Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Vlak z Opavy do Těšína se podél státní hranice s Polskem líně táhne zimní mlhou skoro hodinu a půl. A právě tenhle spěšný spoj č. 1603 s pravidelným odjezdem v 5 hodin a 14 minut ze stanice Opava-Východ, který dále pokračuje do stanice Ostrava-Svinov, Ostrava-Kunčice a Havířov, byl dlouhá léta mým jediným spojením s rodinou doma a osamělým životem talentovaného hokejisty na hotelu někde v osmdesát kilometrů vzdáleném Třinci.
Přiznávám, že jsem měl častokrát na krajíčku, když jsem takhle brzy nad pondělním ránem koukal do černé tmy za zmrzlým okýnkem a dával při tom napjatě pozor, abych ve své cílové stanici nezapomněl vystoupit, protože i to se mi pákrát předtím stalo.
Bylo mi sotva jedenáct let, když jsme se já i mí rodiče takhle rozhodli, že odchodem z domu za lepším hokejem přeberu už jako malé dítě zodpovědnost sám za sebe.
Když jsem o tomhle svém dobrodružství před časem vyprávěl novinářům v Severní Americe, jen na mě nevěřícně zírali. Nechtěli věřit představě, jak v „šichtovním“ spoji mezi všemi těmi tvrdými chlapy, co spěchali na ranní směnu do šachet a místních železáren, sedával schoulený do červené kožené sedačky taky jeden malý kluk, co snil o tom jednou hrát hokej v NHL.
Kdykoliv se teď podívám na svého ročního synka, sám si to neumím představit.
Ne. Jako táta bych nedovolil, aby své dětství prožil jako já zavřený na hotelovém pokoji v cizím městě bez rodičů a kamarádů. A to i přesto, že jsem naprosto přesvědčený o tom, že nebýt téhle životní lekce, v NHL bych nejspíš nikdy nehrál.
Můj příběh začal vlastně ještě o rok dřív. Bylo mi deset, když jsem poprvé poznal, co že to ta NHL doopravdy je. Jasně, že každou sobotu dopoledne taky u nás v televizi běžely týdenní sestřihy a já u nich sedával nalepený co nejblíže obrazovce. Vždyť jsem byl kluk jako každý jiný, i já pařil EN-HÁ-ELKO a ve škole o přestávkách kšeftoval s kartičkama hráčů, které jsem díky počítačové hře dobře znal.
Jenže já teď mluvím o opravdické NHL.
V tom roce 2005 jsem hrával hokej ještě doma v Opavě. Za moc to u nás nestálo, ale protože jsem už tehdy mezi svými vrstevníky na ledě vyčníval, hrával pravidelně o ročník výš a i tam dával góly, znali mé jméno taky trenéři z těch větších klubů okolo. I proto mě oslovily Vítkovice, abych s nimi odjel na turnaj do Kanady. Do Ottawy se tenkrát sjelo snad dvě stě týmů z celého světa a my skončili smolně až v semifinále. Zase tak moc si ale na tu porážku s odstupem let nevzpomínám. Vlastně už ani nevím, jak dlouho jsem z ní byl zklamaný, protože všechno tohle nakonec přebil ten obrovský zážitek z návštěvy zápasu Senators i kabiny týmu, do které nás všechny po zápase vzal jejich tehdejší hráč Venca Varaďa.
Wow!
Jako by to bylo dnes. Pořád mám před očima Dominika Haška, který se po vítězství 6:0 a další z mnoha vychytaných nul rutinně soukal z výstroje. Pořád se směju tomu pohledu na horu svalů, která se ve futrech musela pořádně ohnout, aby se náhodou nepraštila do hlavy - Zdeno Chára osobně. A taky mám pořád strach i z Vency, který několik z nás tím svým drsným hlasem před všemi okřikl jen chvíli před tím, než bychom bývali nevědomky uprostřed té velké šatny pošlapali logo Senators. Vždyť tohle se v NHL a dnes už ani v Česku nesmí.
Byla to paráda. Zíral jsem na tenhle svět i jeho pravidla s otevřenými ústy a hned věděl, že bych toho všeho jednou chtěl být součástí. Za Senators tenkrát válel i kanadský útočník Jason Spezza, taky s ním jsem si dal ten večer poprvé pěstičkou. Ani jeden z nás pochopitelně netušil, že spolu za pár let v jedné formaci NHL doopravdy budeme hrát.
Vítkovice o mě po návratu domů moc stály. A já zase po téhle zkušenosti moc stál o to, abych z Opavy do většího klubu mohl odejít a dostat tím šanci se do NHL jednou skutečně vrátit taky jako hráč. Matně si vzpomínám, že na svazu tenkrát vymysleli systém ligy, která se po Vánocích rozdělila na dvě poloviny, a proto i mí rodiče tušili, že zápasy za Opavu ve slabší skupině a s těmi horšími soupeři mi hokejově nedají vůbec nic. Vlastně si myslím, že se i rodičům tahle varianta, že budu hrát v lepším týmu s lepšími soupeři, líbila. Kdyby ne, vůbec bychom se o tom doma nebavili. Z Opavy do Vítkovic je to sice podstatně blíž než do Třince, ale dojíždět denně na tréninky třicet kilometrů jedním směrem byl i tak dost velký zásah do pohodlí nás všech.
Možná už jste někdy slyšeli jméno Stanislav Pavelec, je to můj strejda. V devadesátých letech v extralize válel za Vsetín i Třinec. Odmala byl i coby obránce mým největším vzorem a byl to také on, kdo v době mého takřka hotového přestupu do Vítkovic v roli jednoho z třineckých manažerů zavelel k velkému zvratu. „Hele, a proč nedáte mladého do Třince?“ zeptal se zcela vážně rodičů, kteří nejspíš do poslední chvíle pochybovali o tom, jestli se rozhodují správně. „Klub mu zaplatí hotel, aby nemusel každý den dojíždět. A prostoru tam v týmu dostane dost.“
Zcela upřímně, já měl tehdy jasno.
Díky strejdovi jsem Třinci fandil už odmala, pravidelně jsme tam léta s celou rodinou jezdili na zápasy a já se nejednou, podobně jako v Ottawě, podíval do kabiny mezi všechny ty opravdové hráče. Bouřlivák Radovan Biegl v brance, obránce Ľubo Sekeráš i Richard Král s Markem Zadinou a Jožko Daněm pro mě bývali stejnými vzory jako mnohem známější borci v NHL.
Nebylo co řešit.
Asi nebudu úplně vedle, když řeknu, že prakticky všichni kluci z mé generace v dětství milovali Jaromíra Jágra. O to větší mám radost, že na něj mám svou vlastní - navíc trošku osobnější - vzpomínku. Zaprvé jsem si proti němu v NHL několikrát zahrál, zadruhé jsem si jednou na Floridě vyrazil dech o jeho prdel.
No fakt, nekecám!
V plné rychlosti jsem za ním vlítl do rohu k mantinelu, kde si tím svým typickým způsobem - zadkem do hry - kryl kotouč na hokejce. Chtěl jsem ho od něj hitem odstavit, jenže jsem se od něj sám odrazil jako od betonové zdi. Neskutečné, jakou měl ten chlap sílu. Zatímco hra dávno byla na druhé straně, já se v tom rohu dál válel na zádech a lapal po dechu. Dobrých deset sekund jsem tam sebou všelijak plácal, než mi znovu naskočil. Zaplať pánbůh, že mě tam ostatní nemuseli křísit. Úplně nejhorší totiž bylo se před nimi tvářit, že se vůbec nic nestalo, protože vyrazit si dech o prdel soupeře, navíc takhle slavného, to fakt není nic, čím byste se v kabině chtěli chlubit. Vždycky si na tuhle historku vzpomenu, když se podívám doma v obýváku na stěnu, kde mi visí zarámovaný dres s jeho osobním věnováním.
Radši bych vám proto vyprávěl taky něco o krásných gólech a kličkách, jenže nejsem ani Jágr, ani David Pastrňák. Jednou jsem sice ve Vegas nasázel hattrick, můj jediný v kariéře, navíc během sedmi minut, to bylo fakt husté. Sám ale dodnes nevím, jak se mi to povedlo. Prostě jsem se nějakým způsobem ocitl v dobrých šancích a všechny je i se štěstím dokázal proměnit. Nevím, jestli se mi to vůbec podaří někdy ještě jednou zopakovat.
Nejsem v NHL proto, abych takhle góly dával. Od toho máme v týmu trochu jiné borce. Mým primárním úkolem je jim podobným ve střílení branek zabránit. Vím, že v tomhle jsem v lize jedním z těch, které si generální manažeři nesmírně váží, a že přesně proto mám v Dallasu tak krásnou smlouvu a svým způsobem i klíčovou roli v týmu.
Když jsem před lety do Ameriky přišel, spoustu věcí jsem přitom ještě nechápal. Dával jsem góly, sbíral body a oni mi už v juniorce vyčítali třeba to, jak příšerný jsem na buly. Tak jsem jich pár prohrál, no a co? I takhle jsem koukal na podobné výtky, ironií osudu přitom je, že dnes na téhle zdánlivé maličkosti stojí můj hokej.
Nejsem ten, který těží z přehršele talentu. Jsem ten, kdo si musí svou pozici obhájit vlastní precizností, důrazem na detail. V sezoně se proto tolik nehoním za kanadskými body, které sice na konci hezky orámují sezonu, ale v jejím průběhu mě zajímají spíše třeba... procenta. Je jednoduché kouknout každé ráno na Livesport a dělat soudy. Vím, že si možná dost lidí myslí, že když nedávám góly tak často jako Pasta, tak vlastně jako útočník nestojím za nic. Slyšel jsem i kritiku, která se na mě z podobných důvodů snášela i při jednom z mistrovství světa. Zároveň vím, že v NHL nejsem náhodou a smlouva na tři a půl milionu dolarů ročně potvrzuje, jak moc si mě Dallas za mou práci cení. Potvrzuje, že v tom, co dělám, jsem fakt dobrý.
Každý druhý večer tak v NHL stojím na buly a koukám do očí těm nejlepším hráčům současnosti. Connor McDavid, Sidney Crosby, Auston Matthews... Těm všem stojím pravidelně čelem s úkolem je zastavit. Právě na formace těhle borců trenéři tu mou nejčastěji nasazují. Drtivou většinu svých střídání přitom začínám na buly v obranném pásmu s vědomím, že pokud puk nezískám, s velkou pravděpodobností přijde šance a možná i gól soupeře.
Proto mě nezajímají góly a nahrávky, nezajímají mě tolik ani plusy a mínusy. Abych se ke gólu vůbec mohl přiblížit, musím nejprv vyhrát vhazování a získat puk. Proto řeším, jak. Jsem totiž přesvědčený o tom, že i taková věc jako vhazování se dá naučit a natrénovat. Pokud dnes proti mně nestojí Patrice Bergeron z Bostonu, který má sílu jako bejk, mívám nad soupeři navrch. A tím tak dávám všem mým spoluhráčům šanci, že kotouč dostaneme do bezpečí, a pokud nám zbyde síla, možná se nám povede i zaútočit.
Dlouho jsem byl přesvědčený, že úspěšnost na vhazování kolem třiapadesáti procent patří v NHL ke špičce. Začal jsem buly trénovat čtyřikrát týdně, abych se podobné hranici přiblížil. Puků už jsem za sebe na konci každého tréninku takhle odehrál tisíce a další stovky hodin strávil tím, že jsem na iPadu sledoval, jakým způsobem hrají buly mí soupeři. Videokouč mi jejich sestřihy připravuje před každým zápasem, v něm jsem pak schopný rozeznat, co Sidney Crosby udělá. Jen podle toho, jak se v kruhu naproti mně postaví.
Výsledkem je, že jsem se v téhle statistice v letošní sezoně dostal skoro na sedmapadesát procent. A pořád to může být ještě lepší...
Jsou to možná jen nostalgické kecy, ale stejně dřív byla jiná, a myslím, že trošku lepší doba. Když máma řekla, že budeme v osm doma, diskuze skončila a domluva platila. Kdo dostal od rodičů takovou důvěru, nechtěl zklamat. Myslím, že i proto se o mě tenkrát máma s tátou v Třinci tolik nebáli. Ne že by neměli strach, ale určitě věděli, že tréninky ani školu nebudu šidit, a mě samotného na to nenapadlo ani pomyslet. Věděli, že se na konci týdne po škole vrátím z Třince domů a všechno bude v pořádku.
Přitom snad jediný chlap, který za mě od pondělí do pátku týden co týden nesl zodpovědnost a trochu na mě dohlížel, byl ten securiťák hned za dveřmi patra, které na hotelu v centru města dodnes patří mladým třineckým hokejistům. Starší pán, který hlídal, aby na chodbách nebyl bordel a abychom všichni nejpozději v deset leželi ve svých postelích. Kluci občas uměli udělat pořádný bugr, ale se mnou v tomhle ohledu nikdy žádný problém nebyl. Ze školy jsem mazal rovnou na trénink a z něj zase tou nejkratší cestou na hotel, vyjma spoluhráčů jsem totiž v jedenácti letech v Třinci žádné kamarády neměl.
Vždyť ze všech těch kluků, kteří se mnou tenkrát na hotelu bydleli, jsem byl suverénně nejmladší. Byl jsem malým prckem mezi juniory, v podstatě dítě mezi dospělými chlapy. Dokonce i ten kluk, co se mnou první rok sdílel malý hotelový pokoj, byl jedním z nich. Dobrý jsem mu byl jen proto, že mi mohl krást minerálky a sladkosti s vědomím, že budu ze strachu před ostatními držet hubu. Aby bylo jasno, on to nebyl špatný kluk, chraň bůh. Prostě využíval situace a dával mi sodu přímo úměrně tomu, jak by to v jeho věku a situaci dělal každý z nás. Nemám mu nic za zlé, já na to dnes vzpomínám rád. Jenže protože jsme si vinou velkého věkového rozdílu ani neměli co říct, asi už si dokážete představit, jak jsem se tam cítil.
Bylo mi smutno.
Bylo mi smutno tak moc, že jsem to po roce málem vzdal.
Chtěl jsem zpátky domů.
Byl to tenkrát bývalý trenér Břéťa Kopřiva, který nás, už pořádně ani nevím jak, přesvědčil, abych zůstal. V létě, po prvním roce v Třinci, už jsme byli prakticky domluveni na tom, že se vrátím do Opavy. V tu chvíli mi bylo vážně jedno, jaký hokej budu hrát a jestli se někam dostanu, rodiče si zase nemohli nevšimnout slz, se kterými jsem v pondělí ráno poslední rok domov cestou na ranní vlak opouštěl.
Nešlo o to, že bych jako osamělý kluk nefungoval: Klub nám v Třinci platil večeře, obědy jsem měl připravené ve škole, akorát snídani jsem si musel koupit sám. Na týden v Třinci jsem od mámy dostával pětistovku. To bylo dost na to, abych si cestou do školy koupil v pekárně na co mám chuť, a ještě mi něco zbylo. Spolužáci mi to na základce záviděli, ve školním bufetu jsem nejednou byl král.
Vždycky jsem při tom ale musel myslet i na to, aby mi zbylo dost peněz na jízdenku domů. I s tou oranžovou kartičkou na slevy stála něco přes padesát korun. Neexistovalo, abych je v peněžence v pátek odpoledne neměl. Naučil jsem se proto hospodařit také s pěnezi, už jako dítě jsem tak ovládal něco, co dnes neumí ani řada dospělých. Navíc se mi dařilo i v učení. Jasně, že jsem občas úkoly pěkně odflákl a písemku opsal od některého z třídních šprtů, co seděl vedle, na vysvědčení jsem ale i tak míval pravidelně vyznamenání a když už mi náhodou něco nešlo, učitelé se mi sami nabízeli s pomocí. I proto ani dnes, s odstupem let, nedám na celý Třinec dopustit.
Jenže... Pořád jsem byl dítě. Dítě, kterému chyběli kamarádi.
Jakmile nám po škole skončil trénink a na stadionu se to odpoledne nehrál žádný zápas, na který bych tam s pár klukama z týmu zůstal koukat, byl jsem úplně sám.
První rok jsem se tak od začátku týdne těšil na to, až bude pátek a já budu moct spěšným vlakem domů do Opavy. A tam jsem pro změnu každou neděli odpoledne plakal, že zpátky do Třince nechci. I proto jsem jezdil až v pondělí brzy ráno, chtěl jsem být doma nejprve na ulici s kamarády a pak ve svém pokoji a se svými sourozenci co nejdéle. Vlak v pět ráno do Českého Těšína byl ten poslední, kterým jsem stihl navazující autobus a první ranní hodinu na osmou ve škole.
I když... Jednou jsem ani tenhle autobus nestihl.
Má hlava byla jednou ráno tak těžká, že jsem ji musel opřít o orosené okénko a hned za Opavou ve vlaku usnul. Vzbudil jsem se až v Těšíně v depu. Třásla tam se mnou paní, která přišla vagón uklidit. A já se pak po kolejích vracel asi kilometr zpátky na nádraží pěšky. Zase se slzami na krajíčku.
„Hele, a co ti tady u nás chybí? Řekni si a my to zařídíme,“ ptal se mě tehdy Břéťa Kopřiva, i máma byla v kancelářích klubu u toho.
No co asi?
Sám nevím, co jsem mu tam tehda navykládal já, co mu řekla máma. A vlastně dodnes nechápu, že jsem v Třinci zůstal i přesto, že jsme byli všichni rozhodnuti se vrátit. Možná to byly ty tenisové lekce, které mi klub několikrát do týdne po škole a tréninku platil jen proto, abych neseděl sám na hotelu. Možná to byl nový pokoj, který jsem měl od druhé sezony jako jeden z mála sám pro sebe...
Myslím, že nechybělo moc a NHL bych nikdy nehrál. O to víc si zpětně vážím toho, že mám dnes na kontě víc než pět set zápasů v lize a díky pěkné smlouvě snad pár stovek dalších taky před sebou. Že vás draftují v prvním kole, to je sice krásná startovní pozice. Jenže spousta dalších kluků, i několik z "mého" roku 2012, by vám dnes uměla na vlastním příkladu dost názorně ukázat, že vůbec nic neznamená.
Však já jsem si taky myslel, že když mě Dallas vzal ze třináctého místa, naskočím do prvního týmu rovnou.
O tři roky později už jsem v létě přemýšlel o tom, kdo by mě v Evropě tak asi mohl chtít.
Hned na prvním kempu jsem stihl jednu společnou večeři s Jágrem, kterého jsem stačil párkrát v kabině ještě pozdravit, než jsem si zase balil kufry domů. Vylili mě už po pár dnech. Jak já byl špatný! Byl jsem z celého týmu snad úplně nejhorší. Přijel jsem tam jako jednička a všichni ti mladí kluci, kteří se chtěli před trenéry předvést, byli úplně jinde než já. Já nebyl ani průměrný, já byl slabý jak čaj. V tělocvičně jsem zvedal poloviční váhy co oni a na ledě jsem si kvůli tomu s nimi v tréninku a modelových zápasech ani neškrtl. Ocitl jsem se mezi těmi nejlepšími a stejně jako trenéři hodně rychle zjistil, že nejlepší ještě rozhodně nejsem.
Následující sezony mě tak Dallas vláčel po juniorkách, jen občas mi dal šanci zahrát si i v záložním týmu AHL a tím mi dával prostor si uvědomit, že jestli NHL budu chtít hrát, musím o sobě začít přemýšlet úplně jinak. Až do juniorského věku jsem byl tahounem každého svého týmu. Byl jsem zvyklý být nejlepší na začátku v Opavě, pak i v Třinci a nakonec patřit mezi lídry také v kanadské juniorce. Všude jsem se držel krásného průměru bodu na zápas, jenže jakmile jsem hrál hokej s dospělými v profesionální soutěži, už jsem nebyl schopný tuhle výkonnost udržet. Neměl jsem dospěláckou sílu, bez které hokej hrát nemůžeš. Postupem času jsem tak byl rád za jakoukoliv roli, kterou mi dali. Z ryzího point makera se stával defenzivní hráč, útočník na černou práci.
Tyhle defenzivní úkoly na mě poprvé hodili trenéři v AHL, a přestože jsem si na ně těžce zvykal, nic jiného mi nezbylo. Na tréninku byla pravidelně s námi i pátá pětka hladových kluků, kteří by byli schopni udělat cokoliv, aby v sestavě pro zápas byli místo mě. Neměl jsem právo řešit, jestli budu na přesilovce. Mým jediným zájmem dlouhé měsíce bylo, jestli vůbec budu hrát. Jsem rád, že jsem to za tenhle konec dokázal vzít. Znám totiž i takové, kteří svou roli přijmout nedokázali, a dnes už hokej ani nehrají.
Mně se má pozice stala vlastní.
Paradoxní přitom je, že tou nejlepší věcí, která se mi přihodila, bylo zatím mé nejtěžší zranění. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že jsem si místo v záložním farmářském týmu svým přístupem našel, mi sezonu předčasně ukončila poměrně náročná operace ramene. Na první dobrou to pro mě byla katastrofa. Bylo mi jednadvacet, až dosud jsem Dallasu nic dobrého neukázal, a navrch mi za rok končila má první nováčkovská smlouva. Všechno hrálo proti mně, ale kdy jindy to změnit?
Mohl jsem se smířit s tím, že půjdu do Evropy, minimálně Třinec by mi asi tenkrát šanci dal, ale já se rozhodl na poslední chvíli kousnout a zkusit kariéru v zámoří zachránit. Zavřel jsem se tenkrát do posilovny, už týden po operaci začal zvedat lehčí váhy a najednou mě nešlo zastavit. Pokoušeli se o to i trenéři, když jim připadalo, že to přeháním. Chodil jsem do posilovny každý den a začal nabírat sílu, kterou jsem nikdy předtím neměl. Sílu, díky které jsem po návratu najednou nebyl horší než ti ostatní.
Během zranění jsem se naučil do detailu pečovat o vlastní tělo a brzy se mi to začalo vracet. Vedl jsem si tréninkový plán, počítal kalorie, nabíral objem a stále víc si věřil. Zůstalo mi to dodnes. Pořád se z tréninku vracím o něco později než dřív. Sám se sebou bych nevydržel do dalšího dne, kdybych doma musel přemýšlet o tom, jestli jsem i při regeneraci něco ošidil.
Na jednoho člověka v kariéře fakt nedám dopustit, jmenuje se Jirka Hrdina. Trojnásobný vítěz Stanley Cupu a dnes hlavní evropský skaut Dallasu. Nikdy jsem se ho na to sice nezeptal, ale jsem dodnes přesvědčený o tom, že hlavně jemu vděčím za to, že si mě tenkrát Dallas vybral a že dnes patřím do NHL. Před samotným draftem jsem měl jako docela slušný talent svého ročníku pohovor se zhruba osmadvaceti týmy. Mně se ale dnes živě vybaví jen ten jeden. Pohovor se zástupci Dallasu, u kterého byl i Jirka Hrdina přítomen osobně. Věděl, že hokej kdysi hrával i můj strejda, takže nejspíš v sobě budu mít nějaké ty geny. Hlavně ale věděl, jakým způsobem jsem se až k tomuhle meetingu dostal a co všechno jsem pro kariéru jako malý kdysi na hotelu obětoval. A nejednou to tenkrát u stolu zdůraznil.
Že jsem už odmala taková samostatná jednotka, se v Americe mezi zástupci týmů rozkřiklo relativně brzy. A později se taky ukázalo, že i to mě v očích generálních manažerů asi odlišovalo od ostatních. Že hokej hrát umím, to viděli. Jenže takových kluků najdete na zimácích po celém světě spoustu. Ve mně ale měli také záruku, že se o sebe, na rozdíl od těch ostatních, dokážu taky postarat.
Měl jsem navíc, myslím, ještě jednu výhodu: Uměl jsem poslouchat rady starších.
Když mi proto agent řekl, abych odjel hrát hokej do Kanady, neměl jsem s tím žádný problém. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jestli to je či není dobrý nápad. Neměl jsem důvod jeho plány jakkoliv zpochybňovat. Sbalil jsem si proto ten svůj jeden kufr a vyrazil za moře už rok před draftem. Do týmu, který v sezoně předtím rovnou do NHL poslal třeba Gabriela Landeskoga. To mi přišlo docela fajn a o víc jsem se nestaral, protože bát jsem se ničeho fakt nemusel.
Když jsem zvládl v jedenácti bydlet sám na hotelu v Třinci, co je za problém žít v Kanadě v náhradní rodině?
A tak můj jediný problém zpočátku byla jen jazyková bariéra. To víte, na škole jsme angličtině moc nedali, ve výsledku ale přijdete na to, že to není nic nepřekonatelného. První měsíc na všechny zíráte s otevřenou pusou a nechápete, co po vás chtějí. Ten druhý už něco málo pochytíte a za půl roku už se v cizí zemi cítíte jako doma. Já měl navíc úplně super trenéra, který byl i generálním manažerem týmu v jednom. Myslím, že si mě docela oblíbil, dodnes jsme kamarádi. Začali jsme u něj jako třetí lajna, ale dávali jsme gólů tolik, že jsme brzy začali hrát i přesilovky a nakonec byli nejlépe skórující pětkou v lize.
Pamatuju si, jak si mě jednou - to už jsem anglicky rozuměl - zavolal do své kanceláře. Neřekl ani slovo, jen na stůl položil nějaký papír a popostrčil ho směrem ke mně. Vzal jsem ho do ruky, ale vůbec jsem tomu seznamu nerozuměl. Bylo to přitom žebříček talentovaných hráčů, které půl roku před draftem sestavil prestižní deník The Hockey News.
„Co to je?“
„Zasloužíš si to. Makáš skvěle. Doufám, že nepolevíš,“ odvětil na mou jasnou otázku - co to je? - trenér trošku jinak, než bych čekal. A tak jsem na ten papír dál jen zíral. Musel vzít žlutý zvýrazňovač a řádek s mým jménem podtrhnout, abych to konečně pochopil.
„Oni si jako myslí, že mě draftují v prvním kole do dvacátého místa, jo?“
Asi jsem se tomu tenkrát nejprve zasmál, než mi pomalu začínalo docházet, že mám v kariéře opravdu našlápnuto. Podobně to tenkrát musel cítit i můj trenér, jinak fajn chlapík: Jistý Steve Scott, který po mém draftu vedl kanadskou dvacítku a trénoval i v Torontu, San Jose nebo Vegas, než se před letošní sezonou dostal jako asistent trenéra k nám do Dallasu.
Od chvíle, kdy se tahle scénka v jeho útulné kanceláři odehrála, začal kolem mě slušný blázinec. Na naše zápasy juniorské ligy v Kanadě chodilo pravidelně až dvacet skautů jednotlivých organizací, všichni především kvůli mně. A vyvrcholilo to celé až na konci sezony v létě v Pittsburghu.
Na draft jsme tam letěli i s rodinami spolu s Martinem Frkem. Zatímco noviny na základě různých žebříčků v tom období spekulují každý den, vy jako hráč až do poslední chvíle netušíte vůbec nic. Jste nervózní, máte zimnici, potíte se. Moc dobře víte, že se teď a tady rozhoduje o vaší budoucí kariéře, a přitom nemáte nejmenší naději to jakkoliv ovlivnit.
Seděli jsme tenkrát v desáté řadě tribuny vyprodané haly, za mohutného aplausu 20 tisíc diváků šel nejprve na řadu Nail Jakupov, Ryan Murray, Alex Galchenyuk a já začal být stále napjatější, než se na mě v jednu chvíli Jirka Hrdina podíval.
Seděl u stolečku se zástupci Dallas Stars, když se otočil směrem ke mně a potají mi ukázal palec nahoru.
O chvíli později v hale vyhlásili mé jméno.
„Máš štěstí, lepší tým tě dnes draftovat nemohl. V Dallasu si jednou zahraješ,“ naklonil se ke mně můj agent.
Vzpomínek se mi honí hlavou spousta. Nejčastěji, když před zápasem stojíme na modré čáře a člověk má sevřený tribunami těch nejkrásnějších arén na světě čas tu chvíli, co hrají hymny, přemýšlet.
Občas se mi vybaví, jak jsem kdysi ráno před prvním zápasem kariéry roztáhl na Floridě závěsy hotelového pokoje, aby mě rozesmál pohled na oceán a krásnou pláž. Tak tohle je ta NHL?
Vybaví se mi i první gól proti Carolině, ne moc hezký, dával jsem ho z dorážky. Rád vzpomínám i na ten můj jediný hattrick ve Vegas, kde mi ten večer vyšlo vše, na co jsem sáhl. Vždyť já tam ten večer vyhrál pár dolarů taky v kasínu, kam jsme se spoluhráči vyrazili, protože když už seš ve Vegas, musíš to alespoň zkusit.
Úplně nejčastěji si v takovou chvíli ale stejně vybavím své dětství v Třinci. Vím, že jsem se mou vidinou velké hokejové kariéry o spoustu věcí připravil. Nezažil jsem první randění s holkama, nechodil na diskotéky. Nestrávil jsem s rodinou tolik času co ostatní. Asi i proto, jak to celé nakonec dopadlo, bych ale dnes za nic na světě neměnil. Díky hokeji jsem procestoval celý svět, naučil se cizí jazyk a uměl se o sebe postarat dřív než všichni ostatní. A taky proto jsem dnes pevnou součástí nejlepší hokejové ligy, které jsem se sám dokázal přizpůsobit.
Pro to, abych se do NHL dostal, jsem v životě obětoval fakt dost.
A pro to, abych v ní vydržel co nejdéle, udělám v příštích letech cokoliv.
I kdybych měl jet do rohu kluziště a zase si vyrazit dech o něčí zadek.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází