Ta zlá

Markéta Sluková

Ta zlá

Zápas proti Polkám jsme začaly dobře. V prvním setu jsme vedly 16:12, jenže pak se ukázalo, že já i Kristýna řešíme něco úplně jiného než výsledek.

Blbě se podívala.

Divně se podrbala.

Zvláštně se zatvářila.

Někam si stoupla. Nebo nestoupla.

Bojujeme o nasazení do play-off na mistrovství světa, ale já tady vůbec být nechci. A hlavně tu nechci být s tebou! Myslím, že to bylo vzájemné. Najednou mi bylo jedno, jak dopadneme. Byla to bezmoc. Skoro jsem si přála, abych blbě spadla a urvala si vaz v koleni, aby to už konečně skončilo. V hlavě se mi rozblikalo červené světýlko.

Prohrály jsme 0:2 a nedalo se na nás koukat. Tak to ostatně bylo celou sezonu. Když už jedna měla světlou chvilku, druhá byla dole. Doplňovaly jsme se ve špatném výkonu.

Dřív jsme se přitom vzájemně uměly vytáhnout. Proto ostatní říkali, že jsme protiklady, které se přitahují. Velká a malá, perfekcionistka a rebelka, nejlepší kámošky, krásky z písku, které mají všechno postavené na důvěře a bojovnosti. Na tom, že se znají od deseti let a umí se pochopit. Dlouho jsem věřila, že to tak opravdu je. Poslední roky se ale začaly čím dál víc projevovat naše rozdílné povahy a pomalu se schylovalo k průšvihu.

Takhle začal konec značky Kiki & Maki, plážových volejbalistek Kolocové a Slukové, jejichž marketingová image byla cennější než výkony, které podávaly. Na nejdůležitějším turnaji roku jsme došly do bodu, kdy se z potenciálního top týmu staly dvě holky, co sice hrají na stejné straně hřiště, ale proti sobě.

Už pár měsíců před mistrovstvím světa jsme nebyly schopné normálně se bavit, pokud u toho nebyl někdo jiný. Týmové mítinky ale paradoxně pořád trvaly hodiny a hodiny. Stejné to bylo i po osudovém zápase s Polskem, na zásadní poradě byl i Simon, náš trenér a můj přítel v jedné osobě, jeho asistentka, fyzioterapeutka a mentální koučka.

Sebrala jsem odvahu a řekla to konečně nahlas. To, co si podle mě všichni mysleli už dlouho, ale nikdo to nechtěl vyslovit první. Můj pud sebezáchovy byl silnější.

Už to takhle dál nejde, nemá to smysl. Jsme spolu jen ze zvyku a kvůli značce, která zatím vydělává. Možná to není ničí chyba. Možná jsme jen vyčerpaly týmový potenciál. Po tolika letech to snad není nic divného. Možná jsme už udělaly všechno, co se dalo. Možná se obě zbytečně trápíme a bude nám líp, když půjdeme každá svojí cestou.

Neříkej, že tě to takhle baví. Hádat se po každém zápase. Sedět proti sobě, střídavě křičet a brečet. Kvůli tomu, že to nikam nevede, že už podvědomě nikdo z nás nechce, ale neumíme to rozseknout. Už spolu neumíme hrát ani normálně mluvit. Každá snaha s tím něco udělat dopadne úplně mimo.

Já to takhle nechci. Volejbal miluju, ale peníze ani olympiáda mi za tohle lidské trápení nestojí. Mám vás oba se Simonem ráda, záleží mi na vás a ničí mě vidět, kam tohle směřuje.

Všichni jen seděli se sklopenou hlavou a slzami v očích. Svým způsobem to byla úleva.

Kristýna všechno odkývala. Všechno. Neřekla skoro nic, jen dodala, že ji mrzí, že to tak prožívám.

Nikdy neměla ráda konflikty a konfrontaci. Přednesla jsem srdceryvný proslov a věřila, že se dočkám nějaké reakce. Chtěla jsem aspoň teď najít společnou řeč, abych nebyla za úplnou krávu. Napětí a trápení bylo očividné i zvenčí. Místo toho jsem si zase připadala jako UFO, které vysílá SOS signály, ale zpátky se mu nic nevrací. Zas jen ticho.

Simon vzal statistiky a vyložil celému týmu realitu. Od kvalifikace na olympiádu do Ria přes žebříček jste dost daleko. Na všech deseti nadcházejících turnajích musíte uhrát minimálně elitní desítku a doufat, že to konkurentkám nevyjde.

Umíte si představit, že to zvládnete? „Ne.“

Play-off proti Italkám jsme původně plánovaly skrečovat. Nakonec jsme prohrály po dvou těsných koncovkách. Byl to tým, který bychom rok předtím porazily. Náš poslední zápas. Vnitřně cítím, že jsme si takový konec nezasloužily. Stejně jako styl, jakým jsme se nakonec rozešly.

Jsem ta vyšší. Ta, co žije s trenérem, ta, která iniciovala konec Kiki & Maki, odkopla kámošku a za jejími zády si našla hned novou parťačku. Ta zlá. Kristýna je naopak malá zrazená chudinka s ukradenou olympiádou.

Možná vám neříkám nic nového. Takhle je situace prezentována skoro všude, sama jsem to dopustila. Po rozchodu, který jsem nakonec opravdu chtěla víc než ona, jsem se stáhla a nekomunikovala. Nebrala telefony, neodpovídala na maily a zprávy se žádostmi o rozhovor. Nestála jsem o žádnou mediální pozornost.

Bylo mi to všechno hrozně líto. Selhali jsme. Celý tým.

V mých očích nebyl důvod, proč se mediálně dohadovat a snažit se z toho vytřískat něco pro sebe. Mlčení pro mě znamenalo zachování důstojnosti, jenže pro lidi spíš souhlas s verzí, která byla venku.

Kristýna dělala pravý opak. Možná z nouze, možná záměrně.

Mohla za to tiskovka, kde jsme po domluvě s naší agenturou měly diplomaticky oznámit, že už nebudeme spolupracovat. Vůbec se to nepovedlo. Měly jsme sponzory, kampaně, natáčely jsme reklamní spoty. Z marketingového pohledu to byl průšvih a bylo by bývalo snad nejlepší, kdybychom se na půl roku odstěhovaly na Mars a celou spolupráci nechaly vyšumět. To samozřejmě nešlo.

Nakonec jsme těsně před akcí aspoň podepsaly s manažery smlouvu o neútočení, abychom na sebe nekydaly špínu. Všechny sponzorské peníze šly půl na půl.

Dnes už mi to přijde skoro úsměvné. Seznámily jsme se jako malé vysmáté holky ve čtvrté třídě, když jsme si sedly do stejné lavice na zeměpis. O sedmnáct let později sedíme za podobnou lavicí, rozcházíme se před plným sálem novinářů a máme na krajíčku.

Vzala jsem si slovo jako první a řekla, co už stejně skoro všichni tušili. Pak začala mluvit Kristýna. Konec si nepřála, vůbec to nečekala, je překvapená a neví, co bude dělat.

Cože? Nečekala? To byl první šok. Od mistrovství světa uplynul měsíc plný intenzivních schůzek s kompletním týmem, který s námi pracoval. Byly minimálně čtyři. A ona je překvapená? To snad nemyslí vážně. Proč dělá, že se jí to najednou netýká? Že na tom nemá svůj bohatý podíl? Proč neřekne, že má dlouhodobě problémy s ramenem? Že hraje taky blbě!

Bylo mi jasný, že to nebude dobrý. Ale že to bude fakt hodně špatný, mi došlo až za pár dní.

Novináři samozřejmě vycítili, kdo bude mluvit, a role se rozdělily. Sama se stylizovala do pozice oběti, já z toho vyšla okamžitě jako mrcha. Vznikly verze dobro a zlo. Nebylo to o faktech, ale o sympatiích. Příběh byl na světě a bylo ho potřeba živit.

Spousta lidí žije v domnění, že jsem Kristýnu podrazila. Není to pravda.

Konec byla moje volba a řada lidí s ním nesouhlasila. Plně respektuju, pokud mě někdo soudí na základě toho, co jsem opravdu udělala. Jasně, mohly jsme dohrát aspoň sezonu, zkusit vše přežít a odtrpět. Když vám ale povím, že bych to i přes všechnu bolest, kterou jsem si pak musela projít, udělala znovu, třeba vám to přiblíží extrém, do něhož všechno muselo zajít. Nebyl to jen krátkodobý rozmar.

Se svojí kompletní verzí jdu ven až teď, skoro po dvou a půl letech. Nechci nikoho přesvědčovat, že jsem celou dobu ta hodná. Dělám to proto, že spousta lidí stále žije v domnění, že jsem Kristýnu podrazila. Ubližuje mi to, protože vím, že to není pravda. A už to ze sebe jednou provždy potřebuju dostat.

Dlužím to sama sobě.

Rozpad Kiki & Maki byl vnímán a prezentován jako zrada. Jediný, kdo kdy mohl celou situaci uvést na pravou míru, byla Kristýna. Měla k tomu spoustu příležitostí.

Doteď to neudělala.

A vím, že to nikdy neudělá.

Nechce, pozice kterou má, jí vyhovuje.

Byla u toho, když jsem se jí absolutně otevřela a řekla, co cítím. Jak mě všechno trápí. Ona za mnou pak nikdy nepřišla s tím, ať si ještě promluvíme. Vrátila mi zklamání přes média.

Chápu, v první reakci šlo o pud sebezáchovy. Snažila se zachránit si zadek a vím, že to pro ni bylo taky hodně těžké období. V tu dobu jsem se mohla chovat jako ona a zadupat ji do země. Teď má novou parťačku, daří se jí, je zpátky tam, kde byla se mnou. Už nemusím a ani nechci skrývat, jak jsem rozchod vnímala. Už jsem si kvůli tomu zažila dost a mám potřebu pojmenovat všechno, co mi udělalo obrovský šrám na duši.

Nejlepší kamarádky. Přiznám se, že netuším, co přesně to znamená.

Dřív jsem to věděla moc dobře. Byly jsme spolu každou volnou chvíli. Ve čtvrté třídě na základce jsem změnila školu, byla jsem nová, malá a trochu uťáplá holka, která do té doby dělala gymnastiku. Zaříznutý dres, upnuté kraťásky, naboso. To byl můj outfit na první trénink volejbalu. Byla jsem trochu mimoň.

Kristýna to naopak šéfovala, odjakživa měla prořízlou pusu. Byla týmová kapitánka a já trdlo, které neustále sedělo na lavičce a do hry se moc nedostalo.

V dětství jsme se vzájemně doplňovaly v tom, co druhé chybělo. Když jste dítě, je kamarádství na prvním místě. Prozváněly jsme se, každý večer si telefonovaly. O víkendech se přespávalo buď u ní na Lužinách, nebo u mě v Radotíně. Řešily jsme první pusy s klukama a plánovaly, jak si půjdeme na svatbách vzájemně za svědkyně.

Byly jsme zároveň každá úplně jiná, což se projevilo, jakmile se nám kolem dvacítky začaly formovat životní hodnoty a priority. Do té doby jsme tyhle věci tolik nevnímaly. Pak jsme jednoduše dospěly.

Asi jsme čekaly, že naše přátelství půjde dál, jenže najednou jsme se lidsky vydaly každá trochu jiným směrem. Rozdíly bychom možná vybalancovaly, ale to bychom nesměly dělat vrcholový sport. Být věčně v krizových momentech, pod tlakem a v každodenním intenzivním kontaktu bylo nakonec na naše odlišné duše trochu moc.

Přátelství hodně přerostlo v pracovní vztah. Byly jsme pořád dobré kámošky a kolegyně, ale ve spoustě věcí nás už pojila jen společná minulost a volejbalové zážitky.

Začaly jsme spolu hrát v sedmnácti. Už tehdy jsem měřila metr osmdesát. Kristýna byla menší a trenéři mi doporučovali, ať jdu hrát s někým jiným. Pro mě to vůbec nepřipadalo v úvahu a každému jsem tvrdila, že nám to půjde. Svým způsobem jsem si vydupala, že chci zůstat s ní.

Měla jsem pravdu. Na to, v jakém stavu byl český beach volejbal, a na to, jak špatný byl náš fyzický potenciál, jsme toho dokázaly strašně moc. Titul na grandslamu v Berlíně, páté místo na olympiádě v Londýně a výhra na turnaji Světového okruhu v Praze na Štvanici. Jsem na to moc pyšná. Dostaly jsme náš malý sport na přední stránky novin a časopisů, pro spoustu mladých holek jsme se staly vzorem.

Tohle nám už nikdo nevezme. Ani kdybychom se spolu už do konce života nebavily.

Vzhledem k tomu, že soupeřky měřily často metr devadesát, jsme musely hrát jinak. Spolupráce byla postavená na důvěře a fungovala dynamika dvou protikladů. Já srdcařka, perfekcionistka, která chce řád a systém. Kristýna zase zdravě drzá, výškový deficit nahrazovala uměním překvapit. Obě jsme měly své zbraně a slabiny.

Plážový volejbal není individuální ani kolektivní sport. Musíte fungovat jako pár a být v neustálém kontaktu. Proto se bere jako úspěch, když spolu světové dvojice vydrží déle než tři sezony. Jakmile přijdou problémy, vyniknou mnohem víc.

Ve světě je beachvolejbalový rozchod běžná věc a nikdo to tolik neřeší. Není to o přátelství a sympatiích. Je to hlavně naše práce, kterou si vyděláváme na živobytí. Není chemie? Nefunguje to? Parťák nevyhovuje? Zkusí se to s někým jiným. Většinou člověk tuší, kdy se jedná o malou krizi a kdy už je to konečná stanice.

U nás v Čechách ale beach volejbal znamenal Kiki & Maki. Na rozchod jsme až do důchodu neměly nárok. Bez ohledu na to, jestli to ze sportovního hlediska dávalo smysl.

Musely jsme dostát marketingové nálepce.

Jsem taková, že chci o věcech mluvit. Probrat je ze všech stran, říct k nim nějaký závěr a posunout se dál. Tím spíš, když nehrajeme víkendovou ligu na Pankráci, ale Světový okruh. Od nás se čekaly výkony, značkou Kiki & Maki jsme na sebe vytvořily tlak.

Neuměla jsem, a pořád neumím úplně oddělit volejbal a soukromý život. Není to jen práce, věřím tomu, co dělám, a chci to dělat dobře. Dávám do toho sto procent, a když tomu věřit přestanu, mozek už nedokáže přesvědčit srdce. Potřebuju s parťákem na hřišti cítit absolutní důvěru, porozumění a svým způsobem i spirituální propojení. Nemusíme být nejlepší kámošky mimo hřiště, ale na písku tohle musí fungovat.

Jakmile nesoulad gradoval, z mojí strany to nešlo přejít jen tím, co doporučovala Kristýna. Budeme hrát, tvářit se, že se nic neděje, a tím se všechno vyřeší.

Moje vysoké nároky pro ni byly stres. Jenže mi to neřekla.

Problémy se zvyšovaly úměrně tlaku už od roku 2012. Jenže po každé krizi přišel velký výsledek, který starosti zaplácl. Rozchodem to smrdělo už před olympiádou v Londýně a pak i v roce 2013. Nakonec přišla nejlepší sezona 2014, během pěti týdnů jsme vyhrály dva velké turnaje a na dalším skončily třetí.

Je srandovní, že nás to nakonec zničilo. Každá vstřebala úspěch po svém.

Pro mě to byl impulz posunout se zase dál. Tady jsem chtěla být a můžu se odrazit na další úroveň. Jo, proč ne, klidně si dáme jako cíl medaili na mistrovství světa nebo na olympiádě. Začala jsem pracovat na hranici posedlosti. Byla jsem na nás pyšná, brala výsledky jako velký závazek a hned se vrhla na trénink před olympijskou kvalifikací. Věnovala jsem se hodně mentální přípravě. Během zimy jsem přečetla asi deset motivačních knížek. Ráno jsem vstávala a večer usínala s tím, že budu lepší.

Zpětně si myslím, že jsem to podle Kristýny zbytečně hrotila. Já i Simon. Podle mě pro ni byly naše předchozí výsledky metou, která jí celkem stačila.

Zahájily jsme společnou přípravu a Kiki se rozhodla, že začne s přítelem stavět barák. Nikdy jsem se do ničeho podobného nepustila, ale stačilo se dívat kolem sebe a bylo jasné, jak obrovský je to závazek. Tím spíš pro profesionálního sportovce v kvalifikační olympijské sezóně, která člověka stojí spoustu energie.

To jen umocňovalo moje podezření o odlišných prioritách. Jarní přípravné kempy byly celkem mizérie. Kristýna měla vleklé problémy s ramenem a neřešila je úplně efektivně. Neměla pořádný drajv a náboj. Táhlo se to skoro celou přípravu.

Já byla protivná. Frustrovalo mě to. Myslela jsem, že máme obě nejvyšší cíle, ale najednou jsme nebyly schopné konkurovat průměru. Simon i já jsme měli úplně jiná očekávání a Kristýna se pod tlakem trápila. Měla jsem pocit, že se uspokojila, dál už jít nepotřebovala a moje vysoké nároky pro ni byly zbytečný stres. Jenže mi to neřekla.

Až před turnajem v Praze, kde jsme obhajovaly vítězství, z ní nakonec vypadla věc, která mě definitivně nalomila. Nechápala, jak jsme se do špičky dostaly, a už vůbec nevěřila tomu, že bychom se mohly dál udržet nahoře.

V situaci, kdy jsem byla naladěná úplně opačně, to byla hrozná ťafka. Byla jsem zklamaná, přišlo mi to vůči týmu nezodpovědné a sobecké. Že tohle neřekla a neřešila v lednu, kdy se s tím možná dalo něco dělat. V dubnu, dva týdny před startem Světového okruhu, to byl šok. Čím víc jsme si vyčítaly rozdílné přístupy, tím horší byl náš vztah.

Netěšila jsem se na tréninky a už vůbec ne na turnaje. Vevnitř jsme se v týmu trápili, každý jinak, ale navenek jsme dál prezentovali ideální stav. Přetvářka a hraní rolí mi moc nešlo, když jsem se cítila mizerně, neuměla jsem to schovat.

Každou situaci prožívám skrz na skrz, takže jsem onemocněla a dostala antibiotika. V Praze jsme pak nastoupily hlavně proto, abychom uspokojily sponzory a veřejnost. Doktoři byli proti. Hrála jsem samozřejmě celkem blbě, fyzicky vyčerpaná, psychicky nalomená z utrápeného a rozpadajícího se týmu. Kristýna se uměla líp vžít do role, která se od nás očekávala, a hrála slušně. To mému egu nepomohlo. Všichni viděli, že to víc mrvím.

Trochu to kopírovalo sezonu před olympiádou v Londýně, kdy se mi dařilo. Cítila jsem se dobře a oddřela důležité zápasy na sidekurtech někde v Číně, kde nás sledovali tři lidi. Byla jsem jak pracovní kůň, makala, když se nikdo nekoukal, a dotáhla spoustu důležitých zápasů. Ty nás pak dostávaly na centrkurty. Kristýna byla naopak herečka pro velké publikum. Uměla se prodat, tohle jsem jí upřímně trochu záviděla. O to víc mě mrzelo, když pak do zdánlivě nezajímavých zápasů, kdy se nikdo nekoukal, nastupovala laxně.

Čistě racionálně jsme spolu třeba mohly vydržet hrát do srpna 2016, kdy byla olympiáda, na kterou bychom se ale s největší pravděpodobností nedostaly. Shrábnout peníze, vytěžit sponzory, všechny tahat za nos a pak říct: Sorry, balíme to. Vy jste si možná vytvořili v hlavě ideální představu o dvou fajn holkách, co chtějí v Riu bojovat o medaile, jenže my se ve skutečnosti už dost dlouho strašně sereme, takže to nikam nedotáhneme. Ale aspoň jsme si vydělaly. Díky čau.

Zřejmě by to bylo snazší a určitě by mě to bolelo míň. Byly bychom pod palbou kritiky obě. Já to ale nechtěla nechat zajít takhle daleko, takže jsem nenávist národa schytala sama. Všechny urážlivé a ponižující maily, zprávy a zlé komentáře. A že jich bylo.

Dokážu si představit všechny problémy, jimiž si Kristýna musela projít. V lidské rovině jsem jí nikdy nechtěla ublížit, šlo mi jen o sportovní rozchod, o to dát si prostor posunout se dál. Každá si během sedmnácti let intenzivního kontaktu nesla zavazadlo vlastních starostí. Odmala nás všichni porovnávali. Tahle se líp učí, tahle líp skáče, tahle je hezčí, tahle upřímnější.

Jakmile jsme začaly hrát volejbal, přiklánělo se čím dál víc věcí na moji stranu.

Mediální bublina našemu vztahu určitě nepomohla. Někdo byl s Kiki, další s Maki, protože je taková a maková. Ačkoliv jsme o sobě věděly skoro všechno, včetně těch nejintimnějších věcí, nikdy jsme si nevyjasnily, jak nás ovlivňuje okolí a nakolik se samy navzájem srovnáváme.

Týkalo se to i Simona.

Začal nás koučovat z nouze. Byly jsme dvacetileté holky a uprosily ho, aby s námi jel na kemp poté, co jsme se rozešly s tehdejším trenérem Michalem Palinkem. Tou dobou jsme spolu se Simonem už rok a půl chodili. Sám dřív hrál vrcholově za Rakousko, ale trénovat ženské, navíc i tu, se kterou něco má, rozhodně nechtěl.

Všichni jsme od začátku věděli, do čeho jdeme. Všichni. Pokud Kristýně něco vadilo, měla to říct hned. Ne až po rozchodu, a navíc přes média. Simon pro ni hodně udělal. Profesně i lidsky. Občas na nás byl přísný, ve spoustě věcí nedělá kompromisy, má své chyby, ale je i hodně chytrý kouč.

Dostal nás volejbalově na vrchol.

Nebylo to určitě tak, že na Kristýnu řval, zatímco se mnou se mazlil a pusinkoval. Jen proto, že si to málokdo umí na vlastní kůži představit, to přece ještě neznamená, že to nemůže fungovat. Náš přístup byl na české poměry ojedinělý, ve světě naopak ničím výjimečný. O to víc mě mrzí, když si lidi myslí, že po úspěšných letech najednou začal přemýšlel tím, co má v kalhotách, a způsobil rozpad Kiki & Maki.

Jen tak. Bezdůvodně. Protože mě začal mít víc rád. Je to úlet. Stejně jako teorie, podle kterých vznikl milostný trojúhelník.

Aby panovala co největší nestrannost, konzultoval Simon každý zápas se svým mentorem a bývalým koučem německého nároďáku. Sám si psal ručně statistiky a měl zaznamenanou každou výměnu. Právě proto, aby nedal jen na pocity.

Nestávalo se, že bychom se na trénink a z tréninku vodili za ručičky. Naopak. Kolikrát by člověk zvenčí nepoznal, že jsme pár. Na turnajích jsem spala v hotelu na pokoji až na výjimky s Kristýnou. Teprve ke konci, kdy už jsme si opravdu lezly na nervy, jsem bydlela s ním.

Stojím si za tím, že bez Simona bychom se rozešly mnohem dřív. Uměl nás spojovat, stal se hromosvodem našich hádek a vyvažoval rozdílné názory v době, kdy už jsme se spolu moc nebavily. Nejdřív seděl hodinu s jednou, potom hodinu s druhou a ve finále nás donutil, ať se aspoň na něčem shodneme. Obě jsme se mu ke konci neustále vyplakávaly na rameni. Je ale pravda, že před rozpadem se názory Kristýny a Simona hodně rozcházely. On se jí jako trenér snažil tlačit k otvírání hlubších problémů, které podle něj s volejbalem úzce souvisely, což byl směr, kterým se vůbec vydávat nechtěla.

Po mistrovství světa sám přišel s návrhem, abychom pokračovaly bez něj. Všem ale bylo jasné, že to nic neřeší. Bylo to už příliš osobní.

Ve volejbale je nejdůležitějším pojítkem spoluhráčů nahrávka. Jsme s míčem v kontaktu jen pár setin a klíčové je vždy hlavně to, co není vidět. Podání, přihrávku, smeč, to všechno zvládnete sami, ale nahrávku potřebujete od parťáka.

Na hřišti čekáte, že vás v důležitých chvílích podrží. Zavolá vám na míč nebo dobře nahraje ve chvíli, kdy jste pod tlakem. Vždycky jsem se o to snažila, protože Kristýna kvůli výšce potřebovala všechno přesně. Navíc jsem cítila, že to tak má být. Dlouhodobě jsem vnímala, že je vše přijímáno automaticky. Když jsem si stěžovala, že to chci stejně, vrátily se mi všelijaké reakce. „Myslíš si, že jsem to udělala naschvál? Vždyť se snažím.“

Teď, díky zkušenostem s novou parťačkou Bárou Hermannovou, vidím, že v tomhle směru naše spolupráce nebyla vyvážená. Vznikaly z toho situace, které mě zraňovaly. Emočně jsme hrály úplně jinou ligu, a jakmile šlo do tuhého, vůbec jsme si nerozuměly.

Kristýnin přístup zůstal nekompromisní: Měnit se nechci a nebudu. Nedělám si iluze, že by to se mnou bylo lehké, ale byla jsem tvárnější a na hřišti jsem byla vždycky ochotná položit za ni život. Běhala jsem každý turnaj na blok a dobíhala každou obranu, kterou odpálila na opačný konec hřiště. Nikdy jsem nevypustila žádný míč. O to víc jsem se lekla, když se v mé hlavě objevila lhostejnost a nezájem.

Spoléhala, že nebudu mít odvahu opustit krásný život, který zajišťovala značka Kiki & Maki.

Myslím, že ji to všechno vnitřně neužíralo tolik jako mě a spoléhala, že nebudu mít odvahu opustit krásný život, který zajišťovala značka Kiki & Maki. Já ale sebrala kuráž a rozhodla se to rozseknout.

Jakmile jsem otevřeně řekla, že je konec, zavolala Kristýna tehdejšímu předsedovi svazu Zdeňku Haníkovi a seznámila ho se situací. I z jejích úst tehdy zaznělo, že pokračovat nechce. Snažil se situaci uklidnit, protože tvrdil, že je pořád lepší mít špatný tým Kiki & Maki než žádný. Byly jsme vynikající reklamou pro celý volejbal a produkt, na který se dobře sháněly peníze.

Jenže Simon, který byl s předsedou v úzkém kontaktu, ho vrátil na zem. Markéta má vyhoření, Kristýna taky nechce hrát. Spolu už na hřiště nevlezou. Pokud má v Čechách zůstat mezinárodně konkurenceschopný tým, musí k jedné z nich Bára Hermannová. Ta hraje kvalifikace s Martinou Bonnerovou a taky se hádají jako psi.

Šel za ní jako stále ještě trenér Kiki & Maki, ale chápu, že se tomu těžko věří. Nicméně jí nenabídl, aby s některou z nás hrála. Řekl jen, že končíme, a zeptal se, jaká je situace u nich. Byla jsem na něj tehdy hrozně naštvaná. Chtěla jsem nejdřív vyřešit vše uvnitř týmu, nikdo o našem rozchodu neměl vědět, dokud to nebude oficiální.

Bára byla samozřejmě v šoku. Zpětně mi ale řekla, že jí hned začalo docházet, proč od ní Kristýna, se kterou se normálně tolik nebavily, během mistrovství světa vyzvídala její plány do budoucna. Odjela pak se svojí parťačkou jeden z posledních turnajů. Tam za ní dokonce přišel kamarád Kristýny a jejího partnera, aby jí nabídl nové angažmá v týmu, který byl ochotný sponzorovat.

Sama jsem se s Bárou setkala jako poslední ze všech. Když se rozhodla, že bude hrát se mnou, vypadlo z ní, jak ji Kiki upozornila, že nám všem zatopí. K tomu přidala i dost osobitý pohled na to, jaké je to žít v jednom týmu se mnou a se Simonem.

V následujícím týdnu byla další týmová schůzka, kde se měly domluvit detaily rozchodu. Já, Simon, Kristýna, její přítel a s námi ještě mediátor, Američan a týmový kamarád, který byl schopen koordinovat diskuzi. Kristýna sice najednou otočila, že hrát zase chce, jenže bez řešení, jak něco pořádně změnit. Já už navíc nechtěla uhnout.

Řešili jsme, co dál, a shodli se, že jedinou variantou pro vytvoření nového páru je Bára, protože jiná česká beachvolejbalistka na světové úrovni, navíc blokařka, není k dispozici.

Co budeš dělat? „Asi oslovím Báru.“ A ty? „Já taky.“

Fajn, takže někdo z nás, včetně její aktuální spoluhráčky, má smůlu. Jestli bude chtít hrát s tebou, končím a zakládám rodinu. Stará jsem na to dost, Simon je chlap, se kterým chci být, a než hrát takhle, tak radši vůbec.

Kristýna to na férovku zazdila. „Nebudu se koukat na to, jak hraješ s Bárou!“ Tahle věta mi zní v hlavě dodnes. Až zpětně mi došlo, co přesně tím myslela. Byla zatlačená do kouta, naštvaná, zhrzená a evidentně mě nechtěla nechat jít. Co se ale událo pak, překonalo všechny moje představy.

Bára zřejmě cítila, že spolu máme větší potenciál, a rozhodla se nakonec, že to zkusí. Chtěla vše oznámit své spoluhráčce Martině Bonnerové. Ta na to doplatila nejvíc. Bohužel se stala obětí v nemilosrdné bitvě o budoucnost mezi Kiki & Maki. Jasně, byla naštvaná na celý svět a podle toho to taky dopadlo. Hned Báru odstřihla z bankovních účtů i sociálních sítí a napsala na facebook prohlášení. Sluková a její přítel Nausch mi přetáhli uprostřed sezony parťačku.

Dvě velké se vykašlaly na dvě malé. Super.

Kristýna si hodně rychle spočítala, co se stane. Není zlá, ale živila teorii, která pro ni byla výhodná. Pohybovala se na hraně naší dohody. Neřekla o mně nikdy nic úplně špatného, ale nechala průchod všem verzím. Včetně té, že jsem ji zradila, že jsem se domluvila za jejími zády s Bárou a že za rozpad týmu může Simon. Jedna věc je lhát a druhá neříct kompletní pravdu. Výsledek byl stejný.

Nechala mě veřejně rozcupovat. Od chvíle, kdy jsme někoho začaly jako Kiki & Maki zajímat, jsem sledovala, co se říká a píše. Na naší image mi záleželo a brala jsem si všechno k srdci. Starala jsem se o naše týmová sociální média a odpovídala fanouškům. Bylo jí tedy jasné, že mi veřejný obraz bezpáteřní mrchy ublíží.

Povedlo se jí to perfektně. Tohle mě opravdu hodně ranilo.

Zacházelo to daleko a týkalo se to i rodiny. Není mi dobře, když si vzpomenu, jak její příbuzní mačkali tlačítko „To se mi líbí“ pod komentáři, které mě odporně urážely. A to všechno jen proto, že jsem s ní nechtěla hrát blbej volejbal. První půlrok po rozchodu byl nejtěžší. Prošla jsem si celé psychologické kolečko, které zahrnuje absolutní změny stavů. Prý se to stává, když zažijete šok. Zoufalství, sebelítost, naštvání, apatie, vyrovnávání se s novou situací a mizernou reputací.

Simon naštěstí není Čech, takže si nemohl přečíst žádný z článků a komentářů, kvůli nimž jsem brečela. Když už se k němu něco doneslo, chtěl pár lidem rozbít hubu, ale pokaždé si to rozmyslel. Tušil, že to nic nevyřeší. Věděl, že pravda je jinde, ale jak jsme se jednou zařekli, že se v tom nebudeme šťourat, museli jsme všechno skousnout.

Ukázal se jako chlap. Držel morální prapor ve chvíli, kdy se mi vytřídili kamarádi a známí. Je jich o dost míň, řadu z nich zajímalo jen spojení se značkou Kiki & Maki. Někteří vlastně jen čekali, až přijde první selhání. Spousta lidí, od nichž bych to nečekala, mě naopak překvapila. Nevyzvídali, nesoudili, jen mi třeba poslali podpůrnou zprávu, což pro mě hodně znamenalo.

Tak jako tak jsem se stáhla do ústraní. I teď, obzvlášť ve volejbalové komunitě, jen těžko hledám důvěru. Nejsem blbá a vím, jaká verze koluje prostorem. Kdybych vše sledovala zvenčí, nemám důvod myslet si něco jiného. Teprve ve chvíli, kdy se to člověka osobně týká, uvědomí si, jakou sílu mají média. Navíc jsem si dobrovolně vybrala o tom nemluvit.

Přátelé, kteří zůstali, tvrdí, že mají pocit, že se mnou Kristýna od rozchodu pořád soupeří.

Nejspíš s tím souvisí i loňská náhodička, kdy jsme měly svatby jen týden po sobě. Se Simonem spolu žijeme devět let, zásnuby proběhly v lednu 2014 a celou dobu jsme plánovali, že se vezmeme po olympiádě v Riu. Myslím si o tom svoje. V novinách jsem se ale dočetla, že to tak vyšlo shodou okolností.

Kristýna v mediální sféře stoprocentně vyhrává, má to podchycený. Zato já spadla z obláčku povrchní slávy. Byly jsme pět let jak dvě pocukrované panenky, které všichni žerou. Pak stačil týden a šla jsem totálně na dno.

Hodně mě to změnilo, ale ránu přes čumák vnímám i jako lekci, kterou jsem potřebovala. Byla jsem naivní a závislá na tom, co si o mně myslí okolí. Od toho se odvíjela moje hodnota. Teď už vím, že „To se mi líbí“ a „follower“ mají s realitou máloco společného. V den rozpadu Kiki & Maki, 27. července 2015, jsem byla úplně stejná Markéta jako den následující. Měla jsem stejné životní cíle i trápení, ale ubylo mi minimálně dvacet tisíc fanoušků na sociálních sítích a přibylo dvě stě nenávistných mailů.

Přitom to mohlo dopadnout jinak. Z Kristýniných reakcí, které vypluly na povrch, nebyl cítit ani náznak sebereflexe. Když se dařilo a byly úspěchy, tak jsme byly tým. Když přišly problémy, neúspěchy a krize, najednou jsme tým nebyly. Najednou to byla jen moje a Simonova chyba. Takhle to nechala.

Ani slovo, že je ve světě takových týmů spousta. Ani náznak, že dokud jsme byly úspěšné, hodnotil se trojúhelník jako skvělé spojení. Nikdy neřekla, že na okruhu neexistuje pár, který by spolu vydržel deset let jako my. Že všechny pochyby vlastně odstartovaly u ní. Že na rozpadu týmu měla stejný podíl jako já. Že taky oslovila Báru, a dokonce jako první. Že měla dlouho problémy s ramenem a šla pár týdnů po divadýlku na tiskovce na operaci.

Po rozchodu jsme se poprvé potkaly na jaře dalšího roku na turnaji v Turecku. „Čááááu,“ ozvalo se z dálky s velkým afektovaným úsměvem. Opakovalo se to ještě párkrát. Pokaždé jsem jen zírala. To se teď jako budeme chovat, že se mezi námi vůbec nic nestalo? Že jsi mi za poslední měsíce nedala na veřejnosti takový čoud? Že se mi kolikrát ani nechtělo věřit, že jsme byly někdy kamarádky?

Jen jsem zpátky něco zavrčela. Tyhle hry já hrát nebudu.

Hlavou se mi honila jediná věc. Na kurtu tě zadupu do země. Zatím se mi to s jedinou výjimkou vždy podařilo. V poslední době už to ale tolik neřeším. Beru ji jako další soupeřku.

První vzájemný zápas byl divný. Bylo ve mně lidské zklamání, které se otočilo v motor. Dostala jsem se do rauše a chtěla moc vyhrát. Kristýna se sice s novou parťačkou Míšou Kvapilovou teprve sehrávala a zdaleka nebyly tak dobrým týmem jako teď, ale to platilo i o mně s Bárou.

Po rozchodu jsme navíc byly pod drobnohledem a každé naše zaváhání bylo palivem pro všechny, kteří předpovídali a tajně doufali, že si nabijeme hubu. Byly jsme nové české jedničky, ale nikoho to moc nezajímalo. Ani svaz nás nepodpořil, naopak oběma bývalým parťačkám poskytl finanční kompenzaci. Jen díky věrným sponzorům a kamarádům jsme byly schopné utáhnout olympijskou sezonu. A taky díky tomu, že Simon první půlrok pracoval zadarmo.

Začátek spolupráce s Barčou byl útěkem od reality. Po humbuku, který provázel rozpad Kiki & Maki, jsme se rozhodly začít trénovat hned, protože doma bychom se zbláznily.

Věděla, že když bude pomáhat zrádkyni Slukové, zlepší se ještě víc její image.

Pořád jsme měly teoretickou šanci postoupit na olympiádu do Ria. Aby se to povedlo, muselo Česko vyhrát Kontinentální pohár, kde nastupují dva nejlepší týmy z každé země a pomáhají si podobně jako v tenisovém Davis Cupu. Druhý pár měla táhnout Kristýna. Původně neměla v plánu reprezentovat, když se nemůže sama kvalifikovat, což jsem chápala a respektovala. Jenže svaz vypsal lákavé finanční bonusy a za turnaje se braly super body do světového žebříčku, takže změnila názor. Navíc věděla, že když bude pomáhat zrádkyni Slukové, zlepší se ještě víc její image.

Absolvovaly jsme společně dva finální turnaje. Holky vyhrály za celou dobu tři zápasy. Naschvál to asi nedělaly, ale myslím, že do toho podvědomě nedaly za stávající situace všechno. Přesně z tohohle důvodu bych já v opačné situaci reprezentovat odmítla.

Nejdůležitější souboje jsme s Barčou pod velikým tlakem oddřely samy. V nabitém olympijském roce jsme získaly stříbro na mistrovství Evropy, a nakonec dokázaly zvládnout i stresující kvalifikaci. Postup do Ria jsem brala jako obří úspěch, ale stejně se víc řešilo, že charakter Kolocová pomohla potvoře Slukové i po ošklivé sekyře do zad vybojovat postup.

Bylo mi to líto.

Dnes jsme obě sportovně na mnohem vyšší úrovni než v době, kdy jsme se rozcházely. Český plážový volejbal na tom ve finále vydělal.

Tohle je moje pravda. Vím, že Kristýna má svoji, úplně neprůstřelnou.

Naše verze se jen tak nesladí, možná by nesouhlasila ani s tím, že jí rozchod ublížil víc sportovně a mně zase víc lidsky. Pořád ji nechápu, ale to se asi dalo čekat. Vždycky jsme byly úplně jiné, proč by to teď mělo být jinak? Nečekala jsem, že ze dne na den zmizí z mého soukromého života. Když mohla na týmových poradách nebo i se mnou v soukromí mluvit a zachránit situaci, neřekla skoro nic. Jakmile byl konec, rozpovídala se všude možně. Tomu asi nikdy neporozumím.

Přitom jsme spolu zažily tolik hezkého.

Nechci vytěsnit, jak si mě vzala ve škole pod křídla. Uměly jsme se dlouhou dobu krásně doplňovat, díky čemuž jsme jako Kiki & Maki zvládly vyhrávat a vybudovat úspěšný byznys. Často mám před očima začátky. Třeba jak nám v Číně nesedl časový posun, takže jsme se jako dvě trubky ve tři hodiny ráno ládovaly na hotelovém pokoji konzervami tuňáka.

Nějaký zážitek mi v hlavě vyskočí skoro každý den. Dřív mi to vadilo. Celá kapitola pro mě byla hrozně bolestivá a snažila jsem se ji vytěsnit.

Je zajímavé, jak funguje podvědomí. Občas se mi o Kristýně zdá. Někdy přede mnou jen tak stojí a já na ni hrozně křičím. Ani nevím co, asi ze sebe musím dostat naštvání a zklamání. Nedávno jsme se ale zase kamarádily a hned po probuzení jsem bulela.

Nejsem si jistá, co by se stalo, kdybych viděla na telefonu její číslo. Kdyby dala vědět, že si chce promluvit. Ať to vyzní jakkoliv, mám radost, že se jí v životě i ve sportu zase daří. Momentálně jsem ale moc hrdá a raněná na to, abych za ní šla a řekla, že to bude zase v pohodě.

Jana Mensatorová a archiv Markéty Slukové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.