Příští zápas

Příběh

Příští zápas

Opřela jsem se o síť pod umpirem, podívala se do hlediště směrem ke kamarádce Míše, taky tenistce, která mi přišla fandit, a řekla, co jsem v tu chvíli cítila.

„Já už jí snad dám do držky…“

Umpirová rozhodčí samozřejmě může opravit rozhodnutí lajnového. Tahle to ale udělala už potřetí v zápase – a potřetí v můj neprospěch. Všechno beru. Ovšem ve třetím setu v rozhodující chvíli po dlouhé výměně, kdy jsem zahrála míč k čáře, lajnová ho zahlásila jako dobrý a umpirová sudí ho opravila na aut, jsem si prostě potřebovala ulevit. Místo abych soupeřku Elise Mertens brejkla a servírovala za stavu 5:5, jsem zase byla v nevýhodě.

Naštvalo mě to, řekla jsem, co cítím, ale co už. Já nejsem ta, co se vzdává. Jede se dál.

Otočila jsem se, mířila k zadní čáře, ale najednou vidím, jak lajnová rozhodčí z druhé strany běží k umiprové a něco jí říká. Ta si zavolala supervizorku, která mi následně došla oznámit, že tohle je za hranou.

Konec. Skreč. Prý jsem vyhrožovala rozhodčí, že jí po zápase ublížím.

Ze zápasu druhého kola kvalifikace v Petrohradu, který by se jinak odbyl zmínkou někde ve výsledkovém servisu, se rázem stala událost. Když jsem porazila desátou hráčku světa, vyšlo o mně pár ryze zpravodajských článečků. Napočítali byste pod nimi tak možná deset komentářů. Takové zprávy lidi nezajímají. Po tomhle průšvihu jsem ale najednou byla atraktivní. Pro média i lidi. Mám tetování, piercing, teď ještě sprostě nadávám, takže jsem okamžitě obdržela nálepku tenisová rebelka. Co jiného taky můžu být, když takhle vypadám a takhle se chovám…

Dostala jsem se do hlavních zpráv na Nově, v Blesku vyšel malý textík o Rogeru Federerovi a jeho dalším fenomenálním úspěchu a vedle jsem byla přes celou stránku já. Drzá pokérovaná holka, co chtěla ublížit rozhodčí. Na internetu stovky komentářů, co jsem zač, co si to dovoluju, kde jsem se vzala. Účty na Instagramu a Facebooku se mi zaplnily spoustou nových sledovatelů. Psali mi i takoví, jestli bych jim něco nezveřejnila, když jsem teď v kursu. Jestli něco nechci nafotit, ukázat se v nějakém oblečení. Na letišti mě chytili lidi z bulváru, strašně nesympatičtí. Něco jsem jim kvákla, stejně si to podali jinak a po téhle zkušenosti jsem s nimi taky rychle skončila. Aby se dál nešířily nesmysly, jako že jsem na tom kurtu měla i vystrčit zadek, dala jsem alespoň pár smysluplných rozhovorů médiím typu Tenisový svět nebo Aktuálně.cz, abych všechno vysvětlila.

Ale ty bláho… Tak já kašlu na tenis, budu jezdit po světě a hejtovat rozhodčí, to je asi atraktivnější, říkala jsem si.

Víte, co jsem ale řešila ze všeho nejvíc? Že mi kvůli skreči dali pořadatelé pokutu, anulovali všechny body a nezaplatili hotel. Rázem jsem byla minus nějaké tři tisíce dolarů.

To je v mém případě skutečný problém. Nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že každý takový turnaj je pro mě bojem o přežití. O to, abych vůbec za týden mohla pokračovat na jiné místo tenisové mapy.

Mám to tak od začátku své kariéry.

A mám to tak ráda.

Pokud se chcete věnovat tenisu na špičkové úrovni, v patnácti letech už létáte po světě. Přichází čas, kdy začnete objíždět juniorské grandslamy a paralelně s vrcholem daného turnaje se měříte s těmi nejlepšími ve své kategorii, poznáváte, jak funguje špičkové zázemí, potkáváte se s největšími esy své doby a přirozeně získáváte sebevědomí, že do toho světa patříte.

Já v tomhle věku hrála sparingy s rekreanty v tenisovém centru Cibulka a trénoval mě nevlastní táta Martin.

Až když jsem už všechny pravidelně porážela, začali jsme doma řešit, že bych se měla posunout do lepšího klubu. Volba padla na Štvanici, kam jsem přišla na trénink a… dobrý. No… Jo, asi jo. Tak my si ji tu necháme.

Rozhodně po mně neskočili s nadšením. Tři měsíce do začátku nové sezony si mě nejdřív pořádně okoukli, než se šéftrenér pan Jandus vyjádřil tak, že mě tedy vezmou, protože je vidět, jak mám tenis ráda, makám a budu tak dobrej tahoun pro talenty.

S odstupem to chápu. Když se podívám na svá tehdejší videa, směju se. Cit v ruce, odhad, přirozené rozhodování, kam jaký míček odehrát, to musíte mít do určité míry v sobě. Já to neměla. Já uměla běhat. To v genech naopak mám, děda byl výborný atlet, babička atletická trenérka – trénovala i Lucii Škrobákovou nebo Romana Šebrleho a často s ní dodnes dělám kondici – oba rodiče tančili v černém divadle a já tak asi zdědila nějaké pohybové nadání. Dělala jsem gymnastiku a jednu dobu mě lákali na Duklu na osmistovku, protože jsem i bez tréninku zaběhla skvělé časy. Ale ne. S tenisem jsem sice začala oproti jiným hodně pozdě, až před osmými narozeninami, ale hned pro mě byl číslo jedna. A díky tomu, že jsem nebyla líná udělat krok, jsem postupně dokázala soupeřit i s těmi, kteří údery řešili daleko techničtěji.

„Ty mi řekni, jak jsi tohle mohla dokázat. Já když tě vidím…“ smával se dokonce před lety pan trenér Štych. Prý na mém příkladu ukazuje, že i ten největší dřevák, co kdy na Štvanici byl, se dostal tak vysoko na světový žebříček jen díky tomu, že makal a bavilo ho to.

K tenisu mě přivedl táta. Martin, který mě začal trénovat, viděl jako hlavní, že bych se díky tomu jednou mohla dostat na univerzitu do Ameriky, a tak získat stipendium a pořádné vzdělání. Takhle to aspoň tvrdil mámě. Jenže já si tenis postupně zamilovala. Ne proto, že jsem mířila někam vysoko. Jsem soutěživá, mě prostě bavilo snažit se být lepší než ten na druhé straně kurtu. Neměla jsem nárok ani snít o velkém tenisovém světě, vždyť soupeřky mého věku hrály juniorské Australian Open a já ještě v šestnácti objížděla republikové turnaje. Áčkové s dospělými ženskými, protože mezi juniorkami jsem přece jen patřila ke špičce, ale pořád… Holky, s nimiž jsem trénovala na Štvanici, odletěly do Paříže na Roland Garos a já jela na kvalifikaci do Milovic.

Celá tahle parta navíc vyrůstala pohromadě od dětství. Já byla v jejich očích někdo zvenčí. Divnej úkaz. Outsider, ačkoliv na tréninku jsme hrály vyrovnaně. Vadilo jim, že jsem zaťatá, tenis žeru a na kurtu se hlasitě povzbuzuju. Začalo to pohrdavými pohledy, pak některá sem tam nepozdravila mojí mamku, nebo jsem v šatně nacházela žvýkačky v botách a ostatní se schválně nahlas bavily o mně, aniž by bylo vyřčené moje jméno.

„Já vím, vidělas ji? To bylo otřesný, co se dělo.“

Jsem přesvědčená, že takové chování mají zapotřebí ti, kteří jsou se sebou nespokojení. Kteří se cítí ohrožení. Navíc jsem v podobných situacích spíš chlapská. Já bych radši té druhé řekla, jestli se mnou má problém, ať mi ho poví, dala si do tlamy a pak si všechno šla vyříkat na pivo. Tehdy jsem volila jiné řešení. Když měly holky potřebu mě rozebírat, chodila jsem do šatny se sluchátky a hlasitou hudbou. Abych je neslyšela.

„Buď nad věcí. Neřeš to,“ opakovala jsem si, přestože jeden hlas v hlavě chtěl, ať se ozvu, a druhý mě držel při zemi, ať se na to vykašlu, že to nemám zapotřebí.

Dneska si můžu říct – kde jsou, tyhle holky? Ani jedna z nich nehraje nikterak vysoko. Vidím, jak důležité pro mě bylo se se vším vypořádat, soustředit se jen na sebe a vybojovat si všechno sama.

Sama s mamkou a Martinem.

Zatímco on doma vydělával, abychom si to vůbec mohli dovolit, mamka mě v sedmnácti naložila do auta a jelo se. Do Německa, do Polska, do Rakouska. Hotely doporučené pořadateli nám mnohdy přišly moc drahé, tak jsme našly poblíž nějaký levnější. Naše rodina se neměla špatně, ale ani jsme si nemohli dovolit rozhazovat. Panuje všeobecná představa, že vrcholový tenis je jen pro bohaté, což tak úplně neplatí, ale pravda je, že peněz spolyká spoustu. Já měla výhodu, že než jsem se dostala do klubu, který pokryl část nákladů, trénoval mě Martin. Sice jsme tak nemuseli platit trenéra, on mi ale zase věnoval maximum svého času, který mohl zpeněžit. A i když byl občas přísnější, věděla jsem, že je to pro mé dobro. Jak ovšem narůstaly částky za cestování a bylo jasné, že už všechno neobjezdíme jen s mámou, potřebovali jsme najít sponzora.

Půl roku jsme se připomínali Tomáši Peterovi, který kdysi vlastnil ostravský Baník, dělal kapitána při Fed Cupu a byl spolumajitelem České sportovní. Byl se podívat na mém tréninku, řekl, že se ozve a dlouho nic. Trvalo, než nám kývnul. Bez jeho pomoci bych jednoduše nedokázala odletět na nějaký turnaj.

A bez toho bych zase dnes nebyla tam, kde jsem.

Pohybuju se ve druhé stovce světového žebříčku. Momentálně na její hraně.

Znamená to pro mě, že se často dostávám do situací, kdy mi další míček může zajistit celou sezonu. Nebo taky ne. Když ho zahraju dobře, postoupím do grandslamu.

Když ne, zase budu počítat.

V roce 2017 jsem konečně zažila, jaké to je tenhle okamžik zlomit ve svůj prospěch. Prokousala jsem se kvalifikací na US Open. Byla to ohromná sportovní zkušenost a taky příjemná finanční injekce. Jinak se dá můj tenisový život vyjádřit zjednodušeně tak, že přežívám od jednoho turnaje ke druhému. Na turnajích ITF, což je nižší úroveň než elitní WTA, mi startovné ani nezaplatí letenku. Obecně platí, že na něm musím hrát semifinále, nebo ještě lépe finále, abych pokryla náklady. Samozřejmě záleží, jestli jedu autem nebo letím, někde nám hráčkám pořadatelé platí i hotely. Tak je to běžné na akcích WTA.

A ono je to dost znát, za týden jste tam za 700 euro ani nemrknete. Do toho počítejte jídlo, při fyzické námaze vážně nejde přežívat na konzervách a polévkách z pytlíku. Takže přidejte třeba 30, někdy 40 euro denně a jsme na tisícovce za týden. Samotný pobyt na turnaji za pětadvacet tisíc korun plus cestování. Nazdar. Tehdy na US Open jsem díky prize money za hlavní soutěž věděla, že mám chvíli klid. Ale propočítávat jsem musela pořád stejně.

Na turnajích WTA mám lepší peníze už jen za to, když přijedu. Třeba v Americe zhruba 1100 dolarů, což mi zaplatí letenku. Taky se tam potkávám s lepšími soupeřkami, což mi prospívá, ale zase je složitější získat body do žebříčku, podle něhož jsem nasazovaná. Takže zároveň potřebuju občas vyrazit na turnaj ITF, abych se na něm umístila vysoko.

Je to vlastně snadné. Musím vyhrávat na ITF a hrát dobře na WTA, abych byla finančně v plusu a mohla si dovolit jet dál. A taky existují národní ligy. Německá, francouzská, italská, švýcarská… Nikdo ani neví, že je hrajeme, ale tam se platí za zápas a pro nás jde o jisté výjezdy na turnaj a příjemné peníze bokem na živobytí. Jendou za týden tam zajedete, pak třeba odtud pokračujete někam dál. Stačí si to naplánovat, což je další sféra našeho fungování. Nikdy totiž nevíte, jak dlouho budete na daném turnaji a jestli z něho poletíte domů nebo někam jinam. Fungují společnosti, spíš tedy jednotliví lidé, specializující se na zařizování letenek z minuty na minutu, jimž můžeme kdykoliv zavolat. Bez jejich servisu by to vůbec nešlo. Zvlášť u mě, když všechny své účasti a přesuny řeším na poslední chvíli.

Musím.

S mým postavením na žebříčku se totiž někam přihlásím a čekám. Nejdřív si rozmyslím, jestli daný týden risknu WTA, protože v tu chvíli nemůžu mít přihlášené ITF. Dám to, pak vyleze list účastnic a já jsem sedmdesátý náhradník. A tak den po dni sleduju, jestli se nakonec dostanu podle toho, jak se jiné holky odhlašují. Stane se, že ještě dva dny před turnajem nevím, jestli ho nakonec budu hrát.

Jestli příští týden vůbec budu mít co hrát.

Nemůžu na turnaje přiletět dřív, protože jsem několikátý náhradník a až když vidím, že třeba dva dny před startem už jsem na hraně, můžu začít řešit letenky. Pak přijedu zdrchaná z cesty a jdu hned do zápasu. Můžu samozřejmě hrát na nižší úrovni a tohle neřešit, jenže zase: Chci se měřit s těmi lepšími, abych se mohla posouvat, nepotřebuju si připadat, jak jsem dobrá, protože porážím holky, co jsou v žebříčku za mnou. Někdy to udělat musím, protože jsem třeba nějaký čas zraněná, a to je v první řadě třeba do sebe dostat zápasy. Z většiny turnajů samozřejmě odjíždíte s tím, že jste prohráli, ale je rozdíl, když vyletíte v prvním kole kvalifikace, nebo aspoň s několika zápasy a pocitem, že jste někoho porazili. Je jedno, odkud dojem vítězství pramení, je třeba si ho občas připomenout.

Kvalifikace WTA turnajů jedu vedle toho pořád i proto, že chci něco vydělat, a navíc taky s levelem turnajů klesá i level servisu. Kvalita míčků, kurtů, zázemí, ale třeba i pravidelnosti shuttlů na hotel. Jsou to drobnosti, ale ovlivňují celkové rozpoložení.

Holky ze světové špičky mají rozvrh každý rok prakticky stejný, a protože jim žebříček nelítá, vědí, kam se dostanou a jen si vybírají místa, které jim sedí. Můžou si v lednu naplánovat všechno až do prosince. To já si často týden co týden sednu k počítači, vyjedu si kalendář a srovnávám. Co. Kde. Kam. Za co.

Z hlediska osobních potřeb mám jinak naprosto běžný život. Znám hodnotu peněz, pořád jsem nastavená tak, že musím šetřit. Nestane se, že bych něco vyhrála a řekla si, že teď to teda rozjedu. Dávám si pozor, abych pořád měla na nájem a k ruce rezervu, do níž můžu sáhnout. Po postupu na US Open jsem si plánovala, jak si za odměnu koupím nějakou pěknou kabelku, ale neudělala jsem to. Nedalo mi to, radši jsem si peníze pošetřila.

Ona lepší kabelka je totiž půlka měsíčních nákladů na trenéra. A boty ze Zary mi udělají stejnou radost.

Když si přitom uvědomím, kolik jsem vydělala, chce se mi brečet, protože jsem nikdy nic z toho pořádně neviděla. Sice za měsíc vyhraju třeba dvě stě tisíc korun, ale v podstatě všechno zase utratím za náklady. I peníze z úspěšné kvalifikace grandslamu nakonec zmizely za tři týdny. Pak se divte, že jsem si po zkušenosti z Petrohradu rychle rozmyslela další podobné móresy, přestože jsem dřív na kurtu nešla daleko pro ostřejší slovo.

Takhle… Abychom měli jasno, tohle všechno, co popisuju, je moje volba. Neberte to tak, že si stěžuju. Jen popisuju život tenistky na mé úrovni, kdy evidentně nejsem k ničemu, ale ani úplně top hráčka. Tuhle cestu jsem si sama vybrala a chci a baví mě po ní kráčet. Navíc pokud si člověk začne stěžovat, pokud začne mít pocit, že se proti němu všechno spiklo a je mu ubližováno, míří do pekel. To neplatí zdaleka jen o tenise.

Mám vyzkoušené, že potřebuju vědomí, že se cítím dobře. Kdybych někam odjela s pocitem, že jen vyhazuju peníze, to je špatně. Když jdu do zápasu s tím, že ho potřebuju vyhrát, abych neskončila v minusu, tak ho určitě projedu, protože mi to bude šrotovat v hlavě. A samozřejmě i tohle hraje v tenise roli. Holky ze špičky žebříčku podobné problémy neřeší. Jednak mají manažera, který se jim stará o program a dokáže jim zařídit třeba volné karty na velké turnaje, když by se do nich zrovna kvůli svému postavení nedostaly, ale taky jdou do zápasu s čistou myslí soustředěnou jen na tenis. Když přijde vyrovnaný stav, švihnou s tím normálně, protože jim někde vzadu neblikne, že tenhle úder je obzvlášť důležitý.

Pokud se hráčka jako já utkává s někým z nejužší elity, často si taky až moc uvědomuje, kdo stojí proti ní. Moc přemýšlí. Proto chce zahrát všechno zbytečně moc dobře, přitom ani nemusí.

Ty bláho, teď mám důležitej míč….

I já to tak někdy mívám. Někdy bych chtěla být třeba jako David Pastrňák, z něhož úplně čiší, jak je mu v každé situaci v dobrém slova smyslu fuk, jak dopadne. Prostě hraje, jak cítí, a nepřipouští si, že na něj spoléhá celý hokejový tým.

U nás v ženském tenise je to tak, že rozdíl mezi holkou z top padesátky a holkou o sto míst níž představuje myšlení. Nic víc než myšlení. Když ta první má něco zahrát, tak to zahraje. Ta druhá to párkrát nedá. A prohraje.

Čím je taky člověk lepší, tím je atraktivnější pro značky oblečení a vybavení. Dostává peníze za to, že v něčem hraje a používá nějakou raketu, inkasuje za účast na sponzorských akcích. Já mám smlouvy se sponzory toho typu, že od nich dostávám rakety a oblečení zadarmo, ale peníze si vydělám, až když se dostanu do stovky, nebo pokud vyhraju konkrétní turnaj, který je pro ně zajímavý. Z reklamy přitom mají špičkové hráčky stabilní a mnohdy i daleko větší příjem než ze samotného sportu. Takhle vydělávají.

Potom je tu ještě jedna důležitá složka všeho, o čem mluvím. Trenéři.

Holky ze špičky řeší jen to, který jim vyhovuje víc a kolik který stojí. Ono pro představu, dobrý osobní trenér vás vyjde měsíčně minimálně na osmdesát tisíc korun čistého. Plus jeho letenky, hotel a jídlo, navíc má třeba deset procent z vyhraných peněz.

Všechno to je naprosto zasloužené, protože trenéři z téhle třídy své hráčky zlepšují. Mají na to zkušenosti a know-how. Taky si můžu vzít mladého kluka za třicet, čtyřicet tisíc, ale ten mi mnohdy poví jen to, co sama už vím.

Když holka ze stovky hraje čtyřikrát za tok grandslam a ví, že bude mít určitý finanční příjem jen za to, že nastoupí na kurt, dokáže z toho pokrýt sezonu i s trenérem pořád po boku. Já bych to neutáhla. S trenérem pracuju v Praze, ale na turnaje ho s sebou nedokážu brát.

Přitom je jasné, že je přínosné, když vám někdo hned řekne, jak jste na tom. Jasně, můžu si zápas analyzovat sama, na všechno si přicházet postupně, ale často se stane, že si sednu na pokoj a sama sebe se zeptám: „A proč já vlastně prohrála? Hrála jsem dobře, nebo ne? V jaký moment jsem udělala chybu?“ Můžu si myslet, že jsem v nějaké situaci zahrála špatně, ale třeba to bylo správné řešení. A naopak, měla jsem třeba víc tlačit nebo tolik neriskovat? Je nutné mít pohled zvenčí. Někoho, kdo vám i při tréninku poví, proč zrovna necítíte bekhend.

No protože jste tam špatně nohama…

Posouvat se dopředu bez konzultace s trenérem jde pomaleji. Člověk se přitom může lepšit, i když prohrává, někdy máte prostě jen smůlu na losy, které vám do cesty postaví soupeřky, jež vám nesedí. Ovšem na takové zhodnocení je právě nutný trenér.

S ním si taky jdete zahrát a soustředíte se na to, co je pro vás zrovna potřeba. Na turnaji si ale nemůžu vzít soupeřku a říct jí: „Prosím tě, pojď mi tady nahodit pár míčů, potřebuju si je před zápasem zabít.“

To nejde. Rozehrávka je jen taková neutrální udržovačka, má v podstatě jedno a to samé schéma pořád dokola.

Párkrát jsem zkusila trenéra s sebou na turnaje vzít, ale přes všechny výhody se mi to nevyplatilo. Prostě to bylo až moc drahé. I proto ale taky nemůžu odjet tři turnaje v řadě, potřebuju se vždycky vrátit a probrat, jak jsem na tom, aby to z mé strany mělo něco společného s tenisem.

Mnohdy je nutné, abych se i doma dala do kupy zdravotně. Každou chvíli si totiž jako tenista něco natáhnete nebo vás něco bolí, a zatímco na okruhu WTA mají vaši databázi a vědí, s čím jste měli kdy potíže a že máte puchýř na levé noze, tak proto namáháte tenhle a tenhle sval, na turnajích ITF bývá jen místní fyzioterapeut, který vám pomůže od akutní bolesti, oblepí vás, ale víc nic. Kontinuální péče nula.

Pak je tu mentální rovina.

Třeba z Ameriky pokračovat do Brazílie můžu jen občas, protože jinak bych se zbláznila. Už takhle někdy mluvím sama na sebe, když jdu z pokoje. Podívám se do zrcadla a řeknu si: „Dneska to vyhraješ.“

Tenis, to znamená na mojí úrovni hodně času o samotě. Člověk na takové fungování musí mít povahu, milovat to, co dělá, natolik, aby mu vůbec nedošlo, co všechno obětuje. Spoustě holek by vadilo, že jsou tak dlouho od domova, nevídají kamarády, nemůžou na koncert, do kina… Jo, taky bych chtěla, ale kdybych si tohle začala připouštět, nemám nárok hrát. Jako tenistu vás takové úvahy nesmějí ani napadnout. Svoje chvilky má každý, i já je měla, ale obecně nejde propadat sebelítosti.

Vždyť já ve svých čtyřiadvaceti ani nemůžu mít kluka. Je tak málo pravděpodobné, že by se mnou někdo chtěl můj program sdílet. Potřebuju cítit, že můj partner je v tom se mnou, a ne že mi bude stále něco vyčítat. Musí mít velké pochopení pro můj styl života, musí vyloženě chtít jít do toho se mnou, ne mi neustále vykládat, jak mu chybím, a řešit, že i doma se starám o tenisové záležitosti.

„A to mi nemůžeš věnovat jedinej víkend?“

Nemůžu, broučku. Musím trénovat. Můžu si dát trénink na sobotu dopoledne, pak spolu můžeme někam vyrazit, ale tohle je holt součást mojí práce. Jsem profesionální tenistka. Nechodím na sedmou do práce a nevracím se ve čtyři s tím, že to tak mám denně a vím, kdy budu mít volno a kdy si co můžu naplánovat. Jsem týden tady, týden pryč, šest dnů tady, deset pryč, tři tady… Aspoň, že neodjedu na tři měsíce z domova jako holky Australanky, pořád se pravidelně vracím.

Pár vztahů jsem už zažila a bylo mi v nich vyčítáno, že jsem jen tenisový stroj a že daný kluk chce holku, co doma vypne.

Sorry, ale to já nejsem. Nejsem normální holka. Když myju nádobí, přemýšlím, jestli jsem dneska dobře podávala. Svojí profesí žiju na sto procent, chápu, že jsem tím nemocná a druhý člověk to musí mít taky hozený trochu jinak, aby mě takovou dokázal milovat. Klukům v mém věku ani nepřijde normální, že jsem soběstačná a postarám se o sebe i svůj tenis sama. Mají pocit, že je pak nepotřebuju, na což nejsou zvyklí. Jenže tak to není.

Na turnajích si člověk samotu tolik nepřipouští, jede na vlně a den tak nějak prožije, uteče mu. Spoustu času trávím na kurtech, pak když večer nehraju, vracím se kolem šesté a čeká mě večeře. To se v mém případě rovná skoro vždycky room service, protože jít do restaurace mi přijde zvláštní. Je mi blbý sedět sama u stolu, nemám to ráda.

Večer si čtu, koukám na filmy, mám i své záliby. S někým si napíšu, zavolám. Mám pár kamarádek, ale tou největší zůstává mamka. Spolu řešíme pořád všechno. S ostatníma holkama se na turnajích moc nebavím, jen s pár českýma holkama trochu víc. Závidím fotbalistům a hokejistům, že mají okolo sebe pořád partu lidí, s níž je sranda, to mi chybí. Ze sportovního pohledu by mě ale zase vytáčelo, kdyby mi na to někdo jiný kašlal, to bych ho zabila.

I v Praze bydlím sama, to je na tom všem jediné fakt těžké. Přestože mamka je neskutečná a čekává na mě často na letišti, aby mě odvezla domů a nemusela jsem taxíkem, do bytu pak už vejdu jen já. Hodím tašky za dveře, dám prát a… To je všechno.

Taky už si z toho dělám srandu. Prásknu s báglama a řeknu: „Tak čau, jsem zpátky!“

„Jo, vlastně, on tu nikdo není.“

Den po příletu si dávám většinou volno, ale pak už zase vyrážím na Štvanici trénovat. Jednou za čas ráda zajdu ven, ale stejně můžu hlavně až v zimě po sezoně. A sice si ráda zatancuju, ale jinak mi nedělá dobře bavit se mimo okruh kamarádek. Nerada se seznamuju, prý působím arogantně. Se svou povahou ani nemám ráda pozornost jinde než na kurtu.

Žiju takhle od svých osmnácti, kdy už jsem cítila, že nevydržím bydlet s našima. Ono všeho moc škodí, i lásky. U nás to navíc bylo takové, že se tenis řešil extrémně moc, i na můj vkus. Kvůli hraní jsem zároveň postupně přestala chodit do školy, v půlce střední jsem se rozhodla, že oboje nezvládnu a nemám tak ani maturitu. Všechno jsem vsadila na jednu kartu, na tenis. Napětí doma to jen vystupňovalo. Jednoho dne jsem se sebrala a jen s klíči, mobilem a kreditkou zmizela s tím, že už na to nemám. Jezdila jsem tramvají po městě, civěla z okna a až po chvíli zvedla mámě telefon, aby byla v klidu, že jsem si nic neudělala.

Vrátila jsem se po pár hodinách v klidu a s tím, že se stěhuju. Že už si přijdu dospělá a mám právo na svůj názor. Naši mi nakonec pomohli vybrat byt a já se o sebe od té doby starám sama.

Udělala jsem to v pravý čas.

Přestože se snažím, abych vám jen věcně vyprávěla, jak vypadá můj život, doteď to celé mohlo vyznít trochu negativně. Možná se tedy ptáte, co mě na tom všem tak baví.

Je to jednoduché. Vždyť je nádhera jezdit po světě, poznávat tolik krásných míst a zemí a u toho se živit tím, že hrajete hru.

Tenis jako takový mi prostě dělá radost, našla jsem se v něm. Naplňuje mě. Po dvou dnech volna už se těším zase na kurt. Mám ráda, kým díky tenisu jsem a kam jsem se dostala. Vždyť už teď ke mně vzhlíží spousta lidí, kteří nás sportovce berou za hrdiny. Sledují nás děti, chtějí být jako my. Tím, že se spolu utkáváme a naše kariéry se nějak vyvíjí, můžeme i pomáhat ostatním, kteří nám fandí. Co děláme na kurtu, má dopad na životy jiných.

Tohle mě žene. Tohle se mi líbí.

Že nemluvím jen nějaké obecné řeči, mi vždycky připomene příklad jednoho pána z Quebeku. Při mých trénincích jsem si všimla, že na tribuně sedává s dcerou, a až když ta mi jednou napsala na sociální sítě, zjistila jsem, o koho jde. Ta holčina psala, že mě nechce otravovat a jejímu tátovi to je blbé, ale prý jestli by za mnou mohl zajít a vyfotit se.

To je samozřejmost, odpověděla jsem.

Tenhle pán ve středních letech byl těžce nemocný, už vypadal špatně, ale vyprávěl mi, jak viděl můj zápas v Miami, který jsem proti Sáře Errani, před lety páté na světě, otočila z 0:5 ve třetím setu na 7:6, a že si mě všiml už před časem právě v Quebeku, kde se mi podařilo pár zápasů taky převrátit z nepříznivého stavu. To všechno mu prý dodalo ohromnou sílu nevzdávat se ani ve svém stavu. Prý když jsem to já otočila, tak on může svůj boj taky zvrátit.

Dojímá mě znova, jen na to pomyslím.

Vím, že čím lepší budu, tím víc lidí můžu pomocí podobných případů inspirovat. A taky rodině a blízkým dokážu svými výsledky vracet jejich podporu, dělat jim radost. Vždyť mamka s Martinem, babička i táta koukají na každý můj zápas.

Na každý.

Sotva jdu s bagem z kurtu a nahmatám v něm mobil, vím, že tam budu mít od mamky zprávu. Píše hned jak padne mečbol. Buď že gratuluje, nebo že nevadí, že příště to zase vyjde.

Zároveň chci sama sobě dokazovat, že jsem dobrá.

Že ten dřevák to dokázal.

Teď o mně ví reálně jen pár lidí. Možná mě zaregistrovali jako tu drzou holku co nadává rozhodčí, nebo o mně ještě ani neslyšeli. Ale já chci, aby věděli, že hraju tenis a že ho hraju dobře. Není to o rankingu. Není to o tom, jestli budu teď sto sedmdesátá nebo sto třicátá. To nehraje roli. Důležité je, abych věděla, že jdu nahoru.

Pak se budu chtít stabilně chytit ve světové stovce.

A když tam budu, tak půjdu po padesátce.

Padesát nejlepších lidí na světě v jednom oboru, to už jde… To už něco fakt umíte.

A pak je tam top 20, můj největší sen.

Ale postupně. Vždyť já nikdy nechtěla na turnaj mistryň. Mně bylo jedno, jestli mě čeká hobbík na Cibulce, nebo se mám balit na Wimbledon. Nikdy jsem nebrala svoji kariéru tak, že musím někdy být světová jednička.

Ne, já chci vyhrát příští zápas. Protože jen tak mě čeká další.

Jana Mensatorová a archiv Terezy Martincové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.