Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 2
e-shopBranky, body, vteřiny
Pražská Obora Hvězda a sporttester, který ukazuje tempo sedm minut na kilometr.
Tenhle moment definuje mou kariéru. Tělo je prevít. Moje určitě.
Na podzim roku 2000 jsem sice pořád patřil k nejlepším atletům na světě, ale ten den jsem začínal úplně od nuly, od podlahy. Míjely mě i babičky se psy. Musel jsem našlapovat krok za krokem, při zrychlení mi okamžitě vylítnul tep přes 160 úderů za minutu, před čímž mě doktoři důrazně varovali. Šlo o první pohyb po dvouměsíční pauze, kdy mi zakázali sportovat, protože jsem se fyzicky totálně odepsal. Jako mnohokrát předtím i mnohokrát potom.
Celoživotní těžké alergie, pozátěžové astma. Myslím, že mě tohle coby sportovce proslavilo podobně jako výrazné sluneční brýle, náušnice, odbarvená hlava a koneckonců i podobně jako výsledky.
Říkalo se, že umím závodit jen v lichých letech.
Světový rekord v desetiboji vyšel na rok 1999, stejně jako tři tituly mistra světa v éře 1997-2001.
Jel jsem ve vlnách. Jednu sezonu jsem si strašně naložil a v další se mi to vrátilo. Neuvědomoval jsem si, že se tím postupně oddělám.
Před prvním zlatým šampionátem v Aténách se nám narodila dvojčata. Dcerky byly podměrečné a spastické, dlouho ležely v nemocnici, proto to paradoxně neovlivnilo můj výkon na mistrovství světa. Následně jsme s nimi rok cvičili Vojtovu metodu a šest měsíců jsme je v noci budili každé tři hodiny. Tohle období mě vyčerpalo natolik, že jsem vše odnesl utrápenou další sezonou. Ale ten rok za to stál. Holky díky tomu prospívají, umí chodit, umí psát. Nic z toho podle lékařů nebylo vůbec jisté. Dokonce obě dělají víceboj jako já. K atletice tíhne i jejich o šest let mladší ségra.
Když byla děcka v pohodě, zase jsem vylítnul, udělal svěťák za 8994 bodů a přidal druhý titul v Seville.
Trosku ve Hvězdě ze mě udělala touha. Od vytvoření rekordu jsem chtěl v každém závodě překonat jako první v historii devět tisíc bodů. Vždy mi šlo primárně o výkony a dělal jsem si do sešitu propočty. Jeden, když to podělám, druhý, na co reálně mám, a třetí, když to vyjde nad plán. Dvakrát v životě, v letech 2000 a 2001, jsem cítil, že mám na víc než devět tisíc.
Ale olympiáda v Sydney nakonec nebyla mým vrcholem, ale nejbolavějším závodem, jaký jsem zažil. Realita byla špatných 8385 bodů a špatné šesté místo.
Šel jsem přes závit. Bylo mi jedno, že jsem si v přípravě zrakvil koleno. Jsem typ, který musel mít v tréninkovém deníku napsáno, že odmakal, co se naplánovalo. Zacházelo to do extrému. Odházel jsem třeba padesát pokusů diskem, všechny byly k ničemu a dva dny jsem se potom jen plazil, ale potřeboval jsem to splnit pro vnitřní pocit klidu.
Na mítinku v Götzisu z toho ještě bylo 8900 a v Talance 8733 bodů. Pak jsem měl týdenní volno, odjel s rodinou na Kanáry a tam mě při nošení holek začalo píchat v břiše. Byla to neustálá bolest. Nikdy se nezjistilo, o co šlo. Možná se jednalo o přetížení ledvin a jater z prášků, které jsem užíval kvůli plísni v nehtech na nohách. Rozbouralo mi to imunitu.
Zpětně mi v nemocnici v Motole řekli, že mě mohla ovlivnit i kuřácká pauza.
Jo, hulím od patnácti a chutí přestat bylo nepočítaně.
Cigareta je ale můj rituál a provázela mě celou kariérou. I v den, kdy jsem překonal světový rekord.
Držel jsem se hesla, že tenhle zlozvyk neškodí sportu, ale škodí jenom zdraví.
Nikdy jsem nešlukoval, to bych se poblil, stal jsem se celoživotním vyfukovačem drahého dýmu. Na dámičku, kvůli chuti. Navíc jsem díky tomu mírnil návaly dušnosti. Jako astmatikovi a alergikovi mi nikotin pomáhal zvládat enormní zátěž. I lékaři uznali, že přes všechna negativa se při kouření naváže dehet na receptory plicních sklípků a oblbne organismus, který by se jinak dusil pod návalem pylů.
Ať už mě rozsekalo cokoliv, byla z toho v Sydney EB viróza a po ní bizarní comeback ve Hvězdě.
Kdo viděl, jak se tam šourám, nemohl věřit, že se vrátím. Nakonec jsem to ještě jednou dokázal těsně poté, co padlo v roce 2001 devět tisíc bodů zásluhou Romana Šebrleho. Motivovala mě touha ho překonat, jenže třetím titulem v Edmontonu jsem už pružinku přetáhnul nadobro. V euforii jsem odjel závodit i na Hry dobré vůle. Vyhrál jsem, zároveň mě to poslalo do kytek.
Dostal jsem se do spirály zranění a tím to z mé strany skončilo. 2002 – achilovky, 2003 – bolavá vrhačská ruka, 2004 – achilovky. Došlo mi, že devět tisíc už nikdy neposkládám. Od té doby jsem začal víc než sebe trénovat ostatní.
Když dlouho spím, mám pocit, že okrádám sám sebe. Kdo spí, nežije.
Pravidelně se probouzím před pátou ráno. Vylezu na zahradu, pustím ven psa, nakrmím ryby v jezírku, zapálím si. Do kanceláře na Strahově, kde už devět let zastávám pozici šéftrenéra atletické reprezentace, obvykle dorazím těsně před sedmou. Každý den si zakouřím jen pár kroků od stadionu Evžena Rošického, kde jsem udělal svěťák.
Ten víkend, 3. a 4. července 1999, mi v závěrečné patnáctistovce scházelo na devět tisíc bodů 86 setin. Čas 4:37,20 byl skoro osm vteřin za tehdejším osobákem, posledních tři sta metrů jsem drtil hrubou silou a dva kroky před cílem mi vypnuly nohy.
Většina lidí dodnes nechápe, proč jsem neběžel o vteřinu rychleji. Moc na to nemyslím, spíš mě sere, že mi to někdo pořád připomíná. Vím totiž naprosto přesně, kde mi to uteklo. Svou roli v tom sehrál právě i spánek.
Měl jsem formu jak prase, ale hodně mě zlobilo koleno. Zvládnul jsem nastoupit jen díky senzibilovi Bohouši Juklovi. Nikdy jsem nebyl nevěřící Tomáš, babička byla kartářka a vědma, trochu mě to poznamenalo, takže mám i teď doma spoustu harampádí od léčitelů a šarlatánů. Často jsem si kvůli tomu naběhl, ale Bohouš měl mou absolutní důvěru. Já jen ležel, on mě držel za kotníky, pak kroužil rukou kolem problémového místa, předával mi energii a bolest odezněla.
Připadal jsem si jako vyměněný, i proto jsem měl a zároveň neměl ideální podmínky na životní výkon.
Dva měsíce před mistrovstvím světa tenhle kontrolní závod nikoho příliš nezajímal. Evropský pohár ve vícebojích byl spojený s mistrovstvím republiky dorostu a juniorů. Na tribuně seděli převážně rodiče, co se přišli podívat na své děti. Do toho vedro snad čtyřicet stupňů na slunci. První den se program přizpůsoboval malým atletům a jelo se od devíti do půl osmé večer.
Šlo mi to skvěle. Stovka za 10,54, 790 centimetrů do dálky, 16,78 metrů koulí, 204 do výšky a čtvrtka za 48,08. Rychle se rozkřiklo, že Dvořák útočí na světový rekord, a hlavně na devět tisíc bodů.
Druhý den se tribuny zaplnily novináři. I kvůli tomu se stalo velké téma z prvního pokusu v disku. Letěl k padesáti metrům, ale rozhodčí zvednul červený praporek. Dost jsem se divil, protože v kruhu jsem stál jinde než obvykle, když přešlápnu. Nehádal jsem se a pán to od ostatních pěkně slíznul. Dlouho poslouchal, že kvůli němu nemám devět tisíc, po letech se mi dokonce sám omlouval. Já mu věřil tenkrát i teď. Před dvěma lety se ke mně dostal videozáznam a byl to jasný přešlap, svoji práci odvedl skvěle.
Rozhodlo se jinde, mimo stadion. Závodilo se zase od rána, ale patnáctistovka se měla běžet půl hodiny po oštěpu, zhruba v půl šesté. Jenže Česká televize vyslala na atletický svaz direktivu, že chce poslední disciplínu živě do Branek, bodů, vteřin.
Organizátoři posunuli start o dvě a půl hodiny, což byla hovadina a moje malá smrt. Po devíti disciplínách jsem byl úplně uvařený. Zalezl jsem do malé šatny pod tribunou, natáhnul se na lavici, odpadnul a probudil se za hodinu a půl.
Zničený jako po desetiboji.
Rozbitej jak cikánský hračky, neschopný se rozklusat.
Celou cestu na start jsem se omlouval trenérovi a prosil ho, aby na mě nestřílel, když to nedopadne.
Věděl jsem, že musím běžet pod 4:37, což rozhodně bylo v mých silách, ale za jiné konstelace. Sám jsem na to v tu chvíli neměl a nenašel se nikdo, kdo by mě dotáhnul do cíle tak, jak bylo potřeba.
Kamarád Kamil Damašek sice měl osobák za 4:13, ale tenhle závod už proběhl pár let po jeho tragické autonehodě, kdy na soustředění v Tatrách umřeli naši atletičtí přátelé Martin Šimůnek a David Nikodým. Kamil přišel o jednu ledvinu a neměl dřívější výkonnost. Další kluci, Jirka Ryba a Roman Šebrle, v tomhle směru spolupracovat nechtěli.
Branky, body, vteřiny se konečně rozběhly a stejně tak i my. Po první čtvrtce se na mě a Kamila začali tlačit v zatáčce dva Němci. Celé další kolo jsme se prali o pozici, nabrali sekeru asi pět sekund a bylo vymalováno.
Myslel jsem, že šancí na devět tisíc bodů budu mít spoustu.
V cíli kupodivu nepřevládal vztek nad aktivismem Oty Černého, tehdejšího šéfa sportovního zpravodajství ČT, ale čistá radost nad rekordem.
Maximum Američana Dana O´Briena jsem překonal o 103 bodů, hodnotnější výkon ten rok žádný atlet nepředvedl. Někdo se mnou hned dělal rozhovor a já řekl, že nejsem smutný. Vždyť přece ani Honza Železný při svěťáku nehodil sto metrů oštěpem a ničemu to nevadí. Navíc aspoň byla další motivace zlepšovat se.
Víc mě tehdy štval šestihodinový zásek na dopingové kontrole, abych natřikrát konečně odevzdal 75 mililitrů moči. Pak jsem chodil na záchod celou noc a vyčůral asi pět litrů vody. Další týden jsem byl totálně vyřízený.
Upřímně, myslel jsem, že šancí na devět tisíc bodů budu mít spoustu, ideálně hned v dalším závodě. Jenže to už nikdy neklaplo. Na mistrovství světa bylo zase vedro, navíc mi nešlo pořádně skákat o tyči, protože jsem si jako vášnivý kuchař proříznul palec při krájení zmrzlého rybího filé. Otočila se mi u toho kudla a zaryla se až do kosti. Prst pořád praskal.
Zlato jsem obhájil celkem s přehledem, hodně mi to ulehčil Estonec Erki Nool, který neskočil základ v tyči. Cílem patnáctistovky jsem protančil, trochu natruc Američanovi Danovi Steeleovi. Hrozně finišoval, aby doběhl přede mnou. Já zamachroval, aby viděl, že je mi ukradený. I kvůli tomu jsem se choval jako vůl a trochu si tím naběhnul, protože jsem cílem prokráčel i o dva roky dřív při prvním titulu v Aténách.
Tyhle výjevy se začaly zaměňovat se závodem na Strahově. Světem kvůli tomu dodnes koluje verze, podle které jsem rekordní závod vypustil. Prý abych si mohl nasmlouvat lepší sponzory a výhodnější finanční bonusy.
Já přitom celou kariéru honil každý bod, ale patnáctistovka je patnáctistovka. Ať si každý věří, čemu chce.
Byli jsme výjimečná generace. Hodně jsme si vzájemně pomohli.
Robert Změlík, Tomáš Dvořák, Roman Šebrle.
Robert nejdřív vyhrál olympiádu v Barceloně 1992, já ho překryl bronzem z Atlanty 1996, třemi tituly mistra světa a světovým rekordem. Tohle hned přebil Roman překonáním devíti tisíc bodů, olympijským zlatem z Atén 2004 a titulem mistra světa.
Někdo říká, že jsme na sebe jako velcí desetibojaři navazovali, další názor je ten, že jsme se vzájemně obírali o místo na slunci.
Dodnes chci věřit tomu, že platí první možnost, i přesto, že se objevovaly zprávy, podle kterých zuřila desetibojařská válka. Současná verze je známá. Dvořák se nejdřív rozhádal na krev se Změlíkem a následně i se Šebrlem.
S Robertem, mým dřívějším idolem, kamarádi evidentně nejsme. To on o mně veřejně prohlásil, že jsem kvůli penězům schválně neudělal devět tisíc bodů. Myslím, že v tomhle případě platilo a platí pořekadlo „podle sebe soudím tebe“, protože byl vždy dramaticky ekonomicky zaměřený. Jeho verze začala žít v roce 2011, kdy už jsem byl ve funkci atletického šéftrenéra. Zároveň jsem se stal jedním z pořadatelů víceboje na Kladně a shodou okolností tehdy koučoval i současnou jedničku Adama Sebastiana Helceleta.
Nelíbil se mi tehdy přístup Romana. Závod dokončil se zraněním a ostudným výsledkem 7343 bodů, aby splnil podmínku a dostal na domácí akci mastné startovné. Pak navíc řekl do novin, že musel závodit kvůli mně a nominačním kritériím pro start na Evropském poháru, což nebyla pravda. Na rovinu jsem odpověděl, že šlo hlavně o peníze. V tu chvíli se do mě pustil Robert, protože jsou kluci nejlepší kamarádi.
To, co řekl, mě urazilo.
Peníze mi jsou ukradené, protože mi bez problémů stačí to, co mám. Jsem ekonomicky gramotný, nemám dluhy, nemusím se starat, abych nakrmil velkou rodinu. Italský kamarád se mě nedávno na mítinku ve Florencii ptal, kolik si jako head coach reprezentace vydělám. Než jsem to v hlavě přepočítal na eura, řekl mi, že u nich má člověk na té samé pozici sto tisíc eur ročně. Já se dostanu maximálně na pětinu, a přesto si nemůžu na podmínky stěžovat.
Nestěžoval jsem si ani tehdy na Strahově, kdy jsem za překonání rekordu nedostal prémii sto tisíc dolarů, která se dávala na mistrovství světa. Nešlo o akci mezinárodní federace IAAF, takže mě ocenil jen domácí svaz.
Tahle kauza ožila dvacet let poté, co mi Robert na Julisce nabídnul, abych se s ním připravoval. V devatenácti mi nešlo o nic jiného než mu být nablízku. Odešel jsem kvůli tomu ze skupiny Zdeňka Váni, který se později stal mým tchánem, a přestoupil do týmu Rudolfa Chovance, dalšího vynikajícího trenéra. Jenže jsem si na prvním soustředění přivodil výron kotníku při basketu a dal na Roberta, který mě přesvědčil, že se i s takovou věcí dá makat naplno. Nešlo to, halová sezona nestála za nic a první desetiboj v Brescii jsem sice dokončil, jenže s výsledkem, který nestačil pro start na olympiádě. Další víceboje jsem musel vzdát. Při prvním jsem si způsobil otřes mozku při skoku do výšky, u dalšího jsem si zlomil kotník při dálce. Ale aspoň jsem měl prázdniny.
Robert vyhrál olympiádu, já šel přes palubu a pokorně se vrátil k panu Váňovi. Za osm měsíců bylo po všem. Skutečný problém vzniknul až v roce 1994, protože se zranil Robert. Novináři se ptali, co si myslím o návratu pana Změlíka. „Nemůžu soudit, dlouho jsem ho neviděl.“ Můj trenér byl ale dotčený. Je to prudká povaha, malý uzlík nervů, hned vystříkne a Robertovi zazlíval, že mě oblbnul, takže z něj vypadlo: „Nevěřím, že se ještě dostane do formy.“ V novinách pak vyšly titulky: „Dvořák nevěří, že se Změlík vrátí.“
Pár týdnů nato mi přišel od Roberta dopis. Chtěl mě žalovat, protože prý kvůli mým slovům prodělá velké peníze. Marně jsem se mu to snažil vysvětlit, už to bylo v pytli. Někde pak ještě pronesl, že i z Dukly byl odejit, aby mě nerozptyloval v přípravě.
Mým hnacím motorem bylo překonávat sebe, nikoliv Změlíka.
Tady vzniklo semínko nepřátelství, i když si myslím, že jednostranné. Robert mě nesnese. Má na tom podíl i moje nálada po bronzu na olympiádě 1996. Víc než medaile mě těšilo vylepšení jeho českého rekordu. Nechtěl jsem ho naštvat, tak jsem to měl zkrátka nastavené, navíc 8664 bodů byl parádní výkon. Mým hnacím motorem bylo překonávat sebe, nikoliv Změlíka.
Říkal, že jsem jím posedlý, proto jsem si dle jeho verze koupil hned u něj i pozemek na barák v Hostivicích.
Tak přísnej frajer ale nejsem, spíš to bylo velice vtipné. Chtěl jsem si postavit dům vedle kamaráda Kamila Damaška. Narazili jsme společně na parcely a dali si rande s realitní agentkou. Bylo to oraniště, pršelo, obcházeli jsme místo s nohama obalenýma jílem a slečna nadšeně spráskla ruce. „Kdybych tohle věděla, nebude se ulice jmenovat V uličce, ale Desetibojařská. Tady má barák pan Změlík a pro vás dva mám tyhle parcely hned vedle.“ Místo bylo super, tak jsem aspoň zařídil, abychom si nekoukali do oken.
Za sebe musím říct, že mě Robert naučil zásadní věc, a to tu, že nejlepší investice pro sportovce je ta do sebe samého. Jeho školu jsem si nakonec trochu upravil k obrazu svému, víc týmově.
I kvůli tomu jsem o pár let později přemlouval trenéra Váňu a manažera Libora Varhaníka, aby vzali pod svá křídla mladého Šebu. S ním se naše skupina stala obrovsky silnou. Byl jsem na vrcholu a v určitých chvílích dělal i asistenta trenéra. Nejen za pomoci Romana, ale i Kamila a dalšího z party Honzy Poděbradského jsme pořád rostli. Sami bychom nic nedokázali, pomáhali jsme si tím, jaké jsme byly nátury. Každý den jsme spolu závodili. I u blbých rovinek.
Proto mi později, když Roman překonal světový rekord a jako hvězda odešel k novému trenérovi Daliboru Kupkovi, vadily kecy, podle nichž se v naší skupině necítil dobře. Jo, vzal jsem si dceru našeho kouče, ale nenadržoval mi. Já i Roman si tuhle dobu pamatujeme jinak, ale pokud by platila jeho verze, tak ho Váňa nenasměruje ke světovému rekordu a ke stříbrné olympijské medaili v Sydney 2000. Ta navíc měla být zlatá. Erki Nool přešlápnul v disku a bylo mu to odpuštěno jen díky tlačence v zákulisí. Šeba měl na sto procent vyhrát, všichni v týmu za to bojovali.
Pokud jde o Romana, jsem v podstatě jeho fanoušek, protože se narodil jako šampion.
Romanovi jsem úspěch přál. Když na mítinku v Götzisu úspěšně útočil na devět tisíc bodů, byl nervózní. Během rozcvičení v disku a oštěpu mu to moc nešlo, stál jsem tam s ním a uklidňoval ho, byli jsme tým a radoval jsem se, když to zvládnul.
Zároveň jsem žil v přesvědčení, že rekordy se mají překonávat. Jakmile udělal devět tisíc, šlo mi o to být zase lepší.
Náš vztah se zvrtnul pár měsíců po jeho svěťáku a mém třetím světovém titulu. Šampionát, kde měl zazářit, dokončil kvůli zranění na desátém místě. Problémy měl už v tréninku, ale ještě víc ho jako rozjetého rekordmana seknul fakt, že jsem se po vážných problémech z předchozího roku vzepjal k poslednímu velkému výkonu.
Byly to detaily. Skočil jsem do dálky, bouchnul se do bolavého kotníku, který jsem si pár dní předtím nakopnul v obchodním centru, a odešel ledovat tělo do zákulisí. Šeba mi pak vyčetl, že jsem s ním nezůstal v sektoru.
Působily na nás i tlaky zvenčí. Lidi cítili, že to není ideální, a vyvolali mezi námi spory.
Při jednom pokusu ve vrhu koulí mi to uklouzlo a zakřičel jsem „To jsem čurák“. Vše zachytily ruchové mikrofony a novináři dali větu do úst Romanovi. V Blesku navíc po závodech vyšel článek s koláží, kde na sebe míříme pistolemi. Celé to bylo postavené na větě, kdy jsem řekl, že nejsme jako bráchové, protože kromě desetiboje nemáme nic společného.
Tak to totiž bylo.
Rozchod ale přišel kvůli jinému zvratu. Nevyslechl jsem vábení České sportovní, protože jsem majiteli Miroslavu Černoškovi řekl, že s ním půjdu na večeři jen za doprovodu svého manažera, který byl a pořád je i mým kamarádem. Zatímco Šeba, který měl stejného agenta, šel sám a nechal se přesvědčit k přestupu.
Chtěl změnu se vším všudy. Po rekordu se zranil a nemohl se prodat na největší akci. To je však riziko každého, kdo jede na nejvyšší úrovni. Já to měl úplně stejně v olympijské sezoně 2000. Mám v tomhle před svým prahem čisto.
Proto si myslím, že vyhrocenost našich vztahů způsobilo podprahové jednání zvenčí.
Pokud jde o Romana, jsem v podstatě jeho fanoušek, protože se narodil jako šampion. Je to chlap, který má problém prohrát. Jeho zabejčený přístup mi imponoval, v koutku duše jsem si přál přistupovat k tomu jako on. Pro vrcholový sport je to ideální nastavení. Já naopak nebyl supertalent, ale dělník. Odmala jsem musel umět žít i s neúspěchem. Proto mi sedla role pokusného králíka, na kterém se pan Váňa učil trénovat desetiboj. Připravoval jsem se se sprintery a na začátku dělal nesmysly, ale zase jsem byl zocelený pro budoucí práci. Další kluci po mně už měli mnohem lepší systém přípravy.
Po odchodu z naší skupiny už sice Šeba nikdy neudělal takový výkon, ale stal se olympijským vítězem, mistrem světa i Evropy a udělal spoustu velkých závodů.
I to, jak teď moderuje zprávy na Primě, mi přijde odvážné. Viděl jsem ho jednou v jeho začátcích a měl z toho smíšené pocity, ale dalo se na to koukat. Uznávám ho, protože já bych tam nevlezl. Šel do toho jako známá tvář, svou roli zvládá velmi dobře.
Dnes se bavíme normálně. Máme i společné téma, každý dceru s diabetem. Vždy si povíme, jak děti s cukrovkou prospívají. Nedávno jsem zhubnul deset kilo a hned se mě ptal, jestli chystám comeback. Shodli jsme se, že bychom to po třiceti metrech na stovce zabalili. Já spíš už po dvaceti.
Přes to všechno, co se o nás třech říkalo, nejvíc vypovídající byla fotka pro kalendář Dukly od Jana Saudka.
Bylo to rok a půl po kauze na Kladně, kdy jsme se vzájemně takticky míjeli. Když už se domluvilo, abychom přišli všichni na jedno místo, vlezla mi do toho akce kamaráda, takže jsem se večer předtím hrozně ožral. Na focení mi bylo zle a měl jsem co dělat sám se sebou, než abych přemýšlel o tom, s kým tam jsem.
Chlapci to asi vycítili, přivítali jsme se, Robert mi dokonce podal ruku, což dělá, když jsou okolo cizí lidé. Pak se bavili jen mezi sebou.
Fotka vznikla určitě pěkná, ale z mého pohledu smutná. Pamatuju si tu zvláštní atmosféru, v níž jsem si připadal nepatřičně. Nikoliv kvůli svému stavu, ale z důvodu, že jsem byl ve trojici ten bronzový, trochu jako křen u dvou kamarádů. Čtu, vařím, zahradničím. Oni jsou víc do společnosti a baví je počítačové hry. Logicky k sobě mají silnější pouto, ale byly chvíle, kdy jsme k sobě měli blízko všichni. Pak jsem z toho vypadnul a netěší mě to.
Možná si to namlouvám, ale myslím, že za to nemůže ani jeden z nás. Spíš nedorozumění a dezinterpretace zvenčí. Každý někde něco vyslechnul a spojil si to jinak, než to bylo myšleno.
Jednou nebo dvakrát by to možná nevadilo. Ale nám se to stalo xkrát. V tom je dnešní doba krutá. Mrzí mě to, protože jsem typ, který je rád s ostatními zadobře, snaha je z mojí strany vždycky. Někdy mám nutkání jít si s nimi posedět, pokecat a vyříkat si nějaké věci. Zároveň nevím, jestli to má smysl.
Na zeměkouli je strašná spousta lidí. Už jsem si zvyknul, že u všech oblíbený nejsem.
„Tak to se musím podívat, kdo udělal skoro devět tisíc.“ Z hlasu Daleyho Thompsona jsem cítil pohrdání. „No nic, ale stejně jsem lepší desetibojař než ty.“
Tahle britská legenda vyhrála v osmdesátých letech dvě olympiády a úspěch mi přála s velkou ironií. V době, kdy jsem byl na vrcholu, trénoval Erkiho Noola a těžko kousal, že je rekordmanem kouřící astmatik.
Ještě míň nadšený byl z této skutečnosti Dan O´Brian, kterého jsem vymazal z tabulek. Byl totiž Supermanem, jehož součet osobáků činil přes 9500 bodů. Měl potenciál dělat devět tisíc v každém závodě, ale nikdy se tomu ani nepřiblížil.
Tím, že jsem ho překonal, jsem mu navíc nepřímo ukončil kariéru, což neskousnul. V roce 1999 nevyhrál šampionát USA, takže neměl jisté místo pro start na mistrovství světa. Vymýšlel, jak se zachránit, a v IAAF se snažil lobbovat za pravidlo, podle nějž měl možnost startu nejen obhájce titulu, ale i světový rekordman. Jenže přišel závod na Strahově a nazdar. Proto mi pak poslal mail, kde mi důrazně vysvětlil, že je stejně nejlepším desetibojařem na světě, protože jsem ho nikdy v přímém souboji neporazil.
Myslím, že tyhle dva borce štve mnohem víc než mě, že jejich osobák nezačíná devítkou.
Pak jsme v lajně já, Erki Nool a Bryan Clay, protože byly chvíle, kdy jsme na to měli.
A nad námi ční Roman Šebrle s Ashtonem Eatonem, protože se jim to povedlo.
Jen já ale můžu vždy vytáhnout vtípek, že za to může Česká televize.
Sice nechci žít minulostí, ale jsem hrdý na to, v jaké době jsem se prosadil. Tím spíš, když sleduju, že je dnes za borce každý, kdo udělá 8500 bodů, což mi kdysi stačilo na páté místo z mistrovsví Evropy. Důvod byl zřejmý. Já, Roman Šebrle, Robert Změlík i naši soupeři jsme pořádně dřeli.
Šlo o výsledky, o vítězství a o osobní uspokojení.
To zásadní, díky čemu jsem uspěl, byla trpělivost. Jak se říká, jako vícebojař jsem sice nic neuměl pořádně, ale nechybělo mi cítění pohybu, který mě bavil. Začal jsem s atletikou jako devítiletý kluk v Gottwaldově, byl to jen kroužek, sportovalo se dvakrát týdně. Běhali jsme v tělocvičně, ale žrali to. Když jsem po dvou měsících musel na operaci slepáku a další dva měsíce odpočíval, strašně se mi stýskalo.
Jako sprinter a překážkář jsem si v šestnácti vynutil odchod do Prahy a pragmaticky si vybral desetiboj. Je to zábava, kdy se člověk neupíná jen k jednomu cíli, sice to není nejtěžší atletická disciplína, ale je rozhodně nejzábavnější. Navíc se vše musí vysedět a příprava probíhá s vizí, že se dřina vrátí třeba až za pět let. Proto jsem byl později schopný skočit přes osm metrů do dálky, což by i mezi specialisty stačilo na finále mistrovství světa.
Kdybych byl netrpělivý, udělám jen medaili v juniorech a pak stagnuju. Tak jako to vidím dnes kolem sebe. Vím, že aktuálně máme minimálně tři chlapy, Adama Sebastiana Helceleta, Jirku Sýkoru a Honzu Doležala, kteří mají potenciál dělat velké body. Jenže na to nemají koule.
Helceleta jsem trénoval, zvládnul se mnou necelých 8100 bodů, pak se rozhodl odejít a za šest let se zlepšil jen o dvě stovky. Kdyby nebyl jen desetibojař, ale taky atlet, vozí velké medaile. Sýkora, šikovný kluk a juniorský mistr světa, se zase v mých očích projevil hlavně poté, co na olympiádě v Riu neskočil základ o tyči a po padesáti metrech vzdal patnáctistovku. Pak počkal na kluky v cíli a odběhnul s nimi čestné kolečko. Chtělo se mi zvracet.
Vychází mi z toho, že nechtějí poznávat své hranice a trénovat i závodit na krev.
Snažil jsem se pochopit, proč to tak je, a dlouho si v duchu opakoval, že ctím heslo – změna je život. Bohužel mi postupem času došlo, že si to spíš nalhávám. Jsem konzervativní až na půdu, protože jsem v útlém věku přijal fakt, že je atletika tradiční sport. Mám ji rád, neboť se řídí jasně danými pravidly.
Vše se dá změřit a spočítat. Platí, neplatí. Tečka. Je úplně fuk, jak máš vyfoukanou hlavu a jak vypadají tvoje fotky na instagramu.
Sport není divadlo. Atlet nehraje roli, jde se sám sobě i divákovi předvést a ukázat to nejlepší, co se naučil.
Touhle optikou se mi na spoustu věcí nekouká dobře. Mladí bojují o místo na slunci, přemýšlejí jinak a ze svého místa vše vidím z první ruky. Před pár měsíci na halovém mistrovství světa v Birminghamu byly k vidění úžasné výkony, ale zapadly v show, která připomínala čtyřdenní diskotéku. Vše muselo vypadat velkolepě, aby to lidi bavilo.
Těšíval jsem se sice na každou velkou akci, protože atletikou žiju, ale tentokrát jsem si chtěl poprvé koupit špunty do uší. Všude jen randál, do toho někdo pořád zhasínal a rozsvěcoval, sportovcům se házely klacky pod nohy. Někteří závodníci se museli svlékat dvacet minut před výkonem, aby nerušili televizní přenos. Při představování finalistů ve skoku o tyči zhasnuli, takže holka, která si vedle v blocích testovala rozběh na překážku, najednou nic neviděla. Moderátoři pořád mluvili a lidi čuměli do mobilů na online výsledky víc než na to, co se děje v reálu. Spousta věcí odtrhávala pozornost od skutečného závodění.
Tenhle posun se mi příčí a zajídá. Bohužel i předseda federace Sabastien Coe prohlásil, že atletika je součástí showbusinessu a podle toho se musí chovat.
Sportovec už není na prvním místě a já se s tím neztotožňuju, protože sport není divadlo. Nikdy jsem si nepřipadal jako herec, trénoval jsem a závodil hlavně kvůli sobě, a tak je to myslím správně. Atlet nehraje roli, jde se sám sobě i divákovi předvést a ukázat to nejlepší, co se naučil. Vztah je jiný, než když někdo nastuduje představení, stoupne si na jeviště a má několik let stejné repliky.
V téhle debatě jsem konfrontován s tím, co říkají ostatní. Lidé, kteří se podíleli na organizaci Zlaté tretry v Ostravě, tvrdili, že diváci v minulých devíti letech kupovali lístky hlavně díky show Usaina Bolta. Nevěřil jsem tomu, ale letos se ukázalo, že měli pravdu. Za nízkou návštěvu nemohlo jen počasí, protože na tomhle mítinku je nevlídno skoro vždycky.
Bolt se asi nedá okopírovat. Ostatní se sice často snaží být jako on, ale obvykle to neumějí. Když si začnou vytvářet virtuální profily, kde se ukazují, ale pak na vrcholné akci nic nepředvedou, je to úsměvné.
Mohl bych použít i ostřejší slova, protože mě formovala devadesátá léta, kdy byl každý vyplesknutý i z tiskové konference. Patřily ke mně sice výrazné sluneční brýle, ty jsem však nosil kvůli komfortu, vzhledem k přecitlivělosti na ostré světlo. První jsem si pořídil ve dvaceti na soustředění v Itálii, protože jsem měl kvůli škňuření se do slunce stažený obličej, a to se řetězilo do celého těla. S tmavými skly jsem se pěkně uvolnil. Následně mi sponzor dával co nejvýraznější brýle, aby z toho udělal moji značku. Teď, po konci kariéry, jsem si začal kupovat obyčejné za pár korun, které plní stejný účel.
Tehdy něco jako budování image teprve začínalo. Z toho vyplývalo, že vše vznikalo přirozeně. Když jsem v roce 1997 potřeboval něco změnit, odbarvil jsem si palici. Prostě to ze mě vypadlo, do ničeho jsem se nenutil. Chtěl jsem se do zrcadla dívat na jiného chlapa, tak mi mámina kamarádka v kadeřnictví ve Zlíně řekla, že změníme barvičku. Pak jsem to ještě párkrát zopakoval.
Pokud ale máte výsledky, je o vás zájem vždycky hlavně díky nim.
Jednou jedinkrát jsem si pustil do hlavy, že potřebuju zazávodit, abych vydělal peníze. Chtěl jsem si za ně koupit kameru, abych mohl natáčet soupeře, jejich techniku a následně i sebe. Samozřejmě jsem to v Brescii 1992 úplně podělal a dostal jen sadu umělohmotného nádobí na špagety.
Tu kameru jsem si ale nakonec stejně koupil, jen o něco později. Youtube ještě neeexistoval a já měl přípravu založenou na tom, že jsem se díval, jak pracují ti nejlepší. Trenérovi vděčím za hodně, ale svým očím za všechno.
Snažím se nežít minulostí, takže už dávno nejsem ten známý desetibojař. Teď mám nálepku největšího sviňáka.
Jako šéftrenér jsem si mnohokrát vyslechnul, že české atletice škodím. Obvykle kvůli tomu, že jsem po ostatních chtěl, aby dodržovali pravidla. Já a bývalý výškař Tomáš Janků jsme za hajzlíky, protože jsme prosadili reprezentační smlouvu, něco jako „kodex cti“, a vyžadujeme, aby se podle ní závodníci chovali. Mnoha lidem se to nelíbí, protože už dávno nejsou samozřejmé věci, které dříve byly.
Bývalý maratonec Róbert Štefko, kouč současné jedničky Jiřího Homoláče, mi k tomu řekl: „Tady máš tu zbytečnost, vždyť všichni ví, jak se mají chovat.“
Není to pravda. Pozdravit, poděkovat, poprosit. To už nefunguje. V kanceláři kvůli tomu sedím záměrně zády ke dveřím. Čekám, že když někdo něco potřebuje, přijde, slušně se uvede a pak začne debata. Místo toho někdo znenadání přešlapuje mezi futry, odkašle si, já se otočím, pozdravím často jako první a dotyčný spatra vyklopí, co chce. Obvykle mu řeknu, ať to zkusí znova. Myslí si, že buzeruju.
Stejně jako v případě, kdy mi vadí, že s reprezentací odlétáme na největší akci v sezoně, je naplánován sraz v určitou dobu a jedna z hlavních tváří výpravy má zpoždění výrazně přesahující akademickou čtvrthodinku. Tohle řeším hned.
Bohužel, když atlety nevychovají rodiče nebo následně jejich trenéři, musí nastoupit jasně daná pravidla. Také nehodlám přijmout, aby si svěřenec diktoval podmínky. Sám jsem si neuměl představit, že bych koučovi řekl, že něco neudělám. Pokud mi něco nesedělo, spíš jsem diskutoval, abych věděl, co a proč mám dělat. Trend se ale změnil a trenéři se často ohýbají, aby od nich lidi náhodou neodešli jinam. Ani v tomto ohledu zatím ještě žádná pravidla nevznikla, ale to už není na mně.
Z tohohle je mi zle a jen těžko se učím asertivitě. Spíš se radši zakaboním a odejdu, protože mi v uvozovkách moderní trendy nesedí. Nejsem idealista ani snílek, ale jsem z generace, která četla Rychlé šípy. Ta dnešní se kouká na komiksové Avengers. Pohled na svět je pak principiálně jiný.
Byl jsem vychováván v blbém režimu, ale správnými lidmi. Moje rodina se nikdy nesmířila s tím, v jaké době žila, a zanechalo to ve mně stopu. Velký vliv na mě měli prarodiče, děda byl chlap z První republiky, jmenuju se Tomáš po panu prezidentovi. Proto musím na řadu lidí působit tvrdě, nesdílím totiž myšlenku, že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Je to citát zkomolený z dob komunismu. Pierre De Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her, řekl, že „není důležité vyhrát, ale bojovat čestně a ze všech sil“.
Když tenhle rozdíl sportovec nechápe, pozná to na mně, na závody se v mých očích nejezdí na výlet. Copak vypadám jako pracovník cestovní kanceláře?
Ani ve vyhrocených chvílích nemám ty koule, abych dotyčným natvrdo řekl, kdo jsem.
Upřímně si myslím jednu věc. Demokracie, nebo chcete-li volnost, je ve sportu úplně na hovno. Pokud to ale říkám nahlas, hrozí, že mě ostatní zašlapou.
Nemyslím si, že moralizuju, už ani neočekávám zpětnou vazbu nebo dokonce uznání. Přijal jsem pozici, která kloubí práci sekretářky a sluhy, zajišťuju chod reprezentace a mám potřebu být užitečný. Jsem dělník a vůbec mi to nedělá problém. Sice mi říkají šéftrenér, ale nejsem ani šéf, ani trenér. Spíš si připadám jako věštkyně Sibyla, když mi z mezinárodní federace přijde na začátku sezony před prvním závodem požadavek, abych nahlásil, kolik Čechů pojede na mistrovství světa.
Mým cílem je přispět k tomu, aby se atletika nezhroutila tak jako jiné české sporty. Ano, dostávám to sežrat. A ano, ani ve vyhrocených chvílích nemám ty koule, abych dotyčným natvrdo řekl, kdo jsem.
Trojnásobný mistr světa, bývalý světový rekordman, medailista z olympiády, desetibojař s pětatřiceti závody přes osm tisíc bodů.
Cítím, že by to bylo úplně špatně. Sešel bych na úroveň, kde se lidem stačí jen zúčastnit. A to nechci.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází