Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 1
e-shopSpolujezdec
Motorest Šaman, padesátý osmý kilometr D1.
Most přes přehradu, poslední na dálnici před naším sjezdem.
Exit na šestašedesátém kilometru.
Ležím na zadním sedadle našeho auta, nebo sedím vedle táty ve velké Avii. Chvílemi spím, chvílemi klimbám, ale sotva zahlédnu z okénka postupně tahle tři místa, vím, že už brzy budeme doma. Jen pár minut a další štreka bude za námi.
Hodinu tam, hodinu zpátky, třeba i čtyřikrát týdně. Jen kvůli tréninkům. Jen kvůli tomu, abych dnes mohl žít tak, jak žiju. Aby ze mě mohl být profesionální fotbalista a člověk, který věří ve vlastní schopnosti a vlastní cestu. Člověk, který si díky fotbalu našel kamarády navěky.
Tenhle život mi dal táta a obětoval mi ten svůj.
Doslova.
Jako dítě jsem si to ale samozřejmě ještě neuvědomoval. Vždycky mě jen naložil a vyrazili jsme. Ani jeden z nás nepochyboval, že takhle to je správně.
Naši generaci považuju snad za poslední, pro niž bylo přirozené přijít ze školy, praštit s taškou a celé odpoledne pak lítat venku, klidně pět hodin v kuse. Vždycky se našlo pár kamarádů, kteří vzali míč a šli si kopat. Jsem šťastný, že mě tahle doba ještě potkala.
Bylo mi pět, když jsem u nás v Dolních Kralovicích začal s fotbalem v klubu. Vzhlížel jsem ke svému o čtyři roky staršímu bráchovi, mému průvodci a vzoru. Taky hrál a já se mu chtěl vyrovnat. Na vesnici nebylo tolik dětí, takže jsem brzy přešel rovnou do žáků a mám fotku, na níž jsem o polovinu menší než všichni ostatní. Některým klukům tam je čtrnáct a mně sedm.
Přesto jsem na hřišti asi nebyl úplně špatnej.
Jako nejmenšího a suverénně nejmladšího mě vždycky šoupli do útoku, kde jsem toho nemohl tolik pokazit, a já docela i dával góly. Zaujal jsem tím i trenéra slávistické mládeže, který měl chatu ve vsi, kde jsme jednou zrovna hráli. Hned nadhodil, jestli bych nechtěl k nim na trénink.
Týden předtím se na mě zase ptali i z Bohemky. Zkusil jsem to v obou klubech a přemýšleli jsme, kam přestoupím. Rozhodlo, že pan Šrámek ze Slavie, který shodou okolností dnes dělá generálního ředitele u nás na Dukle, souhlasil, abych dojížděl na tréninky třeba jen dvakrát třikrát týdně, kdežto zbylí kluci trénovali klidně i pětkrát.
Víc by ovšem táta nestíhal.
Jestli jste ještě nekoukali do mapy, Kralovice leží pár kilometrů od hranice Vysočiny. Měli jsme to do Edenu z domova osmdesát kilometrů.
Jen tak by mě táta asi vozit nezvládal, ale využil toho, že pracoval v místní nábytkářské firmě mého strejdy. Rozvážel nábytek po republice a cesty si tedy dohodl vždycky tak, aby kolem poledne vyrážel do Prahy a mohl mě tak vzít na trénink a zpátky.
Strejkovi to nevadilo. Bral to tak, že nám tímhle pomůže.
U nás se znal každý s každým, proto táta domluvil s ředitelem školy, že když bude muset vyrazit dřív, vezme mě z vyučování třeba už po dvou hodinách. Občas to tak vyšlo a já s ním proto popojížděl po Praze a koukal, jak vykládá stoly a skříně, než mě mohl vysadit u hřiště. Tam buď čekal, až budu hotový, nebo mezitím ještě vyřídil další zakázky. A pokud nic z toho skloubit nešlo, lítal jsem po hřišti do tmy s klukama aspoň v Kralovicích nebo šel běhat k Švihovské přehradě, které se bůhvíproč u nás říká Želivka. Anebo si táta vzal dovolenou a jeli jsme do Prahy naším autem. Až tohle bude číst strejka, asi z toho nebude mít radost, ale pamatuju si, že táta do výkazu jízd u služebáku psával jiné kilometry a pak stáčel naftu, aby vůbec měl na to takové dálky utáhnout.
Na benzinkách stejně padlo strašně moc peněz. Dodnes mám doma dvě knihy, kterým táta říkal kroniky, a po každém zápase do nich psal výsledek, průběh hry, kolik jsem dal gólů, na kolik jsem nahrál, jak se mi dařilo a plus k tomu všemu výdaje. Na kolik nás přišla cesta. Jednou to bylo dvě stě padesát korun, příště tři sta, do toho náklady na soustředění, měsíční poplatky. Všechno zapisoval a všechno bych během chvíle i teď dohledal. Každou položku.
Na Slavii jsem začal v osmi letech a skoro celé dětství tak v podstatě strávil na silnici. Do patnácti jsem znal jen hřiště a ubíhající krajinu za oknem.
Nikdy jsem ale nevnímal, že by mě to nebavilo. Nenapadlo by mě netěšit se na trénink. Kdo ví, třeba kdybych poznal i jiný život, bylo by to odlišné, ale já ani jednou nezapochyboval. Netvrdím, že takhle to je ideální obecně, ale já ve správnost cesty, na niž jsme se s tátou vydali, přirozeně věřil. Fotbal pro mě byl odmalička součástí každého dne a tím, že mi šel, mě i bavil.
V začátcích na Slavii to přitom nebylo vždycky jednoduché. Ostatní kluci spolu chodili na společnou základku a trénovali skoro každý den, kdežto já k nim jen občas přijel na otočku. Navíc jsem býval hodně stydlivý, po mámě jsem zdědil vlastnost, že si k tělu připustím strašně málo lidí. Spoluhráči mě proto nejdřív úplně nevzali do party a dávali mi to docela solidně znát. V paměti mi utkvělo, jak jsem byl jednou strašně hrdý na své nové triko odněkud z tržnice, na němž se skvěl nápis DISPLAY. Sotva jsem se v něm ale objevil, vysmáli se mi, že nosím Diesel a Replay dohromady.
Byl jsem červenej až na zadku, ale ustál jsem to. Tohle i další případy, kdy se po mně ostatní vozili. Na hřišti jsem si totiž postupně získával respekt, protože jsem přece jen něco uměl.
Možná vás napadne, kam se poděl brácha. Proč pořád mluvím jen o sobě, když jsme byli dva, on navíc podle mnohých talentovanější než já.
I jeho si do Slavie na zkoušku vzali, jenže jemu chyběla moje cílevědomost a urputnost. Nezaujal. Jednou měli trénink na škváře a on si snad ani nevzal správné boty. Nepochybuju, že kdyby dostal víc času, prosadil se, ale on vlastně možná ani sám nechtěl. Je hodně domácí typ, všechny ty cesty do Prahy by asi ani absolvovat nechtěl. Táta, který by nás oba vozit jednoduše neutáhl, proto vycítil, že smysl to má jen se mnou.
Spoustu času jsme tak trávili sami v autě.
Hodně jsme si povídali o všem možném, měli jsme hodně blízký vztah, a přestože se to nezdá, i z těch nekonečných cest mám spoustu zážitků. Třeba když mi ještě nebylo osmnáct a táta mě nechával řídit. Vyráželi jsme tehdy brzy ráno, kdy ještě nejezdilo moc aut a nehrozilo, že potkáme policajty. Základy už jsem uměl od bráchy a táta mě učil, čeho si všímat, jak na silnici reagovat. Řidičák jsem pak díky tomu udělal úplně bez problémů.
Nikdy na mě nezakřičel, dokázal mi přitom předat svůj názor tak, abych s ním souhlasil. Ani další emoce nedával najevo, byl chladný typ. Nepamatuju si dokonce, že by si s mámou dali pusu, v tomhle jsem byl vychovávaný a až manželka mě dnes učí, že projevovat lásku je správné.
Slzy v očích, dojetí a hrdost jsem u táty vídal, když se mi něco povedlo, třeba jsem dostal ocenění za nejlepšího střelce turnaje. Jenže on to nechtěl dávat na odiv, tvářil se, že to s ním nic nedělá. Ani jsme se nikdy neobjali.
Někdy ve čtrnácti mě naopak trenér v řadovém zápase vystřídal o poločase. Hrál jsem tehdy fakt špatně a táta se mě cestou zpátky ptal, co mu k tomu povím. Byl jsem naštvaný, nevěděl jsem, co říct. Prostě se mi to nepovedlo… Vidím před sebou úplně jasně, jak sjíždíme z dálnice domů a on říká, že jestli chci být průměrný, nemá to cenu. Že do toho dal strašně moc peněz a času a jestli se nezlepším, zabalíme to. Že nebude vyhazovat peníze do koše. Řekl to v klidu a byla to snad jediná výtka, jakou jsem od něj kdy slyšel. Jinak mě nechával, protože viděl, že si všechno plním svědomitě. Já takový skutečně byl, ani ve škole jsem neměl problémy. Jestliže mi někdo řekl, ať se něco naučím, naučil jsem se to. Nenechával jsem nic náhodě.
Jednoho dne, o rok později, pak přišla cesta úplně jiná než ty předchozí.
Táta mě vezl v neděli večer na intr.
Vůbec jsem nevěděl, co se to vlastně děje, měl jsem skleněné oči a pořád se mi honilo hlavou, že mě opouští. Dokud jsem byl na základce, nepřicházelo v úvahu, že by mě v Praze nechal samotného, střední už ale byla něco jiného. A hlavně, jemu to ohromně ulevilo. Už když s námi začal jezdit Honza Zákostelský z Divišova a střídavě jsme brali auto my, jeho táta nebo děda, stalo se pro něj nekonečné dojíždění snesitelnějším. Teď už pokračovalo jen o víkendu, protože zrovna můj hostivařský intr byl přes víkend zavřený. V pátek po tréninku pro mě tedy musel přijet a o víkendu mě bral na zápasy.
V Hostivaři jsem skončil jako jediný z týmu a bylo to nakonec jedno z největších štěstí. Nedostal jsem se aspoň do party spoluhráčů, kteří bydleli na Třebešíně a dělali spoustu kravin, často chodili na diskotéky. Být tam s nimi, nevím, zda bych to ustál. Parta by mě možná taky strhnula. Sice jsem v prváku vyfasoval spolubydlícího feťáka, ale hned na druhý ročník jsem požádal o změnu a dostal fotbalistu ode mě ze třídy.
Odchod z domova pro mě byl obecně velkým krokem do neznáma, rázem jsem byl na všechno sám. Ale i s tímhle jsem se popral a dopracoval se k tomu, že jsem brzy dostal na Slavii smlouvu a po přestupu do Dukly ve čtvrťáku i individuální plán ve škole a pokoj na ubytovně. Až tehdy mě tak měl táta definitivně z krku. Po mých osmnáctinách mi navíc řekl, že už jsem dospělý člověk a můžu si se životem dělat, co chci. Že už si o sobě rozhoduju sám a on mi do ničeho nebude mluvit.
Mám dojem, že kdybych se vybodnul na fotbal, nechal by mě. Tak měl nastavené vnímání. Zároveň věděl, že bych to neudělal, věřil mi.
Máma je nejlepší ženská na světě.
Pokud je střízlivá.
Začala pít v mých sedmi letech, nikdo neví proč, a já dosud nenašel odvahu se zeptat. Zhruba v době, kdy mě táta začal vozit do Prahy, se z ní stala regulérní alkoholička a její výplata padla na cigarety, chlast a jen tak tak na jídlo. Nás s bráchou tedy v podstatě živil táta sám, a ještě mě zvládal brát na tréninky. Nechápu, jak to zvládnul.
Je to obdivuhodné.
S mamkou se nerozvedl taky kvůli mně, neměl na to jednoduše čas. A že mu dávala dost zabrat… Jak začala pít, měla špatné stavy. Opilá je agresivní a zlá, chce se hádat. Často ani tátu nenechala spát, lomcovala dveřma a probudila i nás v pokojíku. Jednou já, jednou brácha jsme museli slézt dolů, aby byl klid a naši se nehádali. Jak máma usnula a vystřízlivěla, bylo všechno v pohodě.
Přesto, co to bylo za život, který táta měl? Nepřeháním, říkám-li, že se mi obětoval.
A ještě ke všemu už mě ani nemohl vidět, když se mi začalo opravdu dařit…
Sledoval ještě mé začátky v Dukle, kdy jsme postoupili do první ligy a já dal za půl roku pět gólů. Na základě toho si mě koupila Plzeň s tím, že jaro dohraju na hostování v Dukle a skutečně přestoupím až v létě. Táta si přečetl i návrh smlouvy, než jsem ji podepsal.
Jedenáctého března jsme vyhráli v Hradci Králové 2:0. Když už se táta nebyl podívat, koukal alespoň na Dohráno v televizi, což byl i tenhle případ. V tom zápase se mi povedla přešlapovačka ve vápně, načež jsem dal míč pod sebe Ondrovi Švejdíkovi, který střílel na bránu. Gól z toho nebyl, ale vypadalo to hezky. Táta volal kolem půl desáté, gratuloval k výhře a říkal mi, jak se mu tahle akce moc líbila.
Ráno jsem měl hovor od bráchy. Ať si radši sednu, že táta umřel.
Jo, přesně tak. Z ničeho nic.
Nedlouho předtím byl na nikterak náročné operaci srdce. Na ředění krve se po takovém zákroku většinou dávají injekce, ale táta dostal jen prášky. Prý slabé, proto se mu krev srazila. Už se cítil dobře, v pondělí ráno měl jít do práce, ale protože tam nedorazil a nikdo se mu nemohl dovolat, strejka jel k nám domů. Tam nic. Máma byla taky v práci, tak vzadu vyrazil okénko, aby se dostal dovnitř. V koupelně uviděl tátu ležet. S kartáčkem v puse.
Čistil si zuby a najednou byl konec.
Zrovna jsem začínal chodit se svojí manželkou. Týden předtím se za mnou táta s mámou chystali přijet do bytu s novým vybavením, ale protože jsme spolu s Bárou byli teprve krátce, říkal jsem, že se ještě necítím na to, abych ji rodičům představoval. Trochu se jí to dotklo, ale když naši přijeli, skutečně u toho nebyla.
S tátou se tak nikdy neviděli.
Nejdůležitější osoba v mém životě vystřídala tu druhou nejdůležitější. Strašně mě to mrzí.
Na hřiště před zápasem vždycky vstupuju pravou nohou a naberu si do ruky trávu. Jako malému se mi strašně líbil film Gladiátor, kde si Russel Crowe v aréně takhle vzal trochu písku a řekl: „Stíny a prach“. Já promnu trs trávy a zahodím ho, po tátově smrti jsem k tomu ještě přidal pohled nahoru do nebe.
Jsem přesvědčený, že mě pořád vidí.
Přestože jsem měl svatbu v kostele, nepovažuju se za extra věřícího člověka. Věřím ale, že lidi dál existují někde výš. Že smrtí to tady nekončí.
Táta byl můj průvodce životem. Dřív, jakmile se naskytl nějaký problém, jsem ani nepřemýšlel, že bych ho měl řešit. Vždycky jsem vzal telefon a volal tátovi, klidně kvůli drobnostem. Nevěděl jsem ani, jak si zařídit pojištění. Pokaždé mi buď poradil, nebo to rovnou zařídil. Najedou se tohle utnulo a já ve dvaceti v momentě dospěl. Teprve tohle byla moje opravdová maturita. Zjistil jsem, že si musím poradit sám a nemůžu nespoléhat na nikoho jiného.
Je mi líto, že už tu táta není. Strašně líto. Ale patří to k životu a my jsme tu teď od toho, abychom ho žili. Člověka potkají horší i lepší chvíle, nemůže si je naplánovat. Musí je brát, jak přicházejí.
Proto na tátu aspoň vzpomínám. Ještě nenastal den, kdy bych na něj nemyslel.
Sám byl sportovec, hrával hlavně hokej a tenis. Na kurty chodil i se mnou. Když jsem byl malý, nevynechali jsme snad jedinou volnou neděli. Dokud mě učil, bylo všechno v pořádku, potíže ovšem nastaly, sotva jsem ho časem začal porážet. To nesnesl. Jelikož jsem po něm zdědil tu vlastnost, že nenávidím porážky, dopadávaly naše souboje špatně. Hádali jsme se a raději jsme pak už tenis omezili.
Jenže my ho nemohli spolu ani sledovat v televizi.
Vybavuju si finále Wimbledonu Nadal proti Federerovi. Federera obdivuju, ale mám radši Nadala, který má úspěchy strašně vydřené. Ač není takový talent, všechno si vybojoval, dostával strašné sody od svého strýčka. Umíte si proto asi představit, jak to vypadalo, jestliže tátův nejoblíbenější sportovec byl Federer.
Ten zápas trval snad čtyři hodiny a rozhodoval se až v pátém setu, na který já už ale koukal nahoře u sebe v pokoji. Zhádali jsme se totiž tak, že jsem musel odejít. Dnes už vím, že co jsme předváděli, bylo za hranou.
Nicméně… Vyhrál Nadal.
Vážně jsem po tátovi ohromně soutěživý. Fotbal dělám odmalička, ale jsem přesvědčený, že na stejnou úroveň bych se dostal v jakémkoliv jiném sportu. Fotbalové hřiště jen bylo nejblíž našemu baráku.
Ne dovednosti, ale moje zarputilost a vůle překonávat všechny okolo mě nakonec dostaly tam, kde jsem. Bez disciplíny a ctižádosti, bez toho, že sami musíte chtít, ničeho nedosáhnete. Přebijete tím i talent někoho, kdo je třeba ještě v patnácti daleko před vámi. Pokud nemá tohle, co vy, v profesionálním sportu se neprosadí.
Třeba brácha má fotbal dodnes rád. Trénuje v Kralovicích áčko a dnes na vesnici kope nižší soutěž, hrál i v dorostu za Vlašim, dokud tam studoval, ale nikdy neměl potřebnou touhu stát se profesionálem.
Jestli si něčeho na své kariéře cením, je to její postupné stoupání nahoru. V sedmnácti jsem ze staršího dorostu Slavie zamířil do Dukly, protože se díky panu Prokešovi naskytla tahle příležitost a já si řekl, že chci co nejrychleji nastupovat za chlapy. Přišlo mi, že otrkat se mezi nimi je základ. Jelikož jsem ještě neměl na druhou ligu, kterou jsme hráli, absolvoval jsem zápasy za béčko v divizi. Během jediné sezony jsem se díky tomu vypracoval, a když se před tou další zranil kapitán Patrik Gedeon, odehrál jsem celý postupový ročník na jeho pozici.
Šlo to pozvolně.
Až v Plzni to celé nabralo grády. Najednou tu byla Evropská liga. Najednou jsem hrál na Atletiku Madrid. Najednou jsem vůbec netušil, kam bych se až mohl dostat.
V červnu, čtvrt roku po tátově smrti, jsem s Viktorkou, tehdejším mistrem, začal svou první přípravu. Danovi Kolářovi pak v Ostravě zlomili nohu, já naskočil místo něj a začalo se mi báječně dařit. Vyletěl jsem tak rychle, že jsem si to ani nedokázal uvědomit. To vidím až teď, kdy se šplhám zase na vrchol a je to už mnohem těžší.
Při kvalifikaci jednadvacítky, v baráži s Ruskem, jsem se totiž hned ve druhé minutě jen otočil na levé noze a ucítil příšerné křupnutí.
Přetržené vazy v koleni.
Musel jsem na plastiku a dával se do kupy skoro rok.
Následně jsem se rozehrával zase v Dukle a do Plzně se vrátil na přípravu za pana Uhrina. Do středu zálohy se tam sešli Pavel Horváth, Vláďa Darida, Tomáš Hořava, já a Patrik Hrošovský. Pan Uhrin se rozhodoval, jestli na hostování pošle mě, nebo Patrika.
Zvolil, abych zůstal, a Patrik se vrátil do Znojma.
Stačil pak ale nešikovný skluz na soustředění, při němž jsem si zadkem přisedl k patě na operované noze, a koleno mi strašně oteklo. Stalo se mi to poprvé, nevěděl jsem, co to znamená.
Okamžitě jsem letěl domů a plzeňský doktor mi oznámil, že mám vazy znova přetržené a půjdu na replastiku.
Z Plzně domů do Kralovic to je skoro dvě stě kilometrů a ty mi tehdy přišly nekonečné. S bráchou po telefonu jsme rozebírali, co dál, a já brečel. Vzal jsem to rovnou na hřbitov k tátovu hrobu, abych mu řekl, že končím s fotbalem. Zařekl jsem se totiž, že jestli mě čeká v tak krátké době ta samá operace, s kariérou je konec. Zabalil bych ji a začal studovat.
Ještě jsem se ale rozhodl zastavit se u pana doktora Dvořáka v Praze, který mě operoval a měl by tedy nejlíp vědět, jak na tom moje koleno je.
Mrknul na něj a prohlásil, že je naprosto v pohodě, že v něm není žádný problém a je jen namožené.
Znojmo mělo toho času soustředění v Turecku stejně jako Plzeň, tak Patrik Hrošovský jen přejel mezi městy a napodruhé dostal šanci. Chytil při ní fazonu a nevídaně vyletěl. Je to skvělý fotbalista a povedlo by se mu to později tak jako tak, mě ale rázem v klubu úplně nepotřebovali. Jelikož trvali na operaci, již já odmítal, domluvili jsme se na mém návratu do Dukly, kde mě vždycky vzali s otevřenou náručí.
Koleno se dalo do pořádku a já za dva týdny od toho, co jsem seděl na hřbitově, začal normálně hrát.
Fotbal, to je práce v kolektivu a v bouřlivém prostředí, kde jste pořád pod dohledem.
Já mám naproti tomu odjakživa rád klid, přírodu, chodím na procházky a jako kluka z vesnice mě baví pracovat na baráku a na zahradě, ať už doma s bráchou nebo u manželčiných rodičů. Taky dost čtu. Tohle všechno pro mě představuje únik od fotbalového prostředí, těžce vázaného na výkon. Můžu v něm naštěstí řešit jen to, abych na hřišti hrál tak, aby to mému mužstvu pomohlo k vítězství.
Nemám rád nákupní centra, nechci hrát tu konzumní hru společnosti, protože mám vyzkoušeno, že radost z materiálních věcí strašně rychle vyprchává. Podle mě v nás tenhle pocit nedostatku hodně utváří i sociální sítě, jimž se proto snažím vyhýbat, používám je minimálně. Uvědomuju si, že všechny tyto věci můžou být dobrým sluhou, ale špatným pánem. Dokud nedávají fotbal nebo jiný sport, který mě zajímá, vlastně ani nezapínám televizi. Akorát si třeba stáhnu hezký film a podíváme se na něj bez reklam. Minimálně i projíždím zprávy. Pokud se stane opravdu něco důležitého, manželka nebo kamarádi mi to stejně řeknou.
V pětadvaceti ještě neznám odpovědi na spoustu otázek, na některé z nich je asi nenajdu celý život, alespoň se však snažím žít trochu jinak, nejít s proudem. Vždyť lidi, kteří to dělají, ani nepřemýšlejí, kam směřují.
Jsem v tomhle ohledu asi holt trochu blázen a občas snílek. Nechávám se ovšem inspirovat myšlenkami a názory lidí, kteří přemýšlejí odlišně než většina. Před pár lety pro mě byly jako bible třeba i texty Majka Spirita, který rapuje o jiných věcech než ostatní. Stejně tak mám rád Tomáše Kluse, na němž mi imponuje, jak je mu úplně ukradené, co si o něm lidi myslí, a ještě píše skvělé písničky. Od představení Čtyři dohody hltám i Jaroslava Duška, který propaguje směřování zpátky k přírodě, k Toltékům, k odlišnému chápání světa, než vidíme všude okolo sebe.
To, co si beru od těchto osobností, mi pomáhá být sám sebou, být vnitřně silný. Z hlediska vnímání světa mi dali víc než celá základní škola, která mě toho podle mě vedle čtení, psaní a počítání zase tolik nenaučila.
Jiný asi jsem i z fotbalového pohledu.
Mým snem vždycky bylo vydržet celou kariéru na jednom místě. Mám rád hráče jako Francesco Totti nebo Steven Gerrard, kteří zůstali věrní svému klubu, ať se dařilo, nebo ne. Klubismus je pro mě nejvíc, ač se v našem prostředí pere s ambicemi. Těžko by nějaký hráč z české ligy dokázal odmítnout nabídku třeba z Bundesligy, Anglie nebo třeba Španělska. Ideální by samozřejmě bylo začít v Barceloně a už se odsud nehnout, jenže to se povede jen pár vyvoleným.
Pro mě je mým klubem Dukla, přestože nevím, jestli třeba taky ještě nepřestoupím jinam. Věřím ale, že bychom tady mohli nastartovat něco víc. Jistě, v Praze je v konkurenci Sparty, Slavie, Bohemky a nespočtu dalších možností obecně těžší zaujmout, ale nějaká úskalí jsou přece vždycky všude. Vždyť i v Plzni ještě ne tak dávno chodilo patnáct set diváků na druhou ligu a kolem trávníku na příšerném stadionu byla atletická dráha. Za osm let tam hráli Ligu mistrů.
Proč by se něco podobného nemohlo podařit nám?
Nebaví nás zůstávat jen šedou myškou ligy, každý chce respekt a uznání za svou práci. My si ho zasloužili za první sezony v lize a snad se zase vrátí. Teď však slýcháme jen to, že Dukla vypadá zvenku sympaticky a nikomu nevadí.
Tím pádem ale taky nikoho nezajímá.
Dosah fotbalu však přece jen letí daleko za hřiště, výsledky se dozvědí lidi po celé republice. Pokud budeme hrát dobře a vítězit, roznese se to, bude to mít ohlas po celé zemi, přestože přímo na stadion třeba tolik diváků nepřitáhneme.
Já mám toho svého stejně pořád nad sebou. Kontroluje mě na tréninku i v zápase, proto se snažím vždycky všechno dělat poctivě a naplno tak, jak by se mělo. Abych se jednou po kariéře mohl podívat do zrcadla a s čistým svědomím si říct, že jsem do toho dal všechno, co jsem mohl. Že jsem nemohl udělat víc. Že ty krásné chvíle, jaké jsem s fotbalem zažil, za to stály.
Že táta ty kilometry nejezdil nadarmo.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází