Radost

Ladislav Krejčí

Radost

Soustředěný, vážný pohled upřený do prázdna.

Die Meister.

Ruce za zády, klepu koleny, jako že setřásám nervozitu.

Die Besten.

Moje představivost modeluje okamžik, kdy se na mě právě teď upírají statisíce očí. Některé na zaplněných tribunách, další skrz záběr kamery, která je právě teď namířená na mě.

Les grandes équipes.

Stojím přitom jen v obýváku před televizí a mými jedinými diváky jsou táta s mámou.

The champions.

Zrovna dozněla hymna Champions League. Tóny, které ve mně už odmalička probouzejí přesně ty emoce, které mám spojené s fotbalem. Štěstí. Radost. Radost moje i lidí okolo mě.

Ještě dneska, kdykoliv začne tahle fantastická melodie hrát, si vzpomenu, jak jsem doma jako dítě na začátku přenosů takhle napodoboval všechny ty úžasné fotbalisty a snažil se představit si, co se právě teď odehrává v jejich hlavách, když vědí, že za chvíli předvedou svoje umění před zraky fanoušků z celého světa.

Jednou chci být jedním z nich. Jedním z takových fotbalistů.

Co víc, jednou chci slyšet hymnu Champions League na zaplněné Letné. Chci stát na hřišti v dresu Sparty s vědomím, že za okamžik začne zápas nejlepší klubové soutěže světa a já v něm budu hrát.

Tohle byl můj dětský sen.

Nikdy jsem ho neopustil, přestože jsem se v jeden čas vydal jiným směrem. Souhra událostí v mé kariéře mě ale nasměrovala k tomu, že jsem se mu znova naplno oddal.

Fotbal. Domov. Nadšení. Sparta.

To je ono. Teď a tady. Pro tohle hraju.

Rozlišovák.

Synonymem mojí odevzdanosti se stal kus látky křiklavé barvy, který v průběhu předzápasového tréninku rozdával asistent trenéra. Hypnotizoval jsem jeho ruku, aby ke mně donesla ten správný.

Ten, který znamená, že o víkendu hraju.

Nedonesla. Zase jsem dostal tu špatnou barvu. Jedenáct vyvolených se rozestavilo po hřišti s vědomím, že na nich bude nadcházející výkon stát. My ostatní si stoupli proti nim, abychom je svým úsilím donutili vydat ze sebe maximum.

V průběhu mého druhého roku v italské Bologni jsem v té béčkové skupině končil zas a znova a ke konci sezony už mě to úplně zlomilo. Poprvé v životě se mi stalo, že jsem necítil radost z fotbalu. Vytratila se. Zůstala pod nánosem všednosti a drilu bez odměny.

Chodil jsem na tréninky jen proto, abych si je odpracoval, splnil, co se po mně chce, a zase rychle zmizel domů. Poprvé v životě jsem zažíval takhle prázdný pocit.

Vysvětluje se to těžko. Zvlášť kamarádům z fotbalu, kteří vám řeknou: „No tak nehraješ, no. Ale furt jsi v Serii A, ty vole.“ Diví se, co že to řešíte za problémy, když oni se třeba na hraně české ligy klepou, jestli dostanou příští měsíc výplatu.

Jasně.

Jenže já jsem odmalička nastavený tak, že hraju fotbal, ne že se živím fotbalem. Já přece hraju každý zápas. Já neumím být ten druhý. Neumím skousnout, že jsem prohrál.

Nejvíc ze všeho mi tehdy vadilo vědomí, že si fotbal neužívám, nedělá mě šťastným. Něco, co jsem do té doby absolutně neznal a s čím jsem se neuměl popasovat. Nedokázal jsem vstřebat, že mám jen trénovat a pak si za to nechat dát výplatu.

Chyběla mi radost. Pocit, s nímž jsem se do fotbalu už jako dítě zamiloval a díky němuž vím, že i kdybych se nikdy nedostal do áčka Sparty, kdybych fotbal nehrál na vrcholové úrovni, stejně bych se mu věnoval. Jednoduše proto, že za ním nevidím práci. Pro mě je to v první řadě zábava. Po tréninku se obyčejně už těším na to, jak další den vstanu a půjdu zase na hřiště.

Tady jsem se netěšil. A nevěděl jsem, co s tím.

Fotbal prostupuje celou naší rodinou. Hráli ho děda, táta i strejdové, přestože jen na nižších úrovních, a pro mě bylo přirozené, že už odmalička jsem s tátou chodil na jeho tréninky v Podolí. Vyzvedl mě ze školky, a pokud bylo hezky, chtěl jsem, aby mě vzal s sebou.

Ne že by mě už tenkrát zajímala jednotlivá cvičení týmu z I. A třídy, ale bavilo mě motat se kolem hřiště. Chlapi mi někdy připravili za postranní čáru malou bránu a já na ni kopal. Zas a znova. Statisíce pokusů. Doběhl jsem pro balon, zase si ho postavil, kopnul, a znovu dokola. Jindy jsem pobíhal po vedlejší umělce, jen když někdy dorazil i podobně starý syn gólmana, podlehl jsem jeho vábení, abychom si raději hráli s figurkami Spidermana.

Vybavuju si tamější rodinnou atmosféru, jednotlivé střípky. Jak mě trenér Franta Jakubec jako pětiletého zapojil do jedné střelby. Jak jsem odbíhal do přilehlé kantýny, ládoval se sladkostmi a vždycky jen hlásil, že to je „na tátu“, takže mu takhle rostla útrata na účtu.

Než se ke konci přesunul do útoku, hrával táta krajního obránce a uměl to řezat pěkně od podlahy. Ohromně jsem mu fandil, líbilo se mi, jak vždycky někoho přebrousil. Vedle mamky na tribuně jsem se vždycky cítil hrozně hrdě, že patřím k němu. Snad to bylo dáno dětskou optikou, ale i ta I. A třída mi tehdy připadala jako ohromná jízda. To samé, když jsme chodili o víkendu od 10.15 na Vyšehrad na divizi, kde dělal děda hlavního pořadatele. Neskuteční fotbalisti, jací tam tehdy hráli. Jak jezdili po zadku, co dovedli… Jednou tak umět to, co oni, přál jsem si.

Když vidím divizi dnes, už mi to jako taková jízda nepřipadá. Snad je to jen tím, že už se na ni nedívám dětskýma očima.

Sotva se nás v Podolí sešlo víc stejného věku, přirozeně jsem začal sám hrát a nikdy jsem tohohle rozhodnutí nezalitoval. Měl jsem štěstí na trenéry i spoluhráče, potkával jsem díky fotbalu samé fajnové a slušné lidi, a protože mi to odmalička i šlo, byl jsem šťastné dítě obklopené kamarády a k tomu dobře vedené. Tohle prostředí mě formovalo.

Až dnes, když mám vlastní děti, si uvědomuju, jak je obzvlášť tohle důležité. Aby dítě někam patřilo a trenéři i rodičům pomohli s výchovou. Protože já se díky fotbalu naučil nejen běhat a kopat do balonu, ale poznal jsem, že všechny ty každodenní drobnosti, co po mně naši chtějí, se fakt musejí dodržovat.

Zdravit. Děkovat. Chodit upravený.

Když to po vás chtějí rodiče, zdá se to otravné. Ale když to pak slyšíte i z druhé strany a víte, že pokud si oblečete třeba špatné stulpny, nebudete moct trénovat, naučí vás to pečlivosti a zodpovědnosti.

Fotbal do mě dostal disciplínu.

Nic se v tomhle ohledu nezměnilo ani přestupem do Sparty v devíti letech, kdy jsem zaujal trenéra Petra Macka na halovém turnaji. A i když se mi zpočátku z Podolí od kamarádů nechtělo a táta mě nenutil, došlo mi, že to přece jen chci zkusit. Než jsem si uvědomil, co se to děje, už jsem se uchytil, svojí povahou jsem zapadnul i mezi nové kluky ve Spartě a v šesté třídě s nimi začal chodit i na základku na Břevnově. Denně jsme hned po škole spěchali na nedaleký Strahov, protože jsme věděli, že máme před tréninkem zhruba hodinu čas, a ten se dal vyplnit jediným smysluplným způsobem. Zkoušeli jsme si kličky, hráli obežíračku, bago nebo různé další kraviny, jimiž jsme si přirozeně lepšili techniku s balonem i stupňovali svoji soutěživost.

A že té jsme měli všichni už tak naděleno vrchovatě. Náš sparťanský ročník 1992 byl výjimečný. Už v žácích jsme všechno vyhrávali o parník a v dorostu se o nás už mluvilo opravdu hodně.

Přesto nám trenéři často opakovali, že bude úspěch, když se jeden dva z nás dostanou do nejstaršího dorostu. A kdyby se třeba jeden povedl a hrál za áčko, bylo by to neuvěřitelné.

I to nás drželo při zemi.

Slýchali jsme, že budou postupně přicházet další talenti, lepší hráči, a na nás je, abychom makali a snažili se udržet si své místo. A že z posledních let se jenom Tomáši Rosickému a Tomáši Junovi podařilo projít mládeží rovnou do chlapů, aniž by museli na různá hostování.

No… Asi jsme byli fakt dobří, protože k profi kariéře to z našeho ročníku dotáhlo přes deset hráčů. Když si projedu naši sestavu okolo patnáctého roku, jsou tam třeba Pavel Kadeřábek, Kuba Brabec, Martin Frýdek, Jirka Skalák, David Pavelka, Adam Jánoš, Roman Polom, Milan Jirásek, Adin Čajič, Dan Krch, Panajotis Kucalas nebo Mac Hong Quan, který dneska hraje za vietnamský nároďák. Snad každý z týmu se dostal aspoň do druhé ligy.

Je to v první řadě krásný úspěch všech lidí, kteří nás vedli. Našich rodin. Vždyť se mnou jako s malým jezdila na tréninky po Praze babička a moji rodiče si vždycky udělali čas, když bylo potřeba, aby mě hodili na trénink, zápas nebo turnaj. Třeba kvůli tomu odešli i dřív z práce. Jsem jim vděčný, jejich podpora byla základem všeho.

Jak se naše kariéry vyvinuly, je i oceněním práce našich trenérů. A taky výsledkem našeho přístupu k fotbalu. Protože my ho fakt milovali.

Jestli si představujete tým dospívajících fotbalistů jako partičku floutků, u nás byste s tímhle pohledem nepochodili. My fakt řešili jenom fotbal a tím, jak jsme byli dobří, jsme jeden druhého přirozeně motivovali k lepším výkonům. Kdo by nemakal, přišel by o svoje místo. Kvalitních adeptů bylo dost. To pro mě obzvlášť nepřipadalo v úvahu, moje zarputilost mi nedovolovala povolit. Já chtěl hrát vždycky všechno, strávit každou minutu každého zápasu na hřišti.

Jsme si v tomhle podobní s Pavlem Kadeřábkem. Proto dodnes kluci vzpomínají, jak to vypadalo, když nás dali trenéři v tréninku proti sobě.

Většinou jsme se pokopali, vynadali si, a ještě jsme se spolu přestali bavit.

Jelikož jsme bydleli tři stanice tramvají od sebe, cestou domů z takového tréninku jsme pak seděli jeden vepředu a druhý vzadu už v autobuse ze Strahova. Jednou já, jindy Pavel jsme nebyli schopni překousnout příkoří, že ten druhý vyhrál, a ještě si u toho neodpustil nějakou tu bodavou poznámku. Jeden druhého jsme si fakt uměli vychutnat. Podobné jsem to měl s Kubou Brabcem. Dodnes jsme schopní se rubat a řezat všemi způsoby, jen abychom měli nad tím druhým navrch.

Vždyť já i při tenise běžně házím raketou. Nesnáším pocit, že je někdo lepší než já. A pokud ještě toho člověka znám, to už vyloženě nedávám, protože v sobě mám zakořeněné, že já musím být ten nejlepší z party. Ve všem. Kolikrát mi v mládí přišlo, že jsem víc naštvanej po porážce v tréninku než zápase.

A pak stačí malinko rejpnout a už to nejde zastavit…

Přes tohle všechno jsme v týmu byli kamarádi a pořád se o něco soutěžilo. Všechno jsme otočili do hry. Každé cvičení, každá situace jeden na jednoho byla jen další záminkou, jak ukázat, že právě vy máte navrch.

Jsem přesvědčený, že právě tohle tolik z nás dostalo do velkého fotbalu.

Když jsme vyhráli i celostátní ligu staršího dorostu, do níž spousta z nás přešla dřív, než bylo běžné, dostal jsem přes zimu nabídku na stáž do Eindhovenu. Zaujal jsem tam natolik, že si mě hned chtěli nechat, a já nebyl proti. Sice jsem si celý týden připadal na hotelu sám, v sedmnácti jsem cítil, že ještě nejsem na takovou změnu připravený, ale byla to fantastická fotbalová adresa. Šel bych se o to poprat. Klub na mě poslal na Spartu nabídku.

Do toho mi ale zavolal vedoucí sparťanského áčka, ať se 4. ledna hlásím na přípravě s týmem. Spolu se mnou dostali z našeho mužstva tuhle šanci ještě Roman Polom a Milan Jurdík.

Ve chvíli, kdy jsem tohle v telefonu uslyšel, pro mě Eindhoven přestal existovat. Vidina sparťanského áčka, splnění dětského snu, pro mě byla víc.

Věděl jsem, že tohle je to, co opravdu chci.

Teď to nepodělej! Hoď mu ho správně. Hlavně mu ho hoď správně…

Co by se stalo, kdyby mu vypadl z rukou? Hodil jsem ho dost rychle? Kam zapadl ten odražený balon? Neodkutálí se na hřiště?

Podávat míče u autové čáry při ligovém zápase je adrenalin. Pro malého fotbalistu jeden z největších, jaké si může představit. Cítí se tak trochu součástí toho velkého divadla, ale nesmí se jenom nechávat unést děním na place, protože může znenadání přijít jeho chvíle. A co teprve když váš tým dotahuje, blíží se konec zápasu a vy rozběhnutému hráči podáte balon přesně tak, aby mohl bez čekání hodit aut, z něhož vznikne gólová akce.

To jste na tu branku v podstatě přihráli…

I mně se tohle všechno honívalo hlavou. Už ani nedám dohromady, na kterých konkrétních zápasech jsem balony podával, ale pamatuju si rachot Letné a moje užaslé pohledy na zaplněné tribuny.

Říkal jsem si, jaké to bude. Jaké to asi jednou bude, jestli se mi podaří stát o pár metrů dál před autovou čarou. Na trávníku.

Jaké to bude, když ten rozdílový gól napálím já a lidi v jeden okamžik vyskočí nadšením a začnou křičet.

Přesně kvůli těmhle zážitkům je něco jiného, pokud se do A týmu dostane odchovanec. Kluk, který si s klubem prožil všechny tyhle dětské emoce a vyrůstal s konkrétními představami na konkrétním stadionu. V mém případně s představami ohledně Sparty. Můžete koupit špičkového hráče, který se pro vaše mužstvo vždycky vyždímá do maxima, ale vztah jako odchovanec k němu mít nebude a ani mít nemůže.

Ne, když si neprojde dětskými zážitky s ním spojenými.

Na první trénink s áčkem jsme jeli s Romanem Polomem společně metrem. Dlouhatánské eskalátory na Hradčanské nás pomaličku přibližovaly něčemu nepředstavitelnému.

Dorazili jsme s takovým předstihem, že jsme pak ani nenasedli do tramvaje, šli jsme těch pár set metrů ke stadionu pěšky. Letná na nás zdáli vykukovala, její kulisy se každým krokem zvětšovaly a my na sebe chrlili další a další otázky, jimiž jsme zaháněli nervozitu. Potřebovali jsme se zas a znova ujistit, co tohle a co tamto.

A s kým půjdem do dvojice? Půjdem spolu do dvojice? Jo, půjdem spolu.

Celou dobu jsme taky řešili, komu z hráčů řekneme „dobrý den“ a komu ještě můžeme „ahoj“. Kde je věková hranice. Protože data narození každého z áčka jsme ze zápasových bulletinů znali nazpaměť. Tomáš Řepka, Jarda Blažek, Erich Brabec a Libor Sionko rozhodně patřili do skupiny „dobrý den“.

Sotva nám kustod dal věci a ukázal, kde sedíme, jen jsem nenápadně pokukoval okolo sebe po starších spoluhráčích. Co kdo dělá, jak se převlíká, jak se připravuje, o čem si s kým povídá. Když se celý život toužíte někam dostat a najednou na tom místě sedíte, jste vykulení a snažíte se uvědomit si, že se to opravdu děje, a hltat všechny tyhle detaily.

Trénink jsem projel jako ve snu, cestu domů si vůbec nevybavuju. Myšlení jako by mi vypnulo.

V kabině to zpočátku bylo jen o tom, abych držel pusu a makal. Ve své partě jsem si vybudoval pověst toho, kdo nezavře pusu, pořád do někoho reje a sám schytává kdejaké fóry, ale tady jsem najednou nebyl nic. Nikdo. Najedou jsem byl poslední v pořadí a musel jsem si svoje místo zase obhajovat pěkně od počátku. Dlouho jsem se mezi zkušenějšími spoluhráči nepouštěl do větších akcí a připadalo mi to tak přirozené. Neprojevoval jsem se. Byl jsem vnímaný jako další mlaďoch, nosil jsem kuželky, hledal zakopnuté balony a musel jsem si nejdřív získat důvěru spoluhráčů. V první řadě na hřišti. Vždyť někteří mohli být věkově moji tátové, odstup jsem od nich v sedmnácti cítil obrovský.

Tykání mi ale okamžitě nabídli všichni, na které jsem vyrukoval se svým „dobrý den“. Až na jednoho.

Tomáš Řepka dlouho nic neříkal.

Až před prvním zápasem jara, do něhož jsem už šel v základní sestavě, jsem dorazil na stadion brzy stejně jako on. Potkali jsme se u vstupu do kabiny.

„Tak už mi můžeš tykat,“ prohodil a já byl rázem happy. Co na tom, že se v našem vzájemném kontaktu změnila právě jen forma pozdravu, protože jsem se s ním stejně neměl o čem bavit. Byl jsem kámoš s Řepou!

Zasloužil jsem si jeho respekt.

Tehdy s Příbramí jsem hned odehrál celých devadesát minut, a přestože ve zbytku sezony jsem posbíral už jen pár minut, byl jsem u toho, když jsme získali titul.

V té další jsem pak hrával spíš za béčko, a ještě jsem si zlomil nohu. Zatímco mě doháněli i další vrstevníci z dorostu, já seděl doma na zadku a nevěděl, jestli to s tou mojí kariérou opravdu bude takové terno. Skvěle se o mě ale postarali doktoři i kondiční trenér Pavel Rada a já stihl ještě stříbrné Euro do 19 let, kde jsme prohráli až v prodloužení finále a mně se ten turnaj obzvlášť povedl. Od té doby jsem najednou vyloženě vystřelil. Evropské poháry se Spartou, další titul, dospělý nároďák, Euro 2016 a hned nato i přestup do Itálie.

Šlo to úplně hladce a já všechny ty roky ani na okamžik neměl pocit, že to tak nemá být. Všechno vypadalo báječně. Ani jsem si snad sám neuvědomoval, jak mi všechno vychází. I v Bologni jsem hrál pořád, dařilo se mi, po mých akcích padaly góly. Moje výkony byly hodnocené skvěle na to, že jsem byl nováček ligy. Hodně se o mně mluvilo a dostalo se ke mně, že se o mě zajímá Inter Milán.

A… Najednou to bylo úplně jinak.

Na svoji druhou sezonu jsem se totiž nepřipravil, jak bylo třeba.

Ne, nestouplo mi to to do hlavy. Takový nejsem. Jen jsem začal mít pocit, že bych si spíš měl pořádně odpočinout, protože jsem předtím jel v podstatě tři roky v kuse bez pořádné letní pauzy. Do Itálie jsem odcházel rovnou po Euru, rok předtím jsme hráli ten samý turnaj s jednadvacítkou. Říkal jsem si, že si konečně můžu dopřát volno a nezačnu trénovat po deseti dnech od konce sezony jako vždycky, ale až dva týdny před začátkem přípravy.

Vyhodnotil jsem to špatně.

V tunelu k trávníku jsme s klukama roztržitě pokukovali jeden po druhém.

Kdy si mě ten hráč vezme? Mám dát ruku já jemu, nebo on mně? A jak si pak před něj stoupnu? Jak rozkročené mám mít nohy? Kam mám koukat?

Divoký pochod mých myšlenek utnul Robert Kovač, chorvatský stoper Bayernu, když ke mně natáhl svoji ruku. Připadal mi obrovský.

Vykročili jsme na reflektory ozářené hřiště, do rachotu vyprodané devatenáctitisícové Letné.

Die Meister.

Ten den, v říjnu 2001, kdy mi bylo devět, jsem poprvé zažil Champions League naživo. Div ne s pocitem, jako bych ji sám hrál. Sparta versus Bayern Mnichov. Jirka Novotný si tehdy dal nešťastný vlastní gól a hosté díky tomu vyhráli 1:0, ale mě to vůbec netrápilo. Celý ten zápas jsem sledoval jako v mlze. Vždyť jsem byl před chvílí na hřišti! Všichni ti lidi z hlediště mě tam viděli.

Die Besten.

Některým z kluků se poštěstilo, že si s nimi jejich hráč popovídal – což znamená, že se jich zeptal, jak se jmenují nebo jak se mají. Některým dal při nástupu ruce na ramena, pohladil je po vlasech, objal. Jiné aspoň poplácal. Mě Kovač jen chytil, ale i to byl životní zážitek. Musel jsem zírat jako puk. Stál jsem strnule a hledal očima, kde na zaplněných tribunách sedí naši, abych měl krásnou fotku. Abych dobře koukal do foťáku. Do toho zněla ta fantastická melodie.

Les grandes équipes.

Pak jsme se rozběhli jak střelení. Samozřejmě jsme soutěžili, kdo bude první zpátky v zázemí stadionu. Všichni oči navrch hlavy, okamžitě jsme se překřikovali, komu co „jeho“ hráč řekl. Předháněli jsme se v tom, jak co nejsenzačněji vylíčit tenhle zážitek.

The champions…

Dospělý hráč si možná ani naplno neuvědomuje, jak velký vliv má pouhý dotek ruky na malého fotbalistu. Jak reálné je to spojení se světem známým jen z televize.

Jednou tak tohle zažít… Jednou mít možnost ovlivnit dalšího malého fotbalistu tím, že ho vezmu s sebou na hřiště před zápasem Champions League.

Když jsem dorazil do Bologně před svojí druhou sezonou s pocitem, že v pohodě naladím formu na další rozlet, trenér nebyl spokojený s výsledky mých fyzických testů. Protažený letní odpočinek se hned projevil. Na mém místě začal hrát jiný kluk.

Trenér mě úplně odstavil. Začal jsem na předzápasových trénincích dostávat ten špatný rozlišovák.

Nejdřív jsem to nechápal. Vždyť já mám za sebou výbornou sezonu, přece mě nemůže takhle odpálit, ne?! Pár týdnů po startu ligy jsem od něj uslyšel, že se konečně dostávám do kondice, ale v té době mi na tréninku spoluhráč nešťastným zákrokem loktem zlomil lícní kost. Nic záměrného, já ho v souboji zatáhl a on se reflexivně ohnal, aby se vyškubnul.

Musel jsem na operaci a na měsíc a půl jsem z toho vypadl úplně.

V základu jsem hrál jeden zápas v prosinci, jeden v lednu a pak ten úplně poslední. Jinak jsem naskakoval jen na pár minut, kdy je to víc o štěstí, než že máte možnost něco skutečně ukázat. Byl jsem mimo hru.

Já, kterému všechno vycházelo. Já, ten nepostradatelný. Já, který byl odjakživa v týmu ten důležitý. Ten, okolo kterého se odehrává všechno na hřišti i v kabině. Byl jsem odstrčený a nedával jsem to.

Teprve tehdy jsem si dokázal uvědomit, že ve fotbale nejde brát jako samozřejmost, že hraju všechny zápasy. A že je důležité makat víc a víc, ani na okamžik si člověk nesmí myslet, že je kdykoliv důvod ke spokojenosti, i když se mu daří.

Jo, zní to jako klišé, ale já prostě podlehl dojmu, že takhle skvěle to půjde automaticky dál, a místo toho jsem najednou poprvé v kariéře seděl zápas co zápas na střídačce, přestože jsem byl zdravý.

Hledal jsem si berličky, omluvy. Prošel jsem asi všemi fázemi, co hráč v podobné situaci zažívá ve vlastní hlavě.

Nejdřív jsem měl pocit, že mi všichni ubližujou a trenér tomu nerozumí.

Potom jsem začal přemýšlet, že chyba asi bude ve mně. Postupně jsem si uvědomoval, proč se tohle děje. Na jednu stranu jsem nepochopil, že na mě trenér sezonu předtím nedal dopustit a najednou mi dal jen čtyři zápasy v základu, ale vina leží i na mně. Jednoznačně.

Nakonec jsem si řekl, že aspoň na tréninku ukážu, že si místo zasloužím.

A tak jsem do toho kopnul. Fakt jsem makal. Furt a furt jsem jel, co to šlo, ale ono to stejně nepřicházelo. Pořád jsem nehrál. Připadalo mi to, jako bych každý týden dostal facku přímo do obličeje.

Od pondělí do soboty dřu, v sobotu zjistím, že nejsem v základu, v neděli si sednu na lavičku a v pondělí zase hledám motivaci, rozjedu to, makám a o víkendu zase to samé. Takhle pořád dokolečka.

Nikdy jsem neodchodil trénink, to by mi moje povaha nedovolila, jen jsem se ke konci sezony dostal do bodu, kdy jsem sice makal, ale zjistil jsem, že mi je tak nějak buřt, jestli se něco změní. Byl jsem zlomenej.

Šel jsem si to na trénink oddřít, abych měl sám vůči sobě čisté svědomí, ale věděl jsem, že mi to je vzhledem k místu v sestavě stejně k ničemu.

Bezmoc. Nasranost. Jeden velký splín, který se ještě umocnil vždycky po zápase.

V Itálii je totiž běžná specialita, že ti, co nenastoupili, jdou s kondičákem běhat. Takže tým třeba vyhraje, kluci se smějí v šatně, žijí tím, co se povedlo, a ty si oblečeš teplákovku a jdeš si dát půlka – půlka. Každou za deset vteřin tam a zpátky, jinak jdeš znova.

Právě tam jsem byl kolikrát vzteklej jak pes. Chytil jsem nerva a se zatnutými zuby jsem do toho šlapal tak, že jsem ten sprint stíhal i za sedm vteřin. Takhle jsem se vybil.

Dres prolitý potem jsem pak v kabině mrsknul do koše na prádlo, osprchoval se a zmizel domů tak rychle, jak jen to šlo.

Přítelkyně, dnes už manželka, tehdy fungovala jako solidní psycholog. To samé rodina, kamarádi. Na každého jsem přenášel svoji mrzutost. Zároveň jsem si uvědomil, že tohle nejsem já. Že takhle to dál nejde. Odmítám někde zůstávat jen proto, abych mohl vykládat, že jsem v Serii A. Ne. Buď odejdu někam, kde zase budu mít radost z fotbalu, nebo se vymění trenér. Nic mezi tím.

A oni ho opravdu odvolali.

Do další sezony jsem díky tomu šel s novou chutí a zároveň poučený novou zkušeností, která mi ukázala stránku fotbalu, jakou jsem do té doby neznal a neuměl se ní vypořádat. Celé léto mě tak v tréninku hnala jedna myšlenka – že už nikdy nechci sám v sobě rozebírat, jestli jsem měl v přípravě zabrat víc. Ne. Vracel jsem se do Itálie s tím, že i kdybych zase nehrál, skončím tam s tím, že jsem do toho dal úplně všechno a makal jsem, ať se děje, co se děje. Abych před sebou měl čistý stůl.

Připrav se, co to jde. Ovlivni, co můžeš.

Pod Filippem Inzaghim jsem hrál dost, ale sotva ho v půlce sezony vystřídal Siniša Mihajlovič, ze sestavy mě vyndal. Po dvou zápasech si mě zavolal s tím, že se mnou nepočítá, protože se mu jako hráč nelíbím a on nepoužívá křídla tak, aby byl levák na levé straně. Na férovku mi řekl, na čem jsem.

Tehdy jsem si ověřil, jestli dokážu splnit svoje předsevzetí.

A dokázal jsem. Najednou jsem nebyl nasranej, nehledal jsem chyby někde jinde, ale trénoval jsem s vidinou, že v létě půjdu pryč a chci být dobře připravený.

Mihajlovič to viděl a ocenil. Po nějaké době za mnou zašel s tím, že se mu líbí, jak makám, a chce mi dát šanci. Čekaly nás zápasy středa, neděle, středa a já měl hrát prostřední zápas. V obraně, ač jsem jinak ryzí záložník.

Vyšlo to zrovna na Atalantu, která byla tou dobou ve formě a na špičce ligy.

Spolu se mnou nastoupilo oproti klasické sestavě snad osm jiných kluků, já na levém beku a… v desáté minutě jsme prohrávali 0:3. Dva góly šly přese mě.

Holt na mě hrál Iličič, jeden z nejlepších hráčů v lize, co měl zrovna fazonu. Dvakrát si to kolem mě navedl, jednou hned vystřelil, podruhé si to zaseknul doprostřed a trefil šibenici.

Po půlhodině to bylo 0:4 a já si přesně pamatuju, jak jsem koukal na časomíru a hlavou mi běželo: „Ty vole, tak já čekám dva měsíce na šanci a my tečem 0:4 ve třicátý minutě. To je super, to se poseru.“

Ale chytil jsem se, druhá půle byla lepší. Řekl jsem si, že už je stejně všechno jedno. Makám, dělám všechno naplno a holt to nevyšlo. To je sport. Tak teď nebudu zalezlej, ale vezmu si každej balon. A klidně ať všechny zkazím, ale budu vědět, že jsem něco zkusil. S tímhle nastavením se mi dařilo.

A Iličiče teda taky vystřídali.

Trenér ale chápal, že jsme nastoupili v sestavě, která spolu takhle hrála možná někdy na tréninku, z toho zápasu nedělal závěry. Když se mu pak zranil levý bek, dával mi i další šance, přičemž mi po sezoně řekl, že můžu zůstat, ale budu hrát obránce. Ještě rok jsem to tedy zkusil a něco jsem si tak ještě odkopal.

Mihajlovič byl dobrej. Férovej. A jeho příběh nás všechny motivoval. V červnu mu diagnostikovali leukémii a on nám slíbil, že na první zápas nové sezony bude na lavičce – a skutečně byl. Z nemocnice utekl na revers. Riskoval zdraví, ale byl tam s námi.

Fakt výjimečnej chlap. A přestože jsem pod ním tolik nehrál, byl to nejlepší trenér, jakého jsem kdy zažil.

Jsem pyšný na to, jak jsem v Itálii skončil.

Můj poslední zápas za Bolognu jsme hráli doma s Lecce a já už měl podepsané transferové papíry zpátky do Sparty. Na plac jsem šel po hodině hry, ale po deseti minutách jsem si natrhnul sval ve stehně. Jenže jsme už neměli žádné střídání.

Doktor chtěl, ať jdu dolů, ale mně bylo blbý v tom kluky nechat. Trenér se ptal, co teda, a já, že můžu jenom pajdat, ale ať mě pošle aspoň do útoku.

Souhlasil a já si to na hrotu odskákal po jedné noze a na konci jsem ještě po jednom rohu vykopnul z naší prázdné brány velkou šanci soupeře a pomohl tak ubránit těsnou výhru.

Tímhle gestem jsem si všechny získal. I na večeři po zápase mi tým děkoval.

Mě nejvíc hřálo vědomí, že tohle, přesně tohle jsem já. Kluk, kterého baví fotbal a který odmítá prohrát. Ne ten odevzdaný profesionál, který si chodí jen odpracovat to svoje, jakým jsem byl ve své druhé italské sezoně.

I po tomhle zážitku mi bylo líto odcházet, přece jen jsem se za ty čtyři roky postupně naučil italsky a i díky tomu se s klukama v kabině báječně sžil. Nikdo mě ani nevyhazoval. Kdybych chtěl, mohl jsem zůstat a zase si těch svých deset patnáct startů v jedné z nejlepších soutěží světa odškrtnout. Smlouvu jsem ještě měl a sportovní manažer mi řekl, že jsou s mým přístupem spokojení a nehodlají se mě zbavovat, pokud sám nebudu chtít jít pryč.

Ale já chtěl.

Jarní část poslední sezony, která byla poznamenaná koronavirem, mě v tom definitivně utvrdila. Čtvrt roku jsem neviděl rodinu, protože jsme s manželkou čekali druhou dceru a nemělo smysl, aby byla v Itálii při nejpřísnější karanténě zavřená sama s malou v bytě. Nechtěl jsem riskovat, že se něco podobného bude opakovat. Navíc mi zrovna v té době zavolal Tomáš Rosický, jak to se mnou je, že ve Spartě budují tým s jasnou vizí a cílem konečně se zase vrátit do Champions League.

Die Meister.

Myšlenka na návrat s takovou vidinou, ještě v téhle pitomé době… Představa, že mám šanci být zase středobodem dění v místě, které mi je nejbližší... Hrát o titul… Navíc od Bořka Dočkala jsem věděl, že v kabině jsou zase kluci, kteří mají charakter a chtějí se rvát za Spartu.

Říkal jsem si, že by mě mrzelo, kdybych u toho nebyl.

Die Besten.

Když teď vyjdu z tunelu a otevře se přede mnou prostranství Letné, cítím se báječně. Normálně se usmívám a je mi dobře. Každý den si gratuluju k rozhodnutí, které jsem udělal. Gratuluju si, že jsem se vrátil tam, kde to mám nejradši.

Sotva jsem poprvé po návratu otevřel dveře do šatny a tam kustodi, stejní, jako když jsem odcházel, hned se smíchem hlásili „Ježiš, on je tu zas!“, věděl jsem, že i tohle mi chybělo.

Les grandes équipes.

Jo, jsem tady, kluci. A zase chci dělat radost těm lidem, pro které je Sparta důležitá. Chci Spartu dostat tam, kam podle nás všech patří.

Chci dotáhnout ten svůj dětskej sen.

The champions.

Mám konkrétní představu, za níž si každým tréninkem a každým zápasem jdu.

Stojím na zaplněné Letné, na sobě sparťanský dres, a koukám do zaplněných tribun, zatímco stadionem zní ta nádherná melodie.

Die Meister. Die Besten. Les grandes équipes. The champions.

A svoje ruce mám na ramenou malého fotbalisty, který si za pár okamžiků poběží do útrob stadionu s očima navrch hlavy vyprávět s kamarády, co to právě zažili.

Jana Mensatorová, ČTK/ZUMA/Jonathan Moscrop, ČTK/Radek Petrášek, ČTK/David Taneček a archiv Ladislava Krejčího

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.