpovědi a dostal se do kolotoče detailních vyšetření. CT mozku, krev, elektrody… A nic. Žádný nález. Až doma v Jihlavě, kde jsem pro jistotu kolečko absolvoval podruhé, mi pomocí lépe připojených elektrod přišli na důvod mých problémů.

Dostal jsem vysílač a přijímač na šíji a rameno, po výbojích silných, jako by mě někdo mlátil lopatou, mi rameno nekontrolovaně lítalo, začal jsem se ohromně potit a přístroje ukázaly, že odpovědi mého nervového systému jsou pomalejší, než by měly být.

Myasthenia gravis. Porucha nervosvalového přenosu.

V republice je známých zhruba tisíc případů. U některých lidí se na tuto diagnózu ani nepřijde, zkrátka jsou jen víc unavení. Nebudu vás zatěžovat detaily, jen si ale představte, že váš mozek vysílá signály do svalů tak, že mezi nervovým zakončením a svalem je tekutina, která vzruchy přenáší. Tvoří ji váčky, které začal můj imunitní systém likvidovat. Povely k rozhýbání svalů se tak opožďovaly, jako když zavřete tři křižovatky a svedete provoz do jediné, přesun z místa A do místa B se protáhne. Znamená to, že když se měl můj sval stáhnout či napnout, dostal k tomu povel pozdě. Jde o zlomečky sekund, ale v hokeji to znamená, že se v jednu chvíli potřebuju odrazit a… už je pozdě. Tělo se propadne o neznatelný kousek, klidně jen o milimetr jinam, ale pohyb už je v takovou chvíli jiný. Jsem pozdě u protihráče, nepřesně přihrávám.

Největším odborníkem na myasthenii byl tehdy v Česku jistý pan primář v Ostravě. Než jsem se k němu vypravil, dostal jsem varování. Prý je to tak trochu génius, proto mám čekat zvláštní projev, až se mnou bude mluvit.

A skutečně. Nejdřív do mě pral ohromný proud, pak slabší, nakonec zkoušel reakce na očním nervu. Když byl se vším hotový, schoulil se do židle a s pohledem kamsi do ztracena vedle mě na zem, spustil zlověstným způsobem slova, která mi ve dvaadvaceti navždycky změnila život.

„Ty jsi skončil. Zapomeň na hokej. Jestli budeš hrát dál, tak umřeš.“

Jeho tón nedal šanci pochybovat, té scéně už chyběla jen temná filmová hudba.

Vyšel jsem z ordinace jako zmlácený. Čekala na mě přítelkyně, tak jsem ji vzal za ruku, že jdeme pryč.

„A co ti řekl?“
„Nic, pojď…“
„Ne, sedni si a pověz mi to.“

Posadil jsem se vedle ní a rozbrečel se.

Prý jsem na tom zápase byl. Poslední utkání pražského mistrovství světa v roce 1985 hrála československá reprezentace, jejíž součástí byl můj táta, proti Kanadě. Vyprodané čtrnáctitisícové hlediště muselo dělat strašlivý randál, zvlášť když to tehdy skončilo slavným zlatem.

Já stejně usnul.

Bylo mi necelých pět a holt jsem ještě hattrick Jirky Šejby asi neodkázal správně ocenit. Vybavuju si jen útržky. Chodby sportovní haly, kde jsou strmé plošiny bez schodů a já po nich běhal. Kanadský odznáček, který mi kdosi dal. Víc nic.

S hokejem jsem začal až později na to konto, že jsem viděl tátu v televizi, a prohlásil jsem, že chci hrát jako on. Celkem pozdě, až v sedmi. Tlačil jsem na jednom konci hřiště židli, zatímco moji vrstevníci už na opačné straně ledu hráli zápas.

Táta byl v počátcích samozřejmě mým vzorem. Postupem času mě ale jeho věhlas začal spíš štvát. Nechtěl jsem být jen „mladej od Radka Svobody.“ Chtěl jsem to být já.

JÁ. Ne, něčí syn.

Tohle mě přitom pronásledovalo celou kariéru, i když už jsem se vymanil z tátova stínu. Střelec zlatého naganského gólu se totiž jmenuje… Ano, Petr Svoboda. I v NHL jsem proto byl tím druhým.

Táta mě navíc vedl většinu dětství i v juniorce jako trenér.

Mám ho rád, ale upřímně… Bylo to s ním peklo. Dnes nechápu, jak silné muselo být moje dětské pouto k hokeji jako takovému, protože tátův všudypřítomný dohled jsem nesnášel. Nechápal jsem, proč je na mě tvrdší než na ostatní. Proč když někdo udělal chybu, dostal seřváno, ale jakmile jsem chyboval já, řev byl dvakrát takový.

Jistě, měli jsme tu v podobné roli pana Klapku, který byl na syna naopak hodný, ale jeho kariéra pak skončila brzy ve druhé lize. Jenže já tolikrát marně čekal na pochvalu, že jsem se stal otupělým.

Každé dítě přece chce někdy pochválit.

Byly zápasy, kdy jsem hrál vážně dobře, a táta místo toho přišel s tím, jestli si z něho dělám srandu a co jsem kde udělal špatně. Klidně dvě hodiny jsme spolu pak seděli a on mi na tabulku kreslil a vysvětloval nejrůznější situace. Postupně jsem se dostal do stavu, kdy jsem jeho rozbory pouštěl jedním uchem dovnitř, druhým ven. Zároveň když jsem měl strach, že mi naloží za to, jak mizerný jsem byl, a bál jsem se domů, jen mi řekl „dobrý“ a nechal mě být. Aspoň tolik soucitu měl. Dnes už aspoň vidím, že díky jeho radám, sice mnohdy otravným, jsem hokej chápal líp než jiní a byl jsem napřed.

I později, kdy už naši třídu vedl někdo jiný, jsem nenáviděl před tátou hrát. Sotva jsem ho zahlédl na tribuně, jen mi prolétlo hlavou „ježišmarja…“ On to věděl, a dokonce se proto pak schovával. Já jak jsem před úvodním buly očima projel ochozy a neviděl ho tam, doslova jsem si oddychl, uvolnil jsem se.

Nechci tátovi křivdit, nejsem zahořklý, ale pravda je, že naše jediné společné téma byl hokej.

Hokej. Hokej. Hokej. Nic víc.

Naši obecně pro mě dost udělali, v kariéře mě podporovali, co mohli, ale vždycky mi od nich chyběla trocha obyčejné lásky a pochopení. Připadalo mi, že v mnoha ohledech pro ně je sport víc než můj osobní život. Nikdy jsme se nebavili o tom, co jak vnímám já. Daleko přirozenější jsem mohl být mezi spoluhráči v týmu, proto jsem bral kabinu jako svoje zázemí, jako bezpečné místo, kde můžu být sám sebou.

Neměl jsem nejlehčí dětství, už jen kvůli tomu, že když hrál táta dvě sezony v Dánsku, druhý rok tam odjel s mamkou a sestrou beze mě. Coby osmiletého mě tu nechali deset měsíců s babičkou. Přijde mi, že už právě tady se naše citové cesty nadobro roztrhly a já se zavřel. Babička byla zlatá, ale tátu s mámou nikdy nemohla nahradit. A taky mě vykrmila tak, že jsem vypadal jako Otesánek.

Během dospívání se ze mě zřejmě právě kvůli tomuhle všemu stal stroj bez emocí. Dostal jsem vždy nějaký cíl a jel jsem, nic mě nemohlo vyvést z rovnováhy. I kdyby snad vedle mě někoho zabili, se mnou by to nehnulo. Dokreslovaly to situace, kdy mě třeba při zápase někdo trefil a já zůstal úplně v klidu. Trpělivě jsem si počkal, než udělá nějakou chybu, a tam jsem si na něj počíhal. Dal jsem mu pak o to víc.

Jednou mě spoluhráč při letní přípravě při tenise systematicky tak točil a navážel se do mě, že mě vyšrouboval. Celou dobu nic, ale nakonec mi sepla elektronka. Trefit ho v tom rohu, kam jsem ho zahnal, raketou jak jsem chtěl, mohlo být po něm. Nepřeháním. Na tréninku v osmé třídě mě zase spoluhráč Karel Fink dvakrát vykoupal, já dostal od táty seřváno, tak jsem příště Karla přetáhnul přes párky tak, že jsem mu ublížil. Úplně bez emocí, jen jsem na sebe nechtěl nechat dál řvát.

Táta mě vyhnal do kabiny, že takhle se chovat nebudu.

V patnácti jako by mě něco osvítilo. Do té doby jsem na tom nebyl fyzicky nijak skvěle, a hlavně jsem neuměl běhat. Šestiminutové okruhy jsem dobíhal po devíti minutách a hned jsem bez pauzy vyrážel na další. Samotnému mi došlo, že takhle to nepůjde.

Začal jsem si přidávat. Rval jsem to vůlí.

Strejda mi dodnes připomíná, jak jsem mu pomáhal stavět chatu a chtěl po něm, ať mi ještě naloží o dvě cihly víc. Že potřebuju trénovat, ať mám sílu. Dostával jsem se do stavů, kdy jsem se hádal sám se sebou. Při bězích si trať někteří kluci zkracovali, já běžel a v mé hlavě se dva hlasy překřikovaly.

Zkrátím si to

Nezkrátím

Tak támhle.

Ne, ještě ne.

Tak teď.

Ne.

Nikdy jsem nakonec nic neošidil. Přemáhal jsem se a možná právě tady je třeba hledat budoucí problém mého těla, které řeklo, že už toho mělo dost. Zárodek mého onemocnění v sobě prý totiž máme všichni, jde jen o to, jestli ho něco spustí.

Enormní zátěž, stres, nikdo přesně neví, co konkrétně.

Na mě ale přesně tyhle definice sedí úplně přesně. Tlak jsem si na sebe nakládal už odmala. Abych ukázal tátovi, že na to mám. Abych se zlepšil. Abych nešvindloval. Abych se vyrovnal lepším, silnějším. Všechno jsem dělal na maximum, neuměl jsem odpočívat. Dokázal jsem se vybičovat a vyšponovat tak, že jsem si všechno vlastně mohl způsobit sám a můj organismus mi jen nakonec dal najevo, že stačilo.

Vždyť já opravdu neměl žádné zvláštní hokejové nadání. Byl jsem spíš ten, co nepustil kostičku. Klasický obránce jihlavské školy, pan jistota. Můj hokej, to bylo nedostat gól, dobře odbránit situaci, rozehrát, nepustit nikoho za sebe. Být prospěšný týmu. Přesně takhle i žiju, mám rád plán a toho se držím, neriskuju. Využívali mě sice často na přesilovku, protože jsem viděl, měl jsem slušnou střelu i přihrávku, ale stahovačky na modré, jako kamarád Karel Pilař, jsem vážně nedělal.

Díky mému zápalu ale moje kariéra nabrala raketový vzestup. V šestnácti jsem hrál za juniorku, v sedmnácti první ligu, v osmnácti extraligu doma v Jihlavě. Po sestupu mě koupil Třinec, do toho přišel draft, kde si mě vcelku vysoko vybralo Toronto. Pak zlato z dvacítek, zápasy za dospělý nároďák, a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, byl jsem v NHL.

Ale pěkně popořadě.

Z mládežnických reprezentací mě po prvních pár soustředěních vylili, vrátil jsem se až někdy v sedmnácti. Náš ročník dlouho nemohl nic vyhrát a na mém prvním juniorském šampionátu jsme skončili sedmí, což byl do té doby nejhorší výsledek v historii. Při další sezoně jsem se trenéru panu Holíkovi omlouval snad z každé akce, protože jsem potřeboval dodělat školu. Nakonec mi vzkázal, že jestli nepojedu na turnaj do Ruska, na dvacítky mám zapomenout. Byl jsem proto za ním osobně a vysvětloval mu, že nevyhodím tři roky učení komínem. Dělal jsem doma střední školu, nábytkáře s maturitou, a vycházeli mi tam ohromně vstříc, přestože už jsem hrál v Třinci. Zkoušky jsem ale někdy zkrátka udělat musel.

„Když budete potřebovat, víte, kde mě najdete,“ rozloučil jsem se s panem Holíkem. Vzal mě nakonec na poslední přípravu před mistrovstvím a já tam nehrál vůbec dobře, navíc jsem si dal proti Rusům neskutečný vlastňák. Při naší přesilovce byla bule u nás v pásmu a já se chtěl s pukem schovat za bránu. Někdo na mě ale křiknul: „Nahoru“ a já se v obratu díval, kam můžu rozehrát, jenže kotouč mi sjel z hokejky. Krokem se šoural za brankovou čáru, gólman nedával pozor a něž jsem se po něm natáhnul, skončil v brance. Rusáci byli vyskládaní na červené a najednou se radovali.

Čekal jsem, že mě o přestávce pan Holík dořve jako psa, přehodil jsem si ručník přes hlavu, ale odnesl to ten brankář. Mám pocit, že jsem mu ukončil kariéru.

Tímto se mu omlouvám.

Na dvacítky jsem nakonec odjel a my, kteří čtyři roky nic nevyhráli, jsme tam nenašli přemožitele.

Najednou jsem měl svoji zlatou medaili a přede mnou ležel kontrakt od Toronta, tehdy jednoho z lepších týmů NHL. Nerozmýšlel jsem a podškrábnul. Tak co, zkusím to, říkal jsem si před nováčkovským kempem. Pak stejně před velkým a nakonec nás s litvínovským Michalem Trávníčkem škrtnuli ze soupisky jako poslední dva.

Bylo to po předsezónním zápase ve Vancouveru, kde jsem hrál na Donalda Brasheara.

Pamatujete na něj?

Ohromný černoch, rváč. Metrák svalů. Ten večer mě hokej hodně bolel, Brasheara puk moc nezajímal. Každý souboj s ním byl čirý saigon. Tráva se mi smál, že v sestřizích na kostce jsem byl jen já a Brashear. On rozjetý… A rána, já nohy ve vzduchu.

Nebyl jsem zaskočený, že musím na farmu. Ta zrovna měla utkání někde v okolí Quebeku a sotva jsme se k ní připojili, dostali jsme – tuším – 4:6. Já byl snad u každého inkasovaného gólu. Trenéři mě ale pořád hráli, čímž jsem získal pocit, že jestli tady dostanu takovou důvěru, bude mě to bavit. Po devítihodinové jízdě autobusem a dalším utkání v St. John jsme odletěli do St. John’s (ne, to není chyba) na ostrov, kde klub sídlil. Jen s kufříkem oblečení. Byla tam kosa a tma jako v ranci.

Z předplacené karty přes telefonní automat v lobby jsem tedy volal domů, že jsem na farmě a že uvidím, jak to bude vypadat, do čeho jdu. Hodinu s přítelkyní, hodinu s tátou. Když jsem tohle kolečko dokončil, přišel Tráva s tím, že mám další telefon.

Toronto prohrálo poslední přípravák a chtějí mě zpátky. Začnu sezonu v NHL.

Tak jsem zase zavolal do Česka, že je všechno jinak.

Tím, jak rychle se moje premiéra nakonec seběhla, jsem zapomněl na jednu věc. Zařídit tátovi s mamkou, aby mohli na moji premiéru přiletět osobně. Klub by mi to zaplatil, jiní rodiče tam takhle byli, ale mně to tehdy nesepnulo. Dodnes mě mrzí, že jsem je o tenhle zážitek připravil.

Já ho však měl nezapomenutelný. Začínali jsme proti Montrealu a mě vyprodané Air Canada Centre na pár minut úplně paralyzovalo. Nevnímal jsem okolní svět.

Z dalších zápasů a týdnů v NHL si pamatuju střípky. Někdy jen obrazy situací, jindy celé historky. Třeba pocit, kdy jsem ve svém dvouřadém saku z OP Prostějov se šlajfkou po tátovi zíral na Shayne Corsona, jak si rozepíná oblek z poslední kolekce Armani. Po něm přišel Tie Domi v nejnovějším modelu Hugo Boss a já tak radši svůj ohoz nacpal do skříňky, aby ho nikdo neviděl.

Při druhém utkání proti Dallasu jsem si v jednu chvíli uvědomil, že přece, sakra, tady v tom obranném pásmu nemám stát sám, že tu někde má být protihráč. V ten okamžik kolem mě prosvištěl Mike Modano. Naštěstí minul branku.

Tehdy jsem hned dal i svůj jediný gól. V přesilovce mi nabil Tomáš Kaberle a já vystřelil golfákem do skrumáže. Edu Belfourovi kotouč propadnul, ale branku připsali původně Domimu. Sám ovšem hned tvrdil, že se ničeho nedotknul, a o přestávce mi tak do kabiny přinesli puk na památku. Že prý podle videa jsem ten gól skutečně dal já.

Další zápas jsem přihrával na vítěznou branku Sundinovi. Už byl nervózní, že ještě nedal gól, tak jsem mu od mantinelu poslal puk tak parádně, že ho jen doklepnul do prázdné. Pak už byl spokojený. Jindy jsem koupil střelu od Chrise Prongera na kotník. Normálně by mě noha v brusli brněla tak deset vteřin, tady jsem po minutě pořád ještě myslel, že ji mám zlomenou. Nebo jsem stál na buly proti Wayne Primeauovi, jednomu z dvou bratrů, kteří vypadli jako almary na bruslích. Jen mi blesklo, že jestli dostanu puk, zabije mě.

Samozřejmě na mě centr vhazování vyhrál.

Jel jsem za branku, ale v poslední chvíli mě něco osvítilo, abych hodil brzdu. Nikdy jsem to takhle nedělal, ale tentokrát mi to zachránilo zdraví. Jen jsem totiž cítil, jak se po mně ten vagon svezl a s šílenou ránou třísknul do mantinelu. Ufff. Bylo to o fous.

Výborný kluk byl brankář Curtis Joseph, i u dalších hvězd jsem byl unešený tím, jak normálně se chovají. Překvapilo mě taky, když jsem si povídal s jedním spoluhráčem o tom, jak ve volném čase hraje na piano a chce zkoušet housle a on si pak nasadil helmu a šel na led někoho zmlátit. Svět těchto lidí v hokejové výstroji byl úplně jiný než jejich civilní život.

Byl jsem i u toho, když se ke kariéře vracel Mario Lemieux. Jeho první zápas za Pittsburgh po dlouhé nemoci byl zároveň mým posledním v NHL, což jsem samozřejmě tehdy netušil. Už po třiatřiceti vteřinách si proti nám Mario připsal asistenci, když nahrával Jardovi Jágrovi, při jeho prvním gólu po návratu jsem už byl přímo na hřišti. Klasika: Jágr zatahoval puk, za modrou zvratná, přihrávka do středu a pas Mariovi na volej. Já šel s dalším pittsburským hráčem a stál jsem tam jak Budulínek. Mario se nemýlil. Překvapovaly mě na něm jeho geniální věci, třeba když mi od zadního mantinelu střílel do holení, aby se mi od nich puk odrazil do branky.

Hrával jsem v obraně s Davem Mansonem, bekem, co už měl za sebou přes tisíc zápasů v NHL. Dostali jsme pokyn, že kdykoliv budou Mario s Jágrem na ledě, máme střídat. A Charlie, jak se Davovi ze zřejmých důvodů říkalo, vždycky utíkal tak rychle, že jsem ho ani nestíhal.

Jsem mu ale vděčný. Hlavně za to, že tehdy na Floridě zaplatil večeři.

S pár spoluhráči jsme na ni zašli a na konec se hrála „credit card game.“ To znamená, že se od všech vyberou karty, číšník jednu vytáhne a její majitel pak tahá další. Takhle až do doby, než zůstane ta poslední. Ta, která platí celkovou útratu.

Tomáši Kaberlemu patřila třetí karta od konce a zachránil mě tím, že následně vytáhl tu moji. Placení zůstalo na Charlieho. Kabelka mi ušetřil dva a půl tisíce dolarů. V tehdejším kursu po roce 2000 nemalé peníze.

Idylku pro mě ale NHL neznamenala. Nejdřív jsem proti Islanders schytal šlupku na hlavu, měl jsem to trochu pomotané a možná jsem i přechodil otřes mozku. Po čtyřech zápasech, kdy jsem hrál stabilně, se mnou taky začali šíbovat. Jednou jsem hrál, dvakrát ne. Pořád dokola.

Jo, Petře, výborný zápas. A příště sedíš.

Tehdy už jsem i volal agentovi, že mi je jedno, jestli mě pošlou na farmu, že nepotřebuju být v prvním týmu a sedět na tribuně. Že chci hrát. Dva měsíce na hotelu, kde si ani nemůžete uvařit snídani, mě vytáčely. Zrovna tak situace jako ta v Carolině, kde jsem neměl večer hrát, tak mi po dopoledním tréninku asistent trenéra Keith Acton dával klasickou sodu. Jako všem, co zůstávali mimo sestavu. Tým už byl pryč, když jsem se dostal z ledu, přišel jsem pozdě i na oběd a tam mi kouč Quinn řekl, že jednoho z beků tahají třísla, tak půjdu i na rozbruslení.

Fajn.

Nohy mě bolely tak, že jsem si ani nemohl sednout na židli, byl jsem otrávený, ale co už. Rozbruslení jsem vzal na klasického Čecháčka, abych se nezpotil. Jdu ale do šatny a v tunelu Keith s palcem nahoru a úsměvem…

Hraješ!

Tehdy poprvé v životě jsem dostal pocit, že bych si místo zápasu radši odpočinul, což se mi nikdy předtím nestalo.

Když teď na Keitha a jeho tréninky vzpomínám, chce se mi znova zvracet. A že se mi to tehdy i na střídačce povedlo. On mě přijel poplácat po zádech s tím, že za patnáct minut odjíždí autobus. Z domova jsem byl zvyklý na pyramidy, brzdy od mantinelu k mantinelu na šířku hřiště. Jezdili jsme série maximálně do čtyř.

S Keithem se začínalo na sedmi a šlo se do třinácti a zpátky.

Proto když jsem měl zraněný kotník na tři týdny, po týdnu jsem řekl, že jdu hrát. Po jeho posilovnách jsem měl co dělat, abych udržel příbor v ruce.

Zase jsem se přepínal.

Tehdy v té ostravské čekárně na mě všechno dolehlo. Ze dne na den mi začal úplně jiný život. Život bez hokeje. Ve vlastní hlavě jsem si neustále dával naděje, že to přece neskončí, že pořád je nějaká šance, ale v dispenzáři v Praze mě zařadili do evidence s tím, že doporučují co nejdřívější operaci, která znamenala definitivní konec. Lékaři mi vyndali brzlík, což je orgán v hrudníku, důležitá součást imunitního systému. To on mohl za to, co se mi stalo, a jeho vyjmutím se moje nemoc zastavila.

Prý je to operace podobná té, když se něco dělá se srdcem, taky vám musejí rozříznout hrudní kost. Ještě měsíc a půl po návratu z nemocnice jsem tak mohl spát jen na zádech. Vstát z pokoje a dojít si na záchod mě vyřídilo jako jiného maraton.

Díky tehdejšímu agentovi panu Henyšovi o mě aspoň bylo po všech stránkách postaráno a i Třinec se zachoval férově, dohodli jsme se na snížení smlouvy, do konce sezony mě platili jako bych byl jen zraněný hráč.

Jediná reakce, která mě zaskočila, přišla od tehdejšího trenéra pana Marka. Když jsem za ním byl s tím, že nemůžu trénovat, řekl mi, že mám mizernou fyzičku a měl bych naopak trénovat osm hodin denně. Vůbec nebral v potaz mé potíže.

Dnes už se kvůli nim nemusím nijak zvlášť hlídat. Po počátečních rýmičkách už ani nebývám nemocný, organismus si našel cestu, jak mě udržet zdravého. Jsem limitovaný, ale naučil jsem se poslouchat svoje tělo. Když jsem unavený, lehnu si. Nic není přednější, nedělám, do čeho se mi nechce, nepřetahuju se. Díky tomu, že jsem odmala sportoval, tak dnes pro doktory na pravidelných kontrolách vypadám jako zdravý člověk. Jen když podám fyzický výkon, regenerace mi trvá mnohokrát déle než vám.

S tím, co vím, jsem získal pocit, že co se mi stalo, se mělo stát. Mělo mě to jako člověka nasměrovat, udělat ze mě toho, kým jsem. Někde nahoře to stejně všichni máme nalajnované a když uhneme z cesty, přijde pecka, která nás na ni vrátí.

Kdybych dál hrál hokej, třeba bych byl namyšlený egoista, jehož by změnily velké peníze, co by bral. Svým způsobem jsem rád, že jsem dostal onu ránu a život si mě přehodil na jinou kolej.

Byl jsem hokejista. Teď jsem člověk.

Přišel jsem si sice chvíli jako nikdo, na hokej jsem byl ukrutně naštvaný, ale za pár měsíců mi moje paní oznámila, že je těhotná a mě najednou začaly zajímat věci, o nichž jsem dřív nepřemýšlel. Zařizovali jsme bydlení, svatbu, chystali jsme se na dceru. Ponořil jsem se do jiných činností a neměl čas hloubat nad tím, co se přihodilo.

Neměl jsem ho vlastně pořádně doteď. Jen si vybavuju, že už jako kluk jsem získal pocit, že jsem trochu jiný než ostatní, a události, které mě provázejí, mě v tom utvrzují.

Díky předvídavosti a Americe jsem měl alespoň pojištění na konec kariéry. Dokopali mě k němu agenti, a i když mi tehdy přišlo zaplatit pět tisíc dolarů jako velká částka, dnes jim děkuju, že mě k tomu donutili. Rok probíhalo hašteření s pojišťovnou, potom mi ale vyplatili peníze, z nichž jsem postavil dům, kde dnes má moje rodina zázemí. Nemít pojistku, nezůstalo mi nic.

A to mě ještě o dost peněz připravili někdejší kamarádi.

Bývalý spoluhráč mě brzy po konci kariéry přibral do firmy s tím, že jim ji pomůžu rozběhnout. Ještě s jedním klukem vymysleli restauraci na dálnici. Tehdy jsem byl důvěřivý, nedával jsem si pozor a nevěděl, jak zacházet s podíly. Prodělal jsem tam tři a půl milionu, a když jsem potom potřeboval zařídit aspoň prodej, vykašlali se na mě.

Cestu ven z podivného období mi ukázal zase hokej. Přitáhl mě k němu zpátky ten, kdo mi ho v životě symbolizoval odmalička.

Táta.

Dodnes nemám ponětí, jestli je na mě pyšný a jestli skousnul můj brzký konec. Určitě se s tím taky pořád pere. Trénuje ve Vrchlabí, moc se proto nevídáme, a když přijede domů, zastaví se podívat na vnoučata. Naše hovory se dál vedou jen o hokeji. Po průšvihu s restaurací mě srovnal tím, že mě vzal s sebou do Velkého Meziříčí. Spolu jsme táhli celý klub. Trénoval jsem od dětí v přípravce až skoro po chlapy, prošel jsem si všemi patry, byla to ohromná škola. Od táty jsem se naučil spoustu věcí.

Třeba mi pomohl uvědomit si, co odlišuje špičkové hráče od těch, co uvízli na nižších úrovních. Když jsem se ho ptal, proč ten a ten kluk nedělá úplně samozřejmé hokejové věci, odpověděl mi starou pravdou, jíž všechno vystihl.

„Kdyby je dělal, je někde jinde.“

Přesně. To drobnosti dělají rozdíl. Detaily. Ty odlišují velké hokejisty od řadových.

Snažím se to samé dnes říkat svým svěřencům v dorostu. Chci mít čisté svědomí, že jsem jim dostatečně ukázal správný směr a už je jen na nich, jestli ho sami ve své kariéře zvolí. Jsem na ně strašně přísný, to mi asi po tátovi zůstalo, ale věřím, že to má svůj důvod. Jsem alergický třeba na to, když brzdí o krok před čarou. Ne. Moje morálka, mé nastavení mi nedovolí tohle tolerovat. Chci po nich, aby si uvědomili, že všechno se jim v životě vrátí jako bumerang. V dobrém i špatném.

Já kdykoliv lhal nebo podváděl, dostal jsem nafackováno. Od táty nebo od života.

Šiď to, fajn, ale nikam to nedotáhneš. To malé věci poskládané k sobě udělají jednu velkou. Přijde mi, že tohle mladí pořád dostatečně nechápou.

A já, když se zamyslím, divím se, že takhle vůbec mluvím. Nikdy bych totiž neřekl, že budu trenér. Někdo, kdo má ostatní vést. Vždycky, všude, kde jsem hrál, jsem býval ten mladý, co zapadl do celkové mozaiky, žádný lídr. Neustále mezi staršími, někoho jsem doháněl.

Teď jsem já ten, kdo velí.

Trenéřina pro mě znamenala taky dost velkou oběť. Musel jsem zpátky do školy. Když jsem si po prvním roce v Kanadě dodělával maturitu, šest hodin rýsoval a dostal trojku, protože jsem nevyznačil lepidlo na nákližky, řekl jsem si, že už mě v žádné škole nikdo neuvidí.

Dneska mám trenérskou A licenci.

V Meziříčí to nebylo na uživení, dostával jsem sedm tisíc měsíčně, ale získal jsem ohromný základ. Po dvou letech se pak vyměnilo vedení v Jihlavě, já se jim nabídnul a už je to jedenáct let, co jsem tady u mládeže. Mám možnost pracovat i u mládežnických reprezentací. Zase až v hokeji jsem se totiž dokázal obklopit lidmi, kteří mě obohacují, posouvají. Kdybych měl jmenovat jediného, řeknu Kubu Petra. To je můj učitel, ukázal mi, jak naslouchat.

Dodnes mi chybí hra jako taková. Soupeření, pošťuchování, hecování. Já neměl sen jako spousta jiných, že budu zářit v NHL s Gretzkym. Ne, já rád hrál. Kdekoliv, kdykoliv. I dnes, když si jdu se svými dorostenci zajezdit nájezdy nebo je doplním do baga, stává se ze mě dítě.

Stadion je pro mě pořád útočištěm, v kabině mám pocit bezpečí. Je to něco, co znám celý život. A to i přesto, že už máme dvě děti a chci s nimi trávit co nejvíc času, aby nevyrůstaly jako já, v podstatě bez táty, co furt někde lítá. Proto jsem odmítl i řadu nabídek, které se mi hlavně po stříbrném mistrovství světa do osmnácti let otevíraly.

Ne, dokud mě děti budou potřebovat, zůstanu doma, v Jihlavě.

Bez rodiny bych totiž nezvládl to všechno, o čem tady mluvím. To moje Zuzka mě provedla všemi změnami a ukázala mi směr. Je to anděl. Obdivuju ji, že se mnou všechno vydržela, i když jsem byl ztracený a hledal sám sebe. Když jsem nedokázal spolknout svoje ego a hodně pomalu mi docházelo, že hokej není to jediné na světě. Naučila mě, že všechno má dvě strany. Naučila mě, co je to láska a jak ji projevovat. Dělá ze mě lepšího člověka.

Poznali jsme se už v deváté třídě, průběžně jsme se rozcházeli a vraceli k sobě. I jako manželé jsme se už rozvedli, po půl roce jsme se zase dali dohromady a pořídili si syna.

Kromě Zuzky mi pomáhá i jedna paní, která pracuje s energiemi, i od ní získávám úplně jiný pohled, než jsem znal od dětství. Znamená to třeba, že jako trenér se snažím nedívat jen na holý výkon svých kluků. Zjišťuju, co se děje v jejich životech, čím si zrovna procházejí. Kdo je jedničkář a zrovna dostal dvě basy, o koho rodiče nejeví zájem. Dělám to jinak než spousta mých kolegů – a já býval taky takový – které zajímá jen vítězství, jemuž všechno podřizují.

Ty hraješ hovno, posadím tě.

Daleko víc přitom někdy zmůže obyčejné popovídání si. Lidé často vidí, co děláte, ale nevidí příběh, který si s sebou nesete. Zážitky a podněty, které z vás dělají toho, kým v daném okamžiku jste a jak se projevujete.

Vždyť přesně tak to mám i já sám. Já, syn mistra světa Radka Svobody. Ten druhý Petr Svoboda, co odehrál pár zápasů v NHL a pak se podivně vytratil. Taky už teď víte, co se za touto charakteristikou skrývá.

Alespoň tedy část. Všechno totiž pořád nevím ani já sám.

Jana Mensatorová a archiv Petra Svobody

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.