Replay Kateřiny Elhotové

Kateřina Elhotová

Replay Kateřiny Elhotové


Vítězný koš 0,7 vteřiny před koncem kvalifikačního zápasu na ME
(od času 1:52:50)

Navzdory předpokladům nebyl tenhle zápas od začátku vůbec jednoduchý. Zároveň si nepamatuju nic, co by napovídalo, že bychom měly právě tentokrát s Rumunkami prohrát. Jo, svými nájezdy nám dělala problémy jejich šikovná rozehrávačka a jedna jejich dlouhá byla dobrá, ale my měly lepší tým a hrály jsme doma, před plnou halou, navíc sedmnáctého listopadu na státní svátek. Vybavuju si všudypřítomné odznáčky s trikolorou.

Vedly jsme, v podstatě celou dobu. Ony byly sice pořád na dostřel, ale ke konci už se zdálo, že to zvládneme. V poslední minutě a půl ale přišla série chyb, která vyvrcholila haluz střelou, z níž se najednou Rumunky dostaly do vedení o bod.

Zbývalo jedenáct vteřin a šly jsme na time-out.

V současném nároďáku nám vypjaté koncovky nejdou. Nemám s tím z poslední doby pocitově dobrou zkušenost. Neumíme si podržet vedení, byť malé, neumíme to dohrát v klidu. Je to asi o celkové nezkušenosti týmu.

Nicméně jedenáct vteřin v basketu není beznadějný čas. To se ještě dá něco zahrát. Je to sice pod velkým tlakem, soupeř je na koni a je těžké něco vymyslet, protože prostě musíte dohánět, což je psychicky náročné, ale dá se to.

Trenér nám namaloval konkrétní situaci, kdo má kam běžet, jak se má která hráčka dostat do své pozice. Já se měla uvolnit pro míč a pokračovat do koše, ale Rumunky si nás dobře přebraly. Skončilo to jejich odpískaným faulem čtyři sekundy před koncem.

Koukla jsem se na čas.

V takovou chvíli už nezbývá nic jiného než najet do koše. Máte jedinou, poslední šanci. Buď dáte koš, nebo vás zfaulují a střílíte dva trestné hody.

Před naším vyhozením Rumunky vystřídaly, jejich trenér poslal na hřiště mrňavou za dlouhou, asi chtěl posílit obranu na malých hráčkách.

Vyhazujeme, dostávám balon, jdu do koše… A faul. Ale ne při střele, Rumunky navíc neměly ještě pět faulů ve čtvrtině, takže si to mohly dovolit. Neznamenalo to, že budu házet šestky.

Rozhodčí to přitom nemuseli pískat. Jo, byl to nedovolený zákrok, ale zrovna takový, na jaký by se spousta z nich vykašlala a nechala by to hrát dál.

V tu chvíli bylo zase o nějakou tu vteřinu míň. Ale pořád se to dalo.

Rozhodly jsme se postavit naši nacvičenou akci po výhozu od zadní čáry. Původně jsem šla vyhazovat já, ale někdo na mě houknul, že mám jít na střelu, házet šla Terka Vyoralová.

Na záběru je krásně vidět, co jsem si ani v té rychlosti neuvědomila. Romča Hejdová, naše číslo 5, stojí pode mnou a ona je spouštěč celé akce, ona má postavit clonu, čímž ji odstartuje. Jenomže jak byla zády k míči, zareagovala na můj první pohyb, který já jsem chybně jenom naznačila. Romča tak vyběhla brzy pod koš a tím vzniknul zvláštní maglajs, zatímco balon ještě ani nebyl ve hře.

A pak jsem teprve vystartovala já, na druhou stranu.

Čas nebyl problém, já se jen snažila vnímat, jak se mnou běží soupeřka, a přemýšlela, jestli zvládnu vystřelit v klidu. Protože není už nad čím přemýšlet, střílet musíte. Možná by se dala stihnout ještě finta a pak střela, ale to už by bylo hodně na hraně.

Naštěstí mi Kia Vaughn postavila dobrou clonu, protože jinak bych se nejspíš své bránící hráčce neuvolnila.

Upřímně, když na to teď koukám, Kia Rumunku trošku přidržela, ale nikdo to neviděl. Je to, jako když se fotbalisti tahají za dres při standardce. Děje se to a málokdy to rozhodčí zapíská.

Teď ke mně letí balon od Vyo, spouští se časomíra a já vím, že střelu stihnu. V ten moment pro mě byly nejdůležitější dvě věci: Dát co nejvíc do odrazu a co nejvíc protáhnout ruku, protože tohle je fyzicky těžká střela. Z plného běhu se musíte zpevnit a hned jít do nejvyššího výskoku.

To mi jako první proběhlo hlavou: „Dotáhni ten pohyb!“

Až pak přišlo: „Teď to dej. Teď a nikdy jindy…“

Problesklo mi ještě něco v tom smyslu, abych to hlavně neposrala, ale silněji si takhle s odstupem vybavuju to jediné slovo, vnitřní výkřik.

TEĎ!

Koš chci dát vždycky, ale pocit při takové poslední střele je úplně jiný než jakýkoliv další na hřišti, je to nesrovnatelné. Mísí se ve vás všechno. Ten zápas se mi střelecky dařilo nadstandardně, i proto jsem si věřila, ale zároveň myslím, že i kdybych ten den předtím nedala nic, na tenhle moment bych se prostě soustředila maximálně a šla bych to dát. Protože člověk si uvědomuje, že jestli to netrefí, prohrajeme a dojem z celého zápasu bude na houby. Jedno, jak kdo hrál. Jakmile se prohraje, svůj individuální výkon nikdy neřeším, protože to prostě bylo málo. Jakékoliv počítání bodů a procenta střelby ztrácí smysl.

Ale to jsou úvahy, které jsem tady nakonec rozebírat nemusela.

Střílím.

Vždycky při tom koukám na obroučku, to je kotva, podle níž řídím všechny pohyby.

Prý je těžší střílet takhle z boku, když se nemůžete orientovat podle desky, ale já to tak nevnímám. Mně tenhle úhel docela vyhovuje. To spíš – přestože se hrálo v naší domácí hale, kde mám nastříleno víc než kdekoliv jinde – vím, že koše na Královce jsou tvrdší než kdekoliv jinde. Dodnes nemůžu říct, že znám recept na to, dát tam spolehlivě koš. Kolikrát se i po všech těch střelách ptám sama sebe, jak to, že to tam teď nepadlo. Stačí milimetry a míč se odrazí z obroučky ven, zatímco všude jinde by ho koš spolknul. Na Královce to zkrátka musí být čistá přesná střela.

A to tahle byla.

Hned jsem věděla, že mi všechno vyšlo, jak jsem chtěla. Došlap nohou, výskok… Měla jsem pocit, že jsem všechno udělala správně a balon opustil ruku tak, jak je potřeba.

Pak už následovala jen exploze nadšení.

Na rovinu, rachot skandující haly při zápase nevnímáte. To samé s řevem, jaký se spustil po tomhle koši. On je totiž ten výbuch stejný, jaký prožívá člověk uvnitř. Vybouchne to všechno najednou v jeden moment, že člověk obojí vnímá jako jednolitou emoci.

Jasně, že jsem pak měla radost. Proto dělám na těch záběrech opičárny, jaké bych si jindy odpustila. Nejlepší totiž je, když člověk cítí, jak se radují ostatní. Kdybych měla někde poskakovat sama, nedokážu se takhle rozdovádět, ale jakmile vás ostatní objímají a vidíte jejich rozzářené obličeje, to vás nabíjí. Třeba když teď koukám na Romču a její výraz… Ona je tradičně ta, co do hry dává největší emoce z nás všech, vyloženě vítězný typ, který umí říct někdy i nepříjemnou věc ve správný čas. Takový dar já nemám.

Potom, co jsme si pogratulovaly se soupeřkami, jsem běžela za kamarádkou a její malou holčičkou, seděly hned pod košem a houkla na mě. Pak jsem do náručí dostala i svého syna, tehdy čerstvě tříletého. Zápas prý vnímal jako nikdy předtím, ale závěrečný výbuch radosti ho rozplakal, lekl se. Víc než cokoliv jsem tedy v danou chvíli cítila, že není v pohodě, a snažila se ho utišit, zatímco jsme si plácaly s lidmi.

Když se mi to povedlo, měla jsem radost taky pořádnou.

ČBF/Václav Mudra

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.