Replay Karla Nocara

Karel Nocar

Replay Karla Nocara


Vítězný gól z půlky dvě vteřiny před koncem francouzského derby (ve videu od 2:51)


Montpelier odvolalo brankáře, šlo do sedmi a vyrovnalo na 30:30.

Ta střela, kterou náš gólman pustil, nebyla těžká, navíc mu prošla za záda po zemi celkem z dálky.

Normálně bych si asi řekl "ty vole", a šel na křídlo, na svoji pozici. Místo toho mě ale pohltilo zvláštní momentum. Věděl jsem, že před útokem soupeře chybělo do konce zápasu pár sekund, přesto jsem zůstal úplně klidný. Měl jsem běžet do strany, ale intuice mě navedla do středu hřiště, kde jsem dostal přihrávku.

Jako bych se v tu chvíli rozpustil v okamžiku.

Vystřelil jsem a sledoval, jak míč letí z půlky hřiště do brány. Gólman soupeře se nestihnul vrátit a propadlo mu to pár centimetrů pod břevno.

31:30. Dvě vteřiny před koncem. Bylo to hotový.

Kdybych přemýšlel, z deseti střel bych takhle trefil jednu, možná dvě. Hodil jsem to přes prsty. Tohle řešení situace se na takovou dálku obvykle nepoužívá. Někdy se takhle dává sedmička, kdy chvíli podržíte míč v ruce, natáhnete gólmana, on zareaguje na rychlost paže a pak mu to někudy proletí. Já tak ale jednal proto, že jsem nemohl střílet rovně, všude přede mnou stáli hráči.

Tenhle gól pro mě znamenal mnohem víc než výhru. Víte, ve francouzské házenkářské lize byl tehdy, v roce 2013, zápas Montpelier versus Chambéry něco jako fotbalové El Clásiko mezi Realem a Barcelonou. Nepřeháním. Deset let, co jsem tam hrál, to platilo absolutně a my obvykle byli ti horší, vždyť jsme za nimi šestkrát skončili druzí. Oni měli větší rozpočet a lepší hráče, dlouho za ně nastupovala i největší hvězda Nikola Karabatić, jenž bral včetně sponzorského plnění sto tisíc eur měsíčně.

Šlo o můj předposlední domácí zápas v dresu klubu, v němž jsem poznal svůj sport na světové úrovni.

Bylo to neuvěřitelné. Na videu to není vidět, ale hala pro čtyři a půl tisíce lidí v tu chvíli úplně vybouchla. A hlavně se to samé odehrávalo i ve mně. Polila mě směs emocí, kdy jsem si připadal jako král okamžiku, zároveň jsem si to užíval se spoluhráči a s fanoušky. Nechal jsem tělem projít animální energii. Vylezl jsem na výsledkovou tabuli a hecoval tribuny, vychutnával jsem si pocit momentální dominance a byl jsem uspokojený.

Vyhráli jsme, porazili jsme výborného soupeře a já si to chtěl prožít se vším všudy.

Takže jsem hned po závěrečné siréně běžel předvést své emoce protihráči Issamu Tejovi.

On mě prostě přitahoval, protože je to skvělý házenkář, ale taky hrozná svině. Hrál na hranici zákeřnosti, dost rozdával a přitom neuměl to samé přijímat. Nebyli jsme si sympatičtí a lákalo mě ukázat, že tyhle na oko silné typy lidí jsou uvnitř dost často slaboši. Obvykle se mnou tyhle psychologické bitvy prohrával a teď, když jsem věděl, že proti sobě stojíme naposledy, jsem si ho chtěl vychutnat naplno.

Přiběhl jsem před něj a dal mu najevo svojí zvířecí radost. Zafungovalo to. Vrazil mi palec do oka a zatlačil fakt hodně, ale já se nedal. Zeptal jsem se, jestli je tohle to jediné, co umí, protože takhle se obvykle chovají malé děti. On to zase vůbec nezvládnul a já si to užíval.

Potřeboval jsem mu ještě jednou dokázat, že je to křivák, a že na mě nemá.

Pak mě začali objímat spoluhráči a bylo to neskutečně intenzivní. Díky tomuhle vítězství si Chambéry zajistily čtvrté místo v lize a pozici v evropských pohárech pro další sezonu. Cítil jsem satisfakci, z klubu jsem odcházel poté, co jsme se nedomluvili na nové smlouvě. Kvůli díře v rozpočtu mi chtěli snížit plat a já to nehodlal přijmout.

Bylo pro mě však důležité dohrát angažmá do poslední minuty, abych ukázal, že neodcházím s hořkostí, ale s hrdostí.

Derby Chambéry versus Montpelier sledovala vždy plná hala a k tomu třeba čtvrt milionu lidí v televizi, byla to velká kulturní událost. Vedení klubu udělalo z celé tréninkové haly VIP prostor, kam se po zápase nahrnulo třeba tisíc lidí a já pro ně byl ten den herec v hlavní roli.

Odehrál jsem celých šedesát minut, z mé strany to byl moc dobrý zápas, a byla to ta nejhezčí možná rozlučka. Bavil jsem se s fanoušky a partnery asi dvě hodiny, dal jsem si pár piv, ale šel brzy domů, protože manželka Marcela byla necelý měsíc před porodem.

Když jsem odcházel za rodinou, ohlídnul jsem se, podíval se na všechny ty lidi, kteří se krásně bavili, a věděl jsem, že se loučím s klubem svého srdce s čistým svědomím.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.