Tomáš Holeš

Já prostě věděl, že jdu dát gól.

Nedokážu vysvětlit, jak je to možné, ale někde uvnitř jsem to cítil. Občas to tak je, podle mě to zná každý, kdo někdy hrál nějaký sport.

Nedokážeš to vysvětlit, ale zkrátka víš, že ten balon se odrazí přímo sem. Někam běžíš, někam si stoupneš, racionálně ani nevíš proč, ale ono to tam přijde.

Jako v tom postupovém zápase s Nizozemci na Euru, kdy jsme hráli proti deseti, ale pořád to bylo 0:0.

Zahráváme přímák ze strany, jdu do vápna. Na přední tyči mě přelétává centr, takže bych asi měl zase spěchat zpátky dozadu, protože moje úkoly jsou hlavně defenzivní. Ale mně něco v mojí hlavě říká, abych tam ještě vteřinu zůstal. Že ten přetažený balon někdo vrátí zpátky.

A vrátil. Přímo mně na hlavu.

Něco podobného se zrovna tak odehrálo, když jsme se Slavií hráli čtvrtfinále Evropské ligy na Arsenalu. Padla 90. minuta, prohrávali jsme 0:1 a kopali jsme roh.

Po celý zápas se při standardkách tým snaží dodržovat secvičené signály, každý přesně ví, kde má stát a co po rozehrání dělat. Ale v poslední minutě zápasu se jede spíš na intuici. Jakmile honíš výsledek, je to už spíš chaos. Hráči se před bránu poskládají tak, jak je komu vlastní.

Já zamířil na vzdálenější stranu vápna. Mám tu pozici rád. Celá situace se odehrává před tebou a z pozice beka vím, že se i těžko brání, protože máš útočícího hráče za zády. A zatímco on všechno krásně vidí a dobíhá popředu, ty musíš sledovat, co se děje před tebou i za tebou.

„Jdu zavřít zadní tyč,“ houknul jsem na kluky.

„A jdu dát gól,“ blesklo mi podvědomím. Jako bych věděl, že někdo protečuje balon a ten skončí přímo u mě.

A ono to fakt přesně takhle bylo. Zase se naplnil úplně ten samý scénář, co se chvilku předtím odehrával v mé hlavě.

Právě tohle jsou okamžiky, kdy si říkám, že to nemohla být náhoda. Že naše kroky jednoduše musí někdo řídit. Někdo musí poskládat události tak, aby nás v pravou chvíli postavil do situace, v jaké máme být.

Někdo mě vždycky musel dovést přesně na to místo, z kterého jsem mohl hlavičkovat do brány.

Někdo musel oba ty balony nasměrovat přesně do výšky, jakou jsem potřeboval, v nejpříhodnější zlomek vteřiny. Přesně v takovou chvíli, v takových zápasech.

Vždyť s těmi Nizozemci proti mně stáli na brankové lajně dva protihráči. Míst, kam se mezi ně trefit, moc nezbývalo a já poslal míč přímo nad stehno jednomu z nich. Tam, kde se to nejhůř odkopává. Jasně, podvědomě jsem mířil, ale při hlavičkování stačí kousíček a balon letí jinam, než člověk zamýšlí.

Proto nepochybuju, že ho tentokrát někdo řídil.

Někdo, kdo ví, jak jsem odmalička přistupoval k fotbalu a s jakou vírou ve vlastní schopnosti a zároveň pokorou jsem pokračoval na své cestě tak, jak jsem si ji vysnil. Jak jsem si před sebe postupně skládal další a další cíle. Jak jsem se snažil si z fotbalových i zdravotních zádrhelů vzít to nejlepší s tím, že se všechno v pravou chvíli složí v můj prospěch.

Někdo, kdo chtěl, ať si za to užiju odměnu v podobě výbuchu štěstí.

Jsem přesvědčený, že každý máme své strážné anděly, kteří vidí hluboko do našeho nitra a dají nám v pravý čas to, co si zasloužíme.

Moje kariéra a události, které ji provázejí, se totiž odvíjí přesně takhle.

„To jsou svaly, co?“ říkám Milanu Barošovi, když do mě v souboji ve vápně narazil a já neuhnul.

„Jo, ale to je taky to jediný, co máš,“ zpražil mě.

Holt zkušenej borec, nenechal se jen tak rozhodit. Zato mě jednou dokázal vykolejit jako snad nikdy nikdo jiný. Jsem hráč, co se snaží udržet si při zápase klid a nadhled. Přestože po mně trenéři i spoluhráči chtějí, abych víc mluvil a ukazoval emoce, je mi vlastní soustředit se na sebe a moc se neprojevovat.

Porušil jsem to tehdy v Ostravě, když jsem ještě hrál za Jablonec.

S Barošem jsme se vytrvale hádali, strkali, tahali se za dres, nadávali si. Dokázal mě dostat z mojí rovnováhy, vnutil mi svůj styl hry, díky němuž dokázal být během své kariéry tak úspěšný.

A kvůli němuž jsem já nebyl sám sebou.

Dopadlo to tak, že jsem si ke konci zápasu s Barošem na zádech dal ukázkového vlastňáka, jímž jsme prohráli 0:1.

„Vidíš? To bylo proto, že ses nechal rozhodit tím neustálým mluvením,“ říkal jsem sám sobě. Věřím, že kdybych zůstal uzavřený ve svém světě jako jindy, i tuhle situaci bych ubránil.

Kdybych zůstal tím, kým jsem.

Už v Hradci v mládeži mi trenéři říkali, že musím být na hřišti větší – pardon – zmrd. Že musím mluvit, protihráče pokopat. A já chtěl, pokoušel jsem se o to, ale vedlo to jen k tomu, abych zjišťoval, že mi to není vlastní. Nemám to v sobě. Je těžké přetvařovat se, když vím, že nejlepší jsem ve chvíli, kdy se za každého stavu naplno koncentruju. Jiný už nebudu.

Mám jiné přednosti. Třeba i ty svaly, které mi tak hezky Baroš zhodnotil.

Po tátovi jsem zdědil, že mi stačí málo a hned narostu. Kdysi v Hradci v dorostu mě posunuli ke starším, kteří hráli o titul, a já se tak bál, že jim nebudu fyzicky stačit, že jsem byl furt na hrazdě. Od té doby jsem začal hodně sílit. Náš kondičák na Slavii mi dokonce říká, že jsem měl se svojí postavou hrát spíš hokej. Přestože dneska už přes sezonu není tolik času na trénink, stejně mi to roste. Vážím víc, než bych chtěl, ale kila mám fakt ve svalech. Nejsem šlachovitý typ, co bude valit tam a zpátky devadesát minut, po sprintu se potřebuju vydýchat, ale zase vím, že mě jen tak někdo v souboji neodtlačí.

Věřím, že i díky své síle jsem se už v osmnácti v Hradci Králové dostal do ligového fotbalu. Přestože si pamatuju na tehdejší letní tiskovku a výraz trenéra Kotala. Dostal jsem otázku, co jako nováček od sezony očekávám, a já prohlásil, že chci být platným členem týmu. Vedle mě sedící pan Kotal se jen tak pousmál. Ovšem nakonec mě nasadil hned do prvního zápasu.

Akorát, no… Bylo to docela strašný. Fičák jako hrom.

Hráli jsme s Libercem, co v té sezoně nakonec získal titul, a Breznaník mě šíleně motal. Byl jsem ve své hlavě úplně mimo, šel přese mě i první gól. O poločase mi tak trenér jen v šatně řekl: „Tak už stačilo.“ A vystřídal mě.

Navzdory tomu jsem postupně dostával další šance a nakonec toho odehrál docela dost. Přece jen, pro mladého hráče byl Hradec pro start kariéry ideální. Ve velkém klubu s nejvyššími ambicemi bych tolik důvěry určitě nedostal. Jako odchovance mě podrželi i při slabším období, protože asi viděli, jak na sobě pracuju a že by ze mě jednou mohlo něco být. Zároveň jsem nikdy neměl nic jistého a musel jet pořád naplno už jen proto, že jsme se pohybovali na rozhraní první a druhé ligy, sestupovali a postupovali, a často se nám měnili trenéři. Každému jsem tak musel ukázat, že si zasloužím hrát.

Vnitřně jsem cítil, že týmový úspěch je v Hradci vcelku nereálný, tak jsem se zaměřil na to, abych sám svými výkony co nejvíc zaujal a dostal se zase někam výš. A co jsem se pak v sestavě zabydlel, postavil jsem si před sebe konkrétní metu: Zavedené ligové kluby jako Boleslav, Jablonec, Liberec. Takové, kde se často hraje o poháry, ale zároveň na ně není takový tlak z hlediska toho, že musejí ligu vyhrát. Dostat se do některého z nich mi dávalo jako posun v kariéře největší smysl.

Chtěly mě postupně všechny zmíněné. Liberec i Boleslav ale nedopadly z různých důvodů. Buď přestup ztroskotal na přestupové částce, nebo na mě nepřišly dobré reference. Mezitím jsem už málem odešel do Norska. Měl o mě zájem klub sídlící na nádherném místě u fjordů, dokonce jsme si už s agentem naplánovali cestu, abych si to tam obhlídnul. Měl jsem jasno, že přestoupím.

Jenže při běhání před sezonou jsem si zatížil šlachu v kotníku tak, že z toho bylo delší léčení, a z transferu sešlo.

Když jsem se na ten klub nedávno koukal, už byl ve druhé lize.

Ve čtyřiadvaceti jsem tak nakonec odešel do Jablonce, což byl z pohledu zpátky vyloženě dar. Fotbalově nejlepší místo, na jaké jsem se v dané chvíli mohl dostat. Zase mi to potvrdilo to, čemu věřím: Že věci se dějí přesně tak, jak mají.

Byl bych ve stejné pozici jako teď, kdyby klapnul Liberec nebo Boleslav? Kdybych se nezranil a odešel do Norska?

Kdo ví.

Snad jen ti, kdo moje kroky vedli právě tím směrem, jakým jsem se vydal. Moji strážní andělé.

Nestydím se za to, že jsem věřící. Mě i dva bráchy k evangelické církvi vedla mamka, jako malí jsme chodili do kostela skoro každou neděli. I když mě to jako dítě nebavilo a docela jsem se tam nudil, mělo to zároveň zvláštní kouzlo. O Vánocích jsme v kostele hráli divadlo, recitovali básničky a ve škole chodili na náboženství.

Jasně, že se nám ostatní děti smály. To je holt v současné společnosti mnohdy úděl věřících.

V nějakých čtrnácti jsem s nedělní rutinou přestal, ale co jsem se přestěhoval do Hradce, do kostela jsem si sám od sebe zase cestu našel. Narazil jsem na dobrého faráře, navíc člověk si v dospělosti dovede z kázání už i odnést něco, co vědomě aplikuje do vlastního života. Poznal jsem, že mě to nabíjí energií. K víře povedu i svoji dceru, nechali jsme ji už pokřtít.

Jsem přesvědčený, že je správné mít v životě nějakou kotvu, pro mě právě v podobě víry. Něco, co člověku říká, že je správné chovat se slušně a pokorně. Mít se na koho obrátit, i když jsi zrovna úplně sám. Přijde mi taky, že lidi vychovaní ve víře jsou v základu dobří. Nedovolí si žít špatný život a dělat nefér věci, už jen proto, že vědí, že někdo jejich činy shora sleduje.

Sám se snažím přesně takhle chovat a promítá se to i do fotbalu.

Taťka má na mé kariéře ohromnou zásluhu. Už jako dítě mě vozíval devět kilometrů tam a zpátky od nás z vesnice na tréninky do Poličky, později osmdesát kilometrů každých čtrnáct dní na intr do Hradce, když jsme hráli o víkendu venkovní zápas a já se pak dostal na chvilku domů. Obětoval mi spoustu času, který rozhodně mohl využít pro sebe, jenže pro moje rodiče bylo přirozené, že se vždycky snažili mně i bráchům vytvořit zázemí k tomu, abychom mohli dělat, co nás baví.

Protože taťka sám fotbal hrával, stejně jako děda, vtloukal mi taky do hlavy rady. Nejdůležitější byla jedna, která mi na jednu stranu pomohla stát se fotbalistou, jakým jsem, ale na druhou ji dodnes těžko vymazávám z podvědomí: „Když máš míč, nahraj ho dál, ať neuděláš chybu. Ať ji radši udělá někdo jinej.“

Nemyslím, že by moji trenéři rádi slyšeli, že takhle uvažuju. Zároveň jsem se díky tomuhle přístupu stal na hřišti zodpovědným a postavil svůj fotbal na tom, abych hrál bez chyby. Protože chyby jsou vidět. Když už se tedy hra odehrává u mě, na mých kopačkách, jsem maximálně soustředěný na to, abych něco nepodělal. Ať to, co mám, udělám pořádně.

Tím v mé hlavě každá situace začíná. Nepodělej to. Nebuď ten, kdo selže.

Postupně jsem ale k tomuhle základu cíleně přidával i další vrstvy uvažování, abych nejen nechyboval, ale nebál se ani vytvořit něco navíc. Už v Hradci jsem proto začal spolupracovat s mentálním koučem a během dojíždění do Jablonce jsem pak v autě naposlouchal mraky motivačních audioknížek o psychologii a podvědomí.

Díky tomu si dneska už dokážu dostat do hlavy i potřebnou sebedůvěru.

Před zápasy si chodím po obědě lehnout a před usnutím si představuju sám sebe v konkrétních situacích, do jakých se asi na hřišti dostanu. Přehrávám si, jak je řeším správně, jak ze soubojů vycházím jako vítěz.

Často si taky před zápasy pouštím videa svých gólů, abych si připomněl chvíle, kdy se mi zadařilo.

A je fajn, že k sestřihům z Jablonce po uplynulé sezoně přibylo pár pěkných kousků.

Taky si vždycky v tunelu před nástupem na hřiště opakuju základní věci, které musím dělat, abych byl úspěšný. Taktické pokyny, ale i takové ty drobnosti, které dělají výkon. Nabízej se, přebírej si balony… A nezapomeň: Seš dobrej hráč. Odehrál jsi výborný zápasy v lize, v pohárech, v reprezentaci. Makáš na sobě, nemáš se čeho bát. Jdi a ukaž, co umíš.

Při hře, kdy už často není čas přemýšlet a naše reakce se řídí podvědomím, je důležité, aby z něj přicházely právě tyhle pozitivní signály. Pokud v podvědomí bude strach, dokáže nahlodat i dovednostně sebelepšího hráče.

Já se strach musel naučit vytěsňovat vědomě, aby mě obavy nebrzdily. Takové to: Teď to nesmím ztratit, aby nebyl gól. Trvalo to dlouho a bylo těžké si tuhle změnu ve vlastní mysli zautomatizovat. Táta mi prostě odmala neříkal: „Vezmi míč, proběhni to a dej gól.“ Ne. Já měl vzadu v hlavě: „Neudělej chybu.“

Tyhle negativní prvky musím postupně odstraňovat, musím je cíleně přebíjet aktivním přemýšlením.

Možná i kvůli tomu, jak jsem založený, jsem celé dospívání moc nevyčníval. Věřím, že na mně vždycky bylo vidět, že fotbal umím, ale na první pohled jsem rozhodně nikoho nezaujal. V sedmnácti si mě ovšem zřejmě díky mé spolehlivosti hodně oblíbil trenér v hradecké mládeži, to jsem si začal i věřit, že bych se mohl dostat až do áčka. Ale že by se někdy říkalo, že ten Holeš roste pro reprezentaci? Ne, to podle mě nikoho ani nenapadlo. Kolem mě byli daleko talentovanější, výraznější kluci.

Kluci, kteří dneska už mnohdy ani fotbal nehrajou.

Když moji spoluhráči začali dostávat pozvánky do mládežnických nároďáků, v duchu jsem jim záviděl. Ne že bych jim to nepřál. Já toužil být na jejich místě, zažít ten pocit, že si tě někdo někam vybral. Dal ti signál, že má smysl makat, protože za to přijde odměna.

Představoval jsem si sám sebe na jejich místě. Kdykoliv v mém okolí někdo vylítnul, vzal jsem to jako motivaci. Neodradilo mě, že nejsem zrovna jako on. Vybral jsem si ho jako ukazatel úrovně, na niž se musím dostat, abych měl šanci, že si mě taky příště všimnou.

Proto jsem nikdy nerezignoval. Dokázal jsem si zhodnotit, že tak dobrej prostě ještě nejsem, ale být můžu, pokud na sobě budu pracovat. Proto jsem si přidával. U rodičů na Vysočině jsem chodil běhat, sprintoval do kopců a připadal si u toho jako filmový Rocky. Věřil jsem tomu, že tímhle si postupně vybuduju náskok před ostatníma klukama, protože na tréninku děláme všichni to samé, ale právě ve chvílích, kdy ostatní odpočívají, můžu já získat něco navíc.

Díky tomu jsem pak v předsezónních přípravách cítil, že mám z čeho brát. Že jsem silnej – a z toho následně pramenilo moje sebevědomí. Běhával jsem mezi nejlepšími a věděl, že trenéři koukají i na tohle. Když vidí, že člověk maká, prostě ho nechají hrát.

Rok po roce, kdy se někdejší mládežnické hvězdičky stávaly míň a míň výraznými, se mi díky tomu potvrzovalo, že z talentu můžeš žít možná tak do dorostu, ale jak k němu postupně nepřidáš píli a nesrovnáš si to v hlavě, dožene tě to.

Netýká se to jen dění na hřišti, vybavuju si třeba sportovní kurs na střední, kdy jsme se jeden večer sešli na chatce, kam kluci dovalili alkohol. Jenže jeden z našich tělocvikářů byl zároveň můj trenér z Hradce a mě tak zachvátila panika, že to zjistí. Radši jsem proto zmizel spát. Rozhodně nejsem puritán, co si nezajde na pivo, mám rád srandu, ale v tuhle chvíli mi to prostě přišlo jako správné rozhodnutí. Připadalo mi, že průser, jaký bych měl, kdyby na nás učitel přišel, by se mi mohl vymstít i na fotbale. A takový risk jsem nehodlal podstupovat. Tím bych mohl shodit svoji dlouhodobou práci.

Asi i díky mamce, která když něco dělá, dělá to nadoraz, mám ve své povaze přirozeně zakořeněnou poctivost. Vždycky jsem věřil, že když nebudu nic šidit, v konečném důsledku se mi to vrátí. Nejde jen o souboje při hře, ale třeba i takové ty sprinty na tréninku, kde si mnozí uleví dva kroky před cílem.

Já byl odmala ten, kdo valil až do konce.

Kdykoliv jsem se zachoval tak, že jsem něco vypustil, dostal jsem signál, že to je špatně. V zápase jsme dostali gól a já věděl, že kdybych udělal krok navíc, balon jsem zblokoval. Vybavuju si situace, kdy jsem na začátku akce nešel hned naplno, protože jsem si řekl, že nemusím, ale za vteřinu mě právě tohle zaváhání stálo potřebný metr dva k tomu, abych byl v daný moment úspěšný.

Proto jsem se naučil hrábnout na maximum, ať se děje, co se děje.

Žádná pozvánka do nároďáku ovšem stejně nepřicházela. Pořád jsem jen vedle sebe měl další a další kluky, kteří byli těmi, na jejichž místě jsem chtěl být já sám. Dokonce i když už jsem hrál v Hradci za áčko ligu a vyšla nominace do dvacítky, moje jméno v ní nebylo.

„Ty jo, co už mám udělat víc?“ ptal jsem se tehdy sám sebe. Ovšem jen do chvíle, kdy za pár dnů dorazilo povolání rovnou do jedenadvacítky. Ke klukům, kteří byli třeba i o tři roky starší.

Moje první, ale o to sladší zkušenost s reprezentací.

Do dospělého nároďáku jsem pak měl cestu taky delší, dokonce mi v konečné fázi pomohl i covid. Poprvé jsem si za áčko zahrál až v sedmadvaceti v zápase se Skotskem, na něhož musela být kvůli karanténě týmu povolána záložní sestava. Asi jsem ale zaujal, hned při dalším startu jsem dal gól Kypru a od té doby dostávám pozvánky pravidelně.

Tohle tak nějak vystihuje celý můj příběh.

Jestli se něco v mém fotbalovém životě opakuje, pak je to vzorec, že přijdu do nějakého klubu a zpočátku nehraju.

Zažil jsem to ve Slavii, v Jablonci a dokonce už i jako dorostenec v Hradci.

Přestup z Poličky jsem už dopředu bral jako hotovou věc, takže jsem se tam přihlásil i na střední školu. Jenže nás se na prvním tréninku sešlo přes třicet a já nevynikal tak, abych zaujal. Byl jsem jeden z davu, chtěli mě hned vyhodit. Lépe řečeno, poslat na hostování jako spoustu dalších kluků. Mohl jsem obratem skončit někde v Bydžově.

V tu chvíli mě podržel generální manažer pan Jukl. A upřímně, jen z toho důvodu, že se naše rodiny znají, protože pocházejí ze sousedních vesnic.

Dneska se můžu zasmát tomu, že jsem byl protekčák. Zároveň kdybych byl hroznej, ani zastání pana Jukla by nic nezmohlo. Takhle jsem zůstal možná trochu na sílu, první zhruba dva měsíce ani nejezdil s týmem na zápasy, ale postupně jsem si svoji šanci zasloužil a během sezony se stal jedničkou na středním záložníkovi. Po jednom zápase mě dokonce trenér před kabinou pochválil, že před tím, co jsem předvedl, smeká.

Když jsem po letech odešel do Jablonce, odehrál se podobný scénář.

Než abych hned ukázal, proč si mě klub vybral, v přípravě jsem si místo v sestavě nevybojoval a skončil jsem v béčku.

To pro mě byla ta největší sportovní potupa. Moje hrdost tohle kousala špatně. Já, ligovej hráč, mám jezdit někam se patlat za juniorku? Zároveň jsem věděl, že jinudy prostě v danou chvíli cesta nevede a musím to vydržet. Předvést, že si zasloužím pozici v prvním týmu.

Jenže já byl špatnej i v tom béčku. Přece jen jsem byl už pár let zvyklý na dospělý fotbal a najednou jsem okolo sebe měl dorostence, s nimiž to mnohdy bylo rozlítané, bez systému. Plaval jsem v tom. Korunu pak mému trápení nasadilo, když jsme hráli proti Hradci, za který nastoupil můj o pět let mladší brácha.

Porazili nás. A já ještě hrál fakt mizerně. Byla to strašná bída.

V tomhle období jsem si říkal, že mě z Jablonce musejí vymést. Kvůli tomuhle si mě fakt nepořizovali. Byl jsem tam na ročním hostování s opcí a já jim nedal jediný důvod ji uplatnit. Spíš naopak – klub ode mě něco očekával a já v soubojích proti teenagerům nepůsobil jako někdo, kdo nad nimi vyčnívá.

Po zápasech jsem býval úplně zničený, vytočený, protože jsem cítil, jak mi to nejde.

Ale co jsem mohl? Naštěstí na mně díky mé povaze nebylo vidět, jak ve mně všechno vře. Vždycky jsem se nějak sebral a příště se zase pokusil hrát, co nejlíp to šlo. Dal jsem do toho všechno.

Do sestavy áčka mi přesto rozhodně nepomohly moje výkony za rezervu. Stalo se to, co fotbalový život přináší – klukovi, který hrál na mém místě, se nepovedl zápas. Derby v Liberci jsme prohráli 1:4, přes něho šly dva góly a za mnou tak začátkem příštího týdne přišel asistent trenéra, ať se připravím, že o víkendu nastoupím.

Prostě jsem dostal šanci. Šanci, na kterou jsem čekal, ale v niž jsem objektivně ani neměl moc důvod doufat.

Šanci, která může přijít jen jednou, a ty ji prostě musíš využít.

V zápase s Brnem, které jsme porazili 1:0 a já zahrál dobře, se mi znovu potvrdilo to, co už mnohokrát předtím. Že když i v období, kdy se ti nedaří, zůstáváš tím, kým seš, když na sobě dál makáš, v pravou chvíli se to ukáže. Jak se tehdy začalo hrát a já neměl čas přemýšlet, dělal jsem to, co umím. To, proč jsem od osmnácti kopal ligu a proč po mně Jablonec sáhnul.

Hrál jsem fotbal, jak nejlíp dovedu.

Večer cestou domů mi zavolal majitel pan Pelta s tím, že jsem ho potěšil. I on určitě musel během předchozích měsíců pochybovat, jestli se mu vyplatím, ale tímhle jsem mu ukázal, že do ligy patřím.

Od té doby jsem své místo v sestavě nepustil. Ani na jediný soutěžní zápas.

Nezměnilo se to ani s příchodem trenéra Petra Rady. S ním jsme si vyloženě sedli, mám ho jako chlapa vysloveně rád a myslím, že i on mě. Dodnes si občas zavoláme a popovídáme si.

Pan Rada je svéráz, to každý ví. Nejde daleko pro peprnější slovo, umí zvednout hlas, jenže zároveň je férový. Řekne každému na rovinu, co si myslí. Neřeší nic za zády, podává věci tak, jak jsou. Takovými lidmi se chci obklopovat. Z pana Rady vyzařuje přirozená autorita, dokáže ze svých hráčů vyždímat to nejlepší.

A co si budeme povídat, díky němu je v kabině taky sranda. Každý, kdo pod ním hrál, má pár skvělých historek. Mně se třeba v souvislosti s ním vždycky vybaví, jak řeší auta svých svěřenců.

Já si v Jablonci pořídil bavoráka, X jedničku. Trenér mě v něm viděl přijet a hned spustil: „Holeš, ty vole… Ono to neumí stopnout balon, ale koupí si to bá em vé.“ A stejně nakládal dalším klukům. „Kolik ty máš startů v lize? Dvacet? Jak můžeš přijet audinou?!“

Pod panem Radou se mi vyloženě dařilo, a obzvlášť proti Slavii. Jako by to někdo přesně takhle naplánoval…

V mém prvním roce jsme skončili těsně za ní na třetím místě a ve finiši ligy ji porazili 3:1, přičemž jsem přihrával na vítězný gól. V létě jsme ji pak v Edenu dali 2:0 a já se trefil. Slávisté vyhlašovali, jak chtějí po velkých letních nákupech hrát totální fotbal, a přitom jsme ho proti nim hráli my. Doteď je díky tomu Jablonec posledním týmem, s nímž Slavia doma v lize prohrála.

Určitě i díky tomu jsem zaujal pana Trpišovského a jeho kolegy, kteří si mě vyhlédli jako posilu.

A co myslíte? Jasně, svoji první sezonu jsem toho moc nenahrál. Většinu zápasů jsem strávil na lavičce nebo dokonce úplně mimo nominaci.

Tyhle chvíle jsem zvládnul jen díky svým dosavadním zkušenostem. Díky přesvědčení, že tak jako v předchozích případech v mé kariéře, i tady se to dřív nebo později zlomí. Stačí, když zůstanu pozitivní a nebudu opouštět věci, které mi fungují a díky nimž jsem se do takhle špičkového klubu dostal.

Bylo správně, že jsem si něčím takovým už prošel, připravilo mě to na to, co mě čeká.

I proto věřím, že i když se nám zrovna dějí věci, které se můžou zdát jako negativní, je to jen součást nějakého většího celku a v pravou chvíli se ukáže, proč jsme jimi museli projít. Je to součást naší cesty do pozice, kde chceme a máme být.

Znovu se mi to potvrdilo i na Euru, kam jsem odjížděl s tím, že je středová řada jasně daná a já začnu na lavičce připravený na střídání. Navíc jsem na začátku přípravy doléčoval zranění, trénoval jsem sám s kondičákem stranou ostatních kluků, abych se do toho po menším výpadku zase dostal.

Mělo to svůj význam, protože šance na základní sestavu přišla hned ve druhém zápase. Shodou okolností to zase tak vyplynulo. Všechno pak vyvrcholilo tím povedeným osmifinále s Nizozemci.

Přijde mi úsměvné, že se u mě v různých ohledech opakuje zase to samé. Můj čas přichází se zpožděním, ale o to víc jako by pak všechno bylo intenzivnější.

O to víc jako by se mi pak vracelo, že ať jsou okolnosti jakékoliv, neustále dělám, co je v mých silách, abych byl přesně na takové chvíle připravený. Fyzicky i ve své mysli.

Tak jako pro mě byli měřítkem moji spoluhráči z hradecké mládeže, kteří dostávali pozvánky do mládežnických reprezentací, poměřoval jsem se od začátku své ligové kariéry s věkově podobnými beky z jiných týmů.

Nejdřív to byl Pavel Kadeřábek. Ve Spartě vyloženě vylítnul, hrál skvěle, sbíral spoustu asistencí. Vytlačil mě i ze sestavy v jednadvacítce. Právem, protože byl jednoduše skvělej. Chtěl jsem hrát jako on.

Když jsem odešel do Jablonce, stal se pak konkurentem, na něhož jsem se upřel, Vláďa Coufal, tehdy z Liberce. Sledoval jsem ho, jak jsem jen mohl, táta mi dokonce posílal naše hodnocení po zápasech ze Sportu a já je porovnával se svými dojmy. Z mého pohledu jsme na tom tehdy byli výkonnostně nastejno. Proto mě vnitřně štval Cufův přestup do Slavie. Nepřipadalo mi, že je lepší než já, aby si vysloužil takhle skvělý posun.

Sluší se dodat, že jen do chvíle, kdy jsem ho poznal jako spoluhráče, pak jsem teprve dokázal ocenit, jak neskutečně nařachanej a skvělej je.

Rozhodně bych si ovšem tehdy nepomyslel, že se Slavia ozve i mně. Když se tahle možnost objevila, říkal jsem si, proč bych tam chodil? Proč, když mají na moji pozici právě Cufa?

Přesvědčili mě trenéři na osobní schůzce, Jindra Trpišovský s asistenty to takhle dělají. Když si někoho vyhlédnou, zajímá je i jeho charakter a s daným hráčem si chtějí promluvit. Seděli jsme tedy spolu u stolu a já pochopil, jak uvažují a proč o mě stojí. Nastínili mi, že vzhledem k počtu těžkých zápasů chtějí mít tři beky, které mohou protáčet. Honzu Bořila, Cufa a mě. A prý jestli zvládnu hrát i zleva, protože do té doby jsem nastupoval stabilně na pravé straně.

Jasně že zvládnu.

Když jsem znal jejich záměr, najednou mi tenhle přestup smysl dával. Posunul jsem se díky němu zase výš, protože ze Slavie se stal špičkový klub v evropském měřítku.

Jenže…

Po příchodu jsem zase nehrál. Tentokrát ovšem z jiného důvodu než v předchozích případech. Příprava se mi povedla, dokonce jsem dal i nějaké góly, ale Cuf s Béřou byli jednoduše tak výteční a nabušení, že nebyl důvod nechávat je odpočinout. Viděl jsem, že si na svoji chvíli zase budu muset počkat.

Aby mě trenéři udrželi aspoň částečně v rytmu, dali mě sem tam do zápasu aspoň na pravé straně zálohy, ale to holt není můj post. Většinu času jsem zůstával mimo hru, a když už jsem nastoupil, tak po dlouhé pauze a mnohdy třeba ve chvíli, kdy spolu se mnou šli na plac i další kluci z lavičky a podle toho to taky vypadalo dost nesourodě. I proto jsem nedokázal naplno předvést, co ve mně je. Dostával jsem tehdy i čočku u videa, že málo běhám.

Cufa neustále chválili – po zásluze – a já buď seděl, nebo jsem to schytával.

V té době jsem si přišel vyloženě zlomený. Dokonce jsem začal pochybovat, jestli byl tenhle přestup dobrým krokem, když přes Cufa se nemám šanci dostat a v letech, kdy jsem na vrcholu sil, jenom sedím na lavičce nebo dokonce na tribuně. V zimní přípravě jsem si ujasnil, že ještě zabojuju, ale když se něco nezmění ani v nadcházejícím půlroce, v létě si sedneme, co má smysl dál.

Uvědomil jsem si, že tohle přece jsem já a nebudu jen tak utíkat. Že se nedaří? Že se mi nepovedl zápas? OK, tak holt zase příště nebudu hrát, ale jediné, co s tím můžu dělat, je zase se do toho pořádně opřít na tréninku, abych byl připravený na další chvíli, kdy mě opět pošlou na hřiště. Neřeším to jako ten typ kluků, co když nejsou v sestavě, naštvou se a svoje úsilí spíš vypustí. Po oznámení sestavy se sbalí a odejdou.

Já jsem v takovou chvíli smířený s realitou a koukám hned před sebe, do budoucna. S tím, že uvidíme, co přinese další týden.

A když ne příští týden, tak další část sezony. Prostě budu dělat, čemu věřím, že mě posouvá, a buď přijde šance hrát, nebo ne. A teprve kdyby nepřicházela dlouho, začnu řešit přestup.

A opět: Celé to asi mělo být přesně takhle.

Zrovna tou dobou, co jsem se třeba ani nevešel do nominace, se mi totiž narodila dcera. Kromě toho, že to bylo vítané rozptýlení od fotbalových starostí, jsem toho první měsíce ani moc nenaspal. V našem bytě nebylo kam se schovat, a když se malá v noci budila, nedokázal jsem to odfiltrovat. Byl jsem někdy v takovém stavu, že jsem si říkal: „Ještě že nehraju, protože fakt nejsem odpočatej.“ Mít tehdy vytížení, jako mám teď, netuším, kde bych na něj bral síly.

V průběhu jara jsem dostal šanci v základní sestavě na levém beku na Slovácku, kde jsme prohráli a já to vyloženě nezvládl běžecky. Trenéři mě ale neodepsali. Pobavili jsme se o tom, že se jim zdá, že do fotbalu, jaký chtějí hrát, se na krajního beka evidentně typově nehodím. Zároveň že ale vidí, jaký jsem fotbalista, líbí se jim, jak makám, a že mě proto zkusí na postu defenzivního záložníka.

To pro mě byla krásná odměna za můj přístup. Další potvrzení, že když člověk dává do tréninku všechno, nakonec se to projeví. Přijde něco dobrého, něco, co ani dopředu nejde předpokládat.

Nabízenou možnost jsem proto přijal s nadšením.

Změnit takhle pozici přitom není úplně běžné, byť jsem defenzivního záložníka v dospívání hrával. Přece jen každý post – a zvlášť na nejvyšší úrovni – vyžaduje trochu jiné vnímání hry. Jsem zároveň přesvědčený, že mně to takový problém nedělalo, přestože zpočátku jsem samozřejmě rezervy měl a cítil. Řešení je ale zase stejné jako u jiných překážek: Člověk se nesmí štítit máknout a udělat něco navíc. Nebýt línej na krok. V mém případě to ještě navrch znamenalo, dostat na trénincích do podvědomí nové úkoly, jaké na hřišti mám, a věnovat větší pozornost přípravě. Zpočátku jsem si třeba na doporučení trenéra pouštěl naše předchozí zápasy s tím, že jsem sledoval pohyb Tomáše Součka, jak na téhle pozici hrál.

Ostatně, na Slavii nám natáčejí pro naše potřeby i tréninky a Jindra Trpišovský mě naučil používat video jako velkou součást přípravy. Díky tomu se dnes dokážu dívat na zápasy úplně jinak, než jsem dělával. Dřív jsem měl Ligu mistrů v televizi vyloženě jako večerní zábavu, dneska už pozoruju i konkrétní hráče, jak se v určitých situacích chovají, a studuju jejich pohyb a reakce.

Mít to takhle od mládí, třeba jsem byl dneska ještě dál.

Další, ještě zásadnější posun mě pak potkal před čtvrtfinále na Arsenalu v Evropské lize. Najednou jsme měli k dispozici jen jednoho stopera a řešilo se, koho k němu trenéři stáhnou.

Tak se stalo, že jsem tři dny před zápasem otevřel dveře kabiny a kluci, kteří už věděli plánovanou sestavu, na mě začali volat: „Áááá, stopírek je tady.“

Smál jsem se tomu, dokud si mě trenér nezavolal stranou, že se tak opravdu rozhodli. S tím, že to zvládnu. Že o mě nemá strach, protože jsem vzadu dobrej. Spoluhráč Lukáš Provod mi pak řekl, co jsem sám cítil: „Nemáš co ztratit.“

A fakt že jo. Buď to bude průšvih, což by vzhledem k okolnostem nebyla ostuda, anebo to bude pecka. Nic mezi.

S tím jsem se začal chystat na tenhle výjimečný zápas, který jsem měl strávit na důležité a pro mě úplně nezvyklé pozici. O to víc jsem se koncentroval na základní věci, o to víc jsem si dával bacha, abych neudělal chybu v rozehrávce, abych se včas zachytával s jejich ofenzivními hráči. A stejně jako jsem předtím při přesunu do středu pole studoval hru Tomáše Součka, tak jsem se tentokrát díval na náš zápas s Leicestrem a zaměřil se na Ondru Kúdelu.

Jak se potom začalo hrát a proběhlo pár akcí, které jsme vzadu zvládli, začal jsem pozici stopera brát za svou. Žádný průšvih se nekonal.

Najednou mi došlo, že se cítím úžasně. Vždycky jsem chtěl hrát tyhle velké zápasy a ve svých týmech jsem se pokaždé toužil dostat do pozice, kdy budu pro mužstvo důležitý. Štvávalo mě, když se vyhrálo a já byl na lavičce nebo hrál jen pár minut. Jo, to se poplácáš s ostatními, raduješ se, ale není to taková ta opravdová radost, při níž cítíš svoji zásluhu na tom, jak se daný zápas zvládl.

Není to ta radost, jakou chci cítit. Ta opravdová, vycházející zevnitř.

Na Arsenalu jsem ji měl. Umocněnou tím, že jsem se při tom posledním rohu rozhodl jít zavřít zadní tyč.

A měl jsem ji třeba i proti těm Nizozemcům, kde mě úvodní gól nabil tak, že jsem se ve zbytku zápasu cítil hrozně silný, sebevědomý, přímo neporazitelný. To proto jsem i zdánlivě ztracený balon viděl jako příležitost zaútočit, z čehož vznikla akce zakončená přihrávkou Patricku Shickovi, který zvyšoval na 2:0.

Kdykoliv si na tyhle okamžiky vzpomenu, vnímám štěstí. Opravdové štěstí, že se mi podařilo něco, co jsem si už jako dospívající kluk vysnil.

Byl jsem ve zlomových chvílích důležitým hráčem svého týmu.

Dodnes pořádně nevím, z čeho ty bolesti plynuly.

Vždycky jsem hodně cvičil vršek a nohy a zanedbával střed těla. Nevěděl jsem, že je to třeba, nikdo mi to takhle jasně neříkal. Prvního fyzioterapeuta u týmu jsem poznal až v Hradci krátce před svým odchodem do Jablonce. Do té doby jsme neřešili nic jako kompenzační cviky. Řešili jsme, jak co nejvíc zesílit, a od dorostu jsme z toho důvodu začali v posilovně zvedat i železa. Zřejmě i proto mě ve dvaceti začala hodně bolet záda. Píchalo mě v nich při rychlejším pohybu.

Oddělal jsem si je při jedné přípravě, kdy jsme běhali sjezdovku, pak jsem nějaký čas hrál zápasy jen pod injekcemi, ale to už bych dnes neudělal. To je špatně. Neřeší to zdroj problému, jen to utlumí bolest. I přes opichy jsem v jednom zápase musel kvůli bolestem střídat a když jsem po kratší pauze nastoupil za jednadvacítku proti Ukrajině, dostal jsem do zad nepříjemnou ránu a zase to bylo špatné. Tehdy už jsem si řekl, že své potíže opravdu musím začít řešit.

Táhlo se to půl roku, kdy ani různí doktoři nebyli schopní říct, z čeho bolesti vycházejí. Jeden hradecký pak dokonce po vyšetření tvrdil, že sice neví příčinu, ale je to podle něho tak vážné, že budu muset přestat s fotbalem.

Upřímně? Tomu jsem nepřikládal žádnou váhu. Jo, bolelo to jako hrom, ale nepřipadalo mi, že by kvůli tomu měla moje kariéra skončit dřív, než pořádně začala. Dostal jsem se na kliniku profesora Koláře, kde mi nejdřív jeden z lékařů chtěl operovat kyčel, a když mě pak viděl přímo pan Kolář, dozvěděl jsem se, že mám naštípnutý obratel.

Jinými slovy, skutečně nevím, kde se ty problémy vzaly. Do Prahy k profesoru Kolářovi jsem tak každopádně potom třikrát týdně vyrážel na rehabilitace dýcháním do břicha.

Tou dobou už jsem měl auto od našich, citroena xsaru, ale jezdit jím by mě finančně sežralo. Z první smlouvy v Hradci na čtyři tisíce korun jsem se sice postupně dostal na nějakých šestadvacet tisíc, ale tím, že jsem platil byt, to tehdy na velké vyskakování nebylo. Proto jsem radši kupoval jízdenky na autobus, samozřejmě se studentskou slevou, a kodrcal se na Černý Most. Odtud metrem s přestupem až na Chodov a po cvičení zase zpátky. Občas mě na Čerňáku nabral manažer ze Sport Investu, který mě zastupoval, a na kliniku mě hodil. To on mi speciální péči domluvil. Nebýt jeho, skončil jsem u doktora, který mi chtěl ukončovat kariéru.

Přes to všechno během půl roku bolesti neustupovaly, dokud jsem se nedostal k hradecké fyzioterapeutce paní Hamáčkové a metodě Redcord, která využívá závěsných popruhů.

Najednou bylo do měsíce všechno v pořádku.

Pořídil jsem si Redcord domů a dodnes si ho často zavěsím mezi futra a půl hodiny si zacvičím. I kdybych to tak měl dělat do konce života, nevadí mi to, protože díky tomu nemám se zády žádné problémy. Bolavé místo dodnes cítím, ale není to nic, co by mě jakkoliv omezovalo.

I tahle nepříjemná věc mi tedy v konečném důsledku přinesla něco dobrého – včas mě naučila, jak se o své tělo správně starat.

Cože, já? JÁ? Já dal gól v takhle velkým zápase, kterej sleduje celá republika?

Narvaný stadion v Budapešti bouřil nadšením a do mě se nalily emoce. První okamžiky po gólu Nizozemcům jsem ani nedokázal vstřebat, co se to děje.

Podobné to bylo na Arsenalu, kdy jsem se vracel na půlku a normálně jsem se klepal. A to tam ještě nebyli diváci… A aby těch nezapomenutelných chvil nebylo málo, už tři dny nato jsme hráli derby, kde se mi po našem rozpačitém začátku povedl nádherný obstřel levačkou přímo za tyč. Byl z toho gól, kterým jsme zápas zlomili, a hlavně kterým jsme odřízli Spartu v tabulce, takže nás prakticky nasměroval k titulu.

I tuhle střelu když si přehrávám v hlavě, nechápu, jak se mi mohla povést.

Jo, přesně tohle jsem udělat chtěl – ale to jsem chtěl i stokrát při jiných zápasech a prostě mi to nesedlo. Podařilo se to právě tady. V tenhle moment.

Někdo tomu prostě musel pomoct. Dráhu toho balonu musel někdo řídit.

Věřím, že na světě existuje energie, kterou si přitáhnete na svoji stranu, když děláte dobré věci, když přemýšlíte pozitivně. Když dáváte to nejlepší ze sebe.

Pro mě je tahle energie zhmotněná do podoby strážných andělů. Každý máme ty své, aby nám v životě stáli po boku. Je jen na nás, jak jejich rady a signály, jaké nám dávají, vnímáme.

Stejně jako když jsem byl malej a modlil jsem se, abych nedostal trest – a ono se mi to splnilo – prosím i dnes anděly, aby mi pomáhali. Aby vedli moje kroky přesně tam, kde mám být.

Nastoupený před začátkem zápasu je v duchu žádám, ať zase stojí při mně. A když dám gól nebo se mi něco povede, poděkuju jim. Neokázale, bez dělání křížků, jen ve své mysli. Tam, kde mám uložené všechny svoje prožitky. Celou svoji cestu, již jsem ve fotbale ušel.

To moji andělé mě po ní vedou. To oni mi ukazují, že se vyplatí na sobě makat.

To díky nim - a díky tomu, že jim naslouchám - si před každým zápasem můžu říkat: „Vždyť seš dobrej hráč. Jen to ukaž.“

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází