Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Patnáct.
Dvaadvacet.
Třicet. Konec bodovaných pozic.
Třicet sedm.
Čtyřicet. Jedu očima výsledkovou listinou. Odshora, protože mi přišlo, že jsem jela docela dobře.
Čtyřicet pět. Čtyřicet… osm?
Aha. Tak ono to zas tak dobrý nebylo.
Minulou sezonu to takhle na svěťácích vypadalo pokaždé. Funkčně bylo moje lyžování v pořádku, ale vnitřně jako bych stále cítila rezervy. Prostor, kdy by to šlo ještě odpálit. Udělat ještě jeden krok, aby to mělo ten správný drajv. Na trénincích to nebylo zlé. Sice tam nemáte srovnání s konkurencí, ale pocit vám napoví. Připadalo mi, že nejsem tak špatná, i trenér mě povzbuzoval, že vypadám nadějně. Tohle by konečně mohlo být dobré, honilo se mi pak hlavou v průběhu závodů.
Pak jsem se postavila k výsledkové listině a očima klesala níž a níž.
48. - Petra Novakova.
51. - Petra Novakova.
36. - Petra Novakova.
S každým dalším pohledem na podobné umístění se mi zase o něco víc chtělo končit. Normálně to zabalit, říct, že na světovou špičku už nemám a nazdar. Jdu se věnovat škole, protože lyžování evidentně nemá budoucnost.
Roky předtím jsem i přes potíže se zdravím jezdila stále líp a moje forma i výsledky plynule stoupaly. Najednou nastala loňská zima, během níž jsem se dokonale propadla. Ve svěťáku jsem nezískala ani bod.
Nula. Nic. Ani jednou jsem se nedostala do top třicítky jakéhokoliv závodu. Na žádné patnáctce, desítce, pětce... Nikdy. Kdybych se musela rozhodnout do pár minut po ohlášení výsledků, už jsem vážně asi tak třikrát ukončila kariéru. I potom na cestách mezi soustředěními se mi pořád honilo hlavou, jestli tohle má cenu. Jestli se z toho ještě někdy dostanu.
Být na všechno sama, možná by mě to i zlomilo, přiznávám. Vždycky jsem se ale v proudu myšlenek dostala ke všem, co jsou se mnou. Co mě podporují. To jim jako v půlce zimy řeknu, že na to kašlu?
Měla bych se čemu věnovat, studium na vysoké škole chemicko-technologické je samo o sobě dost náročné, ale co bude dělat trenér? Vždyť se živí tím, že mě připravuje. A co lidi, kteří se mi starají o vybavení? O zázemí? Moje závodění je výsledkem práce spousty lidí, které bych všechny zklamala a zkomplikovala jim život. Nemůžu to jen tak odpískat.
Potom jsem si řekla, že tenhle sport dělám tak dlouho a na takové úrovni, že by nemělo smysl se ho vzdávat. Kdybych všechno zahodila, už nikdy se nezvládnu vrátit na svoji současnou úroveň. Už jen fyzičku, jakou na běžecké lyžování potřebujete, nejde nahnat jen tak z ničeho.
O svých pochybách jsem přitom nemluvila ani se svými nejbližšími. Užírala jsem se sama a jen občas vybouchla v klasickém holčičím záchvatu. Jako když jsem třeba na Tour de Ski dvacet minut před startem brečela do telefonu doktorovi, že v žádném případě nechci jet.
Uklidňoval mě, ať si to dám na pohodu, hezky si zazávodím a nepřemýšlím o ničem dalším.
Měl samozřejmě pravdu, jenže já byla tak vystresovaná ze svých předchozích výkonů, že už jsem vystartovala v křeči a nedokázala se nahodit.
Takhle to postupně vypadalo každý závod. Myšlenky, že jsem mizerná a zase to dopadne špatně, mě brzdily. Nechtělo se mi, měla jsem strach, co přijde. Věděla jsem dopředu, že to podělám, že už to letos neprolomím.
Bojím se… Nevím, jestli to vůbec dojedu… Bude to bolet a já nechci, aby to bolelo… Radši bych se otočila a utekla domů… Takovéhle věci mi lítaly hlavou i při řazení na start. Večer před závodem jsem už bývala tak vystrašená, že jsem nemohla myslet na nic jiného.
Potom si mě představte v půlce trati, kdy máte kyselé nohy, hoří vám záda a váš odraz je jako plivnutí do prázdna, protože nemáte sílu. Kdy se vaše svaly zvláční a vy jste jako hadrový panák. Okolo vás vám všichni odjíždí a každé další startovní číslo závodnice, co mizí z dohledu, vás víc a víc zatlouká pod zem.
„Už chci být v cíli,“ je jediná myšlenka, která vás drží v pohybu.
Tlak jsem si na sebe postupem let naložila sama. Tím, že jsem chtěla odměnit lidi, kteří mi pomáhají, nějakým výsledkem. Vrátit jim něco zpátky. Trenérovi, servisákům, fyzioterapeutovi, sponzorům. Uvědomuju si, jak úžasně mi třeba vycházejí vstříc na Olympu, sportovním centru pod ministerstvem vnitra. Všichni dělají, co můžou, abych se zlepšovala a já jim nic nepřináším. Co mají ze dvaatřicátého místa na svěťáku? „Teď musím,“ zarývalo se mi tedy čím dál hlouběji do hlavy, jak se nedostavovaly očekávané výsledky.
V takovém rozpoložení nikdy nezaběhnete dobrý výsledek.
Moje poslední nulová sezona proto skončila fiaskem. V té příští, olympijské, něco podobného nesmím dopustit, zařekla jsem se. Když mi tedy na konci září našli zánět v krčku kyčle a nařídili měsíční klid, bylo mi zase pěkně mizerně. Takže já se z toho nevyhrabu?
Teď vím, že se stalo to nejlepší, co mohlo.
Kamarádka Anička je o rok starší, vyrůstaly jsme vedle sebe na Nových Hamrech u Karlových Varů. Odmalička jsme byly vedené ke sportu a neexistovalo pro nás nic jiného než běžky. Nejdřív vyhrávala ona. Byla větší, silnější a dodnes se mi směje, že jsem na ní jednou na přespolním běhu volala, ať na mě počká.
Když už jsem ji později na lyžích porazila, byla na mě naštvaná. To proto, že sebou na sjezdu před cílovou rovinkou sekla a já ji předjela. V Novém Městě v Krušných horách tehdy při vyjíždění stromečkem na velblouda, což je můstek, pod nímž se kříží trať, jednomu dítěti podklouzla lyže a smetlo skoro všechny ostatní jako domino. My dvě i proto zbytku pole frnkly. Anička přede mnou, než se i jí na posledním velbloudu rozjely nohy a vyšvihla ukázkový rozštěp.
Objela jsem ji, šlápla do toho a vyhrála.
„Tys na mě měla počkat,“ vyčítala mi pak. „Já měla být první, tys měla počkat, než se zvednu.“
I tahle vzpomínka náš vždycky zaručeně pobaví.
Spolu jsme došly až do juniorské reprezentace, kde jsem si naplno uvědomila, že mi to vlastně jde, že jsem cestu sem urazila vcelku snadno a přirozeně. Tituly mistryně republiky mi přišly samozřejmé, prostě jsem se posouvala stále dál a výš a nikdy mě ani nenapadlo, že bych se měla v životě věnovat něčemu jinému. Sledovala jsem světové závodnice a snažila se od nich převzít detaily, které se mi líbí. Hodně na mě zapůsobila Katka Neumannová svým vítězstvím v Turíně. Díky ní jsem viděla, že to jde, že i holka z Česka může být nejlepší na světě a že když to dokázala ona, i já to jednou dám. Lukáš Bauer, který žije přes kopec na Božím Daru, mi zase imponoval krásnou klasikou. Chtěla jsem jezdit tak ladně jako on.
Taky si pamatuju, jak mi u televize vždycky přišlo zvláštní, že v konci už málokdo mohl. To je přece pohoda, ne? Tohle zvládám bez obtíží, říkala jsem si se zkušeností z dětského cupitání ve sněhu, zatímco na obrazovce dobíhali vyčerpaní chlapi olympijskou padesátku. Až o dost později jsem poznala, jaké to je, když člověku dojde. Že pak jede tužku i když do toho stokrát chce dupnout.
V juniorech jsem patřila ke špičce, ale mezi dospělými mi zpočátku připadala elitní třicítka nedostižná. V distančních závodech jsem jezdila minutu za nimi. Ti, kteří získávají body ve svěťáku, mi připadali jako uzavřená společnost. Až na Silvestra 2013 ve švýcarském Lenzerheide, krátce před olympijskými hrami v Soči, jsem ve sprintu zaběhla závod, na jaký nikdy nezapomenu.
Zjistila jsem, že tahle společnost je i pro mě.
Moje první body! Ve třicítce jsme navíc skončily tři Češky a já z nich nakonec byla nejlepší, devatenáctá. Jako dvacetileté kuře? To by šlo.
Druhý den jsem tedy na klasické desítce totálně vyhnila a nebýt dojetí podmínkou startu v dalších závodech, bývala bych to vzdala. Stejně mě ale hřálo, že jsem si dokázala, že něco dovedu.
Ten rok se ukázalo, že nejlépe mi jdou skejtové sprinty. Na olympiádě jsem pak zvládla kvaldu a nakonec i se zlomenou holí dojela čtyřiadvacátá. To byl úžasný výsledek, nadějně dopadly i mé další starty. Soči jsem si proto užila totálně bez stresu. Odpočinek mezi závody, daleko delší než v klasickém kolotoči sezony, byl příjemný a díky novým zkušenostem jsem si připadala na začátku něčeho velkého. Navíc se ode mě ani v dalším průběhu sezony pořád nic moc nečekalo. Lídrem byla Eva Vrabcová, to ona měla jezdit výsledky, já se jen snažila ji dotáhnout. Eva byla lepší, táhla mě svým příkladem a já ji zároveň popoháněla tím, jak jsem jí dýchala na záda. Když se mi nepodařil závod, nikdo to nerozebíral. Pořád jsem byla ta, která se na světové scéně učí a má všechno před sebou.
Jediné, co mi chybělo, byly velké medaile.
O tu první tutovou mě připravilo urvané rameno. V roce 2012 v Novém Městě na Moravě mi v něm křuplo při záběru. Šílená bolest. Nechtěli mi ho nahodit, dokud nezačne působit narkóza, kterou mi ale mohli dát až po dvou hodinách, protože jsem před závodem jedla. Naložili mě tedy do sanitky a vezli snad přes všechny železniční přejezdy v okolí. Cítila jsem každý hrbol na silnici a řvala bolestí, ačkoliv mi říkají, že prý mám její práh posunutý. Skuhrala jsem potom i na pokoji v nemocnici tak hodně, že paní vedle mě, která po své operaci sotva mluvila, se mě ptala, jestli nechci pomoct.
Operace mi připadala přirozená, zkrátka jsem skončila sezonu dřív a připravila se na tu další. Že jsem přišla o juniorské mistrovství světa v Turecku, kde jsem měla bez debat jasně vyhrát, jsem překousla.
Za rok mám přece další možnost.
Jo, holka... Jenže já další léto kvůli mononukleóze netrénovala a na juniorském šampionátu skončila třináctá. S tím, co jsem měla odježděno, je to ještě super výsledek. Ve své normální formě bych však bývala měla být úplně jinde.
Další mistrovství jsem vynechala kvůli přípravě na olympiádu a na Tour de Ski 2015 mi zase ruplo rameno. To samé. Už ani nebolelo, nenateklo a náš tehdejší fyzioterapeut mi dokonce místo jeho nahození řekl, ať se jdu nejdřív převlíct.
Richarde, ty vole!
Nahazoval mi ho norský doktor a jela jsem rovnou na sál. Přišla jsem tak o šampionát do třiadvaceti let. Na něj jsem se proto dostala až v roce 2016 a skončila třetí.
Moje první placka.
Byly chvíle, kdy mě štvalo, že jich nemám víc. Říkala jsem si, kde jsem mohla – a měla – už být. Můžete jezdit dobré výsledky, těšit se pohledem na body ve svěťáku, ale dokud vám doma nevisí nějaká ta medaile, není to ono.
Teď už mi zbývají jen ty dospělácké. Dělám na tom.
„Co to předvádí? S tímhle se může courat doma po horách a chodit do školy, ne reprezentovat.“
„Jezdí pěkný hovno. Za naše daně se trajdá po světě úplně zbytečně.“
Jasně, že nemám číst diskusní fóra pod články na webech. Rozhodně ne, když se nedaří. Jenže já si v minulé sezoně, snad abych se ještě víc utvrdila ve své bezmoci, nemohla pomoct. Často jsem je rozklikla a nestačila se divit. I na sociálních sítích se k vám dostanou věci, které mnohdy ani nechcete vidět. Do očí by vám nikdo tak hnusné věci neřekl, ale na internetu se do vás s chutí pustí.
Tohle my Češi umíme skvěle. Jeden den vás div nevynášejí do nebes a druhý den už vás odepisují. Nepřipouštím si, že bych se měla zpovídat někomu, kdo mě v životě ani nepotkal, ale někde vzadu v podvědomí názory těchto rádoby fanoušků mám. Štvou mě.
Já vím, že jsem jezdila špatně. Ale taky vím, že jsem celé léto dřela, nedělala skoro nic jiného, než trénovala a holt přišel moment, kdy se nedařilo. V takovou chvíli jsem sama svým největším kritikem.
Moje okolí na mně ostatně hned pozná, jak se mi vede. Pokud mám období, kdy to nejde, jsem uzavřenější a míň se směju. Přirozeně se mi do myšlenek vkrádají starostlivé obavy z toho, co bude, a hlavně jak na mě koukají ostatní. Připadá mi, že je zklamávám a že si nemám kde klást jaké podmínky. Chtěla bych všem říct, že to bude v pohodě a já se zase budu smát, ale nejde mi to. Je pro mě těžké si připustit, že moje okolí mě má stejně rádo i když zrovna jezdím špatně.
Kladu si za vinu, že se mi nedaří, a tenhle dojem mě uzavře.
Taky si chci víc než kdy jindy vyřizovat všechno sama, nikoho svými starostmi neobtěžovat. Přímo je od sebe odháním. Vždyť každý toho má hodně sám o sobě, ještě abych mu přidělávala problémy.
Zkrátka, před rokem bych vám tady asi svůj příběh nevyprávěla. Přišlo by mi, že nemám co nabídnout. Moje myšlenky by byly o všem jiném, jen ne o tom, co mi pomohlo zpátky nahoru.
Protože já se nahoře zase cítím.
Jsem poslední měsíce úplně jiná, než jsem popisovala před chvilkou. Bavím se s každým, působím bezstarostně. Všechno je lehké, příjemné, všechno jde samo od sebe.
Vždyť život je krásný, ne? Ostatním tak chci předávat energii, jíž v sobě teď mám, aby byli taky šťastní. Aby se nikdo necítil špatně.
Jak to, že tu najednou stojím nadšená? Natěšená? Jako to, že před startem se s každým pozdravím a je mi jedno, jak závod dopadne, jen se těším na trať?
Vždyť ještě přes léto jsem byla dost nejistá, co nová sezona přinese. Jak se vyrovnám s loňským propadákem. V září mě do toho začala bolet kyčel. Nejdřív ze strany, pak od třísla, zpod zadku. Ortoped řekl, že je to svalové a dva týdny mi doktoři zkoumali úpony.
Dva týdny? Vždyť jindy se ze svalových obtíží za tři dny dokážu dát do kupy.
Poslali mě na magnetickou rezonanci, kam zrovna shodou okolností dorazila paní doktorka z konference v Paříži, kde tři dny řešili přesně tyhle potíže. U normálního člověka jsou prý nedohledatelné, u sportovců se prokáží.
Jde o zánět v krčku kyčle, kvůli němuž se stáhnou všechny okolní svaly. Z toho pak bolí úpony. Pokaždé někde jinde, takže se problém zdá neidentifikovatelný. Příčiny vzniku nejsou známé. Trpí na to spousta sportovců a spousta z nich se z toho taky ani nedostane, protože se to nedá nijak léčit. Zabírá jen měsíční klid.
Je třeba mít cíle, ale ne se jimi nechat zaslepit. Být svázaní nutností, že něco musím dokázat, je špatně. To vás odrovná.
„No, dobrý. Tak si dám delší leháro,“ řekl by si kdekdo. Jenže já se v lázních užírala tím, že ostatní už lyžují někde na ledovci a já nemůžu nic. Můžu jen sedět a tahat závaží rukama, a to ještě jen takové cviky, při nichž se nezapojuje zbytek těla.
Už na startovní čáře mají ostatní náskok. Nejen že budou mít lepší výsledky než já. Já tam hlavně vůbec nebudu!
Až začátkem listopadu jsem mohla začít nohu trochu rozhýbávat. Nejdřív jsem jen chodila s hůlkami a při každém kroku čekala, jestli se bolest neozve znovu. Kdyby ano, bylo by to špatné.
Nic mě nebolelo.
První svěťák jsem měla jet už po dvou týdnech, co jsem se postavila na lyže, což se ale ukázalo nereálné. Dva víkendy jsem tedy vynechala a připravovala se až na Davos začátkem prosince. Na soustředění v Santa Caterině mi potom došlo, že si najednou připadám jinak než dřív. Že mám radost z pohybu. Ani ne tak z lyžování, jako ze samotného posouvání se směrem vpřed. Je mi fuk, co si kdo říká. Objevila jsem báječný vnitřní pocit a toho se od té chvíle držím. Vážím si toho, co můžu dělat, co mě živí. Při pohybu neztrácím energii, ale spíš se dobíjím.
Tenhle dojem jsem strašně dlouho nepoznala. Navíc kdo by ho čekal po takovém průšvihu?
Já však jako bych uvnitř celou dobu věděla, že to přijde. Že to bude dobré. Díky nečekané stopce uprostřed největšího vypětí jako bych tuhle schovanou zásobárnu pozitivní nálady ve své mysli otevřela. Jako bych otočila stránku v knížce a začala vnímat všechno jinak. Dostala jsem se do rozpoložení, že se svět nezboří, když nebudu pořádně lyžovat. Roky nepoznané vnitřní smíření mě úplně uvolnilo.
V Davosu jsem pak zajela skvěle.
Dokonce tak, že jsem skončila třináctá a získala přesně dvacet bodů, které jsou potřeba k nominaci na olympiádu.
Tak jsem se tam asi měla dostat, co?
Zřejmě by mě repre vzala alespoň kvůli štafetě, ale takhle mě hřeje, že jsem všechno zvládla sama tak, jak jsem měla.
První svěťák a čau já se jsem tady znova… Musíte se mnou počítat!
Samozřejmě mi blesklo hlavou, aby to nebyl jen výkřik do tmy, ale ne. Není. Vnímám na sobě, jak si teď hledím jen své jízdy a všechno je v pohodě. Žádná nervozita, žádný stres. Jdu si vychutnat závodění. Není v tom strach z bolesti. Jdu na start, protože si chci zalyžovat. Chci do toho dupnout a jet co nejrychleji. Chci potkávat lidi, které jsem celé léto neviděla, a i když se v angličtině naše konverzace omezí jen na nejzákladnější témata, ráda si s nimi popovídám.
Trápení z minulé zimy a dlouhého neplánovaného odpočinku je pryč. Mám chuť, mám energii. Dělám to, co celý život. A co mi jde.
Hned jak vyjedu cítím, jak to jde lehce. Nepřipadá mi, že bych potřebovala extrémní sílu. Jedu si, čas ubíhá trochu jinak než v realitě, kterou někdo měří na stopkách. Jsem přímo v dané činnosti a soustředím se jen na ni. Moje pohyby jsou ladné. Vím, že co v závodě udělám, udělám správně. Nepřemýšlím, kdy zrychlit a kde ubrat. Kde si sednout do vajíčka. Jedu a vím, co dělat, tělo si mě řídí samo.
Díky tomu získávám jistotu a víru, že se budu zlepšovat, že půjdu postupně nahoru.
Jediné, co je pro mě důležité, je teď držet si tenhle příjemný pocit a hýčkat si ho. Nekoukat moc daleko, říkat si, že příště to musí být takhle a takhle. Vím a znovu jsem si potvrdila, že umím běhat dobře, že je to jen o vnitřním naladění. Teď ho mám správné, takže stačí si ho udržet. Dobré výsledky jsou pomíjivé. Jakmile povolím v tréninku, projeví se to. Ale když je mi fajn, proč to neříct?
Každý sní o nejvyšších metách, v mém případě o medaili z olympiády. Podle mě je ale důležité, aby se člověk nenechal unášet sny, zůstal nohama na zemi a poslouchal, co mu říká jeho tělo. Ano, je třeba mít cíle, ale ne se jimi nechat zaslepit. Být svázaní nutností, že něco musím dokázat, je špatně. To vás odrovná.
Vím, že jednou můžu být klidně i nejlepší ze všech, ale že světová medaile teď ještě stále visí o kousek nade mnou. Že jezdit v desítce je pro mě reálné, ale na absolutní vrchol to ještě chvíli chce. A já se těším na tu cestu, která k tomu vede. Na další závod.
Zase si připadám jako závodnice. Zase vím, že to ve mně je a dokážu to vymáčknout.
Jsem zpátky.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází