Tak, jak chci já

Lukáš Forman

Tak, jak chci já

Moc jsem netušil, co se to přesně děje. Něco jako soudy jsem znal jen z televize, a přestože všechno probíhalo relativně v pohodě, vnímal jsem, že jde o trochu stresující věc.

Vzpomínky z toho dne mám v mlze, ale přetrval ve mně pocit, že ve třinácti letech asi není úplně normální chodit k soudu.

Vlastně ano, pár věcí si pamatuju. Hlavně babičku Vágnerovou, s níž jsem čekal na chodbě, zatímco rodiče byli v soudní síni. Naklonila se ke mně a říkala mi, že ať to dopadne jakkoliv, stejně vždycky budu její vnuk, to že se nemění.

Potom mě zavolali před soudce. Samotného. Vybavím si obrázek, kdy stojím u stolu a ten pán se mě ptá na různé detaily a hlavně na to, co chci. Chci být Vágner, nebo Forman?

Forman, odpověděl jsem.

Vágner jsem se jmenoval po svém biologickém otci, s nímž se mamka rozvedla nedlouho po mém narození. Vzala si pak Formana, člověka, o němž dnes mluvím, když říkám „táta“. Nemůžu říct, že by se biologický otec nikdy nestaral nebo mi jakkoliv ubližoval, vůbec ne. Jen jsem to zkrátka měl radši u mamky a táty, kde jsem měl zázemí a fungující rodinu. A kde se jen všichni ostatní jmenovali jinak než já. Proto taky naši podali návrh na změnu mého příjmení.

Jenže nečekali, že táta Vágner bude bojovat. K soudu si na rozdíl od nich vzal právničku, donesl společné fotky a nechtěl, abych se přejmenoval. Z původně jednoduché záležitosti se stal spor, který soud rozhodl v neprospěch našich. Zůstal jsem Vágnerem.

Rodiče to přijali, od téhle chvíle už nic podobného neřešili. Mám dojem, že jen prohodili, že když si jméno v osmnácti budu chtít změnit sám, udělám to.

A já to skutečně udělal.

Jen ne v těch osmnácti. Školu dodělal a hrát profesionálně hokej začal Lukáš Vágner. Dokud mu jednoho dne nedošlo, že by to mělo být jinak.

Dodnes ani nevím, proč se máma s prvním tátou rozvedli. Nebyly mi ještě ani dva roky a nikdy jsem se nepídil po detailech. Mamka se totiž krátce nato dala dohromady s tátou Formanem a společně mě vychovávali.

Lišil jsem se od ostatních dětí tím, že jsem měl dva tatínky. Tak mi to vždycky vysvětlovali a tak to i vypadalo z mého pohledu, jakkoliv zmatečně to mohlo působit. Bral jsem to automaticky, protože co jsem začal vnímat, bylo to takhle dané. K biologickému otci jsem jen chodil na návštěvy, i jemu jsem říkal „tati“, ale jak jsem rostl a začínal chápat souvislosti, jako tátu už jsem ho ani nebral. Tím byl ten doma. Forman. Jeho jsem považoval za vlastního po všech směrech.

Rodiče se vždycky v klidu dohodli, když mě jedni nebo druzí někam chtěli vzít. Ať už na víkend nebo třeba na hory, nikdy nenastal problém, jezdil jsem i s tátou Vágnerem všude rád, ale celkově se intervaly mezi návštěvami u něho od nějakých deseti let přece jen prodlužovaly a já k němu přestával chtít chodit. Ne že by se cokoliv stalo, ale zkrátka jsem se tam už netěšil. Nevnímal jsem ho totiž jako otce ani v tom směru, že bych s ním chtěl řešit něco důležitého. Když jsem něco potřeboval, šel jsem s tím za tátou Formanem. Celá situace se pak začala měnit, když si táta Vágner našel přítelkyni, za níž začal jezdit do Paříže. Nejdřív po týdnech, pak třeba na měsíc a postupně tam přesunul i svoji práci. Dnes už spíš jezdí jednou za čas do Česka. Nemám mu to za zlé, ale jednoduše jsem s ním ztrácel kontakt. Občas jsem s ním sice nejdřív do Paříže vyrazil, ale už mě to postupně ani nelákalo.

V čem byla a je výhoda tohohle stavu, jsou babičky, dědové, tety a strejdové. Obě strany, Vágnerovi i Formanovi, se ke mně chovaly skvěle a braly mě za svého. S prvními jsem nikdy neztratil kontakt a od druhých cítím, že jsem jejich. Mám díky tomu velkou rodinu. Větší, než je obvyklé. Vycházím dobře i s přítelkyní táty Vágnera, i s jejich holkama, jimž je dvanáct a sedm. Stejně jako jednadvacetiletou ségru od mamky s taťkou i je beru jako sourozence, rád se s nimi vidím, když se tu ukážou.

Když jsem byl malý, my i táta Vágner jsme dokonce bydleli v jedné brněnské čtvrti, nějaké dva kilometry od sebe. Stalo se, že se s ním máma i potkala a nikdy v tom nebyla žádná zloba. Já ji rozhodně necítil. Co jsem začal s hokejem, nastávaly pak i situace, kdy se na tribuně při mém zápase sešli oba tátové. Pozdravili se, prohodili pár slov. Někdy si dokonce stoupli vedle sebe. Nikdy mi nepřipadalo, že by mezi nimi byla nějaká nevraživost.

Uvědomuju si, že jakkoliv mohla být tahle situace zmatečná, mám v tomto ohledu ohromné štěstí. Zdaleka ne vždycky bývají rozvody tak hladké. Měl jsem bezproblémové dětství a na Vánoce dostal dárky ze všech stran.

Kromě rázné stopky vystavené mému přejmenování jsem nezažil vyloženě nepříjemnou situaci.

Moje představa je taková, že mamka s tátou Vágnerem prostě jen byli hodně mladí. Mamka mě měla v necelých dvaceti, tátovi bylo jednadvacet. Evidentně brzy přišli na to, že jim to neklape, a šli od sebe – co vím – v poklidu. Nezůstaly za nimi rozvrácené vazby. Přesto si myslím, že ani tohle není správně. Dítě by mělo mít jednoho tátu a jednu mámu. Pokud někdo s tím druhým nechce být, nemají si děti pořizovat. Vnímám to tak, že když už dítě s někým mám, udělám všechno pro to, aby ten vztah vydržel. Protože nefungující rodina dítě nějak poznamená. Vždycky.

Já měl fakt velkou kliku, že jsem spíš dostával víc lásky a pozornosti, než že by mi něco scházelo.

Mamka a taťka Forman se poznali při práci ve sportovním areálu na Králově Poli, kde je nejznámější brněnské kluziště pro veřejnost. Právě tam společně dělali. Tím bylo přirozeně dané, k jakému sportu budu mít nejblíž.

Vzpomínky na zavazování bruslí jsou snad to nejživější, co mi utkvělo v paměti z raného dětství. Bruslil jsem neustále. Už jako malý jsem to na bruslích zvládal sám. Taťka s mamkou mi předali základy, ale většinu jsem se naučil tím, že jsem zkrátka bruslil a bruslil. Nikdo mě nenutil, mě to bavilo. Protože jsem s nimi na kluzišti trávil většinu dnů, než sedět a okounět v šatně, lítal jsem po ledě. Někdy s kamarády, s nimiž jsme hráli mezi kroužícími lidmi na babu, někdy jen tak sám. A mnohdy i po zavírací době, kdy mě tam hlídači nechávali. Na ztichlém a setmělém ledě jsem zas a znova vyšlapával tu oblouček doleva, tu doprava. Zkoušel jsem bogny, změny směru, brzdy…

A jakmile jsem mohl, sundával jsem helmu a rukavice, co mi naši cpali, abych si nenatloukl a nebyla mi zima. Styděl jsem se za to, chtěl jsem bruslit jen tak na pohodu jako ostatní.

V areálu se za všechny ty roky vyměnila spousta lidí, ale i před pár lety, když jsem si vyrazil zabruslit, mě pustili zadarmo, pamatují si mě. Ostraha u vstupu i ledaři.

V dětství nezůstalo jen u bruslení, brzy jsem od taťky dostal i hokejku a začal hrát hokej nejdřív na Kometě a pak na Úvoze, kde byl klub spojený se základkou.

Měli jsme v ročníku pár šikovných kluků, ale – snad to nebude znít namyšleně – jako malý jsem mezi nimi vynikal bruslením. Logicky. Oproti ostatním jsem měl hodně nabrusleno, a než se výkonnost přece jen začala srovnávat, hodně jsem toho využíval. Odmala jsem hrál beka a často prostě jen vzal puk a projel mezi ostatními až dopředu.

Asi i proto mě to vždycky v obraně bavilo. Líbí se mi větší zodpovědnost, již jako obránce mám, ale i víc možností, jak hru rozvinout. Zatímco útočník ve vlastním pásmu spíš jen musí čekat, než dostane puk, já si ho můžu rozvézt nebo rozehrát, jak si jen vyberu. Můžu vzít situaci do vlastních rukou, udělat, co chci já. Co mi přijde jako nejlepší řešení.

Stejně jsem naložil i se svým příjmením.

Jméno. To je přece to úplně nejzákladnější, co vás zařazuje do společnosti. Naznačuje, co jste zač. Ke komu patříte, kdo vás vychoval, kdo vám předal svůj pohled na život.

„A kdo vlastně jsem já?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem začal dospívat.

Jsem Vágner, protože díky člověku toho jména jsem přišel na svět? Nebo jsem Forman, když mě člověk toho jména připravil do života?

Dlouho jsem si nedokázal jednoznačně odpovědět. Po taťkovi jsem se cítil jako Forman, ale rodinu Vágnerových jsem zase nedokázal jen tak zatratit. Jakmile mě přepadly úvahy na tohle téma, dlouho jsem z nich spíš utíkal s tím, že stejně nic nevyřeším. Přijdu si jako Forman, ale prostě to mám odmalička jinak, než je běžné.

Ovšem pak jsem si našel přítelkyni, s níž jsem už přes tři roky, bydlíme spolu a samozřejmě do budoucna přemýšlíme i o dítěti, o svatbě… A jak by se moje žena jmenovala? Vágnerová? A dítě by se jmenovalo jak?

Čím dál tím víc mě právě myšlenky na tyhle věci směřovaly k tomu, že si jméno přece jen změním. Postupně jsem začal tu a tam zjišťovat, co to vlastně obnáší. Kde se to dělá, co je k tomu třeba a jestli to třeba nestojí třicet tisíc nebo nějakou podobnou částku.

Ale ne. Na matrice mají vcelku jednoduchý postup a poplatek činí tisíc korun. K tomu jsem zjistil, že jsem samozřejmě někde ztratil rodný list, takže nejdřív ze všeho jsem si musel nechat vystavit nový. Tohle všechno mi postupně zabralo zhruba rok.

A pak jsem jednoho dne v listopadu 2018 jel z tréninku v Třebíči, kam mě zrovna poslali z Varů, domů do Brna a uvědomil si, že odpoledne mám volné. „Teď nic nemám, jedu na úřad.“ Takhle spontánně jsem tam vyrazil.

Netrvalo dlouho a seděl jsem u stolu s matrikářkou a vyplňoval formulář, kam jsem musel sepsat důvod, proč změnu požaduju. Primárně se totiž příjmení mění hlavně v případech, kdy jsou nějak hanlivá nebo složitá. Bylo to nějakých deset vět, kde jsem musel přiblížit svoji rodinnou situaci. A taky jsem musel napsat, že mamka i táta Forman se změnou souhlasí.

Lhal jsem, protože žádný takový souhlas jsem ani od jednoho neměl, ale zaškrtl jsem v obou případech, že ano.

Pak už jsem jen měsíc čekal, než mi přijde rozhodnutí.

Došlo mi, že když už jsem se do toho pustil, bylo by fajn mít to vyřízené do Vánoc, abych to dal taťkovi jako dárek. Přítelkyni, ségře, mamce i babičce jsem tu novinku hned prozradil. A potěšilo mě, že i mamka okamžitě souhlasila, přestože se i s taťkou Formanem v mých devatenácti rozvedli. Sám se s ním ale dál pořád vídám, chodíme spolu do posilovny, na badminton i na pivo. Je to pořád můj parťák.

To tátovi Vágnerovi jsem nic neoznamoval. O tom, že jsem si jméno změnil, se dočetl na internetu, pak se po telefonu ptal na podrobnosti, ale jinak jsme se od té doby neviděli a ani se na tohle téma už nebavili. Asi na to ještě dojde a nebude to moc příjemný hovor, ale já si stojím za tím, co jsem udělal. Stejně podle mě i on sám tušil, že jako vlastního beru taťku Formana. Celá rodina to tak viděla, včetně té Vágnerovic. Tohle je jen dovršení stavu věcí, který byl a je evidentní.

S vyřízením žádosti se nakonec všechno stihlo, jak jsem zamýšlel. Slavili jsme u taťky Vánoce, pak jeli k nám do bytu, kde s námi byla i ségra, a já taťkovi předal dopis s úředním rozhodnutím.

Přečetl si ho a asi dvacet minut neřekl ani slovo. Jen na ten papír co chvíli furt koukal.

Nejdřív asi úplně nechápal, že už to je hotové, protože mi pak během týdne několikrát opakoval, ať to nedělám, že už mám v hokeji rozjetou kariéru a lidi už mě znají jako Vágnera. Na to já mu neustále odpovídal, že to je v pohodě, že s tím se vypořádám bez potíží a rád. Krátce po Novém roce jsme seděli i s dědou z taťkovy strany, bavili se i o tomhle, a tehdy jako by mu najednou všechno došlo.

Rozbrečel se dojetím.

„Petr Fiala,“ představil se mi v létě trenér Komety, když jsem byl s týmem na jednom přáteláku.

Tiskl jsem mu ruku a říkám: „Lukáš Vág… eee… Forman.“

Zasmál jsem se tomu. Občas se mi tohle pořád stane, za čtyřiadvacet let máte přece jen vlastní jméno zautomatizované.

Přitom už během té doby, kdy jsem o změně vážně uvažoval a zjišťoval si, jak probíhá celý proces, jsem s tím byl srovnaný a sám o sobě jako o Formanovi přemýšlel. Kromě pár úsměvných situací, jako že mi dá sběratel autogramů k podepsání kartičku se jménem Vágner, s tím nemám problém. Občas se někdo, kdo mě zná a dlouho neviděl, zeptá, ale jinak už ani změna mého jména není tématem hovorů mezi kamarády.

Mimochodem, na ty staré kartičky se pořád jako Vágner podepisuju, i když jinak jsem si rychle zvykl na nový podpis a změnil jsem si třeba i podpisový vzor v bance.

Právě tyhle praktické věci na tom všem byly to nejvýraznější. Jakmile se změna stvrdila, musel jsem si vyřídit novou občanku, rodný list, řidičák, přepsat byt, auto… A vlastně úplně všechno. Až tehdy jsem si uvědomil, kolik různých smluv a dalších věcí, vázaných na jméno, člověk má. Ani by mě nenapadlo, kde všude na mě mé původní příjmení vyplave. Děje se to dodnes. Třeba když mi nedávno volali z banky kvůli ověřování údajů a divili se, že všechno sedí, jen to příjmení ne. Tohle se přece jen u chlapa nestává tak často.

Zvykli si i kluci z týmu. Někdy mi řeknou postaru „Vagy“, někdy „Formič“ a třeba pro trenéra v Třebíči jsem „Vagy“ dál bez výjimky, ale mně to nevadí, slyším na obě přezdívky. Kluci spíš mají vtipné narážky. Když se spletou, hned mi vynadají, jak se to teda sakra jmenuju. Ale třeba do týmové kasy jsem nic neplatil. Pokuty pamatují na všemožné události od narozenin po narození dítěte, ale změna jména tam nebyla. Neměli mi ji za co napařit.

Co mě překvapilo, a příjemně, byla rychlost, s níž se všechno vyřídilo v hokejovém prostředí. Když zbýval týden do doručení rozhodnutí, zašel jsem za naším vedoucím, že měním jméno a budu potřebovat nový dres, a on, že v pohodě. Když se pak v lednu všechno dořešilo, ráno v osm jsem mu jen zavolal, a když jsem v devět vcházel na zimák v Třebíči, už to věděl manažer, klub vydal zprávu, která byla za chvíli na internetu, a v jedenáct už jsem měl všechno změněné i z hlediska registračky na svazu. Jen jsme zrovna ten den jeli na zápas do Benátek, tak se nestihl přešít dres a nastoupil jsem bez jmenovky. Pro další utkání už jsem ji ale na zádech měl.

Díky tomu, že informace o změně mého jména vyšla na klubovém webu, se jí chytili v hokeji všichni zainteresovaní a rychle jsem získal pocit, že kdo to vědět má, ten se to dozvěděl. Dokonce jsem se objevil i ve sportovních zprávách na Nově. Koneckonců cestou v autobuse do Benátek jsem tehdy nedělal nic jiného, než telefonoval nebo odepisoval na zprávy. Lidi se ptali, proč jsem to udělal, ale aspoň hned věděli, kam se poděl Lukáš Vágner a kdo je Lukáš Forman. Nestalo se, že by od té doby kdokoliv zíral, co jsem zač.

Zrovna v Benátkách jsem se setkal snad s jedinou lehce nepříjemnou situací. Když jsem stál zády k domácí střídačce před buly, někdo na mě od nich pokřikoval ve stylu, že si mám udělat jasno, jak se jmenuju, ale to vlastně ani neberu nijak špatně. Při hře zazní spousta daleko horších věcí.

A ano, napadlo mě, co zmiňoval taťka. Že jsem přece jen už nakoukl do extraligy a roky jsem si v hokeji budoval jméno. Jméno Vágner. Ale od mého záměru mě ani tohle neodradilo, klady nakonec převážily a s odstupem si dokonce myslím, že mi změna jména v hokeji nijak neublížila. Vlastně mě trochu i zviditelnila. Stal jsem se o něco zajímavějším než jiní kluci na mé úrovni.

A hlavně. Teď je všechno, jak má být. Napravil jsem něco, co nebylo úplně přesné.

Jsem tím, kým chci být.

Jana Mensatorová, Jiří Kouník/hstrebic.cz, Václav Šálek/ČTK a Ondřej Deml/ČTK

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.