S úctou

Jaroslav Soukup

S úctou

Cesta na střelnici vedla přes podmáčenou louku, kde jsem se skoro vždycky zaprasil. Nebylo to jen bahno. Muselo se přes kravín a každý obvykle vyšlápnul i nějaké lejno, naštěstí to nikdo nemusel moc řešit, protože se nadílka obvykle z bot v rámci tréninku vyběhala.

Zázemí biatlonistů v Jilemnici bylo touhle specialitou pověstné. Opuštěná jáma a v ní šest stavů, pár kovových sloupů a dřevěná budka. Trefili sem jen místní.

Mám tohle místo pevně spojené s celou kariérou.

Podobně jako bronz ze sprintu v Soči, díky kterému jsem se stal prvním českým olympijským medailistou v biatlonu. Podobně jako oblíbené areály v německém Ruhpoldingu a v Novém Městě na Moravě, kde nám při střelbě řvalo za zády dvacet tisíc diváků a já na těchhle stadionech dojel na mistrovství světa třetí v individuálním závodě a ve smíšené štafetě.

Pokaždé, když si vzpomenu, kde jsem odmala trénoval, uvědomím si, že biatlon vždycky byl, je a snad i dál zůstane sportem normálních lidí.

Za třináct let, co jsem jezdil v nároďáku, se přitom neuvěřitelně proměnil.

Z okrajové disciplíny se stal v jednu dobu nejsledovanější zimní sport v Česku.

Většina z nás se ale tímto boomem nenechala strhnout. Sám jsem nikdy neměl pocit, že bych se měl začít chovat jinak. Udržel jsem si nastavení z doby, kdy si lidi pletli biatlon, badminton a duatlon.

Byl to konec konců i můj případ.

Až do nástupu na gymnázium jsem o téhle disciplíně nevěděl vůbec nic. Ani to, že existuje. Přitom už bylo po olympiádě v Naganu, kde zajel Ivan Masařík čtvrté místo, což jsem zjistil až po pár měsících tréninku. Dostal jsem se k tomuhle sportu jako běžec na lyžích.

Určitě vás hned napadne – jasně, mezi hlaďaři mu to nešlo, tak šel k myslivcům.

Úplně tak to ale nebylo.

U nás v Jilemnici se pro tenhle krok rozhodlo hodně dětí, protože biatlon byl kamarádský, zatímco běžci na lyžích všechno brali víc prestižně a dost se mezi sebou hecovali. Měl jsem kliku. Oba rodiče závodili na běžkách, takže brzy poznali, že to neprožívám a nejsem schopný vytrhnout si nohy ze zadku.

Pak stačilo, aby se mamka jednou zapovídala s Jindrou Šikolou, pozdějším trenérem naší aktuální jedničky Veroniky Vítkové, a domluvili se, že to zkusím jinak.

Na starost mě dostal Zdeněk Hák, bývalý šéftrenér, kterého všichni brali jako odborníka a autoritu. Měl dar, že uměl v lidech probudit zápal, pod ním jsem sport konečně začal prožívat.

Rostl jsem postupně. Výhodou bylo, že jsme měli odmala skvělý tým, kde jsem se hodně potkával s Ondrou Moravcem a Michalem Šlesingrem. Pomáhala mi i pravidelnost, přišlo mi normální, že jsem pořád v akci. Podobně jako skoro všichni ve městě, i my jsme si přizpůsobovali program tak, abychom se mohli hýbat. Sportovní gympl byl jen pro nejlepší, dnes jsou bohužel rádi, pokud naplní v ročníku aspoň jednu třídu.

Vyrůstal jsem v době, která byla oproti té dnešní o poznání skromnější.

Došlo mi, že dělám sport, kde můžu být jeden den první a druhý den padesátý, ale i naopak.

Když jsem se po maturitě dostal do střediska vrcholového sportu a snažil se prosadit do A-týmu, živili mě především rodiče. Neměl jsem plat, jen cestovní diety.

Pokud svaz sehnal sponzora, dal nám jeho nášivku a my si ji museli zalátat na kombinézu sami.

Po prvním výrazném výsledku, zlatu ve sprintu na mistrovství Evropy 2006, jsem si maloval, jak si za odměnu koupím nový počítač. Peníze na něj nakonec nestačily, ale pro mě bylo stejně víc než pohled na účet důležité zjištění, že můžu být dobrý. Moje výkony totiž byly na úrovni Bělorusa Vladimira Dračeva, tehdejší špičky.

Došlo mi, že dělám sport, kde můžu být jeden den první a druhý den padesátý, ale i naopak. Nikdy jsme navíc nebyli úplně špatní. Katka Holubcová a Roman Dostál byli mistry světa, na stupních vítězů jezdili i Zdeněk Vítek a Michal Šlesingr.

Toužil jsem aspoň jednou zažít to, co oni.

Nakonec jsem poznal mnohem víc.

Můj vývoj symbolizují dva faktory. Motorky a trenér Ondra Rybář.

V době, kdy byl biatlon okrajovým sportem a já byl rád za každý bod ve Světovém poháru, jsem si koupil za pár tisíc pionýra. Když jsem po sezoně 2018 ukončil kariéru jako medailista ze všech velkých akcí, stál mi v garáži Harley Davidson. Sice nejlevnější model – sportster – ale i tak je to super.

Posun v mém koníčku i ve výsledcích má na svědomí Rybis, kouč, který stojí za největšími úspěchy.

Jsem jeho první svěřenec a náš vztah přirozeně vyplynul v kamarádství. V mých začátcích dokončoval školu a ještě závodil, dostal se i na univerziádu, ale na nejlepší mu vždycky kus chyběl. Přišlo mi, že sport bral vždycky víc hlavou, řešil věci jako vyladění pažby a doplňků u zbraně, cvičil s thera-bandem v době, kdy nikdo moc nevěděl, o co jde. V detailech byl dál než ostatní, od začátku se choval spíš jako trenér.

Ondra navíc v lidech uměl vyvolat touhu zlepšovat se.

V mém případě to znamenalo, že mě přiměl na střelnici k velkému, skoro každodennímu drilu. Na trati mi zase pomohl najít ideální techniku. Nikdy jsem nebyl stroj, který vyčnívá v zátěžových testech a ujíždí ostatním do kopce, ale spíš stylař. Na první pohled to vypadalo, že jedu pomalu, ale já se uměl sklouznout a získat tak rychlost. Lidi díky tomu říkali, že mě poznali už z dálky.

Velká změna přišla i s tím, když Rybis přebral všechny chlapy a rozhodnul, že se celý tým bude připravovat pohromadě. Do té doby jsme byli rozděleni do dvojic. Já se Zdendou Vítkem u něj, Michal Šlesingr s Ondrou Moravcem u Vlastimila Vávry a Roman Dostál s Tomášem Holubcem u Milana Janouška.

Oba zmínění pánové vedli reprezentaci před ním, byli to chytří chlapi se sportovními i životními zkušenostmi a on na ně skvěle navázal.

Najednou jsme všichni cítili větší konkurenci. Vlastně stačilo, že jsme se dali do kupy, a zvedla se kvalita každého tréninku, protože nikdo nechtěl být poslední. Všechny změny se přidávaly postupně a dbalo se na drobnosti – na technické detaily při manipulaci se zbraní, na speciální posilování, na kombinaci běhu se střelbou, na střídání klidu s intenzitou, na dechová cvičení. V tom je náš sport složitý a Ondra nás uměl vyladit.

Postupně jsem ve všem začal vidět hlubší souvislost. Navazovalo na sebe třeba padesát až sto tréninků.

Museli jsme být ve střehu každý den a to z nás dělalo větší profesionály. Postupně jsem ve všem začal vidět hlubší souvislost. Navazovalo na sebe třeba padesát až sto tréninků s výhledem na konkrétní vrchol, obvykle mistrovství světa nebo olympiádu.

Během dvou let jsme se díky změně přípravy postupně dostali na úroveň, kdy jsme uměli stabilně jezdit na bodech, a pokaždé se našel člověk, který měl jistou účast v závodě s hromadným startem pro třicet nejlepších. Pamatuju si, že jsme několikrát stáli na startu tři a jednou dokonce čtyři, tedy všichni členové štafety.

V tomhle nastavení jsme se přestali bát riskovat. Věděli jsme, že pokud v tréninku něco zkusíme a vyjde to, vyletíme nahoru, na úroveň pódia. A pokud to neklapne, potopí nás to, ale pořád nebudeme trapní.

Postupný vývoj se zrcadlil i v motorkách. V rodině nikdo nejezdil a já se poprvé svezl na mašině aspoň jako spolujezdec až ve dvaceti, cestou na letní přípravu na horských kolech v Altenbergu. Řídila závodnice Lenka Faltusová a kvůli stabilitě a vyvážení prosila, ať si někdo sedne za ni.

Stačilo mi jet s ní tam i zpátky a už mě to nepustilo.

Hned jsem si udělal papíry a pořídil si po vzoru Rybise nejdřív choppera a pak i fichtla ze sedmdesátých let. Kouzlo těchhle strojů je v tom, že si je dokáže spravit i člověk, který není zrovna zručný. Tím, že to vůbec nejede, jde o retro zážitek se vším všudy. Pionýr vám řve pod zadkem a vy si užíváte.

Dopadlo to nakonec tak, že mám dnes celou sbírku modelů Jawa 50. Pařez 555, Pařízek 550, Pařízek s revma plechama – modely 05, 20, 21 a 23. A k nim jsem přidal ještě bílou Jawu 350. Stojí mi v garáži a pojízdné jsou jen dvě, možná dvě a půl. S nimi můžu nepravidelně vyrážet na sraz fichtlů ve Všelibicích.

Celou kariéru jsem si říkal, že až skončím, začnu se v tom hrabat, ale evidentně jsem si to nalhával, zatím o tom jen mluvím, protože čas radši věnuju chopperovi. Od Zdeňka Vítka jsem nejdřív koupil Yamahu Virago z roku 1993. Jako mladý kluk jsem se viděl na něčem silnějším, ale Ondra, který jezdil s námi, mě od začátku hlídal, abych neblbnul, doporučil mi ovladatelný stroj, co není divoký.

Jízda na pohodu se mi nakonec zalíbila a v mém podání je role motorkáře spíš taková kochačka. I teď, kdy jsem si konečně mohl dopřát svůj sen – Harley Davidson, jednosedadlový sportster, dvanáctistovku.

Oproti standardu má o něco širší vidlici, větší zadní pneumatiku, seříznutý blatník a zvednutá řídítka.

Co se týče kvality, v mých očích už se nedá jít výš.

Jako motorkář i jako biatlonista jsem se dostal tam, kam jsem chtěl.

Ten pád si vůbec nepamatuju. Mám v hlavě jen útržky.

Ležím na hotelové chodbě, druhý den mě vezou do liberecké nemocnice a říkám jen jednou „pozor“, jakmile auto brzdí.

Na letním soustředění ve slovinské Pokljuce jsem se v roce 2012 rozsekal na kole.

Pár měsíců po bronzu na mistrovství světa. A hlavně v době, kdy jsem si začínal připadat jako užší světová špička, protože jsem i v závěrech závodů měl parametry jako ti nejlepší, což předtím neplatilo.

Ve výčtu zranění byly poškozené vazy ve skloubení hlavy a krku, otevřená zlomenina loketní kosti v horní třetině, zlomenina pod hlavičkou kloubní plochy vřetenní kosti, zlomeniny kůstek v ruce a zlomenina v těle lopatky. Chvilka v bezvědomí, dočasně nehybná pravá noha. Nejspíš se mi to stalo při návratu z tréninku ve sjezdu. Jel jsem rychle a byl to asi skok, který mi nevyšel už den předtím, ale to jsem ho ještě s úsměvem ustál.

Sbíral mě Michal Krčmář, který jel za mnou. Sanitka dorazila po půl hodině, protože se to stalo v blbě dostupném terénu.

Odnesla to pravá strana, kde držím zbraň, ale já v první chvíli řešil úplně jiné, základní věci. Ruka nešla dva měsíce ohnout a nezvládal jsem ani rotace. Nejhorší to bylo na záchodě, kde jsem se musel kompletně obstarávat levačkou a fakt to nebyla sranda.

Doktoři říkali, že přijdu o celou sezonu, jenže Rybis se se mnou moc nepáral a začal jsem trénovat hned, jak to šlo. Už na podzimním soustředění jsem jezdil s jednou holí. Střílet jsem nemohl, tak jsem si aspoň hrál se spouští. Pořád jsem cvičil s fyzioterapeutem, abych rozhýbal záda, ruku a lopatku. Bylo to složitější než standardní příprava, bolelo to mnohem víc a už před Vánocemi jsem se rozjížděl v Evropském poháru s tím, že se vrátím podle toho, jak mi to půjde.

Všichni směřovali energii k historicky prvnímu šampionátu v Novém Městě na Moravě, kam jsem chtěl jet jen jako divák. Jenže pak onemocněl Michal Šlesingr, nominovali mě a Ondra mě hned nasadil do smíšené štafety, která získala bronz.

Ostatní měli formu a stačilo, když jsem svůj úsek nepodělal a dobíjel na střelnici jen jeden náboj.

Byl to pro mě těžko uvěřitelný výsledek, ale já měl radost i z jiné věci, která se biatlonu vůbec netýkala. Den před osudným pádem z kola odjela ze soustředění manželka Renča a radovali jsme se, protože se zrovna potvrdilo, že je ve druhém měsíci těhotenství.

Na dítě jsem se hrozně těšil. Navzdory comebacku jsem věděl, že právě tohohle se bude týkat zbytek mého života.

Mám bráchu a ségru, bohužel jsou oba postižení.

Pavle je čtyřicet, na svět přišla v pohodě, ale v porodnici jí prasklo ucho a doktoři ji předávkovali penicilinem, protože je na něj alergická, což nikdo netušil. Martin má osmadvacet a prodělal mozkovou obrnu.

Rodiče se sešli v protichůdných genech. Pravděpodobnost je jedna k několika milionům a zrovna u nich to tak bohužel dopadlo. Sourozenci jsou vývojově zaostalejší, je to jako mít doma dítě v těle dospělého. Ségra je ukecaná a vymýšlí pěkné blbosti, s nikým se moc neprdí. Brácha naopak skoro nemluví a je na tom koordinačně hůř, ale mamka s ním poctivě cvičila Vojtovu metodu a rozhýbala ho.

V mládí jsem si tolik neuvědomoval, o co jde.

Než jsme se rozhodli mít děti, podstoupili jsme vyšetření, abychom měli jistotu, že u nás není riziko vývojových vad.

Náročné to bylo hlavně pro mámu. Od chvíle, co se narodil Martin, nechodila do práce a všechno zaopatřila. Já se se začátkem páté třídy přestěhoval z Lomnice nad Popelkou k babičce do Jilemnice a jezdil domů na víkendy, které jsme většinou trávili na chalupě.

Biatlon jsem nemusel vnímat jako únik od toho, co bylo doma. Nikdo mě tím nezatěžoval. Sport byl hlavně zábava, vyblbnul jsem se a pak se o to víc těšil na všechny domů. I dnes oba sourozenci bydlí u našich, jsou v rámci možností samostatní, ale musí zůstat pod dozorem někoho blízkého. Běhají po zahradě, po lese, strach o ně mít nemusíme. Dokážou udělat základní domácí práce, zvládnou si namazat chleba s máslem.

Zvyknul jsem si, že to tak prostě je, a snažil se proto brát si ze všeho hlavně hezké chvíle. Někdy to asi nebylo dobrý, ale jsem povaha, která chce vidět spíš to hezké a špatné moc nevnímat. Přijal jsem to jako realitu a uvědomoval si hlavně to, že moje kariéra rodinu stmelila. O to víc jsem si užíval chvíle, kdy se mi jelo dobře.

Sourozenci byli celou dobu moji největší fanoušci a vztah mámy s tátou k biatlonu byl vzhledem k jejich sportovní minulosti automatický.

Sledovali všechny závody a z každé akce jsem se jim snažil vozit dárky. Trička, mikiny, plyšáky, odznáčky. Těšil jsem se na návraty a na reakce Pavly s Martinem, protože se projevovali bezprostředně.

Vážnější chvíle ale samozřejmě přišly poté, co jsem si vzal Renču a začali jsme plánovat vlastní rodinu. Měli jsme velký respekt. Než jsme se rozhodli mít děti, podstoupili jsme všechna možná vyšetření, abychom měli jistotu, že u nás není riziko vývojových vad.

Viděl jsem, jak bylo pro rodiče těžké to zvládat, a kdyby výsledky nebyly příznivé, asi bych hodně zvažoval, zda nezkusit umělé oplodnění nebo nezažádat o adopci.

Zdravé děti, sedmiletá Adélka a dvouletý Tomík, jsou moje největší výhra.

Vím ale, že tohle téma budu řešit pořád. V budoucnu, až rodiče nebudou mít energii se ségře s bráchou věnovat, to bude složité. Čeká nás zásadní rozhodování a jsou jen dvě možnosti. Buď speciální zařízení, nebo domácí péče, která by znamenala práci na plný úvazek.

Chci pro ně samozřejmě to nejlepší, ale zatím vůbec netuším, co to má být.

Bylo jasné, že dřív nebo později přijde chvíle, kdy někdo řekne, že mám u Ondry protekci.

Hodně lidí si to myslelo po posledním závodě mé kariéry – po štafetě na olympiádě v Pchjongčchangu, kde jsem to na třetím úseku nezvládnul. Při střelbě vstoje jsem musel na trestný okruh, v běhu to byla bída, náš tým jel o medaili, ale nakonec klesnul z první na šestou pozici.

Proč jsem tam vůbec byl, když moje sezona stála za prd a nejlíp jsem ten rok zajel pětadvacátý flek?

Protože mi rozhodující závody před nominací vyšly nejlíp z lidí, kteří bojovali o poslední volné místo. Běžecky to nebylo špatné a vše ukazovalo na vzrůstající formu. Jenže hned druhý den po olympijské uzávěrce jsem onemocněl. Tomáš Krupčík, se kterým jsem se přetahoval, naopak chytnul formu a předvedl se na mistrovství Evropy, jenže nahradit mě už nesměl. A Adam Václavík, jenž mohl jet ve štafetě místo mě, byl v olympijských závodech na 67. a 73. místě, zatímco já ladil všechno na jeden jediný den.

Nebudu lhát, vedle toho jsem vnitřně cítil, že i Ondra chtěl, abych se rozloučil na olympiádě. Doufal jsem, že budu dobrej, ještě dva dny před závodem mi to šlo, ale pak jsem úplně vyťápnul.

To víte, že jsem to prožíval, ale nedával jsem zklamání moc znát, takže si o mně začalo hodně lidí myslet, že už to mám na háku. Mírnější projev jsem ale měl vždycky, ať už se dařilo, nebo ne. Možná i vzhledem k tomu, že jsem doma viděl, co člověka může potkat.

Přehnanou pohodovost mi přitom vyčítal i Rybis, protože jsem ke konci kariéry dával najevo, že se například po dlouhém soustředění hodně těším domů.

Jelikož jsme kamarádi, neprděl se se mnou a já jeho připomínky maximálně bral, ale stejně jsme se na sebe občas naštvali. Jemu vadil můj přístup, mně zase to, že sice obvykle míval pravdu, ale nakládal mi i za věci, které nebyly tak vážné. Třeba za to, že se mezi tréninky nevěnuju kompenzačnímu cvičení. Přitom jsem ho dělal, ale zatímco ostatní se obvykle realizovali na chodbě, já to samé prováděl v pokoji mezi postelemi a nikdo mě neviděl.

Poslední tři sezony jsem ale pokazil, neuměl jsem v sobě najít víc. Pořád jsem si myslel, že se probudím. A pokud ne, dokážu aspoň tak jako v předešlých letech načasovat formu na jeden vrchol. Ale to už se mi nepovedlo.

Byla to chyba. Chtěl jsem především dobře běhat a občas jsem kvůli tomu nemyslel tolik na střelbu, mým maximem tak bylo devatenácté místo ve Světovém poháru a všechno mě zmáhalo víc než dřív. Mezi závody byly maximálně dva týdny na regeneraci a často mi to nestačilo. Někdy jsem byl hodně zničený a nedokázal v mezicyklech kvalitně trénovat. Těžká příprava mě stála víc a víc sil.

S klesající formou rostla chuť být co nejvíc s rodinou. Opravili jsme si v Liberci dům a po každém soustředění jsem si uvědomoval, že děti mám malé jen jednou. Byl jsem pryč pár týdnů a Adélka i Tomík pak vypadali úplně jinak, než když jsem odjížděl. I pro manželku to bylo náročné, musela být hodně sama.

Po olympiádě nebylo co vymýšlet. Táhlo mě to domů.

Nejhezčí jsou vždycky úspěchy a medaile, ale já vedle toho díky biatlonu získal i kamarády a zážitky.

Náš sport vystupoval až na výjimky jednotně. Chvíli to dokonce vypadalo, že je u nás hrozná idylka, v repre přitom vždycky bylo určité napětí. Ještě když nás nikdo neznal, uměli se mezi sebou lidi pohádat a seřvat tak, že to člověku zvenčí muselo přijít za hranou.

Výrazné typy si vždycky vyjasňovaly, jakým směrem se bude tým vyvíjet.

Tím, že jsme spolu v zimě trávili mnohem víc času než s vlastní rodinou, jsme postupně ztráceli zábrany. V tomhle nebyl rozdíl, ať jsme jezdili na osmdesátém místě ve svěťáku nebo na bedně během olympiády.

Vše se ale v mých očích odehrávalo v mezích, kdy jsme spolu byli schopni normálně mluvit. Proto i dnes vždycky rád uvidím každého, s kým jsem se v nároďáku potkal.

Pamatuju si střípky, které mě vždy potěší. Šlo o mnohem víc než o sport.

Jednou jsme si na soustředění do Anterselvy vzali kajaky, jezdili jsme na řece, vzájemně se učili nové věci a povedlo se mi udělat eskymáka bez pádla. Měl jsem moc rád i chvíle, kdy byla v týmu skutečná pohoda a vzájemný respekt, takže jsme se chtěli vidět i na dlouhých výjezdech. Dojedli jsme, ale stejně jsme zůstali sedět u stolu a povídali si pak ještě třeba půl hodiny, aniž bychom měli pocit, že máme na práci něco důležitějšího.

Vše se ale mění. U všech. A je to úplně normální.

Jakmile se nám narodila Adélka, přestávala mi biatlonová rodina stačit. S Tomíkem se vše ještě zvýraznilo. Pokud jsem musel na delší dobu pryč, bylo mi regulérně smutno. I tady jsem si notoval s Rybisem, i když je víc orientovaný na výkon a naším sportem absolutně žije. Nakonec se ale po osmi letech taky rozhodl skončit jako šéftrenér. Stal se sportovním ředitelem svazu, aby o poznání míň cestoval a postaral se o mládí biatlonu. Jeho cílem je teď vybudovat v Jablonci pořádné středisko.

Bude tak pokračovat směr, který nastavil, a je šance, že po nás přijde nová, ještě lepší generace.

Chtěl mě do všeho zapojit. Dostal jsem nabídku, abych stejně jako Zdeněk Vítek navázal v roli trenéra. Když jsem si to ale rozebral, došlo mi, že je to časově ještě náročnější než pozice závodníka. O víkendech bych byl pořád pryč, nastavoval bych plán přípravy, tahal bych si práci domů, měl bych velkou zodpovědnost za ostatní a málo času na vlastní rodinu.

Dnes se místo toho soustředím na novou práci. Nastoupil jsem k policii do Liberce, mám pevnou pracovní dobu. Trend je sice jiný, ale mně to vyhovuje. Konečně přesně vím, kdy budu mít volno.

Dělám instruktora střelby, zároveň pomáhám s přijímačkami a fyzickými testy.

Sám už přitom systematicky příliš nesportuju. Občas se jdu proběhnout, do posilovny, někdy jedu do práce na kole, ale je to jen osm kilometrů. Zatím mám pocit, že jsem všeho přesycený.

Jednoduše se mi nechce.

I z toho důvodu je dobře, že jsem skončil. Uvědomím si to pokaždé, když prší, po osmnácti letech mi to může být jedno. Nemusím řešit, co si obléknu, až půjdu trénovat, to mě na férovku potěší. Určitě nejsem jako sportovci, kteří mají v životě po kariéře prázdno a nevědí, co dál.

S úctou ke všemu, co mi biatlon dal, necítím stesk, ale úlevu.

Jana Mensatorová a www.biatlon.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.