Replay Tomáše Plekance

Tomáš Plekanec

Replay Tomáše Plekance


Vyrovnávací gól proti Finsku v semifinále MS 2006


Kdybych tehdy vystřelil z vrcholku kruhu, kam mě finští hráči pustili, byla by to dobrá střela. Znamenala by, že se nám v oslabení podařilo udržet soupeře chvíli mimo naši třetinu, vyvézt puk a ušetřit pár vteřin.

Vlastně bych to udělal správně, na střídačce by mě za to spoluhráči a trenéři pochválili. Dá se říct, že většina hráčů by při takové situaci asi střelu volila.

Měl jsem super pozici, hokejku do hřiště, rychlost, střela mi mohla sednout. Už se rozhodně zakončovat dalo. Ale mě v tu chvíli hlavou proletěl klasický záblesk, že zkusím ještě něco jiného.

Když celou tu situaci vidím tady na videu, můžu už říct, že to bylo správné rozhodnutí a všechno jsem vyhodnotil správně, ale tehdy, v daný okamžik na ledě, vnímáte jen pocit, že takhle nějak by to mohlo klapnout. Na základě zkušeností z tréninků i zápasů, kdy už člověk v podobné pozici byl nesčetněkrát.

Spojí se mu ve vteřině v mysli signály, které okolo sebe spíš jen tuší…

…už před zápasem v kabině mezi dalšími pokyny padlo, že finský gólman hodně vyjíždí. Teď, kdy na něj jedu v oslabení a kolem mě jsou tři protihráči, bude vyjetej určitě, protože očekává, že v téhle situaci půjdu do střely, tak se mi snaží zmenšit úhel.

…hraje se na evropském hřišti, tam je z vrcholku kruhu přece jen k brance dál. Musel bych mít fakt kliku, aby to brankáři propadlo.

…hráč, co mě křižuje, je Petteri Nummelin. To je špičkový bek, ale spíš ofenzivní. Vyniká tím, že ovládá produktivní statistiky a výtečně řídí přesilovky, než že by to byl pes obranář. Přesně to se mi hned potvrzuje, protože mi dává dost prostoru. Být to defenzivní typ, který umí skvěle bránit, šel by proti mně agresivně a vytlačoval by mě k mantinelu, snažil by se mi jít do hokejky. V takovém případě bych měl čas možná tak hodit to nazdařbůh na bránu, neměl bych se k ní jak dostat. Jenže Nummelin do mě ostře nejde a mně se tak otevírá prostor stáhnout si puk a tím si ho pokrýt tělem.

Ne, fakt to není tak, že jsem tohle všechno přesně viděl. Spíš jsem to tak vnímal a ve vteřině se mi to pospojovalo. Klasický hráčský instinkt, který mi poradil, že je zbytečné teď střílet.

Zkus to jinak!

To, co jsem si dovolil bylo svým způsobem drzé. Ale ukazuje to, v jakém rozpoložení jsem tehdy do Rigy přijel. Měl jsem sebevědomí, protože jsem odehrál první komplet sezonu v NHL, letěl jsem na šampionát hned po play off, trenér o mě stál, ohromně jsem se na svůj první šampionát těšil, do toho fanoušci, postup přes čtvrtfinále… Tohle byl prostě přesně moment pro mladého kluka, kdy může ukázat tuhle svoji vášeň. To, jak si hokej v dané chvíli užívá.

Prostě to riskne a udělá něco překvapivého.

Zajímavé taky je, že jsem se tehdy vůbec dostal na oslabení. Později v kariéře mě tam trenéři využívali hodně, ale tehdy jsem je přece jen v Montrealu ještě nehrál pravidelně a na mistrovství jsem nastupoval ve čtvrté lajně. Bylo mi třiadvacet a rozhodně neplatilo, tehdy ještě víc než teď, že by mladí kluci na oslabení chodili. Spíš se tam posílali zkušenější borci.

Nás se Zbyňou Irglem, s nímž jsme hráli v lajně, ale trenéři do oslabení dávali a dostali jsme se na něj i v téhle situaci, kdy jsme před polovinou zápasu v semifinále mistrovství světa prohrávali 0:1.

Situace na ledě se vyvinula tak, že dávalo smysl na Finy zatlačit vysoko u naší modré čáry, Zbyňa výborně vypíchnul jejich přihrávku a pak ještě zbrzdil beka, na něhož šla, takže když jsem já zprostředka hned vystartoval a puk převzal, měl jsem už potřebný náskok.

Vybavuju si, jak jsem si myslel, že ten hráč za mnou pořád jede a bude mě dotahovat. Sahal po mě hokejkou a já měl pocit, že se daleko nedostanu. Dokonce na videu vidím, že mě stíhali Finové dva, ale já vnímal jen jednoho. Každopádně, protože se jednalo o jejich přesilovku, nehrabali dozadu tak naplno, což je normální. Tak se zachová většina hráčů, zvlášť když vidí, že to z druhé strany obránce stíhá dobruslit. Nechají vás jet a spoléhají, že se v oslabení nebudete snažit něco vymýšlet, ale hodíte to na bránu a půjdete rádi vystřídat.

Puk bych býval jen nahodil, kdyby mě opravdu dotáhli, ale jak jsem si uvědomil, že pořád můžu jet, šlápnul jsem do toho.

A pak jsem si i tu střelu rozmyslel.

Ve chvíli, kdy mi problesklo hlavou to, co jsem popisoval, a puk jsem si stáhnul, už nezbývalo nic jiného, než puk na bekhendu chvíli podržet.

Vystřelit totiž bekhendem hned by nedávalo smysl. Na takové zakončení jsem byl ještě daleko od brány, zato jestli je fakt gólman z brány hodně venku, tak když si počkám, budu ho moct přehodit…

A fakt že jo.

Byl z toho tedy klasický bekhendový blafák. A při něm platí pravidlo, že je třeba zakončovat vždycky nahoru. Brankář jde pohybem s vámi, klouže po ledě a zákonitě tak nechává odkrytý hořejšek branky.

Zase: To je instinkt. Věc, kterou jako hokejista máte zažitou.

Stáhnout puk… Počkat… Nahoru.

Jo, kouká se na to teď po letech hezky. Zvlášť, když si zpětně uvědomím, jak nás tenhle gól nastartoval k obratu a tím pádem postupu do finále. Důležitý moment, důležitý zápas, důležitá branka, navíc v oslabení… Není divu, že jsem se tak radoval, což nebývá úplně mým zvykem. Být to gól třeba na 4:0, taky tam takhle nadšením neskáču a možná bych si ho ani nepamatoval.

Takhle je pro mě ale tohle jeden z těch gólů, které mi zákonitě nejvíc utkvěly v paměti.

ČTK/Samuel Kubányi

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.