Veronika Zvařičová

Děleeej Gabčo!

Polomrtvá u televize jsem prožívala snad každý metr všech závodů ze Soči. Holkám jsem fandila, to je jasné, stejně mi ale mezi výkřiky „děeleeeej“ a „jeeeeď“ často problesklo něco jako: „Sakra, vždyť já tam mohla být taky…“

Ale děleeeeeej, Gabčo!

Nebyla jsem zkroušená. Další den ráno jsem si zase nazula lyže, vzala bouchačku a šla trénovat. Dělám to tak dodnes. Že jsem nemohla do Soči, znamená, že velký úspěch na rozdíl od holek, s nimiž jezdím, furt nemám. A tak dál makám, abych ho taky dosáhla.

Fajn, vyhraju to příště, takové je moje nastavení.

V Pchjongcchangu to prostě ve štafetě dáme, pak si dojedu sezonu, skončím a nebudu už dělat vůbec nic. Co se týká sportovního drilu, už se ani nehnu. :) Mám rozmyšlené podnikání, taky si dodělám masérský kurs, abych mohla lidem dělat dobře. Namasíruju jim obličej, záda a nechám je, aby se vypovídali, pověděli, co je trápí, a řeknu jim, že vím, že to taky znám a že je chápu. Moc dobře chápu.

A taky konečně chci rodinu.

Takhle, mezi námi… Já se chtěla stihnout dát do kupy už do té Soči. Sice mě v nemocnici pár měsíců předtím teprve poskládali dohromady, jenže já to brala sportovně. Ježiš, tak se uzdravím a bude to dobrý, ne? To zmáknu. Realita, kdy mě doktoři vraceli na zem a opakovali, jak můžu být ráda, že vůbec žiju, mě ovšem nakonec přece jen zbavila roupů.

Fajn, tak já si tady budu tak jako lyžovat, popojíždět si a to zatím bude stačit. Zatím. Protože já na tu olympiádu stejně nakonec ještě pojedu.

Nehodu si nepamatuju. Vůbec. Nepamatuju si celý ten den od rána, nevím nic o tréninku, kdy se mi to stalo. Mně ani nedocházelo, o co vlastně šlo. Okno. Jako když se opijete. Každý se přece někdy opil, ne?

Až devátý den po nehodě jsem z esemesek, co jsem si posílala s přítelem, pochopila. Postupně jsem se dozvídala jednotlivé události.

Trénink na kolečkových lyžích.

Sjezd v areálu v Břízkách na střelnici.

Auto.

Náraz. Naštěstí zboku

Pěkně jsem se proletěla.

Vybavit si něco sama, asi bych reagovala jinak. Už bych na to nevlezla. Takhle mi ale pořád přišlo, že se bavíme o někom jiném. Že já prostě jen ležím v nemocnici a jednoduše se uzdravím. Bolela mě hlava a noha, okej… A pak jsem se podívala do zrcadla.

Nebyl to hezkej pohled.

Fialové oči, to je nejsilnější dojem, jaký ve mně zůstal.

Diagnózu vám dodnes zarecituju. Otřes mozku, srdce a plic, polámané kůstky v obličejovém skeletu, nadvakrát zlomená klíční kost, zlomená lopatka, vykloubené rameno, rozbitá hlava… Kvůli ní čtyřiadvacet hodin čekali, jestli budu mezi živými. Ale dál: Zlomená lýtková kost, zlomená kůstka v kotníku a zlomený nadočnicový oblouk, což byla pěkná hrča. Měla jsem to oko pěkně napuchlé.

Stejně jsem ho ze srandy mámě ukazovala, ač bylo schované někde pod napuchlým, fialovým otokem. Byla jsem dost mimo. :)

No každopádně prostě hrůza. Fuj, jenom si to všechno zkusím představit a je mi do breku. Zároveň ale i do smíchu z historek od ostatních, jak jsem vyváděla. Obličej mi celý rozešili a zase zašili, kosti v něm mi museli vyztužit plíšky, aby mi srostly správně a já nevypadala, jak příšerka. Ale teď jsem zase krásná, že? :)

Po první náročné operaci museli počkat, až se trochu zmátořím. Týden na to jsem postoupila další důležitou operaci, takže jsem zůstávala permanentně oblblá z narkózy. Až si doktoři říkali, jestli jsem tak sprostá kvůli těm narkózám. Jako, že mi asi přeskočilo v hlavě tím nárazem do auta. Ale moje nejúžasnější maminka je uklidnila, že pokud mluvím sprostě, tak to se mnou bude snad v pořádku. :)

Všechno dobrý, protože jsem to znala jen z vyprávění. Jenže pak jsem se probudila v chodbičce před operačním sálem. Už to bylo s odstupem několika týdnů, kdy jsem se musela nejdřív trochu zmátořit a naposilovat nohu v rehabilitačním ústavu v Berouně, aby mi do ní mohli zase vrtat. Přední zkřížený vaz mi totiž držel jen na deseti procentech. No a já procitla ve chvíli, kde se zrovna měnili pacienti na sál. Přede mnou jeden na vozíku, za mnou další…

Ty jo, co já tady dělám? Vždyť já tu vůbec nemusela bejt! Do prdele!

Padlo to na mě. Přesně tady, v tuhle chvíli. Začalo mi být strašně líto, že nemůžu trénovat, nemůžu jezdit, nemůžu… nic. Musím tu jen ležet a čekat, až mě jako další kus masa dovezou na pokoj po operaci. Začala jsem brečet, bylo mi to líto. Moc. :(

My sportovci makáme, abychom byli nejlepší, abychom byli první, a jsme proto zvyklí se poprat s nesnázemi.

Měla jsem za sebou nejlepší sezonu. Všechno směřovalo k Soči, kde jsme měli prodat, jaký jsme udělali pokrok. V ženské štafetě to byly vždycky Gabča s Verčou Vítkovou, které jely skvěle, a u nich jsme se střídaly my ostatní. Žádná sestava neklapala, než jsme se mnou jako finišmankou dojely v Ruhpoldingu třetí a později na mistrovství Evropy druhé. Nikdo to nečekal.

To bylo v lednu a únoru.

V květnu jsem potkala auto.

Dráty z ramene a plíšky z obličeje mi vyndávali až někdy před Vánoci, dva měsíce před olympiádou. Sranda je, že mě sice v puse znova šili, ale já si stejně nechala dát umělé řasy, abych byla na Štědrý den krásná i s oškubanými vlasy a napuchlým obličejem. Přece o sebe nepřestanu pečovat, přece nebudu vyřízená! Musela jsem se začít smát i při představě, jak jsem sebou asi pěkně mrskala na operačním lůžku, když se mnou pan doktor lomcoval při tahání drátů z klíční kosti. Protože jeden drát už mi tam stihl přirůst, tak ho ze mě páčil, až z toho byl zpocený, chudák. Tohle mi s úsměvem vyprávěl zase lékař, co mi vyndával šroubky a plíšky z obličeje, jako první v té samé narkóze. Úžasní chlapi.

Víte, my sportovci se furt honíme za nějakým cílem. Makáme, abychom byli nejlepší, abychom byli první, a jsme proto zvyklí se poprat s nesnázemi. Mě nikdy po nehodě nenapadlo, že bych neměla dál normálně fungovat. Brala jsem to celé, jako když vás bolí v krku. Pohoda. Chvíli se vyležíte a zase fungujete. Já vážně furt mlela, že to do toho Soči stihnu, zatímco mému okolí přišlo nereálné, že bych se vůbec měla vracet k závodění. Už v nemocnici se mě třeba kamarádka ptala, co budu dělat, jaká mám zadní vrátka.

Jaký zadní vrátka? Já chci medaili.

Jo, i já si zanadávala, že mě nějakej debil srazil a kde já mohla bejt. Nejčastěji, když mi něco zrovna nešlo, nedařilo se. A že takových chvil ze začátku taky nastala spousta. Vždycky jsem si ale vzpomněla na slova doktorů. Ti se prý v první chvíli báli, jestli vůbec přežiju.

Potom si říkali, jestli vůbec budu normálně fungovat, rameno jsem totiž prý měla rozbité dost hnusně.

Nakonec přemýšleli, že bych se i ke sportu mohla vrátit, ale že by to bylo hodně velké plus.

A já se tu dneska bavím o příští olympiádě.

Byla jsem někdy naštvaná. Strašně naštvaná na to, co se mi stalo. Pak zase vůbec. Zároveň jsem svým způsobem ráda, že mě taková zásadní zkušenost potkala, přestože byla dost razantní. Bez ní by se mi nerozsvítilo, nikam bych se neposunula, nezískala bych jiný náhled na život. Přežila jsem, tak tu mám na tomhle světe asi ještě něco udělat, ne? Něco velkého. Ha. :)

Vždyť já mám fakt štěstí, stačilo málo a mohla jsem umřít.

Jo, i takhle hluboký myšlenky mě napadají.

Biatlon pro mě představoval nejdůležitější činnost směrem k návratu do starých kolejí. Kvůli tomu, abych zase mohla stát na startu a jezdit s ostatními, jsem se dávala dohromady, podstupovala všechny ty rehabilitace s všemožnými cviky a připomínala staré pohyby těm částem těla, v nichž se předtím hrabali doktoři. Bylo to pro mě jako na soustředění. :) Ráno vstávat, rozcvička, snídaně, dopolední trénink (tady rehabilitace), oběd, spánek, odpolední trénink (často zase rehabilitace) a večeře. Někdy masáž, cvičení a tak dokola. Hodně mi takové nastavení pomohlo.

Nehoda mě poučila. Zpětně vidím, jak mě všechny ty špatné věci posunuly dál a hodně jsem se toho o sobě dozvěděla.

Vždyť já odmala směřovala jen k tomu, aby se ze mě stala sportovkyně. A když už se to podařilo, chtěla jsem i něco dokázat.

Jako dítě v Bruntále jsem byla pořádný péro, furt jsem něco dělala. Plavání, basketbal, gymnastiku, atletiku… Tu jsem měla ráda, hlavně skok do výšky, kdežto čtyřboje mě štvaly, furt někde běhat dokolečka, to na můj vkus už zbytečně moc bolelo a nebavilo mě to. V sedmé třídě k nám pak do třídy přišel pán z biatlonového klubu z Břidličné, ať si zkusíme zastřílet ze vzduchovky.

Hned mě to chytlo.

Už v deváté třídě jsem jela na soustředění se staršími dětmi z Jilemnice, kam mě později vzali na gympl. Šlo nás víc, biatlon nás pohltil, s juniorskou reprezentací jsem se následně dostala i dál do světa. S Verčou Vítkovou a Gabčou jsme vyhrávaly, brzy přišla možnost startovat i na dospělém šampionátu. Neustále bylo jak a kam se zlepšovat a mě to ohromně bavilo. Ne kvůli slávě, ne kvůli penězům, tehdy byl ještě biatlon vyloženě řadový sport. Mně se jen líbilo, že se někam posouvám. Nehoda mě vrátila na začátek, ale mně to nevadilo. Zase jsem do toho šlápla, zase krůček po krůčku. Rok po nehodě mi zůstává v mlze, jako bych měla na očích klapky pro dostihové koně. Neexistovalo nic než práce na tom, abych se co nejdřív dostala na svou dřívější úroveň.

Nevybavuju si bolest.

Nevybavuju si splíny.

Nevybavuju si smutek.

Byla přede mnou jen vidina sebe sama, jak zase závodím s těmi nejlepšími.

Upřímně, už ani nevím, kdy přesně jsem znova stoupla na lyže, přišlo mi to jako každý rok v sezoně. Možná jsem pro někoho divná, že tyhle důležité okamžiky nevnímám nijak intenzivněji. Prostě si to nevybavuju.

Klapky a jedu.

Zpětně vidím, jak mě nehoda ve spoustě věcech poučila. Jak mě všechny ty špatné věci posunuly dál a hodně jsem se toho o sobě dozvěděla. Zároveň jako bych se rok po nehodě zase začala ve spoustě ohledů vracet do dřívějších kolejí. Vystihnul mě náš šéftrenér Ondra Rybář: „Ty se pro něco nadchneš, funguješ, ale pak polevíš. Co jsem ti říkal tenkrát ve Vancouveru na olympiádě, když jsem se bavil s tebou a Gábinou u stolu? Dotáhni to nadšení až do konce, nepolevuj!“

No jo… Je mi osmadvacet a teprve mi dochází, co někdo jiný automaticky věděl už před pár lety. Holt každý jsme jiný. Stačí obyčejný přístup k řešení potíží.

Já bývala podělaná, vždycky jsem v první řadě nechtěla nic pokazit. Přitom když se bojíte, tím spíš se vám něco stane. Náš trenér Zdenda Vítek ze mě proto býval na větvi. Takhle, on je obecně ženský kolektiv ke zbláznění, obdivuju ho, jak s námi dokáže fungovat, ale v mém případě šlo o to, že mi pořád dokola trenéři radili spoustu věcí, na něž jsem až teď přišla sama. Znáte to. Dvacet lidí vám něco říká, a až když vám to samé poví ten jednadvacátý, jen trošku jinak, najednou se vám rozsvítí. A jo!

Přesně tohle jsem loni zažívala.

Třeba ve střelbě. Začala jsem rychleji střílet. Jestli dám pomalou střelbou za jednu trestnou, tak je lepší to tam beze strachu nakropit taky za jednu trestnou. Ušetřím čas. Jen proto, že nejsem už tak často podělaná strachy, že minu. Dřív jsem taky třeba často u střelby zadržovala dech a dávala si na čas. Manipulace a příprava před střelbou byla pomalejší. Jsou to prkotiny, ale pořád je co zlepšovat. Na trati už taky nemyslím na to, že se mi něco v minulém kole nepovedlo. Ne, vyjedu ze střelnice a znova se těším, až budu zase střílet, budu mít další příležitost to tam vyšvihnout čistě. V zimě mě to ohromně bavilo a v tomhle posunulo hlavně na konci sezony. Je mi jedno, co se dělo, těším se na každou další položku. Tak přistupuju i k životu. Příště to bude lepší. Máte motivaci a neznáte hranic.

To je to poučení, protože občas se začínám chovat stejně, jako před nehodou. Strach je nebezpečný rádce. Znáte to, nechcete něco pokazit a tím tuplem to zkazíte.

Asi bych se taky měla zmínit, že nehodou u mě potíže neskončily. Po čase se to se mnou podělalo kvůli alergii. Myslela jsem, že už jsem si všechno špatné vybrala, že už mě nic podobného nepotká, ale pletla jsem se.

Hůř se mi dýchalo, nemohla jsem pořádně zabrat.

Nic, nebudu to vnímat, to je tím, jak moje tělo dostalo po nehodě zabrat, říkala jsem si. Jela jsem si svoje potravinové doplňky a chtěla to přerazit. Přece mi zase něco nebude. Přece mi nějaké bolení v krku nepřekazí cestu za snem, nebudu to vnímat. Ono to nějak přejde, když si to nebudu připouštět.

Jenže pak jsem odpadla, můj organismus nápor a zátěž nevydržel. Ale aspoň v krku mě bolet přestalo. :)

Všechno zlé je přece pro něco dobré. Zjistila jsem, že to jde i v poněkud složitějších podmínkách.

Při trénincích a závodech v přípravě neustále v plné zátěži dýchám jarní pyly stromů, pelyňku, pampelišky a bůhvíčeho ještě a nárazově mě to dožene. Na měsíc mě to položí. Dozvěděla jsem se, že bych měla od března do října brát prášky. Fakt super. Když jsme v první sezoně po mém návratu jeli do Norska, kde nic nekvete a všude byl sníh, byla jsem v pohodě. Myslela jsem, že jsem se potíží zbavila. Pak jsme se přesunuli do Francie a Zvařičová stop! Trvalo mi, než jsem vychytala, jak se s tímhle sžít.

Možná na vás působím trochu jako robot, který si naprogramuje jednotlivé úkoly a ty pak splní, aniž by se ohlížel doleva doprava, ale tak to není. I já mám emoce a pocity, kdy jsem zničená. Nejhorší je pro mě třeba trénink po volnu. Když třeba vím, že máme v pondělí testy a předtím volný víkend, mám z toho bobky. Tak se musím donutit něco dělat, jinak bych se ani nerozběhla. :) Po volnu jsem totiž pěkně líňoučká, únava se rozleží a mně se nechce vůbec nic dělat. Jsem naštvaná sotva vlezu na kolečkové lyže. Když jsme na soustředění, tak první den je fakt kritický. Chce se mi volat příteli, ať pro mě přijede a odveze mě pryč, že na to tady nemám.

Jo, až tak. Ženská! :)

Pro mě je každopádně lepší jet furt v kuse, než si dávat volno. Po něm se vždycky musím hodně, hodně nutit. Zatím jsem se ale pokaždé donutila i za pomoci trenérů (znají to moc dobře!) a zpětně si pak gratuluju, že jsem trénink přežila. Po volných víkendech, po pauzách kvůli alergii i po návratu z nemocnice. Baví mě totiž zkoušet to zas a znova, přestože to někdy bolí jako hrom. Vím totiž, že to má smysl. Že mě čeká úspěch, že na to mám.

Zase tady je to slovo Ondry Rybáře: „Nepolevovat.“

Nepolevovat, Veroniko!

Tak nepolevuju.

Loni v létě jsem na měsíc nemohla pořádně nic dělat. Angina, kvůli alergii. Zrovna když jsme byly tři holky na hranici reprezentace a jedna musela skončit… Nejdřív jsem makala jako hrom, pak nedělala nic, protože jsem dostala antibiotika, potom následovaly podzimní testy a tréninky. V září se do toho jely závody v Letohradu. První den jsem skončila třetí z našich, druhý poslední.

Jakože úplně poslední. Ze všech.

Z nadšení, že to se mnou není tak špatné a i přes neustálé potíže, které mě brzdí, ze sebe dokážu něco vymačkat, jsem se propadla do beznaděje. Ta se ještě umocnila, když si trenéři zavolali nás tři.

Místo pro nadcházející sezonu si mohly vyjet jen dvě. Sedly jsme si na lávku u střelnice v Letohradě po závodech a já uslyšela rozsudek, že přednost dostaly ty dvě další. Byly na tom bodově líp, byly lepší. Šlo o naprosto férové rozhodnutí. Já sice jeden den zajela parádně, ale druhý úplně vyhořela. Co s takovou závodnicí, která to má nahoru dolů a neudrží výkonnost, navíc s ní jsou pořád nějaké starosti ohledně zdraví?

Skončila jsem.

Jasně, že jsem si na pokoji pobrečela. Furt mi šrotovalo v hlavě, že tohle je teda definitivně konec. Co já budu dělat? To půjdu někam na Slovensko a budu závodit tam, abych aspoň dojela sezonu, a pak uvidím, co dál? Přece úplně neskončím! Ne teď, v září. Ze dne na den, to by byla pecka.

Zdenda Vítek se za mnou ještě zastavil, jestli mám zajištěného něco v záloze.

Něco v záloze…

Co bych jako měla mít? Nepočítala jsem, že vypadnu z repre. Nepočítala jsem s tím, že najednou už nebudu dělat biatlon. To jsem si jako měla dopředu domluvit, že když se mi nepovede nominační závod, tak nastoupím do obchoďáku za kasu, říkala jsem si v duchu. Jeho otázka nebyla v ten moment vhodná, ale na druhou stranu, alespoň projevil zájem. Nebyla jsem mu lhostejná.

V psychologických testech, které nám v repre zařídili, vycházím jako člověk, který biatlon dělat chce a říká si o pomoc. Zakousla jsem se i v téhle situaci. Do té své hlavičky jsem si nasadila myšlenku, že mi to udělali naschvál, aby mi to pomohlo, protože vědí, že chci, že to tam je, ale že potřebuju vždycky nějaký impuls, abych ze sebe vydala maximum.

Je mi jedno, jestli to je pravda, ale já to tak vnímám. Tohle nastavení mi pomáhá. Chápete?

Důležitý pro mě byl i rozhovor s Ondrou Rybářem. Řekl, že jsou ochotni mi pomoct, že můžu zůstat v Jablonci, kde má reprezentace sídlo. Že i trošku počítal s tím, že budu chtít pokračovat, jak mě zná, a že můžu trénovat ve zdejším klubu.

Aspoň něco.

Štěstí.

I tak jsem ale přišla o reprezentační plat a musela jsem vrátit všechno vybavení. Nechali mi alespoň kolečkové lyže. Pažbu má každý svojí, ale lauf mi museli půjčit z klubu. Neměla jsem najednou ani žádné hodinky, jimiž se měří hodnoty při tréninku, stopovala jsem si ho tedy na mobilu nebo na hodinách na stadionu. Prostě peníze na sportík nebyly, mobil vydržel nabitý sotva tři hodiny, pak keksnul. Do toho si platit náboje… Zvařičová, co ty jako budeš dělat?

I tohle mě nakonec posunulo dál. Všechno zlé je přece pro něco dobré. Zjistila jsem, že to jde i v poněkud složitějších podmínkách.

Dřív jsem si ve spoustě věcí připadala úplně k ničemu a neschopná, ale jak jsem vyřizovala co dál a tohle a támhleto, došlo mi, že jsem zase v zápřahu. Tak, jak to mám ráda. Do toho jsem trénovala jako divá, protože jsem si nemohla dovolit další výpadek, a i Gabči mamka mi říkala, ať každý den aspoň hodinu a půl něco dělám, přestože jsem zpočátku byla otrávená bez chuti a neustále řešila věci, které jsem potřebovala k běžnému fungování.

Už nebrečím. Ne tolik. Dřív jsem byla ohromná cíťa, všechno mě rozebralo.

Vždyť já ani neměla kde bydlet, protože do té doby jsem dlouho žila na ubytovně pro biatlonové reprezentanty. Najednou jsme se vrátili z Letohradu a já si uvědomila, že tady už zůstat nemůžu. A kam teda půjdu, hmm? Aspoň, že už jsem byla dopředu sbalená, protože barák začali rekonstruovat.
Měla jsem mít dva měsíce na vyřešení, kde budu bydlet během rekonstrukce. Ale já musela vyřešit bydlení na delší dobu.

Přesunuli jsme se s přítelem k jeho prababičce, která má v Jablonci barák. Tam se ale děly věci… Jeho rodina je skvělá, milující, ale zároveň trochu složitá. Neměla jsem úplně klid na to, abych se věnovala vlastním potřebám. Jednoho dne mi došlo, že takhle to nejde dál a druhý den už jsem byla odstěhovaná. Nejdřív v garsonce u známého a od Vánoc v podnájmu, který mi pomohla sehnat jedna dobrá duše.

Pořád něco. Prokletá holka bez budoucnosti. Budižkničemu, jehož sem a tam pohazují životní peripetie. Do toho jsem pořád musela makat, nechtěla jsem to vzdát.

Všechna dřívější soustředění za mě platila reprezentace. Na nich byl obstaraný kompletní servis, jen jste přijeli s báglem a jídlo, tréninky, materiál, realizační tým jste měli zajištěné.

Teď?

Musela jsem si sehnat peníze na soustředění s klubem. Domluvit sponzory. Peníze mi půjčoval přítel a taky jsem získala finance díky skvělým lidem z Nadace Preciosa a i přes sportovní crowdfunding. Bylo třeba si zařídit hotel i střelnici na závěrečné soustředění, všechno jsem si vytelefonovala a po mailech domluvila sama. Po téhle zkušenosti si tak ještě víc vážím toho, jak se o nás v repre starají… Přítel mi dělal i trenéra, ačkoliv sám nesportuje a tohle nikdy nedělal. Jel se mnou, pomáhal mi s přípravou jídla, na střelnici mě cepoval i v tom, kolik si mám cvakat.

Byl skvělej!

Když na to teď vzpomínám, na to, jak se do toho položil, jak nám pomáhali cizinci… Ono to mělo něco do sebe. Navíc v repre když viděli, že jsem se nepodělala a peru se, nabídli mi, že mě v lednu vezmou s sebou na evropský pohár.

V únoru mě dohnalo vypětí posledních měsíců, odpadla jsem.

V březnu už jsem zase byla nahoře, načež jsem se dozvěděla, že si mám přijet nafasovat reprezentační věci. Vzali mě zpátky. Podařilo se, po čem jsem toužila. Jeden zásadní cíl splněn.

Byla jsem na sebe pyšná a taky na moje přátelé, lidi a fanoušky.

Teď už jen ta olympiáda.

Když máte motivaci, dokážete neskutečné věci. To jsem si sama sobě potvrdila. Všechny problémy, které mě v posledních letech potkaly, mě posunuly jako člověka. Beru to tak, že jsem měla velké štěstí. Taky už nebrečím. Ne tolik. Dřív jsem byla ohromná cíťa, všechno mě rozebralo. Když se ale ohlédnu a uvědomím si, co jsem zvládla, z čeho všeho jsem se vyhrabala, spousta věcí mi najednou přijde jako nepodstatná drobnost. Proč se z nich hroutit?

Když mě po tom všem loni vyřadili z repre, mohl to být definitivní konec. Mohla jsem se na všechno vykašlat, protože signálů, abych to nehrotila, bylo najednou už nějak moc.

Jenže mně se nechtělo.

Ten Rybis to věděl. Nepolevuju. Furt si za tím stojím!

Pořád dělám chyby, jako každý. Ale… Učím se. Pracuju na sobě. A děkuju manželům Maruškovým (oni vědí) za spoustu pozitivních myšlenek, jimiž se teď řídím.

Někdo se mi třeba za zády vysmívá a říká, že jsem tydýt. A proč? Protože mám cíle? Protože mám sny? Mám spoustu cílů a snů napsaných ve svém zápisníku. Proč je mám napsané? Abych je neměla jen v hlavě a neustále si je mohla číst. Proč je špatné si je říct nahlas? Protože na to nejsme zvyklí.

Nemůžu za to, že jiní si nevěří a mají neurčité nebo žádné cíle. To je jejich problém a jejich úvaha. Ale co se za tím vším skrývá? Nedůvěra v sama sebe.

Můj sen a cíl je vyhrát olympiádu v Koreji ve štafetě. Co je na tom špatného?

Nevyhraju? Nebudu zklamaná. Za tímhle snem mám dalších iks a k tomu motivaci posouvat se dál. Čeká mě skvělý rodinný život. Úžasné děti. Super byznys. Budu šťastná, zdravá a bohatá (klidně jen na lásku). Lidi jsou ze sebe zklamaní tehdy, když si nevěřili a neobětovali svému snu, co bylo třeba. Když pro něj ale děláte dost, nemůžete být zklamaní.

Občas si takhle povídám sama se sebou v zrcadle.

Ne, počkejte, nesmějte se, ona to není moc prdel. :) Schválně si to vyzkoušejte a pochvalte se. Vsadím se, že většina z vás se začne smát nebo se bude stydět. A proč? Vždyť vás nikdo nevidí a neslyší.

Já už se třeba i normálně zaseknu, když si chci nadávat za zpackanou střelbu.

Motivuju se, že jsem někdo. Jsem Veronika Zvařičová, jediná svého druhu. :) Jinak bych netrefila ani stodolu. „Umíš střílet, Veruno!“ Opakuju si častěji a častěji.

Je v dnešním zlém světě – tak ho totiž vnímám – optimismus a pozitivní nálada i pochválení sebe samotného špatné? NENÍ! Ale že vás ostatní odsoudí, pomlouvají a třeba se vám i vysmívají? A proč? Protože sami si nevěří a neznají pochvalu. Zase jsme u toho. Je to jejich problém.

Věřte si a taky se motivujte.

Jo… A abych nezapomněla, vím, že mám víc štěstí než rozumu. Že jsem tu ani nemusela být a kdybych biatlon hned po nehodě vzdala, nikdo by se nemohl divit.

Ale proč bych končila, když mě ještě čekají úspěchy?

Nepolevovat! 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází