Simona Joklová

Nechápala jsem, kde ležím. Proč ležím. A už vůbec ne tátovu větu.

“Už žádní koně.”

Koukala jsem na něj a vůbec netušila, co se děje. Kde to jsem? Jak jsem se tu ocitla? 

Proč tátu vidím dvakrát?

Pak mi začalo pomalu docházet, kde to ležím. Na nemocničním lůžku. Skončila jsem ve špitále, evidentně. Co pořád do skládačky zbývalo doplnit, je odpověď na otázku proč. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, jak předjíždím kamarádku. Jak ji beru zprava, abych si malinko zkrátila trasu. Na poli, kde jsme trénovaly na dostihy. 

Pak už nic.

A z té nicoty začala bublat obrovská obava.

“Co je s mým poníkem? Je v pořádku?”

To byla naopak první věta, co jsem řekla já tátovi. To, jestli se něco nestalo jemu, mě zajímalo mnohem víc než moje ztráta paměti a nebo zdvojené vidění. 

Naštěstí byl, a tak jsem se mohla zaměřit na sebe. Udělat kontrolu škod. Zjistit, co všechno mě bolí. Byla jsem trochu pomlácená, měla sedřený obličej. Nejhorší byl ten zrak, to bylo nepříjemný. Přetrhala jsem si vazy v oku, proto ta zdvojenost. Ale jinak jsem z toho vyvázla celkem v pohodě. Z koně jsem spadla tisíckrát, nikdy si nic nezlomila. Pády prostě k ježdění patří. Kdo jezdí, tak to ví.

Kdo nejezdí, tak je to pro něj těžko pochopitelný.

Táta to nechápal vůbec, v rodině jsem byla první a jediná, koho koně zajímali. Já je milovala od dětství. Vůni stájí, ten jejich klid, když přežvykují seno. Byla bych u nich nejraději pořád. 

Asi to nebyl pěkný pohled, když jsem tam ležela bezvládná. Táta měl o mě strach. Proto ten zákaz. Ta razance.

Nerozbrečela jsem se.

Věděla jsem, že na koně stejně půjdu. Ta touha nešla zastavit. Bylo mi dvanáct a po ničem jsem netoužila víc než zase sedět na hřbetu koně.

Později mi řekli, co se přesně stalo. Jak jsem předjížděla, nevšimla jsem si, že je v poli díra, poník do ní šlápnul a už jsme letěli. Byl to dost ošklivý karambol. A jako by to samo o sobě nestačilo, ještě navíc jsem dopadla na kámen.

Hlavou.

Praskla mi helma.

Naštěstí jsem měla tu nejlepší a nejbezpečnější, co se v té době dala sehnat. Táta by mi žádnou horší nepořídil.

Tím, že se vlastně skoro nic nestalo a vidění se taky zlepšovalo, mi nic nebránilo, abych to hned při návratu z nemocnice vzala do stájí. Kam jinam. 

Táta svůj zákaz myslel vážně. Musela jsem za koňmi potají. Co se dalo dělat, začala jsem chodit i za školu. Nedalo se to vydržet. Nemohla jsem tam nejít.

Tak šíleně mě to ke koním táhlo.

Samozřejmě mě táta brzy načapal. Zrovna jsem vyváděla koně ze stájí.

“Cože? Co tady děláš?”

“Ehmmm, nic.” Bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

“Ty jdeš s tím koněm jezdit?” následovala tátova další naštvaná otázka.

Ačkoliv to bylo očividné, stejně jsem se pokusila říct, že ne. Teď se tomu musím smát. Ale tehdy mi tak do smíchu nebylo. Táta byl dost přísný, vychovával nás se sestrou tvrdě. Na druhou stranu musím uznat, že mi jeho tvrdá výchova kolikrát v životě pomohla.
Jenže, mě žádný zákaz nemohl zastavit. Já prostě musela jezdit. 

Táta to nakonec vzdal. Viděl, že se mnou v tomhle ohledu nic nezmůže. Řekl mi, ať si dělám, co chci, ale že mě v tom podporovat nebude.

Byla jsem bez financí. To nebyla úplně jednoduchá situace. Ale já se koní nemohla vzdát, a tak jsem si našla řešení. Chodila jsem do stájí pracovat. Kydat hnůj. Doslova. A majitel mě za to nechal jezdit.

Na koně jsem nesměla. 

Co jsem musela, bylo hrát golf.  

Pocházím z Mariánských Lázní, je tam nejstarší golfové hřiště v republice. Taky první a dodnes jedno z mála hřišť mimo Anglii, které může používat čestný titul Royal. Ten mu udělila královna Alžběta II. před více než dvaceti lety.

V Mariánkách je golf sportem číslo jedna. Ono se tam moc jiných sportů ani nedá dělat. Naši byli typická golfová rodina, každou volnou chvíli jsme trávili na greenu.

Jako dítě jsem to úplně nesnášela.

Byla jsem takové šídlo, hýřila aktivitou. Golf s jeho pravidly a etiketou vůbec neodpovídal mému naturelu. Na golfovém hřišti se musíte specificky chovat. Speciálně obléknout. Být potichu. Pohybovat se klidně.

To mi vůbec nešlo. Cítila jsem se tam jak ve svěrací kazajce.

Ani ostatní děti tomu nepomohly. Všichni ti uhlazení chlapečci a holčičky v sukýnkách mě tenkrát spíš rozčilovali. Až později se z nás stali přátelé. 

Nejhorší na tom celém bylo, že mi golf docela šel. Asi proto mě táta do něj neustále tak nutil, i když jsem ho prosila, ať můžu chodit raději na koně. “Nesmysl, na golfu si uděláš skvělé kontakty,” říkal mi táta. “Jaké kontakty? Já žádné kontakty přeci nepotřebuju, je mi 13.”

Vůbec jsem to nechápala. Ale nebyl to bod k diskuzi, prostě jsem musela hrát golf.

Tak jsem se od táty nechala hodit autem na golfový trénink, počkala v šatně, až odjede, a pak utekla do jízdárny, co byla hned vedle golfového hřiště. Takhle mi to procházelo několik týdnů, vypadalo to jako dokonalý plán.

Až dokud na jedné benefiční akci táta nepotkal mého trenéra a nezeptal se ho, jaké dělám v golfu pokroky. 

Stála jsem tam s nimi a věděla, že je zle. Na trenérův údiv nezapomenu: “Pokroky? Vždyť ona vůbec nechodí na tréninky.” Nezapomenu ani na tátův výraz v tu chvíli.

Otočila jsem se a utekla do lesa. Nevěděla jsem, co jiného dělat.

Táta mi asi dvacetkrát volal na mobil, než jsem mu to zvedla. “Pojď zpátky!” bylo to jediné, co mi řekl. Naštěstí už trochu vychladl, ale na tréninky golfu jsem musela a táta to začal hlídat.

Moje rebélie pokračovala aspoň v tom, že jsem se vůbec nesnažila. Spíš jsem to chtěla mít co nejrychleji za sebou, tak jsem odpalovala jeden míček za druhým a bylo mi to úplně jedno. Dobrá rána, špatná rána. Hlavně ať mám potřebný počet odpalů a můžu jít domů.

Když mi bylo konečně osmnáct, řekla jsem, že končím. Že už mě na golf nikdo nedostane.

Myslím, že trenérovi se ulevilo, že se se mnou už nemusí trápit.

Táta nebyl rád, ale nezmohl nic. 

Svému slibu, že jsem s golfem skončila, jsem nedostála. Paradoxně mě teď golf baví, ráda si chodím zahrát s rodinou nebo přáteli. Jen vůbec neřeším skóre, nenervuju se tím. Mám to jako relax. 

Nakonec jsem tátovi vděčná, že mě k němu přivedl. Jen mohl zvolit jinou cestu. Dát mi trochu více svobody, možná bych si cestu ke golfu našla snadněji a dřív. 

Pólo mě vždycky fascinovalo. 

Byla jsem přesvědčená, že mi to určitě půjde samo. Je to akční, na koni a hra holí připomíná golf. Oba tyhle sporty přece obstojně umím. Strašně jsem to chtěla vyzkoušet. Získala jsem kontakt na jednoho trenéra z Argentiny, co žil v České republice. 

Napsala jsem mu. Poslal mi zpátky ceník.

No ty brďo, spadla mi brada.

Jeden trénink v té době vyšel na tři tisíce korun.

Byla jsem v pasti. Pokud mě to začne bavit, tak na to nemám kapitál. A pokud mě to nezačne bavit, tak to je dost vyhozených peněz.

Tak jsem do toho nešla.