Radek Smoleňák

Pozvánka do reprezentace. Ležela přede mnou, znovu a znovu jsem ji bral do ruky. Krásná. Moje.

Seděl jsem na gauči v kabině Sparty a usmíval se.

Nic nebylo víc než reprezentace. Vůbec nic. Mistrovství světa bylo pro mě vždycky absolutní svátek, s tátou jsme sledovali všechny zápasy.

Pavel Patera, Jiří Dopita, Otakar Vejvoda, David Výborný… Tohle pro mě byli hokejoví bohové. Jestli jsem o něčem jako kluk snil, tak obléct tenhle dres s národním znakem na hrudi.

Snil jsem o něm, ale zároveň to považoval za sen dost vzdálený jakékoliv možné realitě.

Teď jsem najednou měl v ruce obálku s úhledně nadepsaným jménem Radek Smoleňák a logem Českého hokejového svazu.

Byla v ní pozvánka na turnaj Euro Hockey Tour do Finska.

Volal jsem mámě, tátovi. A byl jsem z toho fakt naměkko. V té době jsem si myslel, že jsem někdo. Pan Hokejista. Tykal jsem si s Vejbou, s Martinem Ručinským. Nastupoval jsem s nimi, dával góly za Spartu.

Tak teda reprezentace.

Zašel jsem za kustodem Hynkem Svobodou, že budu potřebovat nafasovat nějaký věci, protože mě čeká nároďák. „Jasný, jasný, všechno budeš mít v cajku,“ slíbil mi a ještě gratuloval.

Dojel jsem domů, začal zařizovat letenky. Chtěl jsem u toho mít rodiče, protože to pro mě fakt znamenalo strašně moc.

Tři dny jsem si tenhle sen žil.

A pak sledoval v televizi oficiální tiskovou konferenci, kde Alois Hadamczik oznamoval jméno za jménem.

Jenže to moje mezi nimi nebylo.

„Stala se nějaká chyba, asi mě zapomněli přečíst,“ volal jsem agentovi Jirkovi Hamalovi, ať to u pana Hadamczika prověří.

Za chvíli volal zpátky s tím, že o mně prý Lojza ani neuvažoval.

Tu pozvánku mi vytiskli kluci na Spartě a sehráli to na mě s celým týmem, vedoucím mužstva i kustody.

Udělali si ze mě srandu. Dali mi za vyučenou a… patřilo mi to. Mám tyhle fóry rád, tehdy mi to ale hodně nechutnalo. Trefili mě do hodně citlivého místa a já si to zasloužil, což ale těžko mohlo zmírnit moje zklamání.

I na tuhle historku z roku 2010 jsem si o pět let později vzpomněl.

V tunelu, který vibroval obrovskou energií.

ČE-ŠI, ČE-ŠI, ČE-ŠI!

Konstrukce tribuny vedle nás se třásla a já měl slzy v očích. Stáli jsme v tunelu, jeden za druhým, jeden pro druhého. Měli na sobě dresy s národním znakem na prsou a chystali se vstoupit do zápasu mistrovství světa.

V Praze.

Nádech. Výdech. Zastavit se. Poděkovat, že můžu hrát hokej. Můj rituál.

Podíval jsem se do hlediště a znovu skoro brečel. Nebyl to sen. Stál jsem tam. Dodneška mám všechno v mlze, ze které vystupují jenom střípky. Tak moc pro mě tahle chvíle znamenala. Tak moc jsem ji prožíval.

V tom hledišti vedle tisíců dalších lidí seděli ti, kteří mi pomohli se dostat až sem. Mamka, táta. Ségry. Kamarád Přemek.

A já stál v tunelu před nimi s vědomím, že by tam místo mě mohl klidně stát někdo jiný. Možná talentovanější a lepší hokejista. Ale taky s vědomím, že já jsem pro tuhle šanci udělal opravdu všechno. Dokázal jsem se změnit.

Už jsem nebyl naivní blázen ze Sparty, už jsem nebyl krutihlav z kanadské juniorky. Byl jsem ochotný pro mužstvo udělat úplně cokoliv. Nešlo mi o vlastní slávu. Šlo mi o radost těch lidí, které jsem na tribunách z tunelu pozoroval.

Byl jsem moc rád, že jsem na sobě měl dres s českým národním znakem. Protože taky na něm mohl být ten slovenský.

Z jedenáctého patra v Řepích byl výhled na parkoviště parádní. Fascinoval mě a každé ráno jsem byl nalepený na okně v kuchyni, abych viděl jednu, stále se opakující scénku. Dva kluky, kteří táhnou dva velké bágly a hází je do kufru auta.

Bráchové Hlávkovi bydleli ve druhým patře.

„Jezdí hrát hokej,“ prozradil mi táta a já si hned přál taky jezdit hrát hokej. Mít tu velkou tašku, vstávat brzo ráno ještě před probuzením celého sídliště.

Tohle byla moje první motivace. Vážně. A táta s mamkou mi moje přání splnili.

Ostatně jako se nám snažili s mámou splnit všechno, co jsme v dětství chtěli zkoušet. Já a moje dvě sestry Veronika s Martinou. Táta je si je vzal spolu s mamkou, jako úplně maličké, a vždycky je měl za vlastní. Zpětně si to na tátovi hodně cením, ne každý chlap by to uměl udělat a takhle se ke všemu postavit.

Bydleli jsme v Řepích v panelákovém bytě, které dostávali pracovníci pražského ČKD. Všichni ve vchodě domu se znali, byla to komunita. Bavilo mě, že se pořádaly společné akce, brigády, dělal se Mikuláš. V zimě nám z velkého pískoviště udělali kluziště. Pořád se něco podnikalo. Úžasné dětství.

Patřilo k tomu, že jsme byli pořád venku. Na parkovišti hráli hokej, mezi stromy fotbal. Dneska mi ten prostor připadá malý, tehdy byl pro kluka obrovský. Těch historek! A zakopnutých kopačáků na balkon, které nám vzteklá sousedka probodla šroubovákem. Nikdy nezapomenu na tohle šťastné dětství.

O patro níž bydlel i Přemek Bouška. O čtyři roky starší kluk, kterého jsem měl a dodneška mám jako bráchu. I on mě vychoval. Provedl mě životem na sídlišti. Zastal se mě před staršími, dal si za nás oba první cigaretu, alkohol. A dával pozor, abych já nemusel.

Přéma hrál fotbal za Spartu, já hokej za Hvězdu. Spolu jsme snili, že to dotáhneme do reprezentace. Jednou jsme si před barákem hráli na Paterovce, příště zase na fotbalisty z EURA 96. Kouba, Kuka, Šmicer… To byly časy!

Ale to už jsem hokej hrál i doopravdy. Jakmile mě táta na Hvězdu dovezl, už mě nemohl dostat pryč. Hokejku jsem nechtěl pustit z ruky, dostal jsem i tu velkou tašku a první výstroj. Přesně jako bráchové Hlávkovi.

Nemohlo být pro malého kluka nic víc.

Vzpomínám si na ta mrazivá rána, v šest ráno jsem stál v obýváku a táta mi pomáhal obléct kalhoty, holeně. Do půl těla v hokejovém jsem sedal do auta, abych ve Vokovicích v kabině nahodil už jenom ramena a dres.

Často jsme přijížděli jako první, ještě než se rozsvítila všechna světla jsem v pološeru na bruslích ťapal kolem kruhů a rozháněl mlhu nad ledem. Vybavím si tátu, jak v šusťákovce jezdí kolem mantinelu a nabádá mě, abych se ho nebál dohrát.

Nikdy nebyl žádný velký sporťák, rodiče ho k tomu nevedli a doma v Kdyni na Šumavě ani neměl velkou příležitost. Hokej měl ohromně rád jako fanoušek. Nikdy si nemyslel, že ze mě bude profesionál. Zároveň ho bavilo u ledu být, zápasy sledovat. Chodil na ty moje, ale společně jsme měli i permanentku na Kladno.

Sedali jsme si na dlouhou stranu nad střídačky, koukali právě na generaci Pavla Patery, Otakara Vejvody, Radka Gardoně a dalších a dalších skvělých hráčů. I teď z toho mám husí kůži, fakt.

Abychom si to mohli dovolit, tak chodil táta po směnách v ČKD třeba ještě vykládat nákladní vagony. Vždycky si našel nějakou práci, aby nám mohl dopřát zážitky. To bylo to úplné dětství, na které strašně rád vzpomínám.

I díky kolektivu na Hvězdě, trenéři Daniel Vichera i Jan Zajíček a Standa Mariáš nás učili základy, dokázali nás nadchnout. Byli tam se mnou kluci jako Lukáš Musil v brance, obránce Jirka Drtina hrál dlouho extraligu a i s dalšími jsme čas od času v kontaktu.

Nic z toho by ale nikdy nebylo bez našich. Oba mě podporovali, oba se mnou strávili na zimácích neskutečného času. Sportovec si řekne, že maká, dře, má kariéru. Ale rodiče pro ni ve finále dřou ještě víc. Byla to od nich oběť.

A my díky tomu fakt měli se ségrama šťastný dětství. Neměli jsme tolik peněz, abychom jezdili na dovolené k moři nebo měli nějaké velké materiální věci. Nenapadlo nás po tom ale ani toužit. Měli jsme sport, zábavu, program každý den.

Zapamatovat si jméno, datum narození.

Klasický úkol, který v naší době dostal snad každý malý hokejista. Protože jsme zkrátka hráli načerno. Na cizí registračku. První góly v dresu Kladna jsem nedával jako Radek Smoleňák, ale jako Petr Fiala.

Když jsem dal na turnaji v Šumperku asi pátý, začínal jsem být dost nervózní. Co když to praskne? Neprasklo.

A mně to pomohlo se ve třetí třídě přestěhovat z Hvězdy do klubu, kterému jsme s tátou fakt fandili.

Mimochodem, s Petrem Fialou jsme toho v naší partě prožili hodně a dneska spolu hrají naši synové. Dlouhá přátelství jsou rozměr hokejové kariéry, který není vidět v žádných statistikách ani ve výpisu trofejí.

Přesto jsou tím nejlepším, co mi sport do života dal. Ty kluky budu mít kolem sebe navždycky.

Partu jsme totiž na Kladně měli neskutečnou. Zaprvé jsme všechno vyhrávali, protože v mé době tam byla mládež nejlepší v republice. A navíc v ročnících pode mnou rostli kluci, kteří byli výjimeční mezi výjimečnými.

Všichni vědí, že k sobě máme blízko s Ondrou Pavelcem, Kubou Voráčkem, Jirkou Tlustým, Michaelem Frolíkem… Ale stejně tak s mnohými dalšími, kteří to třeba v hokeji tak daleko nedotáhli. Zároveň uspěli v životě v něčem jiném, a to je úplně stejně fajn.

Přestup do Kladna byl tím nejdůležitějším, který jsem v kariéře udělal. To je jasné. I díky Tomášovi Šimáčkovi, co nás tam první roky trénoval.

Nevynikal jsem, nikdo se na mě nechodil dívat. Nebyl jsem žádné zázračné dítě. Těžil jsem z toho, že vedle mě stáli šikovnější kluci. Nejčastěji Marek Čurilla. To je taky borec, který mi doslova změnil život. Jak na ledě, tak mimo něj.

Díky němu jsem našel místo, kde vyrůstají moje děti. Kde máme domov.

Právě Marek měl prababičku v Hřebči u Kladna a v létě jsme u ní společně trávili čas o prázdninách, abych nemusel mezi tréninky jezdit domů do Řep. Zamiloval jsem si to tady. Už tehdy jsem tátovi říkal: „Jednou chci bydlet ve Hřebči.“

Pobavil jsem ho. Jak asi bych mohl bydlet ve Hřebči. Kluk z paneláku.

Byl to první velký sen, který jsem si díky hokeji splnil. V jednadvaceti jsem se vracel z Ameriky a zrovna tu prodávali část dvojdomku, tak jsem ho na dálku koupil. Ani jsem se tam nebyl podívat, znal jsem jenom lokalitu a nechtěl tu šanci pustit.

Bylo to tehdy hodně peněz, ale zároveň to pro mě hodně znamenalo. Miluju to tady, postavil jsem si tu nový barák. Jsem Hřebečák a jsem na to hrdý. Fakt. Ale to dost předbíháme, protože na Kladně jsem o domech opravdu mohl mluvit jenom v dětských úvahách pro pobavení táty.

Markovi jsem hrál křídlo. Tím stylem, že projel celé kluziště a předložil mi to před branku. A já… já jsem dal gól. Šlo nám to dohromady, ale ty role byly jasně dané. Hokejista byl v tu dobu rozhodně Čurí. Ne já. Ani tátu, ani mě by nenapadlo, že se tím jednou budu živit.

Vždycky jsem měl docela dobré načasování, věděl jsem, kam se postavit. Tak nějak jsem to tušil. Navíc: „Buď kolem brány,“ byla jedna z nejčastějších tátových rad. Vzal jsem si ji k srdci. Protože puk musí být u branky, pokud chcete dát gól. To dává smysl.

Dával jsem je celou kariéru odrazem od nohou, zadku, kalhot, vesty… Všichni kamarádi se mi smáli, tolikrát jsem to měl na talíři. Je pravda, že v tom nebyla žádná velká krása, ale na to se počítadlo skóre neptá.

I já jsem si k tomuhle prostému zjištění ale musel dojít. I já jsem si chvílemi myslel, že by mi to místo na brankovišti slušelo s hlavou zdviženou na mantinelu v pozici ředitele přesilovky. Míchat pukem, posílat žabičky spoluhráčům. Líbilo by se mi to. Nefungovalo mi to.