Tak, jak to cítím

Jakub Voráček

Tak, jak to cítím

„Ty vole, ty tam nejsi.“

Honza Hejda, spoluhráč z mých začátků v Columbusu, si po tréninku v předsezónním kempu sedl k počítači v kabině a projížděl na internetu širší nominaci na olympijské hry ve Vancouveru. Ten den v půlce září 2009 byla zrovna oznámená.

„To si dělá prdel,“ řekl jsem si pro sebe. „To není normální.“ A nemířil jsem tím na Hejdiče, ale na trenéra národního týmu.

„Co jsem tomu Růžovi udělal?“

Na tomhle předběžném seznamu museli reprezentační trenéři uvést šedesát jmen, z nichž potom vytvořili finální sestavu pro únorový turnaj. NHL tou dobou hrálo kolem padesátky Čechů a já za sebou měl nováčkovskou sezonu, do níž jsem naskočil rok po draftu. Udělal jsem v ní slušnejch osmatřicet bodů, poprvé v historii klubu jsme se dostali do play off a vyletěli s nadupaným Detroitem. Že jsem hned nato nejel na mistrovství světa, jsem respektoval. Bylo mi devatenáct, chápal jsem, že přednost dostali zkušenější kluci.

Ale proč jsem sakra chyběl mezi šedesátkou českých hráčů, kteří mají šanci poprat se o nominaci do Vancouveru? Proč nemám aspoň tu šanci?

Netvrdím, že bych se nakonec do týmu vešel. Měli jsme tam mančaft jak hrom. Ale sakra, vždyť já i kdybych v tý době vyhrál bodování NHL, neměl bych nárok reprezentovat. Co to mělo za logiku? Co tak hroznýho jsem kdy udělal? Byl jsem z toho smutnej. Normálně lidsky smutnej. Koukal jsem na jména, který se do tý širší nominace vešly, a bylo mi líto, že až se bude za půl roku celej hokejovej svět upínat k jedný události, já u toho v žádným případě nebudu, protože jsem ani nedostal možnost o účast zabojovat.

Olympijská sezona byla nakonec moje osobně nejvydařenější v Blue Jackets, přišel jsem si zase o dost dál než v nováčkovským roce, vyspělejší, silnější. Hrál jsem opravdu dobrej hokej a patřil jsem mezi nejproduktivnější Čechy v NHL.

Ale… Ohledně olympiády mi to bylo k ničemu.

Když se mě novináři ptali, odpovídal jsem, že trenérovo rozhodnutí chápu a vzhledem ke svýmu mladýmu věku i respektuju. Cokoliv jinýho by mi směrem k veřejnosti a ke klukům z nároďáku přišlo jako neúcta.

Neříkal jsem ale pravdu.

Nebylo to totiž poprvé, co jsem cítil, že se mnou Vláďa Růžička nejedná fér. Táhlo se to s námi celou mládeží a podle mě se to promítlo i do týhle nominace. Je to jen můj názor, kterej mám podloženej jen svým vnímáním nadanýho dospívajícího hokejisty. Dokonce doufám, že Vláďovi jen křivdím. Protože jestli to tak opravdu bylo, byla by to prvotřídní sviňárna.

Dneska už se ale nebojím říkat věci tak, jak je vidím. Ventilovat naplno svůj názor.

Dospěl jsem k tomu.

Ve čtrnácti mohl klidně být konec s mejma ambicema na velkou hokejovou kariéru. Bolavý kolena mě sestřelily tak, že jsem ani nedokázal dohrát sezonu. Svoji první v dorostu. Byli jsme z toho doma všichni dost zaražení, protože do mě byly odmala vkládaný velký očekávání, vyčníval jsem. A najednou, když se to v mládeži skutečně láme, se nevědělo, co se mnou bude dál. Rychle jsem totiž vyrostl, a protože jsem neměl ještě tak silný nohy, moje kolenní čéšky byly hodně namáhaný. Než jsem se vždycky rozehřál, třeba deset minut jsem na ledě vyloženě kulhal. Nebo jsem jindy ležel na gauči a nemohl jsem ani pořádně ohnout nohu. Bylo to fakt zlý.

Tehdy se projevila jedna z mnoha dobrejch vlastností mýho táty, kterej mě vždycky v první řadě podporoval, a když se mi nedařilo, nesrážel mě, ale snažil se mi pomoct. Udivoval mě svým nadhledem, ať už mi to zrovna šlo, nebo ne. I tentokrát na mě přenášel svůj klid. Neustále tvrdil, že to překonám a bude zase líp.

A skutečně. Tátův známý, nebožtík Honza Silber, primář ortopedie v rakovnický nemocnici, mi vysvětlil, že problémy jako mám já, nejsou výjimečný. Stávají se. A že stačí, abych pořádně posílil svaly na nohou. Dřív, než jsem to měl v plánu, jsem se tedy vrhnul na opravdu intenzivní trénink. Můj agent Petr Svoboda – ten střelec zlatýho gólu z Nagana – mi domluvil letní trénování v Mariánských Lázních u bratrů Sajlerových, kteří mají mezi kondičními trenéry skvělý jméno. Přes týden jsem bydlel nedaleko u Petrových rodičů, jeho maminka mi vyvařovala, táta mě vozil autem a já jel dvoufázové tréninky, v pátek si dal jeden s kladenskou juniorkou, o víkendu vyrazil s kamarády za písničkou, v neděli si odpočinul a takhle pořád dokola třináct tejdnů.

Tehdy jsem nabral fyzickej fond, z něhož těžím dodnes. Můžu mít po sezoně volno jak chci dlouhý, ale vím, že pak mi tejden zabere, než si tělo zvykne, ale potom už si s ním z hlediska přípravy můžu dělat, co chci.

Nebýt tohohle léta v Mariánkách, hokej bych asi na dobrý úrovni hrál, ale rozhodně bych nebyl tam, kde jsem. Místo hrozícího zdravotního průšvihu jsem získal sílu v nohou, která je dneska jednou z mejch hráčskejch předností. Hned další sezonu jsem už jako patnáctiletej vynikal v dorostu a prosadil se i v juniorce.

Tohle všechno vycházelo z výchovy mýho táty. Měl jsem oproti spoustě jiných kluků výhodu, že mě nikdy nestresoval, nekřičel na mě a netlačil mě tak, že něco musím. To je pro mě primitivní způsob výchovy. Táta za mnou stál, podporoval mě a jen hlídal, abych nelítal moc v oblacích, kdybych náhodou chtěl.

Dal jsem třeba proti někomu spoustu gólů, hrdě se mu chlubil a on na to: „No jo, ale další zápas máte se Spartou, to bude jinej oříšek.“ Neustále mě tím držel na stejným levelu koncentrace, což mi do kariéry taky ohromně pomohlo. Dneska proto nedělám závěry z toho, když mám šňůru třeba deseti bodovejch zápasů, ani když se mi delší dobu nedaří. Vím, že jedu pořád stejně a můj čas zase přijde.

Táta do sedmý třídy pomáhal u našeho týmu jako asistent trenéra Josefa Vosického, výbornýho a správně tvrdýho chlapa, kterej nás měl odmalička. Jenže kvůli tomu, že jsem tátu měl na střídačce, jsem se pak zpětně dovídal, jak někteří tatínci mejch spoluhráčů vykládali po Kladně, že nebejt toho, v životě bych nehrál hokej. A že táta lezl všem do prdele a tak podobně. Znáte to.

Pro mě je člověk, kterej tohle šíří, buď nesoudnej hlupák, co nevnímá realitu, nebo tomu prostě nerozumí.

Táta naproti tomu nikdy nikoho nepomlouval. V životě jsem od něj neslyšel takový ty řeči jako: „Ten hraje na hovno, tomu nenahrávej. Musíš hrát s někým lepším. Máš na víc…“ To jsou pro mě strašný kecy. A kdybych si někdy sám doma otevřel hubu a tohle zkoušel, dostal bych přes ni, ať se starám sám o sebe.

I proto mi výmluva, že se někdo někam nedostal kvůli údajný protekci někoho jinýho, přijde strašně jednoduchá. Já sám vím, že jsem si to v hokeji musel vyšlapat a táta mi žádnou cestu nikde neumetal. Kdybych byl průměrnej nebo i lehkej nadprůměr, možná bych i pro zmíněný řeči měl část pochopení. Ale já celý dětství hrál za starší a i tam jsem vyčníval. Už ve čtrnácti jsem naskočil do juniorky a dokázal se prosadit proti dvacetiletejm vousatejm chlapům.

Když jsem se někam dostal, bylo to díky mojí píli a hokejovýmu umění, ne kvůli protekci. To platí o celý mojí kariéře. Jsem hrdej na to, kým dneska jako hokejista jsem.

Přestože jsem si o protekci taky mohl myslet svoje, jen z tý druhý stránky, než se vykládalo na Kladně.

Vladimíra Růžičku z hokejovýho pohledu respektuju jako kapitána olympijskejch vítězů a je to pro mě jeden z nejlepších českejch trenérů vůbec. Bez debat. Má výbornej cit pro hru, vidí v ní detaily jako málokdo další a umí si srovnat tým do latě. Když vstoupí mezi třetinama do kabiny, má co říct a mluví k věci, vypichuje dobrý detaily. Kdykoliv jsem pod ním jako hráč nastupoval, neměl jsem s jeho stylem práce jedinej problém. Věřil jsem tomu, co po nás chtěl.

Ale lidsky netuším, co si o něm mám myslet. Fakt netuším.

Mám totiž pocit, že mi celý mládí sral na hlavu. Ví to on, vědí to naši a vím to já. Mohla za to jediná věc: Já i jeho syn, mladej Vláďa, jsme stejnej ročník.

Už v žácích byly vzájemný zápasy nás a Růžovy Slavie vyhecovaný. Byli jsme ze dvou nejlepších týmů v naší kategorii. Pamatuju, jak jednou starej Vláďa, kterej tým s mladým Vláďou i trénoval, soustavně křičel na pana Formánka, letitýho kladenskýho rozhodčího. Ten ho po nějaký době vykázal ze střídačky do hlediště.

„Ty nevíš, kdo já jsem, ty vole?“ hulákal Růža dál.

Mám přesně před očima, jak mu pan Formánek s klidem odpověděl: „Já vím, kdo jste, a vůbec mě to nezajímá. Chováte se jako dobytek. Běžte na tribunu.“

A tak si starej Vláďa šel stoupnout pod naše rodiče, kde nepřestával hudrovat, načež na něj spustila moje starší ségra, jestli mu přijde normální, že se takhle chová, a že by měl jít příkladem dětem. Vyměnili si na to konto pár názorů.

Co jsme jako malí začali jezdit na různý výběry, měl to starej Růža pošéfovaný tak, aby tam vždycky byl někdo z jeho slávistickejch trenérů, a já vůči sobě pravidelně cítil nespravedlnost. Měl jsem pocit, že slávistický kluci, hlavně mladej Růža, mají oproti nám ostatním výhodu. Konkrétně se mi pak vybaví sraz v Klášterci nad Ohří, mohlo mi být tak jedenáct. Už tehdy bylo evidentní, že patřím k herně nejlepším ve svým ročníku napříč republikou. Skvěle na tom byl i mladej Růža, ale co můžu posoudit, myslím, že už tehdy bylo vidět, že jsem lepší. Zároveň je třeba říct, že on sám je skvělej hodnej kluk, odmalička jsme měli a máme výbornej vztah. A jestli byl chováním starýho Vládi někdo bitej, byl to v konečným důsledku on.

Každopádně, Klášterec… Tam bylo ve hře, kdo pojede na výběrovej kemp do Kanady. A já třeba půl zápasu nehrál, jen jsem seděl na střídačce. Prostě jsem měl pech.

V konferenční místnosti se pak hlasovalo o tom, kdo do Kanady skutečně odletí. Rodiče vybranejch hráčů měli říct, jestli chtějí, aby jejich syn v týmu byl, protože se to samozřejmě platilo. Když přišlo na řadu moje jméno, táta se na mě podíval, jestli chci jet. Jestli si tímhle zklamáním chci znova projít.

Zakroutil jsem hlavou.

Táta moc dobře věděl, proč jsem naštvanej. A řekl, že nejedu.

Do očí bijící věc se stala třeba i na osmnáctkách. Na těch neslavnejch v roce 2007, kdy jsme nakonec sestoupili. Trénoval ji Martin Pešout, taky Růžovo kůň.

V Halifaxu v kanadský juniorce jsme vypadli ve druhým kole play off a já hned druhej večer letěl do Finska na už probíhající mistrovství světa. V Londýně jsem zmeškal letadlo, protože mělo zpoždění už to z Kanady, a když jsem doletěl náhradním, autem mě vezli další hodinu a půl do Tampere. Dorazil jsem na polovinu zápasu s Finama s tím, že se aspoň dodívám, ale Paži – Martin Pešout – mi říká, ať se oblíkám. Na třetí třetinu jsem šel do hry.

Jak je člověk přetaženej, takhle z voleje to paradoxně nebejvá takovej průser. A nebyl ani tady. Ale prohráli jsme a na mě další dny přece jenom padlo to dlouhý a hektický cestování. Nehrál jsem hrozně, ale nejvyšší očekávání, jaký od sebe vždycky mám, jsem nenaplnil.

Byla tu ale druhá věc. Přesilovky.

Celou sezonu jsem je v Halifaxu hrál nahoře na modrý. Na jedný straně vedle sebe jsem měl beka, na druhý útočníka, a já to celý řídil. Hrál jsem to tak už v dorostu i juniorce na Kladně, v podstatě od chvíle, kdy se začaly přesilovky nějak víc řešit. Všude jsem s tím byl úspěšnej, tahle pozice mi seděla, protože myslím, že umím dobře vyhodnotit, kam puk v jaký situaci dát. Svým týmům jsem tak pomáhal dávat góly.

A já přijel do Tampere a Paži mi říká: „Tys hrál v tý Kanadě, tak jsi dobrej před bránou, tak při přesilovce půjdeš před bránu.“

Nahoře na modrý hrál mladej Růža.

Neřešil jsem to, bral jsem, že trenér přece ví, co má dělat, a já navíc dorazil na poslední chvíli, takže si přece nebudu vyskakovat. Šel jsem si stoupnout před bránu. Ale zpětně, když nad tímhle přemýšlím, jsem z toho dost překvapenej. Proč jsem měl dostávat rány na pozici, na kterou byly vhodnější typy, když jsem mohl týmu pomoct něčím, v čem se mi prokazatelně a dlouhodobě daří na tý nejvyšší úrovni? Vždyť já byl branej jako celosvětově top hráč svýho ročníku a dva měsíce po mistrovství mě draftovali do NHL v první desítce.

Bylo to proto, že trenér prostě jenom nevěděl, co přesně hraju, nebo tím, že bylo potřeba, aby tu nejdůležitější pozici na přesilovce dostal mladej Růža? Podle čeho se rozhodoval Paži, prodloužená ruka starýho Růži?

Jedinej, kdo tohle opravdu ví, jsou oni dva. Já si můžu jenom domejšlet. Je na nich, jestli si to přiznají, nebo si budou myslet, že jsem lhář. Musejí si to posoudit oni sami.

Za koho můžu dát ruku do ohně, to je mladej Růža. Ten o tomhle rozhodně nevěděl a neuvažoval tak, že je někam tlačenej. Ten kluk se snažil být co nejlepší a prostě dělal, co mu řekl trenér. Tak jako já. Bylo nám sedmnáct, co chceš v takový chvíli řešit? Musíš držet hubu a hrát, jinak si na dlouho dopředu zavíráš dveře a budeš pro všechny arogantním spratkem. Jakmile zpochybňuješ rozhodnutí trenéra, ukazuješ tím nerespekt k němu i ke spoluhráčům.

A to jsme já ani mladej Růža nedělali.

Byla tu pak ještě jedna situace, která ani nesouvisela přímo s děním na ledě, ale s mým odchodem do Halifaxu po mejch prvních osmnáctkách rok předtím. I když jsem tehdy už naskočil i za kladenský áčko, neměl jsem v klubu podepsanou smlouvu. To proto, že tehdy neexistovala písemná dohoda mezi českým svazem a NHL o kompenzacích za hráče a my se s tátou báli, aby Kladno nedělalo s mým odchodem problémy. Zároveň jsme o smlouvě jednali, ale pan Jágr starší, kterej tehdy klub vedl, řekl mýmu agentovi, že ho teď nějakej Voráček nezajímá, protože má zrovna žně. Nevěděli jsme, jak se k tomu postavit.

Takhle – táta byl jasně proti. Mně to bylo celý jedno, já byl mladej kluk, kterej chtěl hrát hokej a snil o NHL. Chtěl jsem mít hlavně klid, těšil jsem se na Memoriál Ivana Hlinky a po něm jsem chtěl jít do Halifaxu.

Před prvním zápasem na Memoriálu v Břeclavi ale přišel fax od Oty Černýho mladšího, kladenskýho manažera, že jestli nepodepíšu smlouvu, na turnaji prostě nenastoupím.

Já samozřejmě hrát chtěl a chtěl to i Paži, tak na mě tlačil, ať Kladnu podepíšu. Já bych to bejval klidně udělal, ale nechtěl jsem jít proti rozhodnutí táty a agenta.

Normálně jsem trénoval, zatímco na pozadí se odehrávaly dohady s klubem, a já ještě večer před prvním zápasem myslel, že hrát fakt nebudu. Nakonec jsem ale tlaku podlehl a tátovi řekl, že chci na Hlinkovi nastoupit za každou cenu. Ať se děje, co se děje. V jedenáct večer jsem tak v hotelu v Břeclavi podepsal smlouvu s Kladnem, co přišla faxem.

A bum, v noci horečka, devětatřicet. Byl jsem z toho všeho tak vynervovanej, že moje tělo asi potřebovalo oddech.

Stejně jsem ale šel hrát. A jak to tak bejvá, nemocnej člověk někdy hraje líp, než by měl, protože od sebe vůbec nic neočekává.

Po turnaji jsem odletěl do Halifaxu a půl roku nato podepsal českej svaz dohodu s NHL, takže všechno bylo v pohodě. Vejplatu od Kladna jsem nikdy žádnou neviděl a ani nebylo proč. Šlo jen o formální věc.

Ve starým Růžovi, kterej tehdy byl i šéfem reprezentační komise na svazu, asi ale i tohle leželo, a možná i proto mě on a lidi okolo něj brali jako problémovýho. Jako hvězdičku, která si na něco hraje. I takový věci jsem se totiž o sobě doslechl, aniž bych si vybavil jedinou věc v rámci všech reprezentačních týmů, kde jsem hrál, která by k takový pověsti opravňovala.

Z domova jsem byl vychovanej úplně jinak, než aby o mně kdokoliv mohl říkat takovýhle věci. Respektoval jsem starší hráče i trenéry. Vždycky.

Ze zklamání okolo nominace do Vancouveru jsem se dostal brzy tím, že jsem se jednoduše upnul na svoje výkony v sezoně. Mrzelo mě, že nemám šanci se o olympiádu porvat, dodnes, když si na to vzpomenu, mě to bolí, ale dokázal jsem si uvědomit, že mě čeká jiná práce. Soustředil jsem se na to, co mám v danej čas před sebou. A jak už jsem zmiňoval, ten rok se mi povedl.

Ve Vancouveru kluci vypadli ve čtvrtfinále a i kvůli tomu zklamání se koncem sezony nikdo ze starejch nehrnul na mistrovství světa do Německa.

Já tak najednou na jaře uviděl na telefonu zmeškanej hovor a zprávu.

„Ahoj, tady Vláďa Růžička. Zavolej mi, prosím.“

Tak jsem volal zpátky. Bylo mi jasný, že mě na mistrovství chce. A já ani na vteřinu nepochyboval, že mu kývnu. Samozřejmě z mýho okolí zaznívaly hlasy, ať se na to vybodnu a nikam nejezdím, že se mnou Růža bude vyjebávat, ale mým snem vždycky bylo hrát za nároďák. To pro mě znamenalo víc než cokoliv jinýho. Odmala jsem sledoval, jak zlatá generace vyhrává tituly, a chtěl jsem to taky někdy zažít. Proto jsem neváhal a od Růži mě zajímalo jen to, kdy a kde se mám hlásit.

Na Vancouver jsem se ho ani tehdy, ani kdykoliv potom nezeptal. Jednak jsme se snad nikdy nedostali do osobní konverzace delší než dvě minuty – a taky, co se má co dvacetiletej kluk bavit se skoro padesátiletým trenérem. Navíc, na šampionátu jsem z Růžovo strany cítil zvláštní odstup. Zase – možná mu křivdím a doufám, že trochu opravdu jo. Cítil jsem v tom ale, že si moc dobře uvědomoval, co mi provedl před olympiádou.

Třeba si to přizná. A třeba si tohle přečte a pomyslí si, co to melu, že to tak vůbec nebylo. Nechci ho špinit, jen si tohle prostě myslím.

V Německu mě zároveň – asi díky tomu všemu, co mezi náma bylo – Růža nechal bejt. Dal mi místo v sestavě a… hraj. To mi vyhovovalo. I když jsem udělal jen dvě nahrávky, jedna z nich byla na slavnej gól Karla Rachůnka v semifinále, a celkově jsem měl pocit, že jsem týmu pomohl. Cítil jsem se dobře, měl jsem ohromnou chuť.

Navenek jsem byl celou dobu smířenej, nikde jsem se ani slovem nezmínil o tom, jakou nespravedlnost jsem vnímal pár měsíců nazpátek od člověka, pod kterým jsem teď odehrál důležitý situace na mistrovství světa. A bylo to tak správně, přece jsem nemohl ve dvaceti přijet na svůj první velkej turnaj a vykládat do všech rozhovorů, co mi starej Růža provedl, a že všichni můžou být vděční, že jsem se nad to povznes a jsem tady.

To by se vůbec nehodilo. Už jen proto, že starší spoluhráči by na mě koukali, co jsem to za namachrovanýho magora.

Ale to neznamená, že já se přesně takhle necítil. Jen jsem to tehdy prostě neventiloval a myslím, že v tehdejších souvislostech jsem to udělal správně. V takhle mladým věku jsem si prostě nemohl otevírat hubu, nejdřív jsem musel něco předvést. Teď, s víc než desetiletým odstupem, už podle mě má smysl o tom vyprávět. Ne proto, abych ukazoval, že jsem borec. Každej si může o mojí kariéře udělat obrázek sám. Jen na tomhle příkladu popisuju vývoj, jakým jsem prošel. Co můj hokejovej růst odmalička provázelo.

Po zlatu z Německa jsme o sebe s Růžou pár let ani nezavadili. Další příležitost, kdy jsme se potkali, nastala až na domácím mistrovství světa v květnu 2015.

Pár dnů před prvním zápasem proti Švédsku jsme se na začátku tréninku rozjížděli dokola, když ke mně Růža přijel a říká: „Voras, budeš kapitán.“

Překvapeně jsem se na něj podíval, protože v pětadvaceti a v týmu se spoustou zkušených kluků jsem to vůbec nečekal.

„Já, jo? To jako fakt?“
„Jo. Seš s tím v pohodě?“
„Jo, jdeme do toho.“

Samozřejmě že jsem byl rád a byl jsem hrdej. Ale upřímně – nepochopil jsem to. Netušil jsem, jak si tuhle událost v rámci našeho vztahu zařadit.

Z hokejovýho pohledu jsem si na céčko věřil, věděl jsem, že jsem si v NHL už vybudoval určitou pozici, a navíc jsme měli v týmu starší kluky, kteří mi kryli záda. A věřil jsem si i lidsky, protože v určitý chvíli jsem přestal být tím mladým… přizdisráčem.

Měl jsem starýho Růžu už trochu na párku.

Vyplynulo to přirozeně. Věkem i tím, jak se vyvinula moje kariéra. V určitý chvíli mi došlo, že okolo mě, v běžným životě i v hokejovým prostředí, je strašně moc cyniků a lidí, kteří říkají jen takový věci, aby se zalíbili ostatním. Málokdo poví, jak věci opravdu jsou, jen aby si něco nepodělal. Proč já vím, že si ten a ten myslí něco jinýho, než říká navenek? Proč se chová v nějaký situaci nějak a v jiný zase opačně?

Ty vole… Mně tohle začalo vadit. Došlo mi, že takovej být nechci. Že se nemusím všem zamlouvat a stačí, když se k lidem budu chovat s respektem, i když s nimi třeba nebudu souhlasit. Protože i kritika je přece přínosná.

Když je ti dvacet, ještě toho o světě moc nevíš a nechceš si lidi nasrat. Proto jsem nikdy dřív proti starýmu Růžovi nevystoupil, navzdory tomu, co mi provedl. Kdyby se mi ale něco takovýho stalo teď, vím, že bych naplno řekl, co si myslím. A ne proto, abych ho sundal, ale abych nepopíral sám sebe. Hned do telefonu bych mu dal svůj pohled najevo. Okamžitě bych ho s ním na rovinu probral. Uklidili bychom si před sebou stůl a jelo by se dál.

A vím, že by to pomohlo.

Už jsem totiž poznal, že když lidem – a je jedno, jestli vlivnejm, bohatejm, starším, zkušenějším – povíš, co si myslíš, otevřeš se jim a seš k nim férovej, nečekají to. Nejsou na to zvyklí. Jenže nemůžou ti pak říct nic, maximálně s tebou můžou nesouhlasit.

Líbí se mi na ostatních, když dokážou projevit svůj názor, a řekl jsem si, že takovej taky chci být.

Začal jsem s tím i narážet. Hlavně u těch, který jsou zvyklý, že s nima ostatní jednaj v rukavičkách. Ale i když na tebe zpočátku koukaj, co se to děje, pak si uvědoměj, že to chce asi docela koule, říct věci tak, jak jsou. Tak jsem to začal dělat neustále a je to tak lepší. A i mně samotnýmu je líp.

Někdo to ode mě vezme, někdo si to přebere tak, že jsem machýrek.

To miluju úplně nejvíc. Když řeknu svůj názor a lidi, protože jsou v defenzivě, reagujou, že jsem machýrek, protože se jim to hodí do jejich argumentů a do jejich vnímání, kdy se snaží zalíbit co největšímu počtu dalších lidí.

Já v sobě tuhle vlastnost, tu přímost a schopnost jít proti proudu, měl vždycky. Jen jsem ji potřeboval ukázat navenek. Vychází zase z naší rodiny, vždyť táta to za totáče neměl lehký. Díky tomu má velkej odstup od lidí, málokomu věří. Zatímco mamka je sluníčko, on působí pochmurně a málokoho si pustí k tělu, přestože je to v jádru fajn člověk.

Může za to určitě doba, v níž strávil podstatnou část života. Nejdřív totalita a pak éra, kdy začali lidi projevovat svoji vychcanost. Táta se v moc věcech neplete. Když už něco řekne, mívá to hlavu a patu. Během dospívání mě to často vytáčelo, naráželi jsme na sebe, ale dneska už vidím, jak mě táta respektuje. Uzná, že i já mám v lecčem pravdu a že už nejsem náctiletej fakan. Těší ho, že z nás se ségrou vychoval lidi s vlastní hlavou a chutí zjišťovat si informace, ne jenom podlejhat všeobecným náladám. I proto, jak mě něco dneska zaujme, jsem schopnej si o tom přečíst mraky článků a nakoukat dokumenty, jen abych tomu přišel na kloub. Je to pro mě přirozený.

Táta za komančů dělával v Poldovce a po revoluci si pořídil sádky a mlejn u Kladna, kde už se dneska jenom stará o ryby. Někam to v životě dotáhnul, přestože to neměl snadný. Spolejhal ale vždycky na to, že si jede to svoje. Bejval ryzí antikomunista, v sedmaosmdesátým se mu i podařilo utéct do Německa a snad by za ním i máma se ségrou zvládly přijet, ale on se po šesti nedělích vrátil, protože prej cítil, že by komunisti mohli přece jen brzy padnout. Na to konto ho ale sledovala StB, před barákem stávalo auto s chlapama uvnitř. Sám jsem vyrůstal až po revoluci, ale o tomhle mi táta barvitě vyprávěl a já jsem rád, že díky němu přirozeně znám příběhy lidí, který minulej režim odnesli vězením, emigrací, životem daleko od rodin a někdy i smrtí. Proto tak často vystupuju proti těm hajzlům, který v současný době vedou naši zemi. A když si vezmu, jak mně, kterej totalitu nezažil, je při pohledu na všechny ty Babiše a Zemany, tu sebranku bejvalejch estébáků, fízlů a jejich pohůnků, úplně zle, neumím si ani představit, co musej cítit všichni ty, který v minulým režimu fungovali. Svůj názor nikomu necpu, ale když už se mě na něj někdo zeptá, nebojím se ho vyjádřit.

Byl bych alibista, kdyby mi bylo jedno, co se s naší zemí děje, přitom mi to s tím, co jsem si v hokeji vydělal, může být úplně u zadku, protože si můžu dělat, co chci. Nejsem na nikom závislej. Jenže mě zajímá, v jaký společnosti mám žít a vychovávat svoje děti. A jestli neznají zásady slušnýho chování lidi, který nám vládnou, tak to tady za chvíli bude zoo. Když lidi nemají vzory slušnosti, budou dělat levárny a v obyčejný komunikaci na sebe budou akorát hnusný a nepříjemný.

Tohle vidím všude okolo sebe. Z poslední doby si třeba vybavuju příklad z jedněch podzemních garáží, kam jsem špatně vjel. Zazvonil jsem na zvonek, abych se zeptal, kde to jsem, a vystartoval na mě chlap, co tam hlídal. Hulákal na mě, kam si myslím, že jedu.

„Nevim, asi jsem tady špatně…“ stačil jsem říct, než on na mě začal dál řvát, že přece musím vědět, kam jedu a co tam dělám.

A to je přesně ten moment, kdy se ve mně spojí všechno, o čem tu vyprávím. Nelíbí se mi, že se ke mně někdo takhle chová, ale s respektem ho s jeho jednáním konfrontuju takovým způsobem, že to nečeká.

„Prosím vás, pane, přijde vám normální, že tu na mě takhle hulákáte?“ promluvil jsem klidným hlasem. „Já jsem tu asi špatně, tak já vycouvám, odjedu, omlouvám se.“

Ale on si nepřestal jet to svoje. Na to já zase v klidu: „A stalo se vám někdy, že jste zabloudil? Bavíte se takhle s každym, kdo sem přijede?“

Věřím, že jen tímhle se dá dostat do mysli toho druhýho. Kdybych na něj halekal tak jako on na mě, nezměnil by se. Ale takhle mu třeba došlo, že nejedná správně. Jedině takhle, působením tváří v tvář a osobním příkladem, jde něco změnit. Věřím, že když jednoho člověka takhle ovlivním, on, až pak bude v podobný situaci, přenese to zase na někoho jinýho. Když na mě někdo nastoupí arogantně, chci mu ukázat, že to není dobře, ale jednám s ním slušně a s respektem. Tím mám šanci něco posunout. Pro mě jsou totiž lidi všichni stejný. Ať hrajou hokej v NHL, nebo hlídají garáže, dělají truhlařinu… Cokoliv. S kýmkoliv se budu bavit úplně stejně. Dobrý, jsem asi celkem známej a ve svým oboru úspěšnej, vydělávám hezký peníze, ale to neznamená, že jinej člověk nemůže být dobrej zase v něčem jiným. Nemám potřebu se k němu chovat povýšeně. Proč?

Že si nenechám srát na hlavu, neznamená, že budu na někoho řvát: „Víte, kdo já jsem?“

Říká se tomu pokora a já vím, že ji v sobě z domova mám přirozeně. Jedna událost mi ji pak vyloženě vypálila do mozku navždycky.

Do konce života budu mít před očima ten strom.

Blížící se strom, jako ve zpomaleným záběru jsem se k němu blížil a nemohl jsem dělat už vůbec nic, jen čekat na náraz.

Pamatuju si to úplně přesně. Na dlouhým rovným úseku kousek od domova předjíždím ve svým Ferrari California tři auta najednou. Dvě už mám, říkám si, že se zařadím. Ale protože nic nejede, vykouknu zpoza náklaďáku – představte si něco jako avii – kterej mi zbejvá předjet, a ještě na to dupnu. Ale on chce najednou zahejbat doleva na lesní cestu a neví o mně. Já už mám přitom takovou rychlost, že i kdybych zabrzdil, stejnak ho nabourám. Bleskne mi hlavou, že ho ještě předjedu, že to stihnu.

Ne, nestihnul jsem.

Náklaďák už byl v polovině vedlejšího pruhu, a i když řidič šel na brzdy, srážce se nedalo vyhnout.

Trefil mi pravý přední kolo, to odletělo šedesát metrů do lesa, že jsme ho pak ani nemohli najít. Mě tím odrazil do škarpy a já letěl přímo do toho stromu.

Byl jsem vyděšenej, šokovanej. Hrozně jsem se bál, co přijde za okamžik, až narazím. Ta vteřina trvala celou věčnost. A já celou dobu vnímal všechno do nejmenších detailů.

Měl jsem nakonec štěstí jako kráva.

Strom jsem trefil ze strany přes kolo a náraz se tím trochu ztlumil. Vyhodilo mě to a já zadkem auta dopadl zpátky na silnici.

Najednou byl konec. Všechno se zastavilo a zpod kapoty začalo doutnat. Ty vole! Musím vypadnout! Sebral jsem po autě věci – peněženku, klíče, telefon. Vypnul jsem motor a vylezl oknem, protože dveře nešly otevřít. Okamžitě jsem spěchal za řidičem náklaďáku a ptal se, jestli je v pořádku. On na to, že je, ale co já. Byl taky vystrašenej.

„Já jsem v pohodě, ale zavolejte, prosím vás, policajty,“ říkám mu. Stresem jsem se úplně klepal, nedokázal jsem přemejšlet souvisle. Nejdřív jsem cinknul tátovi. Ten mi vždycky uměl dát lekci, ale tady, když s mámou dorazili a viděli, jak tam sedím úplně hotovej, mě nijak nepeskoval. Přijeli i kamarádi Radek Smoleňák s Ondrou Pavelcem, jimž jsem taky volal. To samý agent Pavel Maršoun. Stalo se to totiž v roce 2013, kdy už jsem byl celkem známej a lidi mě okamžitě poznávali.

Do dvou hodin to taky bylo na všech webech.

Mně přitom nic nebylo. Policajtům jsem samozřejmě nic nenadejchal, jen se všechno sepsalo a auto se odtáhlo, bylo totálně na odpis. Agent mě pak odvezl do Prahy, kde jsem pokračoval v programu, jakej mě ten den čekal. Připadlo mi to jako nejlepší řešení, rychle se snažit zapomenout. Ten den mi to i docela šlo, akorát mě všechno bolelo. Krk, nohy, svaly, nad očima. Obličej od airbagu, kterej si ani nepamatuju, že jsem trefil. Večer jsem zašel na pivo s tím, že ten stres spláchnu, ale nepomohlo to. Tam, jak jsem se zastavil, mi všechno teprve začalo docházet, a po pár dnech to na mě celý dolehlo. Udělalo se mi špatně z toho, co všechno se mohlo stát. A co se i takhle stalo, přestože to nakonec odneslo jen moje auto a trochu pobouchanej náklaďák.

Bouračky se stávají denně. Já nedělal hlouposti, nebyl jsem nalitej. Ferrari bylo můj dětskej sen a já s ním nijak nemachroval, nejezdil jsem se staženýma okýnkama a muzikou na plný koule. Prostě jsem špatně vyhodnotil situaci na silnici a naštěstí se nikomu nic nestalo. Přesto se moje nehoda okamžitě hodila do krámu všem těm, co rádi kritizujou. Rázem jsem byl mladej frajírek v nabušený káře, co neví, co roupama. Do očí mi to přitom nikdo nikdy neřekl. A kdyby jo, vysvětlil bych mu to krok po kroku jako teď tady.

Zároveň, i když jsem s lidma už předtím jednal s respektem, touhle nehodou jsem si potvrdil, že když jsem dobrej hokejista, neznamená to, že jsem něco víc. Nejsem nesmrtelnej.

Na silnici se od tý doby chovám o poznání jinak. Vždycky jsem se bál být spolujezdec a teď se bojím ještě víc. Když můžu, řídím. Nerad se nechávám vozit. A radši nepředjíždím, dokud si nejsem úplně na sto procent jistej. I když vidím v protisměru auto tak daleko, že bych s klidem předjet mohl, prostě nejedu. Počkám.

Těžko se posuzuje, jakej člověk bych byl bez týhle bouračky, jinej scénář už nikdy nikdo nezjistí, ale taková událost vás prostě donutí některý věci přehodnotit. Dílek do mozaiky toho, kým jsem, to jednoznačně byl. Přispěl k tomu, že nemá smysl si na nic hrát a schovávat se, abych se zalíbil.

Tohle jsem prostě já. A tohle, co říkám, je to, co cítím.

Nejjednodušší věc dneska je zapnout si internet a pod nicneříkajícím nickem sypat názory na všechno a na všechny. A když převládá nějakej názor, vždycky se najdou tací, který ho rychle vezmou za svůj, jen aby se cítili součástí nějakýho kolektivu.

Anonymita je osvobozující. Přál bych si jednou někoho z těch internetovejch hrdinů potkat osobně, vidět, jak se vyjadřuje, jak vypadá. A jestli by měl z očí do očí taky tak velký ramena.

Nikdy se mi to zatím nepovedlo, tak aspoň reaguju přímo na internetu. I tam jsou tihle lidi vždycky vykolejení už jen z toho, že je konfrontuje někdo známej, pod svým jménem.

Rád chodím do konfrontace, protože mě tohle chování sere. Chci, ať si lidi uvědoměj, že za svý názory se musej postavit veřejně. Pořád doufám, že něco změním, a nemyslím si, že je to beznadějný. Třeba se někomu v hlavě fakt přepne a bude jednat jinak. Člověk jen nesmí být při výměně názorů sprostej a arogantní, pořád je třeba držet základní úctu, i když ten proti tobě může být stokrát úplně mimo. Když mluvíš takhle, lidi to berou daleko víc, než když na ně nastoupíš hrubě.

A přece když takhle změním dva z deseti, je to dvacetiprocentní úspěšnost. Když na takovou dosáhnu na ledě při střelbě, tak si můžu pískat.

Na každým meetingu dostávají hráči z NHL školení, jak nemají číst sociální sítě a už vůbec nemají reagovat na komentáře lidí, ale já, po třicítce a skoro s tisícovkou zápasů, už si to prostě dělám po svým a naši PR poradci ve Philadelphii už mě za ty roky znaj. Věděj, že se nemaj pokoušet mě měnit.

Že já prostě internetový diskuse čtu a reaguju. I proto, že to je pro mě zajímavý a můžu se z nich i sám poučit. Projíždím si hlavně hokejový fóra a zjišťuju, co si lidi myslí. Když někdo do někoho jebe hlava nehlava, to ti nic nedá, ale když někdo dává svoje smysluplný názory, může mě to přece i obohatit.

A vedle toho se o sobě skoro vždycky dozvím, že mám víc střílet. Kdybych snad náhodou neslyšel to hromový „shoooooot“ z tribun doma ve Philly, když mám puk na modrý.

Lidi, kdy pochopíte, že se už nebudu měnit a v určitejch situacích prostě budu chtít nahrávat. Já prostě vidím led jinak než naprostá většina hráčů – a v tom je moje přednost. Větší šanci dát gól máme, když dostanu puk nahoru, udělám krok dopředu, ale místo golfáku to pak pošlu na zadní tyčku, kde můj spoluhráč jen doklepává do prázdný.

Kolikrát nám to takhle Simmondsem vyšlo? Byly z toho parádní akce.

Když se to povede, to tě pak každej plácá po zádech. Ale když příště uděláš to samý a jen o milimetry to nevyjde, protože puk trefí něčí špičku hokejky nebo brusli, tak už zase je tu to starý dobrý „Shooooot!“.

A jak mě baví na internetu tyhle věci klidně s lidma rozebírat, vím, že na ledě v mojí hlavě nemají ani kousek místa. Jakmile přijdu na zimák, obuju si pantofle, dám si kafe, pustím svý oblíbený písničky a jdu si zahrát fotbálek, jsem už stoprocentně zavřenej sám v sobě.

Takhle jednoduše to dokážu, považuju to za jednu ze svejch předností.

A stejně jako to mám s hokejem, umím se od pohledu lidí oprostit i v osobním životě. I ten se totiž v jednu chvíli ocitl pod drobnohledem a každej druhej na mě měl názor.

To když před Světovým pohárem 2016 vyšlo v bulváru, že sice čekám dítě se svojí dlouholetou americkou přítelkyní, ale vídám se s jinou holkou. Svojí současnou partnerkou Markétou.

Jo, tehdy to bylo náročný. Pro nás oba. Já měl v Americe na cestě malýho a Markéta byla necelej rok vdaná. Jenže my se tehdy potkali a… Prostě jsme si sedli. Jsou prostě v životě situace, se kterýma, i když navenek vypadají blbě a ovlivní i jiný lidi, nemůžeš hnout.

Nějakou dobu jsme se s Markétou snažili dostat k tomu, abychom spolu byli. Víc než rok od chvíle, co se to provalilo, potom trvalo, než jsme si k sobě našli cestu tak, že spolu můžeme žít. Ani jednomu z nás se to nepřihodilo v dobrej čas, ale přesto nás to k sobě táhlo.

Já i Markéta pocházíme ze silnejch rodin, proto jsme oba hodně řešili, jak s touhle situací naložit. Sám jsem měl z morálního hlediska obrovský dilema a bylo náročný se s tím sám v sobě vypořádat. Byl tu malej Kubík a já věděl, že za něj mám jako táta odpovědnost, přitom mě city směřovaly jinam. Úplně jednoznačně. Honilo se mi hlavou, co bude dál a že nechci ubližovat jiným lidem, přestože už jsem to stejně udělal. Vím, že tuhle ránu už nezacelím a bude tu navždycky. Kubča je krásnej zdravej kluk a jsem s ním tak hodně, jak je to jen možný. Snažím se tomu prckovi dávat, co můžu, aby mohl fungovat co nejlíp, přestože se mnou nevyrůstá v jedný domácnosti. Rozhodl jsem se ale odejít a žít s Markétou.

Tak jsem to cítil.

Každej žijeme svůj život a tyhle věci se dějou odnepaměti. Kdo není v kůži danýho člověka, může si myslet, co chce, ale prostě neví. Proto se divím těm, kteří mě v určitej čas odepsali, jako že jsem nemorální a špatnej.

Ano, načasování rozhodně nebylo dobrý. Ale kdybych si nebyl jistej, že jednám podle svýho přesvědčení, nedělal bych to. Ničeho nelituju. S Markétou jsem založil novou rodinu a plánujeme budoucnost. Nebyl to žádnej úlet nebo náhlý vzplanutí. My patříme k sobě. Chtěli bychom to oba za jiných okolností, ale o to víc jsme si společnej život museli vybojovat. Oba si s sebou neseme věci, který musíme neustále řešit, ale to je prostě součást života, kterej ti klade do cesty překážky, a je na tobě, jak se s nimi popereš.

Já vím, že se s těma svejma peru nejlíp, jak umím.

Ať už to bylo v mládí, kdy mi přišlo, že se se mnou nejedná fér.

Ať už to bylo v souvislosti s olympijským Vancouverem.

Ať je to kritika, kterou jako známej hokejista musím očekávat. Za svoje jednání na ledě i v osobním životě.

Stavím se k překážkám čelem. Od určitý doby otevřeně a upřímně.

Protože tohle jsem já.

Tohle jsou moje zážitky, můj pohled na ně a moje názory.

A pojďte do mě. Rád o nich budu diskutovat. Slušně a s respektem.

Jana Mensatorová, Paul Vernon/ČTK/AP, Matt Slocum/ČTK/AP, Radek Petrášek/ČTK, Michal Kamaryt/ČTK a archiv Jakuba Voráčka


Nadace Jakuba Voráčka s maskotem Klukem Pukem se zaměřuje na podporu pacientů s roztroušenou sklerózou. Přispět můžete i Vy, více informací zde: nadacejakubavoracka.cz.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.