Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Od hráze malého, asi hektarového rybníčku stoupá kopec ke kraji poslední ulice. Obklopují ho pole, za nimi po hřebenech pokračují už jen lesy. Okraj Chotěboře je přesně to místo, jaké si představíte, když vám někdo řekne, že pochází z malého města.
Z okna našeho pokoje v patře rodinného domu je vidět přes střechy těch před námi, co už ustupují ze stráně a tvoří poslední hradbu zástavby před kusem přírody, kde se toho dá tolik dělat, tolik zažít. Dohlédneme až tam, kde bydlí bratránek.
Jo, už vyšel. Už jde taky hrát. Můžeme vyrazit.
Hynďa, Ráďa a já, brusle píchnuté na hokejku naložené na saně spěcháme z kopce dolů. Koncem léta tu sekávají kombajny, to rád sleduje snad každý kluk, teď se musíme prokousat závějemi sněhu. Zimy jsou ještě takové, jaké mají být. Na hrázi si rychle nazujeme brusle, už ať pod nimi chroupe led.
Postupně se to tu zaplní lidmi, uprostřed jejich hemžení, kdy se někdo jen tak šourá a jiný drží za ruce šmajdající děcko, se proháníme my. Branky z bot, lopatami vyhrnuté hřiště. Spíš u břehu, protože máme od našich zakázané hrát uprostřed rybníka, kde je hloubka. Zápas neukončí žádná siréna, žádná přestávka, nevyjede rolba. Odradí nás až úplná tma, kdy není vidět na puk. Stačí, že pár jsme jich už poztráceli tam, kde se led mezi zmrzlými stonky rákosí ztrácí pod hladinou. Někdy se přidají i strejdové, taťka, a dokonce i mamka občas mydlí s námi. Není nic krásnějšího, než být po takovém dnu vymrznutí, unavení a nadšení, že jsme zase mohli dělat to, co nás nejvíc baví. Hokej. Teplý čaj, co na nás čeká, pak chutná nejlíp.
Tenhle výjev. Tenhle obraz. Přesně tahle scéna, kdy spěcháme k našemu rybníku a pak se na něm proplétáme mezi hemžícími se lidmi z okolí, přesně ta mi vyvstala před očima, když jsem sedmého února 2019 večer ve Stockholmu v zápase za český nároďák stoupnul na hřiště haly Hovet a cestou na buly se rozhlédnul po dvou spoluhráčích z útoku.
Na vhazování jsme se jeli srovnat my tři.
Hynďa, Ráďa a já.
Odmala ke mně v rodině přistupují tak, že jsem nejstarší z bráchů. Proto mě brali za toho nejzodpovědnějšího. Sice jsme od sebe s Hynďou jen o dva roky, i tak jsem ho ale musel třeba vodit ze školy domů. Počkal jsem, až mu skončí vyučování, čapnul ho za ruku a šli jsme.
A kolem jednoho domu, kde bydlí nepřizpůsobiví, i běželi…
Ráďa už je o dost mladší, ode mě o osm let, ale Hynďovy dva roky neberu za takový rozdíl. Vyrůstali jsme vedle sebe odjakživa. Vlastně kam až moje paměť sahá, tam už jsem ho vedle sebe vnímal. Spolu jsme si hráli, spolu jsme začínali i s tím, co nás dodnes baví i živí. S hokejem.
Jak rozmrznul rybník, hráli jsme aspoň na plácku před garáží. Měli jsme tam postavenou bránu a dávali si to donekonečna jeden na jednoho. Ten, co zrovna chytal, čapnul do ruky kšiltovku, která sloužila, dokud se jí nezlomil kšilt napůl. Svátek byl, když jsme později od někoho ze známých dostali starou lapačku.
Při vzájemných nájezdových bitvách jsme se dokázali porafat do krve, protože jeden třeba vystřelil prudší střelu, než by bývalo bylo zdrávo, takže ten druhý mu to při svém pokusu okamžitě vrátil.
Pak se přešlo na golfáky a nakonec jsme se porvali.
Jednou na ulici jsem na Hynďu při jednom takovém souboji i spadnul a zlomil jsem mu klíční kost. Chudák, musel pak být celej zafixovanej a dost mě proklínal.
Časem nám udělali před barákem novou asfaltku, strejda svařil železné branky a spolu s kamarády jsme tak mohli povolat do zbraně i kolečkové brusle, na nich jsme toho taky nahráli požehnaně. Když na tyhle chvíle vzpomínám, je mi při pohledu na současné kluky líto, že to už nezažívají. Rozhodně ne v takové míře jako my z malých měst, co jsme ještě vyrůstali v devadesátých letech. My venku trčeli denně do večera a neustále jsme něco hráli.
A taky dělali průsery.
Na rybník jsme totiž s Hynďou nechodili jen s bruslemi, ale i s pruty. Načerno, pytlačit. Povolenky jsme si obstarali až v pozdějším věku. Taky jsme dávali zabrat záhonkům. Babička s dědou, kteří bydleli ve spodním patře s námi, pěstovali na zahradě brambory a zeleninu a měli krásně opečovávané stromky… A my jim v tom bezhlavě lítali a sekali hokejkama, protože nám zrovna někam spadnul míček, který jsme nemohli najít. Co jablek jsme otrhali jen proto, abychom je po sobě mohli házet.
Prostě takové ty normální věci, co zůstávají za dětstvím každého správného kluka.
Zároveň jsme nebyli grázlové. Rubali jsme se mezi sebou, ale k jiným lidem jsme byli slušní, spíš i trochu poserové, jakmile se schylovalo k nějakým vyloženým bejkárnám. To jsme si raději šli dát zase jeden na jednoho před barák.
Hokejky jsme neodkládali ani v bytě. I náš pokojík viděl stovky zápasů. Stůl se okamžitě stal brankou a když jsme ztratili poslední tenisák, stačila nám místo míčku klidně jen do kuličky smotaná práskačka. Taťka má truhlářskou dílnu a veškerý nábytek nám vlastnoručně vyráběl, takže často hudroval, že všechno zničíme a nic nového nám dělat nebude. Pravda, dveře i skříňky dostávaly zabrat. Nešetřili jsme je.
S Hynďou jsme spali na palandě, a co se narodil Ráďa, přibyla nám do pokoje ještě jeho malá postýlka. Všechno jsme tak prožívali spolu, neustále pohromadě ve třech.
Samozřejmě nemohly chybět na stěnách plakáty s našimi idoly, mezi nimiž vyčníval Jarda Jágr. Akorát jsme tam jako mnozí jiní neměli Dominika Haška, protože do brány se nikdo z nás necpal.
A pak tu byla kazeta. TA kazeta.
Véháeska s Jágrem. S jeho nejhezčími akcemi, rozhovory a reklamami.
Její pásku jsme museli ve videu prošoupat snad nejvíc, co vůbec šlo, protože jsme si ji pouštěli tak třikrát do týdne. Doteď si pamatuju spoustu z gólů, které nás fascinovaly. Vlasatý kluk v dresu s tučňákem proletí kolem mantinelu, procpe se přes obránce a vykoupe gólmana. A zase. A znova. A ještě jednou. Nemohli jsme se té nádhery nabažit. Taky jsme nechápali, že někdo vydržel denně dělat sto kliků a tisíc dřepů, jak Jágr vyprávěl. Jako malí jsme to jeden den zkoušeli udělat, dřepy jsme si rozepsali postupně do celého dne, ale stejně nás to odrovnalo. Přišlo nám to nepředstavitelné a Jarda pro nás byl rázem ještě větší borec.
Samozřejmě nás okouzlilo Nagano a vedle Jágra jsme s Hynďou zbožňovali i Pateru s Procházkou, protože jako my byli pravák a levák. Pamatuju si to, protože na kazeťák jsme si nahrávali komentáře k našim vlastním pokojíčkovým bitvám a tam se to Paterou a jeho nájezdy na Haška jen hemžilo.
Ty jo, vždyť my možná vymysleli novou sportovní disciplínu. Hrající komentátoři…
Přes léto jsme s Hynďou hrávali i fotbal na nedalekém hřišti, kam pro nás často jezdila mamka na kole, aby nás nahnala domů, kde už jsme samozřejmě dávno měli být. Ale copak se dalo odejít, když to pořád byla remíza?
Chodili jsme i na gymnastiku a Ráďu zase, protože byl velkej, naši zkoušeli i na basketbal. Ale i u něj jasně zvítězil hokej. Určitě i proto, že chtěl být jako starší bráchové. Jen měl trochu lehčí začátek, protože na rozdíl od nás ho absolvoval až na pořádném zimáku v Havlíčkově Brodě.
To my ještě zažili ten chotěbořský bez střechy.
Vybavuju si, jak jsme cestou na ranní tréninky sledovali, jak ze tmy vystupuje bílá plocha. Protože se ke stadionu schází trochu z kopce, bývalo už z dálky vidět bruslící lidi, mělo to ohromné kouzlo. Večer, když se chumelilo a skrze padající sníh zářila do dálky světla nad ledem, to byl pohádkový obraz.
Ani si vlastně nepamatuju, kdy jsem začal na hokej chodit. Prý mi bylo asi pět, když našim strejda, který sám rekreačně hrál, nadhodil, ať nás přihlásí. Že je málo dětí. Jen si matně vybavuju, jak jsem se učil bruslit tím, že jsem před sebou tlačil hrazdu. Hynďa se přidal krátce po mně. Okamžitě nás to chytlo, právě tady odstartovala naše společná vášeň.
Nikdo nás nikdy nemusel nutit. Na ranní tréninky jsem ani nemohl dospat, a když jsem od našich jednou dostal hokejku Bohemia, byl jsem tak nadšenej, že jsem si ji musel hned obalit. Akorát doma nebyla žádná pořádná izolačka, tak mi posloužila aspoň hnědá plastová. Bylo mi jedno, jak to vypadá, hlavně že už jsem měl hokejku obalenou.
Kusy výstroje jsme dědili. I ta moje byla často poskládaná z bazaru nebo od známých, ale vždycky, když bráchové z něčeho odrostli, mamka vylezla na půdu, kde byly schované staré věci, a zkoušelo se, co se ještě využije a co budeme muset koupit. Jen helmy nám vydržely celé dětství stejné. Oba s Hynďou jsme měli ty šílené okuly, já vínovou, on modrou. To až Ráďa se jim vyhnul.
Spoustu starých chráničů jsme našli na půdě ještě nedávno, když jsme ji vyklízeli. A všechny nás vzpomínky na domácí second hand rozesmály.
Zároveň jsme až s odstupem dokázali pochopit, co pro rodiče představovalo živit tři kluky, a ještě jim obstarat všechno potřebné na hokej. A jak to sakra mohli zvládat s jediným autem… Nejdřív do škodovky stodvacítky, co měla kufr vepředu, pak do favorita nebo felicie se nacpalo všechno potřebné a vyrazilo se na cestu.
Občas pomohli teta se strejdou, občas někoho z nás pohlídali babička s dědou, ale zároveň naši nikdy nechyběli na tribuně. Mamka nás vodívala po škole na tréninky, s tátou pak jezdili na turnaje a zápasy. Buď jste je na ochozu zahlédli společně, a ještě často v obklopení dalších členů rodiny, nebo aspoň jednoho z nich, protože ten druhý musel být s bráchou jinde. Když už jsme se jako starší rozdělili do různých kategorií, před víkendem se vždycky svolala rodinná porada ke kuchyňskému stolu, kde se rozhodlo, kdo s kým kam pojede. Jednodušší to pro naše zase začalo být až tehdy, kdy už celý tým jezdil autobusem, a definitivně, když jsem přešel od šesté třídy do Havlíčkova Brodu do školy a zůstával jsem tam i na tréninky. Sám jsem chodil na autobus tam i zpátky, než mě po dvou letech následoval i Hynďa. To už pak ale rodičům začalo zase ježdění s Radimem. I proto ho určitě dali rovnou do Brodu. Spíš než že se jim nechtělo mrznout v Chotěboři, dávalo smysl, aby nás měli všechny pohromadě.
Taťka i tak míval dny, kdy do Brodu vezl jednoho z nás, vrátil se a hned vezl dalšího. Je to sice jen patnáct kilometrů, ale stejně…
Někteří rodiče měli dovolenou, naši ty své trávili s námi na zimácích po republice. Třeba si vzali v práci volno o našich prázdninách, ale to znamenalo jen další turnaje. Na hory jsme se dostali jen párkrát, a to ještě jen na pár dní, všechno se doma podřizovalo našemu hokeji.
Na jednu stranu to pro rodiče muselo být šílené období, na druhou je nádhera, když jako dítě vnímáte, jak pro vás táta s mámou dělají, co můžou. Nikdy jim asi nedokážeme pořádně poděkovat za to, s jakou láskou a péčí se o nás celé dětství starali, jak se pro nás obětovali a jaký základ do života nám všem takhle dokázali dát.
Podobně třeba i Vašek, manžel babiččiny sestry, jemuž ale odjakživa říkáme „strejdo“.
Nebo spíš „náš trenére“.
Je z Vojnova Městce, kam jsme za ním už jako děti jezdívali, a on, vedle toho, že nadával, jak jsme hyperaktivní a ničíme mu zahradu, nám taky fandil a neustále radil, ať makáme. Ať makáme víc než jiní jako Jarda Jágr a nechlastáme. Jezdíval se dívat na naše zápasy, podporoval nás. V našem příběhu hraje velkou roli.
Snad jsme jim všem odmalička aspoň dělali radost tím, že viděli, jak nám hokej jde a lepšíme se. Byla šance, že bychom se mu mohli jednou skutečně věnovat.
Samozřejmě ale nikoho nenapadlo, že bychom snad mířili do nároďáku. A ještě spolu.
Jako malí jsme s Hynďou propočítávali, kolik že bude Jágrovi, až nám bude sedmnáct, osmnáct. Jestli si s ním jako zvládneme ještě zahrát.
Vycházelo to tak na hraně, ta představa se zdála spíš nereálná.
Ale já se s ním nakonec v reprezentaci opravdu potkal, i když jen na dva zápasy. Poprvé v přípravě na mistrovství světa v Minsku 2014. Proti Švédům ve Stockholmu, v té samé hale, kdy jsme se nakonec v repre sešli s Hynďou a Ráďou. Samozřejmě jsem měl nejdřív chuť mu říct: „Dobrý den, pane Jágr, když jsem vyrůstal, viděl jsem každej vás gól z Pittsburghu tisíckrát na kazetě.“ Ale ne, nevykal jsem mu, jen jsem po očku sledoval, co dělá. Vždyť jsem se v jedné kabině potkal se svým idolem. S naším idolem.
Jarda nastoupil poprvé od chvíle, co se přidal k týmu, kdežto pro mě ten den sezona skončila. V posledním střídání mi zlomili nohu. Pět sekund před koncem, kdy jsme vedli o gól, jsem snad poprvé v životě skočil do rány a puk mi přerazil zánártní kůstku.
Kulhal jsem pak na hotel a potkal právě Jardu. Ptal se mě, jak jsem na tom, a já, že to mám zlomený.
„Právě proto neblokuju střely,“ odpověděl tak, že mě rozesmál.
To se stalo ve čtvrtek, víkendové zápasy už jsem tedy sledoval s rodiči na zahradě v naší pergole, nohu nahoře. A vyprávěl jsem. O Jágrovi, který každého z rodiny zajímal. Jaký je, jak se chová, jak maká.
Mimochodem, naše pergola… Jakmile se udělá hezky, odehrává se tam většina našich rodinných sešlostí. S bráchama se v průběhu sezony hecujeme, dáváme si sázky o to, kdo bude mít víc bodů, a ten, kdo prohraje, má často za úkol obstarat do pergoly sud piva.
Přes sezonu jsme v kontaktu nejčastěji díky WhatsAppu. Máme s Hynďou a Ráďou skupinu Bráchové, s rodičema pak ještě jednu Zohorňáci. Je lepší psát si tam, než každému volat. Jen občas si cinkneme s videem. Sport nás někam dostal, ale daní za to je, že jsme rozstrkaní přes půl světa. O to krásnější teď bude, když Hynďa přestoupil za mnou do Chabarovska. I mimo sezonu už přece jen každý máme vlastní život, já s mojí úžasnou ženou bydlíme v Pardubicích, Hynďa s Ráďou měli zase donedávna zázemí v Brně. Jen občas přes léto se nám tak poštěstí se potkat všichni společně u našich.
Ale to je pak vždycky paráda. Pomůžeme rodičům na zahradě, pak sezveme bratránky, sestřenky a grilujeme, načneme ten sud, co někdo z nás dovalí, mamka navaří a máme se báječně. O co jsou tyhle chvíle vzácnější, tím je mám raději. Je paráda, jak pořád držíme jako rodina pohromadě. Společně vyrazíme i za písničkou nebo ještě večer posedět do baru. Nebo na ryby, což sice Ráďu nebaví tak jako nás s Hynďou, ale zase si u toho aspoň pořádně odpočine. Vždycky jsme ale spolu. Jsou kluci se spoustou kamarádů, jimž dávají ve volném čase přednost, my to máme takhle. Každý samozřejmě máme okruh svých známých, ale nade všemi zůstává rodina.
Dokonce se spolu ani nehádáme. Jo, každý máme své mouchy, protože čím je člověk starší, tím si nachází své specifické zvyky, ale stejně nás to táhne k sobě. Po pubertě, kdy každý přece jen objevoval svět rád sám za sebe, jsme postupně přišli na to, že takhle nám je nejlíp.
I těch osm a šest let, co je Ráďa od nás s Hynďou, už není tak velký rozdíl jako když jsme byli děti. Už si z něj ani neděláme tolik srandu jako dřív, kdy jsme ho posílali umýt nádobí a dělat různé další věci, co se nám nechtěly. Musel, protože byl prcek.
Zároveň jsme mu nikdy nedávali čočku, nemyslím, že by měl mít z dětství nějaká traumata. Vždyť nás ve svých sedmi stejně začal přerůstat. To jsme se spíš postupně báli my jeho, aby nás nezmlátil.
Je vůbec sranda, že naši se asi po letech pokoušeli o malou sestřičku a vzešel z toho ten největší a nejsilnější člen rodiny. A asi i nejtalentovanější.
Navždycky ho budu mít zafixovaného, jak se jako malý, možná čtyřletý, jezdil s rodiči dívat na naše zápasy a jak utíkal kolem hřiště za mamkou zamotaný do povlaku z peřiny, co s sebou neustále tahal. Nebo jak jsme ho s Hynďou vždycky před garáží nechali párkrát plácnout do míčku, aby měl radost, že hraje s námi, ale pak jsme ho nahnali nahoru za mamkou, abychom si to mohli rozdat mezi sebou na férovku.
Taky jsem ale už spoluhráčům v dorostu říkával, že máme doma ještě jednoho brášku, který z nás bude nejlepší.
Býval vždycky jasně nejvyšší ve své třídě, na fotkách stojí a má všechny okolo sebe po prsa. Při zápasech pak často jen vzal puk a projel celé hřiště, ostatní od něho odpadávali. Dával takhle mraky gólů.
Už tehdy jsem míval radost, že se mu daří, protože pro něj nemuselo být snadné, uspět v tom samém, co starší bráchové. Klidně se mohl cítit jako ten poslední odstrčený, jako ten třetí vzadu, ale on si našel vlastní způsob, jak se stát se profesionálním hokejistou.
My tři jsme nikdy nehráli spolu. Nikdy.
Když se hrávalo na ulici nebo na rybníku, pokaždé jsme se férově rozdělili tak, abychom byli na každé straně, bylo nám blbé cpát se do jednoho týmu, když kamarádi neuměli hokej jako my. S Hynďou jsme tak většinou stáli proti sobě a zbytek se promíchal podle toho, jak se rozhodily hokejky.
A Radima jsme šoupli někam do brány, to se vždycky dělá těm nejmenším.
V dětství jsme se ještě občas s Hynďou potkali v žáčcích. Buď jsem šel já načerno na cizí registračku pomoct k nim, nebo se on na nějaký turnaj posunul k nám starším. Vybavuju si takhle ale všehovšudy jeden jediný zápas, kdy jsme spolu nastoupili ve stejném útoku.
Co jsem odešel do dorostu do Pardubic, postupně se náš klan začal trhat. Potkali jsme se už jen při tradičních vánočních srandamačích, kde se vždycky třiadvacátého prosince sešla na zimáku v Chotěboři celá rodina a pak se pokračovalo do hospody. Ale i tam jsme proti sobě s Hynďou stáli jako kapitáni, co si volili svá mužstva.
Moje hokejová cesta vedla přes kanadskou juniorku, odkud jsem se po dvou letech vrátil do Pardubic, a měl pocit, že si tu ze mě každý sedne na zadek. Sice už jsem začal rovnou s áčkem, ale byla to podivná sezona. Na začátku se nám v autě zabil spoluhráč Martin Čech, nedařilo se a já ani moc nehrál. Následoval pohovor u pana Kusého, tehdejšího šéfa, který mi oznámil, že na podzim začínám v Chrudimi. „Protože já vím, že vy mladí jste jenom chlastali a nic jste týmu nepřinesli,“ dodal. Přitom já nebyl v té skupině, co za to uměla vzít a třikrát do týdne vyrážela do města. Tolik jsem to nepřeháněl.
Co by na to taky řekl strejda Vašek, že jo…
Tak jako tak, ve dvaceti jsem se najednou ocitnul v týmu z první ligy mezi klukama, co většinou jen dohrávali kariéru. Většina z nich sem dojížděla, hráli za pár korun. Nebylo to úplně prostředí, které by vás donutilo na sobě makat. Představa z Kanady o tom, kam směřuju, se rychle rozplynula. Hrál jsem špatně a nevěděl, co se mnou bude.
Od dalšího roku jsem se ale přece jen začal v Pardubicích víc a víc prosazovat a postupně rostla moje pozice i výsledky, až jsem si v šestadvaceti konečně připadal jako jeden z lídrů. Tehdy jsem poprvé zaujal i trenéry nároďáku. To bylo právě před mistrovstvím v Minsku a už jen to, že jsem svůj první gól za repre dal proti Norům v Havlíčkově Brodě, mi připadalo jako krásná pointa.
Rok nato se mi naskytla možnost odejít do KHL, za níž jsem byl vděčný. Hynďa to měl ještě klikatější. Přestože nádherně bruslí a má jako hokejista věci, jaké mu můžu jen závidět, dlouho pendloval mezi Brodem, Slavií, Hradcem a až v jednadvaceti se dostal do Brna. Zpočátku tam ale moc nehrál a až po letech se ukázal natolik, že o něj byl zájem ve Finsku. To Ráďa přestoupil do Komety sice už v dorostu, jenže v áčku se pořádné šance nikdy nedočkal, až po letošním přestupu do Boleslavi má konečně prostor ukazovat, co umí.
Všichni tři jsme průběžně objezdili akce s mládežnickými nároďáky, ale nikdo z nás se nedostal na žádný velký turnaj. Postupně jsme o sobě jeden jako druhý asi mohli říct, že jsme dobří extraligoví hráči, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli mířit do reprezentace. Člověk viděl, co za hokejisty tam hraje, a bylo mu jasné, že na to prostě ještě nemá. Sám jsem se dlouho necítil ani jako jeden z nejlepších hráčů svého týmu, takže jsem chápal, že v reprezentaci nemám co dělat. Hynďa byl tou dobou teprve nováček a Ráďa dorostenec. Pro každého z nás bylo tehdy prioritou, aby nějak naložil s vlastní kariérou. Že si spolu jednou konečně zahrajeme, to jsme plánovali možná na stará kolena doma v Chotěboři.
Zážitek pro nás a naši rodinu spíš byl, když jsme se s Hynďou začali potkávat na ledě jako soupeři. Odstartovali jsme tím, že mě brácha při prvním vzájemném zápase sestřelil v rohu.
Nebo spíš podseknul, prasák.
Ten rok jsme s Pardubicemi porazili jeho Kometu ve finále a já ho potom uklidňoval, že chápu, že je zklamanej, ale že stříbro není na začátek v extralize tak špatný. Že má všechno před sebou.
Nakonec do repre nakouknul až v sedmadvaceti, ještě o rok starší, než jsem byl při své premiéře já. Je evidentní, že oba jsme potřebovali vyspět, než jsme se na potřebnou úroveň prokousali. A Ráďa, ten tehdy od bratránků místo dotazů „Kdy už budeš taky hrát za chlapy?“ akorát začal dostávat otázky „Kdy už budeš taky v repre?“
Věděli jsme, že na to kvalitu taky jednou bude mít, ale nikoho z nás by nenapadlo, že to vezme tak rychle. A že u toho budeme s Hynďou taky.
Reprezentační sezona 2018-19 pro nás začala postupnými nominacemi. Nejdřív si v listopadu zahrál poprvé s Hynďou Ráďa, v prosinci já. Na únorový turnaj jsme původně byli pozvaní taky jen my dva, ale když jsme si s Ráďou volali, potěšil nás, že prý taky dorazí. Že jak je teď kousek v Boleslavi, trenéři si ho pozvali, aby s námi v Praze aspoň trénoval. A prý že se uvidí, jestli s námi případně taky pojede do Švédska.
Parádní byly už jen společné tréninky, vychutnávali jsme si každé cvičení pohromadě, načež Ráďa přišel s tím, že tedy přece jen letí. Do toho jsme si v novinách přečetli prohlášení pana Říhy, že nás plánuje postavit všechny do jednoho útoku. Pecka! Ale mírnili jsme optimismus. Začaly se nám sice hrnout gratulace, ale na ty jsme odpovídali, že jsou ještě předčasné. Uvědomovali jsme si, že během dne se toho ještě může spoustu změnit. Někdo se zraní, trenér si to rozmyslí. Brzdili jsme sami v sobě nadšení, i před novináři jsme zůstali zdrženliví. To přesto, že jsme emocionální rodina, doma o věcech mluvíme a nestydíme se dávat najevo city. Celé jsme to zkrátka brali s respektem. Bylo to až moc senzační na to, aby to byla pravda. Sami mezi sebou jsme si řekli, že tomu budeme věřit, až se to fakt stane.
A ono se to stalo.
Celou dobu vypadalo všechno okolo obyčejně, ale když za námi ve středu večer před zápasem, přišel Ráďa na pokoj, začalo nám docházet, co nás čeká. Že se nám podle všeho fakt povede něco, co dosud zažili jen před nějakými čtyřiceti lety bratři Štastní. A to ještě byli Slováci.
Kluci z týmu z nás samozřejmě měli v první řadě srandu. Utahovali si, že všechny rozhovory je jenom samej Zohorna a že už by stačilo. Taky se smáli, že zavolají „Zohy“ a otočíme se všichni tři. Nebo že útok, co půjde na led po nás, bude mít pěknej bordel v tom, kdo koho střídá.
„Já mám Zohyho.“
„Já taky Zohyho.“
„A já Zohyho.“
Jo, těm fakt nebylo co závidět…
Jak jsme pak v kabině na zimáku uviděli napsanou sestavu s vědomím, že jsou nějaké dvě hodiny do zápasu, bylo jasné, že už je to opravdu tady. Vzali jsme situaci věcně a dali se do domlouvání, jak to teda Zohornovci spolu rozjedou. A rozhodně jsme nerušili pravidla, co platila od dětství.
Takže mladej dozadu a funguj mi tam!
To byla samozřejmost. Ráďu jsme okamžitě začali z legrace peskovat, že se bude vracet a bude nám vyhrávat puky, my se jako staří přece nebudeme někde honit. My se budeme jen vozit a mít pohodičku. A že já ani jako centr rozhodně do obrany hrát nebudu, to že je na něm. Vždyť jsem nejstarší a nejzkušenější.
Celou dobu mi to přesto pořád všechno přišlo přirozené, normální. Jo, uvědomovali jsme si, že se jedná o naprostou raritu, říkali jsme si, jaká to bude při zápase nádhera, ale přitom jsme byli tak zvláštně v pohodě. Navzájem jsme si potvrdili, že nám to celé možná dojde až časem. Třeba až za pár let…
Jenže pak lajna před námi skončila své první střídání v útočném pásmu, přerušila se hra a my se ze střídačky postupně zvedli a vyrazili se postavit na vhazování. Ne, že bychom postupně naskákali do rozjeté akce. Pěkně jsme si mohli vychutnat okamžik, kdy se všechno upnulo na nás.
Měli jsme na sobě dresy nároďáku, ale já najednou jako bych vedle sebe viděl Hynďu táhnout sáňky s bruslemi a hokejkami závějemi přes pole. Ráďu, jak za námi cupitá a za každou cenu chce hrát na rybníku s námi.
Podíval jsem se na kluky. Naše pohledy se potkaly. A já věděl, že jim před očima probíhá úplně to samé, co mně.
Náš rybník. Naše dětství. Naše rodina. My. My tři.
Později mi to oba přesně tak i potvrdili. Byl to nepopsatelný pocit. Obrazy z dětství následované vědomím, že až padne puk na led, budeme navždycky zapsaní do historie.
Hynďa, Ráďa já.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází