Roman Červenka

V Brodě mi bylo nejhůř.

„Co já tady dělám? Proč jsem tady?“ ptal jsem se často sám sebe. Začátkem sezony jsem konečně zase měl pocit, že někam patřím. V první lize v Hradci Králové mi to sedělo, hrál jsem hodně a hrál jsem způsobem, jakej mi je vlastní. O Vánocích jsem se odsud dostal na dvacítky, na nejsledovanější mládežnic­kou akci světa. Zvládneš takhle velkej turnaj proti Rusům s Ovečkinem a Malki­nem, proti Kanaďanům, co maj Crosbyho s Bergeronem, v zápase o bronz po­razíš domácí Ameriku s týmem zrovna tak plným budoucích hvězd NHL. A sot­va se vrátíš s medailí a pocitem, že se tvoje kariéra vyvíjí správným směrem, pošlou tě do Havlíčkova Brodu. Do druhý ligy, kde tě čeká play off proti Jablonci.

Nic proti těm klubům, ale v tu chvíli tam prostě být nechceš. Říkáš si, že máš hrát úplně někde jinde, úplně jiný zápasy s úplně jinýma spoluhráčema, na úplně jiný úrovni.

A pak s tímhle pocitem hraj dobře…

Někdo by to určitě dokázal, já ne. Tenkrát fakt ne. Neuměl jsem se do toho položit, mít chuť, jít nadoraz. Bylo to tu zase. Byl jsem otrávenej, že se mnou šíbujou.

Jako odchovanec jsem vcelku brzy začal ve Slavii v áčku, což o to. V se­dmnácti už jsem poprvý naskočil v extralize, jenže stylem, kdy se s tebou vlastně ani nepočítá. Seš tam jako takovej doplněk, aby tam taky byl někdo mladej. Maskot. Nepovažoval jsem se za skutečnou součást týmu. Byl jsem rád, že jsem s áčkem trénoval, sem tam dostal pár střídání a to svoje jsem si odehrál v juniorech. Fajn. Ale další dva roky se to nikam neposouvalo, spíš se to zamotávalo. Vždycky jsem v létě začal na Slavii a pak mě hned posílali do nižších soutěží.

Ta samotná skutečnost mi nevadila, chtěl jsem radši někde hrát, dostat se na přesilovku, než sedět v áčku ve čtvrtý lajně. Horší bylo, jak to celý probíha­lo. Jezdil jsem každou chvíli někam jinam, kde se na tom kluby zrovna domlu­vily, přičemž někdy jsem měl dojem, že v tom daným mužstvu ani nevěděli, že tam mám dorazit.

Přijel jsem, nikdo se se mnou ani pořádně nebavil, a po tréninku jsem zase zmizel. Bylo to divný, nepříjemný. Začal jsem v prvoligovým Berouně, ale tam mě ještě během léta vyhodili. Pak Boleslav, Brno… Každou chvíli jsem byl někde, aniž bych tušil, co zrovna tam na tom místě vlastně dělám a jestli mě tam někdo chce. S hokejovou taškou v kufru svýho starýho clia, nebo později punta, kterýmu se jednou vysypal na dálnici motor a ani jsem tak nedorazil, kam jsem měl, jsem se potuloval sem a tam po republice. Nasranej na všech­no, co jsem musel podstupovat.

A když už jsem někam přijel a tam jen většinu zápasů seděl a fandil ostatním, to už mě vůbec nebavilo.

Tak mě pošlete někam, kde aspoň budu hrát. To je jedno kam, ale dejte mi už pokoj…

Byl jsem z toho všeho kyselej, a protože se neumím přetvařovat, rozhod­ně mě kluci v těch různejch týmech nemohli považovat za zrovna nejlepší­ho parťáka. To si dokážu představit. Zároveň jsem věřil, že jsem lepší hráč, než abych tohle zažíval. Třeba jsem jím nebyl, ale rozhodně jsem se tak ten­krát viděl. Zdravý sebevědomí ke mně odjakživa patřilo, stejně tak určitá od­tažitost. Mezi svejma jsem v klidu, ale jak to někde neznám, nedovedu se hned otevřít. To mi zůstalo dodneška. Nejsem ten, co přijde do nový party lidí a hned začne všechny bavit. Ne. Já mlčím a hledím si svýho.

A když si tě přehazujou sem a tam, ty nikam nepatříš a k tvojí uzavřený pova­ze se přidají pochyby a nejistota, jestli teda seš tak dobrej, jak si sám myslíš, nepůsobí to na okolí asi úplně nejlíp.

V Hradci by vám ale určitě neřekli, že jsem jim přišel namachrovanej.

Tam to konečně byla paráda, dali mě do druhý lajny s Tomášem Martin­cem a mým vrstevníkem ze Sparty Romanem Vondráčkem, vedl nás trenér Láďa Kolda. Skvělej chlap. Z nás mladejch měl srandu, ale zároveň se nebál na nás vsadit, byl přesvědčenej, že to můžeme hrát. Tamní půlrok před dva­cítkama pro mě byl jako pohlazení. Z Prahy mě tam vozil Jarda Roubík, kterej byl stejně jako další starší kluci z týmu báječnej. Ožil jsem, bavilo mě to tam, poznal jsem tam samý výborný lidi. Těšil jsem se, jak se po dvacítkách vrátím a půjdeme do play off…

A místo toho jsem se měl hlásit v Brodě.

Tam se mi zase vrátily myšlenky, jestli teda vůbec někdy budu hrát profesi­onálně hokej. Mám teda na to? Co jsem si odmala myslel, že je víceméně jasný, najednou tak jasný nebylo, protože momentálně jsem byl blíž něčemu úplně jinýmu. Hrál jsem ligu, kde kluci chodili i do normální práce, a začal jsem se bát, že i se mnou to skončí jinak, než jsem vždycky chtěl.

Posadilo mě to zase na zadek, což bylo v kontextu celý kariéry správně, ale tenkrát jsem to tak rozhodně neviděl. A aby toho nebylo dost, příští rok jsem pro změnu skončil zase jinde, v Ústí nad Labem. Přestože to aspoň byla zas už první liga, oproti Hradci jsem hrál málo, nebyl jsem pro tým tak důležitej. Docházelo mi, že takhle to nemá být.

Neposouval jsem se.

Dostal jsem se do takovýho stavu, že když jsme po prohraný baráži se Vsetí­nem seděli na závěrečný večeři, spoluhráči Milanovi Antošovi, kterýho jsem znal ze Slavie, jsem se vypovídal. Řekl jsem mu, co se mi tou dobou honilo hlavou: Že kdybych byl mladší, přistoupil bych k hokeji úplně jinak. Začal bych na sobě daleko víc makat, abych tohle všechno nemusel podstupovat.

Anty se na mě podíval a položil naprosto správnou a pro mě úplně zásadní otázku: „Červus, a kolik ti je?“

„Dvacet,“ odpověděl jsem.

„Tak co řešíš, ty vole. Pořád máš čas, začni hned.“

Někdy to tak je, že i úplně jednoduchou věc jenom potřebuješ slyšet od ně­koho jinýho ve správnej čas. V ten pravej moment, aby sis uvědomil, jak to opravdu je. I kdyby nic jinýho, od svýho agenta Aleše Volka jsem kolikrát v tom nepříjemným období slyšel, že mě odsud dostane jenom tvrdá práce.

Říkal mi to samý, co tenkrát Anty. A já ani nebyl nějakej flákač, připadalo mi, že máknout navíc dovedu. Jenže zároveň jsem nemohl dostat z hlavy, jak mě ničí vědomí, že jiní kluci z dvacítky už mají smlouvy v NHL, zatímco já dal všehovšudy jeden gól v play off první ligy a dostávám za hokej peníze tak akorát na to, abych se měl za co najíst.

Proč to tak je? Proč už nejsem dál?

Proč to nejde, jak jsem si představoval a na co jsem podle mě talentem vždycky měl? Okej, tak třeba nemám na to hrát v Kanadě, ale vždyť já ani nevím, jestli se hokejem vůbec zvládnu živit.

Čím víc jsem takhle přemejšlel, tím víc mi připadalo, že jsem pro to býval měl udělat víc. Že co se úsilí a přístupu týká, zdaleka nejsem na svým maximu.

A pak mi Anty řekl to, co řekl, a mně se rozsvítilo. Jako bych se na to celý konečně podíval z jinýho úhlu. Jako by mi došlo, co se mi to vlastně ten Aleš celou dobu snaží vysvětlit, co do mě hustí na tý spoustě našich schůzek.

No jo!

Tak se možná nedostaneš během příštích dvou let do NHL, jak sis myslel, ale pořád můžeš bejt tím, kým jsi vždycky chtěl. Profesionálním hokejistou. Je to jenom na tobě…

Sotva jsem začal uvažovat takhle, jako by se daly do chodu věci, který jsem potřeboval. Začalo to tátou mojí tehdejší přítelkyně, kterej chodil na tréninky k thaiboxerovi Lukášovi Stránskému. Jednoho dne přirozeně vyplynulo, že mi nadhodil, ať to jdu zkusit s ním.

Vlastně, proč ne?

Rozhoupal jsem se, vzal ještě jednoho kamaráda a vyrazili jsme. Lukáš nás hned na prvním tréninku postavil k zrcadlu, aby nám ukázal, jak se dává přední a zadní, a sotva jsme nevrátili ruku správně k bradě, dostali jsme na­fackováno.

Normálně nám ji každýmu zezadu švihnul.

Byli jsme z toho úplně vedle, dívali jsme se rozpačitě jeden na druhýho, jestli tam vůbec ještě někdy půjdeme. Ale jo, dali jsme tomu ještě šanci.

Vzhledem k tomu, co se později odehrálo v mojí kariéře, se jednalo o stěžejní moment. Že jsme si s Lukášem lidsky sedli a stali se z nás i přes věkovej roz­díl kamarádi, je jedna věc.

Že jsem díky němu najel na režim, kterej držím dodnes a kterej mi otevřel úpl­ně jiný možnosti, je věc druhá.

Já se skutečně – i díky Alešovým promluvám – snažil celou dobu dělat věci navíc. Myslel jsem si, že si přidávám, že hrozně makám, ale až díky Lukášovi jsem přišel na to, co to opravdu znamená.

Přenesl na mě přístup, jakej byl vlastní jemu samotnýmu. Přístup, jakej zís­kal ve svým sportu, daleko tvrdším, než je hokej. Začali jsme spolu boxovat a hlavně cvičit. Jeho tréninky byly – a dodnes jsou – zocelující nejen na fyzič­ku, ale i na hlavu. Dodávají ti takový to sebevědomí plynoucí už jen z toho, že máš natrénováno, že jedeš bomby a máš ze sebe skvělej pocit.

To je úplně něco jinýho, než že si myslíš, že seš dobrej hokejista, protože umíš dát gól a přihrát.

Díky tomu, že jsem na Lukáše narazil, jsem začal trénovat způsobem, jakým se tehdy v hokeji netrénovalo. Kdo ví, jak by to se mnou vypadalo, kdyby­chom se nepotkali. Dneska už je všude spousta kondičních trenérů a kdekdo si taky přidává hodně individuálně, ale v tý době – bavíme se o roce 2006 – to ještě tak běžný zdaleka nebylo. Trénovalo se hlavně v týmech a málokdo dělal něco navíc.

My šli vlastní cestou, která obnášela trénink každej den. I během rozjetý se­zony. A já, vždycky postavou spíš drobnej, jsem najednou nabral sílu a výdrž jako nikdy předtím. Pro chlapskej hokej ideální.

Do toho mi to léto zavolal Petr Březina, vedoucí ze Slavie. Odmala jsem hrá­val s jeho synem, znali jsme se. Cinknul jen tak, jak se mám, a mezi řečí pro­hodil, že už je čas, abych začal hrát za Slavii a ne někde jinde. Že v plánech Vládi Růžičky bych měl být ve čtvrtý lajně. Petr to neřekl takhle napřímo, ale pochopil jsem z jeho slov, že se se mnou konečně počítá. Budu hrát extraligu.

To mi jen potvrdilo, že má smysl, co jsem právě nastartoval.

OK, tak jo. Tak já se do toho fakt opřu.

U Lukáše už jsem byl v procesu, makal jsem na sobě a do toho přišlo tohle nenápadný, ale v ten moment pro mě strašně potřebný pošťouchnutí. Přesně tohle jsem v tu chvíli potřeboval slyšet.

Čtvrtá lajna, nad níž bych dřív ohrnoval nos, že to není místo pro mě, mi na­jednou stačila, protože po letech trajdání po různejch týmech to znamenalo, že budu konečně součást jednoho mužstva.

Zbývalo přijít na způsob, jak na sebe upozornit, abych nebyl jen do počtu.

Ten princip je hrozně jednoduchej, stejnej jako v jakýkoliv jiný profesi: Když chceš být v něčem dobrej, musíš tomu věnovat čas a musí to vycházet z tebe, nikdo tě do toho nemusí nutit. Musíš to milovat, chtít se zlepšovat, mít cíle a chtít jich dosahovat. Když seš spokojenej na svý pozici a nechceš se posouvat dál? Fajn, každej jsme nějakej. Ale pak si nesmíš stěžovat, že někdo druhej má něco víc než ty. Možnost volby má většina z nás. Je jenom na tobě, jestli chceš začít něco dělat.

A hlavně: Jedna věc je poslouchat, co by se mělo.

Druhá věc je pochopit to.

Ty začneš dělat, co je třeba, když to pochopíš, ne když ti to někdo řekne. Aby ses dozvěděl, jestli něco funguje, musíš nejdřív s něčím opravdu začít. A k tomu, aby to k něčemu vedlo, to musíš pochopit. Uvěřit, že to funguje.

Na tohle si musí podle mě přijít každej sám.

Podívejte se třeba na generaci Jardy Jágra, Martina Straky, Martina Ručin­ského. Každej v hokeji věděl, co ti kluci dělali, aby byli tak dobrý. Viděl, jak na sobě dřou a kam je to dostalo. A stejně to pak podle nich opakoval málo­kdo další.

Protože málokdo chtěl podstoupit, co všechno to obnáší.

Protože to málokdo opravdu pochopil.

Já měl kliku, že sotva jsem začal trénovat s Lukášem, uvědomil jsem si, jak dobře mi to dělá. Jak skvěle a sebevědomě se díky tomu cítím. Tenhle pocit ti dává už jen ta samotná skutečnost, že víš, co podstupuješ. Že ostatní nedělaj nic a ty takhle oproti nim získáváš výhodu.

Tohle se přece musí někde projevit!

K thaiboxerským tréninkům, který mě bavily tím, jak byly zocelující, jsme s Lu­kášem postupně přidali i klasickou posilovnu. Jedním ze sponzorů Slavie byla síť fitcenter Holmes Place, tak jsem na klubu sehnal dvě permice a po veče­rech jsme spolu chodili na Smíchov cvičit. Dělal jsem co Lukáš, protože on měl přece jenom o kondiční přípravě slušný povědomí a takhle jsme přiroze­ně přešli k tomu, že se z něj stal můj trenér. Jak on ovlivnil mě, ovlivnila naše spolupráce i jeho. Začal se ještě víc vzdělávat, zjišťovat novinky, vyloženě ho to bavilo – a mě bavilo jeho nový poznatky a cviky provádět.

Postupně začalo ať už na box nebo na individuální tréninky chodit víc hoke­jistů, ale já už měl pořád aspoň malej náskok a ten jsem si od toho prvního léta udržoval prakticky nepřetržitě. Doteď to tak mám, nic se pro mě nemění ani se startem sezony.

Ráno jsem si odtrénoval s týmem, večer následovala další fáze s Lukášem. Přes den jsem si na tři hodinky lehnul – protože když ti je něco přes dvacet, zabereš vždycky – a pak jsem si šel dát do těla, aniž bych na sobě cítil, že už jsem ráno něco dělal. Všechno jsem podřizoval tomu, abych byl lepší, silnější, odolnější.

Když nemáš jiný starosti ani povinnosti, můžeš to takhle dělat, protože to dě­láš pro sebe. Pro svoji kariéru. Pro to, aby z tebe něco bylo.

Neznamená to zároveň, že bych nežil i běžnej život, rozhodně jsem se neza­pomínal bavit. Když jsme šli do baru, nebyl jsem ten, kdo by se hlídal a brzdil. Ale směrem k tréninku, co jsem měl naplánovanej na druhej den, se nic ne­měnilo, ať jsem se klidně vrátil domů trochu pocuchanej.

Bavit se můžeš, ale musíš k tomu taky umět máknout. Zvlášť jako mladej, když máš sil na rozdávání, to zvládat jde.

A že to někdy sakra bolelo. Třeba když se v létě šlo v pátek ven, ale ať se dělo co se dělo, v sobotu ráno stejně byly letenský schody. Nezájem, cos dělal večer: Mazej až nahoru ke kyvadlu. A znova. Okolo se procházely ro­diny s dětma a Lukáš, jak je zvyklej ze svýho sportu, do toho hulákal a he­coval.

Tam se párkrát i zvracelo.

Chápu, že jsem musel naštvat strašně moc lidí, ale mně to bylo v tu chvíli jed­no. Psalo se o mně. Byl jsem vidět.

O to mi v tý době šlo.

Když jsem v lednu během svý první celý sezony v áčku rozhodl dvěma pro­měněnýma nájezdama derby na Spartě, už tak vyhecovanej zápas jsem ještě vygradoval. Nejdřív jsem na oslavu ukázal na sparťany prstem „pssst“, po druhým gólu jsem zase schválně projel těsně kolem jejich střídačky a upřeným pohledem jsem se jim vysmál. Nikdo na začátku řady mi pak ne­podal ruku, tak jsem se sebral a odjel rovnou do kabiny.

Mohlo to působit dost namistrovaně, to je jasný. Stát na druhý straně, nesná­šel bych takovýho hráče úplně stejně.

Byl jsem mladej, blbej, ale zároveň jsem tyhle kraviny dělal zcela vědomě, aby se o mně vědělo. Protože v tu chvíli jsem si potřeboval obhájit svoje místo v týmu. V tu chvíli jsem ukázal, že si věřím. Tohle byl způsob, jak prodat i svý sebevědomí plynoucí z cvičení s Lukášem.

Po tom, čím jsem si za poslední roky prošel, jsem byl rád aspoň za tu čtvrtou lajnu. Už jsem nebyl kyselej, že nehraju rovnou přesilovky. Ale bylo mi jasný, že v týhle roli nedám dvacet gólů za sezonu, takže co s tím, abych zaujal?

Strhnout na sebe pozornost jinak.

Protože mi tou dobou neuniklo nic z NHL, viděl jsem, že je tam plno kluků, co dokážou být na ledě znát i s minimálním časem ve hře. Pořád se kolem nich něco dělo, protože se pohybovali na hraně. To se mi líbilo. Věděl jsem, že i Růža tohle dovede ocenit, a navíc jsem se roky předtím chodíval na Slavii dívat na Dadlyho – Radka Dudu. To byl v tomhle ohledu vzor jako nikdo jinej, přestože na jeho úroveň jsem se teda nikdy úplně dostat nechtěl.

V těch mých horších dobách se o mně taky říkalo, že nebojuju, jsem línej, ne­udělám nic navíc… Tak teď jsem to vzal obráceně. Byl jsem agresivní, drzej a choval jsem se na ledě jako hajzl. Provokoval jsem, povídal si s protihráče­ma, štval je, osekával. Myslím, že jsem mezi soupeři nebyl oblíbenej, ale to mi vůbec nevadilo.

Jakmile na mě totiž někdo pořvával, z druhýho týmu nebo i z diváků, zname­nalo to, že se o mně ví.

Tak ten už mě zná…

Znamenalo to, že jsem v zápase, něco se kolem mě dělo. Na ledě jsem něco udělal, vnesl jsem do hry rozruch. Právě díky tomu jsem se cítil jako součást týmu a říkal si tak o větší porci času ve hře. Šlo jen o to, abych uhlídal hranici, kdy bych byl zbytečně vylučovanej, a tak oslaboval tým. A taky jsem se záro­veň snažil o to, co jsem věřil, že pořád umím nejlíp – hrát hokej. Do toho jsem se díval na neskutečný hráče okolo sebe, na Jardu Bednáře, Pepu Beránka, Petra Kadlece, Tomáše Vlasáka a další, který tehdy ve Slavii byli, a pokoušel se od nich co nejvíc pochytit. Vnímat, co dělají v různých situacích jinak, že jsou díky tomu tak dobrý.

Na rovinu, nejsem svatoušek. Nebudu kecat, že mi to, jak jsem se tenkrát choval, nebylo vlastní. Naprosto taky chápu, že mě potom dost lidí nemělo rádo. Kdybych proti sobě hrál, neměl bych se rád taky. Dneska bych se sám na sebe z tý doby nemohl dívat. Zároveň si uvědomuju, že to byla součást mojí cesty. Kdybych byl ten hodnej, co tam jen tak jako je a snaží se hrát podle pravidel slušnýho chování, tak… Tak by mi to třeba vyšlo taky a pro­sadil bych se takovým způsobem, ale třeba taky ne. Já v danou chvíli cítil, že tohle je to nejlepší, co můžu udělat, abych na sebe strhnul pozornost a díky tomu se co nejrychleji propracoval na první dvě lajny týmu. Tam, kde už bych se mohl soustředit hlavně na to, jak vymyslet a vytvořit něco kon­struktivního.

To se mi nakonec i podařilo, právě ve zmíněným derby už jsem hrál poprvé ve druhým útoku. I proto jsem lítal ve svý hlavě hodně nahoře.

Přitom já nejdřív z tý čtvrtý lajny nemohl dát gól. Ale vůbec. To, co jsem od­mala vždycky uměl… Do šancí jsem se dostával dost, ale ne a ne to prolomit. Na kontě jsem měl v jednu chvíli už přes padesát startů za Slavii a furt nic. Nula branek.

Až do chvíle, kdy jsme s Tomášem Vlasákem doma proti Budějovicím ujeli dva na nikoho a Vlasy mi to předložil do prázdný tak, že ani Roman Tu­rek v bráně s tím nic nezmohl. V tu chvíli to pro mě byla událost. Něco pro mě strašně důležitýho, hlava mi od tý chvíle začala pracovat zase jinak než předtím.

Jo. Já můžu dávat góly. Já to nezapomněl.

Do Vánoc jsem v tý sezoně sice žádnej další nepřidal, ale nakonec mi tam přece jenom něco napadalo a i díky tomu jsem se propracoval na cent­ra k Jardovi Bednářovi, kde už jsem zůstal a hrál tak, že mě na jaře trenér Hadamczik vzal do přípravy nároďáku před mistrovstvím světa. Já se potom hned ve svým prvním zápase proti Švýcarům v Olomouci trefil.

Sledujete to? Rok zpátky jsem si myslel, že je pozdě, že jsem promeškal svoji příležitost na velkou kariéru, pak jsem potkal Lukáše, začal trénovat, do toho mi zavolal Petr Březina, že to se mnou ve Slavii konečně vypadá nadějně, a já dostal ohromnou chuť… A na konci sezony jsem končil vedle Bedýnky a dal gól za nároďák.

Bylo to dost rychlý.

Kdyby mi ve chvíli, kdy jsem po prohraný baráži s Ústím seděl zničenej u sto­lu, někdo řekl, že za rok touhle dobou budu v repre, nevěřil bych. Připadalo by mi, že to není možný. Já? Co bych tam dělal? Vždyť jsem neudělal žádnou díru do světa ani v tý první lize.

Ale je to jenom o práci a o tom, jak se k tomu celýmu postavíš.

Začneš se nějak připravovat, začneš hrát, začneš se cítit součástí týmu a všechno je najednou možný. Protože nějakej talent jsem vždycky měl, byl ve mně a dával mi tu základní myšlenku, že se můžu stát profesionálním ho­kejistou. Jen jsem potřeboval příležitost, možnost hrát v takový pozici, kde můžu ukázat, co ve mně opravdu je.

O tuhle šanci jsem si musel říct drzou hrou.

Stejně to ale celý vycházelo z toho tréninku. Z toho, že jsem začal denně cvi­čit, protože od tý chvíle se v mým hokejovým vývoji všechno zvedlo. Všechno. A já to na sobě cítil.

Prostě víš, že je něco správně, když během jedinýho roku uděláš takovej skok. Když v tom nejdřív plaveš, přehazujou si tě z týmu do týmu, ale sotva začneš dělat věci, který nikdo v tvým okolí nedělá, tak se toho během krátký­ho času tolik změní k lepšímu. Stane se všechno, na co jsi celou dobu čekal.

To si pak řekneš: „To bylo až takhle jednoduchý?“

„Ono stačilo dělat jenom tohle? Aha…“

Potom už to se mnou šlo jenom nahoru, vyhoupnul jsem se na pozice, jaký jsem si vždycky přál, a už z nich nevypadnul. Sice mě ještě dlouho spous­ta lidí měla zaškatulkovanýho jako toho zmetka, přestože jsem se už choval úplně jinak, ale já vím, že už jsem potom v první řadě začal hrát hokej, jakej vede ke gólům a vítězným zápasům.

Jedna super sezona střídala druhou, vyhráli jsme titul, pak jsem si dokázal poradit i po Bedýnkově odchodu, získal jsem pevnou pozici v repre, dostal se na mistrovství světa, pak na další, odkud se přivezly i medaile včetně zlata z Německa 2010, a následně jsem podepsal do KHL.

Když se ti tohle děje, víš, že seš na správný cestě.

Zatímco okolo mě postupně začala s individuálním trénováním spousta kluků a hledala si to svoje, co jim bude vyhovovat nejvíc, já spíš už jen ladil drob­nosti. Protože když se dostaneš na maximum toho, co dělat můžeš, získáš spolu s tím i smysl po detail. Všímáš si maličkostí, který stačí lehce upravovat.

Jak. Kolik. Kdy jo, kdy ne. Co přesně dělat, co už ne…

V první řadě šlo o to, že jsem pochopil, co všechno můžu dokázat, když budu trénovat správně. Kam až se můžu posunout, když budu vychytávat ty detaily.

Hodně mě potom ovlivnilo i rozhodnutí ve čtyřiadvaceti odejít do Omsku.

Už tenkrát jsem mohl zkusit NHL, zájem z Ameriky po úspěšnejch letech a zlatým mistrovství světa byl. Jakmile se ale objevila možnost strávit mini­málně rok v jednom mužstvu s Jardou Jágrem, neváhal jsem. Poznal jsem ho už v nároďáku, kde to ale přece jenom nebylo takový, jako mít ho vedle sebe celou sezonu. Denně sledovat, jak se připravuje.

Nikdy jsem tohohle rozhodnutí nelitoval, udělal bych ho stejně i dneska. Rok s Jardou mě posunul zase dál.

Jarda mě totiž vzal do svýho světa. Moc lidí si k sobě nepustí, ale když viděl, že mám nezávisle na něm v podstatě stejnej režim přípravy, poznal, že si budeme rozumět. Už na letním soustředění ve Füssenu jsme spolu chodili ve volných chvílích šlapat na rotoped, přímo v Omsku mě pak jednou večer nabral cestou do posilovny a od tý doby jsme tam byli už jenom spolu. Mohl jsem tak čerpat to, co on nabral za celou svoji dosavadní kariéru. Co pomá­há, kde radši ubrat, co novýho zkusit. Některý věci od něj jsem vyloženě vzal za svý a přidal je k tomu, co už jsem měl naučený od Lukáše.

Hlavně si ale v tu chvíli uvědomíš, že děláš něco správně, když o svý přípravě přemejšlíš stejným způsobem jako jeden z vůbec nejlepších hráčů historie.

Džegr byl tenkrát ve věku, co jsem dneska já, a když si vybavím, na jaký úrovni dokázal hrát, co na ledě byl schopnej dokázat, oceňuju to teď snad ještě víc. To proto, že mám dost jasnou představu, co všechno pro to člověk musí dělat. Co musí obětovat.

Protože jo, jsou tam oběti.

Rozhodně třeba i pro lidi okolo tebe. Musejí být trpěliví a i oni musejí být sro­zumění s tvojí cestou, s tvým přesvědčením. Tak, abys měl volnost věnovat se tomu, co potřebuješ. Ono to takhle zní jednoduše, ale ne všichni tohle chtěj podstupovat, nese to s sebou úskalí a problémy. Troufám si třeba říct, že zrov­na tohle je jeden z důvodů, proč Jarda během kariéry nezaložil rodinu. V tu chvíli by se totiž musel vzdát části toho, co věnoval hokeji.

Sám jsem měl v tomhle kliku, moji blízký mě nikdy neomezovali a nechali mě dělat věci, který jsem dělat potřeboval pro to, abych se někam dostal. Aniž by­chom to museli někdy rozebírat, manželka na sebe přirozeně vzala veškerou práci ohledně rodiny. I když jsem samozřejmě i já slyšel, jako asi každej chlap, že bych nemusel být tolik pryč z domova – a že bych zrovna dneska nemusel jít cvičit. Ale přestože to občas řekla, stejně věděla, že musím. V tom mám velkou výhodu a neberu ji jako samozřejmost, ne všichni to takhle musejí mít.

U mě se totiž ani s rodinou moc nezměnilo. Nebylo to vůbec téma, protože bez toho bych to nemohl být já. Mám něco naučenýho, za ty roky jsem po­stupně vychytal, co mi funguje, a jestli něco nechci, tak mít někdy pocit, že jsem mohl udělat víc.

Připravit se líp, vyhrát něco dalšího, dostat se někam dál.

Když víš, jak ti to, co pro sebe děláš, prospívá, nehodláš se toho vzdát ani za nic. Pak už potřebuješ jen motivaci a tu já vždycky měl a mám ji i teď. Já prostě chci. Já ještě neskončil.

Po sezoně mi vždycky stačí krátkej odpočinek, pak hned zase naskočím na svůj program. Už jen z toho důvodu, že čím delší mám pauzu, tím víc s přibývajícíma rokama bolí do toho zase naskakovat, takže radši jedu skoro v kuse. A není to jen o tom, že musíš každej den dřít jako kůň a zvedat velký váhy. Ne. Do tréninku patří třeba jen jít se na hodinku proběhnout, dát si kolo, saunu. Nějakej smysluplnej regenerační den. Důležitý je, aby všechno tohle probíhalo vědomě, aby to byla součást plánu, kterej sis na nějaký období vždycky načrtnul a pak ho jen podle aktuálního programu upravoval.

Být pořád v zápřahu potřebuju i kvůli svý hlavě. Baví mě se hejbat, sport je odmalička něčím, co mě naplňuje, ale tělo by si i tak někdy zvládlo odpoči­nout a nic nedělat. Jenže hlava mu to nedovolí.

Nechci už totiž nikdy sedět vedle někoho u piva a říkat mu, že bejt mladší, začal bych na sobě makat víc.