Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shop
Vybrali si mě! Takže si asi myslí, že jsem dobrej.
Vnímal jsem to prestižně.
Přesně s tímhle pocitem jsem šel na antidopingovou kontrolu po domácím šampionátu v aquatlonu, kde jsem skončil čtvrtý. 16. dubna 2016. Do tohohle dne jsem byl ze všeho nejvíc juniorský mistr republiky v triatlonu, který měl v hlavě jediný cíl – jet na olympiádu.
Rozhodnutí odcestovat z Prahy do Jablonce nad Nisou na závod, jehož výsledek mi zajistil nominaci na mistrovství Evropy, všechno změnilo. Přitom jsem neměl ambice ani formu, protože jsem se předchozí měsíc a půl flákal. Začalo to na afterparty po maturiťáku naší školy, skočil jsem z pódia, odrazil si patu a dostal na tři týdny berle. Pak jsem pořád cestoval, nejdřív s rodiči k moři na Martinik, pak s triatlonovou reprezentací na soustředění do Španělska, a nakonec na další dovolenou – na lyže do Francie.
Vzorek moči jsem odevzdal bez problémů, nevadilo mi, že na mě komisař kouká. Mnohem víc jsme si s rodiči dělali srandu z toho, že budu mít po pobytu ve vysoké nadmořské výšce určitě pěknou hladinu červených krvinek.
Smích mě přešel na konci května.
Jel jsem s mámou autem a najednou mi na telefonu pípnul příchozí mail od antidopingovky. Ani jsem ho nechtěl číst, jenže z toho, co jsem bral jako formalitu, se stal přesný opak.
Všechno jsem vnímal jako divný vtip. Prostě jsem věděl, že jsem nic neudělal.
Výsledek zprávy: pozitivní!
Látka: syntetický erytropoetin!
Verdikt: možnost zákazu činnosti na čtyři roky.
Rychle jsem si vygoogloval, co to ten erytropoetin je. EPO. Hormon, který si tělo tvoří samo a je zodpovědný za produkci krvinek. Především vytrvalci si už třicet let aplikují jeho uměle syntetickou variantu, aby si zvyšovali výkonnost. Ne, fakt jsem v devatenácti letech netušil, že jde o jeden ze symbolů sportovních podvodů. Stejně tak jsem neznal ani jméno šéfa české antidopingové exekutivy Jana Chlumského, na kterého byl v mailu kontakt.
Hned jsem vytočil jeho číslo a čekal, že mi dá ke všemu nějaké vysvětlení a že mi hlavně poradí, jak se můžu bránit. Jeho přístup byl jiný. V krátkosti uvedl, že se sejdeme za dva dny na triatlonové komisi, kde mi oznámí, na jak dlouho dostanu distanc.
Cože? Ale vždyť já nic nebral a chci řešit, kde se stala chyba!
Do srazu komise jsem všechno vnímal jako divný vtip, fakt jsem se tím netrápil. Prostě jsem věděl, že jsem nic neudělal. Nikdo mi to nemohl ani podstrčit, protože EPO se aplikuje nitrožilně a já nebyl u doktora na žádné injekci několik měsíců.
Na Strahově čekali u kulatého stolu členové komise a pan Chlumský. Se mnou přišli rodiče, od začátku mi ve všem věřili, stáli za mnou a stali se svědky debaty, kde ve finále nikdo z přítomných nevěděl, o čem je řeč.
Chlumský jen sdělil, že jsem měl pozitivní test.
Fajn, a co s tím mám jako dělat? S úsměvem, který zakrýval rozčarování, jsem ho poprosil o nějaké dokumenty, kde bych viděl, co má na mysli. To ale nešlo, Chlumský tvrdil, že pokud se chci obhajovat, musím zaplatit 720 eur, abych viděl analýzu vzorku A, a stejnou částku za test vzorku B. Následné další přezkoumání by stálo 600 eur – ale jedním dechem dodal, ať si nedělám naděje, protože výsledek bude stejný.
Hmmm…
Seděl jsem a čuměl na něj s otevřenou pusou. Jen za to, abych se dozvěděl, proč jsem se ocitnul v situaci, kterou vůbec nechápu, jsem musel zaplatit víc než dva tisíce eur, tedy asi padesát tisíc korun – teprve pak byla možnost aspoň zhruba porozumět situaci.
Otevřeně říkám, že možnost pohnout se dál jsem měl jen díky tátovi. Dělá ředitele ve firmě na klimatizace do aut a mohli jsme si to dovolit. Taťka se zabejčil, byl ochotný začít utrácet peníze, aby se za každou cenu ukázalo, kde je pravda.
Jo, pravda… Co to vůbec je? A záleží na tom? Po tom, co mám za sebou, o tom dost pochybuju.
Přísahám. Nedopoval jsem, ale vím, co si možná myslíte. To přece říká každý sportovec, který má pozitivní test.
1,5 kilometru plavání – 40 kilometrů na kole – 10 kilometrů běh.
Distance klasického olympijského triatlonu, závodu, kterého jsem se nikdy nezúčastnil.
Jako junior jsem absolvoval jen poloviční trať v takzvaném sprintu, kde jsem získal titul mistra republiky, vedle toho jsem vyhrál i jeden podnik Českého poháru mezi dospělými. Ve chvíli, kdy mě konečně čekala konfrontace s chlapy, přišel distanc.
Celou kariéru, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, jsem hřešil na svůj talent a na luxusní podmínky, které mi vytvářela rodina. Na super zázemí a na režim, kdy se mi všechno podřizovalo.
Jezdil jsem s rodiči na parádní dovolené do destinací jako zmíněný Martinik nebo na Srí Lanku. Všude jsem mohl v pohodě trénovat a zároveň si užívat. Měl jsem nejlepší možné vybavení, nejnovější neopren, kolo za dvě stě tisíc. I vysokou školu, Provozně ekonomickou fakultu na České zemědělské univerzitě, jsem si vybral hlavně proto, abych mohl rozvrh ladit podle přípravy.
Sport jsem měl rád, věnoval jsem se mu klidně šest hodin denně. Za týden jsem byl schopný mít celkem slušné objemy, patnáct kilometrů ve vodě, devadesát v běhu, tři sta na kole. Zároveň jsem do toho nešlapal na sto procent. Nebral jsem doplňky výživy, neprotahoval se, nechodil jsem skoro vůbec do posilovny a ani v hlavě jsem neměl nastavení absolutního dříče.
Dnes už vím, že bych to s tímhle přístupem na olympiádu nedotáhnul, ale taky vím, že jsem měl desítky cest, jak se zlepšit přirozenou formou.
Bez dopingu.
Věděli to i lidé, s nimiž jsem trénoval. Proto jsem nebyl sám, komu pozitivní test vůbec nedával smysl.
Jenže verdikt Chlumského a spol. potvrdila i analýza vzorku B, která proběhla v Drážďanech, v části Kreischa – v akreditovaném středisku Světové antidopingové organizace WADA, protože v Praze laboratoř už před lety zavřeli. Nesplňovala požadavky.
Sledoval jsem to osobně. Máma, která pracuje na třetí lékařské fakultě, tam se mnou poslala kolegyni, která se v problematice vyznala. Od začátku mě ale zaráželo, že mi nikdo nic nevysvětluje. Komisaři jen udělali krátkou prezentaci, kde popsali, jak probíhá test. Pak otevřeli vzorek a poslali nás domů, po týdnu napsali, že je výsledek stejný jako áčko.
Konkrétně prý můj vzorek nebyl typicky negativní. Ne, nebyl jsem pozitivní, ale oni usoudili, že jsem si vzal EPO.
Taťka, kterého to dost nadzvedlo, se obrátil na právní kancelář Jana Šťovíčka. Sportovního advokáta, který zastupoval ve známé dopingové kauze s biologickým pasem i cyklistu Romana Kreuzigera.
V té chvíli už to jinak nešlo. Jako sportovec jsem zůstal úplně sám. Triatlon ode mě dal oficiálně ruce pryč. Situaci nikdo nechtěl řešit.
Reprezentační trenér Jan Řehula mi do telefonu řekl jen to, že je to masakr. Očekával jsem, že se bude zajímat víc, ale vysvětlení nechtěl, od té doby jsem ho neviděl. Podobně nastavené bylo i vedení asociace. Její šéfka mi na rovinu řekla, že mi nepomůžou, i když mi věří. Chlumský po každém zasedání komise počkal, až odejdu z místnosti. Zřejmě tam ostatním vysvětloval, jak mají postupovat.
Nakonec mi bylo řečeno, že pokud asociace nebude respektovat závěry laboratoře a postaví se proti antidopingovce, hrozí ostatním reprezentantům v triatlonu zákaz účasti na mezinárodních závodech, kde se musí ctít pravidla WADA.
Byl to prostě čistý bizár, výjev jako z absurdního dramatu Franze Kafky.
Antidoping je obrněný hradbou mlčení. Nikdo neví, jak pracují lidé, kteří ho zastřešují.
Od začátku jsem měl pocit, že existují dva světy. Jeden, ve kterém jsem já, ten, kdo je vykreslován jako podvodník a musí se veřejně bránit, ačkoliv vlastně neví, proti čemu. A druhý, kde funguje antidoping obrněný hradbou mlčení. Nikdo neví, jak pracují lidé, kteří ho zastřešují.
WADA nám prostřednictvím Chlumského sdělila, že informace o případu nejsou veřejné.
Taťka se s ním hádal, ale když zjistil, že je to zbytečné, šli jsme na to jinak. Právníci mi poradili, ať vytvořím web, kde budu informovat o celé kauze a zveřejňovat svou obhajobu, jejímž základem se nakonec staly nezávislé posudky.
Samotného mě překvapilo, že mě hájili úplně všichni odborníci, kteří nahlédli do dokumentace nakoupené od WADA. Navíc to dělali zadarmo.
Jako první se mě zastala profesorka chemie Šárka Pospíšilová z Centra molekulární biologie a genové terapie v Brně. K ní se pak přidali další experti, včetně Libora Vítka z Fakulty tělesné výchovy a sportu, který je asi největší kapacitou v oboru. Navíc je velkým odpůrcem podpůrných prostředků.
Shodně byli rozčarováni nejen z výsledku, ale i z neprůkazného způsobu testování. V dokumentaci chyběly dost zásadní věci, například informace o převážení a skladování vzorku. Upřímně, moji moč dali do chladicího boxu na jídlo a pak do normální lednice. Mohla se kdekoliv znehodnotit, protože je náchylná na změnu tepla a vlhkosti. I posudky upozorňovaly na možnost kontaminace moči solí z tělesného potu.
Pan Vítek řekl, že papíry, které mě mají usvědčovat z podvodu, by jeho studentům nestačily ani na splnění zápočtu. Bylo to neprofesionální a odfláknuté.
Chlumský se ale divil, proč tyhle věci vůbec řešíme. Měl jediný argument – jedná se o závěr akreditované laboratoře WADA, tudíž z trestu není úniku. A pokud někteří vědci tvrdí opak, je to od nich eticky nekolegiální. V dokumentaci vzorku B jsme dokonce našli kopii jeho mailu, v němž si stěžoval kolegovi v Drážďanech, že je můj otec bojovný a blábolí nesmysly načtené z internetu.
Měl jsem štěstí aspoň v tom, že jsem nebyl první, kdo měl podobný problém. Profesorka Pospíšilová nám poslala odborný časopis Lab Times, kde skupina norských vědců, kteří dlouhodobě upozorňují na chyby světového antidopingu, popisovali navlas stejný případ irského sprintera Stevena Colverta.
Stačilo se s nimi spojit a do mého případu se vrhli ze všech sil. Byli vlastně nadšení, protože jsem potvrzoval jejich teorii o tom, že nezáleží na tom, co máte v těle, ale na tom, kdo vás testuje.
Ukázali mi, že když se hodí odebraný vzorek na papír, vyjede křivka, která se pak porovnává s modelem pozitivního a negativního testu. Můj se vždycky mnohem víc shodoval s negativním, byla tam jen malá odchylka, která laboratoři stačila k rozhodnutí. Tahle věc ale podle žádného odborníka, který své závěry prezentoval veřejně, neukazovala syntetické, tedy uměle dodané EPO. Drobný výkyv mohlo způsobit například i zranění, nemoc nebo cestování.
U disciplinární komise ale žádný názor neprošel a dostal jsem čtyřletý trest.
Pro nás to však neskončilo. Taťka požádal profesora Reichla z laboratoře WADA ve Vídni, který celou metodu na posuzování EPO vymyslel, aby nám vysvětlil, v čem shledává vzorek jako pozitivní. Odpověď nás už ani nepřekvapila, v komunikaci mu prý bránil etický kodex organizace.
Poslední indicií, která mi ukázala, proti čemu stojím, bylo zjištění, že podobně jako já skončil i mistr Německa v přespolním běhu. Dva roky se marně hájil, ale pak zjistil, že WADA nikdy nespotřebuje celý vzorek.
Ten jeho testovali v Kolíně nad Rýnem a nakonec dostal svolení, aby byl zbytek moči přezkoumán jinou akreditovanou laboratoří v Tokiu, kde používají trochu odlišnou metodu. Japonci řekli, že je vzorek negativní, jenže německý antidopingový výbor výsledek neuznal a uvedl, že analýza v Tokiu není tak přesná.
Sami měli pochybnosti a vnitřní rozpory, ale automaticky dali přednost pozitivnímu testu.
Na to konto jsme se spojili s profesorem Periklesem Simonem, který se případem zabýval na Univerzitě v Mainzu. Obratem nás informoval, že i v jeho očích je můj vzorek na 99,9 procent negativní. Zároveň kontaktoval svého přítele z vedení WADA, který s ním souhlasil, ale jedním dechem dodal, že pokud jejich laboratoř tvrdí něco jiného, nebudeme mít šanci se ubránit.
Tím se antidoping usvědčil z toho, že mu jde jen o jedno. Chytit co nejvíc sportovců, ohánět se u toho morálkou, etickým kodexem a řečmi o čistotě sportu, aby mohli bez jakékoliv zodpovědnosti ovlivňovat životy lidí.
Myslím, že takhle nějak fungovala ve středověku inkvizice.
Jako sportovec jsem se ocitl v absurdní bitvě, ale zároveň jsem zjistil, že jsem i někdo jiný – devatenáctiletý vysokoškolák, který má najednou spoustu volna.
Upřímně, první půlrok jsem si to dost užíval. Pořád jsem si říkal, že se věc dřív nebo později vyřeší a já zase naskočím do tréninku. Nic z toho, co se mi stalo, jsem nebral jako trest, ale spíš jako prázdniny.
Aniž bych si to nejdřív uvědomil, plíživě, den za dnem, jsem se měnil.
Dřív mě vystihovaly vysoké ambice a nároky na sebe i na všechny okolo, volný den v mém podání znamenal, že jsem absolvoval dva tréninky. Jenže sport, který mě udržoval v režimu, kdy jsem nemohl dělat blbosti, najednou zmizel a nebyla za něj žádná náhrada. Z maxima jsem spadnul rovnou do letargie a po oslavě dvacetin jsem si připadal jako zbytečná existence bez cílů. Flákal jsem se a ani se nesnažil tvářit, že je to jinak. Budík jsem si dával na desátou, šel na pár povinných přednášek do školy a čekal na večer, abych mohl do hospody. Po chvíli se z toho stala norma, která vystřídala sportovní přípravu.
Stal se ze mě přesně ten, kým jsem dřív tolik opovrhoval. Víte, triatlon je hrozná prestižárna, kde lidi dávají na odiv svoji kondici, zázemí a výsledky. Mezi ostatními sportovci nemáme zrovna dobrou pověst.
I já bral závodění jako věc, kterou splácím svým rodičům všechno, co mi dali. Cítil jsem, že mě vrstevníci obdivují, a já sám na ně koukal svrchu, protože mi přišlo, že vedou životy bez smyslu.
Najednou jsem měl dojem, že jim nesahám ani po kotníky. Někdy jsem celý den jen ležel doma a přemýšlel, o čem je život. Nejhorší bylo, že mě vůbec nic nenapadalo. Kvůli mé dopingové kauze navíc skončil s triatlonem i můj dobrý kamarád a sparingpartner. Byl bez motivace, sám to nedal a taky se dost hledal, takže když jsme se sešli, byli jsme jak dva ztroskotanci, kteří neví, co se sebou.
Padala na mě deka, zároveň jsem si začal uvědomovat i jiné hodnoty. Zjišťoval jsem, že my sportovci často musíme být zabedněnci, kteří jedou v tunelu, kde se všechno podřizuje výkonnosti. Čím víc jsem zvenčí sledoval, jak moji soupeři dávají na sociální sítě vysmáté fotky z exotických soustředění nebo snímky svého krásného vybavení, tím víc jsem na triatlon začínal být alergický.
To, co jsem dřív tak miloval, mi přišlo naprosto trapné. Styděl jsem se za sebe, protože jsem si uvědomil, že jsem povrchní materialista.
Probudil se ve mně jiný duch, který přemýšlí víc do hloubky. Začal jsem si zakládat na hudbě Pink Floydů, Pearl Jam nebo Johna Lennona, protože nese úžasný podtext, který mě dokáže od všeho oprostit. Stejně jako třeba snímky Davida Finchera a dokumenty o známých umělcích, například o Bobu Dylanovi nebo Curtu Cobainovi. S nimi jsem trávil čas, který jsem dřív věnoval tréninku.
Předtím jsem odsuzoval lidi, kteří chodí pařit, chlastají a berou drogy.
Dnes to už nedělám, protože jsem se mezi ně v jednu chvíli zařadil a umím pochopit, že i touhle formou se dá přicházet na smysl života. Zjistil jsem, že všichni slavní umělci si prošli úplným dnem, kdy fetovali, byli v prdeli nebo neměli vůbec nic. Tam úplně dole poznali sami sebe a začali přemýšlet jinak.
Relativně brzy jsem si došel k tomu, že se už k triatlonu nevrátím, ať můj případ dopadne jakkoliv. Fyzicky bych na to asi v pohodě měl, ale hlava v tom přestala vidět smysl. Proč trénovat každý den šest hodin a ničit se? Nejspíš bych dopadl jako většina reprezentantů, kteří v nejproduktivnějším věku ukončí kariéru a zůstanou jim akorát dluhy a nenaplněné ambice.
Začal jsem se nesnášet za to, že mě tak dlouho nezajímalo nic jiného než fyzický svět.
Ve finále mi sice vůbec nic nebylo, přesto mě všechno sralo. Teď se tomu směju, ale v téhle době jsem přemýšlel o tom, že to celé ukončím. Chvíli jsem se v tom vyžíval.
Navíc mě hodně trápilo, že jsem zklamal rodiče. Jsme přitom pohodová rodina, mám dvě starší ségry a nikdy jsme si neříkali, že nás naši do něčeho tlačí, zároveň se nám vždycky obětovali a byli ochotni udělat všechno, aby se nám dařilo. Dřív na mě mohli být pyšní, protože jsem někam směřoval a vyčníval. Najednou se mě ptali, proč nic nedělám. O to výrazněji jsem vnímal, že se propadám do úplné šedi.
Mamka to prožívala, dokonce začala kouřit, myslím, že ona i taťka vše nesli těžce.
Bohužel, bez ohledu na to, co bylo dál, se mi chuť sportovat na vrcholové úrovni už nevrátila.
Pokaždé, když jsem dopodrobna přemýšlel o své dopingové kauze, vybavilo se mi totéž.
Pan Chlumský…
Je pro mě symbolem toho, že sport funguje úplně na hovno.
Tím, jak se můj případ táhnul, jsem zjišťoval, co je to za člověka, a vytvořil jsem si na něj pevný názor. Nikdy se mnou nejednal na úrovni. Nejdřív mě při první příležitosti docela arogantně smáznul a pak, když se začalo ukazovat, že je můj případ podivný, žříkal se odpovědnosti. Jakýkoliv argument, který jsme mu předložili, smetl ze stolu. Tvrdil, že je v celé věci jen pošťák, který ve finále pouze vozí vzorky do laboratoří a tlumočí stanoviska WADA.
Bránil se, že nemá žádné kompetence.
V mých očích je to alibistický převozník chcanek. Navíc evidentně dělá svou vysněnou práci a každý den vstává s nadějí, že někoho chytí. Když se mu to povede, cítí asi zadostiučinění. Každý sportovec je pro něj potenciální podvodník, což je v principu nesmysl. Nechápu, jak na téhle pozici může sedět člověk, který jde jen po tom, aby někoho zničil.
O detaily případů, natož o spravedlnost, se vůbec nezajímá.
Donesla se mi o něm spousta historek, s mnoha sportovci vede otevřenou válku. Kulturisté ho prý při jedné kontrole narvali do šatní skřínky, kde ho nejdřív počůrali a pak zamknuli.
Vím, že to teď vypadá, že na něj a na ostatní kontrolory házím špínu, ale spíš poukazuju na zvrácenost a zrůdnost systému. Tu mimochodem poznal na vlastní kůži i můj strejda Jirka Vojtík, bývalý vynikající sprinter a olympionik. Sám měl spoustu zážitků na hranici komedie a tragédie. Jednou, po závodech v Ostravě, mu zavolal komisař s tím, že zapomněl batoh s odebranými vzorky na stadionu. Prosil Jirku, aby ho našel a přivezl do Prahy, protože kancelář antidopingovky sídlí v areálu Olympu, kde strejda trénoval.
Střípků, které mě utvrzovaly v mém přesvědčení o agentuře WADA i o Chlumském a spol., přibývalo.
Už jen to, že většina laboratoří funguje jako soukromé společnosti, pro které je testování vzorků čistý byznys, je minimálně zvláštní. Zastřešující organizace je platí a každé kanceláři přiděluje index kvality. Drážďany měly v roce 2015 nízké hodnocení, ale po mém případu najednou vyletěly v žebříčku výš.
Tímhle zjištěním se úplně převrátil můj pohled na vrcholový sport.
Přišlo mi, že když se všichni profesionálové musí podřizovat něčemu tak šílenému, jako je WADA, která má své vykonavatele v charakterech, jaký má pan Chlumský, nemůže vůbec nic fungovat.
Přesto jsem se rozhodl odvolat se proti trestu k Českému olympijskému výboru. Chtěl jsem mít možnost říct všechno nějaké autoritě a k mé radosti začali věc konečně řešit v souvislostech. Kvůli rozhodčí komisi dokonce do Prahy na vlastní náklady přijeli norští vědci, aby mi pomohli s obhajobou. Rodiče je pozvali na muzikál Fantom opery, kde ségra zpívá hlavní roli, ale oni to odmítli, aby je nikdo nemohl nařknout z podjatosti.
Bylo mi už úplně jedno, jestli mě nakonec označí jako podvodníka, nebo ne.
Místo toho napsali patnáctistránkový posudek, kde do detailu vysvětlili, že je můj případ nesmyslný, že prostě není možné, abych byl pozitivní. A že pokud to někdo vidí jinak, je jejich celoživotní práce úplně špatná.
Komise ČOV byla se vším hotová překvapivě rychle. Tým lidí vedl fundovaný právník a všichni se za mě hromadně postavili. Na základě expertních posudků a chabé, nebo spíš nulové argumentace protistrany řekli, že jsem se ničím neprovinil. V červenci 2017 mě pozvali na slyšení, kde mi za přítomnosti pana Chlumského oznámili, že trest ruší. Právník antidopingové exekutivy uvedl, že navzdory rozhodnutí nemůže říct nic jiného než to, že stojí za rozhodnutím WADA o pozitivním vzorku.
Chlumský ale vstal a podal mi ruku.
Dodržel, co slíbil na jedné z prvních schůzek. Když jsme mu s rodiči řekli, že uděláme všechno, aby se ukázalo, kdo je v právu, ironicky odpověděl, že pokud se z toho dostanu, pogratuluje nám.
Bylo mi fuk, že se to stalo. Spíš jsem byl na všechno a na všechny okolo nasranej, protože to najednou mělo celé skončit a vyšumět do ztracena.
Vadilo mi to i kvůli taťkovi, do mojí obhajoby narval za rok a půl velké peníze, skoro půl milionu korun. Obětoval mému případu čas, prostředky a nic z toho se mu nemělo vrátit. Protistrana mu totiž nic nezaplatila. Antidopingovka, která celou dobu měla všechno na svědomí, nebyla ve finále za nic zodpovědná. Oficiálně šlo totiž o spor mezi Vojtěchem Sommerem a triatlonovou asociací. Aby nedošlo k dalším průtahům a odvoláváním, taťka na finanční kompenzaci netrval. Víc než o peníze mu šlo o to, abych měl oficiálně čistý štít.
Chvíli se nic nedělo a pak nám právníci zavolali, že se WADA v mém případu odvolala ke sportovní arbitráži do Lausanne. V prvním okamžiku jsem se radoval, protože to znamenalo, že konečně dostanu šanci potkat se s lidmi, kteří mají celý systém na starost.
Bylo mi už úplně jedno, jestli mě nakonec označí jako podvodníka, nebo ne. K triatlonu jsem se vracet nechtěl, šlo mi o to, abych mohl jim mohl do očí říct, jak WADA dokáže ničit lidi.
Jenže to dopadlo jinak. Právníci nám popsali, co přesně arbitráž znamená.
Zaprvé finanční masakr, žádné statisíce, ale miliony. Zadruhé minimální naději. Advokát, který zastupuje WADA, měl v té době 97procentní úspěšnost.
Pan Šťovíček nám nepřímo naznačil, ať navrhneme antidopingovce dohodu. V ní jsme požadovali, aby můj trest skončil dřív než arbitráž, tedy po dvou letech a třech měsících. Zároveň jsem podepsal, že sice beru na vědomí, že nejsem oficiálně zproštěn, ale že jsem zároveň nic neprovedl. Odpověď, v níž WADA na podmínky přistoupila, přišla obratem.
Podle smlouvy mě musela vymazat ze všech databází, kde jsem byl označen jako pozitivní. Já naopak o situaci nesměl veřejně mluvit. Jenže se ukázalo, že smlouva je nesmyslná, protože v ní nejsou žádné sankce. Tímhle textem ji porušuju a zároveň ukazuju, že antidoping ani v tomto ohledu neví, co dělá. Fajn, můžou mi třeba zakázat sportovat na oficiálních akcích, ale upřímně, kašlu na to.
Mnohem víc mi záleží na tom, aby vyšlo najevo, čeho je WADA, a hlavně lidé v ní, schopná. Je všehoschopná a zároveň neschopná.
Vím, že profesionální sportovci dopují ve velkém, a nehodlám je za to odsuzovat.
Když se k tomu někdo uchýlí, neberu jeho konání jako prohřešek. Vnímám to jako rozhodnutí, ke kterému dotyčný dospěl coby součást systému, kde na pojmech jako pravda vůbec nezáleží.
O dopingu jsem přitom před svým případem nevěděl skoro nic a byl jsem vůči němu dost vyhraněný. Jakmile se někde objevila zpráva o tom, že někoho chytili, všechny jsem bez ohledu na jejich argumenty odsoudil a říkal si: Hele, říkej si, co chceš, ale něco ti tam přece našli… Osobně jsem se se zakázanými látkami nesetkal, nikdo mi je nenabízel, nikdo o nich nemluvil. Než mi moje aféra otevřela oči, žil jsem v domnění, že se sport po skandálech atletky Marion Jonesové, cyklisty Lance Armstronga a Rusů na olympiádě v Soči pročistil.
Moje kauza mě vyvedla z omylu.
„Kultura“ je pořád stejná, jen se změnily podmínky, za kterých se to dělá.
Teď jsem naopak až moc nedůvěřivý a zajímám se o konspirace. Jakmile vidím zprávu, že byl někdo pozitivní, neberu to jako fakt, pokud se sám dotyčný nepřizná. Vždycky mám pochybnosti, protože existuje možnost, že je vše jinak, než je nám podsouváno.
Když třeba vidím, jak velká část sportovců – českých nevyjímaje – tleská agentuře WADA za to, že zakázala Rusům účast na mezinárodních akcích včetně olympiády, vytočí mě to. Vždyť to celé bylo kvůli tomu, že nefungovala laboratoř s akreditací WADA… Navíc přece principiálně nelze postihnout bez rozdílu úplně všechny. I kdyby tam byl jen jeden jediný sportovec, který je čistý, není to fér.
Navíc jsem přesvědčený, že lidi, kteří se rozhodnou podvádět, systém přechytračí. Takže když někdo říká, že sypou jen hlupáci, rozhodně nesouhlasím. Dopují ti, kterým stojí za to riskovat kvůli vítězstvím a penězům vlastní zdraví a případnou veřejnou ostudu, když je chytí.
Nějaká WADA s tím vůbec nic nesvede. Údajně se v jejich síti zachytí jen každý desátý člověk, který porušuje pravidla. Stačí jim to na přežití, ve sportu se točí tak velké peníze, že na něm i tak pohodlně parazitují.
O své zkušenosti mluvím proto, abych poukázal na to, že současná podoba antidopingu je nefunkční. Dokud se WADA nezruší nebo zásadně nezreformuje, mělo by co nejvíc lidí upozorňovat na to, jak špatně funguje. Je přeci hrozné, že nechytnou ty, kteří skutečně dopují, ale ukončí bez důvodu kariéru někomu tak nevýznamnému, jako jsem já.
Aféra mi sebrala iluze i určitou cílevědomost. Rodiče zase obrala o velké peníze, což mě bude trápit ještě hodně dlouho. Můžu na všem hledat i pozitiva, můžu si říkat, že jsem musel rychleji dospět a začít koukat na svět bez povrchních klapek na očích.
Ještě je ale moc brzy na to, abych se usmíval. Hlavně proto, že to všechno bylo úplně zbytečné.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází