Radek Dvořák

Ten rozhovor trval pět vteřin, víc ne.

Kouč Jacques Martin za mnou zašel hned na úvodním mítinku po mém návratu k Panthers a oznámil mi, že pro mě má pozici ve třetí lajně. „První dvě pětky máme obsazené, na ofenzivní role jsou tady lepší hráči, ty budeš hrát dozadu,“ řekl mi. Tím celá konverzace skončila.

Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou, zatímco hlavou se mi honila spousta otázek.

To teď jako budu hrát jenom oslabení? Přesilovky už ne? A při pět na pět budu chodit na led jenom proti nejlepším lajnám soupeře? Na nic víc tady nemám nárok?

Bylo mi třicet, podepsal jsem na Floridě dvouletou smlouvu poté, co jsem rok předtím v St. Louis hrál první druhou lajnu. Na bránění jsem byl zvyklý. Vycvičil mě v mládí už Motor a v NHL mě taky trenéři často využívali na oslabení, což jsem bral s povděkem jako čas ve hře navíc. Hrát proti hvězdám soupeře pro mě nebyla taková novinka. Ale zároveň jsem byl do té doby pořád braný jako ofenzivní útočník, měl jsem za sebou i bodově hodně povedené sezony. Těšil jsem se, že něco takového se po mně bude chtít i teď, když jsem se jako zkušený hráč vrátil do klubu, v němž jsem v NHL kdysi začal.

Místo toho jsem dostal tuhle ťafku. Ránu pro ego.

Budeš defenzivní útočník. Tečka.

Možná působím jako člověk, který s každým vyjde a než si dělat problémy, stáhne ocas, ale vím, že takový nejsem. Jako každý profesionální sportovec mám i já svoji hrdost. Nepovažuju se za otloukánka, který všechno odkývá. Když je pro mě něco přes čáru, postavím se tomu.

Byla i tohle situace vyžadující takovou reakci? Měl jsem se vzepřít a říct, že kvůli tomu, abych jenom bránil, jsem sem nepřišel?

Pralo se to ve mně. Musel jsem si sám v sobě srovnat, co vlastně chci dál. Co očekávám od své kariéry.

Mám nad sebou brečet? Mám to vzdát?

Ne, to přece nejsem já. Můj přístup je přece takový, že se dovedu kousnout.

Po pár dnech, kdy se mnou nic moc nebylo a potřeboval jsem si tuhle novou situaci sám pro sebe zpracovat, jsem se vrhnul do tréninku s úplně novou chutí. S chutí, že všem ukážu, jakou udělali chybu, že ve mně vidí jen hráče pro rozbíjení, ne tvoření.

S vědomím, že spousta věcí se přece může změnit. Že všechno zlé je přece pro něco dobré.

A hlavně s pokorou, že přece pořád mám smlouvu v NHL a chci v ní zůstat až do konce kariéry.

S pokorou, která mě dostala z Tábora až sem, do nejlepší ligy světa, provedla mě všema těma předchozíma rokama a získala mi spoustu celoživotních přátelství.

Dodnes si neskutečně živě vybavím pocit, jaký jsem tehdy míval.

Po tréninku na ledě, kdy už se všichni spoluhráči z dorostu sprchují a jdou domů nebo na intr, si já navlíkám tepláky a mikinu a odcházím na opačnou stranu, směrem k tribunám zhasnutého zimáku.

Stojím pod schodama. Cítím mrazivou vůni ledu. Je úplné ticho, jen sem tam něco zapraská, protože po našich večerních tréninkách už nikdo na stadionu není, jen vrátný.

Pak vyběhnu.

Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. A ještě jedny další extra schody.

Nevybíhám je proto, že se někdo dívá, ani proto, abych o tom vyprávěl trenérům. Ani nelákám další kluky, aby třeba šli se mnou. Ne. Jsem v tomhle samotář a dělám to pro sebe. Už jen vědomí, že si oproti ostatním přidávám, mi ohromně pomáhá. Dodává mi pocit, že dělám, co můžu, abych to v hokeji někam dotáhnul.

A chci tenhle pocit mít zase příště znova, vyloženě se na něj po dalším tréninku těším. Těším se, jak se budu po těch několika sériích extra schodů sám sprchovat s vědomím, že jsem zase udělal něco pro to, abych se posunul blíž splnění svého snu.

Přestože to samozřejmě byla dřina. Samotný běh do schodů mě ani tak nebavil, vlastně jsem ho spíš nesnášel. Jenže zároveň jsem právě v tomhle viděl cestu, jak uspět. A protože jsem povahou bejk, který když se do něčeho zakousne, chce jít na maximum, tak jsem příště stejně znovu šel.

Přitom když kluci po tréninku pokračovali na pivo, nezůstal jsem stranou. Byl jsem zvíře jako oni, žádný slušňák, co vypadnul z učebnice.

Jen jsem za nimi dorazil později. S těmi extra schody v nohách.

Měl jsem to takhle se vším odjakživa. Ať už ve škole nebo ve sportu, přirozeně jsem chtěl dělat věci navíc oproti ostatním. Už jen proto, abych jednou neměl výčitky, že jsem něco ošidil.

V hokeji mi rozhodně pomáhalo vědomí, že to celé má cenu. Od určitého věku totiž chápeš, že nad ostatními vynikáš, a to tě motivuje, že chceš být ještě lepší. V mém případě mi sebevědomí dodávalo, že jsem byl zvaný do krajských výběrů, potom mládežnických nároďáků a byl o mě zájem z větších klubů.

Nejdřív se ve čtrnácti ozvala Sparta, manažer Pavel Wohl nabízel, že bych bydlel vedle tehdejší opory Petra Hrbka, který by se o mě staral a vozil mě na zimák. Měl bych zařízenou i střední školu, vymyšlené to bylo pěkně.

Jenže já, a hlavně rodiče, jsme se Prahy přece jen zalekli. Připadala nám pro patnáctiletého kluka jako moc velký skok.

Táta se proto vyrazil optat do Budějovic, kde mu okamžitě řekli, že nepřichází v úvahu, abych jako Jihočech odcházel do Sparty a že o mě stojí. Netrvalo dlouho a podepsal jsem svoji první smlouvu. Od patnácti jsem nastoupil do Motoru.

Přitom i když jsem odmala patřil k těm nadaným, byla okolo mě spousta lepších kluků. Na rozdíl ode mě ale třeba neměli takové možnosti jako já. Třeba už jen podporu rodiny, na níž jsem se já vždycky mohl spolehnout. Odmalička až třeba po moment, kdy se mnou mamka bydlela první dva roky na Floridě, aby mi vařila a starala se mi o zázemí.

V kariéře sportovce, ale vůbec i v životě, pokud chce někdo uspět, musí samozřejmě sám hodně úsilí investovat, ale bez podpory nejbližšího okolí těžko uspěje. Potřebuje vyrůstat v prostředí, které mu umožňuje, aby se věnoval tomu, čemu sám chce, a i tak se musí sejít strašně moc věcí dohromady v tu pravou dobu.

Někomu to pak v tom přelomovém období vyjde, někomu ne. Co jsem ale za celý život viděl okolo sebe, tak to zvládnou spíš ti, kteří mají vizi, do níž vloží srdce, práci a pokoru. A mají oporu ve svém okolí, hlavně v rodině. Zároveň ale takovou, která je nesvazuje přehnaným očekáváním a nežene je, aby přeskakovali jednotlivé kroky vývoje.

I ve sportu to přece funguje jako ve škole, kdy jdeš nejdřív do první, pak do druhé třídy. Nemůžeš rovnou do páté, to zvládne jen malinké procento lidí na světě.

Když se člověk věnuje něčemu, co ho baví a má na to talent, úspěch se zkrátka časem dostaví. Nejde ho ale chtít hned a odmalička děti přetěžovat. Nechme děcka být děckama, jinak budou řešit v patnácti zdravotní komplikace, které by je jinak potkaly až třeba o deset let později, budou i mentálně unavené.

Tímhle tlačením na pilu se z hokeje vytrácí podstata, kdy to dítě samotné baví být na ledě.

Ty bláho, já nikdy tlak necítil. V životě ne. Ten první jsem poznal až v NHL, kdy už mi ale za hokej někdo dával velké peníze a logicky chtěl, abych mu za to taky odváděl nějaké výkony.

Ale jako malý kluk? To jsem se bez jakéhokoliv stresu bavil, což je podle mě jediná správná cesta.

Byl jsem do hokeje zblázněnej a těšil jsem se na každý trénink, na každý zápas. I když mě z Tábora pozvali na turnaj krajských výběrů, měl jsem pořád stejný pocit. Budoval jsem zase nová kamarádství s klukama, s nimiž jsme během sezony hráli proti sobě v soutěži a najednou jsme se sešli v jedné kabině, což taky dělalo hodně. Tím jsem si postupně začal rovnat v hlavě, jak sport a všechno s ním spojené vlastně funguje, ale taky jak fungují klasické mezilidské vztahy.

Jak funguje život.

Přesun do Budějovic, kdy jsem byl v podstatě pořád ještě dítě, byl zásadním krokem nejenom v mé kariéře, ale i ve vývoji mě jako člověka. Najednou jsem se ocitnul šedesát kilometrů od rodiny, s níž jsem do té doby byl denně doma. Díky tomu, že táta sám z Budějovic pochází, mi tam aspoň nějaké zázemí vytvářeli babička se strejdou, ale už to zkrátka bylo něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Musel jsem si najít jiné kamarády ve škole a poradit si v novém prostředí, což se týkalo i hokeje. Najednou jsem byl v týmu s klukama, kteří byli do té doby mými soupeři a byli to ti nejlepší z celých jižních Čech.

Hledal jsem si mezi nimi svoje místo. Proto, abych obstál mezi svými vrstevníky, ne proto, že jsem je potřeboval převálcovat, protože já přece mířím za nějakou velkou kariérou.

Náš tehdejší trenér Venca Červený nám říkával velkou pravdu: „Hoši, tvrdá práce je důležitá. Ale hlavně vás to musí bavit!“

Problém dnešních kluků je, že mnohdy vlastně ani pořádně nevědí, proč hokej hrají. Od toho se pak odvíjí jejich přístup, myšlení, psychika. Nám právě Venca pomohl pochopit, co od hokeje chceme. Mně tedy rozhodně, protože ve mně viděl potenciál a usměrnil mě, aby moje touha pracovat na sobě a něco dokázat mířila správným směrem. Ono to totiž není tak jednoduché, jak se to teď pohledem dospělého chlapa může zdát. Umět si už jako teenager říct, proč to všechno děláš a jak chceš vlastně přistupovat k hokeji, k sobě, ke svému životu? Ne, to fakt není žádná sranda. Proto je důležité mít někoho, kdo ti pomůže uvědomit si, že to všechno děláš proto, že to miluješ, protože ti to přináší upřímnou radost.

To je totiž to hlavní.

Jasně, je třeba mít před sebou cíl něco dokázat, ale když nebudeš mít radost z té samotné cesty, která tě za tím cílem má dovést, budeš se jenom honit za něčím prázdným. Pokud v určitém věku dostaneš signál, že má smysl jít cestou profesionálního sportu a ty to sám tak chceš, tak fajn, tak se do toho opři a makej na tom hlava nehlava.

Ale zase: Proto, že v tom vidíš naplnění podstaty, protože máš šanci živit se něčím, co ti dělá radost. Ne proto, že se na tebe odevšad valí, kolik kdo vydělává a že si i ty můžeš přijít na miliony dolarů.

Dnešní nároky na mladé jsou náročné právě v tom, že spousta lidí za hokejem vidí víc než ten samotný sport. To, jak žijeme, nás stahuje ke komercionalizaci, což je ale zrovna ve sportu vyloženě špatně, to mi nikdo nevymluví. A vím, že záleží na nás, na naší generaci kluků, kteří jsme měli to štěstí hrát na té nejvyšší úrovni, abychom o tomhle mluvili a pomohli celé vnímání vrátit k té původní čistotě.

Aby ten samotný sport, samotná radost z toho být na ledě a chtít překonat toho na druhé straně, byla tím hlavní motorem mladých hráčů – a dneska už i hráček.

Protože jenom v takové chvíli se opravdu zlepšuješ.

Jen když sám chceš.

Je na nás, ale i na současných hráčích, k nimž děti vzhlíží, abychom ukazovali, jak jsme to měli v dětství my. Důležité jsou totiž vzory. Když je dítěti deset let, nemá přece představu o životě. Prostě si hraje. Záleží na mnoha faktorech, jak se jako osobnost i sportovec ukrytý v něm vyvine, právě v tom hrají vzory podstatnou roli.

Pro mě jím byl třeba Jirka Lála, tak jako pro spoustu kluků mojí generace nejen z Budějovic. Když se s Jirkou dneska bavíme, vždycky mu říkám: „Ty jsi mě formoval, když jsem byl malej. Pomohl jsi mi, ani nevíš jak, protože jsem chtěl být jako ty.“ On se na to jen usmívá, ale ví, co tím myslím. Sám měl zase vzory v předchozí generaci, od nichž odkoukal, jak mít rád to, co dělám.

Dnešní malí kluci už svoje vzory nemusejí vídat jenom naživo na stadionu jako my, každý den se zvládnou podívat, co předvádějí David Pastrňák nebo třeba Martin Nečas v NHL a logicky vzhlížejí k tomuhle prostředí. To já o existenci NHL začal zjišťovat až po revoluci, kdy mi bylo dvanáct let. Snil jsem potom, že bych se tam někdy třeba mohl podívat, ale ten svět mi připadal tak nepředstavitelně vzdálený, že jsem stejně raději dál toužil po tom, že bych si jednou rád zahrál aspoň extraligu.

Nebo aspoň doma v Táboře, to byla odmala stejně moje hlavní myšlenka. Měli jsme tam dva týmy, Vodní stavby, jimž se neřeklo jinak než Vodníci, a armádní Duklu. Jako děti jsme byli na zimáku na každý zápas jedněch i druhých.

Když jsem chodil do páté třídy, hrál u nás švédský nároďák, což byl jednak neskutečný zážitek, ale hlavně jsme taky po zápase u švédských hráčů škemrali různé samolepky, odznáčky a žvejkačky, za což jsme pak dostali ředitelskou důtku, když se to ve škole dozvěděli. Prý se to neslučovalo s přístupem mladého socialistického sportovce.

Táta mi tehdy vůbec nevynadal, naopak zašel do školy říct svůj názor. Nechápal, proč bychom měli být trestaní za to, že milujeme hokej, že jsme jen ukázali, jak ohromnou vášeň pro ten sport máme.

Po jeho přímluvě nám tak trest snížili jen na třídní důtku.

I taková situace mladého kluka dokáže formovat. Reakce okolí, dojmy, jaké z nich má. Viděl jsem, jak se rodiče postavili za moji vášeň i proti tak respektované autoritě, jakou pro ně byla škola. Protože na školu se u nás vždycky dbalo. I když jsem odešel do Budějovic, neexistovalo, že bych se věnoval jenom hokeji. Naši netrvali na tom, aby ze mě byl inženýr, vylezl z toho aspoň učňák a i ten jsem poslední rok dodělával jen díky individuálnímu plánu. Ale musel jsem ho dokončit, což je podle mě správně v jakékoliv době. Zvlášť dneska, kdy je díky internetu studium snazší.

Škola je pro mladého člověka důležitá už jen v tom, že se musí orientovat i v jiném než sportovním kolektivu. Každý hokejista by samozřejmě chtěl jenom odtrénovat a mít volno, nechce se mu dělat jen něco navíc. Díky škole ale do sebe dostane důležité vědomí, že se dokáže zakousnout a máknout i nad rámec toho, co je jeho zábavou.

Bylo mi šestnáct, když jsem se poprvé objevil v áčku Motoru.

Už jenom chodit tam na tréninky pro mě bylo něco neskutečného, byla to moje první zkušenost s dospělým hokejem. Co teprve, když jsem potom v sezoně dostal i osmkrát možnost si přímo zahrát. Další rok už jsem získal i stabilní místo a nastupoval v útoku s hvězdami extraligy Lubošem Robem a Romanem Horákem. Fantazie.

Na druhou stranu, zní to sice jako idylka, ale taky to nebylo tak jednoduché.

Vždyť já úplně přeskočil celou jednu kategorii, jako věkem ještě dorostenec jsem skočil do kolektivu chlapů o deset let starších. Nešlo jen o fyzický, ale i mentální skok. Ze dne na den jsem byl mezi dospělými a musel se s tím vyrovnat. Po všech stránkách. Všechno jako by se pro mě postupně zařazovalo do jednotlivých šuplíků, každý den pro mě byl velká zkušenost.

A každá zkušenost, jakákoliv, z níž si dokážeš vzít něco pozitivního, je přínosná. Tomu věřím.

Samozřejmě jsem měl nejdřív strach, jak mě všichni ti borci přijmou. Vstoupil jsem do kabiny, kde byli hráči, kteří jezdili reprezentovat na mistrovství světa nebo olympiády, Radek Ťoupal, Eda Turek, další rok se vrátil Ruda Suchánek. Bál jsem se, že na mě budou koukat jako na nějaké dítě. Co tu chce ten mladej cucák? Ale vzali mě parádně.

A já si taky uvědomoval, že musím po tréninku sbírat puky a nosit starejm bágly. Nebyl jsem uraženej. Dneska by to možná kdekdo bral, že jde o nějakou formu zesměšňování, ale nám to připadalo normální. Jsi bažant? Jsi. Tak makej a neremcej. Přes to nejel vlak, jako na vojně.

Nebyla to šikana, byla to hierarchie. A já ji ctil.

Když se jelo z venkovního zápasu, všichni staří vystoupili po Budějicích a my čtyři mladí jsme na zimáku vytahali dvacet báglů do kabiny a rozvěsili všechny věci, až pak jsme mohli domů.

Staří to ale zase ocenili, nedělali nám naschvály. Vzpomínám na to rád. Naučilo mě to, že když si člověk dokáže uvědomit, kde je v daný čas jeho místo, nehraje si na něco, co není, ale přitom není zakřiknutý na ledě, vyplatí se mu to.

I to pro mě znamená tu správnou pokoru, jíž jsem se vždycky snažil řídit.

V šestnácti jsem sice vyndával bágly mazákům v Motoru, ale i proto mě vzali bez problémů mezi sebe a dokázali se mnou hrát. Což mi pomohlo k tomu, že mně samotnému už za dva roky bágl vybalovali kustodi v NHL.

To zjednodušuju, ale v konečném důsledku to přesně takhle bylo.

Navzdory tomu, jak jsem byl mladej a jak toho na mě bylo najednou ve spojení s áčkem hodně, jsem nebyl vykulenej. Připadal jsem si připravenej poprat se o svoji šanci. Vždyť jsem byl od čtrnácti sám na intru bez rodiny, musel jsem se už tam naučit zorientovat se v novém prostředí.

Byl jsem vděčnej za šanci trénovat s áčkem, to byla nádhera, ty bláho. Měl jsem chuť jít si to vybojovat, vydat se cestou hokeje. A po chvíli už mi nestačilo jenom trénovat, chtěl jsem hrát. Pak mi dali čuchnout a já chtěl hrát víc.

Dostával jsem cestou další a další signály, že má cenu se snažit, protože za to dostanu odměnu. Vždyť mě dal trenér Vrba do lajny k Vláďovi Caldrovi, legendě. On byl jeden z nejstarších hráčů ligy, absolutní veterán, já jeden z nejmladších, zelenáč. Mezi námi bylo skoro dvacet let rozdílu.

A co teprve když nám na play off přišel pomoct Jirka Lála, můj dětskej hrdina!

Bourák, na kterého jsem koukal, jak v pětaosmdesátém po gólu do prázdné brány proti Kanadě jel přes celé hřiště slavit s brankářem Jirkou Králíkem, že máme zlato z mistrovství světa. A najednou jsem mohl na tréninku sledovat tu jeho neskutečnou střelu. Vidět, že to nejsou pověry, že on tam fakt sype deset z deseti přesně na to místo, které si vybere.

Vždycky jsem přemýšlel, proč jsem takovou šanci dostal zrovna já, a až s odstupem času jsem došel k tomu, co mi dává smysl: Věřím, že to bylo proto, že jsem vždycky všechno dělal na maximum. Asi proto jsem býval kapitánem krajských výběrů, přestože herně byli okolo mě i nadanější kluci. Patříval jsem vždycky k těm lepším, to ano, ale rozhodně jsem nebyl odskočený.

Ale zase jsem byl takový, že jsem si chodil dávat ty extra schody.

I v tom áčku jsem si po tom úvodním okouzlení, kde to vlastně jsem, uvědomil, že bys do toho teda teď měl dupnout ještě víc, frajere. Samotná možnost tam být mě neuspokojila. Spíš mě strašně nabudila máknout ještě víc.

Jednak to pro mě byla nutnost, vždyť jsem byl postavou ještě dítě, byla toho spousta, v čem jsem se mohl zlepšit. To jsem viděl denně kolem sebe. Síla, rychlost, herní myšlení, v tom všem jsem měl oproti chlapům okolo sebe rezervy. Zároveň mi ale někdo jasně dal najevo, že má smysl, abych na sobě makal. Nejen, že jsem se chtěl vyrovnat svým novým spoluhráčům, ale taky jsem chtěl těm, kdo mě do áčka vybrali, ukázat, že neudělali chybu a já můžu být ještě lepší.

Chtěl jsem dokázat, že privilegium, kterého se mi dostalo, je něčím podložené.

Úplně jsem tomu propadl. I ty schody po tréninku už mi připadaly málo, chtěl jsem víc. Chodil jsem do kabiny i odpoledne, jen abych tam v posilovně cvičil. Abych byl ještě víc připravený na to, co mě čeká.

A nejen, že jsem v osmnácti díky tomu hrál v lajně s reprezentanty, do toho jsem se ještě dozvěděl, že mám být vybraný na draftu do NHL a že bych měl jít na řadu dokonce mezi prvními.

Jednoduše mazec. Najednou tu bylo léto a já odlétal do Ameriky jako desítka draftu.

To byla teprve zkouška toho, na co jsem připravený. Sice jsem byl už nějaký čas sám od rodičů a dokázal se prosadit do party dospělých hokejistů, ale najednou jakákoliv jistota, jíž jsem si postupně v Motoru získával, zase zmizela. Mířil jsem do úplného neznáma. Už jak jsme ale s rodiči odletěli do Edmontonu na draft, kde jsem viděl tamní atmosféru, měl jsem hned jasno, že tohle chci zkusit.

Ovšem když jsme tam obcházeli stanoviště jednotlivých klubů, kde se mě ptali na nejrůznější osobní věci, aby co nejvíc zjistili, co jsem zač jako člověk, musel jsem s sebou mít překladatelku. Právě jazyková bariéra pro mě zpočátku znamenala vyloženě peklo. Ve škole jsme měli jen ruštinu, první anglickou učebnici jsem otevřel až v letadle cestou na kemp. Byl jsem hotovej.

Za Floridu, která si mě vybrala, naštěstí hrál Slovák Róbert Švehla, tou dobou jeden z nejlepších evropských obránců, který mi hodně pomohl. Vzal si mě pod svoje křídla. Měl dvě děti a já se v podstatě stal jeho třetím, protože já si neuměl říct ani o výstroj. Řešil za mě v počátku úplně všechno.

Tím jsme zase u toho: Bez pomoci a podpory těch správných lidí člověk sám nikdy nic nedokáže.

Tehdejší Panthers byli týmem hlavně zkušených Kanaďanů. Stávalo se, že jsem seděl v šatně, ostatní na mě ukazovali, smáli se a já vůbec netušil, co se děje. Robo mi sice všechno překládal, ale to už byla daná situace pryč, navíc jsem na ni neuměl zareagovat.

I to ale byla motivace rychle se naučit anglicky. Abych ukázal, že se nebojím říct svůj názor, vrátit nějaký vtípek.

I když za mnou později dorazila mamka, trávil jsem hodně času na telefonu s tátou, bráchama a kamarádama. Jenže tenkrát ještě ani pořádně nebyly mobily, musel jsem si nabít telefonní kartu a přes ni pak volat z pevné linky. Tyhle hovory mi hodně pomáhaly, protože já jinak neměl v podstatě co dělat. Dopoledne trénink, po něm jsem si udělal svoje věci navíc, ale co dál? Televizi jsem nerozuměl, internet nebyl a Roba jsem taky nechtěl pořád otravovat. První měsíce, než jsem se anglicky přece jen trochu naučil, to nebyla žádná sranda. Ale hokejově jsem se přesto posouval.

Moje kariéra v NHL začala úspěšným kempem.

Na úvodních testech se potvrdilo, jak jsem byl z Budějovic dobře fyzicky připravený. U nás se tehdy pořád běhalo. Krátké i dlouhé tratě, jakýkoli trénink na suchu ale spočíval hlavně v neustálém běhání.

A na Floridě v kempu jsme jako první test běhali.

Tak jsem to tam napálil, abych ukázal, co ve mně je, a udělal jsem hned první den nějaký rekord. Dokonce o mně pak psali v USA Today. Podobně se mi pak podařilo na sebe upozornit na ledě, kde jsem se stal nejproduktivnějším hráčem kempu. Neskutečné, sám jsem z toho byl překvapený. Když se k tomu přičetlo, že jsem byl jejich první volba ten rok na draftu, nechali si mě v prvním týmu hned od začátku sezony, přestože mi původně oznámili, že zpočátku asi půjdu na farmu.

A nejen, že jsem hned udělal první tým, ale já začal rovnou v první lajně. Při své premiéře v NHL na ledě tehdejších vítězů Stanley Cupu z New Jersey jsem stál na úvodním buly vedle Roba Niedermayera a Scotta Mellanbyho.

Nechápal jsem, co se to děje.

Ale aby těch happyendů nebylo zase tolik, dostali jsme 0:4 a já byl minus dva.

Samozřejmě jsem se v té první lajně neudržel. Když jsem nezačal hned dělat body, motali se mnou v sestavě sem a tam. Na farmu mě ale nikdy neposlali. Nemusel jsem na ni nakonec ani jednou za celou svoji kariéru, na což jsem hrdej. Jestli jsem jí někdy byl blízko, tak se to ke mně nedostalo. Vážně ne.

Ten první rok mě tam přitom klidně poslat mohli a podle mě by mi to i pomohlo, protože jsem ještě nebyl na hokej na takové úrovni připravený. Dva roky mi trvalo, než jsem se v NHL začal cítit dobře a hrát tak, jak bych sám od sebe čekal. Tyhle dva roky jsem klidně mohl strávit na farmě, což by mi v přechodu na tamní hokej pomohlo.

Na druhou stranu, třeba by se mi dole nedařilo a NHL bych si nikdy pak už nezahrál. To se už nikdy nikdo nedozví.

I v prvním týmu mě přitom dost zkoušeli, jako asi každého. Taky nastalo období, kde se mnou trenéři moc nekomunikovali, čas na ledě se mi zmenšoval až na nějakých osm minut a trvalo to třeba dva měsíce. Takhle to v Americe chodí. Testují vás tím, jak moc jste ochotní se podřídit týmu. Já to vydržel, protože jsem nadřízeným vždycky chtěl ukázat, že se ve mně pletou a že si zasloužím víc času a lepší komunikaci. Ale nikdy jsem to nedával najevo tím, že bych se urazil nebo na něco vykašlal. Mě takové situace vždycky vyhecovaly k tomu, abych makal ještě víc.

Vedla mě v první řadě pokora k tomu, kde to vůbec můžu hrát hokej.

Všechno do sebe nakonec zapadlo tak, že jsme se hned první rok s Floridou dostali do finále Stanley Cupu. Následovaly roky lepší i horší, ale i když se zrovna nedařilo, věděl jsem, že z NHL nechci pryč. NHL je strop, víc v hokeji na klubové úrovni neexistuje. Tahle myšlenka mě hnala pořád dál. Jak jsem později stárnul, rozhodl jsem se, že vydržím a skončím, až sám budu chtít. Až si řeknu: „OK, teď je ten správnej čas.“ Ale nenechám to ukončit nikoho jiného.

Že mě jeden tým nechce? Fajn. Jsem si jistej, že jinde o mě stát budou. Vždycky to tak nakonec dopadlo.

Když jsem pak v šestatřiceti podepisoval roční smlouvu v Carolině, dopředu jsem věděl, že půjde o moji poslední sezonu. Chtěl jsem se s NHL rozloučit s vědomím, že končím, protože sám chci. Domluvili jsme se tak s rodinou, protože po těch letech plných cestování jsem chtěl být daleko víc s manželkou a našimi dvěma syny, kterým bylo pět a jedenáct let. Měl jsem od nich od všech vždycky úžasnou podporu a pochopení pro to, co jsem miloval, proto jsem jim to chtěl taky vrátit. Abychom byli spolu, dokud ještě děti byly ve věku, kdy můžeme být všichni pohromadě.

Mohl jsem ještě jít do Evropy, třeba v Davosu se mi během výluky NHL moc líbilo, ale pro mě by to byl krok zpátky. Celou kariéru jsem strávil v NHL a uzavřel jsem ji tam tak, jak jsem si sám naplánoval, neslevil jsem ze své představy, neustoupil jsem. Nelituju jediného rozhodnutí, jaké jsem udělal. Navždycky mě možná bude mrzet, že ani jednu ze svých dvou finálových účastí se mi nepodařilo proměnit v zisk Stanley Cupu, ale co s tím nadělám? Já i moji spoluhráči jsme ze sebe vždycky vydali maximum, nemusím se stydět.

S tím vědomím dokážu žít.

Nádherné vzpomínky mám i na výlukovou sezonu 2004-05, kdy jsme se s Vencou Prospalem, Romanem Turkem a Standou Neckářem vrátili do Budějovic, abychom pomohli klubu, který nás připravil na velký hokej, zpátky do extraligy. A úplně speciální kapitolu v mém hokejovém životě tvoří národní tým. V každém angažmá v NHL jsem se snažil být co nejlepší v tom, co jako hráč dokážu, a tím přispívat týmovému úspěchu, který pro mě byl vždycky na prvním místě. Reprezentace je pak v mých očích jenom o tomhle, o ničem jiném.

Z každé pozvánky jsem měl radost. Pokaždé jsem to bral tak, že se to jen tak někomu nepoštěstí, být vybraný do národního týmu své země. Vezměte si, co to bylo za dobu, kdy jsem v reprezentaci začal... Konkurence byla neskutečná, vždyť jen z NHL bychom tehdy postavili dva týmy z hráčů, kteří plnili důležité role ve svých mužstvech, do toho jsme měli spoustu špičkových kluků po Evropě i doma. Dostat se mezi takovou elitu jsem nikdy nebral jako samozřejmost, přestože jsem sám do NHL patřil od osmnácti.

V kabině nároďáku jsem míval vždycky pocit, který jsem zažíval, když jsem později hrával za New York Rangers a vedle mě seděli Messier, Fleury, Leetch, Lindros, Bure, Holík, Richter, Kamenskij, Kovaljov a další neskuteční borci. Tam jsem si připadal jak v Hall of Fame.

Nejlepší z nejlepších a já mezi nimi.

Takhle jsem to vnímal pokaždé, kdy jsem na sebe navlékal český dres.

Když o vás někdo stojí jako o hráče, je to paráda.

Největší odměnou ale je, když o vás stojí jako o hráče a jako o člověka.

Nedokážu říct, kde jsem za svých osmnáct let v NHL zažil nejlepší angažmá, protože každé mi dalo něco. Všude jsem si taky ověřil, že když se chováš slušně, s pokorou, je ti dobře kdekoliv. Ani na jeden z osmi klubů, za které jsem hrál, nemůžu říct nic špatného.

Kdekoliv jsem byl, tam jsem se snažil pracovat přesně tak, jak jsem byl zvyklý, a vždycky se mi to vrátilo.

Dětem, které dneska trénuju, vždycky říkám, že základem je naučit se týmovost. To je pro mě hlavní důvod, proč se věnovat sportu. Ať totiž později budete v životě dělat cokoliv, ať z vás nakonec vyrostou profesionální sportovci nebo budete někde pracovat, mít byznys, koneckonců i až založíte rodinu, vždycky už budete součástí nějakého týmu a v jeho rámci potřebujete umět fungovat. Nikdy nebudete jen sami za sebe. Musíte mít okolo sebe lidi, kterým důvěřujete, a kteří se taky můžou spolehnout na vás.

Ten lidský rozměr toho všeho jsem si uvědomil už jako mladý v Motoru a zakládal jsem si na něm celou kariéru.

Mít jinou povahu, možná bych byl v nějaké její fázi úspěšnější, dal bych víc gólů, byl bych víc vidět. Ale hrál bych nakonec NHL tak dlouho, jak se mi poštěstilo?

Kdo ví. Myslím, že spíš ne.

Protože když se k lidem okolo chováš jako hajzl, když seš sobec, tak k tobě tak budou přistupovat i oni.

Neznamená to, že je třeba se snažit všem zavděčit nebo podlejzat. Nepotřebuješ, aby tě měli všichni rádi. Když budeš jenom neustále na všechno přikyvovat a s každým souhlasit, nebudeš oponovat, tak tě postupně okolí přestane respektovat. Někdy bolí se tomu druhému postavit, nebývá to příjemné, ale ve finále mu tím i pomáháš. Je třeba mít vlastní názory.

Ale taky je třeba umět přijmout názor někoho jiného. Občas skousnout, že tvůj názor nevyhraje.

Když jsi vnímavej, tohle tě hokej krásně naučí. Ukáže ti, že se všechno netočí jen kolem tebe, ale taky, že když jenom sedíš potichu v rohu, nic nedokážeš. Potřebuješ drajv, jít svýmu štěstí naproti, říct si o to. Zakřičet v pravej čas, že seš tady a chceš svoji šanci.

Mně se přesně tohle osvědčilo ať už v Motoru, tak později v NHL.

Postupně jsem si uvědomil, že mám pro úspěch v hokeji povahu ideální. Co jsem sám poznal, jakej jsem, přijal jsem to. Pokud bych ze sebe dělal někoho jiného, nutil se do pocitů, které mi jsou nepříjemné, nebylo by to správně. I proto, že okolí tě vždycky bude akceptovat nejlíp takového, jaký opravdu jsi. Pozná, když se přetvařuješ.

Vím, že mi pomáhalo, že jsem přirozeně pozitivně naladěný člověk. Můj přístup k problémům je takový, že věci se vždycky dají řešit a i když se zpočátku něco zdá nereálné, musíš se pokusit to zvládnout, není třeba dělat z komára velblouda.

A že jsem zažil těžké chvíle i mimo hokej.

Třeba když se nám první syn narodil předčasně, v šestém měsíci těhotenství. Manželka byla v Česku, já v Edmontonu na kempu. Dozvěděl jsem se, že to je špatné, a měl jsem se v takové chvíli soustředit na hokej. Ale co máš dělat? Copak ti zbývá něco jiného? Lidi řeší miliardy problémů po celém světě každý den.

Přiletěl jsem na otočku a viděl malého, který měl dvaatřicet centimetrů, skoro se mi vešel do dlaně, jak byl hubenej.

Stejně jsem odlítal zpátky s tím, že všechno bude v pořádku. Jasně, že jsme se ženou měli strach. Ale věřili jsme a důvěřovali doktorům, kteří nám sice popsali všechna rizika, přitom ovšem dělali, co mohli, aby malého zachránili.

Zažili jsme potom obavy, že něco podobného nás potká i o pár let později s druhým synem. Doktoři už byli připravení, manželku hlídali, ale stejně strávila poslední dva měsíce těhotenství v nemocnici doma v Česku. Domluvil jsem se s Floridou, kde jsem tehdy hrál, že nepoletím na kemp a vyrazil jsem na poslední týden před sezonou až po porodu, který naštěstí nakonec dopadl dobře.

Z prvního kluka je dneska dospělý chlap, který studuje na pilota, druhý ve svých třinácti žije hokejem. Oba si jdou vlastní cestou, kterou si vybrali a já na ně nemůžu být pyšnější. Hlavně, oba jsou zdraví, což rozhodně není samozřejmost.

Věc, jaká nás v souvislosti s jejich narozením potkala, vám otevře oči. Donutí vás přemýšlet jinak, než jste do té doby přemýšleli. Tohle jsou situace, z nichž si dělá hlavu každý, ať už má povahu jakou chce.

V různých částech života člověku připadá jako problém něco jiného. A je to v pořádku. Problémy prostě jsou a existujou. V osobním životě, v rodině, v kariéře. Je třeba se jimi zabývat a řešit je, ne je jenom nechat plynout.

Ale taky je potřeba si uvědomit, co vlastně člověk má a co je opravdu důležité. Pak se i zdánlivě těžké věci dají řešit s větším nadhledem.

Samotného mě v kariéře samozřejmě potkaly i hokejové starosti. Svých skoro třináct set zápasů v NHL jsem možná pohledem statistik proletěl stylem start-cíl, ale ve skutečnosti to tak rozhodně nebylo.

Taky jsem byl mentálně v háji. Hlavně na začátku, kdy jsem si až moc připouštěl, že jsem se dostal do prostředí, na které jsem se necítil dostatečně připravený a nechtěl jsem zklamat. Musel jsem si tehdy uvědomit, že nehraju pro nikoho jiného, jen sám pro sebe. Musím odevzdávat co nejvíc týmu, který mě platí, dělat radost těm, kteří mně pomohli se sem dostat, ale nemusí mě zajímat, co si o mně kdo jiný myslí.

I později nastaly momenty, kdy jsem byl fakt dole, nespal jsem. Ale díky tomu, že jsem znal svoji povahu, jsem ji v takových situacích někdy i vědomě implementoval a sám sobě opakoval, že já přece nejsem ten, kdo se z něčeho hroutí. Moje síla je v tom, že se dovedu i ze dna svojí prací vyhrabat zase nahoru.

Navíc čím jsi starší, tím si víc a víc uvědomuješ, že svět se z ničeho, co ti zpočátku připadá jako strašnej průšvih, prostě nezboří.

Mám dojem, že spousta lidí než aby se ráno probudila a začala na sobě zase znova pracovat, radši sama sebe utvrzuje v tom, že něco nejde.

Nejde to a konec.

Místo aby dílčí neúspěch použili jako start k tomu, jak být příště lepší, se zacyklí a nedokážou se z toho vymanit.

I po mně trenéři šlapali, taky se stalo, že mě seřvali. Nikdy jsem se ale neurazil. Jasně, mohl jsem být naštvaný, ale vzal jsem si z toho to správné a příště jsem dělal, co jsem mohl, pro to, aby na mě kouč už nekřičel. Snažil jsem se poučit ze svých chyb. S některými trenéry jsem přitom měl i hlasité výměny názorů, kdy jsme si třeba na mítincích řekli věci od plic. I to mě ale vždycky vyhecovalo být ještě lepší. A kdyby mě na základě toho chtěli vyměnit? Tak fajn, aspoň bych odcházel se vztyčenou hlavou, že jsem si nenechal všechno líbit.

Zároveň jsem nepotřeboval chválit. Sám jsem věděl, že denně pracuju naplno. Byl jsem takhle zvyklý i z domova. Od našich jsem vždycky cítil bezmeznou podporu, ale že by mě vynášeli do nebes za každý gól nebo povedený zápas, to vážně ne. Kdykoliv o mně někdo něco hezkého řekl, zahřálo mě to, ale o tom, jak skutečně hraju, jsem stejně vždycky nejlíp věděl sám.

Všechno pro mě stejně zase znova vycházelo z pokory. Z pokory podívat se na realitu tak, jak je, a přijmout ji. Nevidět sám sebe jako boha i když mi to zrovna šlape, ale taky si být vědomý, že umím něco, co ze mě dělá stabilního hráče NHL.

Z pokory připustit si i fakt, že už něco skončilo a začíná něco nového. Tak jako v ten moment, když jsem se vrátil do Panthers a trenér mi oznámil, že budu hrát třetí obrannou lajnu.

Nakonec to totiž vedlo k tomu, že jsem na ledě trávil spoustu času a v lajně jsem měl Ville Peltonena, neskutečnou ikonu evropského hokeje, jehož jsem obdivoval. I on na závěr své úžasné kariéry přijal stejnou roli jako já a společně s ním a Gregem Campbellem jsme pak vytvořili jednu z nejlepších obranných lajn v NHL. Plnili jsme, co se po nás chtělo, a přitom jsme byli schopní taky svých pěkných pár gólů každý dát.

Že jsem se dokázal přizpůsobit a vzít novou situaci jako výzvu, mi nakonec prodloužilo kariéru a naučilo mě to mít rád hokej i z jiné stránky, než jsem do té doby znal. Už jsem nebyl tím, na koho se spoléhalo, že má v posledních minutách vymyslet něco vepředu, když prohráváme. Naopak jsem cítil radost, když jsme pomohli týmu ubránit závěr zápasu, kdy jsme potřebovali hájit vedení. Nemusel jsem sypat body, chtělo se po mně třeba jen vybojovat puk a ujet s ním, přerušit tlak soupeře. Utahat protihráče v jejich pásmu.

Zjistil jsem, že mě to vlastně baví a že to vychází z toho, jak jsem stejně vždycky hrál.

Na Floridě jsem díky tomu, jak jsem tuhle pro sebe novou roli vzal za svou, dostal i další dvouletý kontrakt a po něm vystřídal ještě další tři kluby, které mě braly přesně z toho samého důvodu.

V Carolině, kde jsem končil, trénoval Kirk Muller, můj bývalý spoluhráč z Floridy. Dva roky jsme vedle sebe seděli v kabině. Manažera dělal Ron Francis, kterého jsem taky dobře znal. Oba věděli, proč si mě vybrali. Pro to, co jsem dokázal přinést do mužstva hokejově, ale i jako mentora pro mladší kluky. Měl jsem být tím, kdo jim měl ukázat, jak pracovat, jak přistupovat k věcem, co tě potkají v zápase, v tréninku, ale i v životě.

Měl jsem pro ně být tím, koho jsem já viděl kdysi v Jirkovi Lálovi a dalších zkušených hráčích v Motoru. Kruh se krásně uzavřel.

Jako hráč jsem si postupně dal cíl, že až jednou pověsím brusle na hřebík, chci se za svojí kariérou otočit s vědomím, že lidi na mě budou vzpomínat jako na hokejistu, na kterého je bavilo koukat, a moji spoluhráči jako na někoho, s kým byli rádi v týmu.

A aby moje děti mohly s hrdostí říct: „Tohle je můj táta.“

Dneska myslím, že se mi to podařilo, na což jsem náležitě hrdý.

Jako jsem v závěru kariéry akceptoval svoji novou roli, bylo potřeba v sedmatřiceti přijmout i skutečnost, že už nejsem hokejista. Že fanoušky přestanu zajímat, protože budou chodit na jiné hráče.

Tím, že jsem si konec zvolil sám, to pro mě nebyla tak těžká změna. Stejně tak mi pomohlo, že jsem věděl, jakým směrem se chci vydat. Začal jsem na Floridě trénovat děti.

Rychle jsem pak zjistil, že učit se člověk musí celý život. A taky, že i když jsem hrál dvacet let na nejvyšší úrovni, neznamená to, že budu v nové profesi automaticky úspěšný.

Prošel jsem postupně od šestiletých prcků až po skoro dospělé chlapy a nejtěžší pro mě zpočátku bylo pochopit, že ti mladí hned neumějí něco, co pro mě byla samozřejmost. Zjistil jsem, že je třeba jim předávat informace o detailech hry jinak, než jsem byl zvyklý z NHL. Začala pro mě úplně nová etapa, v níž se neustále snažím zjišťovat nové poznatky, pak je implementovat, naslouchat svému okolí a pak si z něj vzít ten jeden správný bod, který můžu použít ve své práci.

Nejde být zacyklený, myslet si, že už všechno víš. V takovou chvíli si jenom naděláš nepřátele a nebude se ti dařit. Nebudeš stíhat dobu.

Jako trenér jsem stejný, jako jsem býval hráč, jenom v tom směru, že nepotřebuju být středem pozornosti a jsem radši, když za mě mluví výsledky a činy. A zrovna tak jsem si před sebe postavil výzvu.

Chci, aby z kluků, s kterými pracuju, vyrůstali pokorní týmoví hráči, kteří si sami od sebe budou chtít jít po tréninku vyběhnout ty schody navíc.

Detaily hry se totiž sice možná každým rokem mění.

Principy ale zůstávají pořád stejné.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází