Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Táta mi na smrtelné posteli řekl: „Buď pořád stejný, i když to budeš mít v životě těžké.“
Poslechl jsem ho. Nikdy jsem před nikým necouvnul.
Ani před sebou. Zpětně vidím, že mi to zkomplikovalo život, ale vím, že kdybych měl další šanci, zachovám se stejně. Pokud bych se měl před někým sklonit, nerozdýchám to. Takhle mě lidé znají. Buď to bude tak, jak chci já, nebo to nebude vůbec.
Jsem sedminásobný mistr republiky v cyklistice. Šestkrát na dráze, jednou na silnici. Moje profesionální kariéra skončila v roce 2005. Přesunul jsem se do role trenéra, doteď ale pořád závodím. Letos mi bude pětapadesát a loni jsem skončil devátý v bodovacím závodě na domácím mistráku. Z mého pohledu to nebylo úplně ono. Nebyl jsem vyzávoděný, pustil jsem se do toho spíš proto, abych pomohl svému svěřenci Denisovi Rugovacovi. Dojel třetí.
Na rovinu, zatím neumím skončit, není důvod, když mě to baví. Nechávám to plynout intuitivně. Když se mi chce trénovat, jdu. Upřímně, chce se mi skoro vždycky.
Zároveň už si nemám co dokazovat. Dělám to z vnitřního přesvědčení, nechci být fyzicky podprůměrným člověkem. Mám kondici, to mi dodává sebedůvěru, nebojím se jednat s lidmi zpříma. Vím, že okolí to může vnímat jinak. Nevadí mi to. Občas o mně řeknou, že jsem něco jako jezdící divák, občas se setkám s tím, že mě pořadatelé závodů v České republice neradi vidí na startu. Pouze kvůli věku. Uvědomuji si, že má přítomnost může být nepříjemná pro mladé závodníky, kteří projedou cílem až za mnou, ale to přece není má chyba.
Znám své limity. Už neusínám a nevstávám s myšlenkou na to, že se stanu mistrem světa a udělám pro to všechno. Ještě ve čtyřiceti to tak bylo, ale doba, kdy jsem to mohl dokázat, je pryč. Ve Světovém poháru jsem nejlíp dojel šestý, na mistrovství světa devatenáctý.
Šance na vysněný titul přišla jen jednou, v roce 1997. Nominaci jsem si sice vyjel i v roce 2002, v Prostějově jsem na Hanáckém poháru vyhrál oba kvalifikační závody, ale do týmu mě nakonec nevzali. Prý kvůli absenci v kontrolní soutěži. Jel protekční závodník, jehož tatínek finančně přispíval. Přitom na mě nikdo neměl, ani Rakušan Franz Stocher, který se stal o pár týdnů později vicemistrem světa.
Už tehdy mě určitá skupina lidí, která řídí náš sport, neměla v lásce. Podobný stav vydržel dodnes. Tím, že pořád stíhám, ukazuju, že práci nedělají dobře, což si navíc často skutečně myslím. S výjimkou skvělých sprinterů Dukly Brno a jejich realizačního týmu, kteří jsou podepsaní mimo jiné pod stříbrem a bronzem Tomáše Bábka z mistrovství světa, u nás dráhová cyklistika nemá žádný systém. Vytrvalostním disciplínám chybí řád a vize. Vadí mi to, už jen proto, že na to přispívám coby daňový poplatník.
Možná jsem až moc upřímný, jinak to neumím.
Z Dukly jsem několikrát odešel jako závodník a později i jako trenér. Jakmile cítím, že někde nejsem vítán, radši zmizím, než abych ohnul hřbet a podvolil se tomu, s čím nesouhlasím. Ovlivnilo to můj vývoj. Nejsem typ, který by zhrzeně nadával někde u piva na osud, ale někdy mi ta myšlenka vyskočí v hlavě.
Stačilo málo a všechno mohlo být jinak. Vím, že byly chvíle, kdy jsem měl lepší výkonnost než ti, kteří se stali šampiony.
Vnitřně mě mrzí, že mezi ně nepatřím.
S nadsázkou se dá říct, že jsem přispěl ke zrodu Martiny Sáblíkové. Stejně jako ona jsem začínal s rychlobruslením a zavinil incident, po kterém byl dosazen do čela reprezentace Petr Novák.
Čekala mě olympiáda, pro Calgary 1988 se mnou počítali na pětistovku a patnáctistovku. Nakonec jsem nikam nejel, na závodech v Inzellu jsem neudržel nervy a odnesl to kouč. Štvalo mě, že se místo jednoho tréninku sebral a odjel se podívat na Orlí hnízdo, sídlo Adolfa Hitlera. Bublalo to ve mně a později jsem na něj vystartoval. Dali mi distanc, ale odvolání se nakonec nevyhnul ani trenér. Dnes vím, že jsem měl být diplomat, v socialismu si každý trochu nakradl, pokud byla možnost. Šlo navíc o kamaráda mého táty. Když už se vyjelo za hranice, přepisovaly se cesťáky nebo se tajně vyrazilo na výlet. I on zkrátka chtěl využít příležitost, která se už nemusela opakovat.
Bral jsem celou kauzu jako křivdu a zařekl se, že už nikdy neobuju brusle.
Těch třicet let jsem to skutečně dodržel. Všechny medaile jsem hodil do sklepa na místo, kam jsem se od té doby nepodíval.
Budí mě to ze spaní.
Mám splíny, zdá se mi, jak znovu vyjíždím na led. V mém srdci je rychlobruslení pořád sport číslo jedna, zároveň vidím, že to tak asi mělo být. Tehdy jsem studoval biochemii na Vysoké škole chemicko-technologické a v laboratoři několik měsíců pracoval na diplomce. Téma rozbor vody a její balení. Olympijskou přípravu a školu by bylo nereálné skloubit.
Ale stejně. Moc mě to trápí, chtěl jsem jít v tátových stopách, byl mým velkým vzorem.
Stal se držitelem několika československých rekordů, z nichž ten nejdelší vydržel sedmadvacet let, chvíli měl i nejlepší světový výkon. Na vrcholu jezdil v roce 1956, reprezentoval na olympiádě v Cortině d'Ampezzo, jel pětkrát na mistrovství světa a mistrovství Evropy. Stál u zrodu přírodní dráhy ve Svratce, což byl úžasný ovál na fotbalovém stadionu, lidé si na něm svépomocí vybudovali tribunu, aby mohli chodit fandit, a návštěvy se počítaly na tisíce. Sám jsem tam jel jako třináctiletý první závod a skončil třetí. Za rok jsem začal překonávat národní rekordy a rodiče museli za každý kupovat rozhodčím flašku, byl to tehdy zvyk.
Rychlobruslení a cyklistika jsou v principu velmi podobné. Proto to šlo tátovi i na kole, kde byl rovněž mistrem republiky a československým rekordmanem. Stal se nakonec ústředním trenérem cyklistického svazu, vedl tým silničářů, později vedl i celý rakouský nároďák a otevíral velodrom ve Vídni. Proto je to dodnes má nejoblíbenější dráha, poprvé jsem se na něm projel v roce 1977 a později tam vyhrál řadu velkých akcí.
Jako malý jsem většinu času trávil s mámou, která se o mě úžasně starala, protože otec byl pořád na cestách. O to víc se mi líbily chvíle, kdy mě vzal během závodů do doprovodného auta nebo na soustředění. Zažil jsem parádní časy se šampiony Janem Smolíkem, Antonem Tkáčem, Ivanem Kučírkem nebo Petrem Matouškem.
Mým hrdinou byl Francesco Moser, vítěz 273 závodů, král Gira d´Italia, mistr světa na silnici i na dráze, světový rekordman v hodinovce a jediný člověk, který ovládl třikrát v řadě klasiku Paříž-Roubaix. Kolo však dostalo přednost až po mém zkratu, do té doby jsem ho měl jen jako doplněk a neujel na něm víc než šedesát kilometrů. První dlouhý trénink přišel až na vojně v sedmadvaceti letech.
Následovalo osm sezon v Dukle, kde jsem začal vyhrávat díky ochotě trénovat maximálně intenzivně. Dnes jdou tímhle směrem všichni, já s tím začal před pětatřiceti lety a hodně lidí se nejdřív smálo.
Prosazoval jsem míň ježdění na kole a víc posilování, což byl základ i v rychlobruslení. Skoky, žabáky, výběhy do schodů nebo v hlubokém sněhu, chůze v podřepu, krátké silové tréninky na ergometru. Můj styl byl a zůstal stejný i dnes. Trénovat nadoraz v krátkém časovém úseku. Jeden mistrovský titul jsem získal jen s tímhle základem, bez najíždění kilometrů.
Nejdřív jsem chtěl být nejlepší v Dukle, kde byly světové hvězdy. Dokázal jsem to po třech letech. Pak jsem se rozhodl být nejlepší v České republice, což rovněž vyšlo. Jenže ve světě jsem to nepotvrdil. Záleží na detailech, šancí dostanete jen pár, a pokud je nevyužijete, zůstanete člověkem, který se musí vyrovnat s tím, že to nezvládl.
Symbolické to bylo přesně před dvaceti lety. Reprezentaci vedl olympijský vítěz Jiří Daler a já na dvou závodech v řadě vybouchl. Na Světový pohár do Kanady jsem dorazil unavený po etapáku v Chorvatsku, nesedl mi let ani následný přesun lodí na ostrov Victoria, byla to hrůza, chtěl jsem skončit s cyklistikou. Následovalo soustředění v Německu, kde jsem potřeboval regenerovat. Shodou okolností tam však byla rychlá dřevěná dráha a já náhodou zajel na obyčejném kole letmý kilometr pod minutu, což bylo super. Jenže jsem necítil, že bych to mohl vydržet čtyřicet kilometrů v bodovacím závodě, trenér měl jiný názor, já zase selhal a odřízl si větev.
Zpětně jsem zjistil, že to způsobila EB viróza. Bylo to jedno. Když máte jako sportovec komplikovanou povahu, nikomu nelezete do zadku a něco se vám opakovaně nepovede, sejmou vás.
Odešel jsem do Brna. Následně mě opět vzali do Dukly, což jsem nikdy nepochopil, protože jsem z ní krátce poté zase zmizel. Nechtěl jsem se handrkovat s lidmi, kteří mě opakovaně zklamali, vrátilo se mi to. Jakmile jste tenkrát jezdili za jiný tým, závodilo proti vám patnáct lidí a bylo velmi těžké vyhrávat. Došlo to tak daleko, že trenér Dukly pořádal před důležitými závody týmové porady, kde rozkaz zněl jasně: „Jauris nesmí vyhrát za žádnou cenu, aby neříkal, že je dobrý.“
Od té doby mě to přestalo bavit, odešel jsem do Rakouska a po roce ukončil profesionální kariéru.
Spolupracovníkům StB informace nepodávám.
Netušil jsem, jak mi tahle věta zpestří život. V roce 1997 jsem vyhrál v Brně závod na 500+1 kolo a přišel za mnou se žádostí o rozhovor novinář, o kterém se tahle věc obecně věděla. S cyklisty jezdil do zahraničí od roku 1968, nejdřív pochleboval socialistickému režimu a odsuzoval profesionální sport. Po revoluci úplně obrátil a psal oslavné články o Západě.
Byl zlý, mstivý a to, co se po téhle narážce strhlo, překonalo všechny mé představy.
Když jsem vyhrál, výsledky se do novin nedaly, já tehdy přitom doma na dráze vyhrával dost často. Když jsem byl druhý, zveřejnil jen vítěze. Když jsem byl třetí, dal do novin jen první dva. Tou dobou jsem se už i jako trenér staral o Emila Hekeleho, normálního kluka, jehož snem bylo dostat se na mistrovství Evropy. Byl jsem jednička, on dvojka, a aby nabíral sebevědomí, nechal jsem ho vyhrát pár závodů. V novinách se díky této osobě objevil velký článek s titulkem „Sluha lepší než pán“.
Od té doby jsem žádosti o rozhovory až na výjimky odmítal.
Cyklistika pro mě znamenala vždy něco jiného než mediální známost. Zábavu, zvyk, naučený pohyb, bez nějž bych měl zvláštní pocit. To platilo v pozici závodníka i později v roli trenéra, kdy jsem pomohl několika svěřencům k titulům mistrů republiky a Evropy. Tvrdím, že jen pomohl.
Nejdůležitější je dělat věci naplno. Proto mě naplňuje trénovat jen toho, kdo si mě sám vybere a věří tomu, co dělám. Pak mám radost i v případě, kdy dotyčný není šampionem, ale výkonnostně se posune na hranici svých možností. Nejvíc mi ale sedí lidé, kteří chtějí být mistry světa, naopak se mi nelíbí, když někomu stačí jen dostat se do věhlasného týmu a pak se vézt. To je podobný cíl jako nepracovat, ale pouze dosáhnout pozice, kdy dostanete pěknou kancelář.
Stejný metr uplatňuji sám na sebe. Moji svěřenci nemohou říkat, že něco nejde, když jim to předtím předvedu. Třeba vyběhnu ve sněhu několikrát sjezdovku v Krkonoších. Základem tréninku je ale jízda na trenažéru v domě, kde bydlím. Intervalový trénink, který trvá maximálně hodinu a půl.
Podle mě je nesmysl, aby člověk končil na vrcholu a pak od toho dal ruce pryč. Co je to za umění? Přece taky nepřestanete jíst svíčkovou poté, co jste ochutnali tu nejlepší v životě.
Kdo mě zná, ví, že jsem měl úspěchy, že mě to pořád baví. Dokud v závodech nebudu negativním středem pozornosti, vydržím klidně i jako cyklista, který se celou dobu jen veze v háku. Už nezvládnu tvořit závod a vyhrávat, ale to ostatní mi pořád jde. Je to jiné než trénink, protože okolí vás pořád nutí reagovat. Baví mě být součástí soupeření, kde se pořád něco děje, jako v akční hře.
Jednou jedinkrát jsem chtěl skončit a nadobro toho nechat. V roce 2005 se mi kvůli tomu na chvíli zastavil svět. Ze dne na den zmizel cíl a celoroční program.
Stalo se to v květnu. Můj celodenní program v nemocnici na jednotce intenzivní péče se zredukoval na snahu něco sníst a vyčůrat se. Po týdnu jsem se nechal odvézt domů do Prahy a začal uvažovat jinak. Po třech týdnech jsem zahájil trénink. Chodil jsem v podřepu do schodů s rukou uvázanou v šátku, abych neztratil kondici. Občas se mi točila hlava, ale vše přebila radost, že se opět můžu hýbat. Po šesti týdnech jsem sedl na kolo a v srpnu slavil stříbro na mistrovství republiky v týmovém sprintu. I díky tomu, že dva nejlepší týmy nestartovaly. Nešlo o medaili, ale o to, že jsem to zase zvládl.
Až teď si začínám uvědomovat, že s věkem si déle pamatuju bolest a začínám se víc bát. Ale stejně… Určitě chci i letos jet hned první květnový závod v Prostějově, potom i 500+1 kolo v Brně. Vím, že nevynechám ani mistrák na konci roku, třeba před ním zkusím dva až tři silniční závody, abych se líp připravil na dráhu. Věřím, že můžu být zase v desítce, že vyhraju nějaký spurt, že zase někomu pomůžu.
Ježdění už přitom dávno není mou hlavní náplní, podílím se na znovuobnovení kdysi slavné značky Favorit, jejíž život vzkřísil podnikatel Richard Galovič. Odjakživa pro mě byla vrcholem všeho italská kola, rámy i komponenty. Jenže doba se změnila. Skoro všichni už vyrábí většinu věcí v Asii, skoro všechno západní je dnes čínské. Jsme výjimka.
Naplňuje mě práce s lidmi, kteří mi dají prostor a vědí, že rozumím tomu, co dělám. Chci v těchto podmínkách dostat oba svoje současné svěřence, Denise Rugovace a Ondřeje Vendolského, na olympiádu do Tokia. Věřím, že se někdo z nich dočká titulu mistra světa. Na českém kole.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází