Sparťan

David Hošek

Sparťan

Připadalo mi to neuvěřitelný. Dvacet tisíc lidí na tribunách, včetně mě, a atmosféra, která z toho dělá mnohem víc než fotbalovej zápas.

Derby Sparty se Slavií. Za těch pár let, co jsem chodil do kotle, jsem zažil celkem dost momentů, který mě dostávaly do transu. Vždycky mě to neuvěřitelně vtáhlo. Mám přezdívku Sparťan, takže je snad jasný, v jakým sektoru jsem stál.

Obvykle jsem hlasitě fandil při každý šanci. Když padnul gól a náš fotbalista přiběhl jásat před kotel, nasával jsem radost a euforii úplně všech. To, jak řve celej stadion. Jindy jsem ale jen potichu sledoval dění a běhal mi mráz po zádech z každý akce. Nejlepší bylo vybrat si jednoho hráče, nespustit z něj oči a zkusit se do něj vžít. Karel Poborský, Jaromír Blažek, Tomáš Jun, Tomáš Řepka. Pro mě byli králové, protože to uměli. Myslel jsem na to, jak jim asi je, když z toho mám i já sám, kluk, kterej je jen jedna anonymní hlava v hledišti, zážitek na několik dalších dní.

Jaký to asi je, nebejt jen zlomkem, ale tvůrcem něčeho tak velkýho.

„Jsem v pohodě. Mám sílu. Mám bombu. Rozhodně větší než soupeř, kterýho jsem už jednou s přehledem porazil. Tohle zvládnu. Tohle je přece chvíle, kdy můžu ukázat, že jsem dobrej boxer.“

Můj vnitřní monolog před zápasem na turnaji Heroes Gate 2014 byl nakonec mimo realitu.

Byl jsem špatnej, vlastně úplně marnej. Přitom mi hodně záleželo na tom, aby to bylo jinak. Do týhle chvíle jsem nastupoval jen před pár lidma na oblastní lize, na extralize nebo na mistrovství republiky. V Praze na Podviňáku ale byly skoro dva tisíce lidí. Chtěl jsem se předvést.

Zazněl úvodní gong… A nic.

Nedokázal jsem dát ránu, nedokázal jsem dejchat, nedokázal jsem se hejbat, vlastně jsem nedokázal vůbec nic udělat pořádně. Po jednom křečovitým úderu jsem si navíc zranil zadní ruku a půlku zápasu odchodil jen s přední.

Prohrál jsem na body a bylo to tak zlý, že se do dnešního dne nechci podívat na záznam, abych si ty chvíle nepřipomínal.

Diváci viděli, že mi to vůbec nejde, a ti, co se vyznali v boxu, věděli, že to nestálo za nic. Lidi, co mě nemuseli, a že jich pár bylo, si potvrdili názor, že jsem přeceňovanej a vylhanej boxer. Můj trenér Míťa Soukup jako jeden z mála neříkal nic. On byl ten, kdo mi tak trochu domlouval, abych do ringu vůbec nenastupoval a dal si místo toho volno.

Znal mýho tátu.
Tátu, kterej byl už tři dny mrtvej.

Byl to táta, kdo mě přivedl do tělocvičny, kdo byl můj velkej fanoušek, kdo skoro vždycky seděl těsně pod ringem a dost hlasitě mi fandil.

Ten večer jsem chtěl vyhrát pro něj. Řekl jsem si, že se nebudu utápět v sebelítosti.

Zpětně vím, že to byla chyba, protože jsem byl psychicky mimo. Hlavu jsem měl jinde než v zápase, ale v jednadvaceti jsem situaci líp vyhodnotit neuměl. Rozhodl jsem se obrnit před tím, co se stalo, a šel jsem dělat to jediný, z čeho jsem v tu chvíli mohl mít radost.
Protože ať se v mým životě stalo cokoliv, já chtěl bejt vždycky v první řadě bojovník a normální člověk.

A taky profík, kterej má svoje cíle.

Tuším, že na první pohled působím jinak. Sám o sobě moc nemluvím, naopak ostatní toho o mně už napovídali dost. Některý mě mají za rváče, za svalnatýho bezmozka a fotbalovýho chuligána. Další za dneska už bývalýho boxera, kterej musel vyměnit původní disciplínu za MMA, protože měl pozitivní test na doping.

Tenhle příběh vyprávím sám za sebe. Jako sportovec, jehož dosavadní kariéru celkem vystihuje úryvek z jednoho hitu rappera Ektora.

„Vzalo mi to hodně, otočilo život, ale dalo mi to dvakrát tolik.“

Na konci základky, asi ve čtrnácti, jsem byl na preventivní prohlídce u doktorky a součástí byl taky test inteligence.

Naměřili mi IQ 130.

Přesně tohle byla vstupní hranice do klubu Mensa, kterej sdružuje nadprůměrně chytrý lidi a snaží se jim vytvářet podmínky, aby se mohli dál rozvíjet. Nikdy jsem se nad tím nepozastavoval, ani se s tím nikde nechlubil. Spíš to mě i moje rodiče překvapilo, protože jsem se učil průměrně. Sice mi šly počty a párkrát jsem šel na matematickou olympiádu, ale jinak jsem měl ve škole dvojky a trojky.

Po vstupu do Mensy jsem dostal možnost jet na speciální tábor. Tak jsem jel.

Bylo to něco úplně jinýho, než je běžný. Neexistovala tam večerka, celej režim byl hodně na pohodu, tak aby hlavní zodpovědnost byla na dětech. Všechno se točilo okolo společenských her typu Osadníci z Katanu a Carcassonne. Hlavním cílem bylo rozvíjet logiku a strategický myšlení, ale pamatuju si spíš to, jak jsem se snažil nedávat najevo, že jsem sportovec. Tehdy jsem už prošel průpravou ve fotbalu, ve florbalu, v házený, v judu, v kanoistice a začínal jsem s boxem.

Rozhodně jsem postavou nevypadal jako intelektuál. Abych se maskoval a zapadnul mezi ostatní, nosil jsem dlouhý vlasy a trika s dlouhým rukávem, aby nikdo nepoznal, že mám svaly.

Tím tahle etapa vlastně skončila. Přijel jsem domů a zase řešil hlavně to, na jakej trénink zajdu.

Něco jako vysokou inteligenci jsem už dál neřešil. Není to pro mě důležitý, proto ani nevím, jaký IQ mám dneska. Jeho hodnota se v průběhu života mění – i v závislosti na tom, jak se člověk rozvíjí a v jaký společnosti žije.

Upřímně, přestalo mě to zajímat. Ve finále zatím nemám ani maturitu. Chybí mi dodělat poslední ročník. Neměl jsem s učením problémy, ale střední jsem nedokončil, protože mě vyhodili.

Chodil jsem cíleně za školu. Ne proto, abych se flákal, ale abych mohl víc trénovat.

Pravidelně jsem zatahoval dopolední hodiny a místo toho jsem běhal v parku nebo makal ve fitku, protože odpoledne byl box a já cejtil, že potřebuju dvoufázovou přípravu.

Když se na to přišlo, vyrazili mě.

Jestli mi to za to stálo? Nemít maturitu asi není nic k chlubení, ale já v tý době myslel hlavně na to, že mě čeká prestižní turnaj – Memoriál Julia Tormy. Tahle akce je pojmenovaná po vítězi olympiády a organizátoři mi dali zápas s Danem Táborským. S klukem, kterej byl jedničkou mojí váhy a už v tomhle věku z něj dost lidí dělalo frajera s potenciálem, jakej měly hvězdy Ruda Kraj nebo Lukáš Konečný.

Byl to dobrej a vyrovnanej zápas. Vyhrál jsem na body.

Zároveň s tím mi přišel ze školy papír, že končím. Ne, radost z vítězství mi to nepřekazilo. Dokonce i rodiče, v první chvíli děsně naštvaný, to vzali, když jsem jim vysvětlil, co za tím bylo.

„Všechny sestřelíš. Všichni půjdou na prdel. I já.“ Smál jsem se, protože mi to přišlo neuvěřitelný. „Přestaň se tlemit a ber to vážně. Máš v rukách granáty.“

Bylo mi asi šestnáct a na tréninku jsem spároval s o dvacet let starším kamarádem Milanem. S klukem, ze kterýho šel od pohledu respekt. Hrál za reprezentaci v ragby, dělal osobní ochranku, navíc dost dobře boxoval. Když v přípravě zabral, patřil k nejlepším v těžký váze.

A tohle řekl mně, mladýmu klukovi bez zkušeností, kterej měl vždycky tendenci se spíš podceňovat. Byla to taková drsnější pochvala a dost mě tím motivoval, navíc mě nakoplo, že to říká někdo, kdo je opravdu dobrej. Rozhodl jsem se postavit svůj styl na síle a dost to vycházelo. Levačka šikovnější, pravačka tvrdší.

Po pěti zápasech jsem šel na mistrovství republiky.

Boxeři mě začali brát mezi sebe, zatímco lidi mimo sport vůbec nevěřili, že něco umím. Vždycky jsem byl v soukromí spíš typ, kterej se neprojevuje, proto mě ostatní přehlíželi. Rozhodl jsem se to změnit tím, že začnu co nejvíc trénovat. Míťa Soukup byl a dodnes je trenér, kterej svý svěřence strhne k tomu, aby dřeli. Pořád mi opakoval, že v ringu mě čeká férovka, která všechno ukáže.

Vzhlížel jsem k těm lepším. Třeba ke kamarádovi Štěpánovi, byl lehčí váha a měl rychlost jak šicí stroj. Snažil jsem se s ním držet tempo při bušení do pytle i při běhání. Vždycky dal víc úderů, vždycky mi zdrhnul, ale rval jsem se o to, aby mezi náma byl co nejmenší rozdíl. Kdyby tam nebyl, tak tolik nedřu. Kdybych v klubu Pražský rohovník neměl skvělou tréninkovou skupinu, nevyhrál bych čtyři mezinárodní turnaje – v Chemnitzu, ve Splitu, v Praze a v Třeboni. Sice jsem se nikdy nestal mistrem republiky, ale když mi to sedlo, porážel jsem účastníky mistrovství světa i olympiády.

Jo, díky silnýmu úderu jsem uměl každýho překvapit. Je fakt, že postupem času šel na prdel i kamarád Milan.

Začal jsem si myslet, že jsem dobrej. A začalo mě trochu štvát, že mě pořád lidi mimo sport neberou vážně.

Spartě jsem fandil odmalička.

Na stadion jsem chodil nejdřív s tátou. Obdivoval jsem, jak kopal Tomáš Řepka, byl schopnej ubránit úplně všechno. Nemít ho vzadu, prohrála by se spousta důležitejch zápasů. Když si vzpomenu, jak dal Marek Kincl ve vyřazovací části Ligy mistrů gól Laziu v nastavení a rozhodl o výhře 2:1, mám pořád husí kůži.

Táhlo mě to do fotbalovýho kotle.

Věděl jsem hned, že tam jsou i kluci, který se po zápasech chodí rvát. Tohle se na člověku pozná. Takže i oni po chvíli zjistili, že boxuju, a nabídli mi, ať to jdu zkusit s nima. Šel jsem hned, lákalo mě zažít jinej druh adrenalinu. Bez rukavic. Sice jsem neměl potřebu chodit s chuligánama do hospody, ale to, co se dělo po zápasech, mi přišlo dost zajímavý.

Skončil zápas, část kotle se sebrala, naskákala do auta a odjela někam za město. Většinou na pole.

Tam už čekali rowdies z týmu soupeře. Některý byli velký, třeba i pětatřicetiletý chlapi nad sto kilo s pivním pupkem, ale taky s velkýma prackama a zlým obličejem. Bylo na nich vidět, že nejsou mírumilovný. Tuhle skupinu doplňovali lehčí a hubenější kluci, který uměli bejt nepříjemný.

Oba tábory se mezi sebou dohodly na pravidlech a šlo se do akce, třeba dvacet proti dvaceti.

Některý ze soupeřů to brali vyloženě jako sport. Ale já hned viděl, že to k němu mělo dost daleko. Ve finále se sice dělo to samý, lítaly pěsti, ale nebyla v tom žádná technika, nic. Většinou z toho vzniknul velkej chumel a zmatek. Část lidí hned popadala na zem a ostatní, co zůstali stát, si vytipovali, na koho z protistrany půjdou dál.

Já všechno ustál, byl jsem vždycky dost v klidu.

Za celou dobu, dejme tomu pár měsíců, kdy jsem to zkoušel, jsem nedostal ani jednu pořádnou ránu. Všehovšudy mě někdo dvakrát kopnul do nohy.

Na to, jaký okolo toho panovaly legendy, mi to přišlo v pohodě.
Začala rvačka, někdo se sesekal víc, někdo míň, a jelo se domů. Já navíc každýmu vždycky podal ruku.

Měl jsem kliku, že se to nikdy nezvrhlo, i to se prej sem tam stávalo. Třeba když proti sobě šla Sparta a Bohemka, kde to nebylo jen o fanouškovství, ale hodně o názorech – pravičáci proti levičákům. Tam se někdy kašlalo na dohody a vytahovaly se tyče a obušky, v krajním případě i něco ostřejšího. Politika mě až tak nezajímala, v tu dobu jsem o ní stejně nic moc nevěděl, já si spíš řešil vlastní sebevědomí. Chtěl jsem, aby si ostatní uvědomili, že jsem tvrďák, aby to viděli na vlastní oči.

Moc dlouho jsem se ale nepředváděl, protože nás policie hodně rychle vyhmátla. Na stadionu jsme sice byli úplně v klidu, ale stejně si nás rychle vytipovali a pak nás těsně po jedný rvačce sebrali. Měli to na kamerách.

U soudu mi dali podmínku, k tomu pět a půl roku zákaz vstupu na fotbal. Bylo mi devatenáct.

Trest to byl přísnej – a dneska vidím, že správnej. Kdybych nedostal tak vysokou stopku, třeba blbnu dál a jsem jen fotbalovej chuligán. Díky tomu, že mě chytli, jsem si mohl pár věcí uvědomit a dostal jsem šanci mít ambice jako sportovec.

Bral jsem to tak, že dostanu bití.

Na Evropských hrách v Baku 2015 jsem dostal hned v prvním kole Ukrajince Gevorga Manukjana. Jednoho z favoritů.

Věděl jsem, že je nejnašláplejší ze všech, a měl jsem poraženeckou náladu. Reprezentační trenér si toho všimnul, přišel za mnou a řekl, že se soupeř bojí velký rány, bomby. Prý mu to prozradili Gruzínci, se kterýma jsem byl na závěrečným soustředění a držel s nima v pohodě krok.

Kouč si to asi vymyslel, ale já tomu uvěřil a předvedl svůj nejlepší boxerskej výkon v životě. Soupeř byl skvělej, absolutní světová špička, ale já do něj šel bez respektu. Sice jsem zaslouženě prohrál na body, ale roztleskal jsem celou halu, zápas všechny strhnul a lidi fandili především mně. Manukjan byl totiž původem z Arménie a my bojovali v Ázerbájdžánu. Tyhle dva národy se nesnáší, někdy je to úplně za hranou, takže ho vypískali a mě hnali dopředu.

Zmiňuju to celý proto, že jsem si po tomhle zápase konečně připadal jako dobrej reprezentant.

Bylo to důležitý pro mě, Manukjan se navíc dostal až do finále, ale ve statistice si všichni přečetli jen to, že jsem prohrál 1:2 na body. Tím, že je amatérskej box úplně mimo širší zájem diváků, bralo se to jako neúspěch.

Jo, bylo mi to líto, ale to bylo asi tak všechno.

Paradoxně se situace kolem mý osoby změnila až po tom, co jsem udělal úplnou blbost.

Měl jsem volno, bolelo mě rameno, tak jsem ho léčil zakázanou látkou oxandrolon, abych se rychle zahojil a mohl zase trénovat. Jenže pak jsem dostal nečekaně pozvánku na reprezentační turnaj a na soustředění na Olympu Praha mě přišli na jaře 2016 otestovat dopingoví komisaři. Myslím, že mě někdo udal a dal jim tip, ale to už je jedno.

Byl jsem pozitivní a všechno přiznal.

Nedávalo mi smysl zapírat. Věděl jsem, že bylo vhodnější zranění řešit s doktorem, normální léčba by měla skoro stejnej efekt, jenže já v tu chvíli myslel na to, jak ušetřit peníze i čas.

Sice jsem předtím bez problému prošel při osmi kontrolách, ale pro lidi, který si o mně mysleli, že sypu celou kariéru, to byl velkej argument, proč ze mě udělat exemplární případ. Dost se to rozmázlo. Takovou publicitu jsem nikdy předtím neměl, ale víte, co se najednou začalo psát? „Výborný český boxer David Hošek dopoval.“ Do tý doby jsem byl nezajímavej a najednou všichni zpozorněli, protože si v novinách přečetli, že jsem dobrej sportovec.

Dostal jsem stopku na čtyři roky, ale sám komisař, kterej mě chytnul, mi řekl, že můžu přejít do profiringu. Tam trest neplatil, dokud bych neboxoval o oficiální titul se záštitou antidopingový agentury WADA. Během roku jsem nasbíral 5 výher, 1 prohru a 1 remízu, a pak jsem najednou přestal dostávat nabídky.

Nebylo těžký si odvodit, že o mě kvůli dopingu není zájem, zároveň jsem vnímal, že tohle nemá logiku. Udělal jsem sice kravinu, ale oxandrolon není nic kriminálního, měl jsem ho v těle minimální množství, menší než lidi, který ho dostávají v nemocnici po operacích.

Prostředí boxu mi prostě naznačilo, že už pro mě nemá místo.

Chtěl jsem zápasit za každou cenu, protože to zkrátka byla moje hlavní životní jistota, a když mě koncem roku 2017 oslovil trenér David Vyvážil, jestli nechci zkusit MMA, šel jsem do toho. Tenhle chlap vede v Praze oddíl Renegade Gym – a název mluví za všechno. Jsme sebranka odpadlíků, zápasníků, který někdo odněkud vyhodil nebo je jinde nechtěli.

Budete se divit, ale právě tohle u nás vytváří hodně přátelskou atmosféru.

Jedním z mých kamarádů je i Matúš Juráček. Má přezdívku Slávista a svýho času byl v opačným kotli než já. V tu dobu jsme se nijak extra nemuseli, zároveň jsme do sebe nikdy nešli a bojový sporty nás nakonec sblížily tak, že jsme velký kamarádi. Trávíme spolu dost času i mimo tělocvičnu.

První zápas jsem měl po pěti měsících poctivý přípravy. Vyhrál jsem po minutě celkem pěkným KO a od tý doby mám i všechny ostatní výhry v prvním kole. Protože mám bombu. Zatímco v boxu to některý odborníci mohli přehlížet a soupeři se mohli bránit velkýma rukavicema ve dvojitým krytu, teď je to jinak.

V MMA se před tím, co umím, nikdo schovat nemůže.

Lidi, který mě znají, vědí, že mi umřel táta.

To je všechno. Protože bavit se o okolnostech, který k tomu vedly, teď nemá smysl. Sám chci mít z toho období zavřený okno, který zatím nehodlám otevírat. Je to pro mě stejný tabu jako ten prohranej zápas na Heroes Gate, ani k němu se ještě nechci vracet.

Táta byl vždycky moje opora, a najednou se vytratil. Vzpomenu si na něj každej den. Někdy z toho jsem v háji, třeba když potřebuju poradit s placením účtů nebo s vyřizováním na úřadech. Pro mě byl chlap číslo jedna, i když vím, že se toho v jeho životě semlelo dost. Měl svý problémy, jako mladej byl ve vězení, proto na mě byl relativně mírnej, když jsem dostal podmínku.

Můžu říct, že nejsem z úplně pohodový rodiny. Táta měl rád alkohol, tyhle věci člověka posílají jen dolů, proto se pití až na výjimky vyhýbám. Jedním dechem ale dodávám, že jsem měl pěkný dětství plný pohybu. Mám ještě dva bráchy a rodiče nás vždycky hodně vedli ke sportu, pořád nás vyháněli ven, abychom neseděli na zadku.

U mě je po tom, co se stalo, důležitý hlavně to, že si na nic nestěžuju.

Každýmu osud něco naloží a každej si řeší svý problémy, jak umí.

Měl jsem hodně možností, jak se po tátově náhlý smrti zachovat. Byl jsem v situaci, kdy bych se mohl na nějakej sport vykašlat, a já šel do zápasu. Pak to bylo horší. Hledal jsem se, protože jsem si uvědomil, že musím nasměrovat svůj život i jinak. Musel jsem začít pracovat, vydělávat, všechno si platit. Dostal jsem nabídku dělat ochranku a hodně makal po nocích. Nedělal jsem průšvihy, ale když jsem někoho hlídal, něco se semlelo a přijeli policajti, automaticky sebrali i mě, i když nakonec vždycky jen jako svědka. Bylo to horší období.

Trenér Míťa Soukup viděl, že boxu nedávám tolik, kolik bych měl. Když jsem na poslední chvíli zrušil zápas v Německu, kterej mi složitě zařizoval, v dobrým mi vysvětlil, ať jdu s tímhle přístupem jinam.
Odešel jsem – a pak jsem se k němu po pár letech oklikou vrátil jako čistokrevnej MMA zápasník. Jakmile viděl, že mám hlavu bez výmluv a nastavenou do tréninku, zase mi začal nezištně pomáhat.

Tohle všechno popisuju tak obšírně proto, abych ukázal, že jdu dál, ne proto, abych se vymlouval, že se mi stala tragédie v rodině. Soukromí si chci chránit.

S mámou se vídám, jak jen to jde. Za tátou chodím na hřbitov během svátků a taky mu před každým zápasem zapálím svíčku.

Mám už pět let přítelkyni, se kterou bydlím, a je to fajn.

Za deset let možná budu mluvit víc otevřeně. Budu mít větší zkušenosti, a třeba mi dá jinej náhled i to, když si s odstupem přečtu tenhle příběh. Teď to nechávám za sebou. Nechci se litovat, chci žít.

Vím, že by to nikam nevedlo, protože to vidím na příkladu sourozenců. Jeden je o čtyři roky starší, další o dva roky mladší. Moc nefungujou, hecnou se maximálně kvůli mámě, která oběma zachraňuje zadek a na kterou se střídavě obracejí, když mají problémy. Se starším v kontaktu nejsem, protože se rozhodl žít tak, že s tím nesouhlasím. Mladší je fajn, ale po tom, co se stalo, má psychický problémy.

Já sportuju a jsem v rámci možností v klidu.

Někdy na mě přijdou depky a chovám se jako divnočlověk. Vůbec nemyslím na sebe a jen sleduju, jak mě hodnotí okolí. Jo, stresuje mě, když mě řeší lidi, který vědí kulový a soustředí se víc na jiný než na sebe. Jenže místo toho, abych se šel někam opít a zbavil se tý nálady snadno a rychle, jdu do tělocvičny. Zatrénuju si a cejtím, že je to moje vysvobození, odvádí mě to od špatnejch myšlenek. Na začátku bylo zápasení hlavně únikem od reality, až mě nakonec pohltilo tolik, že se samo stalo realitou. Protože v tu chvíli je úplně fuk, co se děje mimo ring nebo klec. Když na mě letí pravej hák soupeře, musím to vyřešit a nemyslet na nic dalšího.

Takhle to chci brát i v normálním životě.

Připadalo mi to neuvěřitelný. Dvacet tisíc lidí na tribunách… A já.

Já, kterej v naplněný O2 Aréně kráčím do klece porvat se na turnaji OKTAGON MMA o svůj sen před největší českou návštěvou v historii bojovejch sportů. Navíc v tentýž večer, kdy si to v „zápase století“ rozdali Attila Végh a Karlos Vémola.

Jo, stejně jako tehdy na Spartě, i tohle bylo víc než zápas. Tohle byl můj přerod. Proměna kluka, kterej si zvyšoval sebevědomí jako člen fotbalovýho kotle, v MMA zápasníka, kterej se dostal tam, kam chtěl. Soupeř Kuba Běle mě sice chvíli nepříjemně okopával, pak mi celkem šikovně nasadil dvě páky. Jenže já měl sílu. A svoje bomby. Ubránil jsem se mu a pak mu nasázel takový granáty, že bylo za čtyři minuty hotovo.

Měl jsem pocit, že jsem všechno přepral.

Tohle by se tátovi líbilo. Věděl jsem, že v O2 Areně chybí můj největší fanoušek, kterej si dřív užíval i to, když jsem zápasil před pár lidma na oblastním kole v boxu. Rozhodl jsem se, že si to užiju i za něj. Dřív mi přitom nesedělo bojovat před větším publikem, jako tehdy na Heroes Gate. Najednou to ze mě úplně spadlo.

Najednou jsem to byl já. David „Sparťan“ Hošek. Takhle mě vyhlásili za vítěze.
Byla to nádhera. MMA mi dalo šanci ukázat, co ve mně je.
Chci dál co nejvíc zápasit, vyhrávat a třeba jednou porazit i velkou hvězdu.

Zároveň v mým případě pořád platí to, co zpívá Ektor. Sport mi hodně bere i dává. Abych se uživil, musím pořád pracovat. U nás v Renegade Gymu dělám trenéra, a když je to potřeba, jdu na Spartu. Jako ochranka. Je to další přerod. Stoupnu si tam, kde je to zrovna potřeba. V Plzni jsem třeba byl bodyguardem hráčů, jeli jsme v autě za jejich autobusem, ale osud to chtěl tak, že obvykle hlídám kotel.

Jo, sleduju, co se v něm děje.

Některý kluky znám, některý mi vždycky zamávají. Umím odhadnout, kdo chce dělat bordel, ale tím, že jsou všude na stadionu kamery, je až na nějakou pyrotechniku klid. Tohle už navíc není moje hra, je to věc policie. Stejně jako to, co se stane po zápase.

Ve chvíli, kdy k tomu dojde, jsem už naštěstí úplně jinde.

www.oktagonmma.cz

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.