Tomáš Nosek

I prodavačka v Kauflandu se mě ptala, jak je to možné. Fakt, doslova.

Každý člověk, co mě znal a věděl něco o hokeji, se na jaře 2024 zajímal, proč nejsem v týmu pro domácí mistrovství světa.

Jednou jsem něco odpověděl. Podruhé. Potřetí… Ale pak už se mi na tohle téma ani nechtělo bavit. Bylo mi vyloženě nepříjemné. Co jsem na to měl říct? Co, když jsem na jednu stranu cítil, že jsem nedostal férovou šanci, ale zároveň jsem se dokázal vcítit do situace trenéra nároďáku Radima Rulíka?

Na přípravném turnaji v Brně jsem tak jako další kluci z NHL měl dostat dva zápasy, abych se ukázal. Odehrál jsem ten první ve čtvrtek, v sobotu jsem v sestavě nebyl. A když jsem ten večer seděl na večeři s rodinou a do skupiny na mobil přišla nominace na neděli a já zase nikde, měl jsem okamžitě zkažený večer. Hlavou mi začalo lítat tisíc myšlenek, co tohle znamená. Tak co? Buď mám tedy nominaci na mistrovství jistou, nebo nejedu. Nic mezi tím.

Sám jsem cítil, že pravděpodobnější bude druhá varianta.

A taky že jo. V neděli jsem si jen počkal na večer, abych se dozvěděl, že v týmu nejsem.

Neskutečně mě to vytočilo. Že jsem nedostal možnost zahrát si na domácím mistrovství světa byla jedna věc. Ale že jsem měl něco slíbeného a kvůli tomu jsem vytáhl z Ameriky předčasně rodinu, mě v tu chvíli trápilo víc. Můj mladší syn je extrémně živé dítě, ten starší zase něco jako poloviční autista a potřebuje speciální péči, jakou v zámoří na rozdíl od Česka má. A já je o dva měsíce dřív, než bylo nutné, nastěhoval do malého bytu v Pardubicích, kde s nimi nebylo pořádně co dělat.

Fajn, byl jsem ochotný to podstoupit s vidinou mistrovství. Manželka taky.

Ale ta vidina se během jediného víkendu rozplynula.

Chápal jsem, že nominace není nafukovací. Nebyl jsem první ani poslední hokejista, kterého něco takového potkalo. Ale strašně mě štvalo, že neplatila dohoda s trenérem.

V tom duchu jsem taky spustil, když si mě tak jako ostatní vyřazené hráče po oznámení finální soupisky Radim zavolal do svého kamrlíku, kde byl i celý realizační tým. Nepustil jsem ho ke slovu. Tak jako teď tady jsem mu vylíčil svoji situaci a připomněl, s čím mě do Brna pozval. „Já vím,“ neoponoval.

„Děkuju, nahledanou,“ zakončil jsem svůj monolog. Všem jsem podal ruku a odešel jsem.

Kluci v šatně ani pořádně netušili, že v nominaci nejsem. Každý v první řadě poslouchal, jestli se do týmu dostal on sám. Když pochopili, že končím, divili se. Já to ale neměl chuť s kýmkoliv rozebírat.  Tohle bylo jejich mužstvo a já už do něj nepatřil. Zmizel jsem jak pára nad hrncem. Před stadionem jsem nasednul k rodině do auta, řekl jsem jen, že na mistrovství nejedu, a vyrazili jsme domů.

Připadal jsem si hloupě. Moje hráčská hrdost dostala zase jednou strašně na frak. Ale tak jako už mnohokrát předtím, sám sobě jsem si okamžitě zakázal litovat se. Rozhodl jsem se, že to zase vezmu za ten nejlepší možný konec.

Právě tahle situace ve mně zase zažehla můj vnitřní oheň tak, jako dlouho nic předtím.

„Já ještě všem ukážu,“ opakoval jsem si. A opakoval jsem si to i celou přípravu na další sezonu, do které jsem šlápl opravdu tvrdě.

Navždycky mě asi bude mrzet, že jsem nebyl s klukama u toho, co se v Praze povedlo. Vnímám taky, že v mém věku už se šance něco s nároďákem vyhrát zmenšuje, navíc doma, kde tím žila celá země.

Ale zřejmě to tak celé opravdu mělo být. Zase, tak jako už tolikrát, jsem si musel projít peklem, abych se dostal do ráje. Musel jsem zažít něco špatného, aby mě mohla potkat ohromná radost.

Přesně tohle mě napadlo, když jsem si k ránu, tu noc, co jsme vyhráli s Floridou Stanley Cup, krásně unavený sedl v šatně na své místo, vzal si do ruky už jen vodu a energeťák, a promítal jsem si postupně svůj hokejový život. Procházel jsem všechny ty náročné, těžké a nepříjemné okamžiky. Situace, které mě dovedly právě sem.

Seděl jsem tam jako hokejista, který chtěl být nejlepší na světě díky gólům, které sám dá nebo vymyslí, ale dneska ho chtějí na ledě hlavně proto, aby je nedávali jeho soupeři.

Jako hráč, který dostával na frak kvůli chybějící síle a rychlosti, ale který dneska v nejlepším týmu NHL s chutí vráží do dalších vymakaných chlapů svým tělem.

A taky jako člověk, kterého si v klubech, kde hrál, vážili za to, jak se chová v rámci týmu. Na ledě i ke svým spoluhráčům a trenérům. Vždyť já ani tomu Radimovi i přes obří naštvání neřekl nic, čeho bych později litoval.

Čeho bych litoval tak jako situace, kdy jsem si kdysi pusu poprvé a naposledy na někoho otevřel…

Jo, připadal jsem si docela nahoře. Tak to prostě bylo.

Na své první mezinárodní akci, mistrovství světa do dvaceti let, jsem sám sobě konečně v přímé konfrontaci dokázal, že se dovedu měřit s těmi nejlepšími svého ročníku. Předtím jsem už hrál stabilně za Pardubice extraligu a ve dvacítce mě zvolili kapitánem. I když mi turnaj nevyšel bodově, měl jsem pocit, že jsem zahrál slušně. Navíc jsme v období, kdy se mládežnickým nároďákům moc nedařilo, prošli přes Ameriku do čtvrtfinále, kde nás vyřadili Rusové až v prodloužení. V souboji o páté místo jsme pak roznesli Slováky.

Měl jsem prostě podle svého tehdejšího mínění dost důvodů lítat v oblacích.

Než mě z nich zase rychle zpátky na zem vrátil návrat do klubu.

Protože jsem viděl, jak jejich kluboví trenéři volají po našem vypadnutí spoluhráčům z repre, čekal jsem na něco podobného. Já jsem přece kapitán juniorské reprezentace, měli by se mnou jednat s respektem, ne? Aspoň tak jsem to ve své hlavě tehdy vnímal.

A tak jsem po příletu přišel na trénink v Pardubicích až o den déle, než jsem mohl. Protože co bych se tam honil, když si mě patřičně nevážej… Sotva si mě trenéři Hynek s Lubinou zavolali, aby se mě zeptali, kde jsem byl, odpověděl jsem něco ve stylu, že mi měli zavolat, když mě tam chtěli hned.

Okamžitě jsem viděl jejich pohledy. Co jim tam já, mladej cucák, mám co rozkazovat?

Jasně, že jsem si něco takového vůbec nesměl dovolit. Svoji ukřivděnost jsem měl spolknout a zachovat nadhled. Naklusat hned na zimák, nebo aspoň zvednout telefon a dát vědět.

Můžu se jenom domnívat, že tahle moje drzost byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem po dvacítkách už prakticky nehrál. Buď mě pustili na led jen na pár minut, nebo jsem byl rovnou třináctý útočník. Někdy jsem se dokonce ani nedostal do sestavy, k tomu jsem pendloval mezi první ligou v Hradci nebo juniorkou. Skauti z NHL se jezdili dívat na mě a Tomáše Hertla, ale zatímco ten hrál za Slavii první lajnu, já seděl na střídačce.

Zpětně je dobře, že jsem něco takového zažil. Bůhví, jak by to vypadalo, kdybych zůstal vyhajpovanej a nedostal takhle po tlamě. Nikdy jsem se neprojevoval namistrovaně, odmalička jsem rodiči vychovávaný k pokoře a pracovitosti. A takhle jsem si aspoň ověřil, že to je správná cesta.

To neznamená, že mě neštvalo, jak jsem dopadl. Vždyť já třeba ani při mistrovském play off to jaro v roce 2012 nenaskočil ani jedinkrát. S týmem jsem trénoval, ale kdykoliv byla možnost jít do hry, radši vzali někoho z první ligy. Staršího a zkušenějšího, znělo vysvětlení.

Kolikrát já si tenkrát říkal, že jsem měl radši držet hubu a krok a teď bych hrál o titul.