Tak se uč

Natália Hejková

Tak se uč

Původně to měl být jeden zápas.

Jeden jediný.

„Pojď to zkusit,“ nadhodil mi manažer Jozef Smolek, když nemohl narychlo najít vhodného adepta pro uvolněné trenérské místo Ružomberoku a o víkendu už bylo na programu další kolo basketbalové ligy. Rok předtím jsem ukončila hráčskou kariéru, a protože jsem ve městě měla i dobrou práci, začala jsem vedle ní plynule trénovat i děti. Když se tedy uvolnilo místo u ženského týmu a byla rychle potřeba náhrada, přimotala jsem se do cesty. Jozef věděl, jak jsem už coby starší hráčka radila ostatním holkám, a věřil, že krátký záskok zvládnu.

Šla jsem do toho, vždyť jsem neměla co ztratit. A první utkání jsme vyhráli.

Jenže nový trenér se ne a ne najít, tak jsem pokračovala do konce měsíce.

Potom do konce dalšího.

Nakonec jsem dojela sezonu.

Jozef někoho jiného skutečně hledal, byla jsem s ním i na několika jednáních. S nikým se ale nedomluvil a vlastně ho ani nic netlačilo, protože my vítězili neustále. Necítila jsem se pod žádným tlakem. Vedla jsem holky, s nimiž jsem předtím hrála, a chodila jsem do haly s vědomím, že to celé stejně brzy skončí.

Jenže ono to nekončilo. Dařilo se nám tak, že jsme sezonu zakončili postupem z druhé ligy. A já dostala nabídku, abych to převzala nastálo.

Kdysi v létě 1979 jsem do Ružomberoku přestoupila z VŠ Praha s tím, že tam budu hrát dva roky. Od sedmaosmdesátého, kdy jsem se stala trenérkou, jsem v klubu strávila dalších šestnáct let. Mimochodem celou dobu jen na podání ruky, nikdy jsem neměla něco jako smlouvu. Už v mé druhé sezoně jsme v celostátní soutěži skončili šestí, ve třetí jsme brali bronz a dalších třináct let jsme potom v domácích ligách končili jen a pouze zlatí. K tomu se přidala i dvě vítězství a dvě bronzové medaile z Euroligy.

S Jozefem jsme všechno řídili. Nad námi byl majitel, který nás platil, ale my rozhodovali o všem. Vybudovali jsme něco, co se už asi nikdy nebude na takové úrovni opakovat.

Kdyby nás odsud nakonec různé vlivy nevyštvaly, asi bych zůstala v Ružomberoku do konce života. Jenže pánbůh to měl vymyšlené jinak. A já zjistila, že se dokážu rychle přizpůsobit kdekoliv po světě.

A že i když něco končí špatně, jen vám to otevírá dveře k něčemu jinému, mnohdy ještě lepšímu.

„Kdo z vás je trenér?“ zeptal se Aldo Corno, jeden z největších evropských koučů své doby. Tehdy v sezoně 1992/93, kdy jsme poprvé postoupili do základní skupiny PMEZ, předchůdce Euroligy, vedl italské Como. Přišel za námi před prvním vzájemným zápasem, kdy beztak ani netušil, co jsme za srandovní tým a kde leží to městečko, které reprezentujeme.

Při své otázce se díval na Jozefa. Ten ale ukázal na mě.

Corno se na mě otočil se soucitným pohledem a pohladil mě po hlavě stylem: „Moje zlatá… Tak se uč.“

S něčím podobným jsem se nesetkala zdaleka poprvé a ani naposledy.

Něco jako ženská trenérka v týmových sportech tou dobou neexistovalo nejen na Slovensku, ale ani v Evropě. Co si pamatuju, jediná široko daleko byla paní Alexejeva v Sovětském svazu. Nosila rozložité sukně, měla peroxidové vlasy a sbírala vítězství na všech turnajích, kde se kdy ukázala. Ale jinak nic. Nikdo. Týmy, které jsme potkávali, vedli samí muži.

To v Americe to bylo jiné. Tam když jsme jezdili na tour přípravných zápasů po univerzitách, vedle inspirativních postupů jsem tam viděla i devadesát procent žen na střídačkách.

Chlapi nastoupili až v době, kdy se do univerzitního sportu začaly dávat daleko větší peníze.

Zatímco v Americe jsem si připadala normálně, u nás jsem v určitém ohledu sloužila jako průkopnice, která dalším ženám ukázala, že je možné tuhle práci dělat. Dodnes mi přitom připadá, že o tom, aby se některá skutečně stala trenérkou, rozhoduje kromě osobních kvalit i souhra různých náhod. Většinou pracují jen u mládežnických týmů, kde ještě často mívají svoje děti. Pořád to mají z principu těžší, dostat se na profesionální úroveň.

Ostatně bůhví kde bych skončila já, nemít u sebe neustále Jozefa, který mi hlídal záda. Zpočátku za mě řešil veškeré konflikty, na něž jsem nebyla připravená. Třeba když jsme vyhazovali jednu hráčku. Já věděla, že musí pryč, ale nebyla jsem schopná to provést, kdežto on byl ten, kdo mě utvrdil v přesvědčení, že ji skutečně musíme vyřadit. Potom za ní i sám z pozice manažera došel. Byla z toho i aféra v novinách, jak ji chudinku vypekla ta zlá trenérka, ale na tým to zapůsobilo skvěle. Holky rázem věděly, že nejsou nedotknutelné, přestože jsme spolu předtím něco odehrály.

Jozef mě hájil i proti onomu věčnému přehlížení. V prvních letech, kdykoli jsme přijeli kamkoliv do Maďarska nebo Polska na různé turnaje, se často stávalo, že mě soupeřovi trenéři vůbec neregistrovali. Před zápasem vyrazili automaticky potřást rukou Jozefovi a o mně si mysleli, že jsem nějaká zdravotnice či masérka. Jozef se vždycky naštval a odháněl je od sebe, že já jsem ta, s kým se mají pozdravit.

Nebo když jsem šla obhajovat tréninkový plán na svaz, kde seděl slavný trenér Pavel Petera. Na deskách uviděl napsané mé jméno a mimoděk prohodil, že to je snad sranda.

Já se tomu zasmála – ani nevím, proč mi tahle reakce připadala nejpřirozenější – ale Jozef se napapučil.

Petera okamžitě pochopil, že mu to ujelo nevhod. Jasně že si myslel, že jsem tam nepatřičně, ale došlo mu, že něco takového neměl říkat nahlas. Omlouval se. A jak z té situace byl nervózní, při mé obhajobě jen kýval, že je výborná.

Stejně by mě neměl na čem chytit. Měli jsme plán propracovaný do nejmenšího detailu.

Po všech těchto zážitcích ve mně zakořenil pocit, že s tímhle vnímáním stejně nic neudělám. Všichni si dál budou myslet, že jako ženská nemám nárok být v trénování dobrá.

A že já je o to víc přechytračím.

První ligovou medaili, onen bronz ze sezony 1989/90, jsem založila vyloženě na tom, že mě podceňovali. Série o třetí místo se hrála na tři vítězné zápasy a my začínali dvakrát venku, v Košicích. Odjížděli jsme odsud s vedením 2:0. Nasadili jsme totiž takovou srandovní zónovou obranu, s níž si domácí neuměli poradit, nedokázali proti tomu dát koš. Večer jsme pak seděli s rozhodčími, což byla tehdejší tradice. Mysleli si, že mám povinnost s nimi večer zajít na skleničku, když spíme na stejném hotelu, a já to nechtěla narušit, aby potom nepískali proti nám. Smáli se ten den, že Košickým ta obrana moc nevoněla. A prý co budu hrát zítra.
„Tu samou zónu,“ říkám.
„To nemyslíš vážně…“
„Proč by ne? Od večera do rána se proti tomu hrát nenaučí.“

A přesně tak se i stalo. Druhý den jsme vyhráli úplně stejně. Dokonce i identickým výsledkem, crazy skóre 46:41, na což nikdy nezapomenu.

Až po třech dnech, kdy protihráčky pravděpodobně celou dobu nedělaly nic jiného, než trénovaly, jak naši obranu překonat, jsme u nás doma hru změnili a začali hrát v defenzivě osobku.

Za tři minuty to bylo 16:2 a bylo po zápase. Psychicky jsme je rozložili.

To byla taková moje první kulišárna. Tah, proti němuž si ti na druhé straně nevěděli rady. Tehdy si basketbalové prostředí začalo všímat, že skutečně něco dovedu. Vyčůranost je něco, co jako trenér potřebujete. Ne vždycky se dá něčím překvapit, ale člověk to musí zkoušet. Když ve vyrovnaných soutěžích dobré týmy jen jedou rutinu, mohou prohrát i s někým slabším, kdo se na ně dobře nachystá.

Mimochodem, s tím Cornem jsem tehdy napoprvé prohrála. A potom ještě několikrát. První euroligový titul jsme ale s Ružomberokem získali ve finále 1999 právě proti němu.

Učila jsem se poctivě.

Možná nemám tak talentovaný tým, ale rozhodně můžeme každého uběhat.

S tímhle přesvědčením jsem začala utvářet kádr Ružomberoku plný mladých holek, které tehdy ještě nebyly tak herně vyspělé. Zvolila jsem cestu vysoké fyzické připravenosti, která jejich nedostatky nahradila.

Zatímco dnes už mám v realizačním týmu specialistu na kondici nebo na individuální rozvoj jednotlivců, tehdy jsem tohle všechno řešila sama. Přitom já bývala coby hráčka tou, co dvakrát přeběhla hřiště a už se zadýchala. Však taky jeden můj bývalý trenér, když viděl, že jsem sama začala trénovat, prohlásil cosi o kozlech a zahradnících.

Všechno jsem se skutečně učila za pochodu.

Ale stejně jako mi intuice pomáhala při zápasech, posloužila i tady. Zavedla jsem třeba dnes už legendární pondělky, kdy jsme pokaždé chodili běhat ven. Léto nebo zima, v pondělí byl výběh na Malino Brdo. Horu, jejíž vrchol sahá do dvanácti set metrů nad mořem a od úpatí má převýšení nějakých šest set padesát metrů. Možná ji někteří znáte jako oblíbený lyžařský areál. Z údolí do kopce to dělalo nějakých dvacet minut běhu. Některé holky to dávaly za patnáct, jiné za třicet. A jedna se nám kdysi dokonce ztratila v lese.

Nenáviděly mě, to jsem moc dobře věděla. Dole jsem totiž sedla do auta a nahoře na ně čekala. Nebylo, jak si ulevit, jak si cestu zkrátit. A běželo se, ať foukal vichr nebo pršelo. Neumím si představit, že bych v takovém počasí řekla svým současným svěřenkyním z USK, že jdeme běhat do Stromovky. Poslaly by mě někam.

Na tým Ružomberoku ale měla tahle tradice ohromně pozitivní vliv. Holky to zocelilo, protože věděly, že si společně musejí procházet takovým peklem a vždycky to nakonec zvládnou. Když se potom něco nepříjemného dělo na hřišti, nebyl pro ně problém nepříznivý vývoj zlomit. Vždyť měly společné vědomí, že jedna jako druhá dokážou překonat tak těžkou věc. Co bylo patnáct bodů ztráty v zápase oproti pohledu na strmou stráň, zapadanou třiceticentimetrovou vrstvou sněhu? Ano, i v takových podmínkách běhaly. Zabalily si achilovky a šly na to.

Dnes mi i při letních výklusech po parku Američanky tvrdí, že nejsou zvyklé běhat, budou je bolet kolena, a další podobné výmysly. Ale já jim nic neodpustím.

Protože proti Malinu Brdu je to, co po nich chci, vážně jen maličkost.

Zároveň věřím, že nikdy, ani v Ružomberoku, jsem na tým nepůsobila negativně. Při trénincích od počátku zásadně nekřičím. To už musí být, abych zvýšila hlas. A když už se tak stane, vím, že všichni zpozorní, protože to značí něco velmi zásadního.

Prosadit si svou a udržet si autoritu mi nedělá problém, už od dětství jsem to tak měla. Já se snad už i ve školce tvářila, že všechno vím líp než jiní, a velela jim. I učitelkám jsem se celé dětství snažila vysvětlovat, že něco není tak, jak si myslí.

Mám v sobě určitě něco z mojí mámy. Ta taky učila, ale ne proto, že by neměla kam jít, tak skončila za katedrou. Ona skutečně chtěla lidi vzdělávat a byla taková, že i školní grázlíci ji respektovali a ona z nich uměla udělat lídry. Zdědila jsem po ní v tomto ohledu hodně, na podobné věci mám vlohy. Přesto jsem se původně měla vydat jinou cestou. Než mi osud připravil trenéřinu, vystudovala jsem práva a během hraní normálně pracovala. Stala jsem se hlavním kontrolorem velkého ružomberského podniku, což sice nebyla vyloženě právnická funkce, ale zase dost zodpovědná. Dělala jsem ji ještě i několik prvních let během trénování. Pouze na doktorát jsem už nepokračovala a zůstala magistrou, což mi máma do smrti připomínala.
„Len ten doktorát sis neurobila…“
„Na co?“ odpovídala jsem jí.
„Lepšie by to vyzeralo.“

Ale já definitivně najela na basketbalovou dráhu, a i když ta trenérská začala náhodou, jak jsme se s týmem postupně lepšili, každým rokem mě víc a víc naplňovala.

Přitom jsem si, věřím, dokázala udržet stále ten stejný nadhled, s nímž jsem kdysi začínala. Nikdy jsem netlačila na pilu a řídila se vlastním úsudkem. Když mám dnes na trenérských seminářích vyprávět, v čem moje trenéřina spočívá a proč je tolik úspěšná, upřímně odpovídám, že nevím. Prostě dělám, co cítím. To vás žádná škola nenaučí. Ano, člověk potřebuje teoretický základ, musí vědět, jak funguje týdenní cyklus a co se jak trénuje. Ale to ví každý z trenérů. To, co následně dělá rozdíl, nedokážu definovat.

Mým pracovním nástrojem jsou jen pusa a oči. Mluvím a dívám se, pozoruju.

Vždyť já skoro ani nepoužívám tabulku, nekreslím akce o přestávkách ani při time outech. Buď přece mají holky něco natrénované, nebo nemají. Trenéři, kteří vždycky zuřivě kmitají fixou po tabulce, na mě působí, že si něco opakují spíš sami sobě, aby se ujistili, že všechno připravili správně. Protože můžete vymýšlet milion věcí, ale hráčky je potom stejně zahrají tak, jak mají naučené.

Nechci znevažovat práci svých kolegů, pečlivá příprava je zvlášť v dnešním basketbale nutná. Přesto si pokaždé, když vidím štos papírů se signály našimi i soupeřovými, které holky dostanou před každým euroligovým zápasem, pomyslím, že to stejně nerozhoduje. Rozhodují situace jedna na jednu. Schopnost bránit. A pick and roll, tedy základní basketbalová akce, kdy postavíte clonu a potom si seběhnete pro přihrávku. Kdo hru cítí a vnímá a má potřebné individuální schopnosti, dokáže přehrát jakoukoliv strategii. Konec, basta. Můžete vymýšlet milion systémů, ale šikovnost a talent nakonec vždycky budou mít navrch. Všechno ostatní je jen pomoc, která má hráčským osobnostem ulehčit práci.

Úloha trenéra spočívá v mých očích ve vnímání, koho v jakou chvíli a na jakého protihráče poslat. A naučit tréninkem své hráčky, aby si dokázaly na hřišti samy poradit.

Při zápasech se moje úloha minimalizuje do té míry, abych jim to nepokazila. Musím jen jednotlivé individuality podpořit, aby byly samy sebou, protože jedině tak mi mohou vyhrát zápas. Proto se snažím vždycky vcítit do každé hráčky, abych pochopila, co jim vyhovuje a kdy jsou schopny ze sebe vydat to nejlepší.

Naplňuje mě, když vidím, že holky mají z basketu radost. Když hrají tak, že samy možná ani netušily, čeho jsou schopné.

Nejvíc pro mě pak je, když i s odstupem přijdou a řeknou, že nikdy nezapomenou, co jsme spolu zažily a co jsem je naučila. To se děje a nikdy mě taková slova nepřestanou hřát. Právě od holek z Ružomberoku přicházela i po spoustě let. A já vím, že mělo smysl, jak jsme žili pohromadě. Jak jsem ty holky něco naučila basketbalově, ale i ze životního pohledu. Sama jsem totiž přirozeně zvídavá a vždycky jsem se snažila zjistit co nejvíc o oblasti, kam jsme cestovali. V daném místě to tak pro nás nekončilo halou, ale vyrazili jsme i do nějakého muzea nebo na významná místa. Nejmladší z týmu pak měly za úkol dopředu připravit cosi jako referát, kde ostatním představily, kam že to jedeme.

Myslím, že žádná z nich třeba nezapomene, kde leží Waterloo a co se tam odehrálo. A jako jsem to já předala jim, budou to i ony předávat svým dětem.

Ony totiž pro mě v určitém ohledu mými dětmi byly. Vlastní rodinu jsem nikdy nezaložila.

Coby hráčka jsem žila normální život jako moje vrstevnice. Nestřídala jsem partnery jak na běžícím pásu, ale zároveň mi žádný vztah nevydržel dlouhodobě. Když jsem začala trénovat, byla jsem sama.

Brzy jsem pochopila, že pro tuhle práci je to dobře. S rodinou bych ji totiž absolutně nemohla dělat. To by se nedalo. Hráčka si přece jen odtrénuje a jde domů, i dva tréninky denně se dají skloubit s běžným režimem, jenže trenér nemůže hned zmizet z haly, alespoň ne hlavou. Neustále musí přemýšlet, co se bude dít na dalším tréninku, co bude zítra, co v příštím zápase. A i když jsem hodně proti podobnému dělení, v tomto ohledu je mezi chlapy a ženskými rozdíl.

Chlap přijde klidně i pozdě domů a má tam od ženské připravený servis. To já, kdybych dorazila večer a ještě musela navařit, postarat se o děti a manžela, bych to jednoduše nezvládala. Jediná varianta by byla mít doma nějakou puťku, na což taky nejsem zvědavá. Chlap by v mých očích měl být silnější osobnost než já.

A někdo takový právě zase někoho jako já nechce. Ženskou, co věčně není doma. Ten právě hledá nějakou, která mu vytvoří pevné zázemí.

Je to začarovaný kruh, z něhož jsem nenašla cestu ven. V Ružomberoku se nenašel nikdo, kdo by za to stál, kdo by mě zaujal, tak jsem si řekla, že se budu věnovat své práci a uvidíme, co mi život přinese. Ačkoliv si to spousta lidí myslela, ani s Jozefem jsme se nesblížili. Přestože jsem jeho ženě často v nadsázce říkávala, že ho znám lépe než ona, nikdy mezi námi nic citového nevzniklo. Měli jsme jen skvěle klapající pracovní partnerství. A stalo se, že jsem se nakonec nikdy nemusela rozmýšlet, jestli upřednostnit trénování, nebo vztah. Kdybych před sebou někdy měla volbu, jestli práce, nebo děti, hodně bych váhala, ale něco takového nikdy nenastalo.

Ano, chápu, že pro spoustu lidí musí teď můj život zvenčí vypadat osaměle. V určitém ohledu osamělý skutečně je, protože nastanou situace, kdy je i sebesilnějšímu člověku z jakéhokoliv důvodu špatně a rád by se o někoho opřel. Doslova. Někomu by položil hlavu na rameno a vykecal se. Na druhou stranu vím, že emoce ze sportu, který je mojí profesí, jsou stejně nepřenosné a nedají se nikomu jinému vysvětlit. Ani radost, ani trápení. A já si zvykla, že si je v sobě vstřebávám sama. Už od dětství jsem beztak byla hodně samostatná, samota jako taková mi nevadí. Při mé práci je pro mě dokonce spíš relaxem. Celý den jsem mezi lidmi, někdy je toho ruchu kolem na mě až moc, a tak si ráda večer zalezu do svého klidu a řídím si všechno podle sebe.

Možná i proto jsem zůstala sama. Nenašla bych energii vymanit se ze svého rytmu, který by někdo jiný narušil. Je to pohodlnost. Nic jiného než pohodlnost, ale mně to tak sedí. Mám svůj klid, jaký mi vyhovuje. Pro chlapy jsem i z toho důvodu vždycky mívala nachystanou průpovídku – „Dvě hodiny a domů.“

Jsem holt vůdčí typ a jinak už to mít nebudu. Švagr mi říkává, že nesmím začínat vztahy tím, jak jsem neohrožená. Musím se tvářit, že nevím, co je šroubovák.

Má pravdu. Ale já „bohužel“ vím, co šroubovák je, a dokonce s ním i umím zacházet, stejně jako s jiným nářadím. Na ruce jsem ostatně celkově zručná, snad jedině účes jsem se nikdy nenaučila sama sobě pořádně upravit, ale jinak zvládnu veškeré domácí práce až po pletení. A nejraději ze všeho vařím. To je moje vášeň. Pan Blažek, můj současný kolega na USK, je na tom podobně, tak se vždycky v kanceláři hecujeme, kdo co ukuchtil. Po dopoledních trénincích si stoupnu k plotně a pustím se do práce. Zásadně bez zástěry i bez kuchařek, všechno už zvládnu z hlavy.

Mívám jediný problém. Rozhodnout se, na co mám chuť, protože vařím pouze pro sebe.

Zkrátka a dobře, nikdy jsem nenarazila na nikoho, kvůli němuž by mi stálo za to tohle všechno upravovat. A díky tomu jsem zvládla snadno vstřebat i všechny změny prostředí, které mi trenérská kariéra nachystala.

V jednom rozhlasovém pořadu na Slovensku si host může vždycky vybrat písničku, která ho podle něj charakterizuje. Já zvolila Édith Piaf a Non, Je ne regrette rien. Neboli Ničeho nelituji. Vážně to tak mám. Nikdy jsem nepřemýšlela, že by se můj život měl ubírat jiným směrem, že mělo být něco jinak.

A zase si nemyslete, že proplouvám všemi těmi roky úplně bez jakýchkoliv vazeb. Třeba synovec od sestry je pro mě v mnohém jako vlastní syn. Co jsem se přestěhovala do Bratislavy, trávili jsme spolu všichni každé léto spoustu času. A nedávno, přestože pracuje v Innsbrucku a létá všude po světě, mě doprovázel do Číny na uvedení do Síně slávy FIBA.

Jediné, čeho se trochu bojím, je, co nastane, až budu skutečně stará. V hlavě už cítím svůj věk a bude to postupovat dál.

Pak si ale vzpomenu na maminku, která umřela ve svých dvaadevadesáti letech, když předtím strávila týden v nemocnici, jinak byla zdravá. Odešla jako silná žena a takový důstojný konec si za svůj život zasloužila. Pořád věřím, že na tom budu stejně. Mimochodem, právě maminka byla odjakživa mým největším fanouškem. Úplně nekritickým. Zatímco tatínek umřel v pětaosmdesátém, nikdy mě neviděl trénovat a dokud jsem hrála, navštívil můj zápas všehovšudy asi třikrát, maminka na mě byla hrdá a sledovala, co mohla. Když jsme spolu někam vyrazily, byla schopná lidem hustit, jestli vědí, kdo jsem.

Proto jsem jí při ceremoniálu ke vstupu do Síně slávy poslala polibek do nebe.

Nejvíc toho o herním myšlení svých hráček zjistím, když jim hodím balon na fotbal. Technicky ho neovládají, ale schopnost přihrát, naběhnout si, chuť hrát, ty se právě takhle krásně projeví.

Touto pomůckou si upřesňuji charakteristiky holek v rámci týmu, ale když si je do něj nejdřív vybírám, jsou pro mě vedle evidentních dovedností nejdůležitější dvě věci.

Hlad po výsledku, který musí z daného člověka vyzařovat i při tréninku. Někdo, z koho nečiší chuť vyhrávat a raději si upravuje vlasy, mě nezaujme.

A taky povaha. Je důležité vědět, jak kdo zapadne do šatny a jestli nebude dělat rozbroje. Proto si taky se svými hráčkami hodně povídám. Zajímá mě, odkud pocházejí, co jsou zač.

Říkají o mně, že mám na výběr hráček dobrý čuch, ale to souvisí právě s tímhle. Jsem v jejich hledání pečlivá. A taky vím, že když dnes někoho sháním, pomáhá mi spousta známých, které jsem po basketbalovém světě za všechny ty roky posbírala. Prostě je jen obvolám a poptám se, jestli o někom nevědí na ten a ten post do systému, který hraju – a pokud ano, jaké jsou ty holky lidsky, charakterově. V počátcích se mi stalo, že mi sice někdo vychválil určitou Američanku, ale ta se potom ukázala jako regulérní případ pro psychiatra. Naučila jsem se tak, že Američani jeden druhého vždycky vylíčí v tom nejlepším světle. A že jestli chci skutečné informace, můžu se spolehnout jen na kamarády.

Poprvé jsem si zahraniční posily vybírala už v Ružomberoku. Jozef byl i v tomto vizionář a dokázal díky svým kontaktům uspořádat výběrový kemp v Rize, kde jsme se podívali na řadu holek ze Sovětského svazu. Potřebovali jsme hlavně pivotky, protože nám tady tehdy holky moc nenarostly.

Hned napoprvé jsem zvolila báječně. Dalia Kurtinaitiene, Litevka, nám odvedla báječné služby. Sama byla ráda za možnost odejít na Západ.

Jejích krajanek, stejně jako Rusek, jsme potom postupně přiváděli hodně. Bylo z čeho brát. Zároveň jsme s Jozefem objížděli Slovensko a hledali holky mezi patnácti a šestnácti lety, které jsme si k sobě stahovali, abychom si je mohli vychovat k obrazu svému. V Ružomberoku jsme taky trefili parádní generaci, vždyť na olympiádě v Barceloně hrály za československý tým tři holky narozené v tomhle malém městečku. To bylo něco. To se ani v Praze nestane, aby se narodily tři tak výjimečné basketbalistky věkově blízko sebe.

Po roce 2000, kdy jsme podruhé za sebou vyhráli Euroligu, nám ale tým postupně vykoupila konkurence. Hráčky dostávaly nabídky na sumy, jakým jsme nemohli konkurovat. Proto přibývaly zahraniční posily, abychom vůbec dokázali být konkurenceschopní. Ještě jednou jsme se potom dokázali do Final Four dostat, ale to už byla labutí píseň. Všechno se v Ružomberoku postupně hroutilo.

Začalo to mojí první – smutnou – kapitolou u reprezentace.

Po pozici asistentky jsem se v roce 1999 stala hlavní trenérkou a podařilo se nám díky čtvrtému místu na Evropě postoupit na olympiádu. To byla velká věc, malé Slovensko se tam už nikdy ani náhodou nepodívá.

Jenže já najednou pár týdnů před odletem do Sydney stála před rozhodnutím, které jsem musela udělat doslova přes noc.

Jestli pokračovat u týmu, a zradit tak někoho, kdo mi v životě ohromně pomohl, nebo odejít.

Odešla jsem. Nedokázala jsem Jozefa potopit. Přestože mi to bylo strašně líto. Přestože jsem se strašně těšila. Sice jsem olympijské hry zažila později jako asistentka u ruské reprezentace v Pekingu 2008, ale s rodnou zemí je to vždycky jiné.

Za všechno mohl totální podraz, který na Jozefa udělali. A mysleli si, že já neprojevím páteř. Jenže to se přepočítali.

Jozef, který dělal manažera i u reprezentace, jednoduše někomu vadil. Ano, byl to vždycky svérázný člověk, schopný vyvolat konflikty, ale oni na něj hodili, že někde něco opomenul po finanční stránce. Znáte to, jak se to dělává. Jednalo se o žabomyší válku, již spustila osoba, kterou jsem přitom k nároďáku ještě rok předtím přivedla já. Tahle osoba, bývalá hráčka, měla neochvějný pocit, že všemu rozumí a nic se bez ní neobejde. Jenže zjistila, že nebude s týmem v olympijské vesnici, kdežto Jozef ano. Začala tak rozjíždět akci, která ho měla odstavit, a do toho se přimíchala podivná atmosféra kolem nominace. Skončilo to červnovým hlasováním výkonného výboru federace, který Jozefa připravil o funkci na základě smyšlených důvodů. To mu po letech potvrdil i soud.

Přede mnou vyvstala jasná otázka. Jak se zachovat?

Odpověď byla vlastně snadná. Zůstala jsem věrná tomu, kdo mi pomohl. Svému kolegovi a nejlepšímu příteli. Člověku, s nímž jsem trávila každý den. Na jednu stranu jsem svoje rozhodnutí oplakala a na samotný olympijský turnaj se pak dívala v televizi se strašně zvláštním pocitem, na druhou stranu jsem nepochybovala, že jsem se rozhodla správně. Nemohla jsem se stát zrádcem.

Dostalo mě však, že ačkoli jsem všem hráčkám dávala po celé ty roky své srdce, napsaly proti nám dopis, v němž tvrdily, jak si nepřejí můj návrat k týmu. Kdybych si to náhodou rozmyslela. Podepsaly i všechny ty, které jsem měla v Ružomberoku. Ty, o nichž jsem byla přesvědčená, že stojí za mnou… Že byly zmanipulované a časem se mi naprostá většina z nich omluvila, je sice fakt, ale naše vztahy to pošramotilo.

Od tohoto momentu si na mě taky začali lidé z různých stran dovolovat. Byl to začátek mého konce v Ružomberoku, přestože do té doby jsem byla nedotknutelná.

Majitel klubu, který se taky rozhádal s Jozefem, nám nedal peníze na posily a potom nám celou sezonu neplatil. Nastala absurdní situace, která vyvrcholila naším odchodem po konci v Eurolize na jaře 2003. Ani domácí soutěž už jsme nedokončili a spolu s námi opory týmu. Domácí soutěž dohrávaly jen mladé hráčky pod vedením mého asistenta.

I tak to stačilo na další zlato.

Neměla jsem tehdy ani čas přemýšlet, co bych měla dělat dál, protože už za dva dny jsem seděla na jednání s manažery maďarské Šoproně. Sotva vyšlo najevo, že v Ružomberoku končím, hned mi volali.

Byla jsem nervózní, když jsem poprvé měla předstoupit před zahraniční tým. Samozřejmě. Maďarsky jsem uměla jedinou větu: „Itt vagyok.“ Jsem tady. Komunikovaly jsme spolu v angličtině, kde jsem se svým tehdy lámaným projevem oproti maďarským holkám zněla málem jako rodilý mluvčí.

Zjistila jsem ale, že můj způsob trénování zabírá i jinde než doma. Způsob vedení týmu ani jeho života jsem neměnila, co mi fungovalo, jsem si ponechala. Akorát jsem musela místním holkám vysvětlovat i takové základní věci, jako že si nemůžou před zápasem dát klobásu, což jinak běžně dělaly. O nějakém zdravém stravování neměly ani ponětí. Přivedla jsem si kvůli tomu do svého realizačního týmu i specialistu na výživu. Na hráčky tohle poznání zapůsobilo natolik, že když jsem odcházela, věnovaly mi knihu, do níž každá z nich vložila jeden maďarský recept. A k tomu svoji fotku. Jedna se takhle vyfotila z legrace v masně. Ve svůj poslední den jsem dokonce našla pod dveřmi domu obálku od jedné hráčky, která pode mnou začínala v patnácti. Psala, že mi za všechno děkuje a nikdy na ty společné roky nezapomene.

Tohle jsou opravdové odměny za to, jak člověk dělá svoji práci. V mnohém dokonce opravdovější než medaile.

V Šoproni jsem zůstala tři krásné sezony, než mi poděkovali s tím, že mění koncepci a na hlavního trenéra od příštího ročníku posunou mého dosavadního asistenta. A já zase ani nemusela nic nového hledat. Ještě před koncem domácí ligy jsem vezla maminku do Bratislavy a na dálnici nabírala u pumpy benzin, když se mi na mobilu objevilo volající ruské číslo.

Šabtaj Kalmanovič ze Spartaku Moskva, nejúspěšnější šéf v evropském ženském basketbalu. A taky nejbohatší.

Za pár týdnů jsem vyrazila do Ruska na pohovor a už jsem tam zůstala. Kalmanoviče zaujalo, že po něm ani nevyžaduju smlouvu a všechno řeším podáním ruky. Měl totiž rád lidi zažrané do svého řemesla.

Při prvním rozhovoru se mě tehdy ptal, jaký chci plat. Já na to, že netuším. Nikdy jsem neměla agenta, nejednala o podmínkách.

A on tedy: „Dobře. Dám ti dvakrát víc, než jsi měla v Šoproni.“

Na to jsem nedokázala nic říct. A díky těmto penězům jsem si mohla koupit byt v Bratislavě, kde mám dodnes zázemí.

I přes podmínky, jaké jsem do té doby nezažila, jsem ale v porovnání s tamními hráčkami byla chudá příbuzná. Tým byl složený z prvotřídních hvězd, které si Kalmanovič hýčkal luxusem. Sedm Američanek z WNBA. Diana Taurasi nebo Lauren Jackson byly vyloženě světové superstar.

Velká škola, pracovat s někým takovým. Mé hráčky samozřejmě vůbec netušily, kdo jsem. Když jsme získali první euroligový titul, teprve tehdy zjistily, že už dva předchozí mám.

Jediná šance, jak s takovými osobnostmi uspět, bylo dát jim svobodu, aby na hřišti ukázaly, co umí. A při tom všem se je snažit ukecat na věci, o kterých vím, že fungují. Je zajímavé, že Američanky obecně nejsou moc tvořivé. Taurasi ano, ovšem ta je výjimečná. Jinak mají sice úžasné individuální schopnosti, ovšem od dětství byly učené jen stylem: Tady je koš, tady protiútok… A konec. Proto jsem se jim snažila některé věci vysvětlit vyloženě od základů. Měla jsem i americkou asistentku a ta mi jednou při nacvičování reakce proti presinku vyloženě tvrdila, že takhle se to nedělá.
„U mě se to tak dělá,“ reagovala jsem.
„To nám nebude fungovat.“
„Bude, neboj se.“

A fungovalo. Ale změnit přesvědčení Američanek, že jejich basket je nejlepší a nemusejí se nic nového učit, mě stálo hodně práce.

Nejnáročnější ovšem bylo uřídit tým tolika individualit. Vždyť já mohla do zápasu nasadit podle pravidel jen pět cizinek, dvě hvězdy tak pokaždé seděly na tribuně. Příšerné. Stalo se, že mi tam zůstala i Sue Bird, snad nejlepší rozehrávačka historie, a vedle ní Ticha Penicheiro, úžasná Portugalka. Ale na druhou stranu všechny aspoň rychle pochopily, že je nechám hrát, co umějí, když budou dodržovat základní pravidla. A byly to vesměs dobré holky i povahově, protože jim bylo přirozeně jasné, že vyhrají jen tehdy, když budou držet pospolu.

Jestli byl nějaký problém, tak s Ruskami. Těm se nesmělo nic vytknout. A se životosprávou si taky moc hlavu nelámaly. Ruský člověk to má zkrátka v sobě, potřebuje si něco vypít. Jednou už to dospělo do stavu, kdy jsem chtěla – a musela – zakročit a dát jim pokutu.

Kalmanovič mi na to ale řekl jen: „Neber jim peníze.“

Druhý den mi dorazily ještě zmontovanější. A já, že to už vážně nejde.

„Neber jim peníze,“ opakoval Kalmanovič. „Já to s nimi vyřeším.“

On na ně byl příliš hodný a já s tím nic nenadělala, protože všechny záležitosti s penězi měl pod palcem on. Své hráčky bral jako vlastní děti. V tom byl zase úžasný, vyloženě pro ně žil.

Ve Spartaku už jsem nebyla, když ho na podzim 2009 zastřelili. Vím, že se pohyboval v hodně vysokých kruzích, ale stejně z toho mám dodnes trauma, jen na to pomyslím. Neumím si představit, co musely prožívat hráčky. Vždyť ten den na něj čekaly v jeho kanceláři, bral je na velký koncert, který pořádal. Volaly mu, kde jde, že nestihnou začátek, a on, že za rohem.

Netušil, že za dvě minuty už bude po něm. Hráčky se o jeho smrti dozvěděly v podstatě okamžitě.

Střelbu tehdy přežil jeho řidič, dokonce identifikoval střelce, ale ten byl jen najatý. Nic se stejně nikdy nevyřešilo a ani nevyřeší. Nedávno jsem se potkala s Kalmanovičovou manželkou a dvěma syny, dnes už puberťáky, kteří si mě dokonce pamatovali. Prý jim nikdy nikdo ani oficiálně nic nesdělil.

Rusko.

Knížku, kterou mi kdysi daly holky v Šoproni, mám stále doma na památku.

Ne tak všechny medaile. Když jsem se stěhovala z Ružomberoku, bydlela jsem nějaký čas u sestry v Bratislavě, protože zrovna hodně času trávila v zahraničí. Ale nábytek, knihy, papíry a právě i trofeje jsem měla rozstrkané po krabicích asi na pěti místech po celém Slovensku. Něco u maminky, něco s sebou, něco zůstalo v Ružomberoku. A tak se stalo, že jsem poztrácela spoustu věcí včetně stříbrné medaile z mistrovství Evropy 1997. I futrál po vyznamenání od prezidenta zůstal prázdný, nevím, jak je to možné.

Mrzí mě to, nebudu tvrdit, že ne. Ta nejcennější ocenění bych měla ráda u sebe. I tak toho mám ale spoustu. Bronz z olympiády, poháry za vítězství v Eurolize. Přece jen je za ty roky z čeho vybírat.

Že jsem ve svém oboru asi docela úspěšná, mi došlo, když manažer v Šoproni po mém příchodu nadhodil, že by rád viděl všechny ty moje medaile pohromadě.

A já mu je donesla. V obyčejném sáčku. Možná tehdy jsem je pak někam založila, kdo ví.

Zároveň je pravda, co se říká. Že žádný kus kovu vám nenahradí vzpomínky a zážitky. A těch mám ještě víc. Mám i kliku, že si nakonec vždycky pamatuju spíš to dobré. Život mi totiž skutečně několikrát ukázal, že zlé věci, které se vám dějí, vás nakonec jen nasměrují tam, kde chcete být.

Stalo se mi to třeba i po odchodu z Ruska, když jsem s nadšením vzala práci ve Valencii. Španělsko miluju, bylo to moje vysněné angažmá. Krásné město u moře, kde se hraje špičkový basketbal… Neuměla jsem si představit, co může být lepšího.

Akorát jsem si ve svém poblouznění neuvědomila, že místní manažerka pravidelně vystřídá tak tři trenéry za sezonu. Já blbá si myslela, že budu výjimka, jenže ta nesmyslná baba po pár měsících vymetla i mě. A to jsem ještě směrem od ní zažila jednání, jaké jsem si do té doby neuměla ani představit. To, co předváděla, bylo na úrovni stalkingu.

Jaké zprávy, maily, telefony jsem od ní měla…

Kamarádky mi tvrdily, že je určitě na ženské a stačilo se na ni víc usmívat, ale to se mi zdálo už praštěné. Jako že bych ji zajímala i z jiného důvodu než profesního? Kdo ví. Sice byla vdaná, ale divná byla dost.

Přestože jsem mohla trénovat na nejkrásnějším místě, jaké jsem si dovedla představit, skončilo to nejstrašnější zkušeností mé kariéry. Ale právě tohle mi zároveň otevřelo dveře zpátky do Prahy. Do mé finální destinace.

Tam, kde to kdysi všechno začalo, když jsem po přijetí na práva zašla za manažerem VŠ, předchůdce dnešního USK, jestli by o mě neměl zájem. A on že jo. Pánbůh to takhle měl vymyšlené, že se tu objevím i na samém konci.

Mám tady všechno. Nádherné prostředí, respekt ke své práci, prostor dělat to, co dovedu. A když jsem naštvaná a pěním, že něco nevyšlo, přijde majitel pan Zach a poví mi, že to je přece život. V takhle nastavených pořádcích je radost fungovat.

A i tady jsme vyhráli Euroligu. I tady jsem měla – a stále mám – štěstí vést výjimečné hráčky.

Bez nich by totiž můj příběh nikoho nezajímal. Bez nich bych nebyla nic.

Přestože si v životě umím poradit sama za sebe, v basketbale to tak nikdy být nemůže.

Jana Mensatorová a ČTK/Michal Kamaryt, ČTK/Otto Ballon Mierny a ČTK/René Miko

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.