Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Kde já mohl být…
Dodnes jsou chvíle, kdy se mi tahle otázka dere do hlavy, i když vím, že je úplně zbytečná a že na ni nikdy nemůžu najít odpověď.
Ale stejně.
Stejně se mi občas zase vybaví, jak si dávám špatný první dotyk v zápase s Ukrajinou v srpnu 2012. Hlavou si balon v souboji před naším velkým vápnem odrazím dál, než potřebuju, proto se snažím před Rakického, stopera Šachtaru Doněck, rychle dostat aspoň silou. Jak natahuju nohu, on mi do ní vletí a vykloubí mi koleno.
Kolikrát jsem si od té doby vyčítal tuhle chybu. Kde já mohl být, jen si tenkrát ten míč dát do lepšího prostoru?
Ne, z toho by se člověk zbláznil, kdyby měl takhle uvažovat. Stejně nic nevyřeší.
To bych si musel říkat třeba i kde jsem mohl být, kdybych se tenkrát jako malý kluk nebál zkusit to PSG. I v tomhle momentu se přece moje kariéra mohla ubírat úplně odlišným směrem, než se nakonec odvíjela.
Ano, čtete dobře. Paris Saint-Germain.
Jako děti jsme s RMSK Cidlina jezdívali i na světové turnaje a na jednom v Itálii, když mi bylo třináct, si mě právě z PSG všimnuli. Porazili jsme je ve finále, mě vyhlásili nejlepším hráčem turnaje. Dodneška si vybavím toho chlapa, který sledoval všechny zápasy. Toho, jehož najednou vidím, jak stojí s mým tátou a naším překladatelem a táta se na mě obrací: „Pojď sem.“
Brali by mě hned. Jednou měsíčně by zaplatili letenky domů. Táta už řešil, že to zavoláme domů mamce.
Jenže mně začaly po tváři téct slzy, že nikam nechci. A když tohle mamka slyšela, prohlásila, že mě přece nebudou nutit, pokud sám nemám zájem. To táta viděl v téhle nabídce velkou příležitost a přemýšlel, jak to celé udělat. Ale sám si zároveň zrovna tak asi nedokázal představit, co by mě v Paříži čekalo. Vždyť my byli rodina z vesnice a tehdy v roce 2002 jsme o takhle vzdáleném světě neměli vůbec žádné informace. Třeba by se o mě někdo postaral, třeba bych to zvládnul. Sám si ale spíš myslím, že bych tenkrát nepřežil ani v Praze, natož takhle daleko v takovém blázinci. I proto jsem ostatně krátce nato odmítl i Spartu.
Je to tak. Spartu.
Anebo bych to všechno zvládnul? Obstál bych v Paříži a v obří konkurenci světového klubu? Byl bych díky tomu dneska někde úplně jinde? Nebo bych se zahrabal a nikdy ani nehrál na takové úrovni, co se mi nakonec podařilo?
To už se nikdo nedozví.
Jisté je to, že PSG to se mnou ještě další dva roky nevzdávali a ozývali se, jestli jsem nezměnil názor. A mně to bylo úplně jedno. Já nevěděl, proč bych vůbec měl někam přestupovat a už vůbec ne takhle daleko. Chtěl jsem být jednou fotbalistou a neřešil jsem, kde to bude. Myslel jsem si, že budu hrát doma, kde mi bylo dobře. Tam, kde jsem měl kamarády, naši velkou rodinu, zázemí. Mamku, ke které jsem se mohl vždycky dojít vybrečet.
Dneska nelituju, že jsem do PSG nešel. Nelituju už ani toho souboje proti Ukrajině. A nelituju ani dalších situací, které mě mohly dostat někam úplně jinam a za jiné konstelace. Naučil jsem se přemýšlet tak, abych si nic nevyčítal. Jsem šťastný s tím, jaký mám život a co jsem ve fotbale zažil.
Ale stejně se ta otázka občas objeví…
Prý jsem byl odmalička odstřelenej od ostatních. Talent. Hrával jsem se staršími a stejně bylo jen málo turnajů, kde jsem neskončil jako nejlepší hráč nebo jsem aspoň nedal nejvíc branek. To spíš pokud jsem nejlepší nebyl, bral jsem, že je něco špatně.
Když jsem ale jako dítě doma machroval, že jsem nastřílel sedm gólů v zápase, táta mě usadil, že jsem jich mohl dát deset. Přesně takhle jsem vychovaný: Abych od sebe očekával to nejlepší.
Abych byl nejlepší. Vždycky a všude.
Kolikrát jsem ještě i na začátku dospělé kariéry přišel domů, a i když jsme vyhráli, já byl ze svého výkonu špatný. Hledal jsem v sobě chyby. Potřeboval jsem být za všech okolností tím nejdůležitějším článkem týmu. Dodnes to ve mně je. I když už mám svůj věk a moje tělo už mě nepustí do všech pohybů, jaké bych na hřišti chtěl předvádět, stejně těžce nesu, jakmile nejsem postavou, na níž mančaft stojí. Myslím, že do určité míry to je dobře, i v kolektivním sportu potřebujete individuality, které mají chuť se prosadit. A já neměl problém se spoluhráči. Věřím, že jsem byl oblíbený, protože tím, jak jsem byl ambiciózní, jsem ostatním pomáhal vyhrávat zápasy. Kluci věděli, že jim pomůžu. Jestliže jsme prohráli, bylo mi jedno, jestli jsem dal gól. Nehrál jsem na sebe a nedával jsem ani najevo, že jsem naštvaný, když nejsem na hřišti nejvíc vidět. To jen uvnitř mě to štvalo.
S Cidlinou, což byl tým poskládaný z dětí z okolních vesnic, od nás z Převýšova, z Bydžova, Chlumce a dalších, jsme hráli žákovské ligy proti těm největším klubům u nás a patřili jsme dokonce ke špičce. Až v dorostu jsem tak musel přestoupit jinam, aby mi něco neutíkalo. Když jsem si tedy nevybral PSG ani Spartu, zamířil jsem do Hradce. Abych nemusel z domova.
Tehdy jsem poprvé narazil.
A taky jsem poprvé někde vypadnul ze sestavy. Nejdřív kvůli té Spartě, do níž mě původně tlačil manažer a já to dostával sežrat. Co si myslí ten sparťan. Ať si jde do Sparty. Potom hlavně kvůli své výšce. Já totiž nevyrostl, kvůli čemuž jsem to schytával. Nevěřili mi. Byl jsem vyloženě malinkej, přičemž v té době chtěl každý hlavně vysoké hráče. Teprve přicházela doba Messiho, Xaviho a Iniesty a já si musel svoji cestičku proklestit sám.
Věděl jsem, že jeden na jednoho mi moje chybějící centimetry nevadí. Dovolil jsem si na kohokoliv, věřil jsem si. Ale ubíjelo mě slyšet, když se o mně trenéři bavili jako o tom malinkým, fyzicky nevyzrálým a nepředpokládali, že jednou můžu hrát dospělý fotbal.
Bylo to o vůli. O tom vytrvat. A ukázat na hřišti, že se ve mně pletou.
Jinou šanci jsem ani neměl, vsadil jsem všechno na jednu kartu. Na to, že ze mě bude fotbalista. Vstával jsem tenkrát v 5.20 a spěchal na vlak v 5.50 do Hradce do školy. Tréninky začínaly v půl páté večer, kdy jsem jen tak tak stíhal poslední vlak domů. Někdy jsem se ani nesprchoval a běžel na nádraží, protože jsem se styděl trenérům říct, ať mě pustí o deset minut dřív. A to jsem ještě dojel jen do Chlumce, kam pro mě museli ještě pět kilometrů naši přijet autem. Doma jsem se navečeřel a šel spát. A ráno nanovo. Úkoly do školy jsem dělal ve vlaku.
Já ani rodiče jsme přesto nepochybovali, že to vzhledem k mému talentu má smysl. A to přesto, že začátky v Hradci opravdu byly po všech stránkách složité.
Definitivní zlom přišel ve starším dorostu, kdy jsem jako čerstvě sedmnáctiletý hrával jen za B tým. I na ten se ale jednou přijel podívat trenér reprezentační osmnáctky pan Fitzel a po zápase mi hned oznámil, že jsem nominovaný do nároďáku. Z toho bylo na klubu docela haló. Jak si dovolujou, že z áčka nikdo v repre není a jede Pilař z béčka?
Netuším, co k tomu pana Fitzela vedlo, ale asi o mně věděl delší dobu a měl koule mě vzít, přestože musel tušit, jaké otázky tím vyvolá.
Po návratu z repre srazu mě v Hradci automaticky posunuli do áčka, kde mě nejdřív neviděli moc rádi, ale hned první zápas jsme hráli proti Spartě a já při výhře 2:1 dával oba góly. Tehdy se všechno nastartovalo. Po konci sezony mi najednou řekli, že začínám přípravu s druholigovým A mužstvem. Tam jsem se během dalších sezon adaptoval na dospělý fotbal, po postupu do první ligy jsme pod panem Kotalem zažili úspěšný rok a mě si vybrala mistrovská Plzeň. A s ní jsem hned na podzim najednou hrál Ligu mistrů.
Připadalo mi, že z toho B dorostu do zápasu proti Barceloně to celé proletělo strašně rychle.
Tehdy jsem si vůbec neříkal, že bych měl být někde jinde. Byl jsem okouzlený tím, kde jsem se to ocitnul. A nepochyboval jsem, že přesně tam i být mám.
Táta je úkaz. Celý život dělá výpravčího a vedle toho hrál za Převýšov fotbal až do třiašedesáti let, celkem patnáct set zápasů. Vůdčí typ, defenzivní záložník nebo stoper. Nikdy nebyl zraněný, na rozdíl ode mě.
Jak byl vždycky přísný na spoluhráče, tak jsem to s ním měl i já. A je třeba říct, že mi to pomáhalo. Když na mém zápase táta byl a křičel na mě, o to víc jsem mu chtěl ukázat, že do toho dokážu jít ještě víc.
Jakmile jsem ho za zadkem neměl, dokázal jsem trochu zvolnit, přiznávám.
Dodnes ho slyším, jak řve, ať přidám… Na každého taková přísnost zabírá jinak, třeba staršího bráchu tohle spíš sráželo, a to byl výborný fotbalista. Já si jen občas postěžoval u mamky, ale dneska vím, že ze mě táta jen chtěl dostat to nejlepší, což se mu podle mého i podařilo.
Stejně jako mamka mi šel příkladem svojí pracovitostí. V rodině tak odmala vidím vzor v tom, že člověk musí makat, aby něco měl. Naši se sakra nadřeli.
Protože jsme chovali všemožné zvířectvo, slepice, králíky, husy a bejky a měli obrovskou zahradu, museli jsme i my s bráchou často pomáhat. Obraceli jsme seno, vyorávali brambory. A do toho tedy taky mamce ničili kytky, když jsme babičku s dědou postavili do improvizovaných branek a hráli s nimi dva na dva. To jsme pak vždycky dostali od mamky výprask, když jsme zase v chodbičce něco polámali.
Když na to tak vzpomínám, vždycky mě zamrzí, že babička s dědou, kteří takhle byli u mých úplných začátků s fotbalem, odešli tak brzy. Nikdy mě neviděli hrát opravdový zápas.
Rozvíjet se mi pomáhal právě brácha. To spolu jsme potom na dvorku celé dětství sváděli nesčetně bitev s balonem. Jeden na jednoho, jen já proti němu, pokud se zrovna nepřipojili bratranci. Těch hodin, které jsme tam strávili… To nedokáže nahradit žádný trénink. S bráchou máme přes všechnu dětskou rivalitu dodnes krásný vztah, ten nejlepší, jaký dva sourozenci můžou mít.
A taky jsme z naší rodiny oba dobře vychovaní, vážíme si věcí i peněz.
Že jsem si začal vydělávat vcelku brzy i fotbalem, vyplynulo přirozeně. Ovšem jak jsem k tomuhle aspektu kariéry původně přistupoval, dokazuje historka z mých začátků ve druhé lize: Měl jsem smlouvu na 3 600 korun měsíčně a když jsme vyhráli první zápas, Michal Šmarda, náš kapitán, mi říká: „Tak co, mladej, vydělali jsme dneska prachy, co?“
A já nechápal. „Za co?“ koukal jsem na něj tázavě.
„No na prémiích, ne?“
Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje.
Od příchodu do Plzně potom samozřejmě můj plat rostl, do toho postupy do Ligy mistrů. Tehdy jsem si uvědomil, že už vydělávám fakt pěkně. Můj vztah k penězům se ale nezměnil od časů, kdy jsem od našich dostával kapesné a jen když jsem si něco za týden našetřil, mohl jsem o víkendu vyrazit někam ven.
Kdybyste se zeptali manželky, řekla by vám, jak jsem spořivý a vždycky hodně přemýšlím, jestli to nebo ono koupit. I když mám rád třeba hezké oblečení, nerozhazuju. Jak bych v kariéře býval pár věcí dneska asi řešil jinak, s penězi jsem nikdy žádnou botu neudělal.
Seděl jsem, se sklopenou hlavou koukal do země a jen jsem opakoval: „Já se omluvám, ale já chci hrát Bundesligu.“
Sotva jsme se domluvili s Wolfsburgem, zavolali si mě v Plzni na vedení. Samotného třiadvacetiletého kluka bez manažera. Přede mnou šéf Šádek, trenér Vrba a tehdejší majitel Paclík. Hudrovali na mě, co jsem si to dovolil.
Dneska je chápu. A chápal jsem je vlastně i tenkrát. Byl jsem vděčný za to, co mi dali, ale já prostě viděl možnost posunout se dál. Další cíle, které se přede mnou otevřely. Formální náležitosti mi nedocházely a ani jsem se o ně nezajímal, spoléhal jsem na manažera Jirku Stejskala, s nímž jsem spolupracoval od mládí.
V Plzni jsem byl z Hradce na hostování a hned první příprava se mi povedla. Martin Fillo, který hrál na mé pozici, ze mě sice nebyl nadšený, ale mně to sedlo a už od kvalifikace o Ligu mistrů jsem hrál prakticky pořád a dařilo se mi. Najednou moje kariéra vystřelila strmě nahoru. Podle manažera pak na mě Plzeň neuplatnila včas opci, abych do ní následně přestoupil.
Jak to opravdu bylo, jsem se nezajímal. Mě zajímalo jen to, že za mnou až domů do Převýšova po úspěšné baráži o Euro přijeli z Wolfsburgu. Zazvonil zvonek a před dveřmi stál sportovní manažer s připravenými podmínkami smlouvy.
Jirka mi tvrdil, že je papírově všechno v pořádku, protože mám půl roku před vypršením smlouvy, a já tak s vidinou možnosti hrát za špičkový klub Bundesligy neváhal. Sedělo to k mým ambicím. Věřil jsem, že na to mám.
Ne, já věděl, že na to mám.
Prostě jsem to podepsal. Nespekuloval jsem, co to může znamenat nebo jestli nebude moudřejší počkat ještě nějaký čas i na další možnosti. Naskytla se mi šance na Bundesligu a já po ní skočil.
V Plzni potom začalo peklo. Celý ten případ byl právně dost zamotaný, týkalo se to i Hradce, jemuž jsem pořád patřil. Výsledkem bylo, že hrozilo, že půl roku před Eurem najednou nebudu moct hrát, protože v Plzni mě po schůzce na vedení hned vyřadili z kádru.
O tom víkendu jsme měli zápas v Příbrami, kam jsem ani neodjel. Dostal jsem sporttester a musel jsem sám běhat. Okamžitě se tak začalo řešit, že bych ten zbývající půlrok odešel hostovat do italské Ceseny, co tehdy hrála nejvyšší soutěž. Abych byl i kvůli reprezentaci v pořádném vytížení. Všechno se rychle domluvilo, jenže kluci v Příbrami prohráli, a já se tak na další zápas proti Bohemce vrátil do sestavy.
Vyhráli jsme 4:1, já dával gól a u dalšího asistoval.
Přestože se psalo, že už jsem byl hlavou jinde, já si nepřipouštěl, co se kolem mě dělo. Wolfsburg souhlasil, že do léta zůstanu v Plzni, a já za ni rád dohrál sezonu. Sezonu, která vyvrcholila Eurem, kde jsme došli do čtvrtfinále proti Portugalsku s Ronaldem.
Tenkrát mi samotnému teprve došlo, že jsme s Wolfsburgem vážně měli počkat. Hlavně proto, že se mi turnaj povedl a Plzni se na mě scházely i jiné zajímavé nabídky. Třeba Twente Enschede, top klub z Holandska, o mě hodně stál.
Hlavně se pak ale objevil španělský Villarreal.
Tou dobou jsem si nepřipouštěl, co to mohlo znamenat. S kýmkoliv se ale dneska bavím, třeba ze svých bývalých trenérů, ten mi říká, že Španělsko by mi bývalo sedělo daleko víc než Německo. Tím, jaký jsem byl typ hráče, bych se tam prý vyloženě hodil. Pravda, Villarreal by pro mě byl úplně snový. I když samozřejmě není jisté, že bych se tam vůbec dostal do sestavy.
I to Holandsko a místní útočná liga by mi podle všeho seděly parádně.
Jenže to vím až dneska. Tehdy jsem prostě šel do Wolfsburgu s vírou, že se prosadím a budu hrát Bundesligu za špičkový tým.
Nelituju, že jsem tam šel. Ale… Však už víte.
Kde jsem mohl být, kdybych počkal.
I přes potíže s koleny, které odstartoval ten souboj proti Ukrajině, jsem měl štěstí, že mě všude vždycky brali jako rozdílového hráče. Každému klubu, kde jsem hrál, mám potřebu za to takhle poděkovat. Mohl jsem si, a dodnes můžu, žít svůj sen. Můžu hrát fotbal a díky tomu, že jsem v jednotlivých týmech vždy měl důležitou pozici, jsem podle toho byl i placený, měl jsem krásné peníze. Od první chvíle v Plzni jsem nikdy neřešil, že bych neměl kam sáhnout, kdykoliv jsem potřeboval. A já toho zároveň nepotřeboval moc.
V českém fotbale se občas stane, že se zpozdí nějaká ta výplata, díky své spořivosti jsem se ale ani tehdy nedostal do potíží. Takové situace jsem spíš bral tak, že bude vlastně super, když mi pak dorazí najednou třeba peníze za tři měsíce dohromady.
Zdaleka to ale takhle neměl každý, s kým jsem se potkal v jednotlivých týmech. Zažil jsem tolik kluků, kterým jsem měl chuť říct, ať nejsou hloupí… Ale oni by to stejně nechápali. Dojde jim třeba až za spoustu let, že si měli odkládat peníze a šetřit, ne žít od výplaty k výplatě, chodit v Louis Vuitton a koupit si auto dřív než byt.
Občas takhle do ostatních aspoň rejpu. Zeptám se: „A kde bydlíš? Seš v nájmu, jo? A auto sis koupil, jo? Fajn…“ Podle toho hned poznám, jak ten kluk přemýšlí, a už se s ním o penězích nebavím. Už jen proto, že se snažím pro hlubší rozhovory vyhledávat lidi, kteří jsou v nějakém oboru chytřejší než já a tohle prostě za chytré nepovažuju. Pro mě je nepochopitelné, že bych nejdřív neinvestoval do bydlení a klidně pár let jezdil starou škodovkou, než bych měl na to, že si můžu udělat radost nějakým pěkným autem. Takhle to mám dané z domova: Co máš uložené v cihlách, to už ti nikdo nevezme.
Za první peníze z Plzně a Německa jsem si taky hned pořídil dva byty v Hradci, jeden pro sebe a druhý jako investici. Za hotové, aby se mi dobře spalo. Nechtěl jsem být zadlužený, což je další pravidlo, které si nesu odmala. Vždyť já když jdu dneska někam jen s mobilem a neberou tam karty, dvě stovky, co si půjčím, musím hned druhý den vrátit. Jinak by mě to ničilo.
Klukovský sen jsem si splnil až po delším čase, kdy mě i manželka popostrčila, ať si koupím svoje vysněné auto, BMW GT5, které se mi vždycky líbilo. Ale ono jako by ke mně ani nešlo, pořád s ním něco bylo, tak jsem ho zase prodal a vůbec mi nechybí.
O peníze se mi dlouho starala mamka, která dělá na finančáku, takže má přehled. Jak jsem taky někde slyšel finanční poradenství, byl to pro mě důvod zpozornět a nedůvěřovat. Nejhorší bylo, když mi pak třeba pojistku nabízel kamarád. Člověk chce vyhovět a akorát se spálí. Naštěstí se mi nikdy nestalo nic tak hrozného, než že jsem platil o nějakou tu tisícovku víc, než bych musel. A taky už vím, že způsob, jak přijít o kamaráda, je někomu něco s dobrou vůlí půjčit nebo zařídit.
Přes blízkou rodinu jsem časem poznal Jardu Pultara, který lidem spravuje finance. Nabídl mi svoje služby a mě zaujalo, jak mluvil. Ale stejně jsme si ho nejdřív regulérně prověřili, jestli všechno, co říká, sedí.
Sedělo.
Svoje peníze, které jsem už potřeboval někam dál smysluplně investovat, jsem mu svěřil a všechno od té doby už řadu let řešíme spolu. Věřím mu. Přitom se dovedeme i v dobrém pohádat, třeba ohledně hypoték. Já si nikdy žádnou vzít nechtěl, ale Jarda mi dokázal vysvětlit, proč je dobré ji využít, jestliže má zrovna dobrý úrok a já se tak nemusím vydávat ze svých úspor.
Když se podívám na současné úroky, dávám mu zase znovu za pravdu.
Dokázal mi ale vždycky vysvětlit i další věci. A že to se mnou nemá snadné, protože já jsem jenom blbej fotbalista a potřebuju všechno slyšet pětkrát, než to pochopím. Když třeba u něho sedíme s manželkou, stává se, že ta do mě kope, ať už se na nic neptám, ale já to stejně chci slyšet znovu.
Jarda se mnou má trpělivost. A já tak dneska mám hypotéku za 1,94 % s fixací na deset let a investice i jinde než v cihlách. Díky spolupráci s ním jsem v klidu a vím, že jsem finančně zajištěný na pohodový život po fotbalové kariéře.
„Pilka, jestli máš něco jinýho, tak sem nechoď.“
I když mi tohle pověděl Petr Jiráček, který odešel do Wolfsburgu půl roku přede mnou, říkal jsem si, že to bude v klidu. Věděl jsem, že tehdejší trenér Felix Magath má pověst blázna, který hráče drtí nesmyslně náročnými tréninky, ale já si věřil, že to zvládnu. Vždyť já jsem zvyklý na tvrdou práci, ne? Z domova vím, co to znamená makat. Tohle mě přece může jedině posunout.
Někdo vám řekne, že to bylo pod Magathem hrozný. Ale co je to hrozný? Já přece taky zažil hrozný přípravy i v Česku.
No… Nezažil. Ne takové jako to, co nás potkalo ve Wolfsburgu. Ani zdaleka. Člověk si nedokáže představit, jak to ve skutečnosti vypadalo, pokud to na vlastní kůži nezažil.
Přišel jsem na první trénink do nádherného tréninkového centra, kluci už tam hráli bago. Sotva ale vstoupil Magath, všechno ztichlo. Měl u všech neskutečný respekt. Nikdo si nedovolil doslova ani ceknout. Připadalo mi to jako na vojně.
Cvičení jsme začali hrou čtrnáct na čtrnáct. Dohrávali jsme sedm na sedm. Ostatní už mezitím běhali pověstný Magathův kopeček. Umělý kopec, co nechal v tréninkovém centru vybudovat.
Někdo si po minutě hry převzal balon dozadu, on písknul a poslal ho na kopeček se slovy: „Příště si budeš přebírat balon dopředu.“
Já zůstal napoprvé hrát až do konce. Jednou, když se tahle hra opakovala, jsem ale dal při souboji loktem Orozcovi, malému leváčkovi z Venezuely. Tekla mu krev, zlomil jsem mu docela nehezky nos. Hned jsem se mu šel omluvit, ale Magath ho okamžitě nasměroval na kopec.
„A Pilař taky. Ty se mu nebudeš omlouvat, to je fotbal.“
Tak jsme tam se zakrváceným Venezuelanem spolu lítali nahoru dolů, dokud neskončil trénink.
Vybavuju si další cvičení. Třeba běh s dvěma medicinbaly do kopce. Já už po několika sériích ani neviděl, nekecám. Balony mi klouzaly z třesoucích se rukou a Magath nahoře jen suše poznamenal: „Langsam.“ Jakože to je pomalé.
To ani nebylo náročné, co se pod ním dělo. To bylo drastické. Měli jsme třífázové tréninky, kluci odpadali, blili jsme. Chvílemi jsem se bez přehánění bál o život, protože se mi motala hlava a vyčerpáním jsem padal na zem a zvracel. Já, kluk z vesnice, co celé dětství lítal venku a přišel si odolný jako nikdo. Na Wolfsburg to bylo málo.
Mezi tréninky jsme měli dvě hodiny pauzu a já během ní stihl tvrdý spánek, jak jsem byl vyřízený. Večer jsem ani neměl chuť volat domů, i to mě unavovalo. Ve třiadvaceti, v nejlepším věku, kdy je člověk při síle, jsem byl úplně vyšťavený. Moje tělo to nedávalo.
Jsou hráči, kteří o Magathovi říkají, že to je nejlepší trenér jejich života, za mě to ale prostě bylo zbytečně moc. Nechci Magatha soudit, jen jsem dodnes nepochopil, co z toho chtěl vymáčknout. Kam tímhle vším mířil.
On nás vyloženě terorizoval. Kromě tréninků jako takových třeba v autobuse nikdo nemohl mít mobil. Směli jsme se jen dívat z okna, abychom byli v myšlenkách na zápase. Na obědě jsme zase museli čekat, až se všichni usadí. On pak zavelel, tehdy jsme si mohli vybrat jídlo. Po něm jsme museli zůstat na svých místech, dokud všichni nedojedí. Což znamenalo, že místo dvaceti minut, kdy by se člověk najedl a šel regenerovat, seděl třeba hodinu a půl u stolu jako ve školce. To mě vyloženě rozčilovalo.
Hodně hráčů bylo během přípravy zraněných, a aniž bych jim chtěl sahat do svědomí, myslím, že zranění i chtěli být. A to přesto, že kdo netrénoval, musel být na stadionu dvě hodiny před ostatními a odcházet dvě hodiny po nich. To znamenalo třeba od sedmi ráno do šesti večer. Bylo to jako za trest.
Mateusz Klich jednou ráno Magathovi povídá, že má puchejř a nemůže běhat. To bylo taky něco na něj… „Dobře, tak jdeš jezdit na kole,“ zadal mu.
Měli jsme ten den dva tréninky a když jsme přicházeli na druhý, Mateusz se vracel úplně vyřízený po 250 kilometrů dlouhé vyjížďce, kterou musel zvládnout v určitém čase. A Magath na něj: „Příště už mi neřekneš, že máš puchejř.“
Přes to všechno, jaké nálože jsme dostávali, jsem cítil, že to z mojí strany herně není vůbec špatné. Hrál jsem všechny přípravné zápasy a dával jsem i góly. Na soustředění v Číně jsem se trefil i proti Bayernu. Na svojí pozici jsem měl Ivana Perišiče, fantastického hráče, ale vypadalo to, že šanci v sezoně dostanu nejdřív já. Všechno jako by do sebe zapadalo.
Až do chvíle, kdy jsme před startem ligy odjeli na reprezentaci na ten přátelák s Ukrajinou.
Když nad tím tak přemýšlím, vůbec netuším, proč se něco takového a zrovna v takový čas hrálo.
Po té srážce před naším vápnem jsem se už nezvednul, Rakického náraz mi přetrhnul křížový vaz. Hned jsem cítil, že je koleno povolené a že to je špatné.
Něco podobného mě potkalo už v devatenácti, ještě v Hradci ve druhé lize. Ale to jsem byl za půl roku od operace zpátky a celé další roky necítil žádné potíže.
Až do téhle jedné rány.
Tehdy se aspoň Magath poprvé zachoval lidsky. Poplácal mě a popřál mi, ať se brzy uzdravím, což v jeho podání bylo opravdu něco neobvyklého. I Wolfsburg jako klub se o mě postaral skvěle. Odvezli mě do Augsburgu k doktoru Boenischovi, kapacitě na kolena, který se o mě stará dodnes. Jenže i když mě operoval přímo on, odstartovaly všechny patálie, které poznamenaly celý zbytek mojí kariéry.
I proto se mi pořád v mysli objevuje otázka, jak by asi vypadala, nebýt toho jednoho zákroku.
Ve Wolfsburgu plném top hráčů jsem mohl hrát jen ve špičkové formě. Ne po více než roce, co jsem se léčil s kolenem. Proto jsem se objevil na hostování ve Freiburgu, abych se rozehrál. Tam jsem si konečně svůj první start v Bundeslize odškrtnul. Ale moc velkou díru do světa jsem neudělal ani tam.
I proto, že jsem se zase nerozhodl správně.
Ve Freiburgu se mi líbilo rodinné prostředí klubu i město, hráli jsme Evropskou ligu, ale zároveň jsme se v lize motali na sestupových pozicích. Nabízeli mi prodloužení, chtěli, abych zůstal. Jenže já se tou dobou pořád ještě držel vidiny, že se dám do kupy a vrátím se do Wolfsburgu ukázat, co opravdu umím.
Do toho mi ale pořád operované koleno napuchovalo. A když jsem se měl definitivně vyjádřit, jestli ve Freiburgu chci zůstat, přetrhal jsem si vazy v kotníku. Tehdy už jim se mnou došla trpělivost.
Ve Wolfsburgu jsem se neměl šanci dostat na hřiště, chtěl jsem proto po manažerovi, ať mi sežene něco jiného v zahraničí. Měl jsem dojem, že se dostatečně nesnaží. Nebyl jsem vůbec soudný, protože za dva roky jsem všehovšudy nastoupil do šesti bundesligových zápasů a jinak jsem se pořád jen z něčeho zotavoval. V té době jsme se i s Jirkou Stejskalem rozešli. Připadal mi najednou jen jako hodný strejda, zatímco jsem cítil, že chci někoho s ostrýma loktama.
Dneska vím, že sebelepší agent je k ničemu, když si to neuhrajete sami na hřišti. A já prostě tou dobou hrozně dlouho stál, bylo logické, že o mě nikdo z ciziny nemá zájem, přestože před zraněním o mě stál kdekdo. Jirkovi jsem se taky za to po letech měl potřebu osobně omluvit a říct mu, že jsem se k němu nechoval vždycky hezky, přestože mi v kariéře hodně pomohl.
Tak jako tak, v zahraničí se nic neobjevilo. Vrátil jsem se do Česka.
Neustále mi volala Plzeň. A taky Sparta, ale já cítil, že chci zpátky do Viktorky, kde mi věřili a i přes divočinu okolo mého odchodu do Wolfsburgu na mě nezanevřeli. Měl jsem jim co vracet.
Navíc, táta je celoživotní fanoušek Slavie.
Dodnes, když na mě na Slavii lidi řvou, si v duchu říkám: „Kdybyste věděli, že já vyrůstal jako slávista…“
Seděl jsem dokonce s tehdejším sparťanským trenérem Víťou Lavičkou, jehož si vážím jako člověka a mám ho za super trenéra. To jsem mu taky pověděl, zrovna tak ale i to, že sparťanem nikdy nebudu a takový hráč podle mého nemá v tom klubu co dělat.
V Plzni z toho byl krásný rok zakončený titulem.
Už ze soustředění před další sezonou jsem se ale vrátil s tím, že mi zase otéká koleno, a zamířil jsem rovnou za doktorem Boenischem. Ten zjistil, že mám díru v chrupavce a že jestli chci ještě hrát fotbal, musím bezpodmínečně na transplantaci. Ani přesto že ale není jisté, jestli se k vrcholové kariéře vůbec ještě budu moct vrátit. Spíš mi poradil, ať přemýšlím o něčem jiném.
V šestadvaceti letech tohle úplně nechcete slyšet.
Takže tohle je konec? Když mi nevěří ani odborník, co vrací na hřiště jednoho fotbalistu za druhým, znamená to, že jsem fakt skončil?
Vyšel jsem zpátky do čekárny za manželkou a byl jsem úplně v háji. Brečel jsem. Brečel jsem jí i cestou zpátky v autě, přestože mě utěšovala, že se zvládnu ještě vrátit. Tehdy mi bylo snad nejhůř v životě.
Moje Kristýna je stejně dar. Co ona si se mnou vytrpěla… Když jsme šli do Německa, zrovna dostudovala vysokou školu. Její děda byl můj první trenér, pochází z fotbalové rodiny, přesto jí doma říkali, ať se neváže na fotbalistu. Že si tím zničí možnost vlastní kariéry. Ale ona se mnou stejně ven šla, svůj život podřídila mně a já jsem za to strašně rád. Hned jsme potom měli prvního syna, takže ani nezačala pracovat. Po operacích mě všude vozila. Kvůli kolenu navíc dodnes musím držet dost přísný režim, bez kterého bych už opravdu ani nezvládl hrát. Ona to chápe.
A taky jsem často remcal, chodil jsem domů špatný z toho, že se můj stav nelepší, a ona všechny tyhle moje stavy zvládala a nepřestávala mě podporovat. S pomocí svých úžasných rodičů, Jerryho a Ivety, zvládla i tři poslední roky před mým návratem do Hradce, kdy se mi doma starali o děti, zatímco já na druhém konci republiky hrál fotbal.
Možná bych se tedy neměl ptát, kde já mohl být, ale spíš: Kde bych byl bez svojí ženy…
Hůl nade mnou nezlomili ani v Plzni, kde mi dokonce zaplatili část zákroku, při němž mi doktoři vyndali štěp z pánve a tím díru v chrupavce vyplnili. Byl jsem mimo další rok a půl. A i následného půl roku jsem si většinou tak střídavě po čtrnácti dnech tréninku musel dát oraz, protože koleno mi dokola opuchávalo.
Stálo mě to hodně psychických sil. A taky kilometrů šlapání.
Doktor mi totiž poradil, ať hodně jezdím na kole, že tím se v koleni tvoří potřebné látky pro mobilizaci chrupavky. Tak já to pojal opravdu ve velkém. Pořídil jsem si pořádné kolo a pořád někde jezdil. Dokonce jsem několikrát vyrazil s partou kamarádů i trasu Hradec – Plzeň.
Je to nějakých 220 kilometrů. Když spoluhráče čekal venkovní zápas, já vzal kolo a jeden den jel do Hradce, druhý zpátky. To kluci ani nevěděli, nechtěl jsem poutat zbytečně další pozornost.
Při Lize mistrů jsem zase u televize jezdil na rotopedu. Celý poločas jsem do toho dupal, o přestávce pauza a potom zase až do konce. Od té doby nemůžu rotoped ani vidět.
Když mě tehdy po té dlouhé pauze hodili do zápasu, nějak jsem to odehrál, a hlavně jsem si nastavil režim, který držím od té doby a bude se mnou, dokud nepověsím kopačky na hřebík.
Zpočátku to bylo tak, že jsem po zápase nebyl tři dny použitelný. To mi nepřišlo fér vůči spoluhráčům, kteří denně trénují. Nedělalo mi to dobře, ale tělo mě dál nepustilo. Dřív jsem si přitom vždycky přidával. Už jako malí jsme třeba s bráchou podle jednoho videa běhali a tahali za sebou pneumatiku, to bylo naše speciální cvičení. Najednou jsem ale nemohl dělat víc než jenom odtrénovat s týmem, a to ještě jenom občas. Nic dalšího jsem prostě nezvládl, hned jsem musel jít ledovat. A doma pak často ještě rovnou spát, aby koleno lépe zregenerovalo.
Tehdy jsem přestal i s klukama z týmu chodit na kafe i večer posedět, přestože obzvlášť v Plzni tohle byla velká součást našeho úspěchu. Drželi jsme spolu jako parta a uměli jsme za to vzít na hřišti i na baru. Jenže já kdybych teď delší čas někde trčel na židli, koleno by mi zatuhlo a je problém. Stačí mi už jen cesta autobusem ze zápasu, pak si na to ještě jít dát někam pivo, to by byl konec. Klukům jsem se omluvil, že s nimi prostě nemůžu chodit, protože pro mě je hlavní, abych mohl vůbec hrát fotbal. Přestal jsem tak v podstatě skoro úplně pít. I proto, že když tělo musí nejdřív odbourat alkohol, regeneraci to nepomáhá. Jakmile už teď někam na chvíli přece jen vyrazím, dám si dvě malá piva a jsem hotovej. Aspoň ušetřím.
Nesmím ani přibrat, protože to by hned znamenalo pro koleno větší zátěž. Proto se ze mě stal pedant na zdravé jídlo. A když už jsem zmínil autobus, musím poděkovat řidičům, protože od doby, co jsem hrál v Jablonci, se mi podařilo s každým domluvit, že můžu za jízdy ležet v té jejich ložnici, co je naproti záchodu u zadních schodů. Není to samozřejmě podle pravidel a kdybychom nabourali, byl by průšvih, pro mě to ale znamená, že se cítím po cestě daleko líp, než kdybych měl na sedačce nohu pořád ohnutou.
Mám taky svého fyzioterapeuta, k němuž pravidelně jezdím večer kolem deváté, když jde rodina spát. Posilujeme spolu svaly okolo kolena, které ho drží. K tomu do něho občas dostávám i speciální vyživující injekce.
Co já všechno dělám mimo fotbal, abych vůbec mohl vyběhnout na hřiště? Kolik známých doktorů já mám? Kolik magnetických rezonancí já už viděl? Vždyť já znám města podle nich snad víc než podle stadionů.
Za druhou část kariéry můžu děkovat jenom doktorům, nikomu jinému.
I tak jsem často hrál s bolestmi, koleno mi otékalo a mě to ubíjelo. Vadilo mi už jen jít za trenéry klepat na dveře s tím, že mám zase problém. Protože i když koleno zrovna drželo, nastaly problémy se svaly, které byly asi zkrácené z toho všeho ježdění na kole. Všichni se mnou měli svatou trpělivost a já jim to o to víc chtěl vrátit výkony na hřišti. Pokud se mi potom nepovedl zápas, srazilo mě to tím pádem ještě víc než obvykle.
Většina trenérů to ale chápala. Znovu jsem třeba nastartoval kariéru v Jablonci pod panem Radou, který se ke mně choval fantasticky, přestože jsem mu kolikrát nebyl k dispozici. Tím, jak mi věřil, mi pomohl ještě jednou se dostat do takové formy, že jsem se mohl znovu vrátit do Plzně.
Myslím, že s trenéry jsem obecně nikdy nemíval problém. Jsem ten typ, co se s nimi nepotřebuje kamarádit, lézt jim do zadku. Stačí mi, když mě vidí v tréninku a podle toho se mnou jednají. Všechny jsem měl obecně rád, jediný problém nastal u trenéra Látala v Olomouci. Tam si mě vybral pan Jílek, pod nímž to bylo skvělé. Za mě je to výborný trenér. Po roce ho ale vystřídal Látal, s nímž jsme si nesedli.
Mně nevadí, když mi trenér řekne cokoliv spojeného s výkonem. Může na mě řvát, to mi nevadí. Od táty odmala jsem ostatně zvyklý. Látal si mě ale podle mého špatně přečetl a myslel si, že se ulejvám. Nevycházel mi vstříc vzhledem k mému režimu s kolenem.
Já třeba nemohl po zápase běhat, abych ho nepřetěžoval. Místo toho jsem potřeboval chodit na kolo. Kvůli tomu jsme na sebe naráželi postupně víc a víc, až jsem na něj jednou vyletěl. Řekl jsem mu do očí, že si o mně může myslet, co chce, ale mám za sebou něco takového, že jsem hrdej, že jsem se vůbec dokázal vrátit k fotbalu. A že nikdo neví, co všechno za tím bylo a ani on se ke mně takhle chovat nebude. Prostě jsem se ozval, načež jsem skončil v béčku. Ale pro mě to nemělo jiné řešení. Tohle byla čára, za kterou jsem už nemohl jít.
Všechno, co můžu, jsem obětoval svému uzdravení.
Vždycky jsem slýchával, že se nemám divit, že takové zdravotní problémy potkaly zrovna mě. Že prý to mám z těch svých pohybů. Rychlé změny směru do stran, kterými jsem vynikal, dávaly kolenům zabrat.
Asi je to pravda.
Teď už spoustu situací na hřišti řeším jinak. I ten moment v přáteláku s Ukrajinou, který toho tolik ovlivnil, bych dneska odcouval. Nešel bych do toho tak po hlavě jako tehdy.
Vydrželo by to moje koleno, kdybych takhle hrál odjakživa? Stalo by se mi s ním něco podobného tak jako tak? A dostal bych se potom vůbec na takovou úroveň, do nároďáku, do Ligy mistrů?
Mohl jsem fakt být někde úplně jinde, kdybych nebyl takový blázen, co chtěl za každou cenu být tím nejlepším?
Nevím. Nikdo neví. A nikdo se to nikdy nedozví.
Co vím jistě je to, že jsem si na začátku kariéry vůbec nepřipouštěl, že by se mohlo něco podělat. Neustále jsem jenom stoupal. Hrál jsem proti AC Milán a Barceloně, splnil jsem si sen, když jsem nastoupil proti Messimu i Ronaldovi, asi nejlepším hráčům všech dob. Patřil jsem do základní sestavy na Euru. Pak jsem se ve Wolfsburgu dostal v přípravě před Perišiče, který když nasadil tu svoji fantastickou přešlapovačku, jen jsem zíral, ale stejně jsem potom zápasy hrál já. A vůbec mi nepřipadalo, že to snad takhle nemá být. Vždyť já na to mám.
Povím vám na rovinu, mně přímo na hřišti, když jsem ty kluky proti sobě viděl, připadalo, že bych klidně i v té Barceloně mohl hrát. Možná to zní namistrovaně, ale můj vnitřní pocit prostě říkal, že patřím na tuhle úroveň. I s tímhle vědomím jsem si dával další a další cíle, ke kterým se chci posunout.
A najednou rána. Zničehonic.
Byla to karma? Byl to trest za to, jak moc jsem si věřil? Neustále se mi v hlavě objevují tyhle myšlenky.
Dlouho mě trápily, než jsem se naučil s nimi pracovat. Než jsem si dokázal říct to, co dneska bezpečně vím: Nemysli na to! Vždyť se živíš fotbalem, už jen to není samozřejmost. Seš spokojenej, máš šťastnou zdravou rodinu, dva krásný syny.
Nemusím přece zrovna hrát v Barceloně, vždyť je krásné být tam, kde zrovna jsem. S manželkou, která mi doma vytváří absolutní pohodu, postará se úžasně o děti a ještě je jako můj nejlepší kamarád se stejným zájmem. Vždyť já, když jí chci udělat radost, ji vezmu na Real Madrid, kterému oba fandíme. Co by za to jiní chlapi dali. Rodinu se mi podařilo zajistit, protože jsem nevyházel peníze, které jsem si fotbalem vydělal, za kraviny. Moji dva kluci se třeba taky vydají v mých stopách, a já jim tak jednou budu i moct předat, co jsem se během kariéry naučil. To je představa, která mě vyloženě hřeje na srdci.
Tohle všechno si uvědomuju.
Ale stejně se tam potom vloudí ten červíček v podvědomí. No jo, ale mohl jsi být v tom Villarrealu, pamatuješ?
Mohl. Ale nebyl jsem.
Místo toho jsem si dvakrát zahrál s Plzní Ligu mistrů, k tomu další spoustu pohárových zápasů a byl jsem u tří titulů. S Freiburgem jsem hrál Evropskou ligu, v Olomouci evropská předkola, s Jabloncem Konferenční ligu. Sice jsem byl hodně zraněný, ale pořád jsem patřil do špičkových klubů, které měly ambice a hrály poháry. A když jsem se na konec kariéry vrátil do Hradce, můžu nastupovat na zdejším krásném novém stadionu a vnímat natěšenost zdejších lidí. Tolik skvělých hráčů odsud do velkého fotbalu odešlo a neměli možnost tady něco takového zažít. Já jo.
Já si fakt nemám na co stěžovat.
Ano, mohl jsem být úplně někde jinde, kdybych se býval rozhodnul jinak. Nad různými nabídkami, ale i přímo na hřišti.
Ale taky jsem nemusel nikdy mít nic z toho, co dneska mám.
Ne. Nic mi nechybí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází