Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Telefon jsem měl někde zahrabaný, nebo jsem si ho možná ani na pláž nebral. Když se mi tedy můj agent nemohl dovolat, vytočil číslo táty. On s sebou mobil měl.
„Co? Vítka? Jo, předám.“
Ten rok na jaře se nám s dorosteneckým nároďákem povedlo mistrovství světa, došli jsme až do finále, což byl pro český mládežnický hokej v tu dobu už ojedinělý úspěch. A přestože jsem se na téhle medaili podílel svým dílem, nečekal jsem, že by to mělo mít nějaký větší ohlas směrem k draftu NHL.
Vždyť já měl na kontě jediný zápas mezi dospělými, v první lize za Benátky.
I proto jsem do Philadelphie, kde draft probíhal, ani neletěl. Agent říkal, že to nemá cenu, tam že jezdí kluci s ambicí na první druhé kolo. Se mnou že to vidí tak na šesté sedmé. Sice jsem snil, že jsem někoho na turnaji zaujal, ale taky jsem byl realista. V pátek v noci jsem u přenosu z prvního kola usnul a druhý den se chystal, že jestli přijdu na řadu, tak až někdy v noci našeho času.
Do toho mi táta pozdě odpoledne podával na pláži telefon s tím, že volá agent.
„Vany, jsi draftovanej ve druhým kole, vzal tě Washington. Chtěj s tebou mluvit.“
V první chvíli mi neproletělo hlavou, že to je senzace.
Já se v první chvíli leknul, co komu budu vyprávět. Vždyť já neumím ani slovo anglicky.
Když se ve třetí třídě na základní škole rozhodovalo, na jaký jazyk se dám, přirozenou volbou byla němčina. Táta vozil auta z Německa a chtěl, abych se učil řeč, že mu s tím jednou budu pomáhat. Nikdy, ani v dalších letech, nikoho z nás doma nenapadlo, že bych mohl směřovat do NHL. Byl jsem obyčejný kluk z Havlíčkova Brodu, v hokejové brance mi to docela šlo, ale jako fantastický úspěch mi připadalo už jen to, že jsem se v dorostu dostal do nároďáku a vyhlédl si mě Liberec, jeden z nejlepších českých klubů.
Školu jsem i do té doby zvládal tak akorát, abych neměl zbytečné problémy, a na ubytovně mezi stejně starými hokejisty, půl republiky od baráku, se to samozřejmě nijak nezlepšilo. I tu němčinu jsem začal flákat, protože spíš než s tátou ve firmě jsem se rázem viděl v extralize.
Jednou. Snad. Když budu makat.
Angličtina mi v té době nechyběla vůbec. Nepotřeboval jsem vědět, o čem jsou anglické písničky. U filmů v původním znění jsem prostě jen četl titulky. A když jsme s bráchou hráli na PlayStationu GTAčko a vyběhlo na nás něco, čemu jsme nerozuměli, skočili jsme na Google překladač.
Jenže najednou jsem stál v Chorvatsku na pláži, vystresovaný, že za chvilku se mám bavit s lidmi z vedení klubu NHL. S lidmi, v jejichž očích jsem jeden z nejlepších gólmanů světa ve svém ročníku, a proto na mě vsadili.
S lidmi, kteří by klidně mohli mluvit jazykem pralesních domorodců a pro mě by to vyšlo nastejno.
Netušil jsem, co dělat. Jen jsem se bál, že udělám ostudu a oni mě najednou nebudou chtít. Agent se naštěstí ke konferenčnímu hovoru připojil taky. Překládal mi, co říkali, a zároveň tlumočil moje odpovědi. Už jen to mi přišlo trapný.
Ty jo, já se budu muset začít učit anglicky. Aspoň trochu. Směřování mojí kariéry se během několika měsíců po osmnáctých narozeninách úplně převrátilo a já na to nebyl připravený.
Agent mi hned domluvil doučování, ale to pořád znamenalo jen pár hodin týdně s učitelkou. S tím, co mě čekalo v kabině hokejového týmu, se to nedalo srovnat. Denně jsem navíc dál mluvil a přemýšlel v češtině. Hodně mi pomohl aspoň liberecký trenér brankářů Martin Láska. Začal mi na ledě dávat anglické pokyny, abych do sebe dostal aspoň ty nejdůležitější výrazy.
Glove. Slide. Push. Shuffle.
S ním jsem ale stejně pracoval hlavně na tom, abych ve Washingtonu zaujal jako hokejový brankář. Makal jsem na sobě dost a angličtina mi ve volném čase do hlavy nelezla. Nedalo se najednou dohnat, co jsem roky úplně vynechával.
Přesto dneska vím, že se toho dalo udělat víc. Měl jsem se angličtinou obklopit okamžitě. Kdybych mohl vrátit čas, ležel bych každý den ve slovíčkách, možná si udělal i nějaký online kurz. Kousnul bych se. Já si místo toho všechen ten volný čas, který jsem angličtině mohl věnovat, omlouval. Tím, že jdu do Washingtonu kvůli hokeji a ten jazyk, to se nějak zvládne.
Houby.
Kdyby mi dneska osmnáctiletý kluk s ambicemi na NHL řekl, že na angličtinu kašle a nějak se ji doučí za pochodu, ukážu mu svůj příklad. Řeknu mu, že jsem byl stejnej. A povyprávím mu, jak jsem si pak v Americe od prvního okamžiku připadal ztracenej. A že to byla jen a pouze moje chyba.
Doufal jsem, že mě vynechají.
Hned po draftu jsem letěl do Washingtonu na nováčkovský kemp, a přestože každý hned poznal, že neumím anglicky ani slovo, nevyhnul jsem se rozhovoru pro klubovou televizi.
Okamžitě jsem poprosil Kubu Vránu, aby šel se mnou a zachránil mi prd… zadek.
Vránič byl draftovaný kolo přede mnou a hned první cestu do Ameriky jsme absolvovali společně. Díky tomu, že strávil předchozí roky ve Švédsku, už anglicky uměl, tak jsem se ho držel, jak jsem mohl.
Ten rozhovor, kde on překládal sem a tam, se zvrhnul docela v komedii. Kluci z Česka mi za něj hned nakládali, dost jsme se pobavili. I já se sám sobě smál, ale v jádru jsem si připadal hloupě, že se takhle ukazuju navenek a musí za mě mluvit někdo jiný.
Vránič mi pomáhal daleko častěji než jen v téhle situaci. Ale stejně nastaly chvíle, kdy jsem zůstal sám. Seděl jsem často v kabině, koukal kolem sebe a netušil, která bije. Kluci okolo se se mnou chtěli bavit, ale rychle zjistili, že si moc nepokecají. Kdyby mi do očí říkali ty největší urážky, jen bych se dál usmíval a přikyvoval.
Bál jsem se projít sám po chodbě, abych někoho nepotkal a on po mně něco nechtěl. Neměl jsem stres z toho, že na tohle prostředí nestačím hokejově, ale že budu muset zase znova ukázat, že nerozumím. Hlavně aby na mě někdo proboha nepromluvil.
Stalo se, že mi třeba trenér chtěl něco říct – a já na něj jen omluvně koukal.
Agent mě dopředu připravil na to, že Capitals přemýšlejí o smlouvě. Prý mě dlouhodobě sledovali a není náhoda, že mě vzali takhle vysoko. Proto když jsem hned při prvním kempu před posilovnou v zázemí haly narazil na generálního manažera, který mi ukazoval, ať jdu s ním do kanceláře, tušil jsem, o co jde. A věděl jsem, že si mám hlavně zkontrolovat údaje a částky, jestli všechno sedí.
Posadil jsem se do křesla, on na mě začal pomalu mluvit a já jen kýval hlavou.
Jo. Jo. Jo. Jasně. Nerozumím ti ani ň. Polož přede mě tužku a hlavně se mě na nic neptej.
Tak se taky stalo a já smlouvu podškrábnul. Na jednu stranu mě v tu chvíli hřálo sebevědomí, že jsem nějaké dva měsíce po tom, co jsem byl jen obyčejný gólman liberecké juniorky, podepsal kontrakt s klubem NHL. Ale pořád jsem si připadal tak nějak… hloupě. Vždyť kdyby v těch papírech stálo, že jsem se právě stal řidičem rolby v tréninkové hale, nepoznal bych to.
V klubu samozřejmě nebyli spokojení, že ničemu nerozumím. Viděli na mně, jak jsem nesvůj, kdykoliv se na dva metry vzdálím od Vrániče. Měl jsem ho s sebou třeba i ve chvíli, kdy jsem si domlouval výstroj, protože já bych byl tehdy schopný odkývat i chrániče pro hráče do pole.
Nejvíc se mnou začal pracovat Mitch Korn, tehdejší trenér brankářů a velká persona v tomhle oboru. Skvělej chlap. Snad pomohlo, že dřív zažil i Haška, Vokouna nebo Neuvirtha a měl pro Čechy pochopení, ale jeho trpělivost byla obdivuhodná.
Když pominu, že mi ukázal cvičení, jaká jsem do té doby nikde nezažil, všechno mi i pečlivě předváděl, pojmenovával a dělal si z toho i srandu.
„Hole,“ ukazoval mi třeba na mezeru mezi betony, načež legračním tónem dodal: „No hole!“ Prostě ať dám nohy víc k sobě. Nebo když dal pokyn, ať se jdeme napít, já jediný zůstal stát. Ne že bych byl tak natvrdlej, že bych ani tohle nepochopil, ale prostě se mi pít nechtělo.
„Vítek, vodka, vodka,“ křičel Mitch.
Olaf Kölzig, bývalý skvělý brankář, který má v klubu na starosti rozvoj mladých hráčů, mi zase napsal základní slovníček hokejových věcí. Od částí výstroje až po pokyny, které jako gólman potřebuju znát.
„Máš hráče na zádech.“
„Máš puk mezi nohama.“
Všechno slovo od slova. Byl jsem mu vděčný, protože jsem se díky tomu co nejdřív naučil aspoň na ledě fungovat bez větších potíží.
Jenže život se neodehrává jenom mezi mantinely na hokejovém hřišti.
Druhý rok už jsem do Ameriky letěl sám, měl jsem jen zprávu od agenta, že na mě na letišti bude čekat někdo z klubu. Do toho mi ale nepřišla taška s výstrojí, takže jsem mu ve čtyři ráno jeho času volal, jestli mi pomůže. Nebyl jsem ani zdaleka schopný se s pánem na přepážce domluvit.
Chlapík, který na mě celou dobu čekal, aby mě odvezl, pak spustil: „How are you? “
„Fine.“
A to bylo všechno. Na nic dalšího jsem odpověď neznal. Rok doučování vzal hodně rychle za své. Řidič brzy zjistil, že si moc povídat nebudeme. Hodil mě zimák, který byl ale zamčený. Super. Netušil jsem, kde máme hotel ani v kolik mám kde být.
Volal jsem hned Vrániče.
Auto jsem řešil zrovna tak, s telefonem na uchu a agentem na druhé straně. Když jsem ho v tom roce jednou po tréninku našel s píchlým kolem, řekl jsem si, že už to zvládnu a nikomu volat nebudu.
Za chvíli mi ale došlo, že potřebuju zjistit, jak se řekne kolo.
Vyrazil jsem do autosalonu, kde mi paní zřejmě tvrdila – jak jsem tak zpětně pochopil – že nemají typ, jaký potřebuju. Že buď budu muset počkat pár dní, nebo mi dají něco drahého. A co já tedy na to, ptala se.
„Yes. Yes.“
Rychle pochopila, že jsem úplně mimo, dala mi to dražší, já zaplatil a odjel s novým kolem.
Zareagovala stejně jako policajt, který mě někdy tou dobou zastavil, protože jsem překročil povolenou rychlost. Naštěstí jen o kousek, ale stejně, snažil se mi něco vysvětlovat. Až když viděl, že nevím, která bije, dal mi prostě symbolickou pokutu a pustil mě.
Cestou k bytu, kde jsem měl žít s dalšími dvěma spoluhráči, jsem si v autě opakoval slovíčka. Říkal jsem si, jak to zvládnu. Vezl mě rodilý Čech, který bydlel hodinu jízdy od North Charlestonu, kde jsem začal v ECHL svoji první zámořskou sezonu. Chlap, jehož domluvil klub, aby mi byl v případě potřeby k ruce.
Nechtěl jsem jeho pomoci využívat až moc. Spíš jen kdyby byl nějaký průšvih. Proto jsem se na uvítání vyloženě připravil.
Jenže jakmile po příjezdu kluci na tohohle mého pomocníka spustili plynulou angličtinou, celá moje představa byla v pytli. „To je konec,“ došlo mi jen.
Jakmile Čech odjel, vybalil jsem si věci na pokoji a moji spolubydlící chtěli, ať jdu za nimi. Snažili se mluvit, ale postupně jsme došli k osvědčené metodě.
Rukama. Nohama.
Dali jsme dohromady, co jsem zač, odkud pocházím, jestli mám přítelkyni… A když jsem potřeboval najít talíře, příbory, zjistit, co je čí a jestli si mám koupit vlastní nádobí, jak se dělíme o pračku, ale i heslo na wifinu, prostě jsem napsal zprávu Čechovi a pak ji dal přečíst klukům.
Ti byli nakonec skvělí. Chápali, že neumím žbleptnout, tak se se mnou snažili komunikovat co nejvíc, aby mě rozmluvili. Tahali mě všude s sebou. Když jsem nerozuměl, že jdem do bazénu, ukazovali plavání a říkali: „Swimming.“ Když si na týmové akci začali fanoušci chodit pro podpisy, chtěli si se mnou povídat a já jen nasadil smutný výraz, vysvětlili lidem, že neumím anglicky. Brali mě i do restaurace, kde jsem nevěděl, co si dát k jídlu, a když jsem s pomocí kluků něco z lístku vyluštil, stejně na mě začal číšník mluvit a já se nechytal. On se přitom jen ptal, jak chci udělat steak. Ten jsem zpočátku jedl furt. A taky lososa, rýži nebo brambory.
A chřest. Anglicky asparagus. Ten mám tak rád, že jsem ho naučil rychle.
Tímhle způsobem jsem začínal jazyk skutečně objevovat. Jakmile mi napsal trenér gólmanů, hned jsem si slova, která jsem neznal, překládal a snažil se je zapamatovat. Pomohly mi i kartičky se slovíčky. Obyčejné lepící lístky, na něž jsem si napsal česká slova z jedné strany a anglická z druhé. Obracel jsem je a krok po kroku si tak do hlavy dostával automatismy.
Poradila mi to učitelka, Slovenka, kterou mi zařídil klub. Denně jsem se s ní učil hodinu nebo dvě po skypu. Míval jsem toho po tréninku plné zuby a nechtělo se mi, ale věděl jsem, že to je třeba. Že čím dřív budu rozumět a umět mluvit, tím dřív se budu cítit víc sám sebou.
Díky téhle paní jsem konečně zjistil, že angličtina není tak složitá, dost věcí se opakuje. Stačí se jen pořádně naučit základy a pár důležitých slov, zbytek přijde postupně, když se člověk nebojí mluvit a chytá se známých věcí v řeči toho druhého. Milá byla i sekretářka mého amerického agenta. Řešili jsme spolu něco po telefonu, a když jsem jí vykoktal, jak to mám s angličtinou, nabídla se, že mi bude každý den na patnáct minut volat, abychom si spolu povídali anglicky.
To jsem po ní nemohl chtít, ale jen to ukazovalo, jak jsou Američani v zásadě skvělí a snaží se pomoct.
Poznal jsem to i v kabině Charlestonu, kde jsem vedle sebe měl jako druhého gólmana Marka Dekaniche, zkušeného kluka a super parťáka. Se vším mi pomáhal.
A pak tu byl David Pacan, náš nejlepší hráč. S tím mě dávali na pokoj na tripech.
Upřímně, bylo mi ho líto. Ač jsem se snažil, jak jsem mohl, prostě si se mnou moc nepopovídal. Vyprávěl jsem mu o Česku, v rámci možností jsme kecali o autech, ale zatímco ostatní kluci spolu měli srandu, David se se mnou moc nezasmál. Viděl jsem, že někdy už je naštvanej, když mě zase vyfasoval.
Říkal jsem mu tati. Aby viděl, jak si jeho snahy mluvit se mnou vážím.
I tohle mi pomohlo. Nejsem bručoun, myslím, že mám veselou povahu. A to Američani taky oceňují. Přestože jsem zpočátku anglicky neuměl, neseděl jsem zamlkle v rohu. Snažil jsem se žít s ostatními. Tak, jak jsem to měl rád doma. Ke konci své první sezony už jsem díky tomu začal sem tam i mluvit.
Samozřejmě úplně mizerně, ale dělal jsem si z toho srandu, někdy jsem i schválně používal zkomolená slova nebo sprostá slovíčka a snažil se vracet fóry, které na mě mířily. Protože rozumět jsem postupně začal. Když tedy zrovna někdo nehulákal přes zapnuté rádio nebo novináři v chumlu nehlaholili jeden přes druhého.
Hlavní bylo osmělit se a konečně už taky něco říct.
Zatímco v Charlestonu jsem si s klukama sednul a brali mě, druhý rok v Hershey v AHL jako bych začínal úplně nanovo. Přes léto jsem z angličtiny zase vypadnul a spoluhráči mě neznali, takže jsem pro ně byl zpočátku jen někdo, s kým si toho neměli moc co říct. Ani mě nechtěli brát s sebou na večeře, protože jsem jen seděl a koukal. Řekli si, že to nemá cenu.
Bavil jsem se hlavně s Vráničem, s nímž jsme se v týmu opět sešli. Jenže spoluhráčům vadilo, že mluvíme česky, a okřikovali nás, že jsme v Americe, ať mluvíme anglicky. Koukali na nás, jestli je nepomlouváme. Vránič mě hájil, je to skvělej kluk. A já za ním tehdy lezl jak jeho ocas. Říkali nám proto bráchové.
Vránič mi pomáhal se vším. I s tím, abych zapůsobil na trenéry. Když jsme viděli, že se k nám nějaký po chodbě blíží, rychle mi nadhodil, co mu mám říct. Schválně, ať vidí, že už mluvím anglicky.
Vybavuju si okamžik ze své druhé sezony v Americe, kdy do kabiny vešel kouč a měl proslov k týmu. Co a jak se má hrát, co se po nás chce na ledě.
Rozuměl jsem mu najednou úplně všechno.
Konečně. Konečně!
Měl jsem takovou radost, že jsem to chtěl okamžitě vykřičet do světa. Říct to všem spoluhráčům. Připadal jsem si úplně povzneseně.
Do svého dalšího roku jsem pak šel s vědomím, že angličtinu už přece jen zvládám. Dokázal jsem se pobavit s trenérem, ne mu jen přikyvovat a přemýšlet, co to bylo právě za slovo. I v civilu jsem si vyřešil, co jsem potřeboval. Auto, bydlení. Lidi mi místo psaní esemesek už rovnou začali volat a já se nebál to vzít, jako se mi stávalo v mých prvních sezonách. Když se kluci smáli, nesmál jsem se už jen proto, abych se k nim přidal, ale protože jsem věděl, čemu se smějeme.
A hlavně, mohl jsem si konečně popovídat úplně se všemi. Nepřipadal jsem si odstrčený, nechtěný. Začal jsem v angličtině přemýšlet a mohl jsem tak být sám sebou. Být takový, jakého mě znají kamarádi z Česka. Součást všeho dění.
Jistě, nemluvím správně gramaticky. Dodnes mám problém správně časovat, většinou říkám všechno v přítomném čase. Ale to už všichni chápou.
Když na to někdo upozorní, mám na to připravenou hlášku, že žiju přítomností.
Když pomotám slovíčka nebo řeknu něco jinak, než by řekl rodilý mluvčí, je to jen drobnost. Už si umím poradit, nepanikařím. I ty rozhovory na kameru zvládám.
Dodnes nejsem pyšný na to, jak jsem v Americe začínal. Na stavy, kdy jsem párkrát volal domů s pocitem, že jsem úplně ztracenej na konci světa, kde ničemu a nikomu nerozumím. Zároveň ale s vědomím, že tohle je šance, jíž se musím držet, že to musím překousnout. Dělat na sobě.
Hokej mě přirozeně naučil, že s překážkami je třeba se poprat, a ne se jimi nechat zlomit.
Měl jsem zpočátku strach, že mě kvůli angličtině ve Washingtonu odstaví na vedlejší kolej. Fakt že jo. Že to se mnou vzdají, po tom, jak jsem se na prvním kempu uvedl. Vždyť tohle je NHL. Liga, kde si můžou vybírat kohokoliv z celého světa. Tak proč by se zahazovali s nějakým Vítkem z Havlíčkova Brodu, u něhož si nejsou jistí, že rozumí, jak se řekne pravá a levá.
Ale oni se místo toho snažili mi pomoct. Sebedůvěru, že asi nejsem jako gólman marnej, mi dodal už samotný draft, a jen ji umocnilo, jak se ke mně ve Washingtonu od začátku chovali. Že mi dali možnost poprat se o svůj sen naplno.
A tak se stalo, že najednou jdeme s Vráničem po chodbě na hlavním kempu Capitals a proti nám Alex Ovečkin řve česky „Kurvy!“ A zatímco se směju a snažím se mu dát bídu zpátky, uvědomuju si, že jsem vážně součástí tohohle velkého hokejového světa.
Já, který se tehdy na pláži v Chorvatsku s telefonem u ucha vyjevený klepal, co se to děje.
Najednou se oblékám do výstroje před zápasem NHL.
Najednou zůstávám na předzápasovém rozbruslení déle na ledě, abych chytal nájezdy trojici Ovečkin, Oshie a Bäckström. Nebo na mě Ovie střílí svoje nechytatelné rány bez přípravy, aby si je procvičil před tím, než se do nich večer opře opravdu naplno, a dá díky tomu další ze svých spousty gólů. Mimochodem, jednou jsem ji od něj koupil na tvář, a zatímco když to od někoho jiného blbě sedne, je to jako facka, od něj to je rána pěstí. Ten den jsem nemohl kousat. Bolí to dost.
Když si uvědomím, kde to vlastně jsem – a že se tu s každým domluvím a zvládám se s ostatními i hecovat a dělat srandičky – cítím se skvěle. Tak, jak jsem si ve svých začátcích v Americe ani neuměl představit.
Připadám si plný sebevědomí nejen jako hokejový brankář, ale i jako člověk.
Každému z mladých hokejistů, ale vlastně komukoliv, kdo má šanci se jednou podívat do světa, tak chci říct jedno:
Fakt se učte anglicky. Neserte na to. Až na to dojde, bude vám daleko líp.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází