Roman Bernat

„Jasně, hoď to támhle dozadu.“

S chlapíkama, co hlídají parkoviště u Budvar Arény, jsme se dobře znali. Prohodili jsme u závory pár slov, pak jsem zaparkoval, kam mě nasměrovali. Přestože jsem dorazil s velkým předstihem, nádvoří před halou už se hemžilo lidmi. Nespočet pohledů mě tak provázel už když jsem si z kufru auta vytahoval tašku a hokejky, ovšem tázavých výrazů neubývalo ani co jsem se ohlásil na vrátnici a potom pokračoval chodbou do útrob zimáku.

Vždyť se přece ví, že dorazím, ne? Je to dneska, že jo? To mi to pěkně začíná…

Sotva jsem ale otevřel dveře kabiny, ocitl jsem se v úplně jiném světě. V prostředí, které jako bych nikdy neopustil. Všechno působilo přirozeně. Jako by to bylo včera, ne víc než dva půl roku, co jsem si naposledy obaloval hokejku na zápas.

Maséři mi pomohli s věcmi, usadili mě na připravené místo v šatně. Jeden po druhém se u mě potom zastavovali spoluhráči. Většinou kluci, s nimiž jsem vyrůstal, nebo je znal aspoň letmo. Byl jsem mezi svými, někde, kde jsem se cítil dobře. Bylo mi příjemně. Fakt příjemně. Přestože jsem úplně netušil, cože mě to vlastně čeká, byl jsem rád, že jsem se tuhle možnost rozhodl přijmout. S každým jsem si měl co říct. Až tak, že jsem víc kecal, než se převlékal a málem jsem tak nestihnul začátek rozbruslení.

Pravda, musel jsem taky chvilku přemýšlet, jak se vlastně obléknout do výstroje. Jednak jsem po takové době někdejší rutinu přece jen zapomněl.

A pak taky, s protézou to není úplně snadné.

Kolikrát jsem se snažil vzpomenout si, co jsem dělal a řešil pár dnů předtím, než se stala ta nehoda, ale nedokážu je ve svých vzpomínkách odlišit. Splývají mi. Mám v sobě silný vjem z té samotné události, ale to ostatní kolem jako by se vymazalo.

Nějaké útržky z všedních dnů té doby si vybavuju, ale jestli to bylo ten týden, nebo dva měsíce předtím, neumím říct. Mám to v mlze.

S jistotou akorát vím, že ze mě byla na větvi naše češtinářka na soběslavském gymplu.

„Bernat? Co ten tu dělá, ten sem snad už nechodí, ne? Děláte si ze mě srandu?“ hudrovala prý, když na moje jméno narazila v třídnici.

Protože jsme v Budějovicích s áčkem trénovali dopoledne, běžná docházka do školy pro mě byla pasé. Ukázal jsem se tam vždycky jen v pátek, kdy mi to odlišný program umožnoval.

Češtinu jsme měli pondělí až čtvrtek.

Jelikož jsem se to jaro vrátil domů po dvou letech v Kladně, paní učitelka ani nezaznamenala, že jsem zpátky. Jen automaticky zase pokaždé psala moje jméno mezi ty, co nejsou na hodině, až jí po nějaké době došlo, že ale přece chybím už pár let.

„Je tu zas, ale stejně ho nepotkáte. Chodí jenom v pátek,“ vysvětlovali jí prý spolužáci, ale ona jim stejně nevěřila. Dodnes je tohle historka, které se s kamarády rádi zasmějeme.

Zpátky mě přivedl hokej, jak jinak. Po sezoně v kladenské juniorce, kdy jsem si poprvé zahrál i za chlapy v prvoligovém Písku, jsem dostal možnost vrátit se do Budějovic, tehdejšího Mountfieldu. Mohl jsem zůstat i na Kladně, ale budějovická nabídka byla po všech stránkách lepší, slibovala mi i zajímavou šanci porvat se o místo v extraligovém týmu.

Splnilo se mi, co jsem si jako dítě vysnil. Stal jsem se profesionálním hokejistou. V osmnácti letech jsem podepsal svoji první opravdovou smlouvu. Pecka! Klub ve mně skutečně asi něco viděl, protože peníze, jaké jsem dostal, byly vzhledem k mému věku i skoro nulovým zkušenostem parádní. Kluků jako já, s nimiž jsme v mládežnických kategoriích vyrůstali, zároveň přišlo do kádru víc. Bylo na každém z nás, jak se s nabízenou možností vypořádáme.

Vrátil jsem se na místa, kde jsem to znal, mezi kamarády z mládežnických let a okouzlený pocitem, že to, co jsem vždycky chtěl, se stává skutečností. Na jeden z prvních tréninků třeba dorazili zástupci výrobců hokejové výstroje a já si mohl vybírat vybavení, jaké mi sedí a jaké mi tak klub objedná. Připadal jsem si jako školák v hračkářství.

Tyhle střípky situací a pocitů mi v paměti zůstaly.

Co jsem ale dělal třeba ten den ráno, netuším. Nejspíš to samé, co většinu předchozích rán té doby. Došel jsem si v Soběslavi koupit snídani a potom sedl do auta a vyrazil do Budějic. Tentokrát jen určitě větším autem, co mi půjčovali rodiče, protože jsem potřeboval prostornější kufr.

Bylo totiž úterý, kdy jsme se v rámci tréninku přesouvali z Budějovic do areálu na Hluboké na kolech.

Z garáže k baráku to mám asi tři sta metrů. Před časem jsem tudy šel kolem desáté večer, proti mně starší paní s pánem venčili psa. Bavili se spolu, ale jak jsem je míjel, paní evidentně zaujala moje pajdavá chůze a žoviálně mezi řečí prohodila mým směrem: „Kotníček, jo?“

Bylo to tak nečekané, že jsem se musel v duchu začít smát. Když mám dlouhé kalhoty, nikdo nic na první pohled nepozná. Stejným tónem, jaký nasadila, jsem proto té rozjařené pejskařce odpověděl.

„Kdepak, něco trochu horšího.“

„A jééééje,“ zahalasila. „Člověk dělá blbosti a pak tohle, že jo.“

„No, asi tak…“

Culil jsem se a sám pro sebe si říkal: „Paní, kdybyste věděla.“

Jestli jsem si musel za poslední roky na něco zvyknout, tak je to fakt, že kamkoliv přijdu, jsem kvůli své chůzi středem pozornosti. A co teprve, když mám na sobě kraťasy. Považuju se za extroverta, z principu mi to nevadí a je mi jasné, že být na místě těch lidí, dívám se taky.

Protéza prostě není něco, co člověk vidí každý den, pozornost upoutá i jen tak mimoděk.

Těm, které potkalo něco podobného, co mě, a ještě mají uzavřenější povahu, ale právě všudypřítomné pohledy okolí nemusejí dělat dobře. To si dokážu představit. Když už i já mívám někdy chvíle, kdy bych nejradši někomu řekl: „Už na mě nečum,“ co teprve oni.

Přitom v kalhotách skutečně nevypadám nějak zvláštně, chodím jen lehce trhaně. Té paní u garáže nemám její poznámku za zlou, vždyť se mi stávalo, že i lidi, s nimiž jsem někde trávil pár dnů, se až po čase odvážili za mnou zajít s otázkou, jestli kulhám kvůli tomu, že mám něco s kotníkem.

„Ne, s kotníkem ne. Víš, já nemám celou nohu.“

Vybavuju si zřetelně až jak ležím na silnici a nade mnou se sklánějí spoluhráči.

Zmatek. Hlasy. Obličeje.

Nevím, co přesně se děje, vnímám jen ruch a výrazy, který napovídaj, že tohle není dobrý.

Podívám se na svoji pravou nohu a ta je úplně napadrť. Rozmašírovaná. Neodkážu si vybavit živej konkrétní obraz, ale někde vzadu v hlavě vím, že jsem se tím směrem kouknul a viděl, že to je totální kaše. Trčící kosti a spousta krve.

Ne, ty vole, tohle fakt není dobrý.

Jednotlivý střípky ohledně samotný nehody se mi skládají z toho mála, co z paměti dokážu vylovit, i z toho, co mi řekli ostatní. Sám to mám dost pomotaný. Když tělo projde takovým šokem, je asi běžný, nic si nepamatovat.

Vidím sám sebe, jak na kole sjíždím z kopce kousek od zámecký zahrady na Hluboký, přede mnou další kluci, za mnou taky. Podle toho, že podávali výpověď na policajtech, mi v tu chvíli byli nejblíž Kuba Marek a Michal Kolarz.

Mířím do pravotočivý zatáčky a najednou se všechno seběhne strašně rychle. V místě, kde maj i dva osobáky co dělat, aby se vešly vedle sebe, se proti nám objeví náklaďák naloženej nějakým odpadem a střihne to do zatáčky zespoda. Kluci brzdí, vmáčknou se do mezery kolem něj.

Po brzdách okamžitě sahám i já, ale vím, že zastavit už nestihnu. Jsem rozjetej a náklaďák se tam objevil hrozně rychle. Nevejdu se do toho prostoru. Ne. To už nedám.

V tu chvíli mi smykující pneumatiky podjedou a já padám na pravej bok. Kolo pouštím, to proletí pod náklaďákem a zastaví se až na druhý straně silnice o obrubník. Já zatím kloužu setrvačností mezi nápravy, přímo pod tu zadní.

Nemůžu svůj pohyb nijak zastavit.

A to jsem prý původně šel napřed hlavou a hrudníkem a až na poslední chvíli jsem se přetočil tak, že jsem uhnul nejhoršímu. Náklaďák mi přejel jenom nohu.

Jenom.

Tohle všechno vím až díky tomu, co mi kluci vyprávěli, a z policie. Nepídil jsem se po větších detailech a bůhví, jestli ostatní taky ještě vědí něco víc. Byla to vteřina, mžik, a šok i pro ně. Sám si nedokážu představit, jak bych reagoval, kdyby se taková věc stala někomu jinýmu a já to sledoval zblízka. Ne, to fakt není jen tak. A hlavně, nikdo a nic tě na takovou situaci nepřipraví, dokud se neděje teď a tady.

Pak už to bylo rychlý. Za náma jeli kustodi v dodávce, snažili se mi s nohou něco udělat, zaškrtit jí ručníkama, do toho se hned volala sanitka. Naštěstí jedna byla zrovna poblíž, takže dorazila během pár minut. Snažili se pro mě poslat vrtulník, ale ten neměl kde přistát.

A tak mě naložili a vezli do Budějic. Vybavuju si, jak na nosítkách vjíždím těma širokýma dveřma do nemocnice.

Pak už nic. Vypnuto.

Probudil jsem se za čtrnáct dní.

Budějovice – Kladno. Moje dva týmy.

Vyprodaná Budvar Aréna den před Vánoci, díky výluce NHL obě sestavy našlapané hvězdnými jmény. Jágr, Plekanec, Hlaváč na jedné, Prospal, Hanzal, Michálek, Ference a Kotalík na druhé.

Třeba jsem tenhle zápas mohl hrát. Kdo ví. Třeba by mi lidi tleskali po nějaké povedené akci, po střele nebo ubráněném útoku soupeře.

Třeba.

Jenže já už tou dobou půl roku neměl nohu.

Protože už jsem se ale zvládal pohybovat bez pomoci, potlesk jsem si přece jen užil. Během ceremoniálu před úvodním buly, kdy jsem přebíral šek s podporou od spoluhráčů a klubu, mával jsem tribunám z prostoru před střídačkami a v ruce měl podepsané dresy z obou týmů. Když mi ten kladenský dával Jarda Jágr, naklonil se ke mně, pohladil mě a řekl, že kdyby se jemu stalo něco takového, co mě, netuší, jestli by to zvládnul.

Na to jsem mu odvětil, že dokud se do té situace nedostaneš, nevíš. I pro mě to bylo něco do té doby nepředstavitelného. Ale že zrovna on, s tím, co v životě dokázal a jak si dokázal vždy jít za svým, by to dal. O tom jsem přesvědčený, zvlášť jak okolo sebe vídám další podobné případy a přesně vím, jaký typ lidí se k nim jak staví.

Ano, jsou i ti, kteří kdyby si rovnou nešli hodit mašli, tak budou jen sedět doma zapšklí, koukat na televizi a nadávat na celý svět. Ale to určitě není Jarda Jágr.

Byl pro mě zážitek, když jsem s ním mohl takhle prohodit pár slov, zároveň jsem ho z Kladna přece jen znal, vždyť s námi přes léto chodíval i na led. Víc než, že bych byl okouzlený ze setkání s jedním z nejlepších hokejistů všech dob, jsem si tak vychutnával povzbuzení, jaké mi vyjádřila plná hala.

Reakce z tribun mi jasně ukázala, že asi fakt mělo smysl se nevykašlat na aktivní život. A i když už nehraju hokej, lidi mě podporují a oceňují, jak jsem se k tomu, co se mi stalo, postavil. Vybrali na mě i dost peněz, psali mi povzbudivý vzkazy, rád jsem jim takhle i poděkoval.

Tehdy mi naplno došlo, že svojí nehodou jsem se sice nechtěně, ale do určité míry proslavil. A lidi sledují, jak se mi vede. Když jsem si potom četl na svém Facebooku nebo v různých diskusních fórech, jak jsem mnohým svým přístupem změnil pohled na život, že už si nebudou stěžovat na malichernosti, nebo že se jim stalo něco podobného, taky zažili nezvratnou ztrátu a já je inspiruju k tomu, aby zůstali aktivní, nabíjelo mě to další energií.

Vlastně jo. Vždyť tím, že jsem vidět, můžu někoho vážně povzbudit, aby to nevzdával. Stačí, když zůstanu sám sebou.

Ty sny si vybavuju úplně do detailu, byly tak živý, hrozivý. Byly tím jasně nejhorším, co si z tý doby pamatuju. Ne obrazy ze samotný nehody, ale tohle.

V čase, kdy jsem ležel v umělým spánku a ještě nemohl tušit, co se mi stalo, se mi o tom už zdálo. Viděl jsem sám sebe na nemocničním lůžku a místo pravý nohy jsem měl násadu od koštěte. Nechápu, jak si to mozek dokáže takhle přebrat, jak je v těle všechno propojený.

Nebo jsem měl vidiny, jak umírám a odcházím z tohohle světa. Moji blízký se se mnou loučí a já se propadám někam, kde je kolem mě všude rudo a děsivý výjevy.

Tak to je v prdeli, já jsem v pekle…. Choval jsem se jako vocas a tohle mám za to.

Fuj, nechce se mi na to znova vzpomínat, vidím to pořád úplně živě.

Upřímně si myslím, že já do pekla nepatřím. Snažil jsem se vždycky chovat jako slušnej člověk s respektem k ostatním, tak jsem vycepovanej z domova. Nemám žádný výčitky za to, co jsem kde prováděl. Jo, dělal jsem hovadiny jako asi každej mladej kluk v tom věku, ale nikdy nic takovýho, že bych chtěl někomu ubližovat. I na hokej jsem měl spíš hodnou povahu, proto jsem možná nebyl až tak dobrej, jak bych bejval mohl být. Nechtěl bych to jinak, jen je mi dneska jasný, že aby se člověk prosadil, měl by být někdy větší hajzl a jít si víc za svým.

O to víc se divím, proč jsem ve svých snech končil v pekle. A jak už sakra moje hlava mohla vědět, že přijdu o nohu.

Vím, že se mi ji doktoři snažili zachránit, všechno ale zhatila infekce. Nebýt jí, je otázkou, co by se jim zachránit skutečně podařilo. Jestli bych vůbec mohl chodit nebo bych trpěl hroznými bolestmi, jak to v podobných případech bejvá. Nejdřív mi každopádně nohu vzali níž, ale když infekce dál zůstávala mnohonásobně vyšší, než léky dokázaly zvládnout, mi ji amputovali až v kyčli.

Nic z toho jsem ale nemohl ani tušit, když jsem se po dvou týdnech probíral z oblbovacího koktejlu, co do mě prali.

Máma.

Táta.

Támhle přichází doktor.

Neměl jsem ponětí, co se děje. Nic jsem si nepamatoval. Ještě zdrogovanej jsem si říkal, proč sakra ležím v nemocnici. Co se stalo? Mozek v takovou chvíli začne vytvářet fantasmagorický příběhy a scénáře. Jako první mě třeba napadlo, že mě vlastně bolely ty záda, tak jsem tady kvůli nim.

Jo, záda. Jasně. To je v klidu. Hned v první vteřině jsem se tím uchlácholil a žil jsem v tomhle přesvědčení možná i několik dní, jak mě postupně probouzeli.

Přitom mě samozřejmě žádný záda nikdy nebolely.

Když už jsem začal postupně aspoň trochu vnímat a přišel k sobě, pan doktor mi oznámil, co se stalo. Začal od samotný nehody a jak mě přijali v nemocnici, jaký zákroky mi dělali a že prý moji rodiče byli postavení před volbu.

Noha, nebo život.

Žádnýmu tátovi s mámou bych tohle rozhodování nepřál. A teď, co máme malýho syna, tohle vnímám ještě o to silněji.

Naši vybrali nohu. Jak taky mohli jinak.

Můj prvotní šok z toho, co to slyším, určitě nebyl tak velkej, jak by byl, kdyby mi to doktor řekl a já vnímal úplně střízlivě. Prvotně to totiž celý šlo jakoby mimo mě. Poslouchal jsem to, chápal, ale přitom nijak neprožíval. Byla to jen informace. Až čím víc jsem přicházel k sobě, tím mi to celý docházelo.

V jeden moment jsem se pak podíval dolů na deku, kterou jsem byl přikrytej. Na levý straně byla normálně vypouklá, chodidlo jí zvedalo tak, jak je člověk zvyklej.

Na druhý straně nic. Peřina ležící na posteli.

Po těch letech už to můžu přiznat a vyzdvihnout tehdejší vedení klubu, které na jihu Čech od jisté doby nemá nejlepší pověst: Přestože jsem za Mountfield neodehrál ani minutu, ani jednou jsem nebyl s áčkem na ledě a smlouvu jsem měl zhruba měsíc, zachovali se ke mně hezky. Nedali ode mě ruce pryč.

Neoficiálně mě platili celé dva roky, co jsem měl podepsáno.

Bylo to hezké gesto, na němž jsme se tehdy dohodli, že ho nebudeme veřejně zmiňovat. Ne každý se přitom zachoval tak velkoryse nebo ke mně aspoň přistupoval individuálně. Jakmile totiž začalo řešení s pojišťovnou a se státem ohledně mé invalidity a protézy, poznal jsem, že jsem jen položkou v tabulce. Případ s pořadovým číslem, na něhož se vtahují odosobněná kritéria, ještě mnohdy dost necitlivě a někde i vyloženě špatně podaná.

Je to v první řadě otravný proces. Fakt otravný.

Zatímco se člověk pere s novou životní realitou a snaží se co nejrychleji fungovat aspoň trochu normálně, celá jeho situace je mu zas a znova připomínána komunikací s různými subjekty, které se snaží zjistit, na co přesně má nárok.

Třeba ze sociálky kvůli invalidnímu důchodu přijde komise a vyplňuje dotazník. Zajímá ji, co jste schopni zvládnout. Pro příklad třeba otázka, jestli se zvládnete vysprchovat.

Snažil jsem se vysvětlit, že pro mě je těžké se do té vany nebo sprcháče vůbec dostat, ale samotné sprchování nějak dám. Ale to nejde takhle jednoduše shrnout. Koupelna musí být uzpůsobená, abych se měl kde držet a tak vůbec.

Ne. Otázka zní, jestli to zvládnu. Tečka. Tak je to v tabulkách.

Podobných absurdit se tam najde plno, je to vážně hrozná pakárna. A hlavně nejde o jednorázovou věc, oni v průběhu let kontrolují, jak se váš stav vyvíjí.

Já měl třeba v počátku díky svému stupni invalidity nárok na nejvyšší příspěvek, ale jen co jsem dostal protézu, už jsem spadl naopak na tu nejnižší hranici. A to už jsou opravdu jen peníze na přilepšenou, z toho by se ani nedalo vyžít. Je fajn, že stát pomáhá aspoň nějak, ale kdyby se člověk sám nesnažil se svým životem něco udělat, nevím, jak by se vůbec zvládl uživit.

A to nemluvím o tom, co stojí protézy.

Při vysoké amputaci, jako je ta moje, existují prakticky jen dvě řešení. Low cost a top bionická protéza, nic víc. Leda že bych si samozřejmě najal vědce, který by mi vyvinul a sestrojil nohu na míru, ale to se bavíme o science fiction.

Lidem po amputaci běžně nejdřív dávají tu levnější variantu, aby si zvykli, a potom si teprve můžou zažádat o tu dražší a je třeba vyřešit s pojišťovnou, aby ji proplatila. Mně ale na protetice – zřejmě i díky tomu, že jsem byl mladý vrcholový sportovec – řekli, že nemá smysl učit se na prvoprotéze a rovnou mi půjčili tu lepší variantu. Ať si na ní zvyknu, než mi ji pojišťovna proplatí.

Jenže už to byl problém. Protože přece existují jasně dané postupy a já jim v tom dělám maglajs. Na to jsem u pojišťovny narážel od samého počátku, tehdy jsem naplno poznal, že všechno vážně nebude tak snadné. Proces, než mi pojišťovna protézu zaplatila, byl sám o sobě něco. Ale dopadl nakonec dobře.

Do začátku mi pomohly různé sbírky a třeba i úrazovka, kterou jsem naštěstí měl. A můžu říct, že vědět tehdy, co vím dneska, platil bych si ji ještě větší. Když vidím, jak snadno se může něco stát, tak ať má člověk aspoň peníze do začátku, kdy jsou nejvíc potřeba.

Nicméně mým radostem s formuláři a tabulkami nebyl konec.

Jakmile jsem začal už s protézou jezdit na rehabilitace a učil se chodit, paní fyzioterapeutka na Malvazinkách mi říká: „Hele, ty seš ten hokejista, to by ses mohl ještě postavit i na led, ne?“

Cože? Já neumím chodit a mám se stavět na led? Vždyť jenom to chození není tak jednoduchý, jak se zdá!

Kdepak, teď už mi je jasné, že to byla od té paní správná úvaha a že samozřejmě moc dobře ví, jak lidi v mé situaci motivovat. Postavila přede mě vyšší cíl, abych nezůstal jen u toho, že se nějak naučím pajdat a tím to hasne. Musím mířit dál.

A já si její hec vzal k srdci.

Netrvalo ani půl roku, co jsem s rehabilitacemi začal, a ještě před koncem sezony jsem si u nás v Soběslavi vyrazil zkusit, jak to s protézou zvládnu na bruslích. Hnala mě už jen skutečnost, že s typem mé protézy to ještě nikdo nikdy přede mnou nezvládnul.

Já jo.

Navíc jsem si umanul, že stoupnout si na led je fajn, ale já se chci začít pohybovat. A tak jsem začal den co den po maličkých kouskách zjišťovat, jak na to.

Tehdy se to rozkřiklo a přijeli mě na zimák fotit, natočili se mnou i reportáž do televize.

Z něčeho, co by se mohlo zdát jako fajn inspirace pro lidi po úraze, byla ve skutečnosti docela komplikace. Jako by totiž systém nechtěl příliš aktivní jedince, protože mi přišlo vyrozumění od revizní lékařky, že mi odebírají status ZTP. Nemám na něj prý nárok, protože se prezentuju v médích jako zdravý člověk a dokonce bruslím.

Ano. Takhle napsané na papíře.

Odvolal jsem se ke krajské komisi, kde si dva pánové v letech prostudovali mé dokumenty a s tím, že vůbec není o čem debatovat a všechny body i podle tabulek splňuju, mi ZTP zase vrátili. Ale už jen ta potupná skutečnost, že někdo bez nohy musí prokazovat, že je invalida a jen si dovolil tu drzost, že nechce zůstat ležákem, mě upřímně překvapila.

Nečekal jsem, že mi někdo bude nosit něco na zlatém podnose, ale že budu muset několikrát dokola přesvědčovat, že jsem opravdu doživotně poznamenaný, je vážně otrava.

A to ani nemluvím o soudu s řidičem toho náklaďáku, kdy nikdo neřešil, že v místě nehody byl zákaz vjezdu aut nad tři a půl tuny. On tam jednoduše neměl co dělat. Soud ale rozhodl, že každý z nás, já i řidič, na dané situaci neseme padesátiprocentní díl viny. Já, protože jsem se mu nestačil vyhnout.

Nedostal jsem od něho ani od vedení města Hluboká, jemuž to auto patřilo, dodnes ani omluvu. Ani zprávu, nic. Celé je to pro mě dost zvláštní zkušenost, ale to by bylo na úplně jiné vyprávění.

Mojí výhodou určitě je, že jsem vždycky byl kliďas, co měl věci tak nějak na parasu.

Vždyť mě ani nijak nesložilo, když jsem v nemocnici uviděl pravou stranu svý postele, jak tam pod peřinou nic není. Celý jsem to bral tak nějak… Normálně. Relativně v pohodě. To pro moje okolí spíš celá ta událost byla šíleně těžká.

Jasně, že jsem si taky pár dní probrečel. To je asi samozřejmost. Bylo mi hlavně líto, jak jsem si postupně uvědomoval, co všechno už vlastně nebudu moct dělat. Naskakovalo mi to jedno po druhým.

Hokej? Konečná. Jo a tohle? Hmm, konec… A tohle taky… A co holky? Sex?

Zrovna v tomhle případě jsem to měl o centimetry, byl jsem v rozkroku z obou stran dost potrhanej. Všechno ale naštěstí funguje, jak má.

S tím, že už nebudu hrát hokej, jsem se srovnával postupně. Stálo mě hodně slz, když jsem si uvědomoval, že to bylo to jediný, čemu jsem se od malička věnoval a zrovna teď jsem stál na prahu skutečný kariéry. To mě posadilo na zadek. Chce to čas, aby se s tím člověk vypořádal.

Zároveň mi dost jasně docházelo, že jsem tu už vůbec nemusel bejt. Šance, že jsem to celý vůbec nemusel dát, byla dost vysoká. Jen díky lidem v budějovický nemocnici jsem to zvládnul, zachránili ze mě, co se dalo. Sami říkali, že nebýt trénovanej sportovec, kdoví, jestli bych to přežil. Takhle jsem měl v kritickejch chvílích z čeho brát sílu, i tak si moje tělo sáhlo na dno. Než se mi ta nehoda stala, vážil jsem pětaosmdesát kilo, nemocnici jsem opouštěl s pětapadesáti. Úplně vyšťavenej.

Takže jo, hokej jsem obrečel, bylo mi to líto, ale na druhou stranu jsem si říkal, že mi teď taky rodiče mohli klidně chodit na hrob.

Od první chvíle jsem tak byl vnitřně rozhodnutej, že chci žít dál podle možností naplno. Přepnul jsem si to v hlavě tak silně, že i psycholožka, co za mnou do nemocnice docházela, mi po pár sezeních řekla, že jsem nastavenej správným směrem a ať se ho jen držím. Že se spolu nemusíme dál scházet.

Sotva jsem mohl vysadit prášky proti bolestem, udělal jsem to. Stejně tak antidepresiva, co mi po probuzení nasadili. Nechtěl jsem do sebe cpát nic, co není třeba.

Stačila mi vůle žít. Mladickej optimismus a přesvědčení, že si najdu novej životní styl, kdy budu mít aspoň čas na rodinu, kamarády a spoustu věcí, který jsem kvůli hokeji ani neměl šanci poznat.

Když dneska vidím svýho dvacetiletýho bráchu a uvědomím si, že jsem v jeho věku už skoro dva roky neměl nohu, nevěřím tomu, jak strašně mladej jsem byl. Přestože jsem si tehdy připadal strašně vyspělej, ve skutečnosti jsem ještě ani pořádně nevěděl, co přesně od života chci. Byl jsem tvarovatelnej. Touhle optikou je lepší, že se mi to stalo tak brzy, protože jsem nebyl někdo, kdo už má nějak rozjetej život a v něm pevný návyky.

Já zkrátka začal znova, s jinou startovní pozicí. Všechno jsem se snažil brát pozitivně.

S protézou jsem se rychle naučil, přestože to vážně není noc snadnýho, a i na hokej jsem se chodil rád dívat. Jo, bylo mi líto, že nemůžu být s klukama na ledě. Sledoval jsem, jak se rozvíjí kariéry mých někdejších spoluhráčů, jak se jim daří, jsou plní síly…. Ale když už mě tyhle myšlenky začaly odvádět někam jinam, vždycky jsem se vědomě vrátil k realitě.

Tys už tady nemusel ani bejt.

Co ti v životě chybí? Nic. Noha, okej, ale s tím se dá žít. Máš rodinu, co tě podporuje, kamarády, s kterýma můžeš dělat spoustu dalších věcí, a už i přítelkyni, která tě má ráda takovýho, jakej seš. Z ní je ostatně dneska moje manželka. Znali jsme se už ze základky, chodili jsme spolu i na gympl do třídy a hrávali beach volejbal. Vždycky ale jen tak. Až nějakej čas po nehodně jsem si uvědomil, že to je holka, s kterou bych chtěl strávit zbytek života.

Dneska spolu máme krásnýho chlapečka.

Verča, moje žena, už ty stavy zná. Zavřu oči, odmlčím se. Někdy na chvilku, někdy na pár minut.

„Fantomovky?“

Přikývnu.

„Tak pak přijď na kafe“

Jendou za čas, třeba za pár měsíců, se to objeví. Jako by mi do pahýlu, co mi zůstal, někdo píchnul jehlou. A za vteřinu zase. Je to tím, že nervy, které vedly do nohy, zůstaly na svém místě, jen jsou přerušené. Vyloženě fantomové bolesti ale nemívám. Takové ty stavy, kdy člověk bez končetiny jako by v ní pořád cítil bolest. V tomhle ohledu zažívám jen určité zvláštní pocity.

Když se na to zaměřím, chybějící nohu pořád vnímám. I konečky prstů, které přitom dávno nemám. Jen s nimi nejde zahýbat.

Občasná píchnutí vždycky za chvilku odezní, nijak zvlášť mě neomezují. Co mě spíš dodnes otravuje, jsou drobnosti každodenního života. Pupínky a puchýře v místě, kde se opírám do protézy. Kdykoliv doma můžu, sundávám si ji, protože to tak je příjemnější. V tu chvíli funguju hlavně o berlích. Jenže s těmi zase nejde nic vzít do rukou, něco přenést. To si tedy radši pro něco třeba od stolu ke kuchyňské lince doskáču.

Ale ty vole, to zase nejde nést třeba polívku nebo kafe!

Když nemám protézu, tak si ke stolu donesu možná tak čtvrtku hrníčku, zbytek kvůli hopsání vycintám. Z toho by se jeden podělal.

Ale copak se můžu vztekat? Hrozně mě to otravuje, ale… Ale vždyť žiju. Tak co.

Protézu si sundavám i kvůli nabíjení. Pohání ji baterka, kterou je potřeba zapojovat do zásuvky. Takže když někam jedeme, je to samozřejmě věc navíc, na kterou člověk musí myslet.

Nabíječku na mobil, na počítač, na nohu.

Samozřejmě se mi stokrát stalo, že jsem si ji zapomněl a noha se mi vybila. To je pak konec, to neuděláš nic. Zůstane v jedné poloze a ty chodíš jako ve středověku s dřevěným kůlem.

Jó, historky ze života s protézou. Každý, kdo ji má, jich dokáže vysypat spoustu. Co člověk v naší komunitě všechno nezaslechne… Ale i z takových věcí je třeba dělat si srandu, jinak to nejde. Je naopak důležité stýkat se s lidmi s podobným osudem, abychom si mohli vyměňovat zkušenosti i se zasmát nad tím, kde se kdo opil a nechal protézu na druhém konci republiky. Uzavřít se by byla chyba, mně dokonce dělá vyloženě dobře, když vidím, že v tom nejsem sám.

A samozřejmě v tomhle setkávání hraje důležitou roli i sport.

Lanařili mě do parahokeje, ale ten mě nikdy nelákal, kdežto volejbal vsedě je pro mě při typu mého hendikepu disciplína, která se mi vyloženě líbí. Když jsme s volejbalem před lety jako první v Česku začínali, byla naší motivací hlavně možnost nějak se hýbat a mít k tomu důvod sejít se v hospodě, pokecat. Asi jako každý, kdo dělá nějaký sport rekreačně. Zahrát si na žízeň.

Postupně se k tomu ale přidaly i soutěžní ambice a teď už patříme pod volejbalový svaz a účastníme se mezinárodních soutěží jako národní tým. Jezdíme i na mistrovství Evropy, kde ale výkonnostně zatím nestačíme na ty nejlepší jako jsou třeba Německo nebo Bosna.

No ano, Bosna. Díky válce.

Je to smutné, v parasportu ale platí v tomhle přímá úměra. Protože se v zemích bývalé Jugoslávie v devadesátých letech válčilo, je tam spousta lidí bez končetin. Většinou jde navíc o bývalé vojáky, fyzicky zdatné jedince, kteří mají vztah ke sportu. Tyhle národy mají z čeho vybírat.

To u nás jsme jen parta lidí s podobným příběhem, kteří nechtěli zůstat sedět doma.

A kteří taky mají podobný styl humoru. Je to stejné jako v jakémkoliv jiném týmovém sportu. Slyšet nás, jak se někdy mezi sebou bavíme, asi by na vás šly mdloby.

Třeba hodně řešíme, jak vysokou má kdo amputaci. Těm, co přišli o nohu až pod kolenem, říkáme, že absolvovali jen kosmetickou úpravu. To není nic. Jakmile máš koleno, v našem měřítku seš zdravej člověk. To si protézu nasazuješ jak boty. Když chceš pořádnou amputaci, musíš nad kolenem. Anebo klidně pod, ale musíš teda obě nohy.

Je to ale fakt. Jak zůstane koleno, dá se dělat skoro všechno. I hrát fotbal. Stačí, když člověk chce.

Existují organizace, které amputáře sdružují a pořádají nejrůznější akce, při nichž se člověk dostane ke spoustě možností a pozná, že může i bez nohy opravdu dělat téměř cokoliv. Třeba jezdit na paddleboardu. Každá taková věc, kdy si lidi zase začnou o trochu víc věřit, je pak posouvá. Díky tomu a díky úrovni, na jaké jsou dnešní protézy, mají čím dál míň limitů.

Sám zvládnu v podstatě všechno, co k aktivnímu životu potřebuju. Holt nemůžu běhat, ale to mi nevadí. To jsem stejně vždycky nesnášel, tak teď mě k tomu aspoň nikdo nenutí.

No… Tak tohle je přesně ten náš černej humor.

Ale vážně. Řídím auto, automat prakticky bez omezení. Dokážu lyžovat, což je možné bez protézy se speciálními stabilizačními hůlkami. Plavu i jezdím na kole, kde mi jen do kopce pomáhá elektro.

A ne, na kolo se ani po tom, co se mi stalo, sednout nebojím. Jen je pravda, že se podvědomě raději vyhýbám silnicím, kde jezdí auta, a když jen trochu můžu, jedu po cyklostezce.

I to bruslení jsem nakonec vykoumal, přestože ho zvládnu jen na rovném umělém ledě, rybník se svými rýhami a hrboly nepřichází v úvahu.

Byla to docela věda, která vyžadovala spoustu zkoušení, pádů i nastavování a utahování protézy pod určitým úhlem. Bylo potřeba vychytat, jak ji mít skloněnou a vytočenou, aby se pravá brusle zařezávala do ledu a nepodjížděla. Úspěšně jsem vypiloval způsob, kdy jsem zdravou nohu používal jako opěrnou a protézou jsem se odrážel. Tak jsem se dokázal po ledě pohybovat, jak jsem potřeboval.

A tím jsem i splnil svůj cíl, že se nespokojím s tím, že bych si na led v bruslích jenom stoupnul.

Díky tomu, že držím hokejku nalevo a opírám se o levou nohu, dokážu i vystřelit. Dokonce jsem postupně začal bruslit i se střídavým odrážením, odpíchnout se i zdravou nohou a jet po protéze, to byl ještě úplně jiný level. Na něm ale reálné možnosti bruslení končí, protože nějaké přešlapování nebo jízda vzad už v mém stavu vážně nejdou zvládnout.

Když jsem začal krátce po své nehodě v Soběslavi trénovat děti, nejdřív jsem stál za mantinelem, postupně jsem i s nimi začal chodit na led. Stejně tak později v Budějovicích, kam jsem se přesunul, než mi došlo, že už to nejde sladit s mými dalšími aktivitami a raději jsem skončil.

Jednou se k tomu rád vrátím, ale věci napůl dělat nemá smysl. Ani s jednou nohou.

Mohl jsem být na vozíku.

Náklaďák mi mohl rozdrtit páteř.

Mohl jsem to schytat na hlavu.

Mohl jsem prostě dopadnout hůř. Místo toho jsem tady a můžu žít v podstatě normální život, v některých ohledech dokonce daleko lepší, naplněnější než dřív, kdy byl mým světem jenom hokej. Začal jsem si vážit každého dne, každé obyčejné chvilky s někým, kdo mě má rád a já mám rád jeho. Vystudoval jsem vysokou školu, mám krásnou rodinu, dobrou práci, spoustu kamarádů.

Tímhle vědomím dokážu předcházet stavům, kdy bych se snad chtěl litovat.

Ne. Vzhledem k tomu, co mi hrozilo, jsem nedopadnul zase tak zle.

Můžu normálně přemýšlet, to je nejdůležitější. Díky své práci totiž vím, jak smutné to je, když hlava neslouží. Ve společnosti, kde pracuju, se zabýváme investicemi do sociálních služeb, budujeme Alzheimercentra. Vidět, jak to vypadá, když lidi nepoznávají své blízké, to je teprve tragédie.

I proto si denně uvědomuju, jak je třeba brát si ze všeho vždycky jen to pozitivní a tím negativním se nezabývat.

Kolik jsem před svým úrazem řešil domnělých problémů… Tolik! Ale až když jde o život, uvědomíte si, že to je ten jediný opravdový problém, ostatní jsou obyčejné prkotiny, které se vždycky dají nějak vyřešit.

Nějaká nedorozumění? Pomluvy? Ne, to fakt není něco, o čem by měl člověk dlouze přemýšlet, stresovat se tím a ničit si tak zdraví. Vždyť to je to jediné, co opravdu máme. Ale tohle si stejně nikdo neuvědomí, dokud si neprojde něčím takovým, co já. Sám jsem byl předtím úplně stejný.

S manželkou jsme kolikrát vedli debaty nad něčím, co by se dalo nazvat osud. Já na něj ale nevěřím.

Nevěřím, že člověk má něco předurčené. V tom, co mě potkalo, nehledám nic duchovního.

Asi každý si začne vytvářet různé teorie, jasně. I mě napadlo, že hokej mi asi nebyl souzený. Kolikrát jsem zažil, že se mi část sezony nedařilo a mě napadalo, že se na to na všechno vyseru. To chci tohle zažívat i dál? Mít svoji obživu závislou na tom, jestli zrovna správně trefuju puk? To se na to radši vybodnu a budu dělat něco jinýho, ne?

Ale pak to zase začne šlapat a ty dostaneš zpátky chuť.

Zpětně vidím, že podobných znamení, abych se na hokej vykašlal, jsem ve svém podvědomí dostal plno. A jelikož jsem je ignoroval, poslední signál, abych se svým životem naložil jinak, už byl neoddiskutovatelný. Musel jsem zkrátka přijít o nohu, abych už na ten hokej nemohl.

Přesto vím, že dostat možnost se vrátit, všechno bych udělal stejně. I tu smlouvu v Budějovicích bych podepsal, protože mě ta možnost zkrátka lákala víc a byla i líp zaplacená. Nemá smysl si nalhávat, že teď bych jednal jinak.

Ano, hlavně dřív mě napadala taková ta kdyby. Kdybych zůstal na Kladně. Kdybych jel na tom kole o vteřinu později. Kdyby tohle, kdyby támhleto… Byl bych takový, jaký jsem, kdyby se mi nestala tahle věc? Začal bych vůbec se svojí ženou před lety žít, kdybych byl dál hokejistou? Měl bych stejný pohled na svět?

Asi bych nepřemýšlel jako přemýšlím dnes. Asi bych nedělal, co dělám. Asi bych neměl svoji manželku a syna. Určitě bych nebyl špatný člověk, ale jako spousta ostatních bych dál řešil nesmysly.

Jistě vím, že tohle nikam nevede. Prostě nemá cenu se něčím takovým zabývat. Takhle to je, jiná realita neexistuje.

A kdybych nějakým zázrakem dostal možnost hrát hokej i s tím, co dneska vím, stejně bych do toho šel a zkusil se poprat o špičkovou profesionální kariéru. Bavilo by mě to hrát.

Když mi Tomáš Kučera, který má v budějovickém Motoru na starosti marketing, poprvé nadhodil tu možnost, odpověděl jsem mu, jestli se nezbláznil.

Tou dobou jsem sotva stál na bruslích a on na mě nastoupil s nápadem, že bych se mohl symbolicky vrátit do týmu a okolo toho by se uspořádala nějaká benefice.

Mně se do toho nechtělo. Kdykoliv jsme se ale s Tomášem potkali, byl plný nápadů a možností, jak to udělat. Až tak, že se mi to samotnému vlastně zalíbilo.

A tak jo, řekl jsem. Do šatny a na střídačku že bych tedy šel. Ale na led že mě nedostane, nebudu ze sebe dělat blbce.

Z toho postupně vyplynul program při zápase proti Chomutovu, kdy jsem se na jeden den stal formálně zase hráčem Motoru. S tím, že ve výstroji absolvuju rozbruslení a potom zůstanu s ostatními během první třetiny na střídačce.

„To jsem se zas nechal do něčeho navést,“ honilo se mi hlavou ještě když jsem přijížděl k hale. Ale nakonec to byla nádhera, jsem rád, že jsem to mohl zažít. Přestože nervy jsem si užil pořádné.

Nejvíc pár okamžiků před tím, než jsem na led přece jen vkročil.

Moje protéza dokáže přepínat přednastavené programy, já si tak vedle toho na chůzi připravil druhý na bruslení. S tím, že ovladač si vezmu s sebou na střídačku a tam si ho přepnu. Pohoda. Oblékl jsem se do výstroje, natáhl dres, vyrazil k ledu. Tam už lidi na tribunách a koukají na mě.

Přepnout programy… Co je? Proč to nejde?

Signál z ovladače zřejmě k protéze nedoputoval přes tolik vrstev, co jsem měl na sobě. Šteloval jsem to tam, zpocenej víc jak při samotným bruslení, hlavou se mi honilo, že celá akce je tímhle v pytli, ale prostě jsem to nedokázal udělat. Ne a ne.

Protéza má naštěstí ještě manuální pojistku pro případ, že se ovladač vybije. Provádí se zvláštním pohybem, kdy člověk dvakrát za sebou zatlačí do špičky.

Tak jsem tam za mantinelem hopsal a snažil se umělé noze v brusli předat povel, že se má srovnat do jiného sklonu.

Povedlo se mi to asi až napočtvrté. Za potlesku lidí jsem tak mohl vkročit na led.

Před ligovým zápasem. V dresu Českých Budějovic. Jako hráč místního mužstva.

Jestli čekáte, že se mi hlavou hned v tu chvíli honily tyhle vzletné dojmy, zklamu vás. Moje jediná myšlenka byla: „Hlavně nehoď držku.“

Nehodil jsem. Naštěstí.

S klukama jsem si párkrát přihrál puk, pak po mě chtěli, abych jel na bránu. Já na ně, že bude trvat celý rozbruslení, než se tam došourám. Ale nedali si říct, tak jsem se odbelhal aspoň za modrou a hodil puk na branku, ať nezdržuju.

A na konci jsem si samozřejmě jako mladej musel stříhat, abych neodnášel puky.

V kabině jsem se potom nedokázal neculit. Kluci se soustředili na proslov trenéra, přece jen je čekal regulérní zápas, ale mě už to v tu chvíli bylo jedno. Já měl splněno. Vstřebával jsem každou drobnost z toho nevšedního zážitku.

Původně se řešilo, jestli bych třeba mohl nastoupit aspoň na jedno střídání, ale to už by bylo příliš, to jsem ani sám nechtěl. Jednak by to bylo nebezpečné pro mě i pro ostatní, ale hlavně to ani technicky nešlo. Užil jsem si nástup s týmem před úvodním buly, zamával tribunám a potom do přestávky zůstal na kraji lavičky, než jsem se vydal na autogramiádu.

Když si pro podpis chodily i děti, pro které bych jinak musel být jen anonymní kluk bez nohy, řekl jsem si, že to fakt bylo hezký. Jestliže díky mně viděly, že má smysl bojovat, ať se vám přihodí cokoliv, pak byla moje účast na tom zápase k něčemu.

Přestože kluci tehdy prohráli, poprosil jsem je, ať přesto výjimečně dají děkovačku a oslavné kolečko. Obojího jsem se už v civilu účastnil. I tu rybičku pod kotel jsem hodil.

Mám z toho zážitek na celej život.

Dodneška se mi čas od času zdají hokejový sny. Hraju v nich zápas se vším všudy. Někdy zdravej, někdy s protézou. Sem tam dám nějakej gól. Že mi ale tleskala plná Budvar Aréna a já stál na ledě oblečenej v hokejovým, není sen.

To je skutečnost.

Ten potlesk akorát nebyl po mým gólu. Nebyl po povedený akci ani po ubráněným oslabení.

Byl důkazem, že má smysl, aby to člověk nevzdával.

Důkazem, že vždycky je pro co žít.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází