Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Čísla.
Svět, který většina lidí nechápe.
Já se i s jeho pomocí stal nejlepším plavcem samostatné české historie.
Tuhle pozici mi zajistila olympiáda v Sydney 2000 a dvě pátá místa na tratích sto a dvě stě metrů prsa. Jde o výsledek, na který dodnes nikdo nenavázal, proto ho řadím výš než titul mistra Evropy z krátkého bazénu na padesát metrů. I ten byl přitom výjimečný, protože jsem ho získal v „mrtvém“ závodě. Já, Ital Fioravanti a Němec Warnecke jsme dohmátli na setinu ve stejném čase.
Nikdy předtím ani potom se na vrcholné akci podobná věc neopakovala. Byli jsme první, druzí a zároveň třetí, ale udělovalo se jen zlato.
Kdo byl opravdu nejlepší, věděli jen cíloví rozhodčí a pár papalášů, kteří se podívali na výsledný čas s tisícinami. Můj trenér Petr Přikryl dodnes tvrdí, že jsem vyhrál, ale ani to by na hodnotě titulu nic neměnilo, mistry Evropy totiž bylo i několik dalších Čechů. Pokaždé šlo o skvělý výsledek, zároveň je dobré konstatovat, že jsou šampionáty v krátkém bazénu velmi často akce, kde se nesejde úplně maximální konkurence. Největší osobnosti tenhle vrchol obvykle vypustí, aby před letní sezonou neplýtvaly silami.
Olympiáda je naopak událost, na níž jsou pokaždé všichni nejlepší. Pokud jde o Sydney, vybavím si Austrálii jako velmoc, kde jsou plavci na podobné úrovni jako u nás fotbalisti. Nadupané soupeře a sedmnáct tisíc řvoucích diváků ve věčně plné hale International Aquatic Center.
Vidím začátek úžasné kariéry teprve čtrnáctiletého Michaela Phelpse, pozdějšího osmnáctinásobného zlatého medailisty, jenž přetavil hyperaktivitu v jednu z nejúžasnějších sportovních kariér. Odstartoval v době kralování superhvězd – kraulařů Iana Thorpea a Pietera van den Hoogenbanda, znakaře Lennyho Krayzelburga, ženských šampionek Jany Kločkovové a Inge de Bruijnové.
A vidím taky sebe, normálního kluka ze Zlína, který se v této společnosti prosadil a dosáhnul světových výsledků se vším všudy.
Na výkonech měl kromě píle a tréninkové morálky podíl i jeden na první pohled neviditelný faktor – mozek s kladným vztahem k matematice.
Šest set osmdesát pět krát tři sta devadesát jedna rovná se dvě stě šedesát sedm tisíc osm set třicet pět.
Když mi dáte pár desítek vteřin, podobné příklady zvládám zpaměti vyřešit bez větších problémů.
Čísla mám rád, celý život je vidím. Z matiky jsem měl obvykle jedničku, jen když byl někdo hodně přísný, dal mi dvojku. I derivace a vícečetné integrály na vysoké škole s ekonomickým zaměřením mi zabraly několik dní studia, zatímco ostatní s tím samým většinou válčili týdny i měsíce.
Rozhodl jsem se, že svou zálibu v číslech využiju, aby mi co nejvíc pomáhala v tréninku. Ve vodě se přitom na první pohled mohou počítat jen bazény při pohybu ode zdi ke zdi, kdy se střídají maximálně vzdálenosti a plavecké způsoby.
Povýšil jsem to na jinou úroveň. Pokud byla možnost, v hlavě mi pracovala kalkulačka.
Jel jsem dvanáctkrát padesát metrů prsa a byl jsem schopný půl minuty po doplavání říct, že průměr všech úseků byl 31,57 vteřin. Trenér pak z této informace mohl vycházet v další přípravě.
Výpočty byly i únikem ze stereotypu. Týdně mě čekalo minimálně deset tréninků, proto jsem se potřeboval i nějak odreagovat. S kamarádem z reprezentace Ivošem Bendou jsme si ze všeho nakonec udělali jistou formu soutěže, kterou jsem zmínil v úvodu. Každý z nás řekl trojmístné číslo a během nejbližšího úseku jsme je mezi sebou museli vynásobit a říct výsledek. Podvádět se nedalo, navíc jsme byli v zátěži. Energie šla z mozku pryč, o to to bylo těžší a zábavnější.
