Sto třicet milionů

Luboš Kalouda

Sto třicet milionů

Plakát Pavla Nedvěda a znaky Juventusu Turín a Zbrojovky Brno.

Každé ráno jsem se coby dospívající fotbalista ze Šaratic probouzel s pohledem na stěnu, na níž mi visely tyhle tři konkrétní cíle.

Na Zbrojovku mě jako dítě vzal táta. Bouřící tribuny Lužánek a dění dole na hřišti mi natolik učarovaly, že od té chvíle neexistovalo nic, čemu bych se chtěl věnovat víc než fotbalu. A hrát za Brno.

Pavla Nedvěda jsem začal vnímat v souvislosti se stříbrným Eurem 96 jako hráče, který mi byl z té úžasné sestavy nejblíž. Protože nastupoval ve středu zálohy jako já, tím, jakým způsobem hrál, i vyloženě vydřenou kariérou, která ho vynesla až ke Zlatému míči. Řekl jsem si, že jednou chci být jako on. Ne kvůli slávě. Kvůli tomu, abych mohl inspirovat další generaci mladých kluků s balonem tak, jako to Pavel přirozeně dělal směrem k té mojí. Abych ukázal, že i ze skromných podmínek z vesnice se dá dostat až na vrchol.

Na Pavlovi se mi líbilo, že kopal oběma nohama, k čemuž mě odmala vedl můj táta. Stejně jako Pavel jsem rád zakončoval z dálky, po trénincích jsem si vyskládal míče na velké vápno a pral to tam. Padesátkrát levou, padesátkrát pravou. Získával jsem sebevědomí pro to zkoušet to samé v zápasech. Dávat góly jako Pavel.

Juventus byl mým snem samozřejmě také kvůli němu. Zajímalo mě cokoliv, co jsem o tom klubu našel, postupně jsem si uvědomil, že se mi líbí i Itálie jako taková, místní životní styl, jazyk, jídlo. K černobílému logu se zlatým pruhem jsem se upnul. Přesně jsem věděl, kam mířím.

Když jsem na podzim 2007, v době po stříbrném mistrovství světa do dvaceti let a ve chvílích, kdy se mi dařilo v áčku Zbrojovky, slyšel v telefonu od svého tehdejšího manažera pana Ziky, že o mě má Juventus zájem, bylo to pro mě něco jako splněný sen. Tímhle jsem od patnácti žil. Byl jsem k téhle myšlence celé dospívání natolik upnutý, že jsem vnitřně věřil, že se jednou stane skutečností.

Jo. Má smysl něčemu věřit, blesklo mi jen hlavou.

V zimě jsem byl povolaný i do dospělé reprezentace a na srazu se se mnou dal do řeči Zdeněk Grygera, další Čech, který tehdy za Juventus hrál. Říkal, že v Turíně o mně mluví a že mám s přestupem na devadesát procent počítat. A že když nevyjde teď, tak na jaře určitě. Že mě srovnávají s Grande Paolem a vědí, z jakých poměrů jsem vzešel, jak jsem vychovaný, jak jsem se v osmnácti popral s dlouhým zraněním…

Pověděl mi to před zápasem, v němž mě potom vyhlásili nejlepším hráčem. Tak moc mě nabudil. Jednalo se sice o neoficiální utkání, ale to mi vůbec nevadilo.

Nečekal jsem, že to bude můj jediný start za reprezentační áčko. Že to bude naposledy, co jsem se kdy téhle úrovni vůbec přiblížil.

Asi by se slušelo poděkovat Davidovi Limberskému. To jeho zaváhání mi pomohla k zážitku, na jaký se vzpomíná celý život.

Davida si jako sportovce vážím, považuju ho za jednoho z nejvýznamnějších fotbalistů naší ligy, ale tehdy na podzim 2007, když hrál za Spartu, neměl den. Dal jsem přes něho dva góly. Jednou mi namazal, podruhé ve vzájemném souboji uklouznul a já měl pokaždé prostor a čas vystřelit.

Na tenhle zápas se v Brně dlouho vzpomínalo, Spartu jsme porazili poprvé po deseti letech. A to jsme ještě dva dny před tím měli setkání s fanoušky, kteří na tuhle bilanci upozorňovali. Já mladý kluk plný elánu jsem prohlásil, že už by bylo na čase ji změnit.

Nakonec jsem k tomuto památnému vítězství výrazně přispěl.

Celé mužstvo podalo heroický výkon, v kariéře jsem moc takových zápasů nezažil. Zbrojovka měla výtečnou sestavu, k ikonám klubu jako Tomáš Polách, Honza Trousil nebo Patrik Siegl jsme se přidali my mladí, v záloze jsme hráli s Markem Střeštíkem a Mario Holkem a svojí energií jsme starším klukům pomáhali. My byli nažhavení, staří měli zkušenosti, dávali nám skvělé balony a dohromady z toho vzniknul perfektní mix. Sice jsme od nich zpočátku dostávali čočku, ale člověk si alespoň zvyknul, že musí dodržovat určitá pravidla.

A přestože zápisné činilo asi dvojnásobek mého tehdejšího platu, zkrátka jsem ho donesl. I když jsem si na něho musel půjčit od rodičů.

Veteráni postupně zjistili, že jsme pro tým užiteční, že i díky nám mají prémie za výhry a hrají o pohárové pozice, a začali nás brát. Dávali jsme góly, rozhodovali jsme zápasy. Sbírali jsme Brnu body a sami sebe prodávali.

Tak přesně by to mělo být.

Ne že někdo do třiadvaceti dá tři góly v lize, naskakuje na pár minut a myslí si, jaký není fotbalista. Takových běhá po světě mraky. Kdo se chce z Česka dostat výš, musí hrát klíčovou roli ve výsledcích, ne být jenom součást týmu. Sám jsem to měl takhle nastavené odjakživa. Že chci být ten, kdo dělá rozdíl, ať už hraju kdekoliv. Ostatně, podívejte se na evropské týmy. Tam dostávají stěžejní úlohu dvacetiletí kluci.

My s Markem a Mariem chytili v Brně ideální dobu, byli jsme vidět, tvořili jsme osu sestavy. Pomohli jsme k tomu, že jsme porazili Spartu i Slavii, což tehdy v lize znamenalo nejvíc. Jezdili se na nás dívat skauti ze světových klubů a scházely se nám zajímavé nabídky.

Připadalo mi, že před sebou mám báječnou kariéru.

Zvládl jsem se vypořádat i s přetrženým křížovým vazem v koleni, kvůli čemuž jsem na rok vypadl z mládežnických reprezentací. Neabsolvoval jsem ani Euro do 19 let, na němž kluci vybojovali postup na následné dvacítky do Kanady. Na ně jsem odjel se štěstím, protože Marek Jungr, tehdy klíčový hráč výběru na mé pozici, si krátce před turnajem zlomil kotník. Seděl jsem v kabině, bylo mi ho líto, ale zároveň jsem si řekl, že tohle je jedinečná šance, která mi může pomoct. A že ji nesmím pustit.

Na šampionátu jsme zažili něco neskutečného. Došli jsme až do finále proti Argentině a já cítil, že svými výkony jsem se o to zasloužil. Loučili jsme se s klukama s tím, že teď musíme tenhle úspěch potvrdit v dospělém fotbale, bez něho jsou totiž mládežnická ocenění zbytečná.

Hned nástup do Brna mi to ukázal.

Kvůli mistrovství jsem začínal v áčku skoro bez přípravy a hlavně bez volna na odpočinek a zpočátku se nám moc nedařilo. Výsledky se vyvinuly tak, že jsme od vedení dostali nůž a krk. Během týdne nás čekaly tři zápasy, s Budějovicemi liga a pohár a liga s Bohemkou. Měli jsme dané, že pokud všechny nevyhrajeme, skončí trenér Uličný.

S Budějovicemi jsem dal svůj první ligový gól.

V poháru další.

S Bohemkou znova.

Třikrát jsme skutečně vyhráli a všechno se otočilo. Pro tým i pro mě osobně. Právě tehdy se objevil zájem Juventusu.

Celou zimní pauzu se následně neřešilo nic jiného než Kalouda. Každý druhý den se v novinách rozebíralo, jestli odejdu, kam a za kolik. Starší kluci z toho měli srandu, ale postupně už mi taková pozornost byla nepříjemná. Šli jsme třeba do autobusu před odjezdem na trénink a já sotva vstoupil, trenéři na předních sedačkách teatrálně zahodili Sport, že už to nechtějí číst.

Já sám jsem se přitom chtěl soustředit jen na fotbal. Přál jsem si jediné, ať už je nejistotě konec. Ať už mám jasno, kde budu dál hrát. Představoval jsem si, jak mě koupí Juventus a nechá mě ještě dohrát jaro ve Zbrojovce. To byl scénář, který by mi přišel ideální.

Brněnské vedení však prohlásilo, že nehodlá rozprodávat kádr. A vzhledem k velkému zájmu o mě, si určili hranici sto milionů korun. Kdo je nedá, s tím se nebudou o přestupu bavit.

Tolik nebyl ochotný do mě investovat ani Juventus, což jsem chápal. Svým způsobem jsem byl rád, že už bude klid a sotva se uzavřelo evropské přestupové okno, já se upnul k jedinému. Mít skvělé jaro, abych mohl odejít v létě. Moje výkony totiž byly zpočátku ovlivněné předchozími spekulacemi a chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal. Až ve třetím jarním zápase v Teplicích jsem nahrál na gól při výhře 1:0 a měl pocit, že už se zase přibližuju úrovni, na níž jsem chtěl hrát. Že jsem se začal zvedat.

Do toho mi zazvonil mobil.

Odjížděl jsem od baráku a na displeji telefonu se objevilo jméno Pavla Ziky, mého manažera.

„Luboši, kde jsi?“
„V autě, na cestě.“
„Tak na chvíli zastav.“

Poslechl jsem.

„Máme na tebe nabídku z CSKA Moskva, jsou ochotní za tebe ty peníze dát.“

Neodpovídal jsem. Nevěděl jsem, co na tohle říct. Já přece chci do Juventusu. Já chci se Zbrojovkou dojet sezonu, honilo se mi hlavou. Když o CSKA slyšela manželka, která jela se mnou, rozplakala se. S takovým vývojem jsme vůbec nepočítali, mým cílem byl Západ.

Upřímně, Rusko jsem tehdy nepovažoval za bůhvíjak super angažmá. Ano, bylo už na vzestupu, Jirka Jarošík, který tam hrál, mi potvrdil, že kluby si mohou dovolit skvělé zázemí a o hráče je postaráno, že konkrétně v CSKA jsou výteční fotbalisté a cílem jsou vždycky poháry.

Ale co je to platné, mě nelákala tahle země ani liga.

Ve dvaceti jsem neměl takové koule, abych všechno stopnul a prohlásil, že nikam nejdu.

Chtěl jsem zůstat na očích, snažit se prosadit v národním týmu a o Rusku se u nás vůbec nemluvilo. Žádní Rusové nehráli v top evropských klubech. Jediné, co jsem se zas a znovu doslechl, bylo, že se tam dají vydělat krásné peníze. Nikdo se nebavil o tom, jaký fotbal se tam hraje a jak funguje práce s mladými. Navíc zrovna začínala sezona, nestihl bych přípravu s týmem a měl bych tak sakra těžké se prosadit do kádru.

Zkrátka kromě peněz žádná evidentní pozitiva.

Zbývaly dva týdny do konce východního přestupového okna. Času bylo málo. Musel jsem se rozhodnout. Klub i manažer mohli říct, ať se na to vykašleme, že tohle není přestup vhodný pro mě v mé situaci.

Neřekli to.

Místo toho jsem slyšel, že by mě sice dál rádi měli ve Zbrojovce, ale kdyby se mi, nedej bože, stalo nějaké zranění, do konce života bych si vyčítal, že jsem takovouhle možnost nevyužil. Žádnou podobnou nabídku už bych nemusel nikdy dostat.

Sám jsem ve dvaceti neměl takové koule, abych všechno stopnul a prohlásil, že nikam nejdu. Že nevydělám klubu sto třicet milionů v tehdejším kursu eura. Že mým snem je Juventus a chci dál zůstat v Brně, kde mě mají lidi rádi.

Ve městě tehdy ještě nebyl tak v kursu hokej, Zbrojovka měla projekt na nový stadion a hrála o poháry a já si řekl, že tohle je možnost, jak klubu pomoct. Jak mu vydělat velké peníze, které může investovat. Fajn, udělám to pro Brno, abych se sem třeba jednou mohl vrátit, ideálně na ten nový stadion. Nevěděl jsem, co mě v Rusku čeká, ale měl jsem pocit, že když nabídku CSKA vezmu, nikdo mi nebude zazlívat odchod, protože jsem klubu pomohl.

V Rusku přece jen budu trénovat na vyšší úrovni a kolem mě budou top hráči. Akinfejev, bratři Berezutští nebo Ignaševič, to jsou jména, která minimálně v ruském fotbale něco znamenají. Když se zadaří, budu hrát evropské poháry. A co se týče platu, ten byl skutečně několikanásobně vyšší, než jsem měl v Brně.

Právě tohle uvažování ale bylo z principu úplně špatné, což ale vím až dnes.

Zájem Juventusu se totiž nespojoval s žádnou konkrétní částkou, jíž bych dostával, přesto jsem dělal, co jsem mohl, abych tam přestoupil. To bylo správně. Ve finále bych si tam mohl jednou vydělat tisíckrát tolik, co v Rusku, ale primárně jsem se o peníze vůbec nestaral. Mířil jsem tam, protože mi šlo o něco víc.

Místo toho jsem odcházel někam, kde jsem řešil, jakou mám smlouvu, ne, jestli budu moci hrát a dál se herně rozvíjet. A okolí mě neustále utvrzovalo, že tak to je správně. Že je přece senzační jít tam, kde mám možnost se zabezpečit.

Podepsal jsem transfer.

Můj první dojem z Ruska byl hrozný. A to jsem doletěl do hlavního města v roce 2008. Ze Šerementěva jsme se s manažerem tři hodiny sunuli ukrutnou zácpou a já tak mohl nerušeně sledovat řady paneláků okolo silnice, rozkopané cesty, šílenou techniku, s níž tam místní pracovali, a slátaniny jednu přes druhou. Březen v Rusku je ještě škaredý, všude bylo bláto a šedivé tóny prostupovaly úplně vším.

Dojeli jsme na CSKA a můj pocit se ještě prohloubil. Klub, který utratil sto třicet milionů korun za mě, mladého kluka ze Šaratic, měl kanceláře ve staré budově. Neudělalo to na mě úplně dobrý dojem. Všechno staré, oprýskané, rezavé.

Kam jsem se to dostal?

Takhle: Místní lidé se ke mně od počátku chovali pěkně a i Moskva za hezčího počasí postupně vypadala trochu příjemněji. Přestože v ní podle mého nejde žít déle než tři čtyři roky, aniž by vás nesemlelo místní megalomanství a shon. Když víte kam jít, jsou v ní i hezká místa. I jazyk a azbuku, již jsem zpočátku nechápal, jsem se postupně naučil tak, že se díky tomu dnes rusky domluvím při každé příležitosti. A vlastně všude po světě.

Trenér si mě pozval a ukázal mi tabulku s rozestavením jedenáctky. Prý ať mu ukážu, kde by se mi líbilo hrát.

Po sportovní stránce však můj velký zahraniční přestup odstartoval špatně a pokračoval čím dál hůř.

Začalo to už v kanceláři trenéra na báze v tréninkovém centru. CSKA tehdy vedl legendární Valerij Gazajev, to jméno jsem znal i já. Pozval si mě k sobě a ukázal mi tabulku s rozestavením jedenáctky. Prý ať mu ukážu, kde by se mi líbilo hrát, kde by mi to nejvíc sedělo. Aniž bych si o sobě myslel něco, co nejsem, přece jen jsem přišel za ohromné peníze a zajímaly se o mě velké evropské kluby, navíc jsem za sebou měl nedávný světový mládežnický úspěch. A on neví, co si koupil za hráče?

Postupem času jsem zjistil, že stejným způsobem přivedli tři další kluky, Turka, Poláka a Brazilce. Všechny v podobném věku a za podobné peníze jako mě. Jednoho jako druhého nás dávali hrát jen do juniorky a do zápasů áčka občas někoho pouštěli tu na pět, tu na tři minuty.

Já za úvodní půlrok dostal v prvním týmu šanci na přesně jednu minutu.

Ale nebudu nikomu křivdit, už při podpisu smlouvy jsem s takovým vývojem trochu počítal. Věděl jsem, že jdu do klubu s obřími možnostmi a spoustou hráčů. Neodcházel jsem z Brna s tím, že si ze mě někdo sedne na zadek. Přesto mám pocit, že v Juventusu nebo jakékoliv další špičkové organizaci by mé začleňování do kádru probíhalo daleko promyšleněji.

Obecně platilo, že jsem se s áčkem ani nepřipravoval na zápasy a nejezdil s ním. Automaticky jsem chodil hrát za juniorku na příšernou umělou trávu.

Příšernou.

Když se na ní trénuje přes zimu, má to smysl, jenže my na ní hráli neustále, navíc to byla ta snad úplně nejhorší technologie, co existovala. Zátěž na klouby a úpony úplně devastující. Moje přirozené přesvědčení však velelo, abych i tam hrál nadoraz a ukázal, co umím a jak makám. Sice za mnou tedy chodili trenéři a chválili mě, že jsem moloděc, ale áčku jsem se nepřiblížil ani o metr. Moc dobře jsem věděl, že tímhle způsobem bude moje výkonnost stagnovat, že si ničím kariéru i zdraví.

V létě mě chtěl vykoupit španělský Santander, což bych okamžitě bral. Byli ochotní dát stejné peníze co za mě CSKA zaplatilo, ale to řeklo, že mě neprodá.

Já se svým nastavením jsem si řekl, že to tak má být. Že přece nebudu při první příležitosti utíkat, že nejdřív musím ukázat, co umím, a až pak můžu chtít nějaký další přestup. Neurazil jsem se, že mi Španělsko nevyšlo. Dupnul jsem do toho ještě víc.

V létě potom přišla moje velká chvíle. Konečně jsem nastoupil za áčko, ačkoliv se jednalo jen o pohárový zápas. Obrovsky jsem se těšil a hned na začátku se mi povedly dvě akce. Nejdřív výborný centr, z něhož málem padl gól, pak rychlá nahrávka, která vedla k naší šanci. Jo, to půjde, říkal jsem si.

Potom mě ve dvanácté minutě píchlo v tříslech. Udělal jsem další pohyb a znovu. Hned mi bylo jasné, že buď to budu rvát přes sílu a tříslo si utrhnu, nebo se připravím o šanci, na níž jsem tak dlouho čekal.

Ukázal jsem směrem ke střídače mlýnek.

Tříslo jsem stejně už měl přetrhnuté, musel jsem na operaci do Německa a dával jsem se do kupy mnohem déle, než je u takových zranění běžné. Pořád mě to šíleně bolelo, nemohl jsem pořádně vystřelit ani se rozběhnout. Než mi pomohl jeden léčitel z Hradce, do zimy jsem nehrál. Samozřejmě, že na mě v takovém případě i spoluhráči koukali trochu přes prsty. Nepřicházelo v úvahu, že bych měl šanci se po takové pauze prosadit. Nebyl jsem Tomáš Rosický, abych dokázal po dlouhém zranění začít tam, kde jsem skončil. Zároveň jsem už odmítal jít znova k juniorce, chtěl jsem hrát někde, kde to bude mít smysl.

Cítil jsem, že ve dvaadvaceti je potřeba se už někde konečně pořádně nastartovat.

Brněnské Zbrojovce, která si právem dělala ambice na přední příčky české ligy, jsem na začátku roku 2008 vydělal sto třicet milionů korun. Když jsem se tam v létě 2009 chtěl vrátit, sportovně byl klub už na takové úrovni, že mi v CSKA řekli, že to pro mě není optimální varianta. Že jestli se chci ještě z hostování vrátit, mám jít někam, kde se hraje o poháry, ne do týmu, co bude mít co dělat s udržením ligy.

Od agenta jsem přitom dostal jediné dvě možnosti. Zbrojovku a Spartu.

Tehdy, právě v tuhle chvíli, jsem potřeboval pomoc. Potřeboval jsem, aby mě manažer udal někam, kde se budu moct rozehrát po zranění a zároveň půjde o klub s perspektivou. Jenže zatímco rok předtím o mě stála půlka Evropy, najednou se nenašel nikdo, kdo by mě chtěl.

Nikdo.

Neočekával jsem, že si kluka, co rok nehrál nebo se plácal v juniorce, z fleku vezme Barcelona, ale nějaký tým okol šestého místa z Nizozemska nebo Belgie, by pro mě měl význam. Před svým zraněním jsem měl nabídku třeba ze Sampdorie Janov, to by byl přesně tým, do jakého jsem měl jít. Jenže všechno bylo jinak. Když jsem byl žádaný a ti okolo ze mě měli pěkné peníze, plácali mě po zádech. Když jsem ale potřeboval, aby mi agent našel něco, co by pro mě v dané situaci bylo sportovně ideální, čekal jsem marně.

Dostal jsem před sebe dva kluby, z nichž jeden jako druhý pro mě nebyly správné řešení. V Brně už se neusilovalo o poháry a i CSKA mi ho nedoporučovalo, Sparta zase vážně není místo, kam se může jít člověk rozehrávat. Nebyl jsem ve stavu, abych takový tým táhnul, přitom ambice tu byly tradičně nejvyšší. Každý člen mužstva musel být platný. Navíc pro mě jako Brňáka to ani nebyla úplně srdeční záležitost.

Přiznávám, nejvíc ze všeho jsem přemýšlel o možnosti, že zůstanu v CSKA, nakonec jsem se nechal přesvědčit k přesunu na Letnou.

Už po přípravě jsem věděl, že začnu ze střídačky. Ve třetím předkole Ligy mistrů proti Panathinaikosu jsem šel na hřiště po pětasedmdesáti minutách a hned jsem dal gól na 3:1, v tu chvíli velmi důležitý. Zalila mě obrovská euforie, že jsem zpátky. Někteří brněnští fanoušci mi dodnes předhazují, že jsem potom líbal znak Sparty na dresu, což je nesmysl. Jen jsem slavil tak, že jsem si ukazoval na hlavu a bušil na srdce, jako že jsem se vykašlal na prachy a rozumem i srdcem jsem zvolil lepší fotbalovou cestu než sedět v CSKA na střídačce nebo tribuně.

Další týden ve druhém zápase v Aténách jsem mohl být za ještě většího hrdinu, protože za stavu 2:0 pro domácí jsem zase jako střídající hráč měl na noze postupovou trefu. Pravačkou jsem z jasné pozice ranou na zadní tyč minul. Z protiútoku jsme dostali třetí gól a byl konec.

Dál to ve Spartě pokračovalo zvláštně. Někdy jsem hrál, v lize i Evropské lize, někdy ne, klíč jsem v tom nenašel. Spíš jsem se nemohl ničemu divit, protože nás bylo v záloze devět a já jediný s ročním hostováním bez opce. Ostatní kluci byli dobří a já, abych dostal přednost, musel být dvakrát tak dobrý, což jsem ve svém tehdejším stavu nezvládal. Góly jsem dával jen v poháru, v lize žádný, navíc jsem si v zimě utrhnul i druhé tříslo a jaro strávil v druholigovém béčku, které hrálo o sestup. Nepodával jsem tam výkony, jaké se čekaly. Byla na mě upnutá velká pozornost a mně se těžko zase znova na takové úrovni dokazovalo, že na to mám, protože jsem věděl, že stejně nezůstanu. I když o mě Sparta měla zájem i dál a seděli jsme s panem Chovancem nad možným prodloužením smlouvy, odmítl jsem. Nabízeli mi podmínky, které samozřejmě nebyly vůbec špatné, ale jestli si dobře pamatuju, šlo zhruba o třetinu toho, co jsem měl v Rusku.

A já zase řešil věci, které mě odváděly od podstaty.

Přišlo mi, že jsem doteď pořádně nehrál, tak proč by to od nové sezony mělo být jinak. Neviděl jsem význam v tom, abych zůstával. To se radši pokusím konečně prosadit v CSKA, říkal jsem si. Pořád se mi nechtělo ho opouštět s tím, že jsem neuspěl na plné čáře.

Jakmile jsem se ale do Moskvy vrátil, zjistil jsem, že šance na první tým je pro mě prakticky nulová.

Měl jsem možnost odejít do Brightonu, který dnes hraje Premier League, ale tehdy byl ve třetí lize, což mi připadalo jako moc velký sešup. Druhou možností byla Astrachaň z druhé ruské ligy, tu prosazovali v CSKA, prý aby mě měli na očích.

Souhlasil jsem.

Čekalo mě možná oproti očekávání jedno z těch lepších období. Tým měl překvapivě skvělou úroveň, sedli jsme si se spoluhráči, dařilo se mi a trenér mě chválil do novin, že jsem nedoceněný hráč, že jsem jen v CSKA nedostal šanci, jakou si zasloužím. Klub vždycky končíval na konci tabulky a my se najednou drželi v její polovině, což bylo všemi hodnocené jako úspěch. Začali jsme se tedy bavit o mém možném pokračování, prodloužení o rok a půl.

Já si řekl o víc peněz, protože mě platila pouze Astrachaň. Z té velké, pětileté smlouvy s CSKA, jsem tady neměl doplácené nic.

Nedohodli jsme se, tak mě CSKA poslalo do Uralu Jekatěrinburg ze stejné soutěže, kde mi prý požadované podmínky dají. Dorazil jsem na soustředění, odehrál dva přípravné zápasy a po nich za mnou přišel trenér, že prý chtěli defenzivního záložníka a já hraju moc ofenzivně. Tak jsem skončil zpátky v Astrachani a samozřejmě s ještě horší smlouvou, než jsem měl původně. Po podpisu mi ji ani nedali do ruky, že ji nejdřív musejí zaregistrovat. Mě týden nato při tréninku praskala chrupavka v koleni, což znamenalo tříměsíční stopku.

Smlouva se najednou ztratila.

Zatímco jsem se léčil, tahali jsme se po soudech. Peníze jsem z nich dostal, protože se za mě postavilo i CSKA, ale ještě si pamatujete toho kluka, co měl nad postelí plakát Nedvěda a chtěl do Juventusu? Ten samý člověk teď ve čtyřiadvaceti trčel zraněný a bez perspektivy v Moskvě, v klubu, který o něho nestojí. To, co jsem v té době řešil, nemělo s fotbalem nic společného.

Můj sen je pryč, docházelo mi. Neviděl jsem jediné východisko. A to mě čekal ještě jeden východní zážitek. Dostal jsem možnost odejít do Oleksandrie, nováčka ukrajinské ligy. Do města s devadesáti tisíci obyvatel, které je ve skutečnosti obří vesnice. Nemají tu žádný nákupák, najíst se dá v jediné restauraci a domy jsou jeden jako druhý zašlé, cesty zničené.

Manželka už to tam nevydržela. Když naše malá krátce po příjezdu omylem spolkla minci a my volali sanitku, přijelo něco na čtyřech kolech, co ani nedokážu popsat. Na semaforech to cestou do nemocnice třikrát chcíplo. Nekecám.

Rentgen pocházel asi tak z roku 1920 a malá celou dobu usedavě plakala, protože prostory vypadaly, jako bychom dorazili do krematoria. Po tomhle zážitku se se ženou vrátily do Česka.

Já zůstal. Nejlepší stavba ve městě totiž byl fotbalový stadion. Postavil ho byznysmen z Kyjeva, co se tu narodil, podmínky jsme měli vážně parádní. Hráli jsme i vcelku dobře a po podzimu měli příjemný náskok od sestupových pozic. Byl tu jeden háček. Mně dávali najevo, že mám nejvyšší smlouvu a čekají ode mě víc. S tímhle varováním a indiciemi, že přijde nový trenér, jsem odjel přes zimní pauzu domů.

A skutečně. Dosavadního kouče, starou ruskou strukturu, který ale alespoň udržel řád a disciplínu, majitel vyhodil a přivedl Leonida Buryaka. Bývalého sovětského reprezentanta, který sice vedl ukrajinský nároďák i Dynamo Kyjev, ale v obou případech bez úspěchů. Přišel, aby nás spasil.

Mě hned první den přípravy na jarní část chytil člověk z klubu, jehož jsem ani neznal. Vzal si mě stranou a divil se, co tam dělám. Že prý se mnou už dál nepočítají.

Měl jsem klasickou roční smlouvu na hostování a ani na CSKA nikdo nedal nic vědět, ale s tím se nezatěžovali. Takhle nás skončilo asi sedm, nový trenér si přivedl své koně, prosadil nový autobus, tréninkové vybavení a kdesi cosi… A po pěti zápasech, z nichž se čtyři prohrály a jeden skončil remízou, ho vyhodili. Vrátil se ten první, ale klub stejně nakonec spadnul.

Já chodil trénovat s béčkem, ale nesměl jsem hrát ani za něj, než mi podepsali papír, že můžu jet domů, přičemž mi doplatí všechny peníze.

To byla poslední kapka. Rozvázal jsem i smlouvu s CSKA, z níž mi zbýval ještě rok.

Měl jsem zájem se vrátit do Zbrojovky, ale ta tehdy byla ve druhé lize a při sezení s ředitelem jsem od něho slyšel, že ani nechtějí postoupit. Místo toho se objevila zajímavá možnost v podobě pražské Dukly, která hrála dobrý fotbal. Už jsem s ní trénoval, měl jsem místo v základu, ale než jsme definitivně dořešili všechny náležitosti z CSKA – zase hlavně ohledně financí – oznámili mi Rusové, že na mě mají nabídku z Jižní Korey. A jak je tam všechno super včetně podmínek a kdesi cosi.

V CSKA v téhle možnosti viděli peníze, které by ze mě mohli dostat, tak se Dukle oznámilo, že se vydám touhle cestou. Tři dny jsem pak v Praze čekal na odlet, než mi zavolali, že to padá.

Pokračoval jsem tedy na Dukle, kde se na mě už ale najednou dívali úplně jinak. Ani tady mě proto nečekalo šťastné angažmá, ač jsem po dlouhé době konečně vydržel dva roky zdravý. Když jsme předčasně ukončovali původně tříletou smlouvu, řekl jsem si, že už by bylo na čase předvést v Česku, že všechny tyhle patálie nejsou tak úplně mnou. Mohl jsem mít tisíckrát pocit, že se mi dějí křivdy neprávem, ale bylo potřeba to dokázat.

Ještě jednou to dokázat na hřišti.

  1. FC Slovácko.

Tenhle klub mi dal šanci, jakou jsem potřeboval. Zažil jsem tam nejlepší, i když zároveň poslední sezonu své profesionální kariéry. Dostal jsem možnost se zase usadit doma na jihu Moravy a hlavně o mě stál tehdejší trenér Habanec, takže mě nasazoval do hry. Nastupoval jsem pravidelně, cítil jsem se platný a za sezonu jsem dal deset gólů.

Po pár kolech jsme měli doma právě Duklu a porazili jsme ji 5:1, čímž jsme se dotáhli na třetí místo tabulky. Já dával gól, na další nahrál. Potom jsem se s lidmi z Dukly zdravil a ptal se jich, jestli si myslí, že jsem se za ty tři měsíce jako hráč změnil. Jestli se ze mě v sedmadvaceti najednou stal někdo jiný.

To, jak jsem hrál ve Slovácku, byla moje odpověď.

Nakonec bohužel definitivní. V posledním zápase téhle povedené sezony mě totiž na Slavii píchlo v koleni a ani odpočinek přes léto nepomohl. Musel jsem na plastiku vazu, už na svoji sedmou vážnou operaci, a navíc mi doktoři zjistili, že moje chrupavka je ve stavu, kdy vydrží ještě tak tři roky zátěže. Na Slovácku se ke mně zachovali skvěle, dál mě platili a věřili mi i ohledně návratu. Skutečně jsem to ještě zkusil a dva zápasy si po roce zahrál. Vracel jsem se proto, abych dokázal, že se ještě dokážu dostat do formy a pokusit se vrátit Slovácku, že mě nehodili přes palubu. Bohužel už to nešlo podle mých představ, dohodli jsme se tedy na předčasném ukončení smlouvy. Ještě mi nebylo ani třicet a profesionální fotbal se pro mě stal uzavřenou kapitolou.

Fotbalové prostředí, a v jiných profesionálních sportech to asi nebude jiné, je holt nastavené na peníze.

Dnes jsem za to rád. Stejně tak za to, že jsem na Slovácku zase našel, co jsem hledal od odchodu z Brna.

Chuť do hry. Radost z fotbalu. Podstatu, proč mladý kluk sport dělá. Zažíval jsem na hřišti i při tréninkách pocity, jaké jsem zažívat měl. Snažil jsem se být lepší, dával jsem góly, přišel jsem si důležitý pro tým.

To jsem byl já. Ne ten nerozhodný člověk, co porovnával platy.

V Brně jsem před odchodem do CSKA vydělával dvacet tisíc, nepotřeboval jsem hned velké peníze. K nim jsem se měl propracovat. Bylo špatně jít hned do neznáma, kde bylo primárním cílem, že se můžu zabezpečit. Ne. Mladý fotbalista musí hrát, kariérně růst, a ne sledovat, co má ve smlouvě uvedeno jako odměnu.

Velké peníze má brát v osmadvaceti, ne o pět let dřív. A musí se k nim dostat přirozeným způsobem, svojí rostoucí výkonností.

Fotbalové prostředí, a v jiných profesionálních sportech to asi nebude jiné, je ale holt nastavené na peníze. Vidím to okolo sebe. Možná se někomu i tímhle způsobem vyplatí uvažovat, v mém případě, vzhledem k tomu, jak jsem byl odmalička vedený, to bylo zcestné. Já měl mít úplně jinou kariéru.

Ani do toho Juventusu jsem nemusel přestoupit hned napoprvé. I Pavel Nedvěd se potřeboval postupně vypracovat, než se z něho stala legenda. Měl jsem jít úplně jinou cestou.

Já si uvědomoval, že když mám za sebou půl roku v české lize, nemůžu ze dne na den chtít být velký hráč. Ale nikdo okolo mě kromě vlastní rodiny mi to neřekl. Ve dvaceti jsem byl odkázaný na lidi, kteří mě měli správně formovat. Ti okolo mě zvolili cestu peněz a já se po ní vydal. Ve Zbrojovce se nerozhodli, že mě pustí za menší částku někam, kde to pro mě bude mít smysl, nebo že si mě nechají, abych se ještě vyhrál.

Ne, střelili mě za sto třicet milionů.

K tomu prodali další kluky včetně Maria Holka, a kdyby uměli hospodařit, museli být dnes tam, kde je Plzeň. Měli všechno. Tým, finance, mládež, partnery, fanoušky. Místo toho se za rok a půl nacházeli v rozkladu, stejně jako moje kariéra, kterou sice nastartovali, ale pak nenamířili správně.

Nejsem zapšklý. Nebyl jsem kluk, který si mohl vybírat. Měl jsem sen, žil jsem jím a byl jsem blízko jeho realizaci, ale zároveň jsem zase tolik nevyčníval. Mojí devizou bylo spíš to, že jsem v něco věřil a pracoval na sobě. Jsem důkaz, že když si něco vezmete do hlavy, klidně nemusíte být v mládí kdovíjak výjimeční, ale v pravý čas se vaše píle projeví. Zatímco ti, co od patnácti objíždějí všechny reprezentační akce zůstanou v devatenácti vyhořelí, vy je i po roční pauze na marodce předstihnete.

Jenže potom jsem se dostal do stavu, kdy mi rozum nebral, proč se všechno tak pokazilo. Proč já, hodný a slušně vychovaný kluk, sedím na zadku v Moskvě po iks operacích jen proto, abych řešil smlouvu, než abych někde hrál fotbal, který mě baví. Vždyť Juventus mě chtěl tehdy, když jsem myslel na něco víc. Na to, že chci být vzorem pro ostatní.

Když jsem v první řadě myslel na výši smlouvy, nechtěla mě ani Astrachaň.

Jenže pocit, když v euforii utíkáte k tribuně a čekáte, až na vás naskáčou spoluhráči, žádné peníze na světě nevynahradí.

Dnes vím, že Rusko sice bylo úžasná životní zkušenost, ale sportovně mě zničilo. Že i když jsem si vydělal na zázemí pro svoji rodinu, rozhodně nemám vystaráno na celý život, jak by si kdekdo mohl myslet. Mělo se to stát. Všechno, co mě potkalo. Pořád to je zkušenost, ač byla negativní. Nejde ani tak o skutečnost, že jsem do Ruska odešel, ale o všechno, co následovalo potom. Okolnosti, které jsem nemohl ovlivnit, i moje vlastní rozhodnutí a priority.

Až teď bezpečně vím, že prvotní je dělat něco, co má smysl. Pokud do toho dáte maximum, peníze si vás dřív nebo později najdou.

Svůj současný život vnímám jako druhou šanci. Už ve chvílích, kdy jsem se léčil z posledních zranění, jsem se na novou etapu připravoval. Navštěvoval jsem nejrůznější kurzy a hlavně jsem si uvědomil, co chci po konci s fotbalem dělat. Přechod pro mě potom byl daleko jednodušší.

Jsem smířený s tím, že takhle to všechno mělo být. Že život mi dával znamení, abych se věnoval něčemu jinému, a dovedl mě až tam, kde jsem dnes.

I špatné chvíle je třeba si prožít na vlastní kůži, protože pokud chcete ostatním něco předávat, musíte vědět, jaké to je tam dole. Těch, jimž se od A do Z povede úplně všechno, je jen malinké procento. Já si ve sportovním životě zažil i šílenosti, o to větší teď mám chuť dělat správné věci. Mám kolem sebe správné lidi, s nimi se o všem radím. Obklopuju se těmi, kteří v životě něco dokázali, a díky nim se snažím růst, učit se a pracovat na sobě. Stejně jako v mé sportovní etapě života.

Teď před sebou vidím příležitosti, ne peníze. Takhle se dívám na svět.

Fotbalisti a mnozí další sportovci často řeší, že nic neumějí, jen kopat do míče nebo mlátit do puku. Není to pravda.

Investoval jsem do manželčina podnikání. Viděl jsem spoustu případů, kdy fotbalisté nacpali peníze někomu, koho neměli prověřeného, a pak jim nezůstalo nic. Já je vložil svému nejbližšímu člověku, o němž nejlíp vím, jak pracuje a uvažuje. Žena před pěti lety začala podnikat, dnes má dvě soukromé mateřské, plně anglické školky a je zakladatelkou pobočky Kroužky pro děti v Brně a Zlínském kraji. Pod sebou má už přes sto lektorů a společně organizujeme volnočasové aktivity pro více než dva tisíce dětí v obou regionech. Já postupně zjistil, že i mě tahle práce neustále čím dál víc baví a naplňuje.

Domlouvat, připravovat, vytvářet neustále při našich projektech nové a nové zážitky pro děti. Pracovat s nimi srdcem a rozumem zároveň, což je naše motto.

Průběžně jsme přidali velké sportovní akce, turnaje, různá vystoupení a letní fotbalový kemp, jemuž se v červenci věnuju denně od rána do večera, abych byl přímo s klukama a holkama na hřišti, předával jim svoje zkušenosti a vytvářel pro ně nezapomenutelný zážitek z pobytu. Nejdůležitější pro mě je, že nám důvěřují rodiče, že se jim od nás děti vracejí plné zážitků a vyprávějí, co zažily.

Je toho hodně, ale já to všechno beru jako motivaci, ne jako pakárnu.

A když už se snažím pomáhat sportovcům na úplném začátku, napadlo mě věnovat se i těm, kteří už kariéru končí. Protože i v téhle situaci už jsem sám byl.

Nemluvím o těch ze světové špičky, ale obecně fotbalisti a mnozí další sportovci často řeší, že nic neumějí, jen kopat do míče nebo mlátit do puku. Říkám jim, že to není pravda. Že se díky sportu naučili se samozřejmostí něčemu, co spousta lidí nezná. Dokáží dodržovat řád a režim, jsou cílevědomí, nenechají se odradit prvním nezdarem.

Propojuju je tedy s firmami, které přesně o takové lidi stojí a mají zájem je u sebe zaučit a zaměstnat. Než odkládat konec a do čtyřiceti se plácat zhuntovaný někde ve čtvrté rakouské lize, to radši v pětatřiceti během poslední smlouvy choď jednou týdně na stáž do firmy, která tě postupně začlení do procesu. Čím dřív začneš, tím líp. Pracovat je normální věc.

Já jsem tady, abych obě strany spojil. Stačí, aby konkrétní sportovci sami chtěli.

Tohle mě teď naplňuje. Tohle je nový směr, k němuž jsem se upnul. Je to moje druhá životní výzva, již už nehodlám promarnit. Chci být jako všichni ti řečníci na seminářích, které navštěvuju. Chci inspirovat lidi, ukázat jim, co všechno jde, co je možné. Že když budeme jen na všechno nadávat, nic nezměníme.

Druhý Nedvěd už ze mě nebude. Ale stejně hodlám spoustě lidí pomoct svým příkladem.

Jana Mensatorová, ČTK/Jakub Dospiva, fkdukla.cz/Ondřej Hanuš a archiv Luboše Kaloudy

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.