Tomáš Hübschman

Napěchovaná Letná bouří v euforii, hráči vkleče jeden za druhým jančí kolem postranní čáry v oslavném vláčku. Nedvěd, Kouba, Berger, Kuka, Šmicer, Kadlec, Suchopárek… Všechny tyhle legendy nadšením vyhazují dresy do hlediště, sundávají, co dál mají na sobě, a rozdávají to lidem na památku. Třeba i fotografům u hřiště nebo nám, malým podavačům míčů.

Protože jo, přesně takhle jsem zažil slavný postup na slavné stříbrné EURO 1996 já.

Bylo mi čtrnáct a jako kluk, který hrál a hltal fotbal, jsem si takovou příležitost jako rozhodující kvalifikační utkání nemohl nechat ujít.

Dodnes mám schovanou kopačku od Venci Němečka, kterou se mi tehdy podařilo ulovit.

Od toho Venci Němečka, s nímž jsem se za pár let sešel v kabině áčka Sparty a stejně jako ostatním velikánům tehdejší doby mu nejdřív říkal „dobrý den“, než jsem uslyšel, že tady si tykáme.

Sotva jsem si zvyknul říkat těm velikánům ty místo vy, neuteklo zase tolik času a najednou jsem se v hotelu Praha na svém premiérovém reprezentačním srazu rozhlídnul při obědě okolo sebe a uvědomil si, že sedím u stolu s těmi, které jsem doteď hltal jen z televize.

Nedvěd: Lazio, Juventus, Šmicer: Liverpool, Poborský: Manchester United, Benfica, Lazio…

Co já tady dělám?

Srkal jsem polévku a říkal si, že nesmím moc civět okolo sebe. Hlavně nenápadně, pokud možno vůbec na sebe neupozorňovat, o to jsem se vždycky v podobných situacích snažil.

Bylo mi dvacet a Pepa Chovanec mě poprvé povolal do dospělého nároďáku. Aniž bych cokoliv odehrál v kvalifikaci, ocitl jsem se najednou v týmu, před kterým ležel úkol porazit v nadcházejícím dvojzápase Belgii v přímém souboji o postup na mistrovství světa 2002.

Co víc, když byl v prvním poločase úvodního utkání vyloučený Tomáš Řepka, šel jsem po přestávce do hry.

„Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo,“ jak by pravil klasik.

Možná proto, že jsem ve Spartě hrál pravidelně ve stoperské dvojici s Jirkou Novotným, postavil jsem se vedle něho. Seběhlo se to tak neskutečně rychle. Nejen ta samotná příležitost v tomhle zápase. Ale vůbec všechny události toho období.

Vždyť… Vždyť já byl nějakého čtvrt roku nazpátek, když jsem s tím Jirkou nastoupil poprvé, jednou nohou zase ze Sparty pryč. Alespoň ve své hlavě jsem to tak vnímal, protože moje vytoužená premiéra za sparťanské áčko byla všechno, jen ne podařená.

Vlastně byla docela dost nepovedená.

Dodnes si na ten zápas v Blšanech občas vzpomenu, z paměti by mi ho vymazal možná leda tak silnej Alzheimer. Z radosti, že došel naplnění můj dětský sen a já mám šanci nastoupit za tenhle velkoklub, v němž jsem vyrůstal během jeho dominantní éry – navíc v základní sestavě úvodního utkání sezony – mě po nějakých dvaceti minutách vytrhnula chyba, jakou jsem od té doby celou kariéru už neudělal. Moji slabou malou domů na Jardu Blažka zachytil David Sourada, utekl nám a zvýšil už na 3:0. To znamená, že jsme v obraně opravdu neobstáli. Coby úřadující šampion jsme jako celý tým začali hrozivým výkonem nehodným velikosti Sparty. A já klukům rozhodně nepomohl, spíš jsem tomu všemu ještě nasadil korunu.

Trenér Jarda Hřebík mě nechal na hřišti až do konce. Znal mě už z předchozího hostování v Jablonci, ale přece jen… Sám jsem věděl, že jsem to – omlouvám se za to slovo – zkurvil a že případů jako ten můj už v minulosti bylo k vidění spousta. Mladý kluk dostane šanci, zklame, a potom už si třeba v takhle velkém klubu nekopne. Klidně už jen proto, že na jeho místo naskočí někdo jiný, chytne se a už před sebe nikoho nepustí.

Přesně tohle se mi odehrávalo v hlavě, když jsem v dalších dvou zápasech skončil jenom na lavičce. Říkal jsem si, že se třeba taky v zimě může řešit moje další hostování a ve Spartě už se nikdy nemusím objevit.

Jenže týmu se brzy nepovedl ani zápas s Libercem a já se pro další kolo v sestavě proti Opavě zase objevil. Mimochodem, spolu s Petrem Čechem, pro něhož šlo o první ligový start za Spartu.

Tentokrát už jsem si vedl já i spoluhráči o poznání lépe.

Za tři týdny jsme jeli v rámci Ligy mistrů do Mnichova na Bayern. Té Ligy mistrů, na niž jsme s klukama jako malí chodili na Letnou podávat balony, klepat plachtou ve středovém kruhu během nástupu a snili jsme, jaké by to bylo si ji jednou taky zahrát.

Na hřišti posledního vítěze nejlepší soutěže světa jsme tehdy udrželi nulu a já, stejně jako v lize, už najednou napevno patřil do základní jedenáctky.

Všechno běželo strašně rychle. Během pár týdnů jsem se po úvodních pochybách ocitnul v kulisách, do nichž jsem vždycky chtěl patřit. A které jsem vlastně od té doby dodnes pořádně neopustil.

Ten nepovedený zápas v Blšanech byl sice mým prvním za Spartu, ale ne v lize. Tam jsem začal už rok předtím na hostování v Jablonci.

A taky se jednalo o nezapomenutelnou premiéru.

Hráli jsme na Bohemce 1:1, což byl pro Jablonec dobrý výsledek. Bod zvenku, paráda. Já šel na plac v 87. minutě a trenér Hřebík mě nečekaně vyslal na hrot, kde jsem se neobjevoval nikdy ani v tréninkách.

Dopadlo to tak, že jsem po chvíli sprintoval od půlky sám na bránu.

V takové situaci jsem se ocitnul naposledy možná jako žáček, takže můj záměr, že budu chtít na vápně obstřelovat gólmana, byl podle mě vidět přes celé Vršovice až odněkud z Edenu. A taky že jo, čitelnou střelu mi Kamil Čontofalský úplně v klidu chytil.

Přesto panovala v kabině po nadějném výsledku spokojená nálada a já byl přímo nadšený. Vždyť jsem právě debutoval v lize, co na tom, že jsem to mohl ještě podtrhnout. Dorazil jsem ze hřiště regulérně vysmátý.

A tam mě trenér Hřebík úplně zpražil, jestli si jako dělám srandu. Že nedám takovou šanci, díky níž jsme mohli vyhrát, a ještě se tlemím?

Jasně, že jsem s odstupem času porozuměl, o co mu šlo. Navíc to byl trenér, který mi od první chvíle důvěřoval. Ale tenkrát jsem úplně nechápal, co po mně vlastně chce, proč je tak naštvaný. Vždyť jsem hrál svůj první zápas, navíc úplně něco jiného, než na co jsem zvyklý. Moje emoce tehdy byly někde úplně jinde než u nějaké neproměněné šance. „Já byl v nervech, tep sto osmdesát a ty se mi tam směješ,“ připomínal mi už pobaveně i po letech trenér Hřebík, když mi vysvětloval, proč tenkrát tak pěnil.

Mimochodem, na gól v naší lize jsem čekal dalších 200 zápasů, podařilo se mi ho dát až v šestatřiceti. Šanci podobnou té na Bohemce jsem už neměl nikdy.

Jako mě ale pan Hřebík nezatratil po nepovedeném startu na Spartě, nezatratil mě ani tehdy v Jablonci. Věřím tomu, že proto, jaký fotbalista jsem odjakživa byl. Kdysi jsme se o tom bavili s Mircea Luceskem, mým trenérem po celé roky v Doněcku. Pochází z Rumunska, stejně jako gymnastka Nadia Comăneci, která jako první v historii dostala na olympiádě absolutní hodnocení, samé desítky. O ní prý bylo známé, že cokoliv jí trenér ukázal, jakoukoliv sestavu, ona byla schopná ji na rozdíl od ostatních hned na první dobrou zopakovat. Lucescu mi tvrdil, že v tomhle jsem jí podobný a taky se snažím neopakovat chyby. Prý cokoliv mi ukáže, napodruhé už dělám tak, jak mi řekl. Kdežto jiným prý poví klidně desetkrát, že mají někde zůstat nebo nějakou situaci vyřešit odlišně, a oni to příště prostě stejně nedodrží.

„Všichni fotbalisti dělají chyby. Klidně udělej každý zápas nějakou, vždycky si je ukážeme a řekneme si, jak jim předejít. Ale nesmíš opakovat pořád tu stejnou dokola,“ říkával mi.

Tenhle přístup mi byl vlastní. Protože jakmile opakuješ tu samou chybu, neposuneš se nikam dál.

Zpětně si myslím, že ve mně tohle viděl už i pan Hřebík. Věděl, že když mi něco poví, vezmu si to k srdci. A to přesto, že zpočátku v Jablonci jsem každou chvíli lepil nějakou jinou pozici. Stavěl mě tam, kde bylo zrovna místo, a já neprotestoval. Byl jsem vděčný, že můžu hrát, a neřešil jsem, že jiný post by mi třeba byl bližší.

Zodpovědnost, to je asi slovo, jakým bych sám sebe na hřišti dokázal charakterizovat. A taky asi důvod, proč jsem v životě neměl s žádným trenérem problém.

Je úsměvné, že když se dneska podívám na alba z dětství, všude jsem byl lídrem svých týmů, většinou i kapitán. Na hřišti jsme měli víc výrazných hráčů, a hlavně individuálně lepších, talentovanějších. Ale já se pokaždé i tak snažil ostatní vést, jít jim příkladem. Na fotkách z vyhlašování turnajů stojím zpravidla první v řadě, když jsem předtím kluky nějak srovnal do latě, aby stáli v lajně, a ne jak rozsypaný čaj.

Netvrdím, že jsem bezchybný a že bych byl absolutně zodpovědný ve všech oblastech života, vůbec ne. Třeba školu jsem dělal vyloženě jen z povinnosti a bylo to vidět. I tak jsem ale nikdy nebyl flákač. Spíš jen bylo poznat, že mojí prioritou je fotbal. Tím jsem žil, k němu jsem měl upnutou svoji hlavní pozornost. Dával jsem si záležet, abych byl na hřišti vždycky tím, na koho se budou moct ostatní spolehnout. Odmalička mi záleželo na výsledku, jemu jsem všechno podřizoval, takže když bylo potřeba hlavně bránit, soustředil jsem se na bránění. Rád jsem se stavěl do role toho, kdo bude ostatní jistit. Moje hra nebyla založená na riziku, nikde jsem zbytečně nekličkoval. Ne. Já radši v klidu, bezpečně rozehrál.

To byla a je moje úloha, s níž jsem v pohodě. Nepotřeboval jsem si nikdy dokazovat nic víc.

Jak v mém podání vypadá ideální fotbal, ukazovala Barcelona pod Pepem Guardiolou okolo roku 2010 a teď se tomu přibližují jeho City. Mám na mysli tu slavnou tiki-taku. Mircea Lucescu, který trénoval v Brescii, kam později právě Guardiola ještě jako hráč přestoupil, měl podobnou fotbalovou filozofii. Co vím, s Guardiolou byli v kontaktu, možná i proto si do Šachtaru vybíral tolik Brazilců. Kreativních hráčů s útočným myšlením. Protože základní princip tohohle přístupu k fotbalu je, že zápas lépe kontrolujete, když jste v držení balonu.

A zároveň potřebujete někoho, kdo těmhle ofenzivním hráčům kryje záda. Když míč ztratili, byl jsem tam já, na koho měl soupeř narazit. Ideálně tak, abych hned balon získal zpátky a zase ho předal těm před sebou.

Tak mi to bylo blízké, to jsem dělal s radostí. Šikovní kluci byli na hřišti od toho, aby něco vymysleli a nemuseli si lámat hlavu s tím, že pokud se jim něco nepovede, je hned průšvih. Zároveň jsem hrál s nimi, míč mi půjčovali a já jim ho posílal do potřebných pozic, ne, že by mě vynechávali. Byl jsem součástí kombinací, které jim měly připravit potřebné situace. Ale to oni potom šli do driblingu, do zakončení, ne já. Naopak vyloženě moje chvíle nastala tehdy, kdy jsem měl zastavit akci soupeře. Nebo ji aspoň zpomalit, aby se ostatní dokázali včas vrátit.

Je to taková fotbalová černá práce, při které o vás není moc slyšet, nejste tolik vidět, ale mně to přesně tak vyhovuje. Pro mě je důležité, že kluci vepředu vědí, že když přijdou o balon, vzadu je to zajištěné.

Tenkrát v Blšanech o mně bylo slyšet až až, o něco takového jsem nikdy nestál.

Můj ideální zápas vypadá tak, že o mně nikdo z tribuny ani pořádně neví. To totiž znamená, že jsem vždycky byl včas tam, kde mám být. Kdy nic po hřišti nehasím, protože nic ani nehoří. Pokud se hra takhle vyvíjí, a ještě vede k dobrému výsledku, je to pro mě větší ocenění, než když náhodou dám gól.

Protože já vnímám, že pokud dáme gól, dáme ho v první řadě my jako tým. Ano, je to nějaký jednotlivec, který míč pošle do branky, ale podařilo se mu to díky práci nás všech na hřišti.

Mně odmalička záleželo na tom, abychom vyhráli, aby náš fotbal nějak vypadal a měli jsme z něho dobrý pocit.

Mít tehdy na Bohemce někoho v tom brejku vedle sebe, raději – a rád – bych mu přihrál.

Od prvního výběru Prahy někdy ve třinácti letech, kdy jsme hráli proti nejlepším klukům z jiných krajů, jsem byl celé mládí zvaný do reprezentačních mužstev. Do toho jsme se Spartou jezdili na spoustu zajímavých zahraničních turnajů, třeba i do Anglie a do Skotska, a zjišťovali jsme tak, že dokážeme obstát i v takové konkurenci.

My jako tým i já osobně.

Pocit, že třeba dokážete porazit i klub jako Celtic Glasgow, ve vás zůstane nadlouho a chcete emoce, jaké si z toho odnesete, zažívat zas a znova.

Mezi všemi těmi skvělými trenéry, kteří nás průběžně vedli, a dalšími lidmi, kteří mi kdy v mém fotbalovém životě pomohli, má pro mě jedno speciální místo i pan Rosický, táta Tomáše a jeho bráchy Jirky. Znali jsme se odmala, protože Tomáš hrával s mým bráchou. Pan Rosický navíc jeden čas dělal u našeho ročníku vedoucího mládežnické reprezentace, díky čemuž měl nakoukané, jak vypadá fotbal v zahraničí a co je potřeba, aby v něm člověk uspěl. A dokázal svoje postřehy předávat dál.

Mně třeba říkával, že aby to bylo super, potřebuju zrychlit nohy.

Tak jo. Tak jsem se do toho opřel. Začal jsem dělat věci, jaké v té době ještě nebyly tak běžné, jako jsou různé žebříky, do toho jsem hodně běhal schody, oblíbil jsem si švihadlo. Vyloženě jsem si radu pana Rosického vzal k srdci. A nejde o to, že bych ohromoval nějakými obrovskými tréninkovými dávkami. Důležitá je podle mě spíš pravidelnost. Klidně málo, ale neustále. To je totiž problém spousty lidí, kteří s něčím chtějí začít, hrozně si naloží, udrží to tak možná pár týdnů, ale potom začne jejich tempo opadat.

Já jel švihadlo deset minut denně, to úplně stačilo. Ale dělal jsem ho opravdu každý den.

Moje nohy takhle opravdu zrychlily, po čase jsem si na hřišti sám začal uvědomovat, jak líp se cítím, jak pohyblivější si připadám.

K tomu se na závěr mojí kariéry v mládežnických repre přidaly i úspěchy. Nejdřív jsme se s dvacítkou dostali na mistrovství světa do Argentiny, což byl už zážitek sám o sobě, podívat se v takovém věku na druhý konec světa a zahrát si s týmy, jaké jsme do té doby neměli šanci potkat. Ve skupině jsme měli Angolu, Austrálii a Japonsko, odtud jsme se dostali do osmifinále s Kostarikou a až ve čtvrtfinále nás zastavila hodně defenzivně hrající Paraguay.

Ročník jedenadvacítky před námi pak získal na mistrovství Evropy stříbro a pár kluků v čele s Milanem Barošem pak ještě mohlo hrát i s námi, což jsme i s využitím jejich zkušeností využili k tomu, že jsme na našem šampionátu ve Švýcarsku došli až ke zlatu. Vyřadili jsme třeba i Itálii s fantastickým Pirlem, až ve finále nás čekala Francie s nabitým týmem.

A my je po bezbrankové remíze na penalty dali. Kluci jako Petr Čech, Zdeněk Grygera, Martin Jiránek, David Rozehnal, zmíněný Bary a další, kteří později udělali velké kariéry ve světových klubech a táhli nároďák, si právě tehdy ověřili, že dokážou porážet i ty nejlepší.

Nebylo to naposledy, co jsme se s touhle partou sešli na turnaji, který pro český fotbal získal velký výsledek.

Kdykoliv slyším zmínku o EURU 2004, vybaví se mi všechny ty památné zápasy, jasně.

Ale taky golf.

Bydleli jsme kousek od Lisabonu v hotelu přímo na golfovém hřišti a měli jsme možnost ho i využívat. I my, co jsme ani tehdy nebyli žádní velcí golfisti, jsme tak často vyráželi na green. S Petrem Čechem, mým klasickým spolubydlícím na pokoji, jsme tehdy hráli úplně poprvé, a víc než v jamkách jsme tak lovili míčky po různých keřích a bunkerech.

Tedy, hlavně já. Petr si tradičně všechno nastudoval do nejmenšího detailu a přesně věděl, co, kdy a jak zahrát.

V tehdejším týmu se spojily tři výjimečné generace. Kluci, kteří zažili jako mladí úspěch v Anglii 1996, tedy Nedvěd, Poborský a Šmicer, a k nim dvě úspěšné jedenadvacítky. A navrch Honza Koller, který se ve velkém fotbale objevil zčistajasna, aby se stal nejlepším střelcem českého nároďáku.

Zvenčí možná tahle éra působila tak, že trenér Brückner hodně sázel na svoji osvědčenou sestavu, v níž nejčastěji točil jádro třinácti čtrnácti hráčů, ale uvnitř týmu to tak rozhodně nevypadalo. Nikomu rozhodně nedával najevo, že je jen do počtu.

Navíc, tahle parta sama o sobě žila ohromnou sounáležitostí.

Po sportovní stránce se o to skvěle staral asistent Míra Beránek, který po panu Brücknerovi převzal před mistrovstvím Evropy už tu naši jedenadvacítku. Jakmile si Brückner vzal při tréninkách stranou skupinu, kterou si připravoval pro následující utkání, aby s ní piloval nějaké taktické nácviky, my ostatní jsme s Mírou dál pokračovali v různých cvičeních, která nás udržovala v zápřahu.

Žádné rozdíly jsme pak mezi sebou nevnímali ani každý večer na masérně, kde jsme se u Edy Poustky scházeli a koukali na filmy, protože v té době ještě rozhodně každý neměl svůj laptop s připojením na internet. Jedno, jestli tam byl Poborák, Méďa, Vráťa Lokvenc nebo já, cítili jsme se všichni jako součást jednoho týmu.

Pomáhala tomu i tradice na začátku každého srazu, kdy jsme v pondělí večer vždycky společně sedli na pivo. Nešlo nám o to se někde zbořit do němoty, ale pokecat, líp se poznat. Nevím, jak to mají ostatní, ale mně se v pohodové atmosféře po dvou třech pivech rozhodně líp povídá i s klukama jako Honza Koller nebo Pavel Nedvěd, snáz se jich potom na něco člověk zeptá, jeden druhého líp poznáme. Jsem přesvědčený, že i proto nám to potom na hřišti tak dobře fungovalo, protože jsme jeden za druhého byli ochotní něco udělat. Když jeden něco pokazil, druhý mu chtěl pomoct, protože to nedělal pro nějakého obyčejného spoluhráče. Dělal to pro kamaráda.

I z téhle přátelské a pospolité atmosféry potom vznikly zážitky jako třeba památný zápas s Nizozemskem.

Když jsme v nějaké devatenácté minutě dostali už druhý gól, na lavičce, kde jsem spolu s dalšími seděl jako náhradník, byste slyšeli spadnout špendlík. Bylo to tam napnuté jak kšandy, trenér nespokojený a my samozřejmě vnímali, že se může zrodit průšvih. A že když tohle projedeme, bude už hodně těžké postoupit ze skupiny.

Jenže takové úvahy má člověk prostor rozebírat, když nehraje, ale ne na trávníku. Tam na ně není čas, tam prostě řešíte situace, jaké se odehrávají kolem vás. Tam si neprocházíte tolika různýma etapama přemýšlení, prostě jedete dál a snažíte se uspět.

Přesně tak se k tomu postavili i kluci na hřišti a Holanďanům, kteří měli tehdy výborný tým, nic neodevzdali. Najednou to bylo 1:2 a i my na lavičce byli v momentě zase vtažení do hry. A pojďme to zkusit vyrovnat…

Čtvrt hodiny před koncem dával Milan Baroš na 2:2 a i my na střídačce po sobě skákali nadšením.

Pak už jen, jako by to bylo dneska, vidím před očima Poboráka, jak dobíhá vyraženou střelu, dává to pod sebe na Šmícu a pak radostí kope do reklamy za bránou. A my zase vyskakujeme z lavičky jako pominutí, jako když do nás střelí.

Taková reakce na střídačce není běžná, tohle se určitě neděje pokaždé. Jenže ono to nebylo o tomhle jednom zápase, ať byl sebenapínavější, ani o jednom EURU. Kamarádství, jaké se v tomhle týmu postupně vytvořilo, právě jen v tuhle jednu chvíli mohlo vytrysknout naplno, ale tvořilo se právě všemi těmi společnými pokecy u piva a chvílemi na masérně. Budovalo se během let, kdy i přesto, že pan Brückner měl svoji ustálenou kostru týmu, občas z ní někdo třeba vinou zranění nebo trestu za karty vypadl a některý z nás dalších dokázal zaskočit. Tehdy bylo důležité, že nás zbytek realizačního týmu držel pořád v pohotovosti. I mě tam trenér v kvalifikaci hodil třeba právě i proti těm Nizozemcům. Každý se tak cítil právoplatnou součástí mužstva, ne že je v nominaci jen proto, že je mladý a má něco okoukat směrem k budoucnosti.

Obrovsky pak tomuhle vnímání pomohlo ještě to, že po dvou výhrách v základní skupině jsme měli jasný postup do čtvrtfinále z prvního místa a na poslední zápas proti Německu si tak mohl trenér dovolit postavit skoro celou novou sestavu. I já se na druhý poločas na hřiště dostal.

Taky to nemusel dělat. Mohl si říct, že nebude riskovat prohru. Jenže my už byli tak v laufu, že když Mára Heinz trefil ten nádherný přímák a Milan Baroš pak na konci všem utekl, dokázali jsme i bez těch stabilních tahounů Němce dát.

Tohle dojmu, že jsme všichni pevnou součástí mužstva, pomohlo jako nic jiného.

Ten úžasný tým za éry pana Brücknera čekaly i další velké turnaje. Mistrovství světa 2006, EURO 2008.

Ale mě se ani jeden z nich netýkal.

Druhý poločas s Německem v Portugalsku pro mě na dlouho zůstal posledním zápasem na velké akci, přestože jsem to léto přestoupil do Šachtaru Doněck, hrál s ním pak pravidelně Ligu mistrů a získali jsme pohár UEFA.

Mohl za to dost pravděpodobně jeden telefonát.

Já to měl dlouho nastavené tak, že jsem jezdil na nároďák, ať jsem klidně nastupoval málo. S pokorou, která mi je – věřím – vlastní, jsem respektoval sestavu, jakou trenér do zápasu vždy poslal. Takhle odstartovala po portugalském EURU i kvalifikace na mistrovství světa v Německu 2006. Skoro celou sezonu jsem dál absolvoval jeden sraz za druhým, ale starty sbíral jen sporadicky.

V Doněcku jsem zároveň bojoval o základní sestavu a když už jsem se do ní dostal, přišla do toho reprezentační přestávka, kdy jsem odjel, neodehrál během ní za dva týdny nic nebo skoro nic, a jakmile jsem se vrátil, trenér Lucescu mě poslal na lavičku. Když jsem se ho na to jednou ptal, vysvětloval mi, že on má prostě další kluky v tréninku a může je dál připravovat na ligu, zatímco já cestuju po Evropě, deset dní trénuju, nikdo neví jak, a potom za tu repre ani nehraju, tak nemůžu chtít, abych byl v sestavě v klubu. Vždyť nejsem v tempu.

Bylo to logické vysvětlení.

Nějakého půl roku mi to následně vrtalo hlavou, rozebíral jsem sám v sobě, jak tohle mám řešit. Až jednou řešení přišlo tak trochu samo.

Byl reprezentační sraz, na který jsem zrovna nebyl nominovaný, moje jméno se objevilo jen mezi náhradníky. Možná zpětně viděno právě i kvůli tomu, že jsem v Šachtě tolik nehrál, protože jsem jezdil na nároďák. Začarovaný kruh.

Nicméně na začátku srazu, kdy jsme v klubu dostali pár dnů volno, jsem odjel domů, kde mi najednou zvonil telefon a na něm číslo vedoucího repre Slávy Dudla. Volal, že mi dá na ucho trenéra. Ten se mě hned ptal, kde jsem. Říkám: „V Praze.“

Na to on, že paráda, že mu někdo vypadl z nominace kvůli zdravotním problémům a že by chtěl, abych přijel.

„Dobrý. Ale trenére, mě by zajímalo, jestli v tom dvojzápase teď ale budu aspoň jednou hrát. Potřeboval bych hrát, když na nároďák jezdím.“

Na to se pan Brückner zarazil. Asi vůbec nečekal, že mu můžu něco takového říct. Jak si to vůbec dovoluju. Reagoval, že mi nemůže nic slíbit, že přece na začátku týdne neví, jaká bude za pár dnů sestava, to že se uvidí až postupně.

A já odpověděl, že když mi nemůže zaručit, že budu hrát, nikam nejedu.

„Dobře. Tak čau.“

To byla poslední slova, co jsem od něho za jeho šéfování reprezentaci slyšel.

Položil jsem mobil a navzdory tomu, že mi bylo jasné, že pod panem Brücknerem už asi šanci jen tak nedostanu, se mi ohromně ulevilo. To, nad čím jsem tak dlouho přemýšlel, se najednou konečně vyřešilo. Spadlo to ze mě.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych tehdy dorazil. Třeba jsem mohl vážně hrát a mít dneska za nároďák daleko víc startů, třeba jsem se mohl podívat i na mistrovství světa. Anebo mi taky ten přetrvávající režim mohl tak uškodit v Doněcku, že by tam třeba moje pozice postupně oslabila a nevydržel bych tam tak dlouho.

To už se nikdy nikdo nedozví. Podstatné je, že moje dilema bylo jednou provždy vyřešené.

Když jsem pak po návratu pověděl Luceskovi, ať se nediví, že asi teď nebudu nějaký čas povolávaný do repre, povzbudil mě, že pro něho se nic nemění. A ať makám dál, že se mi to vrátí.

Fakt je ten, že v následujícím období jsem se cítil v největší formě, co jsem kdy měl, ale ukazovat jsem ji mohl jen v Šachtě. Zároveň jsem na nároďák nezanevřel. S klukama jsme se dál hecovali přes telefon, byl jsem je dokonce povzbudit i na prvním zápase mistrovství světa v Německu, s manželkou jsme z tribuny na Schalke viděli, jak smázli Ameriku. Čas od času jsem si samozřejmě postesknul, že jsem tam s nimi mohl být taky, ale okolnosti, proč tomu tak nebylo, byly jasné. Věděl jsem, na čem jsem, tím pádem nebylo co řešit.

Když se k nároďáku na jaře 2009 na chvíli dostal Franta Straka, zrovna jsme s Šachtou vyhráli pohár UEFA a dva týdny nato hráli finále domácího poháru. Přestože proti Werderu Brémy jsem tehdy v Istanbulu kvůli kartám nenastoupil, bylo toho zkrátka koncem sezony docela dost. I slavení.

Do toho zavolal Franz, že bere repre a na začátku června bude sraz. A že se bude hrát v Jablonci a chtěl by mě tam.

Kývnul jsem mu, že rád dorazím.

V přáteláku s Maltou, který jsem odehrál s kapitánskou páskou, jsme v sestavě s řadou nováčků nepředvedli nic extra, oslava fotbalu to vážně nebyla. Ale aspoň, že se vyhrálo. A já byl zpátky.

Když se následně reprezentace ujal Ivan Hašek a vzal si k sobě jako poradce pana Brücknera, poznal jsem, že mezi námi nepanuje žádná vzájemná nedůvěra nebo snad nevraživost. Ukázalo se, že tehdy před lety jsme se zkrátka jen sešli v situaci, kterou bylo potřeba nějak vyřešit, ale nic osobního v tom nebylo. Z pana Brücknera totiž směrem ke mně směřovalo jen pozitivum. Dával mi dobré rady a říkal mi třeba, že sleduje moje zápasy v lize a v Evropě, a chválil mě za pokrok, jaký jsem udělal.

Dokonce jsem tentokrát cítil, že v jeho očích patřím mezi ty, kteří by měli tvořit základní sestavu nároďáku. Kruh se uzavřel.

Lidi se mě vždycky ptají: „Jaký jsi měl ještě nabídky?“

Odpovídám, že ani pořádně nevím. A nekecám. Mě to opravdu nikdy nezajímalo. Tam, kde jsem hrál, jsem byl spokojený. Od mládí ve Spartě, kde kromě hostování na začátku kariéry, která jsem uvítal, nebyl důvod se hnát někam jinam. Jakmile nastal čas posunout se do zahraničí, slýchal jsem o zájmu různých klubů. Třeba že bych mohl jít za trenérem Zemanem do italského Lecce, kde by mi to pomohlo v rozvoji kariéry. Ale nikdy jsem se nedozvěděl, jak moc vážný ten zájem byl. Jedinou konkrétní nabídku smlouvy, co jsem viděl, totiž poslal Šachtar.

Jen co jsme se tam s manželkou dojeli podívat, oslovilo nás to tam a na dalších deset let se Doněck stal naším domovem, kde nám nic nechybělo. Po fotbalové stránce jsem pravidelně hrál na té nejvyšší evropské úrovni v prostředí se špičkovým zázemím a podmínkami.

Prý se v průběhu té doby objevil třeba i zájem z Anglie.

Fajn. Ale u mě to nikdy nedošlo ani do té roviny, že bych po tom víc pátral. Vím jen, že se jednalo o tým z dolní poloviny tabulky, což nebylo nic, co by mě lákalo.

Pro někoho je možná důležité mít v životopise angažmá v Anglii, mně tohle bylo jedno. Pro mě bylo podstatné, že bych odešel někam, kde by nebyly nejvyšší ambice, přišel bych o možnost hrát evropské poháry, navíc by to pro mě znamenalo ukončit jednu etapu a začít další někde úplně jinde.

Proč jako?

Mám to takhle nastavené nejen ve svém fotbalovém životě. Nejsem ten, co skáče z kytky na kytku a má potřebu pořád něco měnit.

Vždyť my jsme spolu se ženou od devadesátého osmého roku, od mých sedmnácti. Přes dvacet let už jsme manželé. To neznamená, že je všechno vždycky ideální, že člověk občas nemusí něco skousnout.

Podle mě nejjednodušší řešení kdykoliv, v jakékoliv nepříjemné situaci, je odejít. Když se ti něco nechce, říct jenom: „Prostě to dělat nebudu.“ A čau.

Ale vyřeší se tím něco?

Těžší varianta je něco změnit, pokud to je třeba. Něco překousnout, zapracovat na sobě. A to i ve vztahu dvou lidí, protože je důležité si uvědomit, že nikdo z nás nedělá všechno dobře. Je to o balancování, toleranci. Však moje žena musí mít občas svatozář. Od samého počátku se přizpůsobuje mému fotbalu.

V Doněcku jsme každopádně byli s rodinou maximálně spokojení, Ukrajina nám vyhovovala, místní lidé byli fantastičtí. Kdyby v roce 2014 nezačala válka, která v doněcké oblasti vypukla už v té době, vydrželi bychom tam i déle než těch deset let. Protože ale už tehdy klub musel hrát domácí zápasy jinde, celé jaro jsem měl manželku s dětmi doma a malá už měla jít do třetí třídy, nechtěl jsem pokračovat. Naštěstí mi zrovna končila smlouva, a i když jsem mohl zůstat ještě rok, s díky jsem odmítnul.

Do toho se mi ozval Jarda Šilhavý, který měl nastoupit do Jablonce, a měl jsem tak dopředu jasno, že se vrátím. A jakmile k tomu došlo, věděl jsem, že po sezoně už nebudu chtít nikam jinam. Už zůstaneme.

Sranda v té souvislosti je, že když jsme tehdy řešili smlouvu, slyšel jsem od šéfa Míry Pelty, jestli ty tři roky, na kterých jsme se domluvili, ve svém věku vůbec ještě dám. Bylo mi dvaatřicet. Řešili jsme, jestli by nebylo lepší to dát dva plus jeden opce.

Dneska se té vzpomínce smějeme, když mám za sebou v Jablonci už deset let.

Pravda ale je, že mě za celou kariéru nepotkalo žádné velké zranění, a tak nemám zhuntované tělo a pořád cítím, že na ligu stačím a můžu být svému týmu platný.

Měl jsem všehovšudy jen natržené nějaké svaly, dvakrát zlomenou ruku, ale kolena, kotníky nebo záda mi – ťuk, ťuk – drží. Uvědomuju si, že mám v tomhle ohledu ohromné štěstí. Určitě v tom bude hrát roli genetika, protože někdo se o sebe může starat, jak chce, a stejně se dispozice jeho těla dřív nebo později projeví.

Pak taky svoji fotbalovou dlouhověkost přisuzuju tomu, že jsem nikdy nebyl rychlík.

Jednak proto, že se díky tomu nepouštím do žádných sprinterských soubojů, které končívají tvrdými zákroky a zpřetrhanými vazy, kdy si člověk řekne, že to ještě stihne – a nestihne. Můj fotbal je spíš poziční. Kdybych ho měl založený na tom, že si kopnu balon a běžím, dribluju, je nevyhnutelné, že bych postupně ztrácel rychlost a najednou bych o tuhle svoji zbraň přišel. Takhle ale můžu to, v čem byla vždy moje síla, uplatňovat i dál.

A taky se vždycky protahuju. Nic extra, protože během kariéry už jsem slyšel tolik názorů, že je třeba se protahovat hodně, až po ty, že to člověka zpomaluje, že se řídím vyloženě jen podle svého pocitu.

Už jako malý, když nás jezdívali z UEFA měřit, jak jsme flexibilní, jsem si zakládal na tom, že příště dokážu ruce pod lavičku natáhnout zase o kousek víc. Dodneška se protahuju i před rekreačním sportem. A při rozcvičce jdu taky do tempa postupně, až když se zahřeju, nejsem ten, kdo to napálí hned na maximum. Ale tohle je opravdu ohromně individuální, podle mě neexistuje jednotný recept, každý spíš musí vnímat vlastní tělo a zjistit, co mu vyhovuje.

Své dlouhověkosti si každopádně vážím. Neberu jako samozřejmost, že mi Bůh nadělil tak odolné tělo a pevné zdraví. Hodí se mi to nejen jako vrcholovému sportovci, ale i v běžném životě, kde mohu být oporou svým dvěma dětem. Postupně jsem totiž hlavně díky nim pochopil, že všechno není jen o sportu, ale přicházejí i jiné výzvy, které je třeba zdolávat. Můj pohled na život hodně ovlivnila těžká nemoc, kterou prožila v dětství má dcera, a synův autismus. V obou případech je to podobné jako u vrcholového sportu: pokud chce člověk dosáhnout zlepšení a dobrého výsledu, je potřeba vytrvalost, pracovitost a pevná vůle.

Vím, že mé děti vrcholový sport dělat nikdy nebudou, to však není absolutně podstatné. Jsou nadané na jiné věci a já si tím pádem rozšiřuju své znalosti v oblastech, které by mi jinak byly navždy skryté.

První zápas na EURU 2012 jsem nehrál od začátku. V předposledním zápase kvalifikace proti Španělsku jsem na půlce vletěl do Xabi Alonsa tak, že jsem vyfasoval naprosto jasnou červenou – mimochodem jednu ze svých pouhých tří v profesionální kariéře – a kvůli trestu jsem tak potom vynechal poslední utkání s Litvou i nakonec úspěšnou baráž proti Černé Hoře.

Jako jednomu z mála mi tak aspoň vydržel i reprezentační oblek, co jsme tehdy fasovali. Však víte…

Samotný turnaj jsem tak začal na lavičce a rozhodnutí trenéra Míši Bílka jsem rozuměl, když mi ho vysvětil. Chtěl nechat sestavu, jaká si postup v přímém souboji vybojovala.

Jenže na nás v úvodním zápase vletěli Rusové, po poločase jsme prohrávali a do toho druhého jsem tak už šel. A i když jsme s vývojem už nic neudělali, příště už jsem byl v základu.

Tehdy, na samém začátku utkání proti Řekům, jsem si potom užil moment, který mě nakopnul do celého zbytku turnaje. Mě a podle toho, že jsme tehdy ze skupiny prošli do čtvrtfinále, snad i celý tým.

Moment, který byl pro moji hru tak typický.

Zastavil jsem veprostřed řeckého hráče, obral ho o balon a hned se vydal dopředu, načež jsem poslal přihrávku rozběhnutému Petrovi Jiráčkovi. Ten svůj brejk zakončil gólovou střelou.

Ubránil jsem útok soupeře a založil ten náš.

Byl jsem tam, kde jsem měl být, udělal jsem si svoji práci, a než abych se potom pouštěl do nějakých kliček, předal jsem balon dál.

Kdybych měl ukázat na nějakou akci, která symbolizuje moji kariéru, nenašel bych lepší.

Co je hlavní, vyhráli jsme. A i na úrovni, kdy se potkávají ti nejlepší, byl můj fotbal v tu chvíli zodpovědný a nějak vypadal.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází