Típni to

Lukáš Krpálek

Típni to


Vím přesně, kdy se to zlomilo.

Jel jsem autem, zazvonil mobil a já začal být ve stresu.

Už zase.

Další neznámé číslo. Další člověk, o kterém nic nevím. Určitě něco chce. Účast na společenské akci. Rozhovor. Spolupráci na projektu, o němž jsem nikdy neslyšel. Tohle se na mě valilo ve velkém několik týdnů. Od chvíle, kdy jsem přivezl jako první český judista zlato z olympiády.

Nevzal jsem to a hned zavolal kamarádovi s prosbou, aby mi zařídil nové číslo. Šlo o moment, kdy jsem si uvědomil, že nemůžu všem vycházet vstříc. Že se musím naučit říkat ne. Že je nutné vytvořit si prostor, do kterého skoro nikoho nepustím. Že nechci, aby mi vibroval telefon ve chvíli, kdy s Evičkou uspávám malého. Toník se narodil 3. července 2016. Jen pár týdnů před hrami v Riu, kde se mi změnil život. Byl jsem naivka a plánoval, jak si po vrcholu sezony začnu užívat s rodinou. Jak vyrazíme na dovolenou po Čechách, navštívíme všechny známé a budeme mít čas jen pro sebe.

Coby dvojnásobný mistr světa v malém sportu jsem nebyl nikdy v centru zájmu. Nedocházelo mi, že úspěch na olympiádě znamená mnohem větší zápřah než příprava, která všemu předcházela. Dvě až tři akce denně, telefon neustále v nabíječce. Moje číslo měl každý, nijak jsem ho dřív netajil. Navíc mi bylo hloupé lidi odmítat, což se rozkřiklo a já byl ve vleku událostí.

Novou SIM kartu jsem dostal za dva dny. Ulevilo se mi.

Nechci si stěžovat. Naopak, mám hlavně pozitivní zážitky. Lidé mi fandili, začali se zajímat o judo, na besedách a společenských akcích jsem poznal, že můžu dobrým příkladem ovlivnit spoustu lidí. Ale fakt, že mě budou všude poznávat, mě zaskočil. Před olympiádou jsem měl spoustu úspěchů, a přesto mohl jít v klidu se ženou do nákupáku na kafe.

Teď? Jednou jsem si musel vybrat v obchodním centru peníze. I ve sprintu s kapucí na hlavě mě stejně zastavilo pět lidí s prosbou o podpis, dalších deset se chtělo vyfotit. Nebo jsem se vracel po půlnoci z akce, dostal šílený hlad a otevřený už byl jen fast food. Kapuci doplnila i kšiltovka, ale stejně mě natáčeli na mobil, jak se cpu nejhorší šlichtou.

Mám rád společnost, ale spíš takovou, kterou znám a kde se cítím dobře. Když už veřejná promenáda, tak fajn, pokud je naplánovaná. Pocházím z Jihlavska. Jako kluk z vesnice jsem odjakživa lítal venku v teplákách a nestaral se, co si kdo myslí. Teď o sebe musím víc dbát. Bývám středem pozornosti a není to pro mě úplně přirozené. Už nemůžu do restaurace v oblečení, které jsem si předtím vzal do posilovny.

Hodně lidí, jimž jsem byl dřív ukradený, mě najednou začalo registrovat. Asi i proto, že jsem byl v Riu jediný český vítěz. Modlil jsem se, aby to zvládl i někdo jiný a roztříštila se pozornost. Proto jsem si po návratu domů dával na noc budíka a vstával na kajakáře Pepu Dostála nebo bikera Jardu Kulhavého. Oběma chyběl kousek. Takže jsem zůstal sám.

Toníka jsem viděl jen ráno a večer, kdy už obvykle spal. S Evičkou jsme z toho byli špatní. Po výhře v anketě Sportovec roku jsem se rozhodl většinu aktivit omezit, což šlo hlavně díky tomu, že se mi dovolali jen lidé, které jsem znal.

Staré číslo ještě teď občas zapnu a vyskočí na mě stovky nepřijatých hovorů a tisíce zpráv.

Vím, že tohle několik olympijských vítězů semlelo. Požadavky ostatních vypadají naléhavě, lákavě, člověka to vysává. Je snadné tomu podlehnout a začít se všemu věnovat víc než tomu, co vás dovedlo k úspěchu. Já se většině nabídek rozhodl vyhnout, zmenšil jsem svět kolem sebe a díky tomu jsem víc v klidu. Kdo mě potřebuje sehnat, má vždycky možnost oslovit agenturu, která mě zastupuje.

Když dnes volá neznámé číslo, s klidem to típnu.

Kdybych ve svém životě něco mohl změnit, založím rodinu o něco dřív. I proto, abych nebyl přestárlý rodič, který nemůže blbnout a sportovat s dospívajícími dětmi. Koukám totiž na staré judisty a vidím, jak jsou zničení. Skoro všichni mají kyčelní endoprotézy, našlapují ztěžka. Bolí je záda, protože celý život tahali soupeře hlavně na jednu dominantní stranu.

Cítím, že i moje tělo trpí. Záda, kolena.

Někdy se stává, že přijdu domů úplně ubolený a nejsem schopný ničeho. Ani objetí od nejbližších v tu chvíli není nic příjemného. Občas se vracím s totální svalovou horečkou. Po příjezdu ze soustředění se mnou pár dní nic není, potřebuju jen ležet a spát, abych se dal do kupy.

Náš malej je taky trochu těžká váha. V půlroce vážil dvanáct kilo.

Nejhorší jsou ruce. Mám zničené a oteklé klouby. Když nemám zatejpované prsty a musím něco chytnout, neudržím to moc dlouho. Když zmáčknu pěsti, bolí mě to. Nevymykám se z průměru svého sportu. Bez zalepených rukou nemůžu dát nikomu pěstí, ani kdybych chtěl.

Je to daň za to, že v judu jde primárně o úchop. Kdo ho má silný, dělá si líp prostor pro techniky. Držíme se za hrubá kimona a pořád se snažíme vzájemně vytrhnout. Je to asi dané mou povahou, ale nikdy se nechci pustit, takže klouby prostě lítají ven. Hojí se zhruba dva měsíce.

Jednou jsem si vyhodil celý prst hned první den na kempu v Japonsku a celou dobu se pral jednou rukou. Druhá soupeře jen objímala.

Tahle věc ovlivňuje i nošení snubního prstýnku. Abych ho přetáhnul přes kloub, musí být větší než šířka prstu, takže mi plandá. Ženil jsem se v létě, kdy jsou prsty tlustší, a v zimě mi moc nedrží. Jednou jsem plaval v zatopeném lomu, kde byla studená voda, sjel mi a chytnul jsem ho na poslední chvíli.

Na soustředění si prsten první den sundám a nasadím ho až při odjezdu, jinak ho mám pořád. Už byla spousta příležitostí, jak ho ztratit, ale ještě se to nestalo. Klíče nebo telefon někde nechám každou chvíli, ale na snubák mám ve skřínce vyhrazené místo na kraji poličky a vím o něm.

Prstýnek je pro mě symbol pohody. Myslím, že jsem byl vždycky klidný, ale teď jsem ještě víc vyrovnaný. S Evičkou jsem šťastný, a když se nám narodil Tonda, dostalo všechno ještě další pěkný rozměr. Jednoduše stačí říct, že se máme skvěle. Náš malej je taky trochu těžká váha. V půlroce vážil dvanáct kilo, byl to obr a tlusťoušek. Když jsem se s ním fotil v moři, vypadal jako velká ryba. Chodit ale začal už v deseti měsících. Udělal prvních pět kroků a od té chvíle se nezastavil.

Je to úžasně hodné dítě, jen tak něco ho nerozhodí. I já se díky němu mnohem víc usmívám. Stačí sledovat, jak si hraje nebo něco zkoumá.

A moje žena? Je hodná a moc ráda vaří. V létě často grilujeme, máme rádi zdravou stravu. Dřív se mi snažila dělat radost a hodně pekla sladkosti, ale na ty moc nejsem. Na soustředění mi vždycky nabalila buchty a koláče, bylo mi blbé to odmítnout. Dostali to kluci z repre a já pak dělal, že jsem všechno spořádal sám. Časem jsem to samozřejmě řekl a od té doby dostávám plněné slané záviny. Ty už nerozdávám.

Bydlíme v baráčku kousek za Prahou.

Když mám čas a Tonda spí, rád pracuju na stavbě nebo na zahradě. Pomáhám řemeslníkům nosit těžké kameny, stavím s bráchou přístřešek, čistím bazén, sekám trávu, zvelebuju skalku. Je členitá, trčí z ní stromky a plot jsem nechal obrůst břečťanem. Mám jasnou představu, jak má vypadat náš domov.

Každá manuální práce mě baví. Jsem vyučený truhlář, k řemeslu mám blízko a strávil jsem hodně času jako brigádník na stavbách, kde mi stačilo, že jsem za odvedenou práci dostal najíst.

Kdybych nedělal judo, určitě nesedím v kanceláři, ale živím se rukama.

„Prohrál. Jde dolů. Už není tak dobrej.“

Představa, že jsem terčem takové diskuze, mě upřímně děsí. Nesnáším prohry a vždy jsem se s nimi špatně vyrovnával.

Zpětně vidím, že jsem kvůli tomu byl dřív hodně pokorný. Možná až moc. Víc než úspěchy jsem si vybavoval to, co se nepovedlo. I v roce 2014, kdy jsem vyhrál mistrovství Evropy, mistrovství světa, stal se absolutní jedničkou váhy do sta kilogramů a za celou sezonu prohrál jen čtyři zápasy.

Jenže pak jsem si zranil koleno a po operaci mi nic nešlo. Pokaždé jsem na žíněnku nastupoval jako jasný favorit. Dostávalo mě to pod tlak a necítil jsem se jistě. Soupeři ze sebe vydávali to nejlepší a vycházelo jim to. Na soustředěních společně studovali moje chvaty a vymýšleli na ně protitechniky.

Neuměl jsem pracovat s tím, jaké to je, být na vrcholu. Každého sportovce něco svazuje. U mě to je vidina možného neúspěchu a následné reakce okolí.

Uštěpačné věty mě uměly rozhodit. Abych to změnil, začal jsem si po každém zápase zaznamenávat postřehy do telefonu. Žádné detaily o soupeři. Psal jsem o sobě, o svých pocitech. Problém nebyl v tom, jak se peru, ale v tom, že nezvládám soustředit se od první vteřiny. Často se stávalo, že jsem přišel na žíněnku, půl minuty se laxně rozkoukával, hned prohrával a musel to pak dohánět kondicí. Díky ní jsem i ztracené zápasy otáčel v poslední minutě.

Dal jsem si podmínku. Pokud se mi před olympiádou nepovede turnaj Masters, kde startuje jen šestnáct nejlepších v každé váze, navštívím psychologa. Naštěstí z toho bylo třetí místo a dojem, že se sám sobě líbím. Tahle taktika vyšla i v Riu, kde mě navíc nakopnul těžký los.

Dobrý soupeř mě pokaždé nabudil.

Mým cílem bylo vyhrát olympiádu nebo mistrovství světa. Ve váze do sta kilogramů jsem zvládnul obojí, ale ještě před tím jsem uvažoval, že přestoupím do těžké váhy. Bez hmotnostního limitu.

Už mě vyčerpávalo neustálé hubnutí osmi až deseti kil na každý turnaj, chtěl jsem změnu i jinou motivaci. Soupeři i judo se dost změnili. Vše je mnohem silovější. Ve stovce byla důležitá i technika, rychlost, vytrvalost a obratnost.

Dřív jsem ostatní převyšoval. Teď patřím k nejslabším. Když nastoupím v první minutě zápasu do chlapa, který váží o padesát kilo víc, je schopný mě vyhodit dva metry do vzduchu. Musím taktizovat. Nemůžu si dovolit hned zkoušet hody. Zatím vážím jen sto osmnáct kilo, což je prostě málo. Takže do ostatních buším, jsem v pohybu a unavuju je. Moje šance přichází v momentě, kdy se soupeři zadýchají a zpomalí se jim reflexy.

Chlapi, proti kterým stojím, jsou neforemné krabice. Porazit je, to je jako holýma rukama bourat zeď. Když ztratím aktivitu, je konec. Hned mě čapnou a složí. Díky síle to prostě urvou.

Třeba Rumun Daniel Natea.

Vypadá hrozivě. Váží sto sedmdesát kilo a větší judista po světě nechodí, přitom není extrémně obézní. Naopak, je silný a má dobrou techniku. Dělá pěkné chvaty, maká na sobě, navíc je mu teprve pětadvacet. Když jsem na instagramu viděl videa, kde skáče na švédskou bednu a sprintuje, těžko se tomu věřilo. Je to chlap, který ovládá velkou hmotu.

Náš první zápas na Grand Prix v Düsseldorfu vypadal komicky. Jo, připadal jsem si vedle něj jako malé dítě. Navíc šlo o mou premiéru v nové váze.

Chytnul jsem ho, nastoupil do chvatu, vlezl pod něj a rval ho na zem.

Ani se nehnul. Jen stál a usmíval se.

Všichni v hale se smáli. Všichni kromě mě.

Jenže po chvíli se ukázalo, že ani on neví, co má dělat. Zadýchal se po dvou minutách a už se nesmál. Hodil jsem ho, zmáčknul ho na zemi a vzdal se, protože se dusil.

Podruhé jsme se potkali na mistrovství Evropy a připravil se o dost líp. Věděl, že mě musí hned zničit. Skočil na mě, zařval u toho, povalil mě a prokřupal mi celá záda. Jen jsem se bránil, aby mi nic nezlomil. Nakonec to zase neudýchal a spadnul na záda. Skončil ve druhém kole, já bral bronz.

Myslím, že jsem pro tyhle obry novou motivací. Nestačí jim hmotnostní převaha. Musí přemýšlet, jak se prát s někým, kdo je úplně jiný. Sice přibírám, ale snažím se to dělat kvalitně, takže si držím styl ze stovky. Pořád zvládám stejné tréninkové dávky jako dřív. Nedělá mi problém jít bez pauzy deset přípravných zápasů.

Navíc síla a hmota, to nejsou vždy přímo úměrné záležitosti. Osobně mám obrovské rezervy. Co se týče rekordů v činkárně, patřil jsem vždy k horším. V mojí staré váze uměli Rusové nebo Francouzi zvednout 190 kilo na bench press. Já dal maximálně 155. Naštěstí vím, že síla z posilovny se od té judistické dost liší, a na žíněnce jsem všechny muchlal jak papír.

Teď už zvládnu sto devadesát i já. Po roce dřiny si konečně začínám připadat na úrovni. I když jsem na kempech viděl, že se s touhle vahou někteří moji soupeři jen rozcvičují.

Patří mezi ně i Teddy Riner.

Devítinásobný mistr světa, dvojnásobný olympijský vítěz. Nejlepší judista historie, přestože je mu teprve osmadvacet.

Neprohrál už sedm let.

Rád bych byl tím, kdo to změní. Na turnajích jsme se ještě neutkali, ale na mezinárodních kempech mě dřív vyloženě vyhledával. Byl jsem jediný, kdo do něj šel naplno.

Vzhlížím k němu, mám úctu, ale ve cvičných zápasech jsem chtěl využít situace a pustit se do něj naplno. Díky tomu to byl pokaždé skvělý trénink. Šli jsme třeba tři zápasy v kuse a bavilo nás to. Několikrát jsem ho hodil. Sám tuší, že měl navrch hlavně díky váze, protože má sto třicet kilo ve svalech.

Oba víme, že až se utkáme, bude to řežba celý zápas. Jo, porazit Rinera je to, co člověka drží v pozoru. Chystám se na něj a vymýšlím, na co ho můžu dostat. Několikrát mi naběhl na techniku seoi-nage, což je zjednodušeně hod rukama. Peru se v otočeném postoji doleva, ale tuhle věc dělám i na pravou stranu, což lidi často překvapí, a zmátl jsem takhle i Teddyho.

Docela koukal.

Vím, že se dá porazit.

Chci vážit sto dvacet pět kilo.

Musím strašně moc jíst a musí to být kvalita, abych netahal zbytečnou hmotu. Nejlíp přibírám v Japonsku. Miluju tamní jídlo. Obvykle jezdíme na kempy do Tokia na tři týdny a tam jím pořád to samé. Každý den si neskutečně užívám.

Vstanu obvykle už v pět ráno a dám si vajíčka. Pak mě čeká trénink a po něm oběd. Myslím, že by s tou porcí měli problém tři lidi. Sním půl kila rýže, maso a další vajíčka. Jdu spát a těším se na svačinu, což jsou obvykle tvarohy.

Po dalším tříhodinovém tréninku jdeme do restaurace, které říkáme Kolečko. Prostě proto, že má ve znaku kolečko. Dám si to samé co k obědu plus polévku a salát. Odcházím úplně narvaný, ale v tašce obvykle vezu ještě nakoupené suši z výprodeje, pro které se stavím cestou na večeři. Sním ho na pokoji hned, jakmile si vybalím tašku a vyperu věci.

Ráno jedu nanovo. Myslím, že se věnuju jídlu klidně čtyři hodiny denně.

Může za to jejich rýže. To je delikatesa a mohl bych si ji dávat i samotnou. Je úplně jiná než v Evropě. U nás je suchá, v Japonsku naopak chuťově bohatší a šťavnatější.

Takhle má vypadat budování hmoty.

Naopak v Číně je to hrůza. Na závodech jsem schopný za týden zhubnout pět kilo. Do všeho dávají škeble, krevety a mořské plody, na tom nefunguju. Posledně jsem natlačil jen chleba, meloun a trochu rýže.

Jsem přitom absolutní všežravec. Vyrostl jsem na české klasice. Svíčková. Vepřo, knedlo, zelo. Bramboráky, brambory na loupačku s mlékem. To jsem miloval. Když jedu za rodinou do Jihlavy, děláme langoše a vzpomínáme na dětství. Jako malý jsem na ně míchal těsto, což trvalo hrozně dlouho. Druhý den jsem měl předloktí jak bandasku a šíleně mě bolela ruka.

Když si mě do Prahy vytáhlo USK, zkoušel jsem jíst chvíli vyloženě zdravě, ale bylo to trápení. Vydržel jsem to tři týdny a pak se vrátil ke klasice, protože mi chyběla šťáva. Ani hlava se s tím neuměla smířit.

Sladké skoro nejím, ale někdy mě to chytne a mám pak takové záchvaty. Dám si třeba půl kila čokolády nebo několik balíků sušenek. Vůbec nepiju slazené limonády, ale někdy dám na ex litr coca-coly.

Naštěstí mě u toho nikdo nevidí.

Celý život se peru. V judu vyhraje ten, kdo druhého složí na záda.

Vzniklo v Japonsku, kde mají vše vymyšlené do detailu. Nejlíp je to vidět v centru Kodokan. V Tokiu, kde jsem strávil na kempech už víc než rok života. Na tamní univerzitě je judo regulérní studijní obor. Najdete tam spoustu tělocvičen a každou středu se sjíždí judisté ze všech klubů, aby se společně poprali. Je tam spousta těžkých vah, navíc jde často o medailisty z největších akcí. Perou se jinak.

My v Evropě spoléháme spíš na sílu, Japonci na techniku. V jednu chvíli jsou naprosto uvolnění, pak najednou vystřelí a dají brutální sílu do techniky. Vypadá to, jako by si spolu hráli, a hodně mě tím ovlivnili.

Myslím, že z jejich přístupu dost čerpám. Jsem hodně v pohybu, často měním úchop, nastupuju nečekaně do technik.

Cítím, že to Japoncům imponuje.

Výběhy v horách, sprinty v kopcích s člověkem na zádech. Trenéři nás byli schopni sedřít z kůže.

Dodnes mám před očima, jak za mnou sprintovali studenti univerzity jen proto, aby se mi mohli poklonit. Dávají tak najevo úctu vzdělanějším nebo těm, kdo je vyučují. Oni judem žijí. Když mě někdo na tréninku pěkně natvrdo složí, směje se a tleská celá tělocvična. Je to takový pěkný druh kamarádství. Dřeme, každý den ždímáme kimona a běháme v kopcích, ale zároveň vnímám pohodu a zábavu.

Berou mě za svého a já přijímám jejich režim. Třeba lázeň ofura po každém tréninku. Dnes všude slyšíme, že mají sportovci po zátěži chodit do ledové vody kvůli lepší regeneraci. Já si to myslím taky, ale v Japonsku se judisté naloží do obřích kádí s horkou vodou. Hezky se uvolní, možná proto jsou tak vláční.

Na rozdíl od judistů v Jižní Koreji, kam jsme jezdili dřív. Tam se to mydlilo natvrdo. Čekaly nás šílené dávky. Výběhy v horách, sprinty v kopcích s člověkem na zádech. Dvě stě lízaných kliků v rámci rozcvičky. Extrémy. Trenéři nás byli schopni sedřít z kůže.

Trénovalo se na univerzitě Jongin. Ranní rozcvičky se odehrávaly podle armádního vzoru v jedné lajně, zpívalo se a do toho vycházelo slunce.

Pro člověka z Evropy je to zážitek, ale stejně si neumím představit, že mám jinou základnu než v Praze na Folimance. Tělocvična obložená dřevem, nad ní ubytovna, kde jsem iks let bydlel v malé garsonce. Od super tréninků mě dělilo jen pár schodů. Tohle místo stojí společně s rodinou za mými úspěchy.

Zázemí, kde je mi dobře, doplňuje rybaření. Chytám celý život klasicky, na splávek. Mám oblíbené místo na Labi, kde berou i sumci. Neřeknu kde, aby mě tam někdo nepřekvapil.

Často se stává, že hned po tréninku jedu k vodě. Přespím u řeky a pak vyrazím zase do tělocvičny. Něco chytím, něco pustím, něco občas vezmu domů. Tak to dělám už od dětství, ale teď, po všem, co jsem během posledního roku zažil, se na to mnohem víc těším.

Sedím, koukám do vody a čekám.

Klid, ticho, vypnutý telefon. To mi stačí.

Jana Mensatorová a archiv Lukáše Krpálka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.