Tento příběh najdete v knize Hrdě za repre
e-shopZlatá střední cesta
„You are in trouble.“
José Mourinho býval na slovo skoupý. Stačilo mu jich obvykle říct jen pár, aby měl člověk v debatě s ním hned jasno, na čem je. Když ale tenkrát přišel za mnou, aby mi tím svým typicky chladným způsobem do očí nahlas řekl, že mám malér, vůbec jsem ho zprvu nechápal.
Ne a ne to pobrat.
Proč jako? Co jsem udělal? Slyším dobře?
Seděl jsem zrovna v místnosti fyzioterapeutů v tréninkovém centru Chelsea. Bylo jen krátce před začátkem sezony, ve které se zdálo, že by mi Blues mohli dát šanci zabojovat o stálé místo v jednom z tehdy nejlepších týmů na světě. A bylo mi zrovna taky dost na nic.
Tenhle náš rozhovor se odehrál na konci tréninku jen pár dní před odjezdem celého týmu na závěrečné soustředění do Severní Ameriky a mě jen chvíli předtím odnesli ze hřiště na nosítkách.
Marco van Ginkel, mladý Nizozemec, kterého Chelsea zrovna přivedla z nizozemského Arnhemu, mi hodně nešťastným způsobem poranil nohu.
Nebyla to ale ani náhodou jeho chyba, spíš pořádná smůla.
Při jednom ze cvičení, malém fotbálku pět na pět, střílel na bránu a já mu proti střele strčil nohu do šprajcu. Byla to taková rána, že mi v noze přes balon prdla lýtková kost.
Minutu jsem pak teda ještě vydržel na hřišti pajdat, ale jakmile hvizdem trenéra cvičení skončilo, svalil jsem se v bolestech na trávník a bez pomoci druhých se už na své znovu nepostavil.
„You are in trouble.“
Pořád a pořád dokola slyším i dnes slova slavného kouče, která mi v tu chvíli připadala tak bezcitná.
Tehdy jsem totiž svět velkého fotbalu jako opěvovaný talent teprve poznával. Měl jsem za to, že dvacetiletí kluci, kterým se právě rozplývá sen o životní šanci, v takovou chvíli potřebují slyšet trochu jiné věci.
Odjakživa jsem byl fotbalista, který měl choutky utíkat k atletice.
Dělával jsem to docela často a potají tak, aby se o mém nevšedním koníčku nikdo z týmu včetně trenérů nedozvěděl. Mladí fotbalisté by se mi nejspíš smáli za to, co dělám, a trenéři by z toho taky zrovna dvakrát nadšení nebyli. Třeba si sami umíte představit, jakou atmosféru může ve fotbalové kabině před důležitým zápasem vyvolat, když jeden z tahounů týmu řekne, že nemůže hrát, protože si natáhl sval při skoku vysokém.
Pár takových momentů jsem zažil a příjemné nebyly.
Dvakrát jsem si natáhl přitahovač, jednou na dvoustovce a jednou při skoku do dálky. Napoprvé mi to ještě prošlo, podruhé už jsem průser měl. Trenér byl ras, k fotbalu měl svéraznej přístup, všichni jsme se ho báli. Chtěl, ať z nás vyrostou chlapi a ne nějaké třasořitky.
Nechal tehdy o trestu pro mě rozhodnout kabinu, všechny mé patnáctileté spoluhráče, kteří mě na nějakou dobu odstavili a já nemohl hrát zápasy. Mnohem horší pro mě ale bylo, že jen málokdo chtěl vidět, že ve svém volnu dělám jen to, co mě baví. Všichni si mysleli, že mě do atletiky nutí můj táta.
Je učitelem tělocviku na základce s atletickými třídami a dodnes v Olomouci s atletickým klubem spolupracuje. Je tak myslím jasné, že jsem měl k tomu sportu blízko. Tím spíš, že jsem byl odjakživa hyperaktivní dítě a nevydržel jen tak sedět doma na zadku. Zpočátku jsem jen reprezentoval školu na různých krajských soutěžích, jenže v některých atletických disciplínách jsem byl později tak dobrý, že se na mě vyptávali i v pražské Dukle. Stovku jsem už v dorosteneckém věku zaběhl za 11:09, to fakt není špatný čas.
Téma u nás doma ale atletika navzdory tomu nikdy moc nebyla, taky táta na mně totiž moc dobře viděl, že mě to k fotbalu táhne přece jen víc.
Já měl všechny své kamarády na Sigmě, tam jsem s nimi trávil čas. Atletika mi dopřávala pouze pocit, který vám kolektivní sport nikdy nedá: Ohromně mě bavilo bojovat sám za sebe v disciplínách, které jsem si mohl pokazit jen sám a nepotřeboval k nim spoluhráče. Navíc jsem odmala miloval pocit vítězství. Ne, že bych jako atlet vyhrával pokaždé, ty nejlepší ve svém ročníku jsem ale vždycky uměl alespoň potrápit.
A to i přesto, že jsem na atletických mítincích rozhodně nenastupoval pravidelně. Závodil jsem jen v období, kdy jsme mívali ve fotbalu volno. Přesto, a nebo vlastně asi právě proto na mě ani v atletice lidi nekoukali moc hezky.
Já totiž nikdy v životě neabsolvoval jediný atletický trénink, veškeré mé úspěchy vycházely jen z mého přirozeného talentu a z toho, co jsem si odběhal na fotbale. Byl jsem unikát a spoustu lidí tím štval. Mezi dalšími atlety jsem vlastně neměl ani žádné kamarády, nebyl jsem moc oblíbený. Pozdravili jsme se, já vyhrál a na pár týdnů zase zmizel. To bylo vše.
Vždycky se říkávalo, že kdo umí přeskočit sám sebe, umí skákat do výšky. Dnes měřím 184 centimetrů, už v šestnácti jsem přeskočil laťku o dva centimetry vyšší. Jsem taky mistr České republiky ve skoku dalekém do sedmnácti let, ve sprintu na sto metrů jsem to zase ve stejné kategorii dotáhl k bronzu. To jsou mé kariérní highlighty, poslední atletické úspěchy před tím, než jsem se definitivně rozhodl, kterému sportu dám přednost.
Na to, že jsem dělal atletiku v podstatě na černo, to vůbec nebylo špatné. Právě na základě těhle výsledků mě také přímo na republice lanařili do Prahy. Byl to sám Tomáš Dvořák, česká atletická legenda, který tam tátu oslovil, aby mě dal na desetiboj. Snažil se ho přesvědčit, že bych v tom mohl být fakt dobrej.
Zrovna desetiboj měl krátce po zlaté éře Dvořáka s Romanem Šerbrlem mezi lidmi v Česku zvuk, takže se to poslouchalo docela hezky, jenže já i táta jsme měli hned jasno, že ze mě stejně bude fotbalista. Když dáme stranou, že mě hrát fotbal stejně bavilo o trochu víc, myslím, že svou roli sehrála i pragmatická stránka věci: Ve fotbale nemusíte být zdaleka ti nejlepší ve svém ročníku, abyste se jím i v lize mohli živit. V atletice musíte být nejlepší v Česku a někdy ani to nestačí.
Nechci rozhodnutí tehdy mladého kluka svádět jen na peníze, ale našlápnuto dělat sport naplno jsem měl jako mládežnický reprezentant taky ve fotbale.
Vsadit tehdy na atletiku by byl mnohem větší gamble.
„Nemyslím si, že by bylo dobré, abych hrál.“
Můj druhý rozhovor s José Mourinhem se odehrál u pisoárů v útrobách Stamford Bridge o přestávce jednoho ze zápasů Premier League. Jen krátce předtím, než šel Mourinho do kabiny povzbudit náš tým, který se v prvním poločase v londýnském derby s Fulhamem herně trápil.
I jako nehrající jsem měl do kabin během domácích zápasů přístup, proto jsem si tam o pauze zašel taky odskočit. Mourinho na mě od vedlejší mušle jen tak mrkl a z ničeho nic na mě vypálil, jestli jsem připravený za tři dny hrát pohárový zápas proti Swindon Town, týmu ze třetí anglické ligy.
Bylo to jen pár týdnů poté, co mě z tréninku odnesli na nosítkách. Přestože rekonvalescence trvala mnohem kratší dobu, než si týmoví lékaři mysleli, a já už nějaký ten čas trénoval s A týmem Chelsea znovu naplno, na to, abych skočil do ostrého zápasu - byť proti totálnímu outsiderovi - jsem si nevěřil.
Věděl jsem, že proti nám bude stát soupeř z nižší ligy, který půjde do všeho po hlavě. Bude hrát do těla, silově a s nadšením. V té době se ještě nedávaly přímé červené karty, o to větší řežba to často na hřišti byla. Prostě stará dobrá Anglie.
Že bych hrát neměl, jsem proto upřímně Mourinhovi řekl.
„Trenére, já té noze nevěřím. Nemyslím si, že jsem stoprocentně fit. Ještě potřebuji chvíli čas.“
Pořád mám za to, že to bylo správné, nesobecké a s ohledem na celý tým i férové rozhodnutí.
Prostě jsem v tu chvíli na hajzlech u mušle fakt nevěřil tomu, že když se dostanu znovu do šprajcu, zraněná noha vydrží. I na tréninku jsem ještě cítil, že mě zranění stále omezuje ve věcech, které jako stoper musím na hřišti dělat, a ostré souboje vypouštěl.
"Dobře, jak myslíš," řekl Mourinho a odešel.
Chelsea ten zápas i beze mě zvládla. Marco van Ginkel, ten kluk, který mě před sezonou zranil, si v něm ale utrhl křižák a pak si zranění ještě dvakrát obnovil, to ho v podstatě stálo slibně rozjetou kariéru.
Také ke mně se později dostala informace, že jsem si u trenéra zavařil. Fakt, že jsem na záchodech de facto odmítl za Chelsea nastoupit, prý hrál důležitou roli v tom, kolik mi nakonec Mourinho dal v Premier League v dalších zápasech šancí. Lidé z klubu mi až po jeho odchodu nepřímo přiznali, že mě v tu chvíli odepsal.
Byl jsem nejspíš v jeho očích vytřepaný kluk a posera.
Nikdy jsem nebyl kdovíjak super fotbalista.
Nevidím důvod, proč bych to o sobě nemohl takhle upřímně říct. Proč sám sobě nebo vám něco nalhávat.
Ze začátku jsem byl rychlý a měl dobrý výskok, to mi v Česku stačilo. Později v Anglii jsem taky zesílil, takže se mnou soupeři často nechodili do soubojů.
Mám celou svou kariéru postavenou na fyzických atributech.
K tomu všemu jsem navíc uměl přidat i jistou chytrost, předvídání. Zkrátka jsem dobře četl hru.
Na trávníku jsem stačil nejrychlejším útočníkům soupeře, také na posledním EURO v Maďarsku jsem byl mezi hráči, kterým na turnaji naměřili nejrychlejší sprint. S rychlostí 33,1 kilometrů za hodinu jsem tehdy překonal i Kyliana Mbappého. A nebyl to přitom můj osobní rekord, ten mi změřili v minulé sezoně v pohárovém zápase proti Manchesteru City, kdy jsem překonal hranici šestatřiceti kilometrů za hodinu, to moc jiných fotbalistů na světě nezvládne.
Taky je ale třeba přiznat, že když přišlo na hru s balónem a rozehrávku, zas tak hustý player už ze mě nikdy nebyl. Nejspíš to je taky důvod, proč jsem se nikdy pořádně neprosadil v Premier League, přestože v Championship, druhé nejvyšší a přece jen výrazně soubojovější anglické soutěži, jsem léta patřil mezi nejlépe hodnocené stopery. S nadsázkou o sobě proto celou kariéru s úsměvem tvrdím, že jsem jen atlet, který kope do míče.
Takhle jsem s tím úplně OK.
Ve fotbale jsem to totiž nakonec dotáhl mnohem dál, než jsem si uměl sám dřív představit, a rozhodně mnohem dál, než mi po sérii atletických zranění na samotném začátku předpovídali i doktoři.
Jako mladý kluk, který se věnoval dvěma sportům najednou, jsem měl spoustu zdravotních problémů. Bylo mi šestnáct, když jsem drtivou většinu zápasů ještě v dorostu Sigmy hrál nadopovaný paraleny a ibalginy, abych na hřišti vydržel běhat naplno alespoň sedmdesát minut a zbytek nějak dokulhal. Tehdy mi to přišlo přirozené, dnes a později i v dalších klubech mi to s vědomím, že nemůžu hrát naplno, nepřišlo vůči spoluhráčům fér.
Píchalo mě někde mezi zadním stehenním a sedacím svalem, podprdelákem, jak se u nás v Olomouci říká. Pravděpodobně šlo o začínající artrózu v kyčli, ale bůh ví, co mi doopravdy bylo. Takhle jsem se trápil, dokud to šlo a než mě agenti dostali na vyšetření k docentu Kolářovi. V mém těle lékaři našli spoustu věcí, kterým jsem jejich latinským jazykem nerozuměl. Podstatná pro mě byla jen věta na konci výstupní zprávy, ve které se psalo jasně a česky, že lékaři nadále nedoporučují vrcholový sport.
Pamatuju si, že zatímco naši z toho byli zdrceni, já s tím byl relativně v pohodě. Žádný kluk tohle v šestnácti pochopitelně slyšet nechce, ale já se k nějaké zářné kariéře nikdy moc neupínal. Tátovi jsem tenkrát řekl, že když to opravdu nepůjde, začnu studovat vysokou a bude ze mě učitel. Společně jsme zprávu roztrhali na malé kousíčky a za pár měsíců, když bolesti po sérii intenzivních cvičení břišních svalů přešly, už jsem znovu běhal po fotbalovém hřišti.
V celé své kariéře jsem zažil spoustu úsměvných i vážných zranění, tahle bolest se ale dodnes neozvala.
"Pamatuješ si, kde jsi hrál svůj první zápas v Premier League?"
José Mourinho se na předzápasovém meetingu obrátil na Ashleyho Colea, jednu z výrazných postav Chelsea, a ten mu odpověděl, že to bylo na Newcastlu.
"Hele, a co ty, Franku?" Otočil se Mourinho na snad největší legendu klubu, Franka Lamparda.
Mně už v tu chvíli začalo být pošmourno až kořalečno.
Ještě před odletem do Liverpoolu jsem neměl nejmenší tušení, že budu hrát. Nic tomu nenasvědčovalo na tréninku ani při nácvicích standardních situací. V letadle s týmem jsem byl jen proto, že jsem takhle s Chelsea létával v podstatě všude. Když bylo místo na soupisce, sedával jsem na střídačce. Když ne, zůstával jsem na tribuně.
Tohle ráno ale bylo od začátku jiné. Na tradiční procházce, při které fotbalové týmy chodí společně v parku okolo hotelu, jsem koukal kolem sebe a viděl, že kluci nejsou OK. Kapitán týmu John Terry mezi námi stejně jako další obránci vůbec nebyl, jiní zase pajdali na jednu pokopanou a obvázanou nohu. Začal jsem počítat a jednoduchou matematikou pomalu došel k tomu, že možná budu hrát.
"Frankie Lampard odehrál svůj první zápas proti Coventry. Ani nevíš, že kdysi Premier League hráli, co?"
Otočil se Mourinho s úsměvem na mě a já s ním vlastně v duchu souhlasil.
"Tak vidíš, ty budeš hrát na Liverpoolu."
Byl jsem z toho úplně v prdeli, začal jsem se třást a dělal všechno pro to, aby to mí spoluhráči nepoznali.
Hlavou se mi honilo, co se stane, až něco na hřišti zvorám.
Následující hodiny jsem procházel peklem vlastních myšlenek a děkoval za jediné: Že mi tohle José Mourinho oznámil až v den zápasu. Kdybych se to dozvěděl dřív, nejspíš bych do letadla ani nenastoupil. Já měl najednou nohy jako želatinu.
Kdyby nic jiného, nakonec jsem se naučil být v Chelsea silnou osobností.
Naučil jsem se být neustále na pozoru, nenechat se umačkat ani zastrašit silnějšími.
Jeden rok jsem paběrkoval v české lize, ten druhý už seděl v jedné kabině ve společnosti Drogby, Lamparda nebo Terryho. Tehdejší soupiska Blues byla našlapaná. Co jméno, to fotbalová ikona. Z každého zářilo sebevědomí tak veliké, že v mém vnímání světa hraničilo s jistou arogancí, jakou jsem z Česka neznal.
Zorientovat se v novém světě mi hodně pomohl Petr Čech, v kabině na něj každý dal a na mě si tak nikdo nedovolil. Ne že by na mě Petr přímo dohlížel a držel nade mnou před ostatními hvězdami ochrannou ruku, ale byl to on, na koho jsem se obracel, když jsem si s něčím nevěděl rady nebo si chtěl jen popovídat.
Pravidelně jsme spolu hrávali golf, bydleli ve stejné čtvrti a potkávali se i s rodinami. Náš vztah byl časem o to více osobnější a já si ho od začátku vážil za to, jaký je. Moc chytřejších fotbalistů jako on na světě nebylo, není a nebude.
Stejně jsem si ale od začátku v Londýně připadal jako vidlák. S úsměvem vzpomínám, jak jsem do tréninkového centra Chelsea dorazil úplně poprvé.
Jen jsem před ním stál a zíral.
Ostatní se smáli.
Z Olomouce jsem nic podobného neznal, vůbec jsem si něco takového neuměl představit. Zatímco na Sigmě jsme odjakživa měli pár kamrlíků v útrobách hlavní tribuny, tady v Londýně za městem byly dvě obrovské budovy a za nimi šestatřicet fotbalových hřišť. Jen áčko jich mělo pro sebe šest na každý trénink. Trávník tam každý den vypadal, jako by na něm nikdo předtím nehrál.
Vlastně jsem se nikdy tohodle luxusu nenabažil.
Když ještě v juniorce Chelsea chytal Honza Šebek, trávili jsme spolu jako dva mladí Češi spoustu volného času. Nejčastěji tak, že jsme chodívali kilometr daleko na opačný konec areálu, kde byl na posledním hřišti největší klid a nikdo na nás neviděl, abychom si lehli na trávu a jen tak mlčky čuměli do nebe. Polehávali jsme tam takhle klidně i hodiny.
Tohle byl náš splněný fotbalový sen.
Byla to ale paradoxně tahle nátura pokorného kluka z Hané, která mi v hierarchii klubu pomohla najít si pevné místo. Ani po přestupu do Chelsea jsem si o sobě nemyslel bůhví co, přestože bylo v tamním prostředí poměrně jednoduché takovému dojmu podlehnout. Já žádný machr, co by kolem rozhazoval peníze, nebyl a v klubu mě za to měli velmi brzy rádi.
Vyjma Petra Čecha jsem nikdy velký kamarád všech těch ostatních hvězd nebyl, ale rozhodně jsem to u nich neměl tak složité jako spousta dalších kluků, kteří si o sobě už jako hráči z juniorky mysleli kdoví co. Taky podle toho dopadli. Bůh ví, kde je spoustě z nich dnes konec. Fotbal už dnes asi vůbec nehrajou.
Já byl hráčem Chelsea nakonec dlouhých devět let.
Ty vole, tak co? Jaký to je na Anfieldu? Nepodělal ses z těch fanoušků?
Ještě večer mi mobil po zápase zavalily stovky zpráv od známých a kamarádů. Všichni se ptali na totéž a navrch přidávali gratulace. Ani jsem jim nestačil odpovídat.
Co vám budu vyprávět, když fanoušci spustili při nástupu na trávník to jejich You will never walk alone, měl jsem namále.
Přitom jsem ale nebyl nervózní z atmosféry a vyprodaných tribun okolo. Já byl nervózní z toho, abych v zápase něco nepodělal.
Vrcholila sezona a pokud se Chelsea chtěla ještě alespoň teoreticky udržet v bitvě o titul, nesměli jsme na trávníku tehdejšího lídra Premier League ztratit. Od fanoušků jsem se odpoutat dokázal hned. Od toho, že proti mně na hřišti stojí Steven Gerrard v jednom z nejdůležitějších zápasů celé sezony, jen tak ne.
Spadlo to všechno ze mě až ve chvíli, kdy jsem ve vápně srazil k zemi Sterlinga.
Ohlédl jsem se po hlavním rozhodčím, který na chvíli zaváhal, aby následně navzdory hlasitému bučení tribun dal pokyn hrát dál. Hned jsem se v koutcích pousmál.
V Liverpoolu si dodnes myslí, že se měla pískat penalta, a cítí velkou křivdu. VAR k dispozici ale ještě nebyl a jak náš střet vypadal v televizi, už mě vlastně nikdy pořádně nezajímalo. Vybavuju si ho jako souboj rameno na rameno, já měl rychlost i sílu, a tak se holt Sterling prolétl vzduchem.
O chvíli později za mnou na hřišti přiběhl Branislav Ivanovič, spoluhráč ze stoperské dvojice, aby mi vysvětlil, kam si mám naběhnout při rohovém kopu. Ukazoval mi v rychlosti, že mi tělem zablokuje protihráče a Lampard mi to pošle do volného prostoru na přední tyč.
“No to určitě.”
Slyšel jsem o takovém signálu úplně poprvé. Tím, že jsem za Chelsea do té doby nehrál, jsem u nácviku standardek nebyl a ani jsem být neměl. Ivanovič mě tehdy na jeden roh pustil. Možná proto, že poznal, v jakém laufu hraju.
Přesně, jak mi celou situaci popsal, to nakonec bylo.
Ani jsem nevěděl jak a už jsem měl na hlavě krásný centr Lamparda a gól. V obrovské šanci jsem míč ale poslal jen kousek vedle.
Zase jsem se usmál. Tentokrát tomu, že jsem na chvíli snad sám neuměl uvěřit tomu, jakou kvalitu mí spoluhráči mají. Že přesně to, co si řeknou, zvládnou v takhle velkém zápase zahrát a balón poslat do malého prostoru s přesností několika centimetrů.
Ten zápas jsme vyhráli 2:0 a jak se o pár kol později ukázalo, Liverpool v těsném souboji s Manchesterem City kvůli téhle ztrátě přišel o vysněný titul.
V zápase jsem místo zraněného Johna Terryho odehrál celých devadesát minut a po něm sklízel za svůj výkon chválu ze všech stran. Prestižní deník Guardian mě dokonce vyhlásil hráčem zápasu, jiné noviny mě zase zařadily do sestavy celého kola. Nevím, jestli si střední obránce může vysnít lepší debut.
Taky doma v Česku z toho novináři a fanoušci byli u vytržení.
Rodiče si ze mě dodnes dělají srandu, že se báli otevřít ledničku, aby mě tam nenašli. Nebudu lhát, bezprostřední okamžiky po snové premiéře jsem si i já chvíli myslel, že v Chelsea přišla má chvíle. O skvělém Kalasovi se mluvilo všude, na sociálních sítích mi neunikly zprávy fanoušků, kteří chtěli, ať hraju i příště.
„Ve středu hrajeme domácí odvetu semifinále Ligy mistrů s Atléticem, vyhrálo se, má obrana nedostala gól…”
Říkal jsem si to, co všichni z Česka známe. Že vítězná sestava se nemění.
Ha, ha, ha.
Takhle se fotbal ve velkých klubech nehraje.
Sotva se byl John Terry schopný o zraněnou nohu alespoň opřít, už jsem zase seděl na střídačce.
José Mourinho mě do sestavy vrátil už jen jednou. V závěru sezony, kdy nám ani soupeři o nic nešlo. Zahrál jsem si celých devadesát minut v Cardiffu a přispěl k výhře 2:1.
Žádný další zápas už jsem za Chelsea ani v Premier League nepřidal.
Z pohledu Chelsea nebyl můj přestup do Londýna nic jiného než kalkul. Dnes je vedení klubu jiné, ale dokud Blues vedl Roman Abramovič, byla Chelsea postavená na fungujícím byznysu s talentem.
Hráčů, jako jsem byl já, měl klub pod sebou několik desítek a každé přestupní období přicházeli za pár drobných i další. Drtivá většina z nich pak formou hostování hrála v jiných klubech napříč celým světem.
Stačilo z nich trefit dva, tři, co se prosadí do áčka, a zbytku jen pomoct udržet si alespoň takovou úroveň, aby je přinejmenším mohli bez ztráty prodat dál.
Přesně takový případ jsem byl i já. Když jsem s Chelsea podepsal první smlouvu, v Sigmě jsem měl v lize odkopáno jen pár ligových minut. S agenty jsme se dohodli, že v Olomouci ještě rok zůstanu, a Chelsea s tím neměla problém. Když si ale po pár týdnech manažeři všimli, že pod trenérem Psotkou v Česku prakticky vůbec nehraju, balil jsem kufry a stěhoval se do Londýna.
Ve své době to byl patrně nejlépe fungující systém na světě, promyšlený do nejmenších detailů. Úplně nejlepší na něm bylo, že klub zas tak moc peněz nestál, i když to na oko mohlo vypadat úplně jinak.
Vždyť Chelsea vyhrávala anglické tituly a válela i v Lize mistrů s vizitkou klubu, kterému úspěchy koupil bohatý ruský miliardář. Přestože jsem se tam neměl špatně a smlouva v Londýně byla hezká, drtivou většinu peněz z ní mi ale ve výsledku vyplatily kluby, ve kterých jsem v průběhu let hostoval. Když to řeknu s trochou nadsázky, hrál jsem v Chelsea skoro zadarmo.
Poprvé jsem se do Anglie vydal 10. prosince roku 2010. Tohle datum si pamatuju přesně, protože se ten den navždy změnil můj život. Vyjma jedněch - hned těch prvních - Vánoc a pak pár dní v roce na návštěvě rodičů už jsem se domů do Česka nevrátil. A nemám to v plánu ani do budoucna, třebaže s reprezentací bych si rád zahrál ještě na jednom mistrovství Evropy. A kdo ví, třeba se nám podaří si vykopat i účast na mistrovství světa.
Usadil jsem se ale v Anglii, tam mám partnerku, zázemí a po třinácti letech už v angličtině také přemýšlím. Bude se vám to zdát od českého fotbalisty možná úsměvné, ale i tenhle příběh by pro mě po letech života na ostrovech bylo mnohem snadnější vyprávět anglicky. Co je ale pro mě z pohledu sportovce to nejdůležitější, mám v Anglii také svou pověst a jméno. Zatímco v Česku se o mně pořád nejčastěji mluví v souvislosti s talentem, který jsem v Chelsea nikdy nedokázal prodat, v Anglii platím za zodpovědného obránce, na kterého je na hřišti spoleh.
Našel jsem si tady své místo ve druhé lize a v ní se cítil silný. Vlastně i to je jeden z důvodů, proč jsem nakonec v Chelsea vydržel tak dlouho. S londýnským klubem jsem během devíti let podepsal tři nové smlouvy. Jak běžely roky a bylo jasné, že v Premier League modrý dres znovu neobléknu, lidé se mě stále častěji ptali, proč.
Proč zase podepisuješ smlouvu v klubu, který ti nedá šanci?
Proč to nezkusíš někde jinde?
Dostával jsem tyhle otázky nejen od známých prakticky každý den a nevím, jestli všichni mou odpověď dokázali pochopit.
Faktem ale je, že se v pozici fotbalisty jen těžko říká ne ve chvíli, když za vámi klub přijde sám a dá vám najevo svůj zájem. Chelsea o mě z nějakého důvodu nechtěla přijít a nový kontrakt mi nabízela vždy dva roky předtím, než vypršel ten stávající. Pokaždé to byla smlouva o něco lepší, a vždy byla na další čtyři sezony. Moc dobře jsem věděl, že půjdu obratem hostovat do jiného klubu, přesto jsem smlouvu vždycky podepsal. A rád. Dávala mi totiž jistotu a klid.
V Česku lidé říkají, že je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Já s oblibou tvrdím, že jsem v kariéře kráčel zlatou střední cestou.
Někomu to může vyznít alibisticky. I já uznávám, že to může být jeden z objektivních důvodů, proč jsem to fotbalově nedotáhl tak daleko, jak jsem se svým talentem a výchozí pozicí možná mohl. Jenže mi byl takový přístup vlastní, přesně takový já jsem. Ani v tom často krutém světě profesionálního sportu jsem nechtěl a možná ani neuměl být tím, kdo se tvrdohlavě žene za úspěchem i lepší pozicí a nebere při tom ohled na druhé, přestože jiní to tak dělají. Jako člověk jsem zkrátka neuměl jít přes mrtvoly. Býval jsem spokojenej i s málem a nikam se za každou cenu necpal. Nemyslím, že je to špatně, protože v Chelsea si mě právě za to takřka deset let vážili a dávali mi to najevo i hezkými kontrakty.
Kdybych tenkrát Mourinhovi na záchodech řekl, že jdu ve středu hrát, tak kdo ví... třeba bych stál ve stoperské dvojici londýnského klubu i dnes.
Taky jsem ale tenkrát mohl zápas svému týmu pokazit, nedejbože si nedoléčené zranění ještě vážněji obnovit a kariéru zazdít úplně.
Znám takové, kteří by schroupali pár prášků a šli hrát. I já takový dřív byl, než jsem z vlastních zkušeností a prožitků poznal, že to není zodpovědné vůči vlastnímu zdraví ani spoluhráčům. Že přesně takové José Mourinho ve svém týmu chtěl, já respektuji.
Sám jsem ale i dnes tím, kdo nemá rád, když musí prášky brát a ještě pod nimi trénovat. Nevěřím tomu, že je to správné, a nemám dobrý pocit z toho, kam se sport v tomhle směru ubírá a vyvíjí. Nároky na hráče jsou každým rokem vyšší. Zranění, která ještě před deseti lety byla brána jako vážná, dnes nikdo neřeší. Máš natáhnutý sval? Nic ti není. Dáš si prášek od bolesti nebo proti zánětům a svou dávku si klidně odtrénuješ.
Jako mladý kluk jsem to dělal, protože jsem nechtěl přijít o žádný zápas a neuměl říct dost. Vlastně věřím i tomu, že jsem přesně kvůli těmhle věcem poslední rok neodehrál skoro nic a byl i na dvou operacích. Tělo mi to po čase spočítalo.
Jak by to opravdu dopadlo, kdybych se kdysi na záchodech zachoval jinak a navzdory svému přesvědčení, proto vůbec neřeším.
Nezajímá mě to.
Zrovna tak jsem totiž před lety mohl novou smlouvu s Chelsea odmítnout, přitlačit na agenta a chtít od něj víc. Pár nabídek z menších klubů bych nejspíš na stole měl, z pozice třetího stopera bych počkal, až se někdo přede mnou zraní, a dnes měl stopadesát zápasů v Premier League a ne dvě stě padesát v Championship.
Ani to jsem ale nikdy neudělal a nikdy si to nevyčítal. Bral jsem, co je a hrál celou kariéru jen v týmech, pro které jsem byl první volbou.
Když se dnes podívám do zrcadla, nic mě do obličeje nepraští.
Mám za sebou parádní sezony ve druhé anglické lize, během kterých jsem se svým týmem dvakrát do Premier League postoupil, zahrál jsem si i finále před vyprodaným Wembley. Jednatřicet zápasů za nároďák nakonec taky není málo. Rozhodně tedy ne na atleta, který umí jen trošku lépe kopnout do míče.
A historky s Mourinhem jsou taky fajn, ne?
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází