Tento příběh najdete v knize Bez frází Oktagon
e-shopTakový je plán
Napsala jsem dopis výsadkářům. Bylo mi čtrnáct a adresovala jsem ho velení do Čáslavi.
Chtěla jsem jim sdělit, že jsem připravená. Že všechny jejich fyzické testy zvládnu. Kliky, shyby, dřepy, plavání… Všechno bych to udělala.
Udělala bych to na plný počet bodů.
Napsala jsem ten dopis, abych změnila pravidla v české armádě. Chtěla jsem je přesvědčit, že k výsadkářům můžou i holky. Asi se bojí, že by ženská nedokázala třeba přenést zraněného kolegu. Já bych to zvládla.
Armáda má pro mě zvláštní kouzlo, dlouho to byla moje vysněná kariéra, sama jsem si kvůli tomu skládala oblečení do komínků. Byla jsem rozhodnutá jít na střední vojenskou akademii do Moravské Třebové, vojáky obdivuju. Je to služba vlasti, jsou tam hodnoty, které uznávám.
A taky je v armádě řád. Vyhovuje mi řád. Mít jasný program, jasná pravidla. Jak já jsem toužila vyrazit na zahraniční misi a dělat čest České republice. Dlouho jsem tomuhle snu podřizovala všechno, měla jsem o něm jasno.
Nakonec jsem ten dopis neodeslala.
K patnáctým narozeninám jsem si přála armádní batoh a rukavice MMA.
Mám ty rukavice dodnes. Posloužily mi skvěle.
Rvala jsem jí za ruku a myslela, že už se musí zlomit.
Zní to drsně, ale udělala bych to. Udělala bych to pro vítězství, vždyť o to přeci jde. Když můžu dát bombu, tak ji dám. Co největší. Neváhám. Jdeme si rozbít hubu, tak to je. Francouzka měla tu ruku prohnutou nadvakrát, vůbec to nechápu. Nechápu to já, nechápe to nikdo. Nevzdáš se? Tak já ti ji prostě zlomím! Znovu jsem za ni zarvala. Nic.
Naštěstí byl konec kola.
Šli jsme do dalšího a ona pořád držela. Říkala jsem si, že to musí ukončit. Musí to vzdát. A ona nic. Začala jsem na ni ještě řvát, bušila do ní ze všech sil. Tak moc jsem ji mlátila, až mi síly pomalu docházely. Zvláštní pocit, vždyť na fýzu se já můžu spolehnout. Ale tahle dáma, do té doby neporažená čtyřicetiletá bojovnice Marie Loiseau z Francie, byla fakt drsná, vydržela toho hodně. Tak jsem jí dala ještě víc.
Pak to rozhodčí ukončil.
Za soupeřkou jsem po zápase zašla. Bylo mi jí trochu líto. Kluci říkali, že brečí na schodech, tak jsem ji chtěla povzbudit.
Zasloužila si to.
Chovala se ke mně před zápasem slušně, chtěla jsem jí to po něm vrátit. Nakonec jsme si super popovídaly. Říkala mi, že ji takhle ještě nikdo v kariéře neházel. Potěšilo mě to. Vždyť to je hodně zkušená bojovnice, ve Francii docela hvězda.
Vyhrála jsem nad ní svůj první profi zápas. Takhle jsem si to představovala, takhle jsem to chtěla. A dlouho na to čekala.
Jo, dlouho.
Nemám čas se zdržovat. Mám cíl, mám plán. Chci být nejmladší bojovnice v historii UFC. Mám na to ve svých osmnácti dva roky a dva měsíce.
I proto jsem chtěla mezi profesionály, i proto mi vadil každý měsíc navíc. V amatérkách už nebylo co dokazovat. Šest zápasů, šest ukončení, většinou technickým KO. Tedy oficiálně pětkrát, ale já si počítám všech šest. Vždyť ta holčina mi omdlela v rukách, měla štěstí, že to bylo s gongem.
Nesouhlasila by, pořád má se mnou nějaký problém. Ale to je jedno. Dvakrát odpadla a měla jediné štěstí, že to rozhodčí neviděl. Může říkat, že prohrála na body. Já budu říkat něco jiného. V mé hlavě je bilance šest výher před limitem.
Vím, že UFC je ohraný sen. Že o tom mluví každý, kdo vkročí do klece. Já to ale myslím vážně, tak jako vždycky všechno. Mimochodem nechápu ironii. Nebaví mě tajnosti, nesnáším překvapení. Chcete mi něco říct? Tak to řekněte hned.
Snažím se žít přítomností, ale stejně myslím na budoucnost. Směřuji k jasným cílům, které neměním.
Nebudu pořád dokola někomu vysvětlovat, že MMA má i ženskou stránku. Ne, už mě to ani nebaví. Už mě to přešlo.
Bylo období, kdy jsem každému nadšeně vyprávěla, jak to chodí. Co je na tomhle sportu tak skvělé a proč ho dělám. Toužila jsem lámat všechny stereotypy. Však to znáte: Jsi holka a mlátíš se v kleci? Jsi normální?
Už jsem na to rezignovala. Unavuje mě to, je to pořád dokola. Smířila jsem se s tím, že někomu se to nelíbí, a je mi to jedno. Svoje fanoušky si najdu, moje nejbližší okolí mě podporuje a to je hlavní. Nic víc nepotřebuju.
Mamka by si asi přála, abych byla gymnastka nebo atletka. Ještě víc by si přála, abych byla doktorka nebo právnička. Ostatně takhle to bylo v naší rodině vždycky nastavené, studium a vzdělání na prvním místě.
Mám svůj vlastní plán. Mám svoje vlastní sny a do nich prostě některé představy nezapadají. Netoužím mít rodinu, nechci mít děti. Možná je to sobecké, ale takhle to mám od dětství a zatím se na tom nic neměnilo. Jasně, dostala jsem kočárek, měla jsem v pokoji panenky. Uklizené v rohu. Hrála jsem si radši s indiány a vojáky. Když mi někdo chtěl udělat radost, dal mi plyšáka. Ostatně, ty dostávám od přítele ještě teď, miluju je.
Přítel.
I holka z klece může mít přítele a já mám po svém boku chlapa, kterému z velké míry vděčím za všechno, co jsem dokázala. Právě on je mým největším sponzorem, díky němu mám kde bydlet.
A navíc mě má rád takovou, jaká jsem. Jenom o těch dětech si asi ještě v budoucnu promluvíme. Aspoň to říká, tak asi budu muset…
Asi není překvapení, že i on je zápasník, amatérský mistr republiky. Chápe, že mi občas přibude nějaká jizva. Třeba ta za uchem. Tak moc jsem se chtěla vykroutit ze škrcení, až jsem si ho málem utrhla. Stane se.
Ani můj dvakrát zlomený nos není nijak křivý, nebo? Myslím, že to je v pohodě.
Šokovala jsem svým vítězstvím v turnaji OKTAGON Underground českou MMA scénu? Asi jo. Lucka Pudilová, Magda Šormová a nakonec Lucia Szabová. Všechna tahle známá jména, všechny tyhle holky z mezinárodní špičky dostala holka, o které předtím nikdo nevěděl.
Sebe jsem ale nešokovala určitě. Úplně se nedivím, že mi nikdo moc nevěřil, neznali mě, že jo… I tak mě to trochu štvalo.
Promotér OKTAGONU Pavol Neruda by mohl vyprávět.
Říkal, že Lucku Pudilovou se zkušenostmi z UFC nějaká Tereza Bledá neohrozí. Jasně. Po dvou kolech našeho zápasu mě Lucka držela a škrtila, ale tak špatně, že jsem spíš odpočívala. Odpočívala jsem s vědomím, že neprohraju.
A koho si proti sobě na druhé straně klece nevšimnu? Pavola Nerudy.
Udělala jsem věc, kterou už asi nebudu opakovat. Zamávala jsem mu, zamávala jsem mu hezky do kamery. Tak vy jste mi nevěřil, jo? Nějaká Bledá nemá šanci? A co teď? Co říkáte teď? Jak se vám na to kouká?
Pravda, bylo to trochu dětinské a můj trenér André Reinders asi nadšený nebyl. Jenže já z těch řečí před zápasem taky ne.
Pan Neruda to vzal dobře, dokonce jsme si spolu udělali fotku. Smál se.
Lucka si to asi brala trochu osobně. Mrzí mě to. Nechtěla jsem ji nějak zesměšňovat. Chtěla jsem jenom jasně říct, že příště nikdo pochybovat nemá. Jsem turnaji Underground za hodně vděčná, vítězství v celé pyramidě jsem i oslavila. Já, která neslavím. Úplně upřímně, poprvé v životě jsem se opila. Udělala se akce u nás na baráku, dala jsem si whisky. Nic jiného mi nechutná.
Tak a zase stačilo. Alkohol není nic, co bych k životu nějak výrazně potřebovala.
Řeší se, kam se zajde na akci, kam se půjde pařit. To jsou starosti mých vrstevníků. Co si s nimi tedy asi tak mám povídat?
O vztahu, který je pevný? O tom, jak jdu z tréninku na trénink? O těch pár filmech a knížkách, co se mi podaří v minimu volného času vidět a přečíst?
Díky, nechci. Nebudu ten typ, co píše, jestli by někdo nešel ven. Jdu sama. Sama se svými psy. Mám dva, jeden je kříženec z útulku a druhý belgický ovčák malinois. Docela šílenost. Je to plemeno, které se nezastaví. Nikdy. Myslím, že se ke mně a k mé povaze docela hodí. Ještě mám králíka a kočku, se zvířaty mi často bylo lépe než s lidmi. Na základce jsem asi trochu byla za podivínku. Nemůžu za to, že mám priority v životě poměrně přesně nastavené a vím, co chci.
Chci být nejmladší zápasnice v UFC. Vím, že jsem to už říkala, ale opakuju to, abyste chápali, že to myslím vážně. Takový je plán.
Nepotřebuju být součástí přešlechtěné generace, která si nekonečně dlouho užívá luxusu domova a servisu rodičů. Není to můj případ. Samostatná jsem se stala rychle, rodiče se v mých devíti letech rozvedli a já se naučila žít vlastní život.
V šestnácti jsem pak v Mariánských lázních dokončila ročník na gymnáziu a odešla do Prahy.
Kvůli příteli, kvůli MMA.
Musela jsem to udělat, musela jsem si jít za svými cíli. Žít si svoje sny. Rodiče se nejdřív moc netvářili na to, že půjdu za chlapem, který je o třináct let starší. Nakonec pochopili, jak dobře mi s ním je. Jak dobře to se mnou myslí.
Vždyť jsem u něj jenom vyžírka! Teda dlouho jsem byla.
Abych přispěla do rozpočtu aspoň trochu, musela jsem se docela ohánět. Nejdřív jsem dělala pizzu, pak sklízela na place sklo a zkoušela programovat. V osmnácti jsem si šla stoupnout na dveře. Na dveře Karlových lázní, jedné z největších pražských diskoték. Jestli jsem se nebála, že mě to strhne špatným směrem? Myslíte, že jsem o tom přemýšlela? Potřebovala jsem peníze, které nešly nikam jinam než zase do tréninku.
Opravdu si někdo myslí, že bych uhnula z cesty? Z plánu? Ne, neuhnula.
Byla to zajímavá zkušenost. Nejčastěji jsem jenom šacovala holky u vstupu a hlídala klid před klubem. Pokud se něco semlelo, řešili to stejně většinou kluci. Kdo by provokoval holku? Jenom úplný blbec.
No, nebudu lhát. I takoví se našli.
S touhle brigádou jsem musela skončit sama, nešlo to zvládat. Přes týden mám tréninky brzo ráno, tady jsem musela fungovat v noci a to prostě nejde dohromady. Musím si sehnat peníze jinak a v poslední době se naštěstí pár sponzorů našlo.
I tak jsem každý měsíc v minusu.
Nebýt přítele, spím pod mostem. Bez legrace.
Prosila jsem o ni, o Lucku Pudilovou.
Vždyť tohle byla jedinečná šance. Šance, na kterou bych jindy mohla čekat několik let. Ne, nemohla jsem si ji nechat ujít. Chtěla jsem ji a chtěla jsem ji hned. Hned v prvním kole, co kdyby vypadla s někým jiným a už bychom se nepotkaly?
To jsem nemohla dopustit, chtěla jsem ji já.
Nejdřív jsem přitom ani nevěděla, co si o turnaji OKTAGON Underground myslet. Ale co, měla jsem sedět doma? To jsem v té době dělala už měsíc a bylo to hrozný. Tak jsme s koučem Andrém poslali přihlášku. Předcházelo tomu období, které bylo pěkně na nic. Přišla jsem o jeden profi zápas kvůli utrženým vazům v kotníku, o druhý zase kvůli nouzovému stavu. Ztratila jsem motivaci. Úplně. Měsíc jsem ležela doma, nechtěla si jít ani zaběhat.
Stav, který neznám. Stav, ze kterého mě dostala zpráva, že bych mohla jít do klece s Luckou.
Porazit holku, která je na žebříčku nejvýš, to jsem potřebovala. Potřebovala jsem se ukázat, potřebovala jsem se ukázat teď. Nechtěla jsem čekat.
Myslím, že se to podařilo.
Znám názory, že to není pravé vítězství, protože se Underground hrál podle upravených pravidel, aby se na jaře 2020, v karanténě během korony, mohli udržovat bojovníci napříč styly. Ale byla to pravidla, která zvýhodňovala postojáře. A to je Lucka. Ne já. Já mám výhodu na zemi. Znám názory, že se to oficiálně do bilance nepočítá. Kdo ale chce, ten si to najde. A pokud chce Lucka odvetu podle pravidel MMA, jsem připravená. Těším se na to. Chápu, že teď by nechtěla jít s holkou s bilancí 1-0, ale já si ji zlepším.
Nemusíte se bát.
Plán je takový, že se chci utkávat s cizinkami. Zaprvé u nás pořád holek tolik není a zadruhé mi to dává největší smysl. Nechci uchvátit Česko. Chci se probít do světa, do UFC. A jak jinak na sebe upozorním v zahraničí než přes zahraniční soupeřky?
Na Lucku si klidně počkám.
Čekala jsem každý den. Každý den jsem čekala na tu šťastnou chvíli, až táta otevře dveře a vrátí se z práce.
Věděla jsem, co bude následovat. Vyndáme si všechny možné hrazdy, vyvěsíme kruhy a postavíme hrazdičky na kliky. Půjdeme si zacvičit. Milovala jsem to, milovala jsem tyhle chvíle víc než všechny dětské hry. Už ve čtyřech jsem udělala shyb. V pěti, možná šesti letech už jich určitě bylo deset. Táta mi byl v mnohém vzorem, všechno jsem chtěla dělat s ním.
Lezl po skalách, tak jsem chtěla taky. První lavici na bench dostal ve čtrnácti, tak jsem si ji přála taky.
Bylo to nádherné dětství!
Každý víkend nás s bráchou vzal, jeli jsme na výlet, něco jsme podnikali. Nebo jsme byli na chatě. Tam mi pověsil lano na obrovský jasan a mohl si jít klidně něco dělat. Mně lano stačilo. Zkoušela jsem po něm vylézt znovu a znovu.
Nezapomenu na ten pocit, když se to podařilo poprvé bez nohou.
„Tati, tati, tati!“ utíkala jsem se pochlubit. „Vylezla jsem to bez rukou!“ křičela jsem pyšně. „Myslíš bez nohou?“ smál se táta a šel se podívat. Měla jsem jeho obdiv a to pro mě bylo nejvíc. Řeknu vám ale, že z toho tehdy docela bolely bicepsy.
Naši mě ke sportu vedli odmala. Nebylo to ale ve stylu, že by jim záleželo na výsledcích. Nepředstavovali si, že budou mít doma nějakou hvězdu. Profesionálku. To vůbec.
Začala jsem s moderní gymnastikou. Mamka si to přála, líbilo se jí to. Mně ne. Třpytky, dresíky, stuhy a obruče. Nic pro mě. Jo, kdyby to tak byla klasická gymnastika, to by mě možná chytlo.
Ale tohle? Nezájem.
Plavání bylo o něco lepší. Nebyla jsem žádný velký talent, ale dokázala jsem dřít. Řeknu vám, že to dřina je. Trávit hodiny v bazénu je horší než trávit hodiny v kleci. Jsem o tom přesvědčená. Plavání mě hodně chytlo až poté, co jsem s ním na rok skončila. Dala jsem si pauzu. Musela jsem si ke sportu najít cestu znovu, tentokrát ale sama. Rok jsem trávila každé odpoledne v útulku u psů, vodila jsem je na procházky, hrála si s nimi. Měla jsem tam oblíbence, obrečela jsem, když si je někdo vzal. I kvůli tomu jsem se do bazénu vrátila.
Najednou to bylo všechno trochu jinak. Neplavala jsem, protože mi to někdo řekl. Chodila jsem tam z vlastního rozhodnutí a začala si hodně přidávat. Už to nebyl jenom čas v bazénu, už jsem sama cvičila navíc. Týden před mistrovstvím republiky jsem si ale všimla, že je ve městě klub MMA. Odjela jsem na závody, udělala na své poměry docela výsledek.
Ale do bazénu už jsem se nevrátila.
Jsem ráda, že žiju v době, kdy můžu mít svůj styl. Uvědomuju si, že jsem trochu jiná.
Nejsem holt holka, která by se malovala rtěnkou a těšila se do nóbl společnosti. Naučila jsem se dávat si řasenku na tiskovou konferenci. Aby to aspoň nějak vypadalo. Taky mě televizní rozhovory donutily rozšířit šatník.
Bylo mi trapné chodit pořád v tom samém. Šla jsem a koupila pár dalších sportovních věcí.
Sukně? Naposledy ve druhé třídě. Nesnesla bych ji, není to praktické. Podívejte, jak sedím. Neustále by to hrozilo průšvihem. Nevydržím mít nohy u sebe, možná prvních pět minut. Ne, sukně vážně ne. Nepotrpím si ani na šperky. Mám ráda svoje dvoje hodinky, mám jedny na sport a druhé společenské. Náušnice už jsem opustila. Na tréninku je mít nemůžu a pořád je vyndávat nechci. Ztratila bych je, a jelikož můžu mít kvůli alergii jenom zlaté, nehodlám to riskovat.
Jako šperky mám tetování.
Miluju tetování. Bohužel moje kůže není úplně vhodná, musím si nechávat kérky neustále obtahovat, ale už bych zase šla na další. Mám to jako odměnu. Vyhraju, udělám si kérku.
Jinak to mám hozené asi i s emocemi. Možná jsem trochu opožděná. Anebo napřed. Nevím, třeba i proto jsem kolem sebe vždycky měla víc kluků než holek. O přestávkách na základce rozhodně. Neustále jsem se s nimi mydlila. Mám na to památku, kouty. Vyrvali mi vlasy a už nedorostly. Neustále jsem byla jednou nohou v průšvihu, naštěstí mamka na té škole učila, tak se to asi vždycky nějak zametlo pod koberec.
Mydlila jsem se i s bráchou. Je o pět let starší – a jak se asi o takový kluk může rvát se svojí sestrou? Lehne si na zem a nechá do sebe bušit, maximálně si může bránit choulostivá místa. Docela mě to bavilo.
Vždycky byl můj nejlepší kamarád. Nikdy mi nedal najevo, že jsem oproti němu malá holka a má se mnou jenom starosti. Naopak. Vzal mě do svojí party, díky němu jsem vyrůstala spíše se staršími a asi i to určovalo moji povahu. Už dávno spolu nebydlíme, jsme každý v jiném městě, ale pouto mezi námi zůstává. Je to jeden z mých největších fanoušků. Stejně jako táta. Od mých zápasů v Undergroundu se dívají na přenosy a prožívají to se mnou.
Mamce napíšu vždycky až po zápase. Radši se dozví rovnou výsledek, a ještě ji uklidním, že žiju.
Mimochodem, asi ani nevěděla, co MMA je, když jsem s tím začala. Tak nějak mezi řečí jsem jí oznámila, že už pár měsíců chodím do tělocvičny. „Budeš dělat bojové sporty? To snad ne! Já chtěla mít gymnastku!“ Tak nějak si pamatuji její reakci. I ona mi toho dala hodně. Dbala třeba na to, abychom se uměli dobře vyjadřovat. Myslím na to při všech rozhovorech. Vím, že mi občas ujede nějaké to „hele“ nebo „no“, ale snažím se na tom pracovat, aby můj projev byl kultivovaný.
Chci ukázat, že nejsme jenom duté hlavy. Že i v kleci mohou být chytří lidé.
Mám to jako závazek. Rodiče mě pustili do Prahy, podporují mě. Slíbila jsem za to, že budu dál studovat. Vyznamenání na mých vysvědčení snad dokazují, že se to daří.
Vyhovovalo mi být všude jediná holka. Jsem díky tomu v klidu.
Egu neporučíš.
Jakmile jsme někde dvě, už koukám, abych tedy alespoň já byla ta lepší. Mám to tak v povaze, neubráním se tomu. A tak se mi líbilo, když jsem v Mariánkách přišla na první trénink a byli tam jenom chlapi. Hrozně jsem se cítila. Pomáhali mi, starali se o mně, všechno mi ukazovali. Dělalo mi to dobře, jasně že jo. Byla jsem hvězdička. Znovu to bylo prostředí, kde byli všichni starší, a znovu mě vzali mezi sebe. Možná i tím mi ten sport tak učaroval, možná i tím si mě prostředí MMA tolik získalo.
Měla jsem štěstí, že jsem mohla začít s partou absolutních nadšenců. I pro ně to bylo něco nového. Holka.
Nikdo nechce mlátit holku. Pořád to chlapům přijde nepřirozené, je to něco proti morálce. Ve sportu je potřeba se od toho oprostit a profíci v Rainders gymu už to samozřejmě umí. V Mariánkách jsem je to musela učit já. Stávalo se mi, že jsem dostala do nosu a okamžitě mi začala téct krev. Hned po první ráně. Kluci se automaticky zastavili a já musela řvát: „Pokračuj! Pokračuj! Dělej, neskončilo kolo!“ Koukali na mě trochu divně, uznávám.
Vzpomínám na to všechno strašně ráda, ale jednoho dne jsem se musela posunout dál. Věděla jsem to. Trenér v Mariánkách měl MMA jako koníček, věnoval se nám po práci a já zase chtěla víc. Měla jsem větší plány.
Po roce a půl jsem se přestěhovala do Prahy, začala jsem u Petra Macháčka. Každý den jsem tam jezdila, každé ráno jsem trénovala. Pak bohužel tak nějak přestal chodit Petr, takže jsem se po roce a půl znovu posunula. Tentokrát k Andrému Reindersovi. U něj jsou i další holky.
Najednou si musím zvykat. Je to fajn, ale pořád jde trochu o to ego.
Nejde se od toho oprostit. Je to stejné pohlaví, tam se není na co vymlouvat. Nejde nikam couvnout, chci ukázat svoji sílu. Třeba s Magdou Šormovou vycházíme fakt skvěle. Navzdory tomu, že jsme si v Undergroundu daly zápas. Při tréninku si strašně pomáháme, je zkušenější a má mi co dát. Jakmile ale přijde sparing, tak se docela řežeme. Můžeme být kamarádky, všechno, ale stejně si jdeme rozbít hubu. Když to řeknu úplně na rovinu.
Dřív jsem chtěla mlátit i ty kluky, ale to už mě trochu pustilo. V mém klubu to dost dobře nejde, je to špička, nemám šanci. Musela jsem si zvyknout, že občas dostávám hroznou bídu, že se můžu snažit sebevíc a nic nezmůžu.
Nenechte si nikoho pustit do hlavy. Fakt ne. Já to udělala.
Byla to chyba a asi to byla i daň za to, že se z neznámé Terezy Bledé stala zápasnice Tereza Bledá.
Vím, přesně to jsem si přála. Aby o mně bylo slyšet, abych se ukázala.
Chtěla jsem to ovšem kvůli sportu; jednu věc jsem nečekala a dostatečně se nepřipravila. Pokud se tedy vůbec lze připravit na komentáře lidí na sociálních sítích. Už první vítězství v Undergroundu nad Luckou mělo pořádný ohlas, ale byl to ohlas v podobě nenávistných komentářů na adresu soupeřky. Říkala jsem si, proč nikdo nedocení můj výkon? Proč neuznají, že prohrála s dobře připravenou holkou?
Když už mě někdo zmínil, tak ve smyslu, že jsem nasypaná a že byly blbě nastavený pravidla.
Po dalším vítězství nad Magdou Šormovou to bylo stejné. Plus názory, že jsem neměla vyhrát, že to bylo celé neprávem. Po třetím vítězství nad Lucií Szabovou už nastala absolutní smršť nenávisti. Nechápala jsem to. Týden po triumfu v celé pyramidě jsem se vrátila do tělocvičny a najednou jsem na sebe koukala z jiné perspektivy. Jako bych to ani nebyla já. Kvůli tomu, že na sebe mám opravdu ty nejvyšší nároky, tak na sebe nebývám naštvaná. Něco se nepovede, ale není to kvůli laxnímu přístupu.
Teď to bylo jinak. Když se mi něco nepovedlo, začala jsem se nesnášet. Moc to nepomáhalo, progres se pak pochopitelně nekonal a já ještě dostala naloženo od soupeře. To už jsem se vysloveně nenáviděla. Došlo to tak daleko, že jsem se párkrát vzteky rozbrečela a z tréninku odešla. Začala jsem o sobě pochybovat. Najednou se mi do sportu ani nechtělo vrátit. Najednou na mě měl každý názor.
Za pár dní se z neznámé holky stal někdo, koho měli potřebu komentovat.
Četla jsem si to, studovala to. Pamatovala jsem si profilové fotky lidí, s některými jsem si i psala v soukromých zprávách. S jedním neznámým klukem jsem hodinu a půl rozebírala pravidla, nakonec moji pravdu uznal.
Byla to všechno chyba. V tu chvíli se mi to ovšem zalíbilo, chtěla jsem znát každý z těch komentářů.
Zajímavé je, že přišlo třeba dvě stě pozitivních zpráv. Potěší, zahřejí, ale nic si z nich nevezmete. Srazí vás ta jedna, která je negativní. Hnusná, sprostá. Člověk si to promítá, myslí na ni a nejde to z hlavy ven. Navíc jsem o svém stavu úzkosti nikomu neřekla, ani příteli ne.
Užírala jsem se sama v sobě a o to víc. Trvalo to dva měsíce, celé léto a hlava pořád nefungovala. Moje největší zbraň byla rozbitá. Blízcí lidé mi pomáhali, ale já to stejně nedokázala překonat a pomohl mi až sportovní psycholog Marián Jelínek.
Fantastický člověk.
Řekl mi přesně to, co potřebuju vědět. Šel na mě trochu ostře a rychle mi pomohl. Ukázal mi cvičení, jak s myslí pracovat, jak se vyrovnávat se kritickými situacemi. Díky němu se cítím zase skvěle. Přestala jsem číst komentáře, zajímám se jenom o názory trenérů.
Je hezké si nahnat ego na něčí pozitivní reakci. Ale k čemu to pomůže? Vevnitř v kleci k ničemu. Nechci už o sobě pochybovat. Nikdy jsem o sobě nepochybovala a nemíním na tom kvůli pár haterům nic měnit.
Když ležím, ostatní mi utíkají.
Přesně tohle jsem si opakovala neustále dokola. Trénovala jsem vážně tvrdě. Ráno do tělocvičny, v poledne do posilovny a večer ještě jedno kolo v tělocvičně.
Dostala jsem jednu cennou lekci.
Ostatní mi neutíkají, když odpočívám. Ostatní mi daleko víc utíkají, když mám únavové zranění. A že jsem jich měla dost. Kam jsem přišla, tam jsem byla největší marod. Musela jsem se naučit odpočívat, uklidnit se. Zranění k našemu sportu asi patří, ale to nic neubere na tom, že jsou frustrující. Strašně frustrující. Třeba když se znovu učíte chodit po tom, co si urvete v kotníku přední i zadní vazy. Nikdy v životě jsem nepoznala větší bolest. A přitom to byla taková blbost! Jak toho tělo hodně vydrží, tak někdy povolí, když to nečekáte.
Já to nečekala vůbec.
Spárovali jsme s kámošem, držela jsem mu nohu v páce a věřila té svojí. Věřila jsem, že mě nedrží tak dobře jako já jeho. Věřila jsem, že to můj kotník dá. Nedal. Stálo mě to první profesionální zápas, v té době mě to psychicky ničilo. Ale byl to znovu jen důkaz, že mám zvolnit. Že nejde jít do všeho po hlavě a naplno.
Učím se to zvládat a nepřepínat se.
Někdy mě to pěkně štve. Třeba když vám řeknu osobák na bench. Sto dvacet kilo, tohle zvedne málokterý chlap. Je mi teď ale trapně, protože když mám dnes dobrý den, dám devadesát. V šestnácti to bylo sto dvacet, teď devadesát, kolik to tímhle tempem bude v pětadvaceti?
Frustrující úvaha.
Bench mě baví, dokonce jsem se v té době stala mistryní republiky. Měla jsem jasné krédo, že na mrtvolu, dřep a bench musím dát dvojnásobek svojí váhy.
No co? Táta to tak taky dělal.
Když o tom mluvím, tak mi to zase chybí. Co se dá dělat, v kleci by mi větší svaly byly spíš na obtíž, musím se zaměřit spíš na rychlost a dynamiku. Ale jednou si ten osobák ještě zlepším. Doufám.
Nepochybuju o sobě. Možná to někoho štve, možná to není česká povaha. Ale já se nebojím mluvit o tom, že chci být nejlepší. Nebojím se tomu ani hodně obětovat. Mám před sebou cestu, která vede do UFC, cestu, která mi může zabrat maximálně dva roky a dva měsíce.
Takový je plán.
Neumím si představit, že se stane něco, co mi to překazí. A pokud by k tomu náhodou došlo, najdu ten dopis do armády.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází