Petra Holešínská

Odpaluju absolutně bez zájmu malé žluté míčky, co na mě létají z druhé strany. Trefím, netrefím. Do hřiště, do autu, do sítě. Raketa mi vypadla z ruky. Je mi to jedno. 

Nic necítím.

Nic, co by se aspoň přiblížilo pocitu, jaký mám, když mám v ruce trochu větší míč. Oranžový. Když přejedu po jeho jemných výstupcích na povrchu. Nebo když prsty nahmátnou rýhu vedoucí několikrát přes celý míč, díky které se mi lépe drží a ovládá.

Nebo tomu nadšení, když se mi podaří ho prohodit skrz rudou obroučku. Ideálně takovým způsobem, aby síťka vydala jen tiché swish. Ten zvuk jsem si zamilovala hned. Zvuk, co má ráda každá baskeťačka a každý baskeťák.


Čistý koš.

Takový, kdy se míč obroučky vůbec nedotkne. Jen síťky. All-net.

Trochu jsem se zasnila, netrefila jsem několik tenisáků za sebou, trenér samozřejmě není spokojený. Ach jo.

Ukrutně mě to nebaví a chci jen, aby už byl konec. Dnes půjdu opět za tátou. Zkusím mu říct, že už tenis hrát opravdu nechci. Že chci dělat basketbal. Minule to nedopadlo dobře. Taťka moc chce, abych u tenisu zůstala. Prý se k lásce k tomuhle sportu musím propracovat.

Já nevím. Spíš mám pocit, že se u toho nebudu nikdy cítit tak, jako na tréninku basketu. V kolektivu holek. Je tam daleko větší sranda, děláme si legrácky, povídáme si, svěřujeme si svá tajemství. Na tenisovém kurtu jsem sama. Není tam nikdo, kdo by mi pomohl nebo mě aspoň rozesmál.

Třeba se mi dneska povede ho přesvědčit a nebude z toho hádka. Mamka mi pomůže, snad to spolu zvládneme. 

Další žluté míčky. Vedle. 

Kolik ještě?

Tak takhle nějak vypadaly mé myšlenkové pochody při všech trénincích tenisu. Především potom, co přišel do hodiny tělocviku na základce trenér z klubu Jiskra Kyjov a připravil nám ukázkovou hodinu basketbalu. Hned mě to chytlo. Cítila jsem, že ten oranžový míč a já nějak patříme dohromady. Byla jsem unešená, lítala po tělocvičně, zkoušela dribling a taky střelbu na ten vysokánský koš. Ostatní holky tak nadšené nebyly, spíš se mě a mojí energie bály. Trochu jsem je při těláku mlátila, šla jsem do všeho hlava nehlava. Takže spíš hledaly výmluvy, proč necvičit nebo kde se zašít. Já bych byla spokojená, i kdybych zůstala na hřišti sama. Hrála jsem si s míčem a zkoušela všechno, co nám trenér ukazoval.

Basket mi perfektně sedl.

Začala jsem chodit na tréninky, nejdřív na tajno. Pak jsem to řekla mamce a společně jsme vymýšlely, jak taťku přesvědčit.

Aby mě nechal hrát, co mě bavilo.

Sedím v buse kodrcajícím se po D1.

Jedeme na zápas do Strakonic. Minimálně čtyři hodiny cesty. Spíš víc. Snad nám aspoň řidič zastaví na benzínce si protáhnout nohy. Stejně tam dojedu úplně pomlácená.

Vůbec se mi tam nechce. Pravděpodobně budu jen leštit lavičku. 

Jako většinou.

Možná naskočím na pár vteřin do zápasu.

Pak rozhodčí pískne konec, zabalím tašku a pro změnu si zase sednu do autobusu. Výborný sobotní program.

Ano, dostala jsem se do A týmu Žabin, jednoho z nejúspěšnějších týmů ligy. Všichni mi říkali, jak se mám, že jsem tam v tak nízkém věku. V té době nebylo časté, aby hráčka v tak mladém věku hrála extraligu žen. 

Taky, že spíš nehraju, zato jezdím na takovýhle výlety. 

Aspoň, že už to nejezdíme autem, jako v mých začátcích.

Kyjov, odkud pocházím, je malé město, hráčská základna je poměrně úzká. Ale těm, které přijdou do basketbalového klubu, se věnují snad o to více. My jsme byly silný ročník, dostaly jsme se i do žákovské extraligy. Spíše se ale hrály nižší soutěže. Já se chtěla pořád zlepšovat, tak jsem přestoupila do Žďáru do kategorie U15. Tam se nám velmi zadařilo, úspěšnou sezónu jsme zakončily vyhraným mistrovstvím ČR této věkové kategorie.

Na finálovém turnaji si mě všiml Richard Fousek, což byl v té době reprezentační trenér kategorie U16 a také v Brně. Lákal mě tam. Rodiče nebyli nadšení, že bych měla bydlet na intru, báli se o mě. Takže jsem musela dojíždět. To bylo extrémně časově náročné, ale rodiče si nedali říct. Musela jsem to skousnout.

Když mi konečně dovolili přestoupit na Sportovní gymnázium do Brna, na Botanku, tak se vše zjednodušilo. Hrála jsem za Brno, studovala a bydlela tam. V sedmnácti jsem si poprvé zahrála ŽBL, nejvyšší basketbalovou soutěž žen. O sezónu později i za ty Žabiny.

Tohle byla nejčastější cesta většiny mladých hráček. Dostat se do Áčka, tam si to odsedět. Čekat na svou příležitost a až se naskytne, hlavně to nezkazit, předvést se trenérům a tím si říct o víc minut. Až se nakonec stanete stabilní součástí týmu. Třeba i hlavní oporou. Možná pak přijde pozvánka do reprezentace.

Já to takhle nechtěla. Měla jsem tušení, že to není moje cesta. Ale nebylo, koho se zeptat, kým se inspirovat.

Naštěstí jsem byla součástí mládežnických výběrů, které navíc byly celkem úspěšné. Dobře jsme dopadly na mistrovství Evropy a dostaly se na mistrovství světa U17. Tam jsem viděla možnost, že si mě všimne nějaký zahraniční trenér.

To mě vždycky motivovalo hrát nejlépe, jak jsem dovedla. Představovala jsem si, jak za mnou po zápase nějaký přijde a řekne mi, že se mu nebo jí moc líbilo, jak hraju. Vždycky jsem před zahájením koukala po tribunách a přemýšlela, kdo z přítomných by nás mohl skautovat.

Ale nikdy jsem nevěděla, jestli to v publiku je rodič, nebo trenér. Na náš zápas s Kanadou se takhle přišel podívat trenér z americké univerzity v Illinois, protože tam měl již podepsanou jednu soupeřku. Mě tak viděl vlastně náhodou, ale zaujala jsem ho. Hned po turnaji se mnou začal komunikovat. Napsal mi na Facebooku, že mě chce do týmu.

Shodou okolností jsem na Žabinách tehdy hrála s Jennou Smith. Já se jako jedna z mála nebála s ní mluvit anglicky, takže jsme spolu trávily dost času. Chodily jsme v Brně na obědy, povídaly jsme si. Řekla jsem jí, že mi napsal nějaký kouč z americké univerzity a že nevím, co s tím mám dělat. Zeptala se, z jaké univerzity.

„Nevím, někde z Illinois nebo kde,” odpověděla jsem jí.

Zazářily jí oči. „To je moje univerzita.”

Takhle jsem se dozvěděla, že moje kamarádka byla hvězdou Fighting Illini, týmu právě z univerzity v Illinois. Stále tam drží rekord za největší počet bodů v historii celé školy. Dlouho byla i nejlépe doskakující hráčkou, ale tento její úspěch byl před rokem překonán.

Zasypala jsem ji otázkami. Odpověděla na každou z nich a já konečně našla někoho, kdo mi pomohl nasměrovat moji kariéru dalším směrem. Zároveň jsem si jistá, že i díky téhle konexi jsem měla cestu na illinoiskou školu usnadněnou. 

Odpověděla jsem trenérovi a vyrazila na official visit. Když o vás škola stojí, zaplatí vám letenku a nezbytné výdaje. Při této návštěvě se vás snaží nadchnout, takže vás všude provedou. Ukážou vám to nejlepší, abyste si vybrali právě je.

Mě přesvědčili snadno.