Takhle ne

Vít Petrák

Takhle ne

Čekal jsem už jenom, kdy mi jedna přiletí. Kdy mi ji tenhle tatínek napálí.

„Proč hrál můj kluk tak málo?“

Sotva jsem vyšel ven z prostoru šaten po jednom ze zápasů na evropském turnaji, stál tam, a aniž by pozdravil, hned na mě vysypal tuhle jasnou otázku. Tak agresivním stylem, že jsem se podvědomě fakt připravoval na fyzický kontakt.

Facky se však nekonaly a já se snažil své rozhodnutí nenasadit jeho syna na klíčové fáze uplynulého utkání vysvětlit. Tatínek potom couvnul a uznal, že co mu říkám, dává smysl. Na jasných příkladech jsem mu přiblížil, že jeho mladý je sice nadaný basketbalista, ale že taky stále opakuje chyby, které mu vytýkám, a že potřebuje daleko víc trénovat.

Výsledek byl takový, že mi ho po návratu z turnaje vzal na čtrnáct dnů na dovolenou. Místo abychom spolu pracovali na nedostatcích, uprostřed sezony mi kluk vypadl z rytmu…

Co je hlavní, povinností žádného trenéra ale přece není zpovídat se po zápasech rodičům svých svěřenců.

U nás v basketbalovém USK už to poslední rok mé kariéry byla běžná praxe. Nepopovídali jsme si přátelsky o basketu jako takovém, neprobrali, co je nového.

Ne.

„Proč jsi udělal tohle?“

„Proč jsi v téhle minutě vystřídal mého syna? Vždyť měl jasně hrát…“

Rodiče mě oslovovali s konkrétními otázkami pokládanými stylem, který nesliboval věcnou diskusi. Stylem, jaký bych si já k trenérovi nebo učiteli svého dítěte nikdy nedovolil a jaký by v životě ani nenapadl mého tátu.

Jak jsem po zápasech procházel vestibulem Folimanky ze šatny do kanceláře, div že jsem se nebál zvednout hlavu. Stáli tam, cítil jsem jejich pohledy, slyšel šuškání.

Často se říkává, že dnešní generace dětí ve sportu je jiná než ty předchozí. Po pěti letech trénování teenagerů jsem přesvědčený, že jsou úplně stejní, jako jsme bývali my.

Jiná je generace rodičů.

Řídil jsem já. S kámošem jsme si od babičky půjčili auto, které už nemělo mít ani technickou. Cestou z koupáku nám na silnici vedoucí z kopce přestaly fungovat brzdy.

Šli jsme třikrát přes střechu.

Štěstí, že zatáčka, v níž jsme se roztočili, vedla do srázu. Být na opačnou stranu, letěli jsme v kotrmelcích mezi stromy dolů. Takhle jsme se kutáleli jen po silnici.

Na to, jak ta situace vypadala, jsme oba vyvázli v pohodě. Já ovšem hlavou vyrazil střešní okno a měl jsem potíže s krční páteří. Za dva týdny začínala příprava na moji druhou dospělou sezonu a z pocitu, kdy jsem si připadal nejlíp fyzicky nabušený ve svém životě, jsem spadl do stavu, kdy jsem nemohl podstupovat těžší zátěž.

Zase, jako už tolikrát.

Odmalička jsem byl ohromně soutěživý typ, všechno, čemu jsem se věnoval, jsem dělal s cílem být nejlepší. V dětství jsem hrával hokej a tenis, ale nakonec to u mě po vzoru staršího bratra, mého idolu, vyhrál basket. Dařilo se mi v něm, měl jsem na něj postavu, a v Mariánkách, odkud pocházím, začal pár let nazpátek jeden schopný trenér budovat klub s vizí. Měli jsme úspěchy. Jako malé město jsme soupeřili s úplnou špičkou a mě tenhle sport během dospívání vyloženě chytil. Vyčníval jsem natolik, že mě nejdřív chtěla získat Sparta a nakonec bylo rychlejší USK, kam si mě na konci základky stáhli a definitivně nastartovali něco, čemu se dá říkat kariéra. Během roku jsem si v týmu získal pevné místo a stal se kapitánem reprezentace do 16 let. Zároveň se mi ale moje tělo čím dál častěji snažilo ukázat, že na vrcholovou úroveň to nikdy nebude. Už před mistrovstvím Evropy šestnáctek jsem se poprvé vážně zranil a od té doby jako bych se zauzloval a čím dál víc se propadal do spirály zdravotních problémů. Pravidelně jsem tak měsíc před významnou akcí, ať už to byla republika nebo mezinárodní turnaj s nároďákem, skončil na marodce. Kotníky, vykloubený loket, záněty v těle. Pořád něco. Jsou holt lidé, kteří to takhle mají, a já k nim bohužel patřím. I přesto jsem se dostal až do mužského týmu USK a po první oťukávací sezoně jsem se těšil na tu další.

Právě tehdy jsme se rozsekali v autě. A to byla poslední kapka.

Když jsem to oznamoval na USK, ptali se mě, jestli je tohle vůbec normální a jestli mi něco nahoře nechce naznačit, že se mám na basket vykašlat. Upřímně, i já takhle delší dobu přemýšlel. Jestliže se tři roky nepřetržitě buď vracíte po zranění, nebo jste zranění, musíte si položit otázku, jestli to má cenu. V klubu se zrovna uvolnilo místo trenéra týmu U14, docela dobrého ročníku, a mně nabídli, abych ho vedl. Odjakživa jsem basketbal vnímal v širších souvislostech, sledoval jsem své trenéry, jezdil v téhle roli pomáhat na mládežnické kempy a poslední rok vedle hraní trénoval přípravku. Přechod do nové role pro mě byl plynulý, základní zkušenosti i licenci už jsem měl.

Ve dvaceti letech jsem začal novou etapu svého basketbalového života.

I ta mě bavila. Jsem vysoký, mám hluboký hlas a nedělá mi problém se vymáčknout. Proto jsem od počátku cítil, že mě děti berou. S autoritou jsem neměl problém, a protože jsem hrál na dobré úrovni a dál pokračoval alespoň v nižší lize, pořád jsem zůstával v kondici. Cokoliv jsem mohl z pohledu hráče na tréninku předvést, díky čemuž mě moji svěřenci respektovali ještě víc.

Ten pocit, že mi naslouchají a já jim mám co předat, že se pod mým vedením posouvají dál, mi okamžitě začal imponovat.

Vedl jsem v USK čtrnáctky, dva roky patnáctky, pak přidal dva roky u sedmnáctek, první sezonu jako asistent, potom už jako hlavní. Dostal jsem se do systému mládežnické reprezentace. V klubu jsme měli úspěchy, vozili jsme medaile z mistrovství republiky a evropských soutěží. Pod rukama mi procházeli skvělí nadaní kluci.

I od jejich rodičů se zpočátku dostavovala skvělá odezva.

Byl jsem jen o nějakých sedm let starší než ti, které jsem trénoval, byli jsme si blízcí. Jak měl někdo nějaký problém, snáz se mi s ním svěřoval, protože jsem s ním dokázal mluvit jeho jazykem. Hráči chodili domů nadšení a od maminek a tatínků jsem pak slýchal reakce ve smyslu: „Hele, jsi sice mladej a nevím, jak to děláš, ale ti kluci tě mají fakt rádi.“

Trénoval jsem podle zkušeností nabraných od dětství v Mariánkách a později i v USK, na obou místech jsem totiž zažil skvělé trenéry. Moje vlastní přesvědčení se navíc shodovalo s klubovou filozofií. Naší prioritou nebyly okamžité výsledky, ale výchova hráčů. Ano, snažili jsme se vychovávat vítěze, ale zároveň mi bylo jedno, jestli v patnáctkách skončím první, druhej nebo třetí. Důležité bylo, aby ti kluci byli nejlepší ve dvaceti a jejich vývoj byl plynulý.

Když dnes vidím hráče, které jsem trénoval, jak na nich stojí repre do osmnácti let, hřeje mě to. O tomhle byla moje práce. Nabouchat to do těch borců, aby z nich jednou něco bylo.

Lpěl jsem na detailech, v nich spočívá celý basketbal. Existují jasně dané nároky, jaké musí hráč v určitém věku splňovat z pohledu pohybového, dovednostního a postupně i taktického. Na všechno jsem dával zřetel. Když někdo něco nedělal správně, musel znova. Opakování, matka moudrosti. Furt, furt, furt, dokud konkrétní věc nezvládal.

Nechtěl ji dělat? Tak jsem na něj byl vostrej. Tak, aby si uvědomil, že bez ní se neposune dál.

Říkalo se o mně, že jsem tvrdej, a myslím, že jsem skutečně byl. V začátcích rozhodně. A podle mě je to tak správně, navíc když si vezmu své trenéry nebo tátu, ti bývali ve spoustě případů daleko nekompromisnější než já.

Taky jsem prý hodně křičel.

Jasně že jo.

Protože neznám českého hráče, který by něco dokázal a nebyl vychovaný pevnou rukou v prostředí, kdy se po něm neustále šlape. V Americe tohle možná funguje daleko demokratičtěji, ale tam už lidé zkrátka vyrůstají v úplně jinak nastavené společnosti. Navíc je přirozená konkurence sama od sebe donutí makat. Čecha ale podle mě nedonutíte máknout stylem „Prosím tě, mohl bys to udělat takhle…“ Ne. Pokud to nějaký výjimečně uvědomělý jedinec nemá srovnané sám v sobě a jde si svojí cestou, potřebuje nad sebou bič.

Nejlepší je pak podle mě střední cesta, kterou jsem volil. Na tréninku a při zápase jsem dost hlasitě dával najevo, co je špatně a proč se zlobím, ale potom jsem si dokázal s každým sednout a vysvětlit to samé v klidu. Rozpumpovaní a zpocení totiž potřebujete jasné a razantní povely, tam uhlazený a rozvláčný projev ani nevnímáte. Naopak fénovat někoho v kanceláři, když už jste oba dávno ze hřiště, se taky podle mého míjí účinkem.

Někteří kluci tohle brali líp, jiní hůř. A i s tím jsem ve svém projevu pracoval. Taky jsem nemohl po každém seřvání za daným hráčem přijít a jako lidumil mu vysvětlovat, jak jsem to myslel. Sport je živočišná věc, kdo chce uspět, musí se naučit zvládat stresové situace, protože při hře jich zažije mraky.

Hlavně, vždyť taky nevychovávám jen hráče basketbalu. Z každého ročníku se jím bude živit tak jeden, dva, možná tři kluci. Já vychovávám lidi použitelné pro život.

Až když jsem viděl, že někdo moje výtky fakt nedává, že je rozebranej, bylo na čase si s ním promluvit někde stranou, klidně i hodinu si spolu sednout, abych mu vysvětlil, co je špatně.

Vždycky jsem především jednal na základě toho, co jsem cítil. Co jsem viděl, vnímal. Nepapouškoval jsem zajeté postupy podle šablon, dával jsem na vlastní dojem. Ne vždycky to třeba bylo správně, ale já vím, že jsem se řídil výhradně svým pocitem. Nebyl jsem teoretik s nalajnovaným směrem. To ani v basketu nejde, je to emoční prostředí. A čtrnáctileté kluky prostě někdy musíte seřvat, aby viděli, že existují jasná pravidla, za jejichž nerespektování přijde trest.

Postupně jsem ale i v tomto ohledu slevoval. Podvědomě jsem přemýšlel, co jak komu říct, aby si pak nestěžoval doma. U hráčů totiž nebyl problém, ti se mi sami přímo nikdy nevzepřeli. Nikdy, ani jednou.

Chodili za mnou jejich rodiče.

Nejvíc ti, kteří se se mnou pak bavili stylem, že jsem přece mladej zobák a nemám si co vyskakovat. Nevím, jestli se dá zobecnit, zda v životě něco dokázali, jestli pracovali na vyšších pozicích ve svém zaměstnání, ale rozhodně jsem od nich nepociťoval respekt.

Jednoduše kérovali.

Jeden z nich mi třeba řekl, že chápe, že jsem mladej a je jasný, že první generaci musím nejdřív zkurvit, než třeba jednou budu dobrej trenér.

Cože? Ty mi vykládáš, že tady kurvím mladý lidi?

Proč to sakra říká?

Byly další a další příklady. Jak bych měl dělat tady tohle a jak bych měl někomu říkat jen tohle, a ne tamto, a ať zkusím trénovat takhle, protože tohle, co dělám, je špatně.

Kecy, kecy, kecy. Povýšený kecy lidí, kteří nikdy nestáli na hřišti, a hlavně, nikdy nezjistili, co to znamená trénovat.

Úplně první incident, jaký jsem zažil, byl z kategorie těch ulítlých, ale i takové jistě řada mládežnických trenérů zná. Hrál u nás kluk, který předtím prošel víc klubů a všude jeho tátovi něco vadilo. Syn byl šikovný, to ano, proto hrál za patnáctky i jako mladší. Jednou večer jsem pak ve své mailové schránce našel elaborát na zhruba pět A4 ve Wordu.

Rozbor mého tréninku.

Do detailů rozpitvaná cvičení a poznatky typu, že tihle dva hráči by neměli při cvičeních chodit spolu a ten a ten by měl být ve dvojici s tím a tím, aby se zlepšovali.

Všechno samozřejmě tak, aby se zlepšoval jen kluk tohohle chlapa.

„To si snad dělá srandu…“ opakoval jsem si při čtení. Odpověděl jsem mu a dostal jsem okamžitě zpátky e-mail s rozebranými mými odpověďmi.

V tu chvíli jsem to vzdal.

Kdybych trénoval syna – dejme tomu – Jirky Zídka a ten za mnou zašel podělit se o své zkušenosti, rád si ho poslechnu a z jeho postřehů si něco vezmu, protože ten borec za sebou má celý život ve špičkovém basketbalu. Ale tohle? Člověk, který v životě basket nehrál, bude rozebírat moji práci, jako by se nikdy nevěnoval ničemu jinému? I od nás brzy odešel, zase vyrazil o dům dál. Chvíli pak byl klid, ale když jsem se dostal k vyššímu ročníku, narazil jsem na hodně rodičů podobného ražení. Jak jsem průběžně zjišťoval, není to zdaleka případ jen USK. Je to smutný fenomén snad všech klubů u nás.

A snad všech sportů.

Dnešní rodiče nedokážou dítěti vlastním příkladem ukázat, že pokud chce něčeho dosáhnout, musí také něco obětovat.

To bylo neustále něco. A už ne e-maily, ale schůzky. Schůzky, kde se řešilo proč. Proč tenhle tohleto a proč jsem udělal tohle, a ne tamto. Všechno podle stejného mustru. Ti rodiče vždycky vidí jen svého syna. Nedokážou pochopit, že ten pracuje v rámci kolektivu, v jehož rámci holt může být tím slabším, ačkoliv i přesto má nějakou pozici. Samotní kluci tohle podle mého jakž takž chápali. Ale pak přišli domů a něco rodičům pověděli a jejich reakce byla úplně jiná, než jsem znal já ze svého dětství, ať už z naší rodiny nebo z okolí. Rodiče řekli: „Takhle ne, jdu za trenérem.“

Já když měl s něčím jako mladý problém, naši mi buď dali sami přes tlamu, nebo mi řekli, ať si to vyřeším sám. A tak by to podle mého mělo být.

Taky si neumím představit, že by mě doma několikrát do roka brali na různé dovolené („Jsou přece prázdniny“). Že bych měl katastrofální docházku na tréninky a tu pak omlouval školou, rodinnými oslavami, rodinnými zájmy, doktory a bůhvíčím dalším.

Rodiče trenéry kritizují, pomlouvají, ale jakmile by měli tréninkům svého dítěte obětovat prázdniny či svátky, což zasahuje do jejich komfortu, nejsou ochotni ustoupit. Nedokážou svému dítěti vlastním příkladem ukázat, že pokud chce něčeho dosáhnout, musí také něco obětovat.

Jednou jsem zaslechl od jednoho trenéra z americké univerzity výstižnou myšlenku… „Trenér pracuje za peníze, za které byste to vy nikdy nedělali, ve dnech, kdy vy nepracujete, a ještě vám pomáhá vychovávat vaše děti. Vy ho za to jen pomlouváte a kritizujete.“

Asi tak.

Sám jsem vyrůstal až po revoluci, ale pokud můžu soudit, právě doba devadesátých let formovala generaci současných rodičů, jíž jsem zmiňoval na začátku. Jsou to lidé úplně jiní, než byli ti moji. Mají pocit, že jsou páni všeho, že mohou do všeho mluvit a jejich známosti jim zajistí patřičnou váhu. Děje se to ve sportu i ve školách.

Na hřišti přede mnou se odehrávalo utkání, které vyžadovalo plnou koncentraci. Takové, kdy vaše trenérská rozhodnutí mohou výrazně ovlivnit výsledek. Musíte přemýšlet, kterého ze svých svěřenců v jakou chvíli pošlete na hřiště na jednotlivé situace a podle vývoje skóre. Snažíte se vnímat jejich rozpoložení, to, jak se jim v dosavadním průběhu hry dařilo, jak jsou na tom poslední dobou v tréninku a jak se jim vede v přímé konfrontaci s konkrétními protihráči…

Já místo toho co chvíli sjížděl pohledem k časomíře.

Víc než abych řešil cokoliv jiného, jsem si v duchu propočítával, kolik toho kdo z kluků ten den odehrál.

Ty vole, ten hraje málo, toho tam zase musím poslat, nebo zas bude problém…

Od svých začátků jsem zápasy vedl tak, jak se podle mého má. Střídal jsem na základě toho, jak se komu zrovna dařilo. Hlavně poslední rok svého trénování jsem na sobě ale cítil – a byl jsem ze sebe strašně zklamanej – že mě nejvíc ze všeho zajímá minutáž jednotlivců. Kontroloval jsem ji úplně scestně po každé čtvrtině, na konci jsem ji řešil div ne víc než výsledek.

Snažil se, jak to jen bylo možné, vyhovět každému. A nejvíc těm, o jejichž rodičích jsem věděl, že se nerozpakují mi každý můj krok odporující jejich představám omlátit o hlavu.

Když to fakt nešlo a někdo hrál vyloženě blbě, rozhodně nedostal dvacet minut na hřišti. To prostě seděl a basta. Ale upřímně přiznávám, na úkor hráčů, jejichž rodiče mi do práce nepindali, jsem někdy na hřiště posílal i ty, kteří si to výkonem nezasloužili. Pro mě to byl jediný způsob, jak předcházet potížím a nepříjemným výměnám názorů.

Celé to bylo samozřejmě naprosto špatně. Vnitřně mě to štvalo, ubíjelo.

Do takového stavu mě dohnalo prostředí, v němž jsem pracoval. Ne klubové, spíš jde o celý náš sport. Problémy, jaké jsem poznával, se dějí všude. Zrovna USK je výtečný klub, v českém prostředí naprostá špička v práci s mládeží. Přesto i tam se stávaly případy, kdy rodiče chodili za vedením a stěžovali si manažerům. Nastavení shora pak bylo takové, abychom se snažili vyjít každému vstříc. Vedení holt taky musí jednat politicky, i klub jako takový je pod tlakem rodičů, závislý na podpoře zvenčí, a to nejen peněžité. Přece jen trénujeme něčí děti, bez nichž by nic, ani sport jako takový, nefungovalo. Jenže právě tohoto postavení rodiče mnohdy zneužívají. Jistě to tak funguje i všude jinde.

Pro trenéra je ovšem strašně těžké se od takové situace oprostit.

Rozumím situacím, kdy třeba jen díky podpoře od někoho z rodičů může tým odjet na prestižní zahraniční turnaj, a jeho syn si tam zahraje víc, než by mu třeba výkonnost zaručovala. Jednoduše proto, že nebýt jeho, ani ostatní by se tam v konečném důsledku nepodívali.

Tak to holt chodí.

Co mi ale vadí, jsou rodiče, kteří si chtějí určovat, kdo má jejich kluka trénovat, nebo vyhrožují, že pokud nebude hrát určitý počet minut, ovlivní další hráče, kteří mají do klubu přijít, a navykládají jim, že to tam nefunguje. A protože tyhle posily jsou třeba, tak se ustupuje. Jednou trochu, jednou víc.

I takové situace jsem zažil.

Nejvíc se zas a znova, pořád dokola řešilo vytížení. Kdo kolik hraje.

Co na tom, že jsou v týmu i další kluci. Ne. Proč ten můj nehraje víc… Ano, kdo je dobrý, musí být na hřišti co největší porci času. To platí vždycky a všude. U mládeže se ale jako trenér musíte dívat i na perspektivu. V patnácti máte třeba kluka, který má ještě různé nedostatky, ale je perspektivnější. Mnohdy je třeba důležitější, aby hrál víc, než frajer, co nastřílí třicet bodů za zápas. Je totiž evidentní, že toho za dva roky ostatní fyzicky doženou, a on, protože si myslí, jak je skvělý a nepotřebuje poslouchat trenéra, prostě odpadne. Bude najednou desátý hráč, protože v patnácti, kdy ještě z nějakého důvodu vyčníval, nedělal, co měl, a zanedbal detaily.

Ano, takoví hráči v každé kategorii dělají výsledky a pomáhají ostatním. Minuty mít musejí. Zároveň ale k nim jako trenér musíte dávat i hráče, kteří ještě nejsou na jejich úrovni. Ti třeba ještě občas chytí špatně míč, třeba špatně přihrají, třeba nedají tolik košů, ale vy je vidíte denně v tréninku a znáte jejich charakter. Víte, že za dva tři roky můžou být úplně někde jinde, daleko i před těmi, co teď vyčnívají, protože ti nemají takovou píli a chuť na sobě pracovat. Třeba ani basketu tolik nedávají.

To je výchova. To je to, proč jste v hale každý den a sledujete ty kluky růst.

Sama o sobě je to náročná a zodpovědná práce. Sledovat během ní ještě s kým budou problémy, když nebude hrát podle představ svého rodiče, to je často neřešitelný úkol.

Vždyť ti lidé jsou tak krátkozrací… I kdybyste se jim snažili vysvětlit – a já se o to snažil – co teď píšu, nemá to smysl. Tohle nechtějí slyšet.

Vysvětlujte jim, že jejich synovi stejnou chybu vytýkáte třeba už půl roku a on dělá pořád dokola něco, za co ho tepu.

Tak jsem ho prostě vystřídal a zase ho zjebal.

Pohled rodiče: On udělal tuhle malou chybu a střídá, přitom támhleten ji udělal taky, a nestřídá.

Jo. Jenže není chyba jako chyba. Jako trenér s tím týmem žijete, znáte jednotlivé hráče a víte, že v každém období s různými jednotlivci řešíte něco jiného. A ano, jiného za stejnou chybu zrovna nevystřídáte, protože víte, že ji udělal náhodou dvakrát třikrát. S každým máte rozjetou jeho vlastní cestu, na níž se snažíte ho posouvat, a každý je v daný čas zrovna v jiné její fázi.

To rodiče nechápou. Ti vidí jen co se zrovna stalo na hřišti a co se týkalo jejich syna.

Svoje bývalé svěřence pořád sleduju. Ti, jimž rodiče neustále umetali cestičku, právě přicházejí do věku, kdy zle narážejí. Najednou jsou mezi juniory, což já považuju už za profesionální basket, a tam jsou úplně mimo.

Spousta z nich už dokonce skončila.

I takoví, které rodiče tahali po celé Evropě a ve vestibulu Folimanky pak vykládali, že to nemůžu trénovat, protože oni viděli, jak se to má dělat. Mysleli si, že jejich syn spěje do NBA. Ten se jim pak v devatenácti na basket vykašlal, protože zjistil, že není tak dobrý, jak si před pár lety myslel, a neměl v sobě zakořeněné, že musí hrábnout.

Naopak přesně vím o jednom klukovi, který si odmalička všechno řešil sám. Až tak, že i zastavil rodiče, kteří by jinak za trenérem i zašli, aby se ho zastali. Ten borec je poslední dva roky i jako mladší klíčovým hráčem svého týmu. Má to nastavené v palici, chce na sobě makat a umí si poručit sám, najít si cestu. Všechno tohle se projevuje i na hřišti. Sport není oddělený od reality.

Každý se při hře dostane do nesnází. Jestliže má ale zakódováno, že za něho vždycky všechno vyřeší máma s tátou, ve chvíli, kdy je to jen na něm, to nezvládne. Mám pak já jako trenér svěřit poslední akci zápasu, kdy je třeba vymyslet rozhodující střelu, hráči, jehož celou dobu řídí někdo jiný? Ne. Vím, že v devadesáti procentech selže, protože neumí řešit věci na vlastní zodpovědnost.

Kolikrát jsem přišel domů po tréninku v deset večer, ani jsem se nebavil s přítelkyní, a ještě jsem si šel zaběhat, abych ze sebe vyplavil všechno to napětí a negaci. Poslední dva roky byly těžké. Hlavně proces uvědomování si, že moje krátká trenérská kariéra spěje ke konci. Čím dál víc jsem si připouštěl, co to vlastně prožívám a začal jsem si sepisovat věci, které mě štvou. To abych si sesumíroval zážitky a myšlenky. Z těch poznámek vychází i tento text.

Přestože jsem v průběhu uplynulé sezony mluvil o tom, že je poslední, říkal jsem si, že možná přece jen ještě jednu dám a uvidím, třeba se to zlepší. Po mnoha rozhovorech s různými lidmi jsem si ale pár týdnů po závěrečném zápase definitivně uvědomil, že to jiné nebude.

V basketbalovém prostředí se kolem mého odchodu napovídala spousta řečí. Kolují fámy o tom, jak mě někdo z rodičů tajně nahrál na telefon při vzájemném rozhovoru, kde jsem mu měl přiznat, jak hrají ti, co to mají zaplacené, a bůhvíco ještě. Něco z podobných věcí se ke mně dostalo, něco jde úplně mimo mě. Všechno to jsou ale jen kecy lidí, kteří si myslí, že za vším musí být něco víc. Realita je taková, že mám své přesvědčení. Nebudu loutka. Nebudu donekonečna poslouchat někoho zvenčí, jak co mám dělat. Zabalil jsem to znechucený prostředím, jeho bezvýchodností, a nakonec i sám sebou.

Dal jsem si schůzku s manažerem a vysvětlil mu, proč končím. Řekl mi, že to naprosto chápe.

Vím, co vás hned napadne. USK není jediný klub na světě. Mohl bych jít jinam. Jenže já, když už něco dělám, dělám to naplno a chci dosáhnout co nejvíc. To v českém basketbalu znamená USK. Právě ono mi umožňovalo účastnit se mládežnické Euroligy, dostávat se na turnaje po celé Evropě a vidět basketbal z globálu. Kdybych se zakopal v nějakém menším městě, v menším klubu – a co vím, ani tam to není s rodiči o nic lepší – jel bych sice svoji filozofii dál, ale přestal bych vnímat evropský trend. Už takhle stačí, že jsme jako Češi pořád tak tři čtyři roky pozadu. To díky USK jsem se mohl posouvat. Kdybych šel jinam, možná by se mi výsledkově dařilo, možná bych pomohl vychovat pár dobrých kluků, ale sám vím, že bych nedokázal dělat svoji práci nejlíp, jak dovedu. Neměl bych k tomu podmínky.

Důvody mého konce, o nichž píšu – ty, kvůli nimž ve mně postupně bujela nechuť pokračovat – mě navíc postupně donutily přemýšlet i o důvodech dalších, praktických. Vždyť budu brzy chtít založit rodinu a nechci trávit každý den do deseti v hale, být každý víkend a svátek pryč z domova. Ani finančně není trenéřina u mládeže nic závratného. V USK jsem na tom v rámci své profese a českého prostředí nebyl vůbec špatně, ale zároveň jsem rozhodně nevydělával tolik, abych uživil rodinu.

Tohle všechno přesto člověk obětuje, když cítí zápal a ve své práci vidí smysl.

Jenže právě o tenhle dojem já postupně přišel.

Přes všechny nedostatky není obecně výchova mladých basketbalistů v Česku vůbec špatná, negativně ji ale ovlivňuje spousta okolních vlivů. Doba je čím dál víc individualističtější a do každé sféry promlouvají skoro neomezené komunikační kanály, hlavně sociální sítě. Díky nim přibývá „odborníků“ na všechno a lidé se neustále srovnávají s tím povrchním, co vidí na fotkách a videích. Nehledají podstatu, nevidí zákulisí. Ztrácejí soudnost a přehled o reálném světě.

Postupně zjistíte, že se stejně musíte víc nebo míň podřídit vnějším vlivům, jinak budete permanentně s něčím bojovat

Já jsem uprostřed toho všeho obyčejný člověk, který chce dělat věci pořádně a miluje basketbal. Obětoval jsem mu od dětství, co jsem mohl, a mým motorem vždy byla vášeň. Myslím, že jsem zároveň i dostatečně vnímavý, dokážu se na své okolí podívat z nadhledu a poznat, co se děje. Jednám pak podle pocitu, který z toho všeho mám. Ten až zpětně konfrontuju s rozumem a vědomostmi.

A já měl prostě pocit špatný.

Až později jsem si k němu dosazoval všechno, co mě vlastně na českém basketu štve. Rodiče jsme probrali. Pak jsou tu kluboví bafuňáři a federace, kde je zažitých tak brutálně moc špatných věcí, že je snad ani nejde rozbít. Celá struktura je postavená stylem „já na bráchu, brácha na mě“, pozice se obsazují jen z kamarádství, a místo aby svaz přispíval přímo na mládežnické trenéry a ti se tak mohli líp věnovat koncepční práci, vymyslí pozici někomu za zenitem, kdo zrovna nemá co dělat, aby za čtyřicet tisíc měsíčně na ty, kteří pracují v klubech, dohlížel.

S tím souvisí i reprezentační trenéři, kteří mi někdy připadali jako další rodiče. I oni mi mluvili do toho, kdo má u mě jak hrát, protože oni ho potřebují do nároďáku. Zase jen „já“. Já potřebuju. Vystupovali v pozici, kdy nad ně není a jen oni mají ten správný pohled.

Ano, uznávám, že reprezentace je v hierarchii nade mnou, beru, že můžu dělat chyby, ale sakra, já jsem přece trenér svého týmu a mám za něj zodpovědnost. Nemůžu jen papouškovat názory někoho jiného a vést své hráče podle něho. Tím se přece vytrácí ona hlubší podstata trénování.

Všechno tohle mi sebralo chuť snažit se o uskutečnění svých snů.

Když se rozkřiklo, že končím, měl jsem řadu telefonátů a zpráv z basketbalového prostředí. I od lidí, u nichž jsem netušil, že na mě vůbec mají číslo. Spousta dalších trenérů mi tvrdila, že byli mým rozhodnutím překvapeni, ale dodávali i něco jiného.

„Rozumím ti. Chtěl jsem udělat to samý.“

Dokonce mi zavolal i člověk, který trénoval basket skoro třicet let, z čehož dobrou polovinu byl u reprezentace, a řekl mi, že dělám dobře.

Taky se ti lidé vyptávali a já jim někdy ve zkratce, někdy zevrubně jako tady líčil své argumenty. Ti starší pak mnohdy zareagovali ve stylu: „Já to tehdy neudělal, zůstal jsem v tom a dneska lituju.“ Postupně totiž zjistíte, že se stejně musíte víc nebo míň podřídit vnějším vlivům, jinak budete permanentně s něčím bojovat. A v takovém nastavení se špatně pracuje.

Zároveň se vám postupně zavírají další životní cesty. Když vám je čtyřicet a celý život se věnujete jen basketu, těžko se budete najednou vydávat jiným směrem. Já sice chtěl něco dokázat, vychovat mraky skvělých baskeťáků, ale proč tomu zasvětit svůj život, pokud nejsem vnitřně přesvědčený, že to můžu dělat naplno podle sebe, podle svého svědomí? Ne. Dokud jsem mladý, vydal jsem se jiným směrem. Úplně mimo sport. Zase se učím úplně od začátku.

A co je hlavní, nikdo mi do toho nekecá.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.