Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Ty výjevy znáte z filmů. Chodci se zastavují v ulicích a nahlížejí do restaurací a obchodů, kde běží puštěné televize se záběry rozbořených budov a trpících lidí. Nervózně se mezi sebou baví, řeší, co bude dál.
Já si podobné scény pamatuju z vlastního života.
Přesně takhle to totiž vypadalo u nás v Gruzii začátkem srpna 2008. V létě, kdy jsme se jako vždycky vrátili nadšení z basketbalového soustředění u moře. Dva týdny jsme tam běhali po sportovištích a koupali se, aniž bychom tušili, co se brzy bude v naší zemi dít. I den, kdy propukla válka, probíhal jako každý jiný. Lítali jsme s kamarády venku, určitě s nějakým míčem, a až když jsem se vrátil domů, našel jsem všechny v šoku s pohledy upřenými na obrazovku. Nekoukali na olympiádu, která zrovna startovala v Pekingu. Koukali na projev prezidenta Saakašviliho o tom, že nesmíme ustupovat Rusům a že osady u hranic v Jižní Osetii je třeba opevnit.
Vysvětlit, co se přesně událo a proč, by bylo na hodně tlustou knihu plnou historických souvislostí. Zjednodušeně: Šlo o snahy Jižní Osetie, severní části naší země, odtrhnout se od Gruzie. Do toho vyhlásila nezávislost i Abcházie, která leží na východním okraji u moře a kde se válčilo už na začátku devadesátých let. Obě oblasti jsou pod silným vlivem Ruska, které se od rozpadu Sovětského svazu odvolává na různá referenda a počty etnických obyvatel, ale všechno to jsou kecy. Většinu z uváděných čísel o populaci tvoří ruští vojáci nebo lidé, jimž Rusové rozdávají pasy. V roce 2008 všudypřítomné napětí vyvrcholilo a ruské provokace vedly k rozpoutání konfliktu.
Bylo mi jedenáct. Naši už tou dobou žili převážně v Česku, v Brně, kam táta v rámci práce v ocelárnách přešel a následně s sebou vzal i mamku. I přes tátovu vysokou funkci se doma neměli nijak zvlášť dobře, perspektiva byla mizivá. Mě s mladším bráchou ale nechtěli vytrhávat z přirozeného prostředí, tak jsme zůstali s prarodiči a tetou. Právě ona a babička zíraly na televizi ten večer, kdy vypukla rusko-gruzínská válka a já přišel zvenku. Vím, že se mi snažily přiblížit, co se děje, vyprávěly o zabarikádovaném průsmyku, jediném, kudy mohou auta z Osetie do vnitrozemí, ale já moc nechápal. Jediné, co si pamatuju, bylo, jak obě opakovaly, že tohle nedopadne dobře…
Další dny u nás v Rustavi, dvacet minut autem jihovýchodně od hlavního města Tbilisi, probíhaly vcelku běžně. Lidé chodili do práce, my jsme si dál hráli, po ulicích jen občas projelo armádní auto. Nervozita ale byla znát na každém kroku. Všichni se o válce, odehrávající se na hranicích, stále bavili a čekali na každou novou informaci. Stávalo se, že skončilo televizní zpravodajství, následoval film, ale po chvíli ho přerušili s novým vstupem podle toho, co se kde dělo. Kde spadla jaká bomba, jak postoupily boje. Scény, jaké byly k vidění, mám dodnes před očima. Hořící domy zasažené bombardováním, starší paní ležící na ulici bez nohy… I přesto, že jsem byl malý, mi docházelo, že se tohle děje jen několik desítek kilometrů ode mě.
A čím dál blíž.
Rusové postupovali naší zemí, dostali se až ke Gori, městu hodinu autem na západ od Tbilisi. Utíkala před nimi spousta lidí, celé rodiny se posouvaly směrem k nám nebo mířily do Turecka. Naše armáda neměla šanci vzdorovat. Jestli si dobře pamatuju, měla jen nějakých pět stíhaček.
Bomby dopadaly i na tbiliské letiště, už i my jsme viděli v dálce kouř a jednou když jsme se bavili venku s kamarády, tři stíhačky proletěly nad námi.
Pěkně nízko, byl to ohromný rachot. Ohromný.
Jak se postupně vraceli naši vojáci, vyprávěli, co se na severu a východě děje. V Gruzii se lidé na ulicích hodně scházejí a mluví spolu, ani se nemusejí znát. Večer, kdy se začíná po jižanském způsobu žít, se baví všichni se všemi. Tady se šířily zvěsti o ruském oddílu, který si říkal Rudá armáda a páchal největší zvěrstva. Třeba prý civilisty nahnali do sklepa a ten zatopili vodou. Nebo prý každému gruzínskému vojákovi, jehož zajali, usekli ukazováčky. Prsty, jimiž mačkáte spoušť.
Vyprávěl nám to voják bez ukazováčku. Pak je těžké nevěřit.
My byli malí, neuvědomovali jsme si, co to všechno znamená. Dál jsme si chodili hrát ven, protože jsme si říkali, že stejně není nikde bezpečno. Copak se může někdo cítit v bezpečí v domě, na který může spadnout raketa úplně stejně jako kamkoliv jinam? Běžní lidé tohle nemají šanci ovlivnit. Naši rodiče byli jako na trní, denně několikrát volali a nevěděli, co dělat. Byli domluvení s babičkou a dědou, že kdyby Rusové překročili Gori, odvezou nás do Turecka.
Kdyby k tomu nakonec vážně došlo, vzal bych si s sebou jediné. Basketbalový míč.
V Rustavi všichni milovali basket. Je to průmyslové město, žije v něm asi sto tisíc lidí a na zápasy nejvyšší soutěže bylo pořád plno. I můj táta tam hrával. Když ke zdejší mládeži přišel trenér Otari Khmelidze, který dlouho vedl národní tým a kdysi i tátu, byl to pro rodiče důvod mě přihlásit.
Brzy jsem basketbalu propadnul, dribloval jsem na ulici i doma a pokaždé se těšil do haly. Měli jsme sice počítače, ale stejně jsme veškerý čas trávili venku. A když už nás omrzel basket, hráli jsme fotbal nebo ragby, které je u nás čím dál víc populární. Mamka říkávala, že nejtěžší bylo mě vždycky dostat na večeři. Nechtěl jsem pryč od kamarádů.
Našeho trenéra jsme zbožňovali a sbírali jsme pod jeho vedením úspěchy. Jednou jsme si takhle na oslavu vítězství na mistrovství naší kategorie koupili s kamarády spreje a svoji radost projevili na školní zdi. Všichni jsme si vymysleli přezdívky, které jsme sprejovali, jen jeden spoluhráč napsal víceméně svoje jméno, takže nás chytili. Museli jsme čistit.
Když nás s bráchou rok po válce v mých dvanácti naši vzali do Česka, představoval pro mě basket přetrvávající pojítko s předchozím životem v Gruzii. Koš a míč, to jediné bylo pořád stejné.
Vybavuju si, jak jsme s tátou přiletěli na Ruzyni a potom vyrazili autobusem Student Agency do Brna. Já i brácha jsme celou cestu unešení koukali z okna. Potom jsme u Grand Hotelu vyndávali kufry a první, co mě upoutalo, byla nová tramvaj.
Páni. Něco takového jsem nikdy neviděl.
Basket jsem začal trénovat hned i tady, a na rozdíl od bráchy u něho vydržel dodnes.
Už coby dvanáctiletý jsem na tom byl docela dobře, tak mě dokonce přeřadili ke starším a já se jim vyrovnal. Vydobyl jsem si tím rychle respekt, kluci mě přijali v pohodě, a přestože jsem uměl jen „ahoj“, s angličtinou, k níž nás naši odmala tlačili, jsem si vystačil. Pár spoluhráčů se v ní zvládlo domluvit, což na vcelku příjemný start stačilo.
Ve škole to bylo horší, tam jsem chápal jen matiku, čísla. Hodiny češtiny pro mě byly… Řekněme jako pro vás všechny hodiny gruzínštiny. Náš jazyk je ve světě unikát, není příbuzný žádnému jinému. Neznáme třeba dělení na ženský, mužský a střední rod, máme jen jeden. A ač v Gruzii žijí jen necelé čtyři miliony obyvatel, máme i vlastní písmo, které mimo jiné nerozlišuje velká a malá písmena. Uměl jsem sice latinskou abecedu, ale stejně mi dlouho trvalo, než jsem se naučil mluvit a přemýšlet v češtině.
Ještě dnes, kdy studuju vysokou školu, mám certifikát soudního překladatele a tlumočil jsem třeba na besedě gruzínských spisovatelů, občas řeknu „ten postel“, nebo něco podobného. Protože mi to tak zní líp.
Zvyknout si na místní život nebylo tak těžké. Když si odmyslíte naši jižanskou lenost a pohodu, kdy sraz v jednu znamená plus minus půl hodina, a když vyměníte pivo za víno, žijeme v Gruzii podobně jako v Česku. Je to pravoslavná země, takže slavíme i Vánoce, jen o týden později. Tady je akorát všechno více uspořádané pravidly a zákonitostmi, na něž se můžete spolehnout. Nebudu se bavit o konkrétních politických krocích, ale pořád tu je školství a zdravotnictví na vyšší úrovni. Anebo když jede autobus v 08, jede v 08. V Gruzii je podobné číslo jen orientační. Někdy přijede.
Snad.
Ne, tak hrozné to není. Ale celkově je Česko daleko lépe organizovaná země.
U nás se zase daleko víc řeší politika. Je hlavním tématem, když se lidé scházejí večer na ulici. Zatímco v Česku přišly teď k volbám nějaké dvě třetiny obyvatel a ve svém okolí jsem toho o politice moc nezaslechl, u nás bývá účast skoro stoprocentní a vždycky je to velká událost, která se neustále rozebírá.
Taky se hodně chodí do kostela. Sám jsem věřící, ale prostředí v Česku, kde je kolem mě tolik ateistů, mě nenutí dodržovat zvyklosti. Zajdu se nahoru na Špilberk pomodlit tak jednou za měsíc, ale upřímně, ani mě nenapadne se křižovat, když vidím nějaký kostel, ačkoliv v Gruzii je to pravidlem. Sotva třeba autobus míjí kříž, pokřižují se všichni.
Vnitřně jsem i po deseti letech stále přece jen Gruzínec, dětství je pro formování člověka hodně určující. Česku jsem přesto vděčný za to, že mi umožnilo žít v prostředí, kde se nemusím bát o život. Získal jsem i zdejší občanství, což mi otevírá daleko větší možnosti. Přestože se Gruzie za poslední roky posunula o hodně dopředu a zbavila se té nejhorší korupce, životní perspektiva je pořád v Česku daleko lepší. Dnes sice už i Gruzínci mohou snáze cestovat, nepotřebují všude víza, ale stejně, pro moji generaci bylo a je odejít studovat nebo hrát basket do Evropy nebo Ameriky mnohdy nedosažitelné. Snad každý, kdo by měl možnost jako já, by ji využil.
Přijde mi, že moji čeští vrstevníci si tak úplně neuvědomují, že na světě, a ne zas tak daleko a v podobné kultuře, žijí lidé, kteří by za zdejší podmínky dali vše, co mají.
To, co jsem zažil jako dítě v souvislosti s válkou, se v současné Evropě zdá nepředstavitelné. Pamatuju si, že přesně tak jsem to vnímal i já, než se v naší zemi nedaleko od mého domova děly věci, na jaké nechcete ani pomyslet.
Taky byste dopředu neřekli, že je to možné. Nemluvím o venkově, tam pořád ještě sem tam najdete nějaký ten dřevěný dům a nezpevněnou cesta bez asfaltu, ale naše města vypadají v podstatě stejně jako ta evropská, není patrný rozdíl. V Tbilisi uvidíte ten samý McDonald jako v Praze, lidi chodí v tom samém oblečení z H&M, po silnicích jezdí stejná auta, v televizi dávají stejné americké filmy a mladí koukají zrovna tak do chytrého mobilu na Facebook a Instagram. Máme směřováním blíž k Evropě, ve školách se učíme anglicky. Devět z deseti rodin si vás navíc i jako naprostého cizince večer pustí domů a ještě vám dají najíst.
Do toho vedle vás spadne z nebe bomba a před barákem projede tank.
Tehdy jako malému mi souvislosti tolik nedocházely, ale teď si je čím dál víc uvědomuju. Hlavně proto, že do Gruzie pořád přes léto jezdím za zbytkem velké rodiny. I po letech je nová válka pořád na spadnutí, napětí je všudypřítomné. Rusové pořád provokují, třeba schválně posouvají hranice. Jednou o metr, jindy o padesát. Je jen otázkou času, kdy nějakému pohraničníkovi dojde trpělivost a na Rusa vystřelí. V tu ránu to tu bude zase.
A jelikož jsme obecně výbušné povahy, může se to stát kdykoliv.
Taky jsme hrdý národ zvyklý na to, že nikdy není klid. Na Kavkaze jsme historicky byli jediní křesťané a po staletí se tam bojovalo. V dějinách nenastalo jediné delší období, kdy by se nic nedělo. Přesto jsme odolali a odoláváme. Proto ta hrdost.
Pro představu, gruzínský pozdrav „gamardžoba“, což se říká jako v Česku „dobrý den“, znamená v přímém překladu „vítězství“.
Naše emotivní založení je vidět i ve sportu, dokážeme se vybláznit. Hned na mém prvním soustředění reprezentace do šestnácti let se třeba kluci porvali na tréninku, což se v Gruzii děje běžně. Stát se to v Česku, je z toho událost. Ostatně, nemusím mluvit o jiných, i mně někdy na hřišti přepne, ačkoliv si myslím, že patřím k těm klidnějším z brněnského týmu.
V té souvislosti je sranda, jak je vidět rozdíl v mentalitě i při basketu. České pojetí je uspořádanější, týmovější, hraje se hodně podle pravidel. Volná střela je v pořádku, z těžkých pozic se obecně moc nestřílí, akce jsou spíš rozvážné, připravené. Gruzie? Tam je všechno daleko živelnější, přímočaré. V Česku se obecně hráč bojí ze složité situace vystřelit, vzít to na sebe, u Gruzínců je opačný problém, z nich to na sebe bere každý. Každý si věří, že on bude ten, kdo rozhodne.
Když mluvím o reprezentaci, myslím tu gruzínskou. Jelikož už jsem vyšel z mládežnických kategorií a mám dvojí občanství, musím si vybrat, za jaký národní tým chci hrát.
Asi to nebude těžké rozhodování.
V první řadě o mě Gruzínci stojí, protože v současnosti nemáme tolik rozehrávačů, a Češi zatím žádnou pozvánku neposlali. Český nároďák sice momentálně stále představuje o něco vyšší úroveň, ale Gruzii dorůstá skvělá generace. Za pár let to může být opačně.
A navíc mě láká něco, co v Česku nezažiju asi nikdy.
Ta elektrizující atmosféra.
Už jen vzpomínky na narvanou rustavskou halu mi připomínají, co pro Gruzínce basket znamená, jak populární tam je. Na kvalifikaci v Tbilisi dorazí třeba osm devět tisíc lidí jen na sezení, další stojí okolo hřiště, skandují, skáčou, dělají randál. Podobný zážitek mám i z mládežnického nároďáku, i tam na nás přišlo pár tisíc diváků.
Jak tohle jednou člověk okusí, jak se mu na palubovce chvěje hrudník rachotem a cítí adrenalin, chce to znovu.
Zároveň jsem českému basketbalu vděčný, umožnil mi se zlepšit, od devatenácti hraju NBL. A taky jsem tu nezažil jediný okamžik, kdy by mi někdo dával najevo jiný původ, urážel mě kvůli tomu, kde jsem se narodil.
Ne, ani jednou.
Vím, že se o Češích říká, jací jsou rasisti. Možná je všechno dané tím, že kolem basketbalu se pohybuje vzdělanější sorta lidí, ale já skutečně nenarazil ani na jediný podobný náznak.
Mně samotnému je úplně ukradené, kdo má jakou barvu kůže, jestli má šikmé oči, nebo jaké náboženství vyznává. Pokud se přizpůsobí kultuře země, v níž žije, ať je jaký chce.
Ani Rusové mi nevadí.
Nelíbí se mi, jak se chová jejich země, že Putin je v podstatě diktátor, ale to neznamená, že běžný člověk z Ruska nemůže být normální a já si s ním nebudu rozumět.
Na hřišti ho ale budu chtít porazit. To chci každého, ovšem Rusy ještě o trochu víc. V Gruzii to tak máme dané.
Vzájemné zápasy jsem zažil dva, oba v přípravě před světovým šampionátem do osmnácti let v Lotyšsku. Mám pocit, že při těch přátelácích jsme hráli víc nadoraz než následně v samotném turnaji. Po týmové modlitbě, která se pokaždé odříkává, než jdeme na hřiště, tehdy padla slova o tom, že za žádnou cenu nesmíme prohrát. Neexistuje. Ohromně jsme se všichni těšili.
Při hře jsme potom byli tvrdí. Vážně tvrdí. I při basketu to jde. Vždycky můžete být agresivnější v obraně a lokty dokážou způsobit pár modřin. Ne všechno rozhodčí vidí, a i když ano, nějaký ten odpískaný faul stojí za to, když vidíte nenáviděného protivníka, jak z vás má respekt.
Rusy jsme v obou případech porazili.
Gamardžoba.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází