Rodinná firma

Petr Vabroušek

Rodinná firma

Seděli jsme ve vířivce, měli v ruce sklenku vína a sledovali, jak se okolo nás belhají polomrtvoly.

Ti lidé sotva lezli, plížili se s vypětím posledních zbytků sil do hotelu a vypadali jako trosky. Většina z nich nezvládala jít ani rovně.

V roce 1997 jsem byl s manželkou na svatební cestě na Havaji, kde právě probíhalo mistrovství světa v Ironmanu. Scéna, kterou jsme sledovali při romantickém večeru, byla výsledkem celodenního sportování drtivé většiny startovního pole. Tou dobou jsem reprezentoval Česko v olympijském triatlonu, mým cílem byla účast na hrách v Sydney 2000 a delší tratě mi nic neříkaly.

Nezapomenutelná podívaná se nám naskytla shodou náhod, protože tam můj tehdejší tým pořádal den po hlavním závodu akci pro sponzory. Sešlo se to tak, že jsem mohl cestu spojit s líbánkami.

Podíval jsem se na svou ženu Věrku a řekl: „Tak tohle, tohle já nikdy dělat nebudu.“

Už za dva roky jsem ale stál na Havaji na startu a pak ještě čtrnáctkrát v řadě. Dokázal jsem to díky systému, s jehož pomocí jsem si nikdy nepřipadal jako polomrtvola.

Pomohly mi dvě věci. Skvělá rodina a základní ekonomické poučky.

Existuje mnoho lidí, kteří mají pohybový talent.

Nepatřím k nim. Nikdy mi žádný sport nešel tak, aby o mě ostatní řekli, že mám nadání.

Navíc jsem sám od sebe do deseti let odmítal jakoukoliv fyzickou aktivitu. I obyčejnou procházku.

Dodnes si vybavím, jak mě rodiče postavili na běžky, a zatímco další dva bráchové v pohodě jeli, já se snažil předstírat, že na jedno šlápnutí dopředu udělám dvě dozadu, aby si mysleli, že mi to prokluzuje. Vydržel jsem tak dlouho, dokud to se mnou nevzdali. Nechali mě doma, kde jsem se svalil na sedačku, obložil se knihami a měl pocit ideálně stráveného odpoledne.

Byl jsem chronicky líný.

Dnes, v pětačtyřiceti letech, mám na kontě 1514 závodů vytrvalostního charakteru. Vedu si evidenci v excelové tabulce, kam stručně zapisuju úplně všechno. Termín, typ akce, čas aktivity, umístění, pocity.

Letos 23. srpna jsem měl devětadvacetileté výročí triatlonové kariéry a vyšla mi z toho následující bilance:

1 Ultraman (10 km plavání/424 km na kole/85 km běh)
191 závodů Ironman (3,86 km plavání/180 km na kole/maraton - 42,2 km)
34 takzvaných Nice distance (3 km plavání/120 km na kole/30 km běh)
84 polovičních Ironmanů
6 závodů swimrun
12 ultramaratonů
16 cyklomaratonů
46 maratonů
399 olympijských a sprint triatlonů
492 běžeckých závodů kratších než půlmaraton
47 cyklistických závodů - většinou časovky
172 veslařských závodů
15 plaveckých závodů

Startoval jsem na Antarktidě, na Severním pólu i na Sahaře. V sedmi dnech jsem uběhnul sedm maratonů na sedmi kontinentech. Vyhrál jsem čtyřicet Ironmanů po celém světě a v Čechách jsem na této distanci držel neporazitelnost celkem sedmnáct let.

Ale líný jsem pořád.

Stejně se vždycky nejvíc těším, až po všem budu mít chvíli klidu.

Zároveň jsem zjistil, že předtím musím podat pořádný výkon, abych si relax užil a zasloužil. Dostal jsem se do fáze, kdy mám potřebu dávat si do těla a překonávat mety, o kterých jsem si myslel, že nemůžu nikdy zvládnout.

Pokud to aspoň trochu jde, závodím víkend, co víkend, a přesto nejde o to hlavní, kolem čeho se točí můj život.

Na prvním místě je osobní pohoda, která mě formuje. Měl jsem to tak vždycky a sportovní ambice jsem nikdy nestavěl nad vztahy, i k pohybu jsem si našel cestu díky sourozencům. Jsem prostřední syn, bráchové jsou o rok starší a o rok mladší, takže jsme dělali z domácnosti bitevní pole. Každou chvíli někdo někým vysklil dveře, a ve zmíněných deseti letech nás rodiče navzdory mým protestům nahnali do veslařského oddílu v Otrokovicích. Bez možnosti odporu.

Veslování nás zkrotilo a usměrnilo.

Byla tam parta, jezdili jsme na různá soustředění a poznávali i jiné sporty. Navíc se u veslování sedělo, pro lenocha jako já ideální.
Změnilo mě to. V šestnácti jsem už věděl, že je pohyb pro zdravý život potřeba, a když jsem cestou z tréninku objevil u nádrže na Štěrkáči plakát, kde byli plavec, cyklista a běžec, myslel jsem, že tam budou v jeden den tři závody.

Jakmile mi někdo vysvětlil, co je to triatlon, úplně mě ta myšlenka nadchnula.

Cestou domů jsem pak zastavil u vody a jako úplný neplavec, který znal jen techniku „paní Radová“, jsem zkoušel odkoukat styl od ostatních. Dopadlo to tak, že jsem dělal první dva roky kraulové ruce a k nim kopal prsové nohy.

Tahle část, kterou triatlon začíná, stála od začátku za prd, ale na kole a v běhu jsem ostatní drtil. Mohla za to skvělá fyzička z veslování, už na základce jsem zvednul na dřep s činkou dvě stě kilo, byl jsem zvyklý jet šest až devět minut na úplné maximum. Tím, že nové spojení tří disciplín představovalo mnohem delší výkon s nižší intenzitou, jsem měl od začátku dojem, že se tolik nenadřu.

Tou dobou už jsem chodil se svou pozdější manželkou. Poznali jsme se v patnácti, prošla se mnou cestu od vesnických triatlonů na Blanensku až po mistrovství světa v Ironmanu na Havaji.

Díky tomu jsme mohli přijít na to, jak se sladit a umíme to celých třicet let, co jsme spolu.

Jakmile skončí poslední vteřina tréninku nebo soutěže, nejsem triatlet, ale táta a manžel. Středobodem všech mých aktivit je manželka, syn Filip a dcerka Věra.

Žena vystudovala vysokou školu a učí angličtinu, víc než o kariéru jí jde ale o rodinu. Její nastavení mi neskutečně pomáhá. Vytváří fantastické zázemí a jelikož hodně sportují i naše děti, sama říká, že někdo musí vytvářet rovnováhu. Mnohokrát jsem jí nabízel, aby si plnila své cíle. Pokud by o to stála, vytvořím jí dostatečný prostor, ale nemá to zapotřebí. Stačí jí, když na sebe máme čas a když si spolu občas zajedeme zacvičit. Jen tak pro zdraví a dobrý pocit.

Žijeme v souladu.

Soulad. V tomto slově se skrývá recept na mou sportovní dlouhověkost, kterou mnoho lidí nechápe. Ani soupeři, z nichž většina absolvuje během celé kariéry deset až patnáct Ironmanů. Já byl ještě nedávno schopný zvládnout to samé za rok. Nejdřív mi říkali, že se kvůli tomu oddělám, ale po pár letech přestali. Přes devadesát procent startů na Ironman distancích jsem proměnil v umístění na pódiu.

Trénuju jen v době, kdy vím, že to neodnese rodina.

Údajně sice žije nějaký Kanaďan, který absolvoval o něco víc „železňáků“ než já a pečlivě sleduje mé statistiky. Závody ale jen absolvuje tak, aby sbíral účasti a dostal se do cíle v limitu.

V užší ani širší světové špičce nikdo podobný není.

Rozdíl mezi mnou a zbytkem profíků přitom není ve výkonnosti, ale v tom, že triatlon tolik neprožívám a hlavní smysl vidím jinde. Tenhle faktor často rozhoduje víc než aktuální forma. Já prostě trénuju jen v době, kdy vím, že to neodnese rodina.

Málokdy se stane, že makám víc než tři hodiny denně. V dlouhém triatlonu je optimální dvojnásobek, což nejsem ochotný ve své situaci akceptovat. Jsem z toho důvodu permanentně podtrénovaný, také proto mám do přípravy vždycky chuť a čas pro sport využiju pokaždé na sto procent.

Už jako mladý kluk jsem navíc zjistil, že nejvíc dá člověku závod, kdy se vyhecuje a pracuje ve velké intenzitě. Každý víkend proto hledám, kde bych se mohl vybít. Zbytek týdne pak dávám tělo dohromady regeneračními a posléze přípravnými tréninky na další výkon.

Tenhle systém mi sedí už dvacet let i když vím, že jsem jiný než ostatní profíci.

Triatlon, a hlavně dlouhý triatlon, je totiž často záležitostí prestiže a osobní důležitosti. Něco jako luxusní zboží, které si může dovolit jen někdo.

Někteří konkurenti kvůli tomu nežijí v realitě a jsou schopni přípravě obětovat všechno. Velké peníze, soukromí i vztahy. Uvažuju jinak a část z nich tím zřejmě štvu, ale to naštěstí není můj problém.

Nesmí se na mě zlobit, ale děsí mě představa, že se tak jako oni kvůli soustředění vypařím na měsíc na Kanáry nebo na Mallorku a tam jen trénuju, jím a spím. Oni to považují za ideálně strávený čas, já za ztracený čas bez reálného života. Pokud by za mnou přišel Belzebub se smlouvou a zaručil by mi, že po roce, který obětuju jen Ironmanu, vyhraju mistrovství světa, poslal bych ho někam. Mnohem radši chci ten rok prožít se svými blízkými a pak se spokojit s tím, že obsadím devatenácté místo, což je moje havajské maximum.

Na to, co své disciplíně dávám, jsem dosáhnul mnohem víc, než jsem očekával.

Fakt, že svou rodinu živím triatlonem, mě nadchnul a dodnes jsem za to šťastný.

Díky sportu jsem získal spoustu ocenění a titulů.

Víc než medaile mi ale do života dala studia. Mám tituly Mgr. z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy Univerzity v Brně a Ing. z Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Postupně jsem pochopil, že ekonomické teorie lze efektivně uplatnit v každé oblasti sportu i života.

Ať jde o plánování sezony, o výběr závodů, o stavbu tréninkového plánu, o použití vybavení, o rozvržení sil při výkonu, o regeneraci a stravu, či o osobní volno. Všude podvědomě využívám teorie, které jsem kdysi studoval. Učil jsem se s výhledem, že se budu podílet na řízení státu nebo velkých společností, ale život mi ukázal, že lze cokoliv z toho uplatnit i v případě, že člověk řídí sám sebe. Dnes funguju svým způsobem jako rodinná firma.

Klíčem ke všemu je poučka, které se v angličtině říká „opportunity costs“, v našem jazyce se to dá přeložit jako „náklady obětované příležitosti“.

Každý den má čtyřiadvacet hodin.

Pokud z něj odečtete osm na spánek, o což se i kvůli dětem snažím, zbyde jich ještě šestnáct.

Této hodnotě se dá říkat osobní prostor.

Vyseknu-li z něj například dvě hodiny, naskytne se několik set možností, co dělat. Za tu dobu můžu jít plavat, na kolo, běhat, nebo se věnovat hodinu jedné disciplíně a hodinu další. Ale taky si můžu jít hrát s dětmi, odpočívat, nebo psát maily.

Jakmile si zvolím jednu možnost, obětuju všechny ostatní.

Tak je to i u firmy, která si musí vybrat, na jakou činnost se zaměří například při správném výrobním mixu. Investuje do kvalitnější pracovní síly, do strojů, do materiálu, do vývoje? Rozhodovací proces je o tom, čemu dám přednost a důležité je, aby byla oběť obětování ostatních možností co nejmenší. Zjednodušeně musím dělat to, co v daný moment dává největší smysl. Když je něčeho už moc, třeba cyklistiky, budu se raději věnovat něčemu, čeho bylo málo, třeba plavání nebo práci na hrnčířském kruhu s dcerou.

Průběžně se tak dostávám do „multikriteriální analýzy“, kdy neustále porovnávám, co má pro naši rodinnou firmu v dané chvíli největší přínos. Tenhle způsob uvažování mě nejen baví, ale hlavně mi pomáhá, protože se snažím využít každou minutu co nejlépe.

Při sledování televize jedu na trenažéru a čtu noviny, které házím pod sebe. Je to praktické, pohlcují pot.

Chci být nablízku své rodině, trénovat a starat se o přípravu několika dalším triatletům. Vedle toho píšu knížky o sportovní přípravě a zastupuju na našem trhu dvě značky na výrobu kompresních podkolenek a neoprenů, abych se udržel v kontaktu s tím, co jsem vystudoval. Zároveň je to byznys s výhledem po ukončení profesionální kariéry. Společně se svými partnery se podílím i na vývoji nových produktů.

Víc už se mi do itineráře nevejde. Velké množství dalších aktivit a pozvání na různé akce musím odmítat.

Ano, jsem v podstatě workoholik a nedokážu jen tak nic nedělat.

V autě vozím počítač a pokud někde stojím v zácpě déle než dvě minuty, vytáhnu ho a začnu odpovídat na maily nebo psát článek. Nedovedu se vypnout, ale tím, že mě zaměstnávají věci, které mě baví, mě to neničí, ale nabíjí.

Realita vypadá tak, že vždycky dělám několik věcí najednou.

To se týká i odpočinku, který se smrsknul na nejefektivnější minimum. K nicnedělání se dostanu na chvilku jen cestou domů ze zahraničních závodů a jako vrchol relaxu mám domácí křeslo se sklápějícím opěradlem a vyklápějící podložkou na nohy. Je to takové moje království klidu, kam se mi povede utéct třeba dvakrát denně na půl hodiny. Svalím se, navléknu si nafukovací nohavice na lymfatickou tlakovou masáž a zatímco regeneruju, zapnu počítač a vyřizuju administrativu.

Na televizi se téměř vůbec nedívám, ale když už v ní chci něco vidět, naplánuju si na tu dobu jízdu na trenažéru. Takhle v létě zkouknu nejzajímavější etapy Tour de France a v zimě zase téměř kompletní Světový pohár v biatlonu.

Ergometr mám v suterénu domu, v technické místnosti, kde je i okno, abych si mohl vyvětrat. Vedle sledování televize ještě čtu noviny a časopisy, které pak házím pod sebe na dlažbu. Je to praktické, pohlcují pot, který ze mě kape ve velkém. Na konci tréninku stačí noviny posbírat a mám vytřeno bez většího uklízení.

Tento systém je časově nejvýhodnější, takže venku jezdím na kole hodně málo. Když jsem studoval vysokou, v pondělí jsem jezdíval z Otrokovic do Brna a ve čtvrtek zpátky v každém počasí a nevadilo mi to. Dnes zjišťuju, že je daleko efektivnější šlapat v suterénu a neřešit venkovní plískanice.

Pokud mám dvě hodiny na trénink na kole, venku by z toho byla čistého času hodina a půl, nebo bych musel jízdu prodloužit a nestíhat jinde. Zdrželo by mě sledování předpovědi počasí, oblékání, obouvání, nasazování návleků... Navíc bych cestou ze Zlína i zpět musel stavět nejméně na třech semaforech, po dojetí by mě zase zdrželo čištění kola a rozvěšení mokrého oblečení.

Na trenažér mi stačí, když si během minuty připravím dva bidony s pitím.

Výjimečné venkovní výjezdy přes sto kilometrů pak beru jako svátek, ale i při nich mám v uších sluchátka a přehrávám si zajímavé podcasty. Nejradši mám ty o triatlonu a ultrabězích, ale rád si vyberu třeba i nejzajímavější díly z pořadu Host Radiožurnálu. Někdy to samé dělám i při běhu, ale teď už hodně trénuju se synem, takže se bavím s ním. Nejčastěji o jeho kódování, ale také se dost kocháme krásami našeho lesa.

Můj život se dá popsat jako neustálá snaha optimalizaci všeho, co mě čeká, a zpětné vyhodnocování, jak by to příště šlo udělat lépe.

Aktuálně třeba řeším přípravu na mistrovství světa v Ultramanu na Havaji a rozhoduji se, z čeho uvařím finální výkon. Čeká mě 10 kilometrů plavání, 424 kilometrů na kole a 85 kilometrů běhu ve třech dnech.

V první řadě řeším trénink.

Dám důraz na plavání, které je odjakživa mou nejslabší disciplínou a čeká mě extrémní štreka? Mám na kole najíždět velké objemy, kratší intenzivní úseky, nebo sílu v kopcích, kterých je trať plná? Nebo prostě budu hlavně běhat, protože mě čeká porce dvou maratonů a v posledních letech mi delší běhy nad dvě hodiny díky společným tréninkům se synem chybějí? Přidám v posilovně, abych zpevnil opěrný aparát a snížil riziko zranění?

Poté se zaměřím na možnosti aklimatizace na tropické havajské podmínky.

Využiju čas na chození do sauny a do páry, abych si zvyknul na vlhko a horko? Budu se snažit zhubnout, protože s nižším procentem tuku lépe zvládnu termoregulaci? Budu se na trénincích prolévat kvanty ionťáku, abych tělo naučil v zátěži vstřebávat maximum tekutin?

V další fázi ladím materiál.

Budu plavat v neoprenu, který nadnáší a hřeje, nebo raději bez něj? Na Havaji je povolen kvůli výskytu hodně nepříjemných medúz, ale zároveň proti jeho použití hraje hodně teplá voda, mohl bych se extrémně přehřát. Vezmu si na kolo vyšší ráfky, které jsou na rovině a ve sjezdech rychlejší, ale zase jsou těžší do kopce a hůře ovladatelné v prudkém nárazovém větru, který je tam všudypřítomný? Zvolím lehčí galusku, která bude náchylnější k defektu, nebo odolnější, která mi ubere na rychlosti? Jak dlouho mi bude trvat výměna, když píchnu?

Když slyším vrstevníka, jak říká, že nestíhá jít si na půl hodiny zasportovat, neberu to jako argument, ale jako volbu.

Upřímně, dnes se takto detailně v hlavě připravuji už jen na nové a velké výzvy.

Pokud jedu obyčejný Ironman, obvykle zvítězí lenost a přesvědčení, že je mi vše jasné. Vždycky, když mám pocit, že je to brnkačka, něco se stane.

Skoro vždycky udělám banální chybu v přípravě nebo si něco zapomenu. Doma mi leží trvale nachystaná závodní taška, do které jen doplňuji závodní stravu a vracím vyprané oblečení. Takže sbalený bývám za pár minut. Když se ale podmínky dalšího závodu liší od toho předešlého, ne vždy to reflektuji, protože se balím ležérně a rychle.

Mám sice na stole v pracovně seznam se všemi možnými položkami, které musím mít, ale jeho kontrola bod po bodu by mi zabrala deset minut. Místo toho radši dva kilometry běžím, jedu pět kilometrů na kole, nebo si hraju s dcerou.

Často si pak na expu před závodem musím dokoupit něco, co jsem z lenosti nechal doma.

Pořád je třeba reagovat na vývoj. Ve všem. Pokud se podíváte na nejúspěšnější firmy, zjistíte, že se chovají přesně takhle a snažím se to dělat podobně. Dělá-li něco tisíc lidí stejně a já se k nim přidám, nemůžu si myslet, že pak budu nejlepší. Kdo pojede jen podle zavedených stereotypů, zapadne a konkurence ho semele. Takže se nebojím zkoušet nové věci. A i když mám v hlavě plán A, klidně ho v přívalu nových informací okamžitě vyměním za plán B.

A tak to mám i v životě mimo triatlon.

Základem úspěchu je flexibilita. Kdo ji má v běžném životě, dokáže uplatní se v jakémkoliv oboru. Vím, že je každý v jiné situaci a má jiné výzvy, ale při respektování základních ekonomických modelů odpadají z hlavy myšlenky typu „nemám čas“.

Vždy, když slyším svého vrstevníka, jak říká, že nestíhá jít si na půl hodiny zasportovat, neberu to jako argument, ale jako volbu. Pokud to říká člověk, který si na tohle nenajde prostor, ale pak každý večer sedí hodinku u facebooku, nebo u pivka s přáteli, je to jeho rozhodnutí, protože mu to v tu chvíli asi dává větší přidanou hodnotu.

Dotyčný by ale měl používat přesné termíny. Místo „nemám čas na pohyb“ by bylo vhodnější zvolit například formulaci „preferuji si každý den posedět u počítače nebo s přáteli u pivka“.

Je to prosté a jednoduché.

Podle všech lékařských teorií bych měl být nehybný invalida, ale je to přesně naopak.

Mám pocit, že čím víc závodů za sebou mám, tím líp se cítím. Nejsem zničený, protože jsem všemu dal čas a postupně prodlužuju vzdálenosti, na kterých závodím. Tím jsem snížil maximální intenzitu a mám pocit, že je nová výzva vždy o něco snadnější než ta předchozí.

Ve veslování šlo o šest až devět minut.
V olympijském triatlonu o necelé dvě hodiny.
V Ironmanu o osm až devět hodin.
A Ultraman, má současná výzva, trvá tři dny.

Jsem šťastný, že se mohu stále posouvat.

Podobné to bylo i s mou leností, která se změnila v efektivitu, jež zase přinesla dlouhověkost. Tohle je můj život v kostce. Nejdřív se mi se sportem nechtělo začít, a teď se mi nechce skončit. Zatímco většina lidí je v mladém věku aktivní a pak sklouznou k pohodlí a k nicnedělání, u mě je to přesně naopak.

Připadá mi, že se v nejbližších padesáti letech nebudu nudit. Pořád jsou záležitosti, které by mě lákaly, pokud se mi je povede skloubit s osobním životem – přeplavání kanálu La Manche, další extrémní ultramaratony. Jen výstupy na osmitisícovky mi nehrozí. Čas potřebný pro aklimatizaci v různých výškových táborech vysoce překračuje cenu, kterou bych musel obětovat.

Nebojím se ani situace, kdy bych třeba kvůli vážnému zranění musel se sportováním skoncovat. Vím, že mi vždycky zůstane rodina, zázemí i možnost realizovat se jinde a jinak.

Kdybych neobjevil Ironman, sport by byl dávno jen doplňkem. Hlavní náplň i zdroj příjmů bych měl jinde.

Věřím tomu celou dobu, proto umím pracovat i s neúspěchem. Byl totiž úplně na začátku všeho, protože se mi nepovedlo splnit cíl v podobě účasti na olympiádě v Sydney.

Snažil jsem se o to jako člen nejsilnější triatlonové generace v české historii.

Jan Řehula získal v Sydney 2000 bronz, Filip Ospalý se stal mistrem Evropy, Martin Krňávek vyhrál závod Světového poháru a Martin Matula dokázal být skoro v každém závodě v nejlepší desítce.

Zaostával jsem za nimi jen o kousek, jako běžec a cyklista jsem byl na úrovni nejužší světové špičky, ale brzdilo mě slabé plavání. Těsně před olympiádou pravidla povolila na kole jízdu ve skupině, která byla do poloviny devadesátých let zakázaná. Tím se prakticky uzavřela možnost po úvodní disciplíně stahovat ztrátu. A pokud se mi to povedlo, bylo to tak vyčerpávající, že jsem poté nezvládal reagovat na nástupy soupeřů v běhu.

Ve vodě mi to prostě nešlo a musel jsem strašně dřít. Během studií v Brně byly dny, kdy jsem zvládal šest kilometrů v bazénu ráno i odpoledne, mezitím mě ještě čekal běh na pásu i jízda na trenažéru. Přednášky byly místo regenerace.

Připravoval jsem se u trenéra Tobiáše s reprezentanty v dálkovém plavání, kde byly i tehdejší hvězdy Rostislav Vítek a Yvetta Hlaváčová. Prostě mě mezi sebou trpěli a já se jako poslední ve vláčku snažil makat na maximum.

Yvetta vždycky říkala, že poznala, kdy jsem kolem ní proplaval, protože jsem dělal vlny jako tanker a voda cákala až ke stropu. Za pět let jsem techniku moc nevylepšil, ale získal jsem neskutečnou fyzičku a frekvenci. Mým vrcholem byl trénink, kdy jsem v padesátimetrovém bazénu zvládnul 40x100 metrů kraulem v intervalu minuta dvacet vteřin.

Po posledním dohmatu jsem byl totálně na šrot.

Jenže po návratu do Zlína jsem se dalších deset let musel plácat s důchodci v dráze pro veřejnost a výkonnost šla dolů. V den promoce jsem byl smířený s tím, že budu dvě tři sezony sportovat a pak přejdu naplno k činnosti, kvůli které jsem studoval. Kdybych neobjevil Ironman, sport by byl dávno jen doplňkem mého života, hlavní náplň i zdroj příjmů bych měl jinde. Jenže já hned v prvním dlouhém závodu v Austrálii skončil šestý, kvalifikoval se tím jako profesionál na Havaj a nádherný život pokračoval.

Vlastně pokračuje dodnes.

V byznysu bych si určitě vydělal násobně víc peněz, ale přišel bych o možnost vidět vyrůstat malou dcerku, běhat se synem po lese a ladit program s manželkou tak, abychom byli spokojení.

Pomohlo mi i to, že v začátcích byl Ironman výhodná záležitost z hlediska prize money. Dolar byl za 42 korun, stačilo vyhrát tři dobře dotované závody a člověk mohl koupit barák, auto a postavit se na vlastní nohy.

Dnes je to jiné. Dolar je na polovině, zohlednit se musí i dvacetiletá inflace, ale jiná je hlavně má motivace. Většinou ani nevím, jaká je přesná výše odměn za umístění. Starty si vybírám podle zajímavých pozvánek od pořadatelů, nových lokalit nebo cestovatelského zájmu.

Jednou, v roce 2008, když ještě malá nebyla na světě, jsme díky tomu absolvovali letní šňůru po světě. Během devíti víkendů jsme dovolenou zkombinovali s osmi Ironmany.

V rámci prázdnin jsme jeli do nejdřív do Curychu, projeli se po známém ledovcovém jezeře, ve kterém o víkendu startoval závod. Pak jsme přeletěli jako turisté na Niagarské vodopády a odtud jsme se přesunuli autem na triatlon do Lake Placid. Poté jsme strávili několik dní opět jako turisté v New Yorku. Vydali jsme se třeba do mexického Cancúnu, kde den před mým závodem běžel Filip po přistávací dráze tamního letiště jeden ze svých prvních a nejzajímavějších běžeckých závodů. Oblíbenou destinací je i Florida, kde jsme, později i s oběma dětmi, absolvovali Disneyland, Cape Canaveral a plavbu v Karibiku...

Byly to úžasné prázdniny, na které dodnes vzpomínáme. Dva měsíce na cestách, z toho jen osm dní makačka a zbytek pohoda. Navíc jsem se všude umístil na pódiu a v Lake Placid na mě zbylo druhé místo jen proto, že vyhrál nadopovaný Španěl, kterého nemohli zpětně diskvalifikovat kvůli administrativní chybě.

Individuální sport se i na vrcholové úrovni dá zkombinovat s rodinným životem, jen se musí chtít.

Já chci.

Možná je to proto, že pořád beru triatlon jako dočasnou záležitost, které jsem se zatím dostatečně nenasytil. Sport vnímám v porovnání s ostatními lidskými činnostmi jako zdraví prospěšnou kratochvíli, tím to končí. Moc nerozumím tomu, do jakých sfér se dostává podpora hvězd v kolektivních sportech. Sám chci být profesionálem jen za předpokladu, že se uživím sám, bylo by nemorální uvažovat jinak a připadat si jako středobod světa.

Vždycky říkám, že doktor, který v malé vesničce pomůže každý den deseti lidem, je pro společnost tisíckrát užitečnější a obdivuhodnější. Jen není tolik vidět.

Když závodím, užívám si to naplno.

Nezáleží, jestli startuju na havajském Ironmanu, nebo na místním pouťáku okolo několika zlínských paneláků, kde běhají i moje děti.

Mezi mé nejoblíbenější závody patří vedle mnoha daších i Baseman u Litovle. Začal ho pořádat baseballový klub jako test pro svůj tým a později se na něj nabalili okolní triatleti. Tahle akce nemá webovky ani facebookovou stránku, těch pár organizátorů pokaždé říká, že jde o poslední ročník.

Zápisné činí čtyřicet korun, k tomu ještě každý účastník musí přinést drobnou cenu. Dá se na hromadu, ze které si každý podle pořadí v cíli vybírá, co se mu líbí. Díky tomu si všichni něco odnesou domů.

Ostatní věci se neřeší. Jede se bez rozhodčích, bez měřených mezičasů i bez startovních čísel, závodí se za plného provozu. Cyklistické depo je na neposekané louce, kde jsou kola položena v trávě stylem „kdo dřív přijde, ten dřív bere“.

Na kontě mám už pět startů a každý rok se na to těším stejně jako na Havaj. Letos jsem tam přijel závodit unavený po těžkém dopoledním tréninku, krásně jsem si zasportoval a potěšila mě i radost borce, který mě nakonec v cíli těsně porazil.

Vyvolalo to ve mě určitou pohodu. Pocit, který ve svém životě nacházím každý den.

Jana Mensatorová a archiv Petra Vabrouška

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.