Většinou jsme to měli oba přesně. Odmakali jsme super trénink a procvičili hlavu. Když Ivoš nepřišel, měl jsem i jinou pomůcku, snažil jsem se opakovaně předjíždět zbytek lidí ve skupině. Podle svých mezičasů jsem odvozoval jejich rychlost a dopočítával, za jak dlouho je dám o sto metrů. Pokud to bylo moc jednoduché, jel jsem jen nohy, zatímco ostatní celý způsob.
Byla to zábava, nešlo o žádné tajné fígle. Jiní plavci si zpívali písničky nebo si na blok a desku nalepili básničku, kterou se učili. Jenže mně čísla dávala největší smysl, a i když bych se bez nich ve vrcholné formě nejspíš obešel, bylo zřejmé, že jsem matematickými hrátky budoval instinkt, který mi pomáhal při rozvržení sil v závodech.
Právě z optimálního časování a schopnosti vycítit, jak zvládnu jednotlivé úseky trati, se nakonec stala jedna z mých nejsilnějších stránek. Jistě, kdo dělá dlouho a poctivě vrcholový sport, určitě tyhle věci odhadne i bez kalkulačky v mozku. U mě byl však rozdíl v tom, že jsem kromě dojmů doplnil i přesné číslo.
Díky tomu jsem se v nejlepší formě nepřetrénoval na rozdíl od mladších let, kdy se mi to stalo dvakrát. Nakonec jsem se vypracoval v závodníka, který se umí perfektně odhadnout. Posledních pět let kariéry jsem měl přesně danou šablonu. Stačilo skočit do bazénu a u prvního, maximálně druhého tempa jsem věděl, jakým směrem se musím usměrnit. Zda přidat, nebo polevit.
Vše se nejvíc projevilo právě na olympiádě v Sydney.
Na stovce jsem během rozplavby, semifinále a finále plaval tři časy v rozmezí deseti setin – 1:01,60, 1:01,56 a 1:01,50. Na dvoustovce jsem to samé zvládnul v necelé vteřině – 2:14:10, 2:13,46 a 2:13,20. Pokaždé šlo o národní rekord, pokaždé jsem cítil, že jsem malinko rychlejší. Bylo vidět, že hlava i tělo jsou schopny pracovat v extrémní zátěži. Pořád, ať byl tlak a síla okamžiku sebevětší, jsem si uvědomoval, kde mám limity.
Pořád, ať byl tlak a síla okamžiku sebevětší, jsem si uvědomoval, kde mám limity.
Pár lidí sice říkalo, že mi na olympiádě utekla medaile, protože jsem oba závody rozjel pomalu a od stupňů vítězů mě dělilo půl vteřiny na kratší a šest desetin na delší trati. Byly to ale názory lidí, kteří moc nerozuměli detailům. S trenérem jsme na rozdíl od nich měli promyšlený systém, který určoval, jaký čas je na každém úseku potřeba zaplavat, abych využil naplno svůj potenciál.
Počty fungovaly. V Sydney jsem měl vše vyladěné a za daných podmínek nebylo kde ušetřit, navíc půl vteřina znamenala na mých tratích v kontextu absolutního výkonu například půl roku tvrdé práce.
To, co jsem předvedl, bylo optimální a mrzet mě může jediná věc. Olympiáda byla první velkou akcí, kde se začaly používat plavky se zrychlujícími pruhy od firem Speedo a Arena, i z toho důvodu padlo čtrnáct světových rekordů.
Největší výpravy měly novinku k dispozici už pár týdnů před závody, ale ke mně se dostala teprve den před startem finále. Český svaz k nim dřív neměl přístup, takže jsem se rozhodl závodit v tom, co jsem měl osvědčené. Bylo riskantní je mít na sobě poprvé při výkonu, navíc jsem měl hvězdnou formu a věřil jsem si na vynikající výkon i bez nich. V tu chvíli to bylo racionální a správné uvažování. Kdybych ale věděl, co vím teď, samozřejmě v nich plavu.
Později se to ukázalo jako velice prospěšné, prsaři s nimi mohli zaujmout lepší polohu, ale abych řekl pravdu, víc než na technologický doping jsem sázel na precizní oholení celého těla. Zbavil jsem chlupů vše v den závodu a dal si záležet hlavně na rukách a nohách, které se nejvíc podílí na pohybu. Měl jsem spočítáno, že tím můžu ušetřit až vteřinu na sto metrů, což se mi potvrdilo kdysi na Velké ceně Bratislavy. Dopoledne jsem plaval neoholený naplno stovku za 1:03,80 a odpoledne oholený za 1:02,80, což je fakt rozdíl třídy.
To, jak by mým výkonům mohly dopomoct zrychlující plavky, už nikdy nedopočítám. A vlastně ani nechci.
V naší rodině dospíváme obecně později, zhruba kolem dvacátého roku.
Pamatuju si, jak si o mně v prváku na gymnáziu mysleli, že chodím do šesté třídy, zatímco můj spolužák vypadal mnohem starší a tipovali, že bude maturovat. Ještě v osmnácti jsem byl drobek, měřil jsem jen 169 centimetrů.
Proto jsem nejlepší období kariéry prožil v sedmadvaceti letech, ještě na prahu třicítky jsem patřil ke špičce a definitivní konec přišel až v pětatřiceti. Většina plavců to má za sebou mnohem dřív. Někteří, zejména holky, mají vrchol třeba už v šestnácti, ostatní to balí nejpozději kolem pětadvaceti, kdy jsem se teprve pořádně rozjížděl.
Šel jsem opačnou cestou než všichni ostatní a svůj podíl na tom měla i pozdní puberta. Drobné dispozice nejdřív byly nevýhoda. Bez kruhu a rukávků jsem se udržel nad hladinou až v deseti letech a smysluplný trénink mi něco začal říkat teprve v páté třídě. Tehdy jsem se rozhodoval, jestli dám přednost plavání nebo fotbalu, kde mě nakonec odradila velká konkurence.
Jenže i ve vodě byli všichni soupeři svalnatější a o hlavu vyšší než já. V našem sportu hodně záleží na velikosti plochy rukou a chodidel, v čemž jsem zaostával, ale naučil jsem se s tím pracovat. Šla mi prsa, i díky uvolněným kolenům. Můj první kouč pan Vágner řekl mámě, že mám nadání, a tvrdil, že se dívá na budoucího mistra Evropy. To, že k tomu došlo, byla později zásluha trenéra Přikryla. Rozpoznal ve mně talent, a i přes ostatní omezení jsem se dostal alespoň na slušnou národní úroveň.
Další posun vypadal hodně složitě. Každý viděl, že nejsem jako Michael Phelps. On v osmnácti získal první olympijské zlato, mým vrcholem byla ve stejném věku medaile na mistrovství republiky.
Mohl jsem nadávat na genetiku. Všichni by si asi řekli, že na mých argumentech něco je, jenže já se vše rozhodl přetavit ve výhodu. Pozdější dospívání ukázalo, že jsem ve finále získal náskok, protože jsem de facto začal plavat v biologicky mladším věku než ostatní.
Nakonec jsem vyrostl a se 190 centimetry jsem skoro všechny převálcoval. Na prsa mi v Česku v období 1996-2004 s výjimkou brněnského závodníka Romana Havrlanta nikdo nekonkuroval.
Mohla za to i trpělivost. V plavání se kilometry, které natrénuju dnes, neprojeví hned zítra, ale třeba až za několik týdnů či měsíců. V nich člověka potká několik krizí a období stagnace, je potřeba vydržet, aby se ukázal výraznější posun ve výkonnosti. Pochopil jsem to poměrně brzy, proto mi nikdy nic neříkaly dlouhé prázdniny, volnem bych zničil vše, co jsem budoval. Za top výsledky stálo šest let systematické práce. V roce 1994 jsem začal trénovat s vidinou olympiády v Atlantě, kde jsem si osahal konkurenci, atmosféru i tlak velkých akcí a bral jako úspěch desáté místo.
Díky tomu se mi o čtyři roky později všechno vrátilo.
Než přišla první olympiáda a po ní nejsvětlejší okamžiky v Sydney, musel jsem se lidsky najít. I tahle věc souvisí s čísly.
Měl jsem temnější období, zhruba mezi osmnáctým a dvacátým rokem mě zlákaly automaty. Asi následek pozdní puberty.
Ne, nejsem na to pyšný, zároveň vím, že je to jen krátká část mého života, která uměla v plaveckých kruzích udělat na můj vkus moc velký humbuk. České republice mohu dát mnohem víc jako úspěšný sportovec než jako člověk, který bude mentorovat a říkat, aby se ostatní vyhýbali hazardu.
Jde o historii starou pětadvacet let.
V mém případě navíc nešlo o gamblerství v podobě, jakou si na první pohled představíte. Všechno jsem měl spočítané, proto jsem nespadnul do klasické závislosti. Mnohá děcka v okolí vymýšlela horší věci, někdy i na hraně zákona, mě prostě jen bavilo, že mohu přijít na číselnou kombinaci, podle níž automat pracuje. Adrenalin i chuť umocňoval fakt, že jsem byl pořád v zisku, na rozdíl od 99,99 procent zbývajících hráčů, jimž permanentně narůstala ztráta.
Stačilo přijít do herny, koukat dvacet minut na to, jak se stroje chovají, a byl jsem schopný rozpoznat, který a kdy bude dávat.
Můj analytický mozek si uměl odvodit mnoho souvislostí. Stačilo mi přijít do herny, koukat dvacet minut na to, jak se stroje chovají, a byl jsem schopný rozpoznat, který a kdy bude dávat. Vše bylo o dedukci a inteligenci, musel jsem sledovat čísla, ale myslím, že by to dokázal i člověk bez nadání na matematiku. Zkrátka každý, kdo rozklíčuje systém založený na pravděpodobnosti.
Rozkřiklo se, že to umím, některé podniky mě proto hned u vchodu vyhazovaly, abych jim nesnižoval tržby, které měly z ostatních hráčů. Většinou ale bylo kam jít, a jelikož jsem byl plnoletý, neměl jsem výčitky.
Rodiče z toho byli nešťastní, ale nemohli nic moc dělat.
Plavání v tu dobu šlo hodně stranou. Kdybych zvládal dva dvouhodinové tréninky denně, určitě bych neměl síly na následné pochůzky po městě. V přípravě jsem měl několik výpadků dlouhých od několika týdnů po tři měsíce a zpětně vidím, že mě zachránil trenér Přikryl.
Viděl můj potenciál a vývoj, rozhodl se o mě bojovat a nevzdal to ani ve chvíli, kdy ostatní říkali, že jsem úplně marný. Když už jsem se dostal na bazén, opakovaně mi domlouval. Věděl, že jsem přemýšlivý typ, rozebral mě ze všech stran. Došlo mu, že mě něco stáhlo do stínu, ale než aby mi dal kartáč, což by asi většina lidí na jeho místě udělala, natáhnul pomocnou ruku a byla tam pořád.
Šlo o důležitý zlom. Sice jsem moc netrénoval, ale kouč se mnou pracoval stejně promyšleně a cílevědomě jako později v přípravě na velké akce. Nedupal po mně, i když jsem měl slabou docházku a kolikrát jsem přišel na trénink nevyspalý. Místo toho dával najevo, že se mám kam vrátit, když budu chtít. Díky tomu jsem měl k plavání pořád kladný vztah.
Časem jsem sám dospěl, hlavně intelektuálně. Nebyl to žádný radikální moment ani okamžik prozření, žádná krize, jen vystřízlivění.
Zkrátka mi došlo, že toulání po hernách není důstojné. Nejdřív to byla zábava, ale postupně se z ní stal jen zvyk, pořád se opakující pocit, který člověka začal postupně unavovat. Skončil jsem úplně, jen tak. A energii, kterou jsem dřív dával do studování automatů, jsem naplno vložil do plavání.
Chodil jsem na každý trénink. Z kluka, který dřív nabourával morálku, se stal tahoun, co uměl strhnout ostatní k dobré práci. Trénoval jsem poctivě a s vysokým nasazením, když se mi chtělo na záchod, utíkal jsem celou cestu tam i zpátky, abych byl co nejrychleji zpět. Ze sportu se stala první a možná taky jediná kolej. To je však podmínka pro každého, kdo uvažuje o vrcholové úrovni.
Výsledky i výkony šly rapidně nahoru.
Za rok jsem se kvalifikoval na své premiérové mistrovství Evropy a cítil, že je to jen začátek. V době, kdy fyzicky i psychicky vyčerpaní vrstevníci z oddílu začínali řešit, jakou budou dělat práci, jsem byl na startu pořádné kariéry.
I proto zpětně beru hraní jako kapitolu, která k mému vývoji patří a možná byla v něčem i prospěšná, protože jsem si hodně odpočinul. Tělo bylo od deseti let zvyklé na deset tréninků týdně a najednou se párkrát dostalo na úplnou nulu.
Měl jsem spoustu sil, abych se z ní mohl odrazit na vrchol.
V Sydney jsem si na stovce i dvoustovce vytvořil dva výrazné osobní rekordy.
Upřímně si myslím, že tahle schopnost načasovat formu mým nástupcům trochu schází. Jsou to vrcholoví sportovci, ale nepracují se svým tělem tak, aby mu uměli naslouchat, aby z něj byli schopni dostat v nejdůležitější okamžik to nejlepší. Všimněte si, že čeští plavci si moc často na akcích jako je olympiáda a mistrovství světa nevylepšují rekordní časy. Nebo to aspoň nedělají na úrovni, která by někoho zaujala.
Tohle není pouze o objemu kilometrů, i když je jasné, že bez něj to nejde. Sám jsem věděl, že na prsařskou dvoustovku musím v sezoně naplavat minimálně tisícovku, navíc výraznou část ve vysoké kvalitě i intenzitě.
Jenže vedle toho se řešily i detaily, aby byla forma optimální.
Dobrý závodník a dobrý trenér musí umět ladit tělo, což je obří kus na sebe navazující práce. Samotné zkušenosti jsou k ničemu, když za nimi není systém. Sám nyní ve Zlíně působím jako trenér a připadá mi, že řada reprezentantů s vysokým potenciálem zůstává na půli cesty.
Sami sice mohou mít pocit, že jedou nadoraz, jenže pokud nespolupracují s odborníkem, jemuž věří a který se pro ně časem stane blízkou osobou, přestanou se vyvíjet. Mám někdy dojem, že sleduji zvláštní generaci poznamenanou benevolentní výchovou. Doba je směřovaná tak, že učitel a trenér nemají autoritu jako dřív, což je vždy v neprospěch výkonu. Usměrnit talentované, ale zároveň vzdorovité jedince je velice těžké. Poměrově je lidí pořád dost, ale nechce se jim pracovat naplno, nemají vůli, něco jim chybí, takže pořád hledají nové impulzy.
O to víc si vážím svého vztahu s koučem Přikrylem, naše kooperace došla do bodu, kdy mě perfektně znal. Podle chování v bazénu, při rozcvičování, při jídle nebo během odpočinku. Nemuseli jsme ani mluvit, přesně věděl, jak mi je.
Když bylo potřeba přitrénovat, zatlačil. Pokud jsem byl unavený, nastavil tělu pohybem i regenerací ochranné mechanismy. Nejel podle otrockého plánu. Když něco nezafungovalo, příprava se změnila, aby se výkonnostní vlna nastavila podle závodů, které mě čekaly.
Neustále a dlouhodobě mě naváděl, abych pracoval na věcech, které jsem mohl přímo ovlivnit.
Proto jsem byl schopný podávat řadu let světové výkony, vše jsem si rozdělil na jasně dané etapy, které přeneseně mohly připomínat postup při řešení matematické rovnice. Vše na sebe totiž logicky navazovalo.
Začínalo se už cestou do dějiště závodů. Často se jelo přes půl světa a tělo muselo být dostatečně aklimatizované. V Sydney jsem byl i za cenu vyšších nákladů už měsíc před olympiádou, aby mě časový posun nerozsekal, protože podle zkušeností mě cokoliv nad pět pásem úplně rozložilo. Austrálie je náročnější kvůli srovnání s posunem o devět hodin, velký rozdíl až patnáct stupňů byl i v teplotě. Řada věcí se pak musela v novém prostředí oživit, což zabralo dva týdny. Po celou dobu jsem plaval na soustředění v Brisbane, kde bylo adekvátní podnebí.
Důležité bylo i chování na hotelu. Klíčový pro mě byl seznam věcí seřazený podle důležitosti, abych na nic nezapomněl a aby mě nic nerozhodilo. Plavky, brýle, ručník, malý ručník, pantofle, pití, jídlo, špunty do uší… Náhradní plavky, kdyby se mi z nich vyvlíknula tkanička, náhradní brýle, kdyby mi na ně někdo náhodou šlápnul.
Byla to rutina, díky níž jsem mohl být přímo na bazénu stoprocentně sám v sobě.
Sázel jsem na perfektní rozplavání, které mě naladilo na absolutní výkon. Když bylo ve vodě moc lidí a v jednotlivých drahách se to mlelo, musel jsem improvizovat a šel na věc až deset minut před koncem. Jindy jsem dorazil na bazén už deset minut před začátkem a využil času před největším návalem.
Snažil jsem se tělu co nejvíc ulevit a k tomu patřila i schopnost dojít si ve správný čas na záchod.
V Česku jsem se tím vyloženě vymykal, protože jsem byl schopný plavat před důležitým výkonem téměř naplno, přibližně na pětadevadesát procent, třeba osm prsařských padesátek a klidně u nich vytuhnout. Bylo to vždy lepší než pak selhat ve chvíli, kdy o něco šlo, navíc se tělo dostalo do závodního stresu.
Ten začal na velkých soutěžích naplno půl hodiny před startem iniciací, aby vše fungovalo, jak má.
Dbal jsem na přesnou rozcvičku. Rozehřátí a protahovací cviky jsem opakoval s precizností v jasně daném pořadí. Poskoky, krátké rovinky, protahování od hlavy k patě se zaměřením na prsařský sed, kdy si zadkem prosednete mezi kolena na zem. K tomu ruce, záda a achilovky, abych byl v pohodě a prokrvený.
Pokud to prostředí umožňovalo, utíkal jsem na čerstvý vzduch.
Pokud program rozplaveb postupoval rychleji, cvičení byla intenzivnější.
Pokud byla prodleva, lehnul jsem si a vyklepával svaly.
Snažil jsem se tělu co nejvíc ulevit a k tomu patřila i schopnost dojít si ve správný čas na záchod. Na důležitých akcích byla toaleta v calling roomu u oficiální prezentace a já měl vypočítáno, že si odběhnu čtvrt hodiny před startem, abych měl rezervu a jistotu, že už se mi nebude chtít „odskočit si“ a zbude mi pár minut na závěrečné absolutní soustředění.
Používal jsem dechová cvičení a oprostil se od okolí, soupeře jsem registroval jen polovičním pohledem. Nikdy jsem přehnaně nestudoval startovní listinu, neprohlížel si ostatní a nevnímal jejich gesta. Ať to byl krajský přebor nebo finále olympiády, nechával mě šrumec v klidu.
Na startovním bloku jsem byl pevný. Sázel jsem na standardní postavení s nohama u sebe, nikoliv na moderní start, který připomíná atletiku a dnes ho používají skoro všichni. Především proto, že se mu přizpůsobily šikmé bloky, které v mé éře byly úplně rovné.
Nastavil jsem tělo tak, abych po skoku prorazil vodu s minimální ztrátou rychlosti. U prsou je jiná technika než například u kraulu, kdy se co nejvíc kopíruje hladina. Já naopak musel pokaždé do hloubky, někdy třeba metr a půl, což bylo optimální na mou výšku, váhu i muskulaturu, zaručovalo to pozvolný výjezd bez plýtvání energie. Klouzal jsem ve vodě jako jehla, na mistrovství republiky jsem díky tomu uměl vyjet metr před ostatními. I na mezinárodních šampionátech jsem patřil mezi první.
Celé plavání je o citu pro záběr a při startu se pozná, kdo s tím bojuje a kdo naopak splývá se živlem. Mým stylem bylo spolupracovat s vodou, nepřekážet jí a dobře se o ni opřít, aby mi mé úsilí vrátila. Po závodě jsem si ji někdy s respektem pohladil.
Týkalo se to i obrátky, kterou jsem hodně piloval, protože šlo v první fázi kariéry o mou slabinu. Nejdřív jsem se otáčel do boku, což na nejlepší nestačilo, takže jsem se musel přeučit na americkou verzi, kdy nic nejde bokem, ale tělo se překlápí od stěny napřímo a jde se přes hlavu zpět. Na olympiádě to ještě nebylo stoprocentně vstřebané, ale na zlatém mistrovství Evropy šlo o jeden z důležitých detailů. Při obrátce jsem po odrazu ležel pod vodou na pravém boku, mohl jsem v průběhu zátahu po očku zkontrolovat soupeře a nastavit potřebné tempo.
Po dohmatu jsem si většinou řekl, že do sebe mozaika perfektně zaklapnula.
Nejdřív přesný postup, pak správný výsledek. Choval jsem se dle těchto postupů celou reprezentační kariéru.
A stejně jako u matematických příkladů, které mi zpříjemňovaly dlouhé chvíle v bazénu, můžu říct, že mi to vyšlo.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází