Světák

Josef Macháček

Světák

Oni mi zase vynadají, já vím.

V mém týmu to neradi slyší. Fanoušci, sponzoři a novináři zrovna tak. Sorry, jenže já si nemůžu pomoct. Já prostě ani nechci vyhrát.

Proč teda na Dakar ve svých skoro jednašedesáti lezu? Proč se tam ještě jednou a fakt už naposled budu trmácet? Odpověď je jednodušší, než se zdá. Tady je začátkem ledna zima, tam teplo. Tam se něco děje, tady je to furt stejný. Likvidace vozidel, jíž se teď ve svém běžném životě věnuju, bude zítra ráno stejná jako dneska, ale každej den na Dakaru, to je zkrátka pořádnej odvaz. Jedu si vychutnat tamní atmosféru a jestliže vypadnu třeba hned druhý den, nezhroutím se z toho.

Zase mě nemějte za lempla. Já nic nepodcenil. Čtyřkolku máme vyladěnou a sám jsem fyzicky připravený, co to šlo. Nedávno v Tunisu jsem si ověřil, jestli po zranění zase všechno zvládám a s výsledkem i svým pocitem jsem byl spokojený. Udělal jsem maximum pro to, abych uspěl. Ale jestli mi to nevyjde, nepůjdu se věšet. Vrátím se, řeknu, že jsem holt zase minus milion v českých, a nazdar. Vítězství v závodě pro mě není pupek světa. Už nějakých deset let ostatně vyhlašuju, že jsem závodník-turista a že mě snad nejvíc ze všeho zajímají okolní scenérie na tratích. Rajcuje mě, když se podívám někam, kam se běžně člověk nemá šanci dostat. Ropná pole v Lybii, nové rafinérky v Číně, střed Austrálie. To je pro mě nejvíc.

Všem, co mi fandí a lidem z Barth týmu, slibuju, že pojedu, co to dá, ale hlavně chci Dakar naposledy ve zdraví přežít. Pobavit se a nasbírat další zážitky, jaké si málokdo na tomhle světě dokáže představit. Fakt stojím o jedinou věc, abych dojel. Je mi buřt, jestli první nebo poslední. Možná bych se spíš radši doplácal někde uprostřed, aby to nikoho nezajímalo. Tak jako tak se kdekdo bude pídit po tom, co tam dělá jedenašedesátiletej dědek.

Pardon, jedenašedesátiletej kluk.

Víte, mě neba popularita. Při mém stylu života je nepříjemná. Jsem zvyklý dělat to, co cítím, a když mě někde na hotelích začnou lidi poznávat, jsem nesvůj. Netoužím po tom. Populární lidi musejí podle mě být úplně v řiti. Buď se musejí přetvařovat, nebo skrývat, nic mezi neexistuje. Když jsem v roce 2009 popáté Dakar vyhrál, připadalo mi, že každý druhý v Česku má čtyřkolku a zajímá se o mě. Nemohl jsem se ve svém prostředí pohybovat jen tak, anonymně. To byly samé rozhovory, televize a pak mě všude někdo zdravil a chtěl si povídat.

Já na to fakt nejsem.

Chci mít svůj klid. Popularita je pro zpěváky, pro umělce, aby je angažovali, ale já mám z popularity leda tak hovno. Nebo spíš proježděných třicet táců za cesty do Prahy na rozhovory. Z většiny si své závodění platím sám, sponzoři jsou vesměs spíš kámoši, co po mně hodí padesát tisíc, ať si s nimi dělám, co chci.

A ještě jedna věc mě štve. Že už v tom nejsou emoce, co dřív.

Jak já se vždycky těšil, až budu předávat svůj závodní stroj organizátorům… Teď? Kdyby čtyřkolku předal někdo místo mě, byl bych radši. Letos už jsem si při předávání v Le Havru připadal jak v obchoďáku, kde znám každý regál.

První budka, vyfasujeme si GPS.

Támhle podepíšem papíry.

Teď dostaneme dva iritracky, speciální komunikační zařízení s pořadatelem.

Tady zase zaplatíme kauci… Počkej, proč po mně chceš kartu, když jsem ti posílal peníze předem?
„To musíme.“
„Tak si příště trhni nohou, nic dopředu už posílat nebudu.“

Ještě samolepky. Taaaak, pěkně nalepit. Ciao, signoro comissario! Dobrý?
„No, tady to máš daný blbě, ale budu dělat, že to nevidím. Čau.“

Pořád dokola. Do toho tam u Atlantiku fouká vítr a chčije. Vždycky. Co taky dobrýho může přijít z Anglie, že jo? Fotit se můžeme jen tehdy, když se na dvě sekundy ukáže slunce štěrbinou mezi mraky, jiná šance nebude.

Jen jsme to měli z krku, fláknul jsem se zpátky do auta a od té doby už se nemůžu dočkat, až konečně pojedem závod. Jestli teda za ten měsíc a půl úplně nezapomenu, že mě nějakej Dakar čeká. Když se ještě jezdívalo v Africe, všechno kmitalo, tady je to kvůli přestěhování závodu do Jižní Ameriky strašně zdlouhavé, od odeslání techniky do startu jako by chcíp pes. A nejhorší je, že se vám během té doby nesmí nic stát, aby všechny ty prachy nevyhučely komínem, aniž byste tam vůbec odjeli. Takže nesmíte lyžovat, pomalu se ani hýbat. Jen chodíte do kina a po jiných bezpečných zábavách. I na silnici je třeba dávat si pozor, aby do vás nějakej vocas nevrazil a nehnul vám s krční páteří.

Blé. Rozplizlý období. Ať už nastoupí ten adrenalin. Nervozita těsně před startem. Ta je totiž i po všech těch letech stále stejná. A ta mě baví.

„Ty vole, co bys jezdil do Ameriky, vždyť tuhle kategorii máš i na Dakaru?“

Váš život mohou směrovat různé věty. U mě to byla tahle z úst páně Ivo Kaštana, našeho průkopníka dakarského motocyklového závodění.

„Fakt, jo?“

Začal jsem se víc zajímat.

Všechno prapůvodně začalo už v roce 1996 v Mexiku, kde jsem se byl podívat na závodě Baja 1000 mil. Poprvé jsem tam zahlédl něco, čemu se říká čtyřkolka. Předtím jsem vcelku úspěšně závodil na motorkách, ale kvůli nemocným kolenům jsem musel skončit. Zpřetrhané vazy mi nedovolily pokračovat na úrovni, na jakou bych jinak měl.

Čtyřkolky mě ohromily. Po příletu domů jsem okamžitě seknul s autokrosem, na nějž jsem původně přesedlal, a pořídil si čtyřkolku. S tím, že se budu připravovat na Baja.

No a pak jsem se bavil s Ivem. Za tři roky už jsem stál na startu Dakaru.

Možná vás zajímá, jak jsem se vůbec v šestadevadesátém ocitnul v Mexiku, co? To díky zmíněnému autokrosu. Potkal jsem na něm nějakého pana Plašila, co bydlel v Los Angeles a furt vykládal, jak chce, aby se Baia proti všem těm chevroletům a dalším nadupaným kárám zúčastnila i naše tatra.

Ale on o tom mlel fakt bez přestání, rozebíral všemožné detaily, takže jsem ho jednou utnul a říkám mu: „Víte co, kdy se to jede?“
„V dubnu.“
„Fajn. Dvacátého jsem v LA na letišti, vyzvedněte si mě tam a já se mrknu, jak to vypadá.“

Samozřejmě tam na tom letišti nebyl, blbec, a já neuměl ani žbleptnout anglicky. Ale poradil jsem si. Potkali jsme se, až když jsem si vyřizoval půjčení auta a on mě nechal vyhlásit rozhlasem. Nějak bych to v nejhorším zmáknul i bez něj.

Aby taky ne. Člověk, co v šestaosmdesátém zvládal cesty naloženou obytnou avií mezi Heřmanovým Měštcem a Milánem, si poradit prostě dokáže všude a vždycky. Brennerský průsmyk jsem tehdy dával jako nic. Já byl holt odjakživa světák. Už za tuhého komunismu jsem se tam vydal na profesionální dráhu motocyklového jezdce a vždycky na měsíc vyrážel závodit. Narval jsem tu nebohou sto desítku tisícem litrů nafty a už jsem frčel. A to nebyly silnice jako dneska…

Půlku nafty jsem pak samozřejmě nějak zašmelil, abych měl na cestu zpátky.

Dobrodružství to bylo, ještě než jsem vůbec začal, to když jsem italsky uměl celých deset slov a vyjednával jsem si po telefonu smlouvu. Spojovatel na české poště mi spojil Itálii a já přečetl z papírku: „Bizóňo kontráto perdůe míje důe milijóne líre.“
Chlapík na druhé straně něco říkal, ale já mu samozřejmě nerozuměl ani ň.
„Bizóňo skrivére kontráto.“
To jako aby mi podškrábli smlouvu, co mi tady vytvořili na Autoturistu. Furt dokola jsem to opakoval, až pochopil, že si se mnou moc nepokecá. Ale klaplo to, podepsalo se a já měl slíbeno v přepočtu dva tisíce marek měsíčně jako profesionální jezdec enduro. Chtěli po mě vyhrávat velké závody, tak dobrý jsem býval. Odešel jsem kvůli tomu z reprezentace a vyřídil si veškeré doklady, co byly třeba.

To si nikdo neumí představit, co to bylo za papíry!

Sice jsem Autoturistu, což byla místní zastřešující organizace, z každé výplaty odváděl čtyři stovky marek, nekřesťanskou daň, ale zase mi vyřizovali víza kamkoliv jsem si nahlásil. Chtěl jsem Tunis? Byl Tunis. Jugoslávie? Bez potíží. Nikdo pak už nekontroloval, jestli jsem tam skutečně odjel, jen se podávalo jednoduché hlášení s tím, kolik závodů jsem kde absolvoval.

Poprvé jsem vyrazil jen se sto markami v kapse a výplaty moc dobře nechodily, tak jsem musel přijít na jiný způsob, jak si vydělat na ty čtyři stovky poplatku a navíc něco našetřit.

Začal jsem vozit počítače, což nakonec bylo výdělečné víc než celé závodění. Vlastně asi i víc než kdybych měl plat prezidenta.

Italského.

Však mě to taky stálo vazbu, naštěstí promlčenou převratem. Soudruhům totiž začalo být divné, že jsem si každou cestu z Itálie vozil pro vlastní potřebu tři počítače. Tehdy bral průměrný Čech dva tisíce měsíčně a já ty kompjůtry střílel za tři sta tisíc jeden. Všechno muselo jít přes Bazar, specializovaný obchod, kam se přivedl klient, výrobek se zobchodoval a z brněnské centrály pak přišly na poštu v Heřmanově Městci peníze. Třeba taky šest set tisíc. A to, prosím pěkně, ještě neexistovaly pětitisícovky.

Byly to prachy na deset baráků! Za šedesát tisíc se kupovalo fungl nové auto. Z pořadníku, samozřejmě.

Mojí mámě tam ty astronomické částky vysázeli v tisícovkách každé dva měsíce, co jsem přijel. Ona ten pakl bafla a klepala se celých tři sta metrů naproti přes ulici do spořitelny, kde je zase lifrovala na přepážce uložit. Půl města tak vědělo, co Macháčkům chodí za rance. Postavil jsem za to dům a nakoupil pozemky.

Výtečný kauf byly i videokazety. Maxwellky v balení po dvanácti, v Quelle jste je sehnali za 9,99. Prodával jsem je tady se ziskem šest set až sedm set.

Procent.

Byla to prdel, tyhle časy. A to jsem pak ještě nastoupil v Itálii do firmy Kramit, co dělala motorky. Jen mě za tři měsíce vyhodili kvůli menší klukovině. Zatímco ostatní odešli na oběd, já sedl k telefonu a obtelefonovával svůj domácí harém. Dvě a půl hodiny denně jsem mluvil s Čechama a jim tak za tři měsíce dorazil účet za telefon vyšší než za deset předchozích let dohromady.

Nevyhodili mě na hodinu. Šel jsem na vteřinu.

Přijel šéf v bavoráku a černém kabátě a jen ukázal na bránu. Ven. Odchod. Dva frajeři čapli moje věci a vyrazili mě.

No co. Hned mě vzal Vertemati, jeden z nejlepších výrobců motorek v Evropě, objížděl jsem s nimi závody světového poháru a asistoval hvězdám tamního motoristického světa. Šéf té firmy měl fajn známé, třeba vnučku Mussoliniho a jejího manžela signora Crepaldiho, který vlastnil obchody s Ferrari v Miláně a okolí. Pohyboval jsem se v top vrstvách zdejšího života.

Jenže se závoděním to kvůli mým kolenům stálo víc a víc za prd a do toho doma přišla revoluce. To bylo něco pro mě.

V listopadu to bouchlo a já už měl v prosinci vyrobenou první formu na plasty, co jsem okoukal v Itálii. Načerno mi ji vytvarovali kluci v Tachově za šedesát tisíc. Ta forma běží dodneška, je to holt ještě poctivá řemeslnická práce. Díky ní děláme kostičky na spojování skla a drátěného programu, dodnes jsme vidět všude možně ve výlohách.

Takhle jsem začal podnikat.

Tedy vlastně ne, už rok předtím jsem měl půjčovnu karavanů a přívěsů. Na komunistickou koncesi, povolení městského národního výboru. To tehdy byla jediná obživa povolená soukromě. Na naší zahradě tedy pro všechny ty karavany nebylo k hnutí. Ale vydělávalo to.

Sečteny všechny moje aktivity, někdy v roce 1994 jsem na účtu měl nehorázné peníze. Jenže co jsem začal s autokrosem, za dva a půl roku jsem všechno prozávodil. Ne, že bych spadl až na dno, ale příjemný polštářek na horší časy byl pryč.

Ještě, že existují čtyřkolky.

Někdo prachy vyhází za chlast a cigára, já si za ně radši zajedu Dakar.

Ve zmíněných neřestech se přitom nemusím omezovat, jsem totální abstinent. Zmiňte přede mnou alkohol a já vás budu chtít utlouct. Kouření, drogy, prášky, nic z toho se mě netýká. Nepráškuju ani když mě bolí makovice tak, že umírám.

Jako mladý jsem se samozřejmě vyzkoušel napít, ale zjistil jsem, že je to k ničemu a je mi po tom akorát tak blbě. A hlavně jsem si selským rozumem uvědomil, že tělo není zvyklé každý druhý den odbourávat alkohol. Není to pro něho přirozené. Vydrží to dělat nějaký čas, ale jednoho dne si řekne: „Víš co, já se ti na to můžu vybodnout. Už na tom nemám sílu, balím zbytek jater a jdu…“ Lidi, co chlastají, rychleji stárnou. Pro mě jsou to jen slaboši, co se potřebují dostat do stavu, který jim pomůže vyřešit problémy nebo dodá odvahu na ženský.

Odradil mě už táta, ryzí pivař. Bylo znát, když přišel domů po třech pivech a dvou vodkách. To byla jeho kombinace. Ptal jsem se ho: „Tati, tři dva, co?“ Z něho vám najednou padala moudra. Viděl jsem, jak se člověk chlastem mění. Nazýval jsem to stavem, kdy si nakoupil rozum. Pivo mi od té doby smrdí.

Mě vlastně opilci i nuděj. Jsou směšní. V hospodě vydržím deset minut, protože jejich debaty se nikam neposouvají. Jen se konstatuje, kdo je debil. Ptám se jich, jak můžou vypít deset piv. To potřebují tolik tekutin? Vylemtali by takhle pět litrů vody, kdybych je před ně postavil? Mají takovou žízeň? Nechápu to. Stejně tak kouření. To je jen aby se zabil čas, aby bylo něco v ruce. Pro mě to je činnost, kterou nepochopím nikdy. Na co do sebe rvát nějaký kouř? Smrdí to jak kráva, musíte se starat o zapalovač… Ne, díky. Proč se ti blázni nejdou radši nadýchat nad otevřený oheň?

Prej to není ono.

Jasně, taky jsem si v sedmé třídě koupil Lipy bez filtru, potáhl, zadrmolil na jeden nádech, že správný kuřák musí říct deset slov, než vypustí z pusy kouř a samozřejmě mi mezi tím všechno z pusy uteklo. Tím jsem skončil.

Zažil jsem, jak v Itálii přišli o místo lidi, kteří se dvakrát v restauraci připili. Ne zřídili jako u nás do němoty, jen občerstvili nad rámec. Zatímco u nás je ten, kdo se zrumpluje, druhý den v partě populární a vypráví, jak se zeblil, co všechno rozbil a kde spal, v Itálii se i lehké opilství bere jako slabost. Jakmile se to o vás zaměstnavatel dozví, nemůžete vykonávat vedoucí funkci, protože je evidentní, že se nedokážete ovládat. Jestliže neuhlídáte množství alkoholu, jak chcete řešit krizové situace? Nazdar, odchod.

Italové chlastají dost, ale vědí, co si mohou dovolit. Proto můžou s jedním vínkem řídit.

Za svou vitalitu vděčím právě svému vztahu k alkoholu a dalším zvěrstvům. Protože svoje tělo tímhle způsobem pravidelně nehuntuju, můžu i ve svém věku blbnout. Nepil jsem po večerech ani na Dakru, když to tam ještě bývalo družnější.

Závislost jsem si vypěstoval jen na závodění. Tomu odolat nedokážu. A že taky pěkně leze do peněz. Co jsem prodal firmu, řekl jsem si, že prozávodím jen určitá procenta, abych se nedostal tam, co tehdy v šestadevadesátém kvůli autokrosu.

Za čtyři roky byla všechna fuč.

Kdyby někdo chtěl adekvátně vyčíslit, co jsem dostal zpátky, nenašel by nic hmatatelného. Nejlepší jsou fakt jen ty zážitky.

Takhle… Měl jsem i roky, kdy jsem byl ziskový. Stavěl jsem čtyřkolky pro Maďary, Poláky i Čechy a i po nákladech na Dakar jsem skončil rok třeba sedm set tisíc plus. Musel jsem ale vyhrávat a zájemci museli chodit. Čtyřkolku s TDM motorem jsem vypiplal luxusně, sestrojil jsem ideální mašinu, co všechny předčila. Byly to rychlé, zábavné stroje, na nichž se chtěl každý svézt.

Pak mi tuhle kategorii zrušili. Dvojválce už se nesmí používat. Na jednoválcích ale není výdělek, to si každý postaví sám, takže se závodění zase stalo prodělečným. Těžce.

Tenhle obor je v podstatě jen prestižní záležitost pro sponzory a já jako závodník sloužím jen jako nosič reklamy, který se snaží uspět, být co nejvíc vepředu. Představte si pyramidu billboardů, kde je ten nahoře jediný vidět. Vy se snažíte dostat svůj stroj právě tam. Dalších deset se totiž ztrácí v mlze a ti ostatní jsou v podzemí. Neviditelní.

Já mohl celé roky závodit jen proto, že jsem měl úspěšnou firmu na nebezpečné odpady a vydělával dobré peníze, z nichž jsem zvládl svůj koníček financovat. Netrpěla rodina ani jiné potřeby. Už taky ale nejsem takový blázen, co dřív. Nemám energii, abych se po šedesátce znova škrábal nahoru, takže jsem stopnul hrátky s buggynou a vrátil se ke čtyřkolkám, co jsou šestkrát levnější. Moje pravá ruka v současném podnikání mi i tak vyčítá, proč jedem na další Dakar, proč radši neudělám novou střechu na firmě, což by bylo lepší a bylo by to vidět.

Když já radši vyhodím milion a půl abych se mohl čtvrtý den vybourat…

To je právě ono, Dakar vám ani nezaručí, že si těch šestnáct dní opravdu užijete!

Stejně jsem ale hrdý, že to pořád dávám. Ona to vážně není prdel. Tam v té tramtárii je buď vedro ke chcípnutí nebo zima jak na polární točně, jindy zase nadmořská výška, v níž funí i motor, natož pak vy. Je to jako šest set kilometrů v serpentýnách, žádná dálnice do Mnichova. Navíc pro nás neznamená finito ani dojetí etapy. To spíš všechno teprve začíná. Dostanete road book na další den a studuj, kamaráde. Do toho máte v dezolátním stavu stroj i tělo. Sportovci, co doběhnou na stadion a lítají okolo s vlajkou, vědí, že to pro ně skončilo. Pro nás to nekončí ani na cílové rampě, když už ji tedy dosáhneme. Musíme narychlo zařídit odvoz techniky, dostat ji na loď a zabezpečit plno dalších věcí. Vůbec si nemáme čas vychutnat úspěch, tahle možnost nastane až nějaký druhý třetí den po dosažení cíle, a to už není takové.

A když už si to na tu cílovou rampu teda celí říční dodrandíte a aspoň tam chcete na chvíli vydechnout, za půl minuty vás po pár fotkách vyhoděj, abyste tam neotravovali. V jiných sportech se vítězové prsí se šampaňským a nás ženou pryč, protože následuje proud dalších, co se chtějí ve finiši blejsknout.

Dřív býval Dakar o tom, jestli nějaká technika dokáže překonat úskalí pouště. Vymýšlely se různé zlepšováky, bylo to vzrůšo. Díky vývoji technologií už ale ani tohle dneska pro žádný stroj není problém, tak se jede na rychlost a na překonání extra krutých podmínek. Stroje samy o sobě jsou tak dokonalé, že je poušť nemůže zastavit. Dřív se jezdívaly i devítisetkilometrové etapy, dnes, aby nemuseli motocyklisti tankovat, už měří třeba jen dvě stě padesát kiláků, pak máte sto osmdesát neutralizace po silnicích, pak zase sto osmdesát závod a říká se, že je etapa dlouhá pět set deset kilometrů.

Houby.

A to je v tom ještě sto kilometrů s omezením rychlosti, takže se závodí jen nějakých tři sta kiláků. Je to fakt úplně jiné, než bývalo. Ztratila se ta ryzí chlapeckost. Dost toho změnil rok 2008, kdy nám kvůli teroristickým hrozbám pár dní před startem oznámili, ať se rychle rozjedeme domů a hlavně se nezastavujeme v Lisabonu, že i tam by se mohlo něco semlít. Předtím jsme přitom jezdili přes země jako Niger nebo Libye, což bylo samo o sobě o hubu. Sám jsem asi dvakrát na horizontu zahlédl takové divné siluety. Džípy a lidi s dlouhými zbraněmi, tak jsem radši změnil trasu, než abych jim lezl do spárů. Ztratit rok života, než za mě někdo vysolí výkupné, se mi úplně nechtělo.

Jenže zároveň mi tohle napětí chybí. Hlásím se proto na ty největší šílenosti, kde se jen dá. Budu stát mezi prvními, pokud by se někdy jel závod kolem světa. Věřím si jako konstruktér a jako člověka mě láká jízda v nekonečné přírodě, kde se mění ráz krajiny i počasí. Takhle nějak to vypadalo třeba na závodě Petrohrad – Peking, který jsem samozřejmě absolvoval. Za těch deset tisíc kilometrů překonáváte řeky, pouště, časová pásma, pohoří, rokliny… Prostě všechno. To mě baví. Navíc zrovna tenhle závod organizuje mafie, takže víte, že ve vesnicích za Uralem, jimiž projíždíte, se vám nemůže absolutně nic stát, nikdo vás neunese nebo nepřepadne.

To by totiž pak vesnice už moc dlouho neexistovala. Věřte mi, byli by schopni ji vypálit.

Tuhle zvířeckost už v Dakaru nenajdete. Dnes je to v první řadě podnik založený na tom, kolik lidí ho sleduje a do kolika států se prodají vysílací práva. Závodníci nikoho moc nezajímají.

Mě ale stejně baví tam být. Dokázat si, že tolik dní v tak nelehkých podmínkách dokážu ještě zmáknout.

A je to fuška, ne že ne. Říkají mi sice, že když může jezdit Jarda Hošek ve dvaasedmdesáti autokros nebo Pepa Váňa po šedesátce dostihy, že vlastně zase nejsem tak výjimečný, ale na to já odpovídám: Vy volové, oni oba dělají sprintové závody. To když se nafetuju práškama, těch patnáct minut vydržím, i kdybych nechtěl. Já jedu šestnáct dní na druhým konci světa! A musím se o všechno starat.

Každé ráno musím rozlámaný vstát a zase devět hodin v kuse držet řídítka.

Nikdy v životě nemáte nic jistého. Nikdy. Uvědomil jsem si to nejvíc, když se jednou stal mužem roku nějaký Martin Zach. Jeden den byl krásný, silný, ženský mu ležely u nohou a druhý den skončil po skoku do bazénu na vozíku.

Hranice mezi absolutním vrcholem a dnem je strašně tenounká.

Moc dobře vím, že sám se mám taky krásně a riskuju úplně zbytečně. I kdyby nic jiného, vystavuju tělo v nelidských podmínkách rychlosti, na jakou není stavěné. Jedna věc je řídit rychle na silnici, kde to má systém a víte, kam jedete, a druhá někde v pytli, kde další metry před sebou jen tušíte a můžete každou chvíli skončit v kotrmelcích.

Však si ještě živě pamatuju svůj karambol z minulého Dakaru, ten největší mé kariéry. To vám byla obrovská rána. Rychlý, nekontrolovatelný pád. Jsou pády, kdy čtyřkolka dostane smyk a člověk má čas reagovat a rozmyslet si, jestli na ní zůstane, nebo vyskočí, takových už jsem absolvoval plno. Tohle ale bylo jiné. Čtyřkolka se zlomila a praštila se mnou o zem nečekaně při velké rychlosti. Dodnes jsem překvapený, co se stalo, nenašel jsem příčinu.

Upřímně, měl jsem kliku jako hrom.

Když dvě minuty lezete po zemi a nevíte, co se s vámi děje, značí to pořádnou šlupku. První vteřinu jsem jen čekal, jestli mě čtyřkolka přiklopí nebo mi třeba rozdrtí hlavu, protože mi bylo jasné, že letí vzduchem někde nade mnou. Tohle nedopadne dobře, problesklo mi.

Nakonec všechno dopadlo nejlíp, jak v dané situaci mohlo. Jenže hned druhý den jsem měl další věc. Jak na tom umím jezdit, tak jsem udělal začátečnickou chybu, přesypal se z koleje do koleje a vyhodilo mě to z tratě. Ty idiote, nadával jsem si.

Nejhorší je, když si myslíte, jací jste suveréni. Kdykoliv, v čemkoliv. Nikdy přitom nesmíte povolit v soustředění. V motoristických závodech to platí bezvýhradně. Ostražitost můžete ztratit až když slezete ze sedla. Největší průšvihy se proto stávají těsně před koncem, kdy ji člověk ztratí, protože si myslí, že už je v cíli.

Ty starej blázne, máš to ještě za potřebí, ptal jsem se sám sebe loni, když mi ten obří karambol naznačil, že už bych se na to měl vybodnout. Že příště mě může potkat něco horšího. S letošním dlouhým zraněním jsem měl tuplem pochyby, jestli se vůbec ještě nahodím. Ale pak jsem si odjel zkušebně Maďarsko a Tunis a viděl tam ty o třicet let mladší zdechliny, jak se sebou bojují v tom terénu… Tak já to ještě jednou dám.

Ale jestli mě náhodou uvidíte prvního v cíli, dělejte, že jste si ničeho nevšimli.

Jana Mensatorová a BARTH Racing

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.