Respekt

Lubor Tesař

Respekt

Peloton letěl po větru a na computeru mi vyskočila rychlost 75 kilometrů v hodině. Na rovině.

Přijeli jsme do vesnice a na konci byla pravotočivá zatáčka, kde se do nás opřel ostrý boční vítr. Najednou koukám, že jsme s týmovým kolegou Tomášem Konečným úplně poslední. Jako jediní jsme sáhli na brzdy. Ostatní se byli ochotni klidně přerazit, jen aby neztratili místo v čele balíku. Stačil jeden ostrůvek, jeden obrubník, jedna značka, jedna chyba, a mohl přijít masakr. Vletět v téhle rychlosti zády nebo hlavou na asfalt, šlo o život.

Rok 2006, malý a relativně nevýznamný etapák v Belgii. Moment, kde jsem si uvědomil, že jsem někde, kam nepatřím. Bylo mi pětatřicet, měl jsem dvě děti a po patnácti sezonách ve vrcholové cyklistice jsem se nechtěl zmrzačit na podniku, kde ve finále skoro o nic nešlo.

V druhodivizním německém týmu Wiesenhof Akud jsem sice dělal pravou ruku kapitána, měl jsem pořád velmi dobrou výkonnost, ale po tomhle zážitku jsem sportovnímu řediteli oznámil, že ukončím kariéru. Nic se mnou nehnulo. Ani když jsem o pár měsíců později vyhrál svou celkově čtvrtou etapu na Závodu míru. Ani když mi při rozlučce na plzeňské Lopatárně šéf stáje nabídnul vylepšenou dvouletou smlouvu. Kdybych to přijal, jel jsem o rok později klasiku Paříž-Roubaix.

Jenže já měl jasno. Tahle práce, kde většina spolujezdců i soupeřů začala přemýšlet úplně jinak, už nebyla to pravé.

Přestalo pro mě být přijatelné, co jsem kolem sebe viděl. Vyrostl jsem v době, kdy se určité věci předávaly v pelotonu z generace na generaci.

Když je před tebou někdo naklopený v zatáčce, nesnažíš se ho podjet a nacpat před něj za každou cenu svá řídítka, neútočíš. Když má lídr nebo někdo z hlavních favoritů defekt, neútočíš. Když zavelí nejsilnější tým, že se jde na malou, neútočíš. Když hlavní pole zpomaluje kvůli občerstvení na bufetu, neútočíš.

Všechno popsané se na sklonku mé kariéry začalo vytrácet, a dnes to chybí ještě víc. Jde mi o celkovou atmosféru, o dodržování nepsaných pravidel, na kterých vše stojí nejen ve sportu.

Nemám moc rád, když stará garda hodnotí své následovníky, mentoruje a říká, jak to dřív bylo jiné a lepší. Přede mnou i po mně jezdilo mnoho kvalitnějších a povolanějších borců s většími zásluhami, kteří mohou kázat.

Sice jsem v roce 1993 získal bronz na mistrovství světa amatérů, což je dosud jediná velká česká medaile na silnici, ale nepovažuju se za středobod domácí cyklistiky. Nikdy jsem neabsolvoval třítýdenní Grand Tour, i když jsem často slýchal, že jsem na to bez problémů měl. I já si myslím, že se na start mnohdy stavěli a dodnes staví horší závodníci, které jsem na menších akcích často převyšoval. Jenže moje týmy, druhodivizní stáje, byly bez šance dostat divokou kartu. Smířil jsem se s tím, že etapu na Tour de France nikdy nevyhraju.

V průběhu času jsem dospěl k roli, v níž jsem ukazoval, jak může být cyklistika poctivá a náročná.

Opakuju to, co kdysi řekl jeden můj šéf. „Je to sport novodobých gladiátorů.“ Málokdo stráví tréninkem a regenerací osm hodin denně. Nejlepší běžci vytrvalci absolvují čtyři až šest maratonů za rok, silničář zvládne během tří týdnů dvacet etap ve velké zátěži. Jednu sezonu jsem jezdil za německý Norimberk a měl jsem na kontě od ledna do října sto šestnáct závodních dní. V kombinaci s cestováním a tréninkem po celém světě to bylo hodně vyčerpávající.

Zvládal jsem to jen díky tomu, že jsem se naučil mít úctu k profesi, kterou jsem dělal, i k lidem, kteří byli okolo mě.

Respekt, který se odvíjí nejen podle výsledků, ale podle kvality odvedené práce. Tohle pro mě bylo a pořád je klíčové. Dnes, kdy dělám manažera cyklistického veletrhu For Bikes a spolukomentátora v České televizi, kvůli tomu mívám problém pochopit, na co se dívám.

Výkony jsou stále lepší, materiál kvalitnější, cyklisté komplexnější a vyrovnanější, týmy profesionálnější. Všechno je tím pádem rychlejší a nebezpečnější. Myslím, že si to uvědomuje každý závodník. O to víc mě zaráží, že přestávají platit zásady, které se v našem sportu považovaly za samozřejmé.

Sleduju Tour de France a mám pocit, že nevidím jen největší závod, ale dokonalý obraz současné společnosti.

Obecné návyky slušného chování se plíživě vytratily, dostali jsme se do bodu, kdy nerozlišujeme slušného člověka a zloděje, ale většího nebo menšího šmejda. Tohle přeneseně, ale zřetelně, cítím v elitním pelotonu, protože se v něm neustále požaduje maximální výkon na úkor všeho ostatního.

Výsledkem je boj bez respektu.

Sejmul jsem srnu.

To, jak se to stalo, není výchovné. Na Moravě se sezona pravidelně zakončovala na farmě u herce Bolka Polívky. V roce 2000 jsem tam slavil celkem dost, nebyl jsem střízlivý, ale stejně jsem se přepravoval domů do Vyškova na kole. Bez přilby. Za tmy. Rok předtím mi to vyšlo, nebál jsem se.

Měsíc zářil úplně jasně, ale já si dal na řídítka světlo, takže jsem před sebou viděl jen světelný kužel a okolo měl tmu. Jel jsem z kopce asi padesátkou, a najednou se přede mnou mihnuly stíny. Jedna srna, druhá. Jen jsem si řekl, že obvykle běhají ve třech a v tu ránu jsem tu poslední trefil. Kdybych měl zhasnuto, vidím líp, ale světlo a alkohol nejspíš zpomalily mé reakce a zhoršily periferní vidění. Bylo to rychlé, hlavou jsem letěl přímo na asfalt.

Spolujezdci mě naštěstí hned sebrali a dopravili do nemocnice, kde mi bylo po dvou hodinách v tunelu na CT jasné, že je něco špatně.

Čekala mě nejdelší noc v životě, dali mě na samostatný pokoj, abych měl absolutní klid. Bylo mi strašně blbě, ale před sestrou, která mě chodila kontrolovat každou půl hodinu, jsem hrál tvrďáka. Vždy jsem jí řekl, že jsem v pohodě, ale zbytek času, kdy u mě nebyla, jsem zvracel na záchodě.

Výsledkem byl těžký otřes mozku, fraktura lebky a krvácení do mozkových plen. Navrch i prasklá lopatka. Měsíc a půl jsem nesměl zatěžovat hlavu. Žádná televize, rádio, čtení, stres. Hodně jsem ležel a spal. Až po čtvrt roce, kdy už jsem mohl na kolo, mi neuroložka řekla, že jsem měl z prdele kliku. Byla to distingovaná dáma, ale ulevila si dost sprostě, chyběla špendlíková hlavička od totálního průseru, mohl jsem mít na mozku trvalé následky.

Po téhle zkušenosti jsem přehodnotil svůj přístup k cyklistice. Přispělo k tomu, že mi na podzim dalšího roku umřel táta během pár měsíců na rakovinu.

Do té doby jsem měl pocit, že jsem skoro nesmrtelný. Díky dobrým reakcím a štěstí jsem vyváznul z několika těžkých pádů a mnoha dalším na poslední chvíli zabránil.

Děkuju osudu, srážka se srnou mě zachránila.

Nejrychleji v životě jsem jel ve sjezdu z hory Katschberg v závodě Kolem Rakouska. Je to rovný kopec a na jeho konci je táhlá zatáčka. Vymáčknul jsem to na sto dvacet, v této rychlosti kolo neovládáte a nic s tím neuděláte. Někdo v tu samou chvíli vytahoval dole z příkopu jiného závodníka, který vyletěl mimo trať, já to viděl na poslední chvíli a rozhodnul se nebrzdit, jinak bych dopadnul úplně stejně. Jen jsem okolo proletěl a do maléru chybělo pár desítek centimetrů, stačilo, aby nějaký záchranář vystrčil zadek do silnice a bylo po nás.

Děkuju osudu, že mě dostal do situace, která mi vrátila pud sebezáchovy. S odstupem vidím, že mě srážka se srnou zachránila. Po nehodě jsem si začal mnohem víc uvědomovat, že krizové momenty ukazují, jak tenká je pro cyklisty hranice mez úspěchem a smrtí. My se na rozmezí pohybujeme celou kariéru, protože kdo je opravdový závodník, převládne v něm nabuzení a průšvih mu dojde až ve chvíli, kdy je pozdě.

Měl jsem kliku, že si lidé z mé éry uvědomovali, jak náročné je to, co dělají. A že to nedělají sami, takže se neohrožovali, protože by si mohli ublížit. Takhle mezi námi vznikaly silné vazby. Závodil jsem třeba roky s Jensem Voigtem, který jel šestnáctkrát Tour de France. Nebyli jsme žádní super kamarádi, ale když jsme se v roce 2017 potkali na startu Tour v Düsseldorfu, hned jsme se vítali jak velcí přátelé. Pořád nás spojovalo silné pouto.

Současnost mi bohužel přijde jiná. Cyklisté se spíš vzájemně vystavují nebezpečí, jejich rivalita je větší než soucit.

Jsem, asi jako většina z nás, fanoušek Petera Sagana.

Je to velký šampion, živel a emotivní borec, který vrátil cyklistiku do doby, kdy se tolik netaktizovalo a často došlo na souboj chlapa proti chlapovi. Obdivuju, co umí. Díky němu lidi stojí podél trati a zapínají televize. Jenže se na něj musím dívat i očima člověka, který se velkou část života pohyboval v silničním balíku. Kvůli tomu jsem o něm veřejně prohlásil, že se chová jako prase, a tím jsem si proti sobě poštval nejen jeho slovenský fanklub.

Naše společnost je ve fázi, kdy se řeší hlavně to, kdo vyhrál, a už mnohem míň, jak to dokázal.

V jeho stylu spurtu, kde dominuje, je vidět, jak se vytrácí lidskost a normy, které dřív platily. Sprinter má jet posledních sto metrů co nejvíc rovně, ale Sagan téměř vždy zbytečně riskuje a hodí před páskou vlnu. Při pohledu cílové kamery z ptačí perspektivy je vidět, že chodí do konfliktu. Z čistě profesního hlediska není úplně fér. Letos například vyhrál krásně etapu Kolem Švýcarska, ale udělal to, co se nedělá. Vytlačil svého soupeře Johna Degenkolba od jeho týmového kolegy, který mu rozjížděl finiš. Zneužil své síly a agresivity.

Naše společnost je ale ve fázi, kdy se řeší hlavně to, kdo vyhrál, a už mnohem míň, jak to dokázal.

Diskuze se strhne až ve chvíli, kdy narazí kosa na kámen. Takže se stalo téma z toho, když Sagana v roce 2017 vyloučili z Tour po kolizi s největším rivalem Markem Cavendishem. Ten má ještě horší styl, je bezohledný, tlačil se podél slovenského esa u bariéry, zavadil o jeho nastavený loket a brutálně spadl.

Jakmile bylo jasné, že Cavendish není ve vážném ohrožení, litoval ho málokterý cyklista, protože všichni ví, že jezdí jako hovado. A Sagan, kterého diskvalifikovali, byl za oběť, ale ani to nebylo na místě. O soupeři moc dobře věděl a nechtěl ho před sebe pustit. Obojí byla ukázka jisté zvrácenosti.

Ve stejném ročníku tento styl podpořili i favoriti na celkové pořadí. Ital Fabio Aru útočil ve chvíli, kdy měl Chris Froome technické problémy. Tohle v minulosti znamenalo automaticky ztrátu kreditu. Jenže sám Brit a čtyřnásobný vítěz Tour se uvedl tím, že při následném pádu slezl z kola, nevzal ho na rameno, ale zahodil ho a běžel bez něj, dokud mu jeho tým nedal náhradní. Tím posunul hranice zase dál od toho, kde mají být. Je přeci nesmysl pohybovat se na cyklistickém závodě bez kola. To nikoho před ním nenapadlo, ani závodníky, ani tvůrce pravidel.

Všichni tihle velcí sportovní frajeři do detailu ukázali, co je dnes potřeba udělat, aby se člověk někam dostal a mohl hrát prim. Ochota jít do extrému, i když to není potřeba.

Mantinely v jakémkoliv oboru tvoří lídři. Pokud je například čelní představitel státu ochotný jít na hranu ústavy nebo zákona, protože nemá úctu k ostatním, dává tím všem signál, že to není problém.

V mých očích je Sagan sportovní superhvězda, dokázal toho strašně moc, ale v širších souvislostech ho nepovažuju za rytíře cyklistiky v pravém smyslu toho slova. Tohle označení si zaslouží jiní. Ti, co si dokáží sjednat respekt a zároveň ho umí vyjádřit svým soupeřům.

Z Čechů tato měřítka nejlíp splňuje Zdeněk Štybar, je to borec. Hodně se mi líbí i Nizozemec Tom Dumoulin, vítěz Gira d´Italia a Francouz Julian Alaphilippe, který vyhrává velké etapy a jarní klasiky. Všichni jmenovaní jsou stoprocentní profíci, kteří si jdou za svým, aniž by ohrožovali okolí. Jsou nejen kvalitní a všestranní, ale jdou nahoru postupnými kroky, nemachrují, nedělají zbytečné chyby, umí se prosadit i v době, kdy jsou okolo nich vidět ostřejší lokty. Mají skvělou techniku a cit, ví, kdy zaútočit, kdy si odpočinout, kdy držet tempo, aby je soupeři nedostávali pod tlak.

Cyklistika je o dobře připravené hlavě, o reakcích frajerů, kteří mají vysoké závodní IQ. Je mi to blízké, protože jsem také rád vnímal aktuální nastavení protivníků a nastupoval ve chvíli, kdy to mělo smysl. I blbec se umí pokusit o únik čtyřicetkrát za etapu a pak se nechat pokaždé dojet. Umění je zvednout se jednou a uspět. To není jen o výbušnosti, ale o vyspělosti.

Tihle tři to mají, ukazují závodnickou i lidskou připravenost. O tom by to pořád mělo být.

Když se narodíte, dostanete výchovu v rodině. Následně jdete do školky, na základku, na střední, třeba i na vysokou. Pak obvykle do práce. Jako nový zaměstnanec ve firmě asi nepůjdete první den říct řediteli do kanceláře, že si chcete na chvíli sednout na jeho židli.

V pelotonu to ale přesně takhle začalo fungovat, když se v roce 1995 spojili amatéři a profíci.

Předtím bylo osm set profíků, tisíc amatérů, a v každé kategorii se dvě stě nejlepších utkávalo na největších závodech. Všichni se znali, takže fungovala sounáležitost. Soupeři se po etapě sešli na hotelu, dali si kávu nebo pivo, pokecali a druhý den zase stáli proti sobě. Bojovali, ale s důvěrou, že si vzájemně neublíží.

O rozhodčích jsme prakticky nevěděli, to pro nás byli lidé, kteří v cíli dělali výsledky, problémy uvnitř pelotonu jsme si řešili sami.

V každém týmu byl frajer na černou práci, něco jako čtvrtá lajna v hokeji. Obvykle šlo o domestiky, urostlé kluky, kteří svým lídrům rozjížděli spurty. Jejich úkolem bylo jednat v případě, pokud se náhodou někdo choval jako dobytek. Malý prohřešek znamenal, že se po dotyčném hodil bidon. Velký, nebo opakovaný, že přijel řezník, kopnul hříšníka do řídítek a poslal ho na asfalt nebo do škarpy, aby si pamatoval, jak se to nedělá.

Tihle tvrďáci byli hodně cenění. Když se jela lajna na bočním větru, takzvaný Terezín, kde se závodníci překrývají zadním kolem, aby šetřili síly, trčeli na úplném konci jako vrátní. Měli za úkol vytlačit soupeře, kteří se snažili nacpat do jízdy v háku. To ostatním bralo strašně moc sil, protože se před větrem neschovali.

Každý mladý bažant, který přišel do kategorie Elite, hned poznal, že musí ctít jasně rozdělené role. Někdo byl lídr, jiný jezdil v kopcích, na rovinách nebo v únicích, další prostě zametal. Pozice se musela vybojovat postupně. Mladí vozili lahve s vodou, jezdili do doprovodných aut pro jídlo, tahali tempo a byli využíváni jako součást taktiky. Postup výš si museli zasloužit.

Mám v živé paměti, jak jsem v devatenácti dorazil na závod Dolním Saskem, kde se sešel silniční i dráhový nároďák Německa, v nejsilnější sestavě přijeli i Nizozemci a Poláci. Poskládali se do čela a najednou celou silnici zablokovalo třicet lidí. Nedalo se mezi ně dostat, nikdo mě nepustil dopředu a musel jsem to respektovat. Nechali mě ukázat se jen ve fázi závodu, kde rozhodovala čistá výkonnost. Ten rok jsem se stal nejlepším vrchařem a v další sezoně mě už mezi sebe vzali.

Každý rok v každé kategorii zhruba sto lidí skončilo a sto nových přišlo. Atmosféra se dala kontrolovat.

Profíci si ale pak prosadili sloučení, protože měli dojem, že jim amatéři účastí na olympiádě berou sponzory. Najednou vzniknul jen jeden profipeloton, kde se ocitlo tisíc nových lidí a každý si chtěl z koláče ukousnout co nejvíc.

Míst v elitních týmech a na top závodech ale bylo pořád stejně, takže se z toho stal boj o přežití.

Ztráta respektu, který vystřídala arogance, byla postupná. Stejně jako ve společnosti, kde najednou zjistíte, že se z demokracie nenápadně stává totalita nebo diktatura. Malinkými krůčky se to posouvá jinam.

Základním problémem bylo, že kvůli obří konkurenci přestala platit hierarchie v týmu. Částečně proto, že přišli sponzoři, kteří nalili do cyklistiky velké peníze. Platy se ale skokově zvýšili jen nejlepším, ostatní šli naopak s honorářem dolů. Tím se zvýšil tlak na výsledky, protože za ně byly prémie a každý se snažil prosadit. Ve stájích byly samozřejmě na první pohled zachovány hlavní role. Lídr, spurtér, vrchař, klasikář. Ale ostatní najednou ztratili pevnou půdu. Dřív byli řadoví domestici cenění za náročnou a nevděčnou práci a najednou to neplatilo, začali se hodně točit. Výjimkou bylo pár lidí, třeba Pavel Padrnos, kterého si v Saecu a v US Postal drželi jako super tempaře.

Skoro všichni byli nervózní. Tušili, že pokud nezajedou dobrý výsledek, vyhodí je. Takže víc než na hlavní osobnosti začali myslet na sebe. Spočítali si, že v případě úspěchu dostanou smlouvu, která je za pár let hezky zabezpečí. Nedýchali pro tým, který přitom musel být vždycky jako rodina, protože s ním minimálně během sezony trávili víc času než doma. Hlavní hvězdy tohle cítili a rozpadlo se důvěrné pouto.

I to byl možná důvod, proč jsem nenakouknul do nejvyšší divize, nesedělo mi to.

Doping se rozmohl kvůli těm horším, kteří s jeho pomocí chtěli porazit ty lepší.

Na konci devadesátých let se začalo dost řádit. Ve všech směrech. Především kluci, kteří na to neměli, se rozhodli prosadit za každou cenu.

Tohle se týkalo některých závodníků z Východu, byli ochotni jezdit na Západě v nadsázce za kolo, dres a ubytování, jen když nemuseli být v Rusku. Velkou roli sehráli i přeučení bikeři z horských kol a nová generace kluků z Beneluxu, Francie a Itálie, kde byl šílený přetlak na pracovní místa.

Vzniknul z toho mezigenerační problém. Dřív bylo normální, že staří předávali zkušenosti mladým, to vymizelo, protože se příprava individualizovala. Hodně lidí se nevyvíjelo v klasických oddílech, ale v soukromých akademiích nebo v jiné disciplíně, na horském kole, v cyklokrosu. Měli perfektní zázemí a rychle získali super výkonnost. Dostali smlouvy, na rozdíl od starších domestiků. Tím odpadli lidé, kteří zajišťovali pořádek v pelotonu.

Všimněte si, jak často se dnes padá. Skoro pořád.

I na nejvyšší úrovni jezdí hodně lidi, kteří nemají zažitou abecedu cyklistiky. Neumí se pohybovat ve velké skupině, neumí jezdit na větru, neumí dobře střídat tempo v úniku. Zároveň chtějí být vidět, takže pokud o něco jde, vletí dopředu a je jim jedno, co se stane. Viděl jsem, jak osmnáctiletý Belgičan vytlačil z dobré pozice v lajně legendu Erika Zabela, protože měl pocit, že si to na domácím závodě může dovolit. Sednul si na ředitelskou židli, i když na to neměl. V týmu německé hvězdy se už ale nenašel nikdo, kdo by dal dotyčnému po tlamě.

Ještě nedávno se aspoň na závodech Grand Tour držely staré zvyklosti. Několik týmů s lídry na celkové pořadí kontrolovalo každý pohyb v hlavním poli. Před rovinatým dojezdem je vystřídaly vyhlášené stáje spurtérů a porvaly se na férovku.

Postupem času se tak začala chtít prezentovat většina formací, ale sto lidí se vedle sebe na silnici nevejde. Kdo zpomalí, není vpředu, takže se nebrzdí a vznikají karamboly.

Do toho všeho ještě vstoupil doping. Upřímně je třeba říct, že v cyklistice u profíků v nějaké formě existoval vždy, asi jako v každém vrcholovém sportu, ale dřív se k němu dostávali jen vybraní jednotlivci s podporou svých týmů.

Najednou zmizela míra. Ti bez zábran sáhli po zakázaných látkách, takže se stalo, že se doping rozmohl kvůli těm horším, kteří s jeho pomocí chtěli porazit ty lepší. Paradox. Konec devadesátých let byl na jedné straně zlatá éra díky Lanci Armstrongovi, na druhé straně z toho udělal průser. Byl výjimečný, dominoval by v každé době. Viděl, co se děje, a po svém příběhu s rakovinou se rozhodl naplno využít a následně i zneužít hendikep v podobě hormonální léčby. Tady asi může slzu zamáčknout hlavně Jan Ullrich, který za ním skončil pětkrát druhý.

I Armstrong je tudíž produktem změny atmosféry, kdy každý začal myslet v první řadě sám na sebe.

Respektuju cestu každého sportovce, protože teprve čas ukáže, co se mu povedlo a co už ne. U mě se to projevilo na kole i v soukromí.

Jako cyklista s velkým talentem jsem podle mnohých kariéru plně nevyužil. Prostě jsem se nedokázal přizpůsobit rychlým změnám v devadesátých letech. Po medaili na mistrovství světa jsem měl údajně tři nabídky k profíkům, ale tehdy mě smlouva vázala k domácí stáji Tico a konkrétní věci se ke mně ani nedostaly. Po sloučení obou kategorií jsem už přísným sítem neprošel. Takhle jednoduché to bylo.

Jako normální člověk v civilu jsem se zase třikrát rozvedl. Poprvé proto, že jsem se ženil příliš mladý, ve dvaadvaceti. Krátce nato, chvíli po medaili z mistrovství světa, jsem měl pocit, že jsem jinde potkal životní lásku, ale ani to nevyšlo. Stejně jako další dvě manželství, z nichž mám aspoň tři skvělé děti, které bych za nic na světě nevyměnil. Mám s nimi skvělý vztah, umím se jim po všem, co nás potkalo, podívat zpříma do očí, a i já sám se na sebe můžu bez problémů podívat do zrcadla. I když to dělám s přibývajícími kily dost nerad.

Cítím, že je složité mluvit konkrétně, protože vidím, že dnešní doba plná informací a konfrontace má tendenci lidi víc rozdělovat než spojovat. Ať už se to týká vztahu chlapa a ženy, nebo nastavení společnosti. Cokoliv řeknu o cyklistice, o politice, o běžných životních postojích, budu u půlky lidí za frajera a u té druhé za blbce.

Češi, a nejen oni, jsou většinou fajn, ale rychle soudí, protože jsou pod tlakem. Stejně jako cyklista, který pořád o něco bojuje, o smlouvu v týmu, o pozici v pelotonu, o šanci v úniku. I Tour de France dnes představuje zrychlený pohled na svět, v němž žijeme. Do hry vstoupily moderní technologie, všichni se neustále hlídají, agresivita a nervozita způsobují, že je všechno složitější než dřív.

Není klid na to udělat si jasno v tom, co člověk chce, co se mu líbí a nelíbí. Tím spíš, když neplatí přirozená pravidla. Pořád žiju z toho, že jsem to ještě měl jinak a mám potřebu zdůraznit ostatním, že je to důležité.

Ve čtrnácti letech jsem zahodil přihlášku na dopravní průmyslovku a oznámil tátovi, že se budu učit kuchařem, abych mohl vrazit veškeré úsilí do cyklistiky. Podíval se na mě, řekl, že mi věří, zavolali jsme mámu a bylo hotovo.

Dělal jsem sport naplno.

Pokud jsem byl v cíli druhý na pásce, bral jsem to tak, že jsem první poražený, zároveň jsem ale vždy uznával toho lepšího. Po bronzu z mistrovství světa jsem si nepřipadal jako po super úspěchu. Moje medaile je možná v tomhle přeceňovaná, protože se v našem sportu počítají jen vítězství. K lepšímu výkonu mě sice nepustily křeče a ve spurtu mě předčili Němec Jan Ullrich, který pak vyhrál Tour de France, a Lotyš Kasparz Ozers, který se stal spolujezdcem Lance Armstronga. Až za mnou skončili osobnosti jako George Hincapie nebo Alexandr Vinokurov. Ale stejně, třetí místo byla spíš shoda okolností. Sám si myslím, že v generacích přede mnou i po mně jezdila řada skvělých borců, kteří placku mohli a měli mít taky.

Takhle to vnímám, protože jsem cyklistiku prožíval nejen jako závodník, ale hlavně jako člověk.

Moje dcera jednou řekla, že snad ani není možné, kolik mám kamarádů. Pro mě je to ale strašně důležité. Přijdu mezi lidi, cyklisty, fanoušky, přátele, a vidím na ostatních, že jsou rádi, že mě vidí. Je to samozřejmě oboustranné.

Tohle se nedá schovat a pro mě je to energie života. Nevytvořily ji jen úspěchy, ale hlavně respekt a dodržování nepsaných norem.

Jana Mensatorová a archiv Lubora Tesaře

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.