Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopTrojrozměrné obrázky
Proč se na sebe máma s tátou tak zvláštně koukají?
Bylo mi to divné. Vždyť stojím na stupních vítězů, úplně nejvýš, a na krku mi visí další zlatá medaile. Už pátá, na téhle akci jsem vyhrála, co se dalo. Čekala jsem, že na své druhé deaflympiádě v Rusku nějakou placku získám, ale že budu nejlepší ve všech závodech, do nichž nastoupím, mě samotnou překvapilo. Dost příjemně překvapilo.
Tak proč jsou sakra naši tak rozhození?
Támhle vidím českou vlajku, koukám, že čepice taky mají všichni dole, tak nechápu, v čem je problém.
Teď lidi tleskají, tak jim zamávám, usměju se, a šup za rodiči. Podělit se o radost, ale taky se zeptat, co se stalo.
„Místo hymny ti hráli znělku z Dallasu,“ říká mi máma, naštvaná na pořadatele.
To jim tak vadilo, že jsem pobrala všechny zlaté? Důvod jsme se nedozvěděli, ani jsme po něm vlastně nepátrali. Třeba to byla jen chyba, vždyť na předchozí deaflympiádě mi zase Američani omylem hráli právě ruskou hymnu.
A hlavně, já to neslyšela.
Já totiž neslyším vůbec nic.
Od narození mám stoprocentní ztrátu sluchu, což s sebou obnáší i skutečnost, že ze mě asi nikdy nebude úplně expert na hudbu. A i když díky speciálním naslouchátkům dneska přece jen můžu velmi slabě pochytit, že něco hraje, žádnou písničku nepoznám.
Jsem tak trochu jako Jiří Macháček v Samotářích.
„To je skvělá muzika, co to je za muziku?“
„To je státní hymna, ty vole.“
Když v baru vibruje podlaha, nebo někdo pustí nahlas hip hop a rap, vnímám to, ale nějaký rock, pop, jazz? Bohužel.
Nevím, co je melodie ani rytmus, přestože se říká, že ho na lyžích při slalomu potřebujete chytit, abyste mohli jet co nejlépe.
Stačí, že jsem vždycky nervózní jako hrom, ještě tak přemýšlet nad nějakým rytmem. Prostě vystartuju a jedu.
A jedu asi docela obstojně, když se ohlídnu za tím, kam jsem se už dostala.
Vždycky říkám, že skutečnost, že jsem i se sluchovým omezením schopná normálně fungovat a do toho i sportovat na vysoké úrovni, není ani tak zásluha moje, jako spíš mé rodiny. To oni, rodiče, za mě učinili největší rozhodnutí mého života.
Když jsem se narodila, bylo jim divné, že nereaguju. Neotáčela jsem se na žádné zavolání. V osmi měsících mě proto vzali na vyšetření, kde se zjistilo, že neslyším.
Naši s tím okamžitě začali bojovat.
Odmalička mě vedli k normálnímu životu, začali na mě mluvit a s pomocí spousty lidí to naučili i mě, místo sluchu dokážu odezírat ze rtů. Poskládala se dohromady obrovská mozaika ze snahy rodičů, prarodičů, paní učitelek a logopedů a já díky nim vlastně nikdy ani neměla žádné překážky. Odstranili mi je z cesty, než jsem si vůbec stačila uvědomit, že mi něco schází.
Už od školky jsem byla mezi slyšícími dětmi, a proto jsem sama sebe nebrala nějak jinak. Vždyť já ani neumím znakovou řeč, je to pro mě stejná pantomima jako pro většinu dalších lidí, nikdy jsem ji nepotřebovala. Místo toho jsem se brzy naučila číst a proto mi třeba ve škole šly výborně diktáty.
Jo, diktáty. Paní učitelka vyslovovala skvěle.
Co slyším, je můj vlastní hlas v hlavě. Jen mi za ním v pozadí běží takový text, trojrozměrná slova, abstraktní obrázky. Je to dané tím, že jsem se jako malá naučila mluvit právě podle nich. Ukázali mi auto, zřetelně ho vyslovili a já opakovala.
Lyžovat jsem začala díky naší rodinné tradici. Vyrůstala jsem v Harrachově pod kopcem, takže bylo přirozené, že mě naši na lyže postaví. Asi ve dvou a půl letech mi nasadili malé plastové lyžičky a nechali mě, ať si ťapkám. Vybavuju si to ale jen podle fotek. Co si sama pamatuju, už jsem jezdila. A protože jsem na tom nevypadala úplně marně, dali mě pak i na závody, kde jsem začala být docela dobrá.
Vlastně jsem skoro vždycky skončila na bedně.
Samozřejmě jsem soutěžila normálně mezi slyšícími, až v mých patnácti naši přišli na to, že existují i speciální závody pro sluchově postižené. Tak jsem tam dorazila, ukázala, co umím, a kvalifikovala se tak na svoji první deaflympiádu, v roce 2007 v Salt Lake City. Tím začala moje kariéra.
Z akcí pro neslyšící dnes objíždím jen ty největší, což znamená mistrovství světa, Evropy a deaflympiádu, jinak dál závodím na běžných mezinárodních závodech kategorie FIS, párkrát jsem dostala i možnost startovat ve svěťáku, což je ta úplně nejvyšší elita. Ohromně si toho považuju a je to pořád tak trochu neskutečné, protože jsem se tam dostala jako první neslyšící lyžařka. Ani mojí předchůdkyni, Petře Kurkové, která mívala skvělé úspěchy zhruba před patnácti lety, se to nepodařilo.
Já nikdy v souvislosti s lyžováním nepřemýšlela, že mám hendikep, že to ostatní mají snazší. Prostě jsem chtěla vyhrávat. Po nepovedeném závodě jsem vzteky házela hůlkama a dalšíma věcma a končila s lyžováním, než mě to do druhého dne zase přešlo a já se těšila na kopec. Když jsem byla naštvaná, tak na sebe. Nikdy ne na to, že neslyším. To pro mě nikdy nebyla výmluva.
Na kopci jsem přece jen já a nikdo jiný. Nepotřebuju s nikým mluvit.
Než odstartuju, honí se mi hlavou spousty věcí. Pořád propočítávám, kolik ztrácím na vítěze, jaké z toho budou body, jaká je trať, podmínky… A pak to utnu a vždycky si řeknu: „Prosím tě, hlavně klid! A jeď! Jeď, jak můžeš, udělej pěkný oblouky a máš vystaráno.“
S tím vyrazím.
Po dojezdu mě zajímá jen můj čas, který hned určí moji náladu. Podívám se na kamarády, kteří už jsou v cíli, a podle jejich obličeje poznám, jak jsem jela. Pak hledám mezi diváky svoji rodinu.
Buď se na ně usměju, nebo zamračím.
Na trať nosím speciální sluchadla, která na závodech pro neslyšící mít nesmíme. Uvědomila jsem si, že bez nich si nejsem tak úplně jistá a moje orientace není stoprocentní, sem tam mi něco trošku chybí.
To je rozdíl, který sluch představuje na trati.
Když sluchátka mám, vnímám šum, vítr a při slalomu i pleskání tyčí o zem. Když je nemám, je ticho. Jako když vypnete rádio tlačítkem on/off.
Počkejte, nelitujte mě. Víte, jaká je to paráda v noci? Jaký mám klid, když chci spát? Já usnu klidně i na náměstí…
A teď zase vážně.
Se ztrátou sluchu nemůžu telefonovat. To kdyby mi někdo chtěl volat a divil se, proč to nezvedám. V tomhle taky spočívá asi jediná vyložená komplikace při mém sportování, trenér se závodníkem se totiž při tréninku běžně domlouvají vysílačkou. Přes ni jsou udílené povely.
To u mě nejde.
Víte, jaká je to paráda v noci? Jaký mám klid, když chci spát?
Někdo se mnou proto musí být na startu, aby mi všechno přetlumočil, nebo mi zkrátka mamka, moje trenérka, musí říct pokyny předem a hned sjet na trať, aby mě mohla sledovat. Já jen nahlásím, že vyrážím a ona odpoví „OK“. Pokud slyším, že se z vysílačky něco ozvalo, jedu.
Dokud se nic neozve, znamená to, že nemám jezdit.
Naučili jsme se pracovat v tomhle režimu, nijak nás neomezuje. Často mi signál k odstartování v pohodě přetlumočí ostatní lyžaři, což ukazuje, že ke mně přistupují ohleduplně. V českém týmu je to vůbec hodně kamarádské. Sice jsme při závodech soupeři, ale zároveň i velcí kámoši. Radíme si, kde si třeba dát pozor na trati a fandíme si navzájem.
Jediný, kdo o mě někdy pečuje až moc, je právě mamka. Člověk to pochopí, vždyť každá správná máma se o svoje dítě stará, ona to ale někdy fakt přehání. Mám jí furt za zadkem, tak se na ní taky umím naštvat, občas nás chytne lehká ponorka. Ale nic ve zlém. Nemůžu jí vyčítat, že o mě má takovou péči. Jako trenérka vyznává metodu cukru a biče. Neustále mi něco ukazuje, je trpělivá. Jen občas přepne do ráznosti, stává se z ní takový generál. Ale aby mi nadávala nebo na mě křičela, to ne.
A vlastně, i kdyby, ať si křičí, na to mám dobrou taktiku. Když jsem jako dítě nechtěla poslouchat, prostě jsem se otočila. A rodiče nemohli nic.
Nic.
I bez sluchu poznám, když někdo zvyšuje hlas. Je to patrné z jeho výrazu a ten já sleduju. Je to pro mě způsob, jak vnímat, co se kolem děje.
Zvládám s tím i školu. Základka a gympl byly v pohodě, tam jsem si opisovala poznámky z tabule, případně je kopírovala od spolužaček, až vejška je o něčem jiném. Z přednášek toho moc nepochytím, protože odezírání nekonečného monologu a na dálku mi jde špatně, a z poznámek, které představují jen takové útržky, se těžko učí, spousta věcí mi nedává smysl. Na první zkoušce jsem i proto úplně vyhořela. Ptali se mě, proč jsem si nevybrala lehčí obor.
Studuju Imunologii na Přírodovědecké fakultě UK, bakaláře mám z Molekulární biologie, to jsem vám ještě neprozradila. Není to sice snadné, ale nějak se tím probojovávám.
Těžká je pro mě i komunikace s ostatními. V kolektivu totiž obecně trpím, nestíhám sledovat víc lidí najednou a často se proto ztrácím, nevím, co se řeší. Podobné to mám s televizí, z ní nejde odezírat, hodně zkresluje. Komentář samozřejmě neslyším. Přitom já jsem moc ráda mezi lidmi, spolužáci se snaží. Už to dávno není tak, když se mi jako třeťačce posmívali deváťáci, že ta malá holka je hluchá a srandovně mluví. Ani jsem to nebrala špatně, je přece normální, že v tomhle věku si děti dělají srandu z čehokoliv.
Když o tom tak přemýšlím, jindy jsem se ani s něčím podobným nesetkala. Že by mi třeba někdo nevěřil ve sportu kvůli hendikepu? Ne, to jsem nikdy neslyšela.
To byl vtip.
My se totiž spíš všichni vždycky nasmějeme, když třeba něčemu blbě rozumím nebo vyslovuju atypicky. Ono říct správně slovo „Poděbradka“ nebo „cizrna“, to není jen tak. Často taky myslím, že se mluví o něčem jiném. Podobná slova jsou pro mě třeba „kůň“ a „stůl“. Kamarádi se baví o stole a já se zeptám: „Jaký kůň?“ Všichni pak leží smíchy.
Člověk si nesmí připouštět, že to má těžší, nesmí se litovat.
Nebojím se ani vystoupení s mikrofonem před lidmi. Jsem sice nervózní jako hrom, ale to nijak nesouvisí se sluchem. Poprvé, když jsem přebírala nějaké ocenění, to bylo hrozné. V zákulisí se mi asi dvě minuty před tím z nervozity spustila krev z nosu a nešla zastavit. Musela jsem na pódium se zakrváceným nosem.
Naučila jsem se i anglicky, koukám na filmy a seriály s původními titulky. Ale je to peklo, nebudu lhát. Fakt těžké, něco odezíráním rozumět. Dokážu se domluvit, ale když nevím, o čem je v angličtině řeč, jsem úplně ztracená. Hodně mi pomohl kamarád z Austrálie a taky tréninky s francouzským týmem.
Zrovna tamní trenér mi říkal „Never happy.“ Že prý nikdy nejsem spokojená. Asi na tom něco bude. Jo, občas ze sebe mám docela dobrý pocit a není špatné, co už jsem zvládla, ale stejně vím, že mám na víc, že se můžu ještě hodně zlepšovat.
Je úplně jedno, jestli slyším, nebo ne.
Jde jen o to chtít. I když je to někdy nepohodlné, člověk si prostě nesmí připouštět, že to má těžší, nesmí se litovat.
A když mi někdo bude tvrdit, že něco nejde, otočím se.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází