První liga

Jan Jeřábek

První liga

Myslel jsem, že v ruce držím volant, a křečovitě jsem ho svíral, pod sebou cítil vrčení motoru a soustředil se na jediné: Abych jel rovně. Posekat trávu, aby vypadala hezky, není legrace. Fotbalové hřiště má na délku kolem sta metrů, dá se toho hodně zkazit.

Stačí lehce drcnout do volantu, na zlomek vteřiny se zakoukat někam jinam, a z rovných pruhů na koberci zastřiženém na tři milimetry jsou po hodinách práce vlny, kvůli kterým budete všem akorát tak pro smích. Schválně si někdy doma na zahradě zkuste, jak je těžké jezdit se sekačkou rovně.

Když jsem s tím začínal, trénoval jsem takhle uprostřed noci. Manželka se mi dodnes směje při vzpomínce, jak jsem nad ránem seděl v posteli a ze spánku mumlal hlouposti o sekání trávy. Tak moc jsem chtěl, aby mně svěřené hřiště vypadalo hezky, že se mi o tom zpočátku normálně zdálo.

Sekat trávu mě učil náš dnešní sportovní manažer Martin Shejbal. Teda učil... Asi dvakrát mi ukázal, jak nastartovat traktůrek, a na zbytek jsem si postupem času přicházel sám. Vychytával jsem drobné detaily, učil se jezdit rovně nebo těžký stroj otáčet s citem tak, aby zadní kolo ani na podmáčeném hřišti neudělalo do trávníku díru.

Dokonce mi dřív do pošty na stadion chodily i časopisy o údržbě hřišť v Anglii. Chtěl jsem v nich hledat inspiraci, jak svou práci dělat ještě lépe. Ve skutečnosti jsem v nich ale spíš jen listoval a žasnul nad tím, jací tam jsou borci a co všechno se dá se sekačkou vykouzlit. Třeba v Leicesteru jsou správci hřiště bez nadsázky světově vyhlášenými umělci. Sekačkami dokáží doprostřed hřiště s pomocí laserové navigace nakreslit klidně logo klubu.

Úplně jiný svět.

V tom mém – podstatně skromnějším – odjakživa platilo, že jeden směr jízdy udělá tmavý pruh a opačný zase světlejší. A prozatímním vrcholem bylo oba pruhy zkombinovat tak, aby trávník ozdobila hezká šachovnice.

Třebaže jsem se na tréninkových hřištích ve volném čase občas pokoušel o větší umění, jezdil v kruzích nebo po uhlopříčkách, nakonec jsem se vždycky vrátil k jednodušší variantě. Osm let jsem takhle každý druhý pátek často až do setmění jezdil na pardubickém stadionu po trávníku a ladil ty nejmenší detaily. Pro lidi, aby měli z fotbalu druhý den ráno hezčí zážitek, a především taky pro sebe.

Doslova pro sebe.

Celou tu dobu jsem byl totiž nakonec stejně především tím, kdo na stejné hřiště vyběhne taky jako hráč.

Na stadionu mám i dnes, kdy o sobě můžu říct, že jsem kapitán ligového týmu FK Pardubice, vlastní kancelář.

Nejsou v ní vitríny s fotbalovými trofejemi ani sbírka dresů z celé mé kariéry. Chybí v ní kožené křeslo, počítač i štosy papírů. V té místnosti mám v jednom koutě stůl s rádiem, v druhém zablácené holínky a pod stropem v ní visí prádelní šňůry, na které den co den věším vyprané prádlo všem svým spoluhráčům.

V té místnosti mám zavřené své civilní zaměstnání údržbáře stadionu a týmového kustoda.

V té místnosti mám svou jistotu. A svůj klid.

Klid, po jakém jsem ze všeho nejvíce toužil, když jsem si vychutnával nejkrásnější moment své kariéry. Bezprostřední chvíle po tom, co jsme s partou parádních spoluhráčů a kamarádů dotáhli Pardubice na jaře roku 2020 do první ligy. Dosáhli jsme něčeho, co konkrétně pro mě osobně byla v šestatřiceti letech dávno zapomenutá meta. Něco, o čem jsem v průběhu sportovního života vlastně nikdy pořádně nepřemýšlel, protože jsem tak nějak neměl proč.

Že budu jednou hrát nejvyšší českou soutěž, jsem si v hlavě přehrával možná kdysi dávno jako malý kluk, v průběhu dospělé kariéry jsem si už žádné takové cíle na své cestě nekladl. Možná jsem koukal na svět až moc reálnýma očima.

Chodil jsem do práce a u toho jsem prostě hrál fotbal za Pardubice.
Tak nějak… pro radost.

Začalo to všechno v divizi, pak jsme tady chvíli kopali ČFL a nakonec i dlouhá léta druhou ligu. Kdykoliv jsme v průběhu let postupovali o soutěž výš, měl jsem za to, že to bude můj konec. Nedělal jsem z toho ale nikdy velkou vědu. Šel jsem do každého výkonnostního levelu fotbalu s tím, že to zkusím. A když to nezvládnu, svět se přece nezboří a holt se vrátím hrát za kamarády na vesnici, kde jsem kdysi v kraji začínal, a zakopu si dobře i tam. Jenže já si zvykl. Pokaždé. Rok co rok stačilo jen pár zápasů, abych přišel na to, že kluci v ostatních týmech nejsou o tolik lepší než já, a brzy jsem se jim začal vyrovnávat. Čtvrtá, třetí, druhá… A teď i první liga.

Je to zvláštní. Neměl jsem nikdy takhle konkrétní sny ani ambice. Neupínal jsem se k tomu, že nejvyšší soutěž jednou musím za každou cenu hrát. Nebyl jsem tím typem hráče, který si jde s tunelovým viděním za jasným cílem. Dělal jsem všechno pořádně a s pokorou, moc jsem o tom nikde nemluvil, na nikoho se nevytahoval – a všechny tyhle úspěchy za mnou najednou začaly přicházet tak nějak samy. Měl jsem štěstí.

Suverénní a popravdě ne zrovna očekávanou cestu za postupem do první ligy jsme dokončili v domácím zápase proti Vyšehradu. Byl to první zápas sezony, kdy na nás všechny dolehlo, jak moc jsme blízko něčemu, co si asi většina z nás dlouho vůbec neuměla představit. Nebyli jsme na startu soutěže favoritem ligy, a i když jsme od počátku měli na jejím čele velký náskok, nikoho z nás nenapadlo o postupu mluvit. Až do toho zápasu s Vyšehradem, kdy jsme měli vše ve svých rukách a stačilo celý povedený rok potvrdit poslední výhrou, na kterou najednou čekalo celé jinak vždy hlavně hokejové město.

Ten zápas se dlouho nevyvíjel dobře, a když na konci rozhodčí pískl do píšťalky, málem jsem se zhroutil.

Nepřeháním.

Emočně i fyzicky jsem byl z toho všeho totálně vyplivnutej.

Vyhráli jsme 4:1 i díky dvěma penaltám v závěrečné půlhodince, ale nepamatuju si na to skoro vůbec. Nebo jen hodně mlhavě.

Vybavuju si až bezprostřední chvíle po utkání, kdy na hřiště naběhlo zhruba tři sta fanoušků a já se mezi nimi nebyl schopný ani pořádně nadechnout. Zdřevěněly mi v davu ruce i nohy, a přestože mnou cloumaly emoce, nebyl jsem schopnej je ze sebe dostat. Nemohl jsem mluvit ani řvát. Lidé si mě tam přehazovali mezi sebou, prosili o fotky a já přitom pořádně nevěděl, kde to vůbec jsem. Všechno se na mě v tu chvíli nabalilo tak, že mi v nejkrásnější chvíli fotbalové kariéry nebylo vůbec dobře. Byl jsem bledý a bílý. Cítil jsem nepříjemný tlak na hrudi. Kdyby manželka na hřiště nepřiběhla s flaškou vody, byl bych tam nejspíš mezi těmi lidmi vážně zkolaboval.

Chtěl jsem v tu chvíli jediné: Být sám. Utéct od celé té slávy, lidí, emocí i vyčerpání. Schovat se stranou všeho zájmu. Mít klid. Prodral jsem se tehdy davem rozjuchaných lidí až do kabin a zamknul se do toho svého kanclíku. V prázdné zatuchlé místnosti jsem pak jen seděl a koukal na špinavé zdi. Svíral jsem při tom v ruce vibrující mobil a občas jedním okem přebíral zprávy, které mi na něj nepřestávaly přicházet. Až na výjimky jsem na většinu z nich neměl sílu odpovídat.

Až tam mi totiž začalo docházet, co se stalo.

Že se ze mě stal prvoligový fotbalista. V šestatřiceti letech.

Nebrečel jsem, ale naměkko jsem tenkrát fakt byl. Ne kvůli fotbalu. Byl jsem naměkko při každém pohledu na telefon, který mi neustále připomínal, jakou oporu mám v lidech kolem sebe. Kolik jich na mě právě teď myslí a mé štěstí ve stejný čas upřímně prožívá se mnou. Až se do mého příběhu začtete dál, pochopíte proč. Pochopíte, jak podstatnou roli v životě nás kluků, co hrají fotbal pro radost, naši nejbližší mají. Věřte tomu nebo ne, bez nich by nebylo o čem vyprávět.

V té místnosti jsem tenkrát takhle sám za zamčenými dveřmi seděl mlčky půl hodiny.

Tak dlouho trvalo, než jsem se sebral a našel v sobě sílu vrátit se zpátky mezi fanoušky a své spoluhráče.

Tak dlouho mi trvalo si uvědomit, že se tohle všechno doopravdy stalo.

Děda byl slávista, táta je slávista, takže to mám s bráchou úplně stejný.

Bývaly doby, kdy jsem fotbal fakt hltal. V době mých studií v Praze jsme – ještě na starý Strahov – se spolužáky chodívali prakticky na každý zápas. Koupili jsme si pivo a párek, postavili se do kotle a řvali. Miloval jsem Vláďu Šmicera, Patrika Bergera i Karla Poborského. Hráče, kteří hrávali na mým postu světový fotbal a já je pak zkoušel na hřišti u nás na vesnici napodobovat.

Dodnes znám většinu chorálů tribuny Sever a ještě loni – když Slavia nebyla mým soupeřem – jsem se do Edenu několikrát za sezonu zajel na fotbal podívat. Myslím, že i proto jsem měl takovou radost, když jsme tady v Pardubicích před pěti lety v domácím poháru dokázali porazit Spartu.

Na ten zápas se přišly podívat skoro tři tisíce lidí, vyhráli jsme 1:0. A pro mě osobně to byl hodně dlouho největší fotbalový zážitek, protože jsem prakticky až doteď před větší návštěvou fotbal nehrál.

Pro obyčejné kluky z nižších soutěží jsou tohle velké zápasy. Ty největší. Zatímco pro ligové hráče je to tak trošku otrava, pro nás to byl vždycky svátek. Pamatuju si, že jsme takhle kdysi dávno v Pardubicích prohráli se Slavií těsnej zápas, protože jsme na jeho konci odpadli fyzicky. Lidé tleskali, ale já byl naštvanej, že to není fér. Odcházel jsem ze hřiště přesvědčený, že kdybychom nepřišli na zápas každý ze své práce po osmihodinové směně, normálně je vyndáme.

Vzpomněl jsem si na to všechno těsně před startem letošní sezony, když nás z poháru vyřadil divizní Kolín. Bylo to v týdnu před ligou, na kterou jsem čekal celý život. Čekal jsem na první ligový zápas, byl celý týden nažhavený a do toho jsem měl hrát proti nějakému Kolínu.

Není to správné, ale už při cestě tam jsem cítil, že to jedeme jako celý tým jen odehrát. Že odkopeme svých devadesát minut a nějak to dopadne. Nejspíš přesně takhle to měly ligové týmy kdysi proti nám. Dali jsme do toho utkání upřímně nanejvýš devadesát procent. V hlavě jsme všichni měli, ať se před velkou premiérou v lize hlavně nezraníme, a najednou byl z toho problém. Soupeř do toho dal úplně všechno a v penaltách postoupil.

Prý jak chceme hrát ligu, když neporazíme ani Kolín…

Začali jsme dostávat nálože od lidí, i když sezona pořádně nezačala. Byli jsme pro smích fanouškům a novinářům stejně jako tenkrát Sparta. Ale já v tom všem viděl hlavně radost v očích těch kluků na druhé straně. Úplně stejnou, jakou bych na jejich místě měl já sám.

Hrával jsem dřív tyhle zápasy moc rád, protože kolem nich bylo v divizních a třetiligových týmech vždycky velké haló. Byli bychom se na hřišti přetrhli, abychom ligový tým dokázali potrápit, nebo dokonce porazit. Zajímali se o ně i lidé, kteří jinak na fotbal nepřišli, a my se tak jednou za čas cítili jako skuteční fotbalisté. Byla to pro nás šance se alespoň v jednom zápase přiblížit úrovni, kterou jsme znali nanejvýš tak z hospody od televize.

Když takhle člověk kouká na Ligu mistrů, ježí se mu chlupy na rukou. Stačí vidět ten nástup, slyšet první tóny té krásné hymny a člověk zůstává v němém úžasu. Nikdy jsem si neuměl představit, jak se ti hráči přímo tam musí cítit. Přijde mi to neuvěřitelné úplně stejně jako všechny velké zápasy. Vím, jaké to je, porazit Spartu v domácím poháru. Vím, jaké to je, vyhrát druhou ligu a postoupit. Ale stejně to všechno musí být úplné nic proti tomu, čeho jsou dnes a denně součástí hráči všech těch velkých týmů.

Pamatuju si, jak jsem po našem zápase ve druhé lize sedl doma k televizi a pustil si derby. Není to tak dávno, asi dva roky zpátky. Byl to neskutečný nervák, který vyvrcholil penaltou v nastavení. Míč si vzal Milan Škoda a šel ji kopat pod bouřící kotel Slavie, aby vyrovnal na 1:1.

Seděl jsem u toho napjatý doma v obýváku, svíral v ruce ovladač a hlavou se mi honilo, jak bych se asi cítil, být na jeho místě.

„Ty vole, to bych se asi zbláznil, jít to teď kopat,“ říkal jsem pořád dokola. A pak dlouho přemýšlel nad tím, jak můžou ti kluci před vyprodaným dvacetitisícovým stadionem zachovat chladnou hlavu a poslat míč přesně a nechytatelně k tyči.

Tohle jsou dnes v mých očích skutečné zápasy a skutečné výkony. Říkal jsem si tehdy, že bych toho chtěl být jednou součástí. Zažít tu atmosféru, hrát před vyprodaným stadionem. Říkám si to vlastně dodnes.

Profesionál není ten, koho fotbal živí. Profesionál je ten, kdo mu dává všechno. Myslím, že je tomhle tvrzení kus pravdy. Docela často nám ho opakuje náš trenér a já si jeho význam přebral podle svého.

Dodnes se mě lidé ptají, proč i v první lize chodím do civilního zaměstnání. A já jim stále neúnavně odpovídám pořád dokola to samé. Proč bych do práce chodit neměl?

V podstatě nikdy jsem nezažil status profesionálního fotbalisty tak, jak si ho většina lidí mimo sport představuje. Rychlý auta, drahý oblečení a vysedávání po klubech v obležení krásných holek, to všechno šlo vždycky úplně mimo mě. Do práce i na tréninky jezdím celý život na kole a přišlo by mi asi divné, kdybych měl ve svém životě čistě jen fotbal.

Manželka mi tenhle můj zápal občas vyčítá. Vím, že jsou chvíle, kdy by byla radši, abychom si odpočinuli. Abych po tréninku přišel na oběd domů jako mí spoluhráči a byli jsme spolu až do večera. Po těch letech už ale myslím dokázala poznat, jak jsem z takového nicnedělání nervózní. Ostatně nakonec mě na stadion často žene raději sama. Abych šel zkontrolovat stav hřiště před dalším tréninkem nebo projít zázemí klubu, jestli někde není potřeba něco opravit.

Nevadí mi jezdit v sedm ráno na stadion připravit kabinu a vracet se domů až navečer po tom, co spoluhráčům po tréninku vyperu všechno oblečení. Jezdím tam takhle každý den, i když nám trenéři občas dají volno. Pořád tam je co dělat. Život mě naučil mít tenhle zápřah rád a nehodlám to měnit, i když by mi současné čistě fotbalové příjmy v lize nejspíš umožnily mít o něco příjemnější život, než na jaký jsem celou tu dobu býval zvyklý.

Ve světě, v jakém jsem vyrůstal, ale odjakživa platí a platit vždycky bude, že do práce se chodí a basta.

V Pardubicích jsme navíc nikdy neměli takové podmínky, abychom se jako fotbalisté zajistili na dlouhé roky po konci kariéry. Že berou krásné peníze kluci ve Slavii nebo Spartě, beru jako fakt a samozřejmost. Když se ale rozhlédnu napříč celou ligou, mám někdy pocit, že je v ní spousta takových, co hrají více pro peníze než pro fotbal samotný. Každou chvíli se v novinách objevují kauzy, že ten a ten hráč nechce prodloužit smlouvu, protože požaduje tři sta padesát tisíc měsíčně a klub mu nabízí jen tři sta. Popravdě nikdy nevím, co si o tom mám myslet.

Tohle jsou ti profesionálové?

Proto dodnes nechápu ani kauzu kolem Martina Haška, na kterou jste stejně jako já v médiích určitě narazili. Nevidím do zákulisí toho sporu, nevím o tom vlastně vůbec nic. Ale přijde mi to přinejmenším hodně zvláštní. Klub ho vychoval, dal mu jako hráči prostor naučit se vše, co dnes umí, a ten kluk se s ním pak přes média stejně hádá o koruny. Vždycky mě v takových případech mrzí, že klubovost pro jednotlivé hráče v dnešní době zdaleka neznamená tolik, co pro fotbalisty znamenala dřív.

U nás v Pardubicích je to jiné. S oblibou vždycky říkám, že kdo chce u nás hrát, musí se klubu vyplatit. A tak jsem vedle standardní profesionální smlouvy ligového hráče už před lety podepsal i klasický zaměstnanecký kontrakt klubového údržbáře. Nijak se přitom netajím tím, že kdykoliv se jedná o novém fotbalovém kontraktu, lpím spíše na tom, aby klub můj plat navýšil v dodatku zaměstnanecké smlouvy. Zatímco fotbal už za pár let hrát pro peníze stejně nebudu, do práce budu dál vstávat až do důchodu.

Už jsem přitom ale taky párkrát slyšel otázku, kde bych ve své kariéře asi mohl být, kdybych nepracoval. Kdybych veškerou svou energii věnoval jen tomu, abych byl lepším fotbalistou. Upřímně, já to fakt nevím. Nikdy jsem to nezažil, a proto o tom ani nechci moc přemýšlet. I když, nebudu lhát: Taky mě to dřív párkrát napadlo a v hlavě to chvíli hlodalo.

Ve druhé lize jsem dlouhé roky potkával na trávníku kluky, co měli za sebou několik prvoligových sezon, a během zápasu jsem si v duchu říkal: Ty vole, jak tenhle mohl hrát ligu?

Byly to chvíle, kdy jsem viděl, že nejsou o nic lepší než já, a u toho přemýšlel o tom, že jsem tomu v mládí asi mohl dát víc. Ale víte co? Nerejpal jsem se v tom nikdy moc dlouho. Necítím potřebu se tím trápit a nemyslím si, že bych měl důvod si něco takového vyčítat. Je to zkrátka tak, jak to je.

Jsem člověk, který ve svém životě nemá rád velké změny. Už přestup do Pardubic ve mně před lety budil spoustu pochybností, jestli dělám dobře. Přicházel jsem sem z krajského přeboru a řešil, že přijdu o svou pozici v týmu. Že ztratím zázemí a kamarády, protože jdu někam, kde to vůbec neznám. A takhle nějak jsem to měl celou kariéru. I proto jsem z Pardubic nikdy neodcházel jinam. Nebyl jsem ten hráč, který by podepisoval smlouvu na dva roky a před podpisem nové vyčkával, kde mu nabídnou jinou a za kolik.

Mě nabídky odjinud prakticky nezajímaly.

Byl jsem člověk, který věděl, kam patří. U toho pracoval a hrál fotbal.

Měl jsem to takhle odmala. V Chrudimi jsme hráli nejvýše druhou dorosteneckou ligu. Byli jsme tak všichni fotbalisty stranou zájmů agentů a lidí, kteří by nám dláždili cestu a otevírali dveře víc. Pamatuju si, že se mi kdysi dávno ozval Liberec, ale rodiče chtěli, abych si udělal učňák, a tím jsem ligové ambice v podstatě bez nějakého dlouhého váhání zahodil. Byl jsem tehdy na internátu v Praze a chodil do školy. Rozhodli jsme se, že fotbal bude v mém životě jen koníček. A tak to mám v podstatě dodnes. Jen se okolnosti a podmínky kolem jaksi změnily. Už to není krajský přebor, ale první liga.

Z vlastní zkušenosti dnes vím, že dostat se do ní je mnohem těžší než se v ní udržet. Vlastní malé nedokonalosti totiž může každý hráč částečně zakrýt tím, že se sveze s výsledky i úrovní svých spoluhráčů. Je mi šestatřicet let. Abych mohl v lize s mladšími hráči držet krok, patří k tomu pochopitelně i ta dřina. Nevyhýbám se jí a na stadionu po postupu do ligy kvůli času zdaleka nezastávám tolik práce co dřív. Dál sice po tréninku jako kustod peru veškeré oblečení našemu týmu i celé pardubické mládeži, na údržbu hřišť tady ale od léta máme nové lidi, kterým nanejvýš poradím, jak nabrousit nože sekačky nebo nalajnovat hřiště rovně.

Jsem zároveň přesvědčený o tom, že je úplně jedno, jestli si na konci tréninku přidám v posilovně s činkami pár cviků navíc, nebo máknu ručně při údržbě našeho areálu. Jedu v takovém nastavení celý život. Zatímco mí spoluhráči pro dobrý pocit stříleli na konci tréninku navíc balóny na bránu, já dřív relaxoval na sekačce. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě to v kariéře nějakým způsobem limitovalo. Myslím, že kdyby jo, ligu bych dnes nehrál.

Práce, kterou dělám, mě naopak často staví do vyloženě komických situací, které umí zpříjemnit den mně a myslím, že i spoustě lidí okolo. Protože jsem před ní neutekl ani během druholigových zápasů, stávalo se, že jsem se jako kapitán týmu na hřišti poštěkal s rozhodčíma a pár minut na to už je vyháněl z kabiny s mopem a kbelíkem v ruce, abych po nich mohl vytřít podlahu. Častokrát takhle skončil zápas, já dal rozhovor místním novinářům a prakticky rovnou skončil na traktor, abych připravil rozbité hřiště, na kterém mělo dvě hodiny po nás nastoupit i pardubické béčko.

O tom, jak často mě trenéři na tréninku jebali za to, že je trávník v listopadu v hrozném stavu a správce tady stojí za hovno, ani nemluvím. Stejně tak bych se totiž nebyl schopný dopočítat, jak často tepal na oplátku já do nich, aby mi na tréninku s gólmany nelezli do rozbitého vápna. Jsme pořád malý rodinný klub a nebereme se zas tak vážně. Umíme si ze sebe udělat legraci.

Jasně, že jsou taky chvíle, kdy si lidi kolem musím srovnat. Třeba když jdou kluci pět set metrů z tréninkového hřiště po betonové cestě a kopačky si od bahna oklepou až v kabině, kterou musím na konci každého dne zametat a vytírat. V takových případech hlas zvýšit umím, to zase jo. Zrovna tak mě dokáže naštvat, když po dospělých chlapech musím v prádelně převracet propocené trenky a štulpny, které mi hodí do prádelního koše otočené naruby. Když to kluci udělají jednou nebo dvakrát, je to ještě sranda a zasměju se tomu. Když se ale tyhle věci opakují pořád dokola, člověka to nasere. V tu chvíli se umím ozvat a bývám nepříjemný.

Nikdy se ale při téhle práci necítím před ostatníma poníženě.

Všichni z těch kluků vědí, že ji někdo zastat musí. A tím někým jsem holt v našem malém klubu já. Myslím, že mě za to dokonce spíš respektují. Nechci se nad ně povyšovat, ale uvnitř cítím, že i takhle můžu mladé kluky nějak ovlivnit. Jít příkladem. Když může kapitán ligového týmu po tréninku převracet a prát ostatním spoďáry, proč by mladí kluci celé odpoledne nemohli přemýšlet nad tím, jak být další den na hřišti ještě lepším fotbalistou?

Vždyť přesně tohle říká náš trenér. Profesionál přece není ten, koho fotbal živí. Profesionál je ten, kdo mu dává všechno.

Nemyslím si, že mou cestu do ligy vydláždilo jen úsilí, odhodlání a tvrdá dřina. Fotbal bezpochyby dřina je, ale ruku na srdce, já měl taky obrovské štěstí. Ligu nehraju proto, že bych lidi v českém fotbale přesvědčil o tom, že jsem tak dobrý hráč, aby za mě někdo položil na stůl peníze a koupil mě do jiného klubu. Ligu hraju díky tomu, že jsme v Pardubicích během let zvládli vybudovat tým, který do ní postoupil, a já měl šanci být jeho součástí.

Nedělám si iluze, že by na mě v šestatřiceti letech někdo z manažerů koukal tak, že jeho tým dokážu svými schopnosti pozvednout. Nejsem žádná hvězda. Vždyť za nějakých patnáct let, co se v poloprofesionálních nebo profesionálních soutěžích v Česku jako fotbalista pohybuju, taková nabídka přišla snad jen jednou jedinkrát.

Čtyři roky zpátky usilovaly o můj přestup České Budějovice. S návrhem jejich smlouvy jsem souhlasil, ale kluby se tenkrát nedohodly mezi sebou na finanční kompenzaci a všechno po vleklých jednáních krachlo.

Byl jsem tenkrát naštvanej. Možná jsem mohl být i víc zabejčenej. Postavit po těch letech v Pardubicích vedení před hotovou věc a říct, že prostě odcházím a vůbec se o tom s nimi nebudu bavit. Jenže tohle nikdy nebyl můj styl. Navíc mám ty lidi tady lidi rád, všechny, a za mnohé jim vděčím.

Je ale fakt, že tenkrát to bylo poprvé a taky naposledy, co jsem byl stoprocentně rozhodnutej, že bych chtěl odejít. Ne proto, že by se mi v Pardubicích nelíbilo. Chtěl jsem odejít jen proto, abych si zkusil zahrát ligu. V tehdejších jednatřiceti letech mi bylo jasné, že taková nabídka už se nikdy nebude opakovat.

Kdo měl tehdy tušit, jak se to celé nakonec vyvrbí?

Budějovice ještě v tom roce z ligy sestoupily a my si ji nakonec, jen o pár let později, tak trošku pohádkově vykopali s partou sami. O to víc si teď téhle šance vážím, protože mám proč. Vím, kolik jsem fotbalu v životě dal já, a uvědomuju si moc dobře hlavně to, kolik mé kariéře obětovali mí blízcí, má rodina. Bez nich by to nešlo, i když si to nejspíš pořád ne všichni uvědomují.

V Chrudimi jsem jako malý kluk nikdy neměl před očima ligové hráče, vzory, ve kterých bych se vyloženě viděl a chtěl být jednou jako oni. Samotného mě nikdy nenapadlo, že bych fotbal někdy mohl hrávat na vyšší úrovni. Jako žáčci jsme na tréninku sledovali dospělé áčko hrající nejvýše třetí ligu a říkali si, jak hezké by bylo se někdy vůbec přiblížit alespoň k nim. Ve skutečnosti jsme ale fotbal v prioritách měli většinou jen jako zábavu, doplněk k práci, a viděli se nanejvýš někde v kraji, ti ambicióznější v divizi.

Sám jsem to tak dlouho měl a ještě ve dvaceti letech jsem prakticky vůbec netrénoval. Vyučil jsem se na škole řezníkem. Když jsem si pak v Praze na průmyslovce dodělával i nadstavbu na maturitu v oboru technologie masa a makal na praxích v masokombinátech v Písku nebo Příbrami, zvládal jsem jen zápasy krajské soutěže doma v Prachovicích. Jezdit na tréninky jsem nestíhal.

Proto bylo po škole těžké se rozhodnout, jak to budu mít s fotbalem dál. Na jaké úrovni ho vlastně chci hrát. V té době přišla nabídka z Pardubic, které hrály divizi. Soutěž, na kterou jsem si fotbalově věřil, ale neuměl jsem si představit, jak s ní skloubím profesní život. Předcházelo tomu vážně dlouhé rozhodování, jestli mi to všechno bude stát za to. Ve čtvrté lize zůstává pořád absolutní prioritou většiny hráčů jejich zaměstnání, protože odměny za zápas tvoří jen drobný přivýdělek, jenže trenéři v těchhle týmech po hráčích vyžadují v podstatě profesionální přístup. Není to kraj, kde s klukama do rána naháníte holky v obecním kulturáku, abyste pak kocovinu vypotili na hřišti proti chlapům z vedlejší vesnice v zápasech, při níž ve výsledku často vůbec nejde o to, jak dopadnou. Divize a pak i ČFL mají úroveň, na které si už nemůžete dovolit vynechávat tréninky, protože vám nemá ve středu kdo vyzvednout děti z družiny nebo protože jste zkrátka měli v práci náročný den.

Proto dnes k těmhle fotbalistům – a že jsou takových v Česku mraky – chovám obrovský respekt. Vím, co všechno fotbalu na úkor svých nejbližších dávají. Znám moc dobře tenhle život postavený sedm dní v týdnu na kompromisech, které nejsou vidět, protože pro lidi tyhle příběhy nejsou tak zajímavé jako nablýskaný svět první ligy, ve které se točí spirála milionových přestupů a stále se opakujících malicherných sporů mezi agenty, hráči a jejich manažery.

Mám k amatérským fotbalistům respekt, protože jsem dlouhá léta tenhle život sám žil.

Vím, jaké to je, být delší dobu na úřadu práce, protože v zaměstnání buď nestíháte třikrát týdně trénink na pátou, nebo ve směnném provozu každou druhou sobotu hrozí, že nebudete moct na samotný zápas. Vím, jaké to je, si vhodnou práci najít a pak vysvětlovat manželce, že po ní půjdu rovnou na trénink a domů se vrátím až za tmy, v neděli budu celý den na zápase a na výlet ji nevezmu ani v sobotu, protože máme důležitý předzápasový trénink. Věřte mi. Za nic z toho vás doma nikdo nepochválí.

Tohle všechno navíc nepodstupujete proto, abyste si zařídili krásný život, ale proto, že vás to baví. Že vás baví prostředí šatny, spoluhráčů. Že vás baví dřina i úspěchy, že vás baví soutěživost. A taky, a to si možná ani sami nepřipouštíte, celou tu dobu někde vzadu v hlavě nosíte myšlenku dostat se s fotbalem ještě o level výš. Baví vás to natolik, že jste schopni tu dřinu i kritiku trenérů snést, i když máte všeho plné zuby.

A za to všechno platí nejvyšší cenu vaši nejbližší.

Já naštěstí doma podporu měl. Mé okolí podřídilo vše tomu, abych takový fotbal mohl hrát, a díky tomu jsem do Pardubic před patnácti lety nakonec skutečně přestoupil. Všichni se smířili s tím, že rodinné akce budeme plánovat podle rozpisu sezony, kamarádi mi zase nevyčítali, když jsem v pátek večer nepřišel na oslavu kvůli sobotnímu zápasu.

Pracoval jsem zpočátku v řeznictví v Heřmanově Městci. Dva roky jsem v krámě se samými ženskými prodával krájenou šunku, pak se na nějaký čas uchytil i ve firmě na výrobu plastových oken. A nakonec, když už se s postupy do vyšších lig a přibývající náročností tréninků přejíždění z práce na fotbal a zpátky nedalo zvládat, nabídli mi v roce 2011 v Pardubicích, ať dělám správce našeho stadionu.

Nejspíš i díky tomu, že jsem si tímhle vším postupně procházel, jsem nakonec v jednom klubu vydržel celých patnáct let a neměl chuť ani sílu našemu vedení vzdorovat, když se naskytla možnost odejít jinam. Ani oni si ale náš tým beze mě neuměli představit. Vždyť mi často vycházeli vstříc, dali mi šanci poznat svět profesionálního sportu. Šanci, které jsem si vážil natolik, že jsem nikdy nečekal na nabídky odjinud. Šanci, kvůli které se mi nikdy nehonila hlavou myšlenka hrát fotbal za jiné město.

I na to jsem myslel, když jsem zamčenej v kumbále na jaře vstřebával, jak vysoko jsme to s touhle pokorou dotáhli.

Proto jsem byl naměkko.

Vibrující telefon zahlcený novými zprávami mi tenkrát dával najevo, že v tom nejsem sám. Že hrát jednou první ligu nebylo jen mé přání. Že přesně takhle si to přáli i mí nejbližší.

Před šesti lety jsem chtěl s fotbalem skončit.

Po sezoně, která se nám v Pardubicích moc nepovedla, vedení klubu uzavřelo dohodu o úzké spolupráci se Spartou. Přišel sem trenér Martin Hašek se svým synem, vzali s sebou dalších šest sparťanských kluků a byl z toho nejhorší půlrok, jaký jsem ve fotbale zažil. Nefungovala komunikace s trenérem, se kterým jsem si nerozuměl já ani spousta dalších. A už vůbec nefungovala komunikace mezi hráči v kabině, která byla rozdělena na místní kluky a Sparťany.

Ocitl jsem se ve fázi, kdy jsem se netěšil na tréninky a sám sebe se stále častěji ptal, jestli má cenu tohle všechno dělat. Přišel jsem tenkrát po jednom tréninku domů a řekl, že se na to vykašlu. Že přece celou tu dobu hraju fotbal i ve druhé lize hlavně proto, aby mi dělal radost. A že když půjdu hrát někam do divize k partě fajn kluků, udělám lépe.

Fotbal hraný v atmosféře, jaká tehdy v kabině panovala, mě nebavil. Hrál jsem sice dál v základní sestavě každý zápas, ale na hřišti jsem byl fakt mizerný. Špatná atmosféra v celém týmu se přenášela do tréninků a z nich i do zápasů. Poznal jsem v tu chvíli, že když člověk ztratí chuť a náboj, je strašně těžké něco změnit.

Přišlo mi, že jsme snad neměli ani natrénováno. Nikdo z nás fotbalistů nemá rád běhání bez balonu někde po lese, ale když je dobrá parta, tolik to nebolí. Nebolí to tolik, jako když podvědomě víš, že to v týmu stojí za prd – a ještě si to musíš všechno vydřít, odpracovat.

Nazouval jsem si tenkrát kopačky jen z povinnosti. Viděl jsem v hlavě schémata z dlouhých taktických porad a cítil, že fotbal nehraju, ale jen dělám. Míval jsem vždycky na prvním místě tým a hrál proto, že mi to dávalo mezi všemi těmi spoluhráči smysl, ale tehdy jsem to tak několik měsíců necítil. Byl jsem z toho psychicky a fyzicky tak vyčerpaný, že mě i samotné zápasy na konci každého týdne frustrovaly. Neběhal jsem. A i když hlava třeba chce, ale nejdou nohy, člověk zkrátka na hřišti taky kazí. A pokud navíc není dobrá parta v kabině, nemá v sobě sílu to změnit. Ani bojovností, ani zarputilostí.

Nikdo totiž nechce na hřišti bojovat za někoho, komu je jedno, jak zápas dopadne.

Zůstal jsem tenkrát jen proto, že na klubu brzy pochopili, že tudy cesta nevede. Už po půl roce přišel místní trenér a klub jde od té doby postupně nahoru. Vyčistila se kabina, přišli kluci, kteří zapadli do zdejšího prostředí, a všechno se na sebe začalo nabalovat.

Mívali jsme tady spoustu případů, kdy k nám přišel hráč na hostování s podobným přístupem. Odehrát si tady půl roku bez ohledu na to, jestli bude tým desátý nebo první, hlavně aby byl vidět a co nejrychleji odsud zmizel.

Od jisté chvíle u nás pro hráče, kteří myslí jen na sebe, není místo. Stačí deset minut prvního tréninku, aby člověk poznal, jestli fotbalista přišel makat pro kabinu a záleží mu na tom, zda bude vyhrávat tým, nebo jestli si sem přišel honit vlastní triko. Takové posíláme okamžitě pryč.

Myslím, že přesně to je základ toho, proč to Pardubice i s mnohem nižším rozpočtem než konkurenční týmy a bez vlastního vyhovujícího stadionu dotáhly do ligy.

Četl jsem prognózy, že sestoupíme. Že jsme už před startem ligy jasně poslední a zbývá vyřešit otázku, kdo nás na sestupujících místech doplní. Není to pro nás vůbec zlý. Jsme díky tomu v pozici, kdy můžeme jenom překvapit.

Sám jsem nastavený tak, že jdu do každého zápasu s tím, že budete všichni koukat. Je mi jasné, že asi nebudeme hrát v první šestce o poháry. Ale vím, že budeme v lize ostatní kousat. A že rozhodně nebudeme všude dostávat bůra, jak si mnozí po ostudě v Kolíně mysleli.

Ostatně i trenér nám všem řekl, ať se naštveme a ukážeme všem lidem, že to tak nebude. O něčem takovém mluvil i v Jablonci. Pět minut před začátkem mého prvního ligového zápasu kariéry, kdy jsem rozcvičenej a nabuzenej stál v kabině a vstřebával nový svět. Svět, o který se zajímají fanoušci i média, svět, na který jsem koukal vždycky jen v té televizi.

Když jsem se tam rozhlédl z hřiště po tribunách, promítl se mi v hlavě celý život. Jak jsem jako dospělý začínal v krajském přeboru a přemýšlel, jestli zvládnu život divizního hráče. Jak jsem u toho v pět ráno vstával do práce, abych v šest večer ztrhanej stihl trénink...

Najednou jsem tam stál, na ligovém hřišti, a zase nevěděl, co od toho čekat.

S prvním hvizdem to ze mě všechno spadlo. Na hřišti jsem se snad v každém druhém souboji potkal s Tomášem Hübschmanem, frajerem, na kterého jsem doma celý život koukal, jak válí v zahraničí i v reprezentaci, a najednou se na hřišti cítil, že jsem jako on. Uměl jsem se mu s míčem vyrovnat a tempu, jaké jsem si dřív neuměl představit, jsem stačil.

Člověk si zvykne. Vždycky a na všechno.

Bylo to krásné zjištění.

Bylo to stejně krásné jako o pár týdnů později proti Slavii, kterou jsme doteď jako jediný tým v probíhající sezoně obrali o body. Tu stejnou Slavii, na kterou jsme se spoluhráči ještě před rokem koukali v hospodě u piva, jak v Lize mistrů stačí Barceloně a přehrává Inter Milán. Zírali jsme, co to je za kořeny, jak hrajou a že je neuvěřitelné, jak jim míče lítaj přesně a rychle od nohy.

A my pak v Ďolíčku stáli proti nim a v zápase dokonce vedli. Ostych jsme měli jen prvních pět minut, pak zkazili dva balony – stejně jako je v zápase zkazí jakýkoliv jiný tým – a náš respekt byl pryč. Sice nám míč moc často nepůjčovali, ale bojovností jsme se jim vyrovnali. Jezdili jsme po prdeli a za remízu 1:1 jsme byli na konci zápasu rádi ještě víc, než když jsme dřív v jiných zápasech vyhrávali.

Byl jsem fakt šťastnej.

Užíval jsem si děkovačku s fanoušky, přijímal gratulace od rodiny a u toho si uvědomil to nejdůležitější. Že je úplně jedno, jestli vám je pětadvacet, nebo šestatřicet. Že je fuk, jestli hrajete divizi, nebo ligu.

Protože nikdy není dost pozdě na to, abyste dosáhli svých cílů.

Protože nikdy není dost pozdě mít pořád svou touhu.

Protože nikdy není pozdě začít snít.

Jana Mensatorová, ČTK/Josef Vostárek, ČTK/David Taneček a ČTK/Radek Petrášek.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.