Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Hokejisti mají spoustu peněz, velké baráky, modelky, krásná auta. Nestrachují se, co s nimi a jejich rodinami bude…
Budu k vám upřímný, tohle byl můj úplně první hnací motor. Důvod toho, proč jsem jako dítě začal s hokejem. Ani nebyl z mé vlastní hlavy, to taťka mi životní cíl zvolil. „Podívej se, jak já se dřu, a co z toho mám? Nic,“ říkával mi.
Dal mi na vybranou, což o to. Mohl jsem si vybrat kterýkoli sport. „Ale chci, aby ses jednou živil jako sportovec,“ znělo taťkovo jasné přání.
Jako dítě nepřemýšlíte v souvislostech, věříte rodičům. Já v sobě navíc odmalička měl i soutěživost a zřejmě i nějaké základní nadání, takže jsem ke sportu přirozeně přilnul. Brzy se pak můj výběr životní dráhy zúžil na tři směry. Hokej, fotbal nebo snowboard.
Fotbal mě od počátku moc nechytil, ve snowboardu jsem sice ještě v patnácti byl druhý v republice a měl svého sponzora, ale pamatujete, jak to bylo v té reklamě na Jihlavanku? Když jsem se měl rozhodnout, hokej pro mě byl jasná volba. Vůbec přitom nebylo jasné, že to někam dotáhnu. Od nás z Vimperka zase tolik hráčů do velkého hokeje nevzešlo, vždyť my celé dětství trénovali jen třikrát týdně. Stejně jsem cítil, že hokej je to pravé.
Ani v tátovi jsem v tomhle ohledu neměl vzor v tom profesním slova smyslu. Kdysi sice závodil na běžkách a zblízka viděl třeba na Katce Neumannové, co obnáší dostat se na vrchol, znal jsem díky němu všechny sjezdovky na Šumavě, bral mě na přespolní běhy, na kolečkové brusle, naučil mě mít rád pohyb jako takový, ale špičkového sportovce jsem v něm neviděl. Pracoval jako celník. Navíc na mě byl sám, máma od nás odešla, když jsem byl malý, a přestože jsme nestrádali, měl se co otáčet, aby domácnost zvládal.
Já proto musím být dobrej, abych sám měl hezkej život. Taťka to říkal.
Tímhle jsem se zaklínal.
Při výluce NHL jsem pak v Budějovicích viděl odjíždět od zimáku Romana Turka v Porsche Cayenne a už jsem tenhle cíl přijal kompletně za svůj. Od té chvíle jsem chtěl jednou mít přesně tohle auto.
Dneska ho skutečně mám. O pár let novější typ než ten, kterým mě Roman tehdy tak okouzlil. Mám díky tomu, kam jsem se v kariéře dostal, i spoustu dalších věcí, o nichž táta mluvil.
Ale smysl hraní hokeje jsem až o mnoho let později našel v něčem úplně jiném.
Začínal jsem v útoku a asi bych tam byl i zůstal a snažil se prosadit jako kanonýr, protože gólíky mě bavily, ale jako dítě jsem byl hodně nemocný. Šel jsem z jednoho zánětu průdušek do druhého, cpali do mě luivac na zlepšení imunity a jedna antibiotika za druhými. Pořád dokola. Na jedné z kontrol se pak doktorka podívala na tátu a říká: „Pane Hrubec, já myslím, že ten hokej ho zabije. Musí s tím skončit.“
Zůstal jsem vyvalený. „Ale já chci hrát hokej,“ hlesnul jsem.
„Jestli chceš hrát, tak to zkus v bráně. Tam se jenom stojí,“ reagovala doktorka. Dá se asi s čistým svědomím říct, že o sportu neměla páru. Hlavně to brala tak, že se stejně jen musím někde vyblbnout a nic ze mě tak jako tak nebude.
Kouknul jsem na tátu, jestli myslí, že by to šlo. On pokýval.
Do té doby jsem se do brány necpal ani na ulici, měl jsem dojem, že to tam bolí. Kluci kolem mě uměli vystřelit, a když jste to koupili tenisákem, nebylo o co stát. Netáhlo mě to tam. Ale než skončit s hokejem, to bych si do brány klidně vlezl.
Hned v autě jsme to začali řešit. „No jo, ale výstroj je drahá,“ prohodil táta mezi řečí, což mi začalo šrotovat v hlavě. Stejný argument od něj zazněl i doma u večeře, ale já už věděl, co to vyřeší. Zvedl jsem se od stolu a došel do obýváku. Ze zdi jsem tam vytrhnul PlayStation a donesl ho tátovi.
„Prodej tohle a kup mi za to výstroj.“
Abyste pochopili, co to bylo za oběť – koncem devadesátých let jsem vlastnil určitě jeden z prvních PlayStationů v republice. Táta mi ho obstaral díky tomu, že dělal na hranicích. Byla to prvotřídní pecka. Měl jsem pak najednou spoustu kamarádů, byl jsem strašně oblíbenej. Do večera u nás zůstávali kámoši a společně jsme po obrazovce honili kostičkované pidižvíky a závodili v autech.
A já se toho všeho dobrovolně vzdal, abych mohl zůstat u hokeje. Abych mohl chytat.
Táta PlayStation skutečně prodal a jednoho dne mi přivezl první výstroj Rey. Hned jsem se do ní nasoukal s představou mrštných gólmanů, kteří se v brance pohybují jako šelmy… A pak jsem se na sebe podíval do zrcadla, kde jsem viděl jen neohrabaného golema. „Já se v tom nemůžu hejbat,“ divil jsem se.
„Na to si zvykneš,“ odvětil táta.
Pro začátek stačilo vyschlé chrániče rozhýbat.
Na prvním tréninku jsem ovšem zjistil, že vidět mě ona doktorka, regulérně by ji švihlo, protože větší makačku jsem do té doby nezažil. Zavařený, neustále v podřepu s pohyby kraba, jsem začal svoji brankářskou kariéru.
Abych do sebe chytání co nejrychleji dostal, posílal mě táta na nejrůznější kempy. A protože ve Vimperku nebyl trenér brankářů, sám začal studovat, co vývoj gólmana obnáší, aby mi zvládl předat základy.
Dělal to jako všechno – po svém. Dost rázně.
Pamatuju si, jak na mě poprvé střílel. Pálil puky mým směrem a já je nějak krotil. Každý zásah ale stejně byl jako zásah puškou. Připadalo mi, že mi rány dopadají na holé tělo. Moje první vesta, což byla v podstatě jen mikina posetá plasty, toho moc netlumila.
Zpod masky jsem křičel, že to hrozně bolí.
„Nekecej. Prostě to bolí, no… Seš gólman, to bolet bude. Máš chrániče.“
„Já vim, ale ono to nějak…“
„Sklapni a chytej!“
Tak jsem chytal.
Po tréninku jsem svléknul dres a plasty, co měly být na vestě, ze mě vypadaly. Všechny rozstřílené, jak byly staré a zpuchřelé. Zůstala mi jen ta větrovka, co na ní byly našité. Na těle jsem měl ohromná jelita, ramena a žebra modrá.
Táta uznal, že to teda fakt asi bolet mohlo.
Sehnal mi tak jinou vestu a brzy nato jsem se měl mít ještě líp, protože díky programu NHLPA dorazilo do klubu čtyřicet nových výstrojí značky KOHO a já jednu z nich dostal. Byla to naprostá špička, jen betony neměly při rozkleku krytá kolena… Jedna z tátových specialit přitom byla, že si dva metry před brankoviště naskládal deset puků a golfákem mi střílel mezi nohy. Hned při první střele v nových betonech mě tak vší silou napálil do kolene.
S brekem jsem vystartoval z branky.
„Kam jedeš?“
S fňukáním jsem odpověděl, že jsem dostal do kolena.
„Neexistuje, vrať se…“
Druhou střelu jsem chytil a třetí… bum, přímo na stejné místo na koleno.
To už jsem přes slzy ani neviděl, jen jsem věděl, že jak uslyším klepnutí hokejky o led, musím kleknout. Na kolena jsem ten den schytal tátových golfáků možná pět, měl jsem je úplně na maděru. Doma jsem zase s brekem žadonil, že tohle cvičení už nechci, tati… Na to on, že ho budeme dělat každej den.
„Dokud se nenaučíš dávat betony pořádně tak, aby tě to nebolelo.“
Rozklek jsem díky tomu zdokonalil tak, že jsem si vyloženě užíval, jak mi táta do betonů pálí. Naučil mě takhle, abych je při rozkleku dával před sebe. A taky je to důvod, proč dodnes chytám v nákoleníkách i deskách na kolena a ještě se snažím dělat rozklek správně. Mám zafixované, že takovou bolest jako tehdy už nechci nikdy zažít.
Vedle spousty hokejových rad do mě táta hustil taky jedno moudro. Nejdůležitější ze všech.
„Buď výbornej gólman, ale vždycky buď ještě lepší člověk.“
Držím se ho. Chci být zatraceně dobrej, top gólman, ale důležitější pro mě je, kdo jsem, když si sundám výstroj a snažím se to tak předávat i svému synovi. Záleží mi na tom, aby se z něj stal slušný člověk, kterého budou mít lidi rádi. Všechno začíná vychováním. Sám mám od táty odmalička dané tři základní věci.
Zdravit, prosit, děkovat.
Když někam přijdeš, pozdrav, když něco chceš, popros, když to dostaneš, poděkuj. Buď slušnej. Protože když lidi vidí, že nejsi grázl, chovají se k tobě dobře a v životě se ti to vrátí.
Často říkám, že jsem měl v kariéře štěstí na lidi, ale je pravda, že to je taky tím, co vychází ze mě a co za lidi si k sobě přitahuju. Tím, že nejsem vypočítavá svině, která dělá jen věci pro vlastní dobro, ale na svůj úkor klidně i někomu jinému pomůžu. Přirozeně jsem se takhle dostal k charitě, jen co jsem začal vydělávat větší peníze.
Nejprve jsem pomáhal jednomu dětskému domovu. Zeptal jsem se, jak to chodí a co by potřebovali. Oni, že čtyři počítače. Tak jsem koupil čtyři počítače. Potom jsme dělali trička, z jejichž prodeje se zvelebilo místní dětské hřiště. Ale pořád mi v téhle formě pomoci něco chybělo. Přišlo mi prázdné jen někam poslat peníze, něco koupit, přičemž výsledek je abstraktní a příjemci anonymní. V Třinci jsme proto udělali akci nazvanou Pojď ven, která měla konkrétní cíl – dostat děti do ulic. Štvalo mě tehdy, že jsem projížděl městem a neviděl jsem nikde děti hrát si tak, jako jsme to dělávali my. Šlo o turnaj v banďáku v osmi termínech. Týmy se losovaly z čepice a výsledky jednotlivých hráčů z jednotlivých dnů se jim sčítaly do pořadí. Město nám půjčilo prostory a vybavení a každý den jsme měli plno, všude se to hemžilo dětmi. Okolo postávala spousta rodičů.
Jeden příběh odtamtud mě úplně rozsekal.
Mluvil jsem zrovna do mikrofonu o tom, kde mají hrát oranžoví s červenýma, nebo co já vím, a do toho ke mně přicupital malý kluk, kterého rodiče vodili na každý den akce. Do ruky mi strčil papírek.
„Jé, děkuju,“ utrousil jsem a mluvil dál.
Až za pár minut jsem si na něj vzpomněl. Když jsem papír rozbalil, byl tam nějaký obrázek a pod tím napsáno dětským písmem: „Šimone Hrubeci mam vás moc rád.“
Už to samo o sobě bylo nádherné, jenže za mnou za chvíli přišla maminka tohohle kluka s tím, že malej je autista. Pravda, připadal mi takový pomalejší, ale neřekl bych to. Vyprávěla, že si vždycky chtěl hrát venku s jinými dětmi a ony ho odmítaly, že nechtějí. Odháněly ho. Tady že si ale našel kamarády, kteří mu teď píšou, ať si s nimi jde ven hrát s hokejkou. Berou ho.
Jo, taky jsem měl v očích slzy jako možná teď vy. Nebyl jsem schopný slova.
Tak jo, teď už to můžu zavřít. Splnilo se, co jsem chtěl. Viděl jsem před sebou jeden reálný osud, který se mi podařilo ovlivnit. Ne tím, že jsem něco někam koupil. Podařilo se mi přispět k tomu, že někdo žije svůj život lépe.
Wow, ještě teď jsem z toho trochu naměkko.
I co se hokeje týká, snažím se být vždycky hlavně dobrým spoluhráčem. Důležité pro mě pak je, mít skvělý vztah s druhým gólmanem v týmu. Každému, s kým jsem se takhle potkal, jsem řekl v zásadě to samé. Že jsme dva na jednu bránu a jestli chytám já, nebo on, rozhoduje trenér. My se o to můžeme poprat sportovně na ledě. „Já ti přeju, ať se ti daří, protože když se tobě bude dařit, já budu muset makat o to víc, abych byl já ten lepší. Ale nevidím důvod, proč bych na tebe měl být naštvanej, že chytáš. Můžu být naštvanej na trenéra, že tě upřednostňuje, když já to vidím jinak, ale přece si kvůli tomu nezkazím náš vztah.“
Ještě se mi nestalo, že by nám to pak někde s někým nefungovalo.
Mám to dokonce tak, že při zápase se dívám na brankáře z druhého týmu a přistihnu se, jak sám sobě obdivně řeknu: „Ty vole, to byl dobrej zákrok.“ Dokonce mi vadí, když ten na opačné straně dostane blbej gól. Nemám z něj radost, byl bych radši, aby neplatil. Normálně mě to tíží, soucítím s tím klukem, protože vím, co se mu zrovna honí hlavou. Vím, že to nepodcenil, že tu situaci vyhodnotil nejlíp, jak uměl, ale stejně mu to tam někudy propadlo. Všichni najednou vědí, že to je chyba, on dostane kartáč a ten gól ho bude dlouho štvát.
To se kolikrát spíš pousměju, když sám dostanu pěkný gól. „Hmm, tak ten byl dobrej…“
Jo, když mě tam vykoupají a mám beky někde na modré, probleskne mi, že by nebylo špatné, kdyby se kluci vraceli, ale emoce si jinak nechávám až na chvíle po zápase. To mi už najedou a jsem třeba naštvaný, že jsme hráli špatně, nebo často spíš na sebe, že jsem nevyřešil některé situace správně. Hlavně když vím, že jsem mohl něco udělat jednoduše, ale já místo toho vymýšlel.
To jsou takové ty chvíle, kdy než abyste puk rozehráli bekovi, ještě se za bránou snažíte nafejkovat rozehrávku a samozřejmě se vám to nepovede. Nebo když vyjíždíte na vyhozený puk, za kterým spěchá soupeřův útočník... Jo, to je mňamka. To jste v jedné setině vteřiny najednou nejen hokejista, ale i matematik, fyzik a možná i chemik. Ve své hlavě analyzujete tření, rychlost puku, rychlost hráče, jestli je unavenej – to jste pak navíc ještě i za kondičáka – a hlava křičí: „Vyjeď!“ Instinkty zase: „Nevyjížděj!“ Už se vidíte, jak hráči naznačíte, stáhnete to a rozehrajete, nebo naopak jak to napálíte mimo hřiště, v lepším případě na střídačku. Nebo jemu do břicha.
Jakej je čas? Jakej je stav? Můžu si to dovolit? Zůstanu? Nebo se na to vykašlu a nechám ho, ať na mě ten hráč jede sám? Tohle všechno vám běhá hlavou ve zlomku vteřiny a vy si z vnitřních hlasů musíte vybrat a risknout to.
Ale na druhou stranu, co chce člověk ze života mít, když neriskuje? Život je krátkej, musí se žít. Co by z něho pak bylo, kdyby se všechno dělalo jen na jistotu. Zvlášť ve sportu, kde přece jen o tolik nejde.
Nakonec jsem se proto našel v tom, že neřeším inkasované góly. Jsou mi fakt úplně jedno. Jak začne zápas, hodím ve vlastní mysli neutrál a ten zůstává zařazený, ať dostanu blbý gól, nebo udělám perfektní zákrok. Ať mi puk propadne kolem tyčky, nebo mě vymíchají do prázdné, na skóre to má přece úplně stejný vliv. A když zachráním nějakou situaci? „Hej, klídek, je to jenom střela,“ okřiknu sám sebe.
Jestli hokejovému brankáři projde puk za záda, nebo ho chytí, totiž záleží na tolika proměnných, že nemá smysl si tím zasírat hlavu. Často nic nevidíte, stojíte jako přikovaní a najednou uslyšíte „puf“. Trefí vás to do betonu. Jindy uděláte všechno dobře, stokrát ve stejné situaci byste udělali stokrát to samé, a puk stejně cinkne o tyčku a skončí za vašimi zády. Nebo do střely někdo sáhne špičkou hokejky, ani o tom neví, a rázem je to ve vinglu.
Proč bych si z tohohle měl dělat starosti? Když dostaneš gól, tak se holt snaž, abys nedostal druhej.
I to mě naučil táta.
Na plakátu, co mi visel v pokojíku, měl Ed Belfour v ruce hokejku Bauer Reactor. Samozřejmě jsem ji musel mít taky.
Dostal jsem ji k Vánocům a nemohl se dočkat, až si ji vezmu na trénink.
Oproti jiným tehdejším hokejkám ovšem byla ohromně lehká. Tak moc, že jsem ji držel furt nad ledem.
„Hokejku na zéééém!“ hulákal táta. To on dělával. Řval. Když jsem na něj já volal, proč na mě křičí, řval ještě víc, že nekřičí, že mluví takhle nahlas, abych ho pod maskou slyšel.
A řval i teď.
Tak jsem svoji bauerku přimáčkl na led, ale při další střele už mi zase vlála ve vzduchu.
„Říkám ti, dej hokejku na zem!“
Zase jsem ji tam dal. Ale když jsem ji znova nadzvedl, táta už neřval. Sebral se a zmizel v kabinách.
Kam jde? To je v hajzlu…
Najednou se objevil za mantinelem a zpoza něho ke mně hodil jako bumerang artisku, co jsme našli u babičky na půdě. Představte si kmen stromu, z něhož lis udělal jedním vrzem brankářskou hůl. Tak nějak ta hokejka vypadala. Přiložit ji do kamen, bylo by v baráku teplo celý večer. Tvrdé dřevo, nic lepeného. Na tom nápis ARTIS a červené lemování.
Tahle kláda přede mě dopadla a byla to rána, jako když vám spadne futro.
„Hoď tu bauerku někam a vezmi si tu artisku,“ poručil táta.
Tak jsem si vzal artisku a… a okamžitě mi s ní klesla ruka někam ke kolenům. Byla to hokejka pro dospělého chlapa, nemohl jsem ji ani zvednout do správné výšky. Zase jsem se rozbrečel.
Moji kamarádi Vimperáci mi tak stříleli do artisky a mě z toho ještě několik hodin po tréninku brněla ruka tak, že jsem se nemohl najíst polívky. Neudržel jsem lžíci. Nepřeháním.
„Tati, vidíš to?“ ptám se nad rozcmrndaným talířem.
„Vidím. A to je proto, že jsi neměl hokejku na ledě. Budeš už ji tam příště mít?“
„Budu, tati. Ale už mi nedávej tu artisku.“
Od té doby vím, že musím držet hokejku čepelí na ledě. Na artisku si dodnes vzpomenu, když se čas od času stane, že dostanu pukem do hokejky tak, že mě zabrní ruka.
Takhle to vypadá, že celé moje dětství byly jen samé slzy a tátův řev, ale není to tak. Jsem mu vděčný za to, jak mě vycepoval, i za zážitky, které mi jako malému připravil. Už jen to, co udělal, abych po rozvodu zůstal s ním… U soudu mu řekli, že jestli mě chce získat do péče, musí změnit práci, aby na mě měl čas. Na hranicích totiž původně pracoval na směny, kontroloval kamiony. Přešel tedy na místo, kde měl jasně danou pracovní dobu, a v kanceláři vyřizoval doklady pro spedice ohledně toho, co převážely přes hranice. Jednou za čas ale i tak musel na noční směnu a nebylo hlídání, takže jsem spal u něj na čáře v kanceláři na gauči.
Ukazoval mi tam třeba na záchodě kolegovu pistoli, takovou sám dřív nosíval. Dokonce jsem si ji potěžkal.
Jindy jsem zase přespal u jeho kamaráda v kamionu, v kapsli nad kabinou, která mě překvapila tím, jak je prostorná a pohodlná. Táta byl navíc vypravěč, všechno dokázal okázale vysvětlit tak, že mi z toho udělal zážitek.
Taky dbal na to, abych nezanedbával školu. Nejdřív škola, potom hokej, to razil i během střední, dokud jsem to nedotáhl k úspěšné maturitě. Kolikrát jsem se třeba kvůli lítání venku nestihl naučit na písemku a večer tak zašel za tátou, jestli by mě druhý den neomluvil. Pokaždé to rázně odmítl s tím, že nemám utíkat od zodpovědnosti a od toho, co mi je nepříjemné. A ať nesu následky svojí nezodpovědnosti.
Držím se toho dodnes. Ať se mi do něčeho sebevíc nechce, zatnu zuby a jdu to udělat.
Jo, díky tátovi jsem tam, kde jsem. To si uvědomuju. Zároveň bych s ním dnes už chtěl řešit víc osobních věcí, pořád ho ale v některých situacích beru víc jako trenéra. Vycepoval mě pro hokej, ale někdy dost na úkor vztahu otce a syna, jak ho znají běžní kluci. Nikdy jsem mu nemohl říct: „Tati, měli jsme kalbu a parádně jsme se vožrali.“ Nebo: „Tati, včera jsem šel spát v jednu v noci.“ Vím, že by mi na to odpověděl, jestli si myslím, že s takovým přístupem se někam dostanu. Vyčetl by mi to, nijak jinak by to nerozebíral. Byl by striktní.
Proto tyhle věci řeším raději s mamkou, která k nám přišla v mých sedmi letech a je to úžasná ženská. To ona je moje vrba. A přestože jí říkám doma nejčastěji „Moni“, což pro mě jako pro dítě bylo zpočátku přirozenější než „mami“, bavím se o ní všude jako o mamce. Už jen proto, že by mi nebylo příjemné dokola vysvětlovat, že je nevlastní. Po tom, co všechno pro mě udělala, je to i nefér.
Ona je pro mě pravá mamka.
Ta, která mě přivedla na svět, nás jednoho dne jednoduše opustila. Sebrala se a odešla za někým jiným do Německa. Vím, že to nebyla její jednostranná chyba, s odstupem dokážu rozeznat, že rozchod dvou lidí nikdy není o tom, že jeden je ten bezchybný a druhý ten špatný. Dětskou optikou jsem to ale bral jako strašnou zradu.
Kdyby mě táta u soudu nevyhrál – což byla v tehdejší době rarita, aby dítě získal do péče otec – asi bych v Německu skončil taky. Tátu tak dnes zlobím, že bych holt začínal v DELce, ale na to on samozřejmě vždycky bručí.
Ale vážně, i kvůli téhle zkušenosti stavím rodinu nadevše. A taky jsem si jistý, že rozvod rodičů vždycky odserou děti. Nesou si ten zážitek v sobě celý život. I já, týkalo se to třeba mé počáteční nedůvěry ve vztahy a v to, že mě může někdo opravdu milovat a nezranit. Neexistuje, aby neshody dospělých dítě nepoznamenaly. Proto dnes s mojí ženou, když už si potřebujeme něco vyříkat, nehádáme se před malým. Je třeba, aby viděl, že se máme rádi a respektujeme se. Máme dohodu, že i když jeden z nás chce hned na toho druhého zaútočit, necháme si to na později.
Dokonce to pomáhá. Buď na daný spor zapomeneme, protože ho přebijí jiné zajímavé věci, nebo ho vyřešíme už s odstupem bez zbytečných emocí.
Mámu jsem během dospívání vídal jen ojediněle. Naposledy přijela před časem po dlouhých letech s tím, že by chtěla, aby to mezi námi bylo jako dřív, jako když jsem byl maličkej. Ale sejde z očí, sejde z mysli. Já ji nepotřeboval. Pravou mamku už jsem dávno měl v Monče. Jsem mámě vděčný, že jsem se narodil, ale dnes je to pro mě… Známá. Kdybychom se náhodou potkali, pozdravím jí, pokecám, jak se má, ale pouto matky a syna se z našeho vztahu vytratilo. Přešlo na Monču.
Na rovinu, ona kdyby nebyla, můžeme to doma zavřít. Ona je stěžejní bod domácnosti. Neuvěřitelně pozitivní člověk. Anděl. To ona udělala naši rodinu kompletní. Ve čtyřiadvaceti do toho skočila rovnýma nohama a začala se o mě starat. Jak bývá v pohádkách macecha, která nemá své nevlastní děti ráda, tak ona, přestože se jim s tátou ještě později narodili dva bráchové, mi nikdy nedala pocítit, že bych snad nebyl její.
To ona taky do mého hokeje vnášela lidskost. Když jsem zachytal špatně a táta zase řval, pronesla, že jsem holt neměl den a že je to stejně jenom hokej. Tenhle její pohled plný pochopení přetrvává dodnes, i proto jsem k ní tak přilnul.
Upřímně, to s tátou mám pořád vztah spíš… profesionální. Mám pocit, že dodnes mě nepřestal trénovat. Když si voláme, řešíme jen hokej.
„První gól nic, druhej, tam jsi zaspal, třetí gól nic… No, ale dobrej zápas, nemůžeš za to, že kluci nedávaj góly.“ Takhle vypadá náš klasický hovor, třeba po prohraném zápase 1:3
Jednou už mě naštvalo, že se opravdu bavíme jen o hokeji, tak mamka navrhla, že na něj doma bude embargo. Nesmíme ho při našich návštěvách ani zmínit.
Skončilo to tak, že bylo úplné ticho, než jsme si řekli, že holt ten hokej přece jen řešit budem.
To mi připomíná situaci, kdy jsme všichni seděli u stolu po tom, co jsme s Třincem získali titul. Mamka na mě tehdy pyšně pohlédla a ptá se táty: „Stejně, Stando. Věřil bys tomu, že se tím Šimon jednou bude živit?“
„Ne, nevěřil,“ odpověděl táta úplně samozřejmě.
„Tati, to si děláš srandu?“ vyvalil jsem oči. „Takže já celej život žiju s tím, že jsem z tebe nepocítil ani náznak pochybnosti, žes mi říkal, ať jsem v klidu a makám, věřím si a že to někam dotáhnu, a tys to měl takhle?“
Vychovávat děti je někdy holt i o tom, jestli jste dobří herci.
Pan učitel Střeleček. Dodnes si ho vybavím. Ve Vimperku na základce jsem seděl v první lavici a on na mě: „Hrubec, jak to zas počítáš? Čím ty se jednou budeš živit…“
„Já budu hokejista.“
Podíval se na mě: „Víš, kolik takovejch bylo? Tak ty radši přemýšlej, čím se budeš živit opravdu, protože počítat neumíš.“
Samozřejmě jsem respektoval autoritu, ale v duchu jsem si říkal: „Já ti ještě ukážu!“ Vždyť já mám od taťky jasný cíl. Stát se hokejistou, abych měl lepší život. Přece. A na tom makám.
Pracoval jsem na sobě tak, že se mi to nakonec skutečně povedlo. Mám všechno, co mi táta tehdy jako malému říkal.
Mám nádhernou ženu, mám kde bydlet, mám dost peněz, takže se nemusím v obchodě dívat, kolik stojí jaké jídlo, a kromě toho, že mám toho cayenna jako Roman Turek, jezdím si přes léto i v Porsche 911, které jsem si odjakživa chtěl pořídit.
Mám všechno, co si můžu přát.
Přesto mi postupně došlo, že tomu všemu v mých očích chybí smysl. Důvod snažit se být co nejlepší a vyhrávat. Jasně, z úspěchů jsem měl a mám radost, nesnáším porážky a nedokážu jet jinak než naplno. Ale stejně. Je to všechno takové… Prázdné. Nic po mně vlastně na světě nezůstává. Ať chytím za večer padesát střel, nebo dostanu tři góly od červené, všechno je dál stejné jako předtím.
Nejvíc se mi pohled na význam výher a proher změnil v okamžiku, kdy se mi narodil syn. Bylo to po čtvrtfinále naší nakonec stříbrné sezony v Třinci, se ženou jsme strávili dvaadvacet hodin v porodnici a já vůbec netušil, jak to se mnou zamává a jestli se budu vůbec umět ještě soustředit na play off nebo hokej obecně.
Jak jsem totiž malého poprvé držel v rukou, uvědomil jsem si, že přece o tohle tady jde. Tohle je to jediné, na čem opravdu záleží
A s tímhle vědomím se mi nakonec směrem k hokeji neskutečně ulevilo.
Až tak, že jsem si říkal, že už přece nemusím vyhrát žádný titul, za kterým jsem se do té doby hrozně moc hnal. Svoje zlato už mám doma, a hned dvakrát. Možná i tohle pak rozhodlo, když jsme rok nato ligu vyhráli. Mám dojem, že jsem chytal už vyloženě uvolněně, i ve finále.
Fotku s pohárem, kde jsme se ženou a malý sedí na poháru, beru vyloženě symbolicky. On je NAD tou trofejí a bude tam navždycky. Vždycky bude víc. Víc než jakýkoliv hokejový úspěch. Ten je sice pro spoustu lidí nádhernou zábavou, sám když stoupnu na led, mám v sobě pořád přirozenou soutěživost, ale zároveň mi došlo, že přece vůbec nezáleží na tom, kdo vyhraje.
Vždycky musí někdo prohrát.
Když se před zápasem modlí jedna strana k bohu, modlí se zrovna tak i ta druhá. A ten chudák nahoře aby se z toho zbláznil.
Sám už se modlím hlavně za to, abych měl zdravou rodinu a moje žena i syn byli šťastní. Zbytek je jen zábava.
Nedá se to dát do životopisu, nenajdete to ve statistikách, ale tohle – můj syn – to je moje největší výhra. To je to nejvíc, co může chlap dokázat. Založit rodinu a dobře vychovat své děti. Na to jsem pyšný ze všeho nejvíc. O to hůř se mi teď od rodiny odjíždí, co jsem začal chytat KHL tak je to ještě výraznější. Vždycky se těžce vypořádávám s tím, o kolik společného času kvůli hokeji přicházím. V současné situaci se všemi omezeními kvůli pandemii dokonce ani nevím, jestli u sebe budu moct mít rodinu přes sezonu.
Přemýšlím, jestli hokej a všechny ty peníze za tohle stojí. Jestli mi to vynahradí ztracený čas, který jsem mohl strávit s malým.
Tohle všechno jen umocnilo moje myšlenky, které se mi dlouhodobě draly do hlavy. „Proč já vlastně hraju hokej, když mě ve své podstatě nenaplňuje?“ docházelo mi postupně.
Ve filozofických knížkách na takový stav najdete jednoduchou radu. Nezůstávat tam, kde nejste šťastní. Pokud vás nějaká činnost šťastnými nedělá, vykašlete se na ni a jděte dělat něco jiného.
„Jo, jasně,“ říkal jsem si sám v sobě. „Ale ty vole, vždyť já za tímhle celej život šel.“
To jsem se dostal tak daleko, abych toho najednou nechal? Mám extraligový titul, zachytal jsem si zápas o medaili na mistrovství světa, mám práci ve druhé nejlepší soutěži světa… Jsem prostě ve svém oboru úspěšný, skvěle to živí mě i moji rodinu, jsem na vrcholu, je o mě zájem a… A já bych se na to jen tak vybodnul?
Ne, to se mi taky nechtělo.
Podobně jako se mi po smazání profilu na Facebooku zželelo mého instagramového účtu, který měl přijít na řadu hned potom. Došlo mi, že mě na něm sleduje spousta malých kluků, kteří sní o tom, že budou hrát hokej jako já.
Že se budou mít díky hokeji jednou tak krásně jako já.
Vzpomněl jsem si na Petra Košáka.
Já vím, teď se ptáte, kdo je Petr Košák.
Byl to brankář, co chytával za Vimperk, když jsem byl malý. Co na tom, že šlo o druhou ligu, vzhlížel jsem k němu. Zůstal jsem jak u vytržení, když jsem jednou v prázdné kabině áčka viděl jeho betony, staré VHSky, které mi byly až někam pod nos. Čuchal jsem z nich takovou tu hokejovou zatuchlinu, která mi hrozně voněla, a představoval si, jaké by to bylo, jednou taky takové mít.
Petr Košák mě ovlivnil víc, než si vůbec dovede představit.
A jestliže mohl být on, obyčejný brankář obyčejného regionálního klubu, vzorem pro mě, pak přece já můžu inspirovat spoustu dalších. Zvlášť dnes, když tomu nástroje jako Instagram dokážou hodně pomoct. My sportovci máme v tomhle ohledu velikou sílu.
Mně jen vrtalo hlavou, jak ji využít.
Snažil jsem se najít v hokeji něco hlubšího. Něco, čím bych pomáhal lidem okolo sebe. Tak jako svou prací pomáhají doktoři. Jako pomáhají policajti, kteří nás sice štvou, když nám dávají pokuty, ale i tím udržují pořádek a vytvářejí okolo nás pocit bezpečí. Jako pomáhají vojáci, kteří jsou pro spoustu lidí v dnešní době jen žoldáci, ale kdyby nás někdo napadl, to bychom najednou byli rádi, že je máme. Jejich práce si obzvlášť vážím.
A jak si mám sakra vážit sám sebe, když jenom chytám kus černé gumy do látkové rukavice?
Nešlo by, abych tím, že udělám na ledě zákrok, taky někomu pomáhal?
S hokejem jsem chtěl končit jako dítě několikrát.
Nejdřív za to ještě ve Vimperku mohla jedna z mých prvních lásek, kvůli níž jsem přišel pozdě na trénink. Znáte to, někdy v šesté třídě spolu zůstanete po škole, vy jí nosíte tašku, taháte ji za vlasy, je to pro vás střed vesmíru… Tak přesně takhle to probíhalo u nás, akorát jsem kouknul na hodinky a zjistil, že mám být už půl hodiny na ledě.
Sprintoval jsem přes celý Vimperk, brašna mi na zádech lítala ze strany na stranu.
„Tati, já přišel pozdě,“ kuňknul jsem na tátu, který na mě na stadionu čekal.
„Já vím. Tak se obleč.“
Stalo se to třiadvacátého září. Pamatuju si to přesně, protože jsem ten den zažil tak tvrdý trénink, jako už potom snad nikdy. Byl jsem sám s tátou na prostředku a jel jsem jen skluzy, vypichovačky a bruslení tam a zpátky.
Podruhé jsem končil v dorostu, když mě z Budějovic šoupli do Krumlova o dvě soutěže níž.
Jenže táta domluvil, že tam budu chytat za chlapy. Kraj.
Byla to v podstatě skvělá zkušenost, ale vysvětlujte to klukovi, co chce být s vrstevníky a ne odstrčený někde, kde mu při zápase sněží za krk, jde na něj zhruba osmdesát střel, převlíká se v dělnických buňkách a kde když vyletí puk přes síť nad bránou, skončí v potoce.
Ovšem táta přesně věděl, proč mi tuhle možnost vyjednal. Ono osmdesát střel znamená i osmdesát možností k zákrokům. Zachytal jsem si parádně, navíc proti dospělým hráčům. Říkával mi: „Tady nejsi kvůli vyhrávání, ale aby ses naučil chytat a taky dostávat góly.“
I v tom měl nakonec zase pravdu. Radil mi právě to, co už jsem vzpomínal: „Dostaneš jeden, řekni si – nedostanu druhej. A když dostaneš druhej, udělej všechno pro to, abys nedostal třetí. A klidně dostaň osmej, ale snaž se maximálně, ať nedostaneš devátej. Je mi jedno, kolik jich bude celkem, ale chci, ať před prvním i devátým jsi pořád stejně soustředěnej.“
„Vydrž. Vydrž a uvidíš,“ říkával.
Tenhle rok byl nakonec ohromný vklad do mé kariéry. Sice jsem dostával desítky, ale dalo mi to opravdu hodně a od příštího roku jsem byl už postupně ve všech kategoriích jednička v budějovické mládeži. Tátovi záměr zase vyšel.
Byly ale samozřejmě i okamžiky, kdy jsem v tátových očích nedal do zápasu všechno nebo se mi prostě jen nepovedl, a on hudroval: „A víš co? Ty se jdi učit, protože ty se hokejem nikdy živit nebudeš.“
Tímhle to ve mně vždycky zažehnul natolik, že jsem se zařekl, že mu příště ukážu. Ať už to bylo v dětské rovině, kdy jsem nechtěl tatínka zklamat, nebo později v pubertě, kdy už jsem si k tomu přidal i nějaké to sprosté slovo.
Ale nakonec jsem udělal, co mi radil. Vydržel jsem.
Neprošel jsem žádným mládežnickým nároďákem, vzali mě na jediný kemp před dvacítkami. Měl jsem pocit, že mám jet i na mistrovství, ale nedostalo se na mě. Na podobné události pak měl táta v záloze další pořekadlo: „Pokud se ti děje nějaká nespravedlnost, musíš být o třídu lepší než ten, kdo před tebou má teď přednost. Protože se hraje na výhry a ať je ten druhej tlačenej, jak chce, když budeš ty o třídu lepší, trenér sáhne po tobě, protože chce vyhrát. Ale když na tom budete stejně, v životě se do brány nedostaneš.“
V patnácti mě mrzelo, že jsem v reprezentačních výběrech nebyl, ale dneska vidím, že jsou brankáři z mé generace, kteří objížděli všechny akce a nedotáhli to nakonec ani do chlapů. A to je ta důležitá informace. Táta mého kamaráda a spoluhráče od dětství Bobyho Janka nám často říkal jednu velkou pravdu: „Dokud jsi neoblíknul dospělýho lvíčka, jako bys v nároďáku nebyl.“ Tahle myšlenka se mi líbila, protože to tak opravdu je. Oukej, mistrovství světa juniorů už něco napoví, ale do té doby jste jenom myš, kterou studujou, jestli se jim zlepšuje. Pak jí dají šanci v dospělém hokeji a až to je opravdové měřítko, kdy se rozhodne, jestli na to někdo má, nebo ne, a jestli se dokáže hokejem živit.
Mládeží jsem tak prošel v podstatě bez povšimnutí, kluků jako já byla všude spousta, ale možná dobře, protože jsem si v klidu udělal práci ve stínu těch, o nichž se vykládalo, jací to jsou talenti. Nerušily mě žádné podobné vjemy. Naopak jsem měl pocit, že nikoho nezajímám, o to víc jsem na sobě musel makat, aby si mě někdo všimnul.
A všimnul. V Budějovicích jsem už jako junior začal v áčku.
Před posledním rokem smlouvy jsem tam měl v plánu pokračovat, počítalo se se mnou jako s nástupcem odcházejícího Kuby Kováře. Při jednání o prodloužení spolupráce jsem od klubu požadoval jediné. Abych si mohl vybrat výstroj podle sebe. Jestliže mám podávat ty nejlepší výkony, tak ať k tomu mám potřebné podmínky. Ať chytám v něčem, v čem se cítím dobře.
Řekli mi, že mi ji nedají.
Na to já, že tedy smlouvu nepodepíšu.
Další sezonu jsem tak strávil v prvoligové Třebíči a následně se mi sešlo sedm nabídek z extraligy. Obzvlášť pan Marek z Třince volal doslova dnes a denně, jak jsem se rozhodnul, že mě fakt chtějí.
Když jsem se prokousal všemi návrhy, při jednom z našich hovorů jsem panu Markovi řekl, že mě zajímá ještě jedna věc. Kolik můžu mít hokejek na sezonu.„Cože?“ zarazil se. „Jak to myslíš?“
„No, kolik jich můžu zlomit.“ Tohle totiž byla do té doby věc, z níž jsem měl strach. Abych měl s čím chytat, když vyčerpám svůj limit daný klubem. „Zlom, kolik chceš,“ pousmál se pan Marek. „A výstroj si můžu vzít, jakou chci?“ „Vezmi si klidně dvě, jakoukoliv značku. Jediný, co po tobě chcem, je, abys byl profík. Budeme řešit jen tvoji výkonnost. Budou ti chodit peníze, budeš mít v čem chytat a budeš mít kde bydlet. Za to ale musíš být nejlepší.“ „Tak to beru,“ odpověděl jsem. S takovými podmínkami jsem možnost, že bych mohl nejlepší skutečně být, viděl jako reálnou.
Vyrazil jsem to oznámit do Budějovic.
„Tak co? Podepíšeš teda?“ uvítali mě.
„Ne, jdu do Třince.“
„Ty jsi vůl. Do Třince jdeš, jo? Tak poslouchej: Hamerlík, Vojtek, Duba, Štefl. Seš pátej. Tam jestli se chytneš… Ty jsi blázen. Tam se jdeš sportovně zabít.“
„Možná jo, možná ne, ale jdu to zkusit.“
Upřímně, nekalkuloval jsem. Martin Vojtek už končil, se zbylýma klukama už v klubu nepočítali, jedině Peter Hamerlík zrovna chytal na mistrovství světa ve finále za Slováky proti Rusku. Ale co, tak začnu za ním a posbírám zkušenosti.
Hamas se pak první i druhou sezonu zranil, se mnou v bráně se týmu dařilo a po roce a půl tříleté smlouvy mi přišel návrh na její prodloužení.
Jednou jsem se cestou autobusem na zápas, už v Třinci, podíval okolo sebe.
Jeden spoluhráč si s někým na mobilu psal, druhému po displeji lítaly nějaké podivné barevné tvary, další čučel na Instagram.
Došlo mi, že to množství času, které strávíme cestováním na zápasy, by se dalo využít i jinak.
Tehdy se ze mě stal čtenář knížek. Takový, že když dnes letím do Ruska, platím za nadváhu nejen kvůli výstroji, ale i kvůli kilům knih, co s sebou vezu. Na čtečku jsem si totiž nikdy nezvyknul.
Přečetl jsem toho už mraky, knížkami úplně žiju. Mám rád všechno – od sportovních životopisů přes thrillery, vojenské knížky, knížky osobního rozvoje až po detektivky, které mi někdy šrotují v hlavě i při zápasech, když se hraje na opačné straně.
No fakt. Projedu si, kdo ze soupeřova týmu je zrovna na ledě, ale pokud je moji spoluhráči mačkají u nich v pásmu, prostě se nudím. Stane se, že v tu chvíli třeba v myšlenkách zabloudím k ději právě rozečtené knížky a přemýšlím, jestli ta hlavní hrdinka fakt měla chodit do toho baráku…
Přesně při takové situaci jsem přišel i na koncept Saves Help.
Jako dítě jsem viděl v ProHockey koláž Marka-André Fleuryho, jak mu do natažené lapačky letí dolar, a tenhle obraz se mi před pár lety zase vybavil. Jako by dal razítko na moje dlouhodobé úvahy.
Vždyť ono to jde udělat takhle! Za každý zásah budu něco platit a výsledná částka potom na konci sezony něčemu pomůže.
To bude ten smysl mého hokeje.
Krátce nato jsem se sešel s Michalem Raszkou, klukem, který mi pomáhal s organizací Pojď ven. Při té příležitosti jsem mu pověděl o svém nápadu s tím, že bych potřeboval někoho, kdo se bude o chod Saves Help starat. Na to on odpověděl, že by rád v životě dělal něco, co ho bude naplňovat a bude to někomu prospěšné. Rychle jsme se domluvili. Od počátku je tak i jeho zásluha, jak všechno běží a vypadá.
Jako první z brankářů se o mém nápadu dozvěděl samozřejmě Peter Hamerlík. Jakožto starší a distingovaný kolega, který si mě v Třinci vzal pod křídla, byl přirozeně prvním nárazníkem všeho, co se mi urodilo v hlavě. Často na to reagoval slovy typu: „Čo ti jebe?“ Když jsem za ním ale přišel s vizí Saves Help, prohodil jen: „To je dobré.“ A když jsem se ho zeptal, jestli se mnou do toho půjde, neváhal. Prý i kdybychom měli být sami.
Ale to já už věděl, že sami nebudeme. Šel jsem na to tak, abychom mohli oslovit co nejvíc brankářů – přes nároďák, kam jsme tehdy jezdili s Patrikem Bartošákem a Romanem Willem. Věděl jsem, že jakmile budeme v něčem zpočátku zapojení my tři, budou se ostatní snáze oslovovat.
„Hele, jsem tam já, Hamas, Bartez, Vilík,“ začínal jsem telefonáty dalším gólmanům a jeden jako druhý souhlasili, že se taky přidají. Rostlo to, rostlo, až jsme nakonec měli všechny z extraligy a přidávali další.
Někteří kluci už předtím sami různě pomáhali, jiné to do té doby třeba ani nenapadlo, ale s mojí vizí souhlasili každý bez výjimky. Při jednání s nimi jsem si uvědomil, jak jsem o spoustě z nich slyšel, že ten je takovej a takovej, ale když jsem si s každým osobně zavolal, zjistil jsem, že jsou to všechno v jádru dobří kluci. O to líp se mi pak proti nim chytalo, protože jsme rázem byli jedna banda. A jsme jedna banda pořád, navíc se neustále rozrůstáme. Už je nás sedmačtyřicet včetně Petra Čecha, který už je přece taky hokejovým brankářem. Společně, když se na konci každé sezony naše zákroky sečtou, už dáme dohromady pěknou dardu. Za každý totiž dáváme do kasy minimálně deset korun. Ta darda pak reálně pomáhá konkrétním lidem.
Cítím velkou zodpovědnost, abychom pomáhali jen těm, kteří to skutečně potřebují, aby kluci neztratili důvěru, proto než pošleme peníze, všichni příjemci jsou pečlivě prověřeni. Vždycky jde o někoho, ke komu jsem se dostal pomocí osobních vazeb.
Ten pocit, kdy tyhle lidi vidím před sebou a uvědomím si, že jsme jim reálně pomohli zlepšit život, to je ta síla.
To je to, co jsem celou dobu hledal.
To je to, proč jsem odmalička pod tátovým dohledem dřel, aby ze mě byl hokejista.
To je smysl toho, čím se živím.
To je to, proč někdy s těžkým srdcem odjíždím od své ženy a malého.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází