Radim Rulík

Mířil jsem do toho Bodu. Tentokrát úmyslně.

Nastavil jsem si ho na den, kdy se sejdeme v Praze před mistrovstvím světa.

S týmem, který jsme si vybrali.

Byl to Bod Nula.

Cokoliv se stalo před ním byla jenom cesta. Věděl jsem, v jakém stavu chci hráče pro národní mužstvo v Bodě Nula mít, a dovedli jsme je tam.

Vím, jak nás vnímali fanoušci. Logicky si řekli, že to je v prdeli. Vím, jak nás vnímali novináři, a to jsem ani nemusel nic číst. Za ty roky jsem si kritiku dovedl představit. Viděl jsem nejistotu všude kolem sebe s výjimkou nejbližších spolupracovníků.

Všechny tři zápasy před mistrovstvím jsme v Brně prohráli. Byla to součást plánu. Měl jsem ho v hlavě dlouho. Představa byly prohry dvě, ale i tři porážky byly lepší než dvě nebo tři vítězství. Věděli o něm jen moji kolegové z realizačního týmu.

Za každou cenu jsem se chtěl vyhnout nálepce favorit. Ničemu by před turnajem nepomohla. Soupeři by se na nás extrémně připravili, každé zaváhání by bylo překvapivé. Chtěli jsme to vzít z druhé strany. Obzvlášť proto, že jsme hráli doma. V Praze.

Bylo těžké do Bodu Nula dojít.

Při oznamování finální nominace jsem byl opravdu unavený. Měl jsem za sebou rozhodování, vysvětlování důvodů těm, které jsme nakonec nevybrali. Nebylo to snadné.

A nebyl jsem připravený. Ne na otázky, které přišly.

„A proč nejede ten?“

„A támhleten?“

„A tenhle?“

Nebylo fair vůči klukům na ně odpovídat. Oni ty důvody znali. A já bych moc rád mluvil o těch, které jsme na soupisku napsali.

Cítil jsem nervozitu, která byla všude kolem nás.

Ale to už mi muselo být jedno. Šli jsme do Bodu Nula, začínali pracovat. Věděl jsem, co chci, a věděl jsem, že mám vedle sebe parťáky, kteří mi s realizací představ pomůžou. Bez toho se žádný trenér neobejde.

Taky jsem měl jednu výhodu. V Bodě Nula to moc dobře znám.

Smál jsem se, protože to bylo štěstí. Unikl jsem průšvihu desetiletého kluka, že jsem zase něco ztratil. Konkrétně klíče. Vypadly mi v čekárně u sportovního doktora, ležely pod lavičkou. Vracel jsem se pro ně a našel je. Fakt štěstí.

Už jsem na kole zase upaloval zpátky domů, doteď si pamatuji ten pocit radosti, že je nakonec mám.

V tom zasnění jsem na křižovatce nedal přednost. Nepodíval jsem se doprava a skončil na blatníku nákladního vozu s označením V3S. Tehdy jsem zároveň měl ještě obrovskou kliku, být tam o vteřinu dřív, nejsem na blatníku. Jsem pod nárazníkem.

Mrtvej.

Takhle mě auto odhodilo do strany, místo aby mě vtáhlo pod sebe a usmrtilo. Odnesl jsem to rozdrceným nártem. Přeražené jsem měl všechny zánártní kůstky, na chodidle obrovskou tržnou ránu. Když se dneska na nohu podívám, je jak dámská, do lodičky by se mi vešla. Všechny kůstky srostly k sobě, ztratily pohyblivost.

Rok a půl mi to doktoři dávali dohromady. Na hokej jsem mohl zapomenout. Bod Nula.

Nevím, jak moc velký jsem pro něj měl talent, ale nadšení vždycky obrovské. Vyrůstal jsem v Ostrově nad Ohří, kde nebyl zimní stadion, a za ledem jsme museli jezdit nejčastěji do Klášterce nebo do Varů. Začínal jsem někdy ve druhé, třetí třídě na ploše ještě u tržnice, pak teprve začala vznikat legendární „plechárna“.

Zimák, na kterém Vary vyhrály titul.

Tehdy to žádná plechárna ještě nebyla, protože tam sice byl umělý led, ale celé to bylo otevřené. Postupně se udělaly nejprve dvě boční strany, pak se to uzavřelo, přibyly tribuny. Dvakrát týdně jsem dojížděl jako žák na tréninky, o víkendu byl zápas.

Pamatuji si, že největší dardu jsme vždycky dostali v Plzni. Pokaždé jsme tam inkasovali dvacet, možná pětadvacet gólů.

Nic to ale neměnilo na naší radosti ze hry. Nikdo nás nenutil na tréninky a zápasy jezdit. My sami chtěli. Měli jsme obrovskou legraci, nadšení a vlastně celý náš ročník opravdu prošel žáky od začátku až do konce. Skvělá parta.

Věděli jsme, že nemůžeme stačit Sokolovu nebo právě Plzni, Varům. Tam hráli kluci, co byli na ledě čtyřikrát týdně, to byl dvojnásobek našeho tréninku. Neměli jsme šanci tohle manko nějak smazat.

I proto vím, že na extraligu jsem nemohl ani pomyslet. Neměl jsem naději. Snad na druhou nejvyšší soutěž, v tu jsem trochu doufal.

I po té havárce. Zase jsem se vrátil, ve čtrnácti si mě na školním turnaji vyhlédly Vary a vzaly na přestup. Byl to rok 1979. Pokud se na něj podíváte do kronik, bude se psát o obrovské epidemii žloutenky. Nakazilo se jí asi 34 tisíc lidí.

Z polských jahod. Na prázdninách u příbuzných v Liberci jsme si je taky dali. Nemoc a zase dlouhá stopka. Zrovna když jsem měl dostat tu svoji šanci!

V sedmnácti jsem se pak podíval na pár tréninků s karlovarským áčkem, které hrálo třetí ligu. Ne, že by mě chtěli poslat do zápasu, ale určitou naději mi to dávalo. Měl jsem jasnou představu: Půjdu hrát na vojnu a přes Duklu Litoměřice by si mě mohl někdo vyhlédnout do první národní.

Znal jsem příběhy kluků, kterým se to podařilo. Zesílili, dostali příležitost. Armáda pro mě mohla být nejlepší hokejová štace, jediná šance.

Jenže jsem dostal modrou knížku. Všichni mě měli za simulanta a já přitom přišel o naději. Za všechno mohl další zdravotní problém. Diagnostikovali mi vzácný Reiterův syndrom, revmatické onemocnění. Lékaři se báli, že mám chycené i srdce, a další sportování radikálně zatrhli.

Bod Nula.