Tomáš Kučera

První přesná přihrávka v zápase pro mě znamená stejně jako první povedená písnička na vlastním koncertě. 

Jsou stejně důležité, umí mě uklidnit.

Je to zvláštní a nejspíš byste to do mě neřekli, ale i já jsem trémista.

Jsem nervózní pokaždé, když kráčím směrem k davu, který na mě tam někde venku za oponou čeká. Nerozlišuju, jestli je tentokrát mým jevištěm ligový trávník nebo jindy pódium hudebního klubu.

Jdu tam a pokaždé se cítím stejně napjatě. 

Ve fotbalovém světě mě lidé znají jako Tomáše Kučeru, ligového záložníka Teplic.

V tom hudebním mě oslovují jako TK 27, fotbalistu roku. 

Oba světy jsou si v mnohem tak podobné, a přesto jsou úplně jiné. 

Nikam se neženu, ale čas je drahej

Chci hodně stihnout, než budu starej

Chtěl jsem mít titul, chtěl jsem trofej

To už asi nebude, i tak jsem hrdej

V životě boss, v životě frajer

Ne druhý housle, jen první kolej

Hudba už dávno není jen mé hobby. Stejně jako hraju fotbal, i hudbu zvládám dělat na profesionální úrovni. Mohl bych se ji okamžitě začít živit, a to by v téhle branži a konkurenci nešlo, kdybychom do toho spolu s kluky nešlapali naplno. Odjakživa neumím dělat věci jen tak napůl. Když už se do něčeho pustím, tak rovnou po hlavě. Věřím, že se mi ve výsledku tenhle přístup vrací.

Věnuju jí stále více času, který se jen tak na hodiny spočítat nedá. Hudba je totiž umění. Kreativní a o to svobodnější proces. Můžu se hudbě věnovat tak dlouho, jak potřebuju. A hlavně kdykoliv, kdy já sám chci. Jo, můžu sedět ve studiu každý den do večera, ale když se tam pár týdnů neukážu, taky se nic nestane.

Úplně klidně totiž můžu napsat text nového tracku za dvacet minut a zjistit, že je mnohem lepší než ten, na kterém jsem předtím pracoval půl roku. I to se stává, i v tom je umění oproti fotbalu tak kouzelné a jiné.

Nápady do naší hlavy přicházejí a zase z ní odcházejí, bývá to jen mžik, který člověk musí umět využít. Možná proto je hudba i mou vášní. S jednotlivými písničkami a interprety mám spojené silné vzpomínky na dospívání s bráchou, který mě k nim přivedl.

 

Zlepšuje mou náladu, ale pochopitelně ji umí také zhoršit. Pomáhá mi dostat se z problémů a čistit hlavu od starostí, kterým se člověk v životě nevyhne. Vztah, který k hudbě cítím, dokonale vyvažuje energie, jakou z ní poslechem i vlastním vystoupením čerpám zpět.

Asi i proto mám své první koncerty v mlze stejně jako všechny góly, které jsem v lize dal.

Nebylo jich zas tak moc, dohromady dvanáct. Vím ale přesně, kde a komu jsem je dal, možná bych si dokázal vybavit celou akci a ukázat na bránu konkrétního stadionu. Vše ostatní dál už je jen euforie. Pocit transu, který vzpomínky na emocemi nabité situace člověku dokáže slít do jednoho abstraktního obrazu.

Nevím, jaké pocity mi zrovna prolétly tělem, když jsem běžel poprvé pod bouřící tribuny a spoluhráči mě následovali. Nepamatuju si ani to, co přesně jsem cítil, když jsem na koncertech z pódia poprvé koukal na nadšený dav pod sebou.

Hudba je něco jako droga. A stejně jako fotbal i můj život.

Vysunu přihrávku a půjdeme do brejku

Kopu standardky, lítaj rohlíky na hlavu 

Můj revír je kolem středovýho kruhu 

Hraju za Teplice, ne za vyjebanou Spartu

Jebu toho Berbra a samozřejmě Peltu

Pořád mi vlastně přijde husté, jaký poprask vzbudil ten párvteřinový žblebt jednoho řadového fotbalisty z průměrného ligového týmu. Napříč fotbalem i napříč celou republikou. I když třeba rap vůbec neposloucháte, myslím, že tenhle jste zaznamenali. Nebo jste určitě alespoň četli o problémech, které mi track s názvem Off Season jako fotbalistovi způsobil.

Tahle skladba měla před pár lety totální přesah mimo celý náš žánr. Psal o ní Blesk i další média, dostala se na jejich titulní stránky a mě přivedla nejen před disciplinární komisi fotbalové ligy, ale i do telefonních výpisů, které jsou součástí policejního vyšetřování Romana Berbra, bývalého místopředsedy fotbalové asociace. Tahle písnička se stala hitem a dodnes hitem je. Hraje v kabinách fotbalových týmů napříč republikou a má pořád největší ohlasy fanoušků i na živých koncertech.

Zvláštní, protože když mi tuhle mou osudovou písničku někdo pustí teď, mám s ní trošku problém.

Třeba se mi za ty roky jen oposlouchala, ale já v ní stále více cítím určitou naivitu...

Kdybych měl něco podobného tvořit dnes, message celé písničky by zůstala stejná. I když jsem byl po jejím vydání fotbalovými funkcionáři pod hrozbou extrémně vysoké finanční pokuty vyloženě dotlačen k omluvě, za vším, co v textu zní, si pořád stojím. Jasně, psal jsem to i s jistou formou nadsázky, ale v reálu jsem asi většinu rýmů stejně myslel vážně, od srdce. S tou skladbou mám teď problém asi jen proto, že dnes by zpracování celého rapu i struktura textu byly mnohem kvalitnější, sám cítím, že jsem dnes mnohem dál.

I tohle je ale hudební vývoj... Přirozená cesta, po které kráčí každý z nás.

Myslím, že je i mezi vámi spousta lidí, která dřív psala nebo pořád píše vlastní básničky. Pracuje na tvorbě, kterou si nechává pro sebe a dost možná ji nikdy neukáže ani svým nejbližším. Je to možná škoda, ale rozumím tomu, protože jsem to sám dřív takhle měl. Svůj první text, úplně první rap, jsem napsal už kdysi dávno ještě na střední škole. V období, kdy jsem zamyšlený jen tak chodil ven a tužkou na papír v parku čmáral své pocity, prolínal svou fantazii do nových punchlines. Pokaždé s pocitem, jak hrubě mi něco podobného nejde.

Taky jsem tuhle svou tvorbu nikdy nikomu neukázal. 

Nejspíš skončila zmuchlaná v koši.

Písnička, která oblétla Česko a vlastně urazila ješitné vedení českého fotbalu i největší klub v zemi, tohle celé změnila. 

Bez nadsázky odstartovala mou hudební kariéru a v mnohém tak zásadně změnila můj život.

Díky Off Season jsem získal odvahu své texty pouštět ven. Ovace lidí, kterým se track líbil, mě napumpovaly sebedůvěrou, jaká mi tak dlouho chyběla k tomu, abych se před nimi nebál taky vystoupit.

Když o té písničce tak přemýšlím, vlastně s ní mám ještě jeden, úplně jiný problém...

Myslíte, že měla někoho urazit?

Já ne, nebyl to její cíl.

Mám na základě téhle zkušenosti občas pocit, že se v Česku bereme všichni tak nějak moc vážně. Neumíme brát věci s nadhledem a nadsázkou, neumíme si sami ze sebe udělat legraci. Přijde mi to škoda. Možná jsme opravdu příliš ješitní, minimálně ti pánové nahoře tenkrát byli.

Souhlasím s tím, že tenhle track byl řekněme pikantní, ale rozhodně neměl někoho shodit. I proto jsem se Spartě, která se v něm tak hezky rýmuje, bezprostředně poté omluvil. Snad se na mě lidé z Letné nezlobí, já proti nim nikdy nic neměl a tohle jediné mě ve sledu všech událostí okolo zpětně mrzelo.

Všechno ostatní časem jen krásně uzrálo... 

Dnes už lidé vědí, kdo má máslo na hlavě a že to nejsem já.

Vědí, že jsou to lidé z bývalého vedení asociace v čele s Romanem Berbrem, který skončil ve vazbě a je trestně stáhanou osobou, zatímco já díky songu, který se ho kdysi tak dotkl, dnes se svou tvorbou objíždím hudební kluby po celé republice.

Já nejsem první, druhej ani poslední, jsem jedinej

S tim, že jsem slabej, hm, s tim nezačínej

58 je můj gang, to je ten vyvolenej

Říkám věci tak, jak jsou, jsem jen upřímnej

Lidé se mě občas ptají, jestli jsem víc fotbalista, nebo raper. 

Vlastně tu otázku dostávám stále častěji. 

Musí to souviset s tím, jak rychle má tvorba a práce celé naší party 58g nabírá na popularitě. Z neznámých kamarádů z Jihlavy je skupina, která má rok od roku větší ambice.

Má role fotbalisty a rapera se vyrovnává, hudba si ukrajuje z mého času přirozeně stále víc prostoru. A je logické, že s blížícím se koncem mé fotbalové kariéry jednou přijde chvíle, kdy dostane absolutní přednost. Zatímco s fotbalem to ve svých třiceti letech na velkou evropskou scénu nejspíš už nedotáhnu, v hudbě svou budoucnost vidím, dokážu si ji představit a vydávám se jí naproti. Ale má to čas, nesmím nic uspěchat. Ještě pár let bych chtěl být hlavně ten fotbalista a kluci to vědí. Svou pozici v lize si držím, v klubu je pevná a mě ligové zápasy stále naplňují víc než cokoliv jiného.

A to i přesto, že na konci téhle sezony můžeme s Teplicemi sestoupit. S blížícím se finále ligy to přestává být sranda.

Každý zápas hrajeme o záchranu, o holý život, o naše další kariéry, o nové smlouvy. Vstupujeme na hřiště a každý víkend víme, že nás čeká devadesát minut války doslova o všechno. 

Každý se s tím pere jinak. Já osobně ale tenhle tlak miluju. Představuje pro mě podobné vzrušení, jaké jsem poznal na svých prvních koncertech.

Přitom je mezitím takový rozdíl! Anebo ne?!

Přemýšlel jsem o tom poměrně nedávno, když jsem stál v tunelu našeho stadionu před začátkem zápasu se Spartou. V Teplicích na nás čekalo deset tisíc fanoušků, nejvyšší návštěva sezony: Toužili po senzačním vítězství, zatímco já mezi kabinami zíral na Adama Hložka a přemýšlel o tom, jak moc mě za chvíli bude na hřišti větrat. Budu mu vůbec stačit? Jen marně jsem se uklidňoval tím, že oproti koncertu tohle není vůbec, ale vůbec nic... Přitom kdyby byl tenkrát obešel všechny lidi na tribunách a jednoho po druhém se na stadionu zeptal, proč přišli na zápas, nejsem si jistý, že by tam byl někdo z nich jen kvůli mně. Už mi rozumíte?

Věděl jsem, že přišli na Teplice a na Spartu jako takovou, možná kouknout na Hložka nebo Láďu Krejčího, zkrátka borce, co hrají fotbal objektivně lépe než většina nás ostatních v lize. Tušil jsem, že i kdyby se nám tenhle zápas neměl povést, zodpovědnost za to poneseme všichni, zůstane mezi všemi jedenácti chlapy na hřišti, a třebaže lidé na někoho z nás možná pod tíhou špatného výkonu i zapískají, příště na Spartu přijdou zas. Neberte má slova špatně, každý chceme na začátku zápasu vyhrát a já sám nejsem jiný, jenže porážky a neúspěchy k fotbalu patří stejně jako všechna ta velká vítězství. Jedno bez druhého by nebylo, každý z nás dostane novou šanci.

Vlastní koncert, to je něco úplně jiného. Je to zodpovědnost, která se s tou fotbalovou nedá srovnat. Událost, na kterou lidé chodí kvůli konkrétním interpretům a skupinám.

Kvůli mně. 

Kvůli nám třem.

Přijdou a chtějí, abychom je dokázali bavit.

Je to stejných, a přesto tak odlišných devadesát minut.

Hodina a půl času, během kterého jim musíme dát přesně to, co chtějí. Když se nám to nepovede, znovu na nás do klubu nepřijdou.

Myslím, že v tomhle ohledu je hudba fakt nemilosrdná.

Ale víte, co je zvláštní? Pořád bývám nervóznější na začátku fotbalového zápasu. 

Jako bych každým dalším koncertem získával přesvědčení, že se na pódiu cítím mnohem jistější. Že se na něm nemůže nic stát. Že na něj patřím.

Třeba se opravdu blíží doba, kdy o sobě budu moct říct, že jsem více raper než fotbalista.

Já nejsem první, druhej ani poslední, jsem jedinej

S tim že jsem slabej, hm, s tim nezačínej

58 je můj gang, to je ten vyvolenej

Říkám věci tak, jak jsou, jsem jen upřímnej

Já nejsem první, druhej ani poslední, jsem jedinej

S tim, že jsem slabej, hm, s tim nezačínej

58 je můj gang, to je ten vyvolenej

Říkám věci tak, jak jsou, jsem jen upřímnej

Spousta lidí má možná pocit, že je rap hudba, kterou poslouchají jen nějací grázlové a floutci.

I můj táta na tenhle styl – myslím – koukal skrz prsty. Je trenér, který fotbalu obětoval celý život, a chlap, díky kterému jsem i já měl odmala cíl hrát ligu v Jihlavě. To on mě k fotbalu přivedl a naučil kopat do míče líp než spoustu lidí, pro které profesionální kariéra fotbalisty nakonec zůstala jen snem. Naučil mě fotbal milovat natolik, že jsem ani v době nejsilnější puberty neměl nutkání s ním skončit. Ve sportu jsem odjakživa viděl spíše výhody, rád se k němu každý den vracel a odměnou je, že se jím dnes můžu relativně hezky živit.

Vím, že to byl táta, nebo vlastně oba mí rodiče, kteří měli v jistou chvíli pochybnosti o tom, jestli jsou mé záliby správné.

Pochybovali o tom, s kým se po tréninku stýkám, a vycházeli stejně jako spousta dalších jen z předsudků, že rapeři hulí trávu a chlastají a že přesně tohle mě jako fotbalistu může jednou taky semlít.

Moment, kdy jsem oba přesvědčil o opaku, přišel vlastně až loni v listopadu. Byli se podívat v Jihlavě na náš vyprodaný koncert, kde si naši tvorbu užívalo v transu pod pódiem pět stovek lidí. Rodiče až tam viděli, jakou ti lidé mají radost, a třebaže nejspíš mé texty nikdy dostatečně neocení, protože rap jejich generaci nic neříká, přinejmenším pochopili, že za pozitivní energii davu může především kvalita našeho vystoupení. Pochopili, že rap, který děláme, není sranda, protože má potenciál ovlivňovat nálady spousty našich posluchačů.

V České republice působí publicista Karel Veselý, který se téhle hudbě věnuje dlouhodobě. Před časem vyšlo aktualizované vydání jeho knihy Hudba ohně, která se věnuje dopodrobna vývoji černošské hudby. Dozvíte se v ní o tom, jakým způsobem vznikl v New Yorku rap – se základem v žánrech, které do USA přišly z Jamajky, jak se pak rap dál šířil do celého světa. Je to poutavé a zajímavé čtení, pro mě osobně taky hodně důležité, protože mě tahle historie zajímá. Na rozdíl od spousty jiných raperů, kteří o svém žánru nevědí možná vůbec nic, já jeho původ potřebuju znát. Potřebuju znát tvorbu i autory, kteří vývoj rapu celosvětově ovlivňují. 

Předsudky o tom, že je rap hudba pro mladé v pofiderních klubech, jsou u nás každopádně zakořeněny tak nějak historicky. V Česku se tenhle žánr začal utvářet až na přelomu století, jeho historie je velmi krátká, proto není zas tak těžké ji pochopit.

Myslím, že všichni znáte skupinu Chaozz, její písnička Vodopády je totiž svým způsobem legendární, i když třeba z mého pohledu rozhodně ne kvalitní – technicky, lyricky ani stylově. Chaozz s ní ale obdivuhodným způsobem dokázal něco, co se ostatním raperům dlouhé roky nedařilo a pořád ještě úplně nedaří: Prorazit s ní taky do mainstreamových médií. Vodopády zasáhly obrovskou masu lidí žánrem, který byl v Česku odjakživa považován spíše za underground. Žánrem, kterým možná trošku opovrhovali a ještě relativně nedávno se mu taky smáli.

Vždyť O2 arenu u nás dokázal s rapem vyprodat jen Leoš Mareš, který přitom rap dělat neumí, a ještě to o sobě navíc moc dobře ví. Vždyť své vystoupení takhle dokonce i naoko prodává. Svou show a celou hudební kariéru považuje za recesi, mým pohledem ne úplně povedenou. Spolu s jeho dosahem a popularitou totiž tahle recese ovlivnila lidí v názoru na hudbu, kterou my rapeři bereme vážně a chceme dělat dobře. To vše v zemi, která je v kultuře oproti vyspělým státům světa hodně, opravdu hodně pozadu.

I v Česku vznikal dřív kvalitní rap, už na přelomu století spolu s prvními deskami PSH nebo Supercroo, ale i ten byl vyložený underground. Kdo tenhle styl neznal a neposlouchal, neměl jak se k těmhle deskám dostat. Až v posledních letech český rap směřuje více do mainstreamu, roste počet jeho fanoušků a tím i zájem běžných médií, mluví se o něm stále víc. Tak jako v Americe před lety, kde se ruku v ruce s popularitou mění i rap samotný. Při poslechu tamních nových desek byste možná ani nepoznali, že jsou ještě stále součástí žánru.

Pověst a obliba rapu v mých očích vychází z faktu, že ho poslouchají hlavně mladí lidi. Kluci a holky na středních a vysokých školách, kteří v pátek večer chtějí kalit stejně, jako jsme kalit chtěli v jejich věku my nebo naši rodiče. Že jsou v klubu o něco víc divocí než čtyřicetiletí byznysmeni na rockovém koncertu Nicka Cavea, je v tom smyslu přece normální. 

Náš žánr ale díky mladým roste. Zasahuje silně masu aktuálně dospívajících lidí. Dokonce tak moc, že začínám být sám přesvědčený o tom, že by dnes rapem místo Leoše Mareše vyprodal O2 arenu spíše Viktor Sheen, za rok 2021 nejposlouchanější český interpret na službě Spotify.

Nový money, nová flow, nová bunda, žádná hoe

Nový boty, řízlej blow, stejnej swag v první show

Já furt rychlej, ty seš slow, já furt víc big, ty seš low

Umím vyjmenovat a popsat všechny góly, které jsem v lize za svou kariéru dal. 

Myslím, že bych to zvládl i popořadě. Přesně tak, jak šly za sebou. Hezky jeden za druhým. Ten první před deseti lety Českým Budějovicím při výhře 1:0, ten poslední Brnu krásnou patičkou po rohovém kopu.

Je zvláštní, že jsem v kariéře zažil angažmá v Plzni, kde jsem bojoval o titul a zahrál si i Evropskou ligu proti Villarealu, ale stejně ze všeho nejraději vzpomínám na zdánlivě tuctový zápas v Teplicích, kde jsem kdysi ještě jako hráč Jihlavy pomohl brankou k výhře svého týmu 3:2. V zápase, který si nevybavíte a já se tomu ani nedivím, protože se v něm hrálo v uvozovkách jen o záchranu...

Balón přilétl ze strany do vápna, já se do něj položil a napálil ho přesně k tyči. Ty jo, byl to fakt krásnej gól!

Lidem u televize se takový musel líbit. 

Já si ho ale vážím hlavně proto, že mi v tom zápase šlo především o mého tátu.

V mém nejlepším půlroce kariéry, který mi nakonec přinesl i přestup do Plzně, stál totiž on chvíli na střídačce Vysočiny jako hlavní kouč týmu, za který jsem hrál. Cítil jsem, jak si tuhle zodpovědnost bere, a dodnes mě těší, že jsem mu alespoň tímhle gólem tenkrát v Teplicích nějak pomohl. 

Vždyť právě táta je můj největší fanoušek, to on všechny mé úspěchy prožíval a pořád prožívá. Pochválí mě, když se mi povede zápas, a napíše, když v trendech na Youtube zahlédne můj nový song. Ale tohle, tohle byl přesně ten večer, který jsme mohli prožívat spolu. Táta a syn, bok po boku v jednom týmu se společným cílem.

Pořád mě vzpomínky na to dokáží dojmout. 

V naší rodině totiž takhle emoce ven jen tak nepouštíme. Něco hezkýho si navzájem moc často neřekneme, tenkrát to ale táta dokázal udělat. Jako trenér cestou domů ze zápasu neměl odvahu vstát a jít mi to říct do zadních řad autobusu před všemi spoluhráči, vytáhl proto z kapsy telefon a napsal mi z první řady tuhle krátkou zprávu:

„Tome, děkuji za výkon i krásný gól. Jsem na tebe hrdý. Táta.“

Tohle je, a myslím, že už vždycky bude, nejkrásnější chvíle mé sportovní kariéry. 

Žádné výhry ani góly se podobným slovům nikdy nemohou vyrovnat.

Prodám se sám, když mě neprodaj oni (Oni, oni)

Druhej takovej jako já tady neni (Ne, fakt ne)

Jsem marketingovej klenot Fortuna ligy

Nepoznaj, co je swag, jsou to nuly

Prodám se sám, když mě neprodaj oni (Oni, oni)

Druhej takovej jako já tady neni (Ne, fakt ne)

Jsem marketingovej klenot Fortuna ligy

Nepoznaj, co je swag, jsou to nuly

To, čemu se ve svém volném čase věnuju, je ve fotbalovém prostředí nevšední. 

Asi proto o mně i mí vlastní spoluhráči říkají, že jsem jiný. 

Je to pro ně myslím nejjednodušší způsob, jak sobě i lidem okolo vysvětlit, že mám odlišné zájmy než celý zbytek kolektivu. Že svůj volný čas trávím úplně mimo fotbalovou bublinu. Mými nejlepšími kamarády jsou dnes sice lidé, kteří fotbal sledují a často fanaticky, ale rozhodně nejsou ani nebyli aktivními sportovci. 

Myslím, že od fotbalistů a mých spoluhráčů se odlišuji také tím, jak se oblíkám. Má povaha se prolíná i do textů, které píšu. Ne, nejde je brát doslova a vždycky je třeba i kousek nadsázky, ale ať už člověk chce, nebo ne, život autora se do jeho tvorby nějakým způsobem vždy projeví.

Takhle nějak vznikla i zmíněná skladba Off Season. Bulhar, který s tím nápadem přišel, je zrovna člověk, co fotbal sleduje. Má o lize obrovský přehled a prodává ho v úspěšném fotbalovém podcastu, který pravidelně poslouchá spousta ligových hráčů. Já ho přitom poznal až v Praze na jednom z jeho koncertů přes společného známého.

Několikrát jsme pak spolu zašli na pivo, rozuměli si a dál rozvíjeli naše přátelství, ve kterém šlo hlavně o pohled na hudbu. Tak moc, že jsem na jeho koncerty chodil stále častěji a stále častěji mě tam i díky němu poznávali také jeho fanoušci. S nadsázkou pak na mě v klubech mezi písničkami pořvávali, že jednou vyhraju anketu Fotbalista roku, a tahle nadsázka se mě od té chvíle drží. V rapovém světě jsem zkrátka TK 27, fotbalista roku. Musím říct, že jako fotbalistovi mi hudba k popularitě pomohla, stejně jako v hudebním světě zase otevřeně využívám kariéry a jisté popularity ligového hráče. Na ulicích dnes ale každopádně rozdávám víc autogramů jako raper než jako profesionální sportovec, rozhodně mě teda lidé díky hudbě poznávají víc.

Track Off sesason mi ale zprvu spíše ublížil.

A nejen mně. 

Ublížil mému tátovi, který tehdy jako trenér zaměstnaný fotbalovou asociací vedl mládež na Vysočině. A ublížil týmu, za který jsem hrál a který kvůli mně odehrál ligový zápas bez šance v něm zvítězit.

Bylo mi z toho nanic. Neskutečná prasárna!

Na Dukle jsme s Teplicemi prohráli 0:1. V zápase od rozhodčího dostali dvě červené karty a šest žlutých, já jednu z nich. Viděl jsem žlutou za faul, který udělal Michal Jeřábek v souboji metr ode mě. Jen jsem stál poblíž a už jsem ji měl. Přesně podle not, které byly dopředu dány.

Zažil jsem v lize asi více prasáren, nejednou cítil po zápase křivdu, ale tenkrát na Dukle to bylo přece jen úplně jiné. 

Věděl jsem, moc dobře jsem věděl, že tohle všechno se děje jen kvůli mně. Že se lidé z vedení fotbalu prostřednictvím rozhodčích mstí za to, co jsem v nové písničce rapoval. A že se mi mstí bez ohledu na to, že tím potopí i mé nevinné spoluhráče. Nebo možná právě proto. 

Že se něco takového na Dukle semele, jsme s trenéry tušili už před zápasem. Měl jsem od rána podivný pocit ze zpráv, které se prostřednictvím disciplinárky objevily v médiích. Tušil jsem, že si mě varovnými signály připravují na večer, protože si písničku neuměli přebrat jinak než osobně.

Co myslíte? Měl jsem ten den hrát, nebo ne?

I to jsme tenkrát s trenéry do poslední chvíle řešili, ale já sám hrát chtěl. Věděl jsem, že pomsta stejně přijde. Když ne teď, tak příště. Zlu se člověk musí postavit čelem, protože na střídačce se před ním stejně neschová.

Cítil jsem se ale strašně. Právě kvůli svým spoluhráčům, kteří to celé oskákali za mě. Klukům, kteří se týden připravovali na zápas, ve kterém jen kvůli mně neměli šanci. Nepřišli jen o výhru a pitomé tři body, přišli také o šanci sáhnout si na prémie, jejichž prostřednictvím splácejí hypotéky a živí vlastní rodiny. Prohra je připravila o peníze, které představují značnou část jejich měsíčních odměn. 

Nebyla to sranda a viník byl jasný.

Omlouval jsem se tehdy klukům, nejednou jsme si to v dalších dnech potřebovali vyříkat. 

Nakonec to celé tak nějak... vyšumělo. 

Dnes už se o tom zápase naštěstí nebavíme. 

Přitom všichni moc dobře vědí, jak to všechno doopravdy bylo. 

V policejních spisech, které v posledním roce z části unikly do českých médií, o těch sviňárnách čteme podrobně. 

Víme přesně, co psal Roman Berbr hlavnímu rozhodčímu Ondřeji Ginzelovi, a víme taky přesně, co Ginzel svému šéfovi odepsal. Oba jsou součástí rozsáhlého spisu policejního vyšetřování, první po razii policie skončil ve vazbě, druhý po vypuknutí aféry kariéru rozhodčího ukončil. Vyšetřování i soudy stále probíhají, prokázáno není nikomu nic. Ale i kdyby jim nikdo nic neprokázal, já už víc vědět nepotřebuju. Mám v tomhle ohledu jasno, obrázek jsem si udělal. Vím, co pár hodin po vydání písničky a chvíli před úvodním výkopem ligového zápasu znamenala esemeska „Tomáš Kučera“ doplněná čtyřmi emotikony smrtky, a moc dobře vím, co znamenala ještě stručnější odpověď sudího „chápu“.

A jsem asi rád, že to celé vyšlo najevo až s tak velkým odstupem času, po téměř čtyřech letech. Objevit se takové věci v novinách krátce po utkání, asi by tenkrát se mnou a mými spoluhráči cloumaly emoce mnohem víc.

Teď už cítím jen jisté zadostiučinění. 

Radost, že pravda vyplula na povrch. Že veřejnost a lidé, kteří fotbal sledují, stojí od začátku na mé straně. 

Že už se snad na mě ani mí tehdejší spoluhráči zlobit nemohou.

Můj team je silnej jak City, my jsme teď tady, kde jsi ty?

Můj team je silnej jak City, my jsme teď tady, kde jsi ty?

Můj team je silnej jak City, my jsme teď tady, kde jsi ty?

Můj team je silnej jak City

Na levém zápěstí mám vytetované dělo, symbol londýnského Arsenalu.

Dřív jsem všechny jeho zápasy sledoval mnohem víc, v jistou chvíli to pro mě byla skoro otázka života a smrti. Zejména v době slavného týmu neporazitelných v čele s Henrym a Bergkampem jsem tenhle tým fakt hltal, miloval jsem fotbal, jaký hrál. A taky snil o tom, že jeho dres jednou obléknu. 

I dnes na Arsenal rád koukám, Premier League je vlastně jediná soutěž, kterou sleduju fakt aktivně. Zajímají mě přestupové spekulace i sestřihy nejzajímavějších akcí víkendu, baví mě celá anglická kultura i show, která nejlepší soutěž planety doprovází.

Dnes vím, že fotbalistou roku už navždy budu jen na pódiu, a umím si přiznat, že Premier League už asi hrát nebudu.

Dřív jsem si přitom možná myslel, že v kariéře postoupím mnohem dál. Nebyl jsem nikdy klukem, který si před spaním ve vlastní fantazii maloval, jaké to je, vyhrát Ligu mistrů, a i proto jsem si před sebe nekladl nereálné cíle. Šel jsem krok po kroku dál, a v jistou chvíli, v době přestupu z Jihlavy do Plzně, asi vážně věřil tomu, že to jednou někam dál, možná směrem na Západ, skutečně dotáhnu. 

Nikdy jsem fotbal nešidil, dával jsem mu všechno. Ale až teď s odstupem času vím, že naše vůle může být vždycky ještě o něco větší. Ostatně angažmá ve Viktorce mi to potvrdilo, zas tak moc jsem tam toho neodehrál. Zasáhl jsem sice na podzim do sezony, ve které Plzeň na jaře vyhrála jeden ze svých titulů, ale v tak těžké konkurenci jsem tehdy sám z fotbalu neměl takovou radost. 

Na mém postu v Plzni váleli i Patrik Hrošovský nebo Tomáš Hořava, hráči otřískaní Ligou mistrů, kteří byli v té době fotbalově přece jen o něco dál. Já tam byl v podstatě jen hráčem ze střídačky. Na hřiště jsem se dostal jednou za měsíc, když zkušenější kluci potřebovali v náročném zápasovém programu oraz, a o to těžší pro mě bylo trenérům dokázat, že mám na to, hrát častěji. 

Čím míň jsem hrál, tím víc jsem trénoval. Taková role mi nevyhovovala a po čase mě ani nebavila. Poměrně rychle jsem v Plzni zjistil, že budu jako fotbalista mnohem šťastnější, když budu hrát v horším klubu jako klíčový hráč, než budu-li v tom nejlepším plnit roli náhradníka. Odešel jsem pryč.

Vůbec toho ale nelituju, svým způsobem to byla jízda. Člověk navíc s odstupem času vzpomíná jen na hezké věci, a těch jsem v Plzni zažil tolik! Vždyť jsem hrál v týmu, jenž vyhrával, byl v lize nejlepší! Okusil jsem slavnou éru klubu, co válel nejen doma, ale taky v Evropě. A poznal mentalitu kluků, kteří museli uspět všude, kam přijeli. Vůli hráčů, kteří opakovaně sbírali ligové tituly a nikdy neměli dost. Jo, tohle bylo hodně zajímavý... 

Zatímco Plzeň bojuje o titul i dnes, mě s Teplicemi čekají poslední a ty úplně nejtěžší zápasy o záchranu.

Nestěžuju si. Mě takové zápasy baví.

Mám rád zápasy, ve kterých o něco jde.

Mám rád tlak, který je s tím spojený.

Já chci, co chci, a chci to fakt hned

Pokud máš něco, co není tvoje

Koukej to vrátit zpět

Ona je TV star, já jedu ten rap

Já chci, co chci, a chci to fakt hned

Pokud máš něco, co není tvoje

Koukej to vrátit zpět

Naše skupina 58G už obdržela cenu Vinyla pro Objev roku, je to taková hodně alternativní a nezávislá cena. Vydali jsme taky dvě desky a byli podruhé za sebou nominováni na cenu Anděl v kategorii Album roku, to už je docela velká věc. 

Náš start rapové kariéry je raketový, bez vychloubání sám cítím, že je velmi dobrý.

Na náš největší koncert přišlo zhruba před rokem asi dvanáct set lidí... Jasně, k vyprodání O2 areny máme pořád daleko a ani si nemyslím, že by to teď mělo být naším cílem, ale i tak jsme za těch pár let dokázali víc, než si kdokoliv z nás dokázal na začátku představit. Fungujeme od roku 2020, na Youtube máme klipy se stovkami tisíc zhlédnutí a ty nejlepší skladby na Spotify mají přes milion přehrání. A já cítím, že nemáme dost. Že to nejlepší nás pořád teprve čeká.

Jen během letošního roku máme v plánu přibližně čtyřicet koncertů. Klidně by jich mohlo být i víc, ale kariéra fotbalisty s pevným zápasovým i tréninkovým řádem mi to nedovolí. Já i kluci z mé skupiny to ještě chvíli musí respektovat.

Ruku v ruce s tím totiž jdou i mantinely, které jsme si s Teplicemi museli nastavit. Mantinely, které zaručí, že ještě nějakou chvíli bude v mém nastavení fotbal hlavní. Hudba totiž do fotbalu zásadně vstoupila - a ne úplně v dobrém - ještě jednou i před rokem, kdy jsem kvůli své rapové kariéře nemohl odehrát zápas na Slavii.

Zpětně mám chuť si za to, co se tenkrát stalo, nafackovat. Stydím se, jak dětinsky jsem se zachoval a jak naivní jsem po zkušenosti s aférou Off season i tenkrát byl, že jsem se nijak nepoučil. Neřekl jsem klubu o tom, že mě noc před zápasem v Edenu čeká první koncert v životě, a byl z toho málem obrovský průšvih.

Slavia byla kvůli účasti v předkolech Ligy mistrů v bublině, zatímco my ne. 

Náš soupeř čekal v dalším týdnu zápas o půl miliardy korun, zatímco já v době pandemie koronaviru večer předtím rapoval v davu v zaplněném podniku. 

Na zápas jsem připravený byl, i teď si za tím stojím. Třebaže jsem se do postele dostal až před půlnocí, vždyť tohle byl můj první koncert. První koncert v životě. Událost, na jakou člověk nezapomene. Odnesl jsem si z něj domů tolik emocí a energie, že bych býval byl v Edenu na hřišti možná nejlepším hráčem. Já tomu teda věřil, ale dokázat to ostatním jsem nemohl.

Slavia podala ještě před výkopem protest a lobbing Jaroslava Tvrdíka byl tehdy silnější než argumenty klubu, který až do dne zápasu netušil, co jsem večer před ním ve svém volnu vyváděl. My tenkrát v bublině nebyli, ani jsme v ní být nemuseli, ale co kdybych byl v dalších dnech pozitivní? Co kdybych v zápase někoho ze slávistů nakazil? 

Chápu, proč jsem hrát nesměl, a vím, že podobným situacím už sebe ani svůj klub po dobu hráčské kariéry nikdy nevystavím. Mantinely, které jsme si mezi sebou nastavili, dobře znají a respektují i kluci z mé skupiny.

Doufám ale, že lidé pochopí i mě. Koncert a jeho termín se tenkrát plánoval měsíce dopředu, jen kvůli mně byl schválně ve čtvrtek. Počítali jsme, že se liga bude hrát o víkendu, a netušili, že vzhledem k účasti v předkole Ligy mistrů dostane Slavia výjimku na páteční předehrávku. Když jsme se o ní pár týdnů před zápasem dozvěděli, omluvit jsem se nemohl. Nejsem ve skupině sám, jsou v ní i mí kamarádi a nepřipadalo v úvahu otočit se k nim zády. 

Nemohl jsem tenkrát večer do klubu nepřijít. 

Je mi jedno, jestli mladý nebo starý

V životě dělám furt jenom, co mě baví

Rodinu furt při sobě, to mi přijde hlavní

Na to si připijeme, morе, tak na zdraví

Až do letošní sezony se mi vyhýbala vážná zranění. 

To první přišlo loni v létě, vynechal jsem téměř půlrok a během něj si spoustu věcí uvědomil. Uvědomil jsem si hlavně to, jak moc mám fotbal rád a že ho ještě pár let chci hrát. Dělá mi radost, že jsem po návratu nevynechal na hřišti až do nedávné nemoci ani minutu, třebaže můj revír na ploše už není kolem středového kruhu. Z hráče, co ve střední záloze tvořil hru, je teď obránce, který zastavuje útoky soupeře.

V Plzni jsem na podzim špatně došlápl a utrhl si dva ze tří vazů v kotníku. 

Tak strašně hloupě! 

V jednom ze soubojů jsem si zvrtnul kotník a tím co celé začalo. Mohl jsem si tehdy říct o střídání, jenže do přestávky zbývala jen minuta. Zatnul jsem zuby a věřil, že až v kabině sundám kopačku, doktoři na nohu kouknou a poradí lépe, co dělat dál. O pár vteřin později jsem zpracoval balón, snažil se přihrát spoluhráči a v tu ránu v noze všechno prdlo. 

Ucítil jsem jen lupnutí, bolest a všechno bylo v háji. 

Ve třiceti letech bylo tohle mé první vážné zranění. Stálo mě spoustu sil se přes něj dostat. Takhle dlouhý výpadek z fotbalu jsem neznal, o to těžší bylo se do formy vrátit. Tréninky jsou dnes v lize stále náročnější a držet úroveň s mladými kluky je čím dál těžší. Pro mě o to víc, že pod novým trenérem hraju v Teplicích stopera, úplně novou pozici. Nebudu lhát, měl jsem s tím zpočátku problém, ale teď, teď si tuhle pozici normálně užívám. Miluju učit se v životě nové věci a svým způsobem mě doopravdy uhranula zodpovědnost, jakou coby poslední hráč na hřišti mám. Připadám si zase jako na koncertě. A díky tomu vím, že by byla škoda skončit.

V Teplicích mi po sezoně vyprší smlouva a já moc toužím po tom ji prodloužit. Ještě chvíli chci mít možnost žít život fotbalisty. Ten má sice svá pravidla, rozhodně není tak svobodný jako umění, kterému se můžu věnovat, ale ve spoustě věcí je tak krásný.

Chci hrát ligu i přesto, že už bych ji hrát nemusel.

Anebo možná právě proto!

Od pětadvaceti let jsem přemýšlel, co budu dělat, až jednou s fotbalem skončím. Dumal nad tím, co mě bude jednou živit, a cítil respekt k tomu, že po kariéře nebudu schopný vydělávat stejné peníze jako během ní. 

Táta mi v téhle souvislosti nejednou říkal, abych si dal bacha a na konci kariéry nenarazil, jako narazili jiní.

Já i on dnes víme, že má hudba tohle celé změnila.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